Moc církve 01

Biskupská rezidence Anneger, přesněji řečeno hrad, byla včleněna do systému městských hradeb a působila majestátním dojmem, že předčila i místní věhlasnou katedrálu, i nutno přiznat, že snad i královský palác v Annoncy. Tak troufalý byl stavitel tohoto „chrámu církve“, a tak ji ohodnotil Jetřich z Buše, úředník v záležitostech církve z Královského úřadu ze sousední země. Byl sem vyslán, aby projednal jistou citlivou záležitost týkající se jeho domoviny a potažmo i obyvatel, tam pokojně žijících.

A v této věci byl odpovědným mužem pouze biskup Oscar Norbert Selext z Willbury, jež ve věci inkvizice byl mužem nejpovolanějším a měl i požehnání od samotného papeže.

***

Na nádvoří se prokázal glejtem, koně se ujal podkoní a jeho samotný sekretář Jeho biskupské Milosti.
„Jmenuji se Cladius, k tvým službám, pane,“ poklonil se mu a pak zavedl do paláce.
„Jeho Milost tě přijme, ale zatím si odpočiň. Máme spoustu hostů, jež čekají na přijetí řadu dní, ale tobě bude uložena výjimka. Jsi přece vyslanec jeho královské Milosti…“ drmolil Claudius, až ho Jetřich musel přerušit.
„Dobrá, dobrá… rád bych se vykoupal.“
„Vy… kou… pal?“ opakoval Claudius jaksi nechápavě.
Ale pak si řekl, že cizinci mají někdy roztodivná přání, podotkl, že to zařídí a zanechal Jetřicha v celkem přepychově zařízené komnatě. Je-li toto komnata pro hosty, jak asi vypadají soukromé pokoje biskupa?

Úvahy přerušilo vrznutí dveří a dvě služebné dívky vlekly do místnosti rozměrnou káď.
Pak vešla třetí a nalila do ní horkou vodu. Ty dvě jí pomohly nosit další vědra, až byla káď skoro plná a pak odešly. Dívka se svlékla jen do dlouhé košilky a vsypala do vody hrst vonných bylin.
„Lazebnice Karin,“ představila se. „Chceš, pane, pomoci při svlékání?“

Jetřich byl zaskočen tak rychlým splněním svého přání, němě přikývl a už cítil drobné a šikovné prstíky rozepínající mu přezky a knoflíky na plášti a haleně, až byl nahý a vlezl do kádě. Voda byla příjemně horká a stoupala z ní vonná pára.
Karin se svůdně usmívala.
„Přeješ si, abych vlezla k tobě?“
„Ne. Stačí jen prohmatat ramena a krk. Mám je zatuhlé…“ děl a dívka začala pracovat. Měla skutečně šikovné ruce a jak se dostávala od ramen níž, vědomě či nevědomě se dotkla i údu, měkkého a povadlého. Hned ho sevřela v ruce a začala zpracovávat.
„Uhhh,“ hlesl slastně Jetřich, ale nechal ji být. Proč přerušovat něco, co přináší tělesnou rozkoš?

***

Jetřich Adam z Buše, i když vystudovat teologii a zabýval se církví skutečně do hloubky, nebyl členem kléru. Král církvi podvědomě nevěřil a její vymaňování a osamostatňování se z panovníkovi moci ho také netěšilo. Naopak její zásahy proti světské moci ho popuzovaly.
„Kdo je tady král?!“ hřímal ve chvílích vzteku, kdy zase klér vznesl nějaké nařízení, že to či ono není v rukou moci světské ale církevní.

Proto se obklopil lidmi znalými církevních pravidel, ale jinak s církví nesvázaných. Sám Jetřich byl ve víře vlažný. Věřil v Boha, ale řada „zázraků“ a jevů v běžném životě, se nedala stále přisuzovat jen božské vůli. Jeho myšlenky byly až kacířské a proto si je nechával pro sebe, ale před králem byl upřímný a pro si vysloužil jeho důvěru a stal se i vyslancem k biskupu Oscaru Norbertu Selextovi z Willbury, právě v ožehavé věci ohledně zásahu inkvizice v Českém království.

***

Nyní se tedy nechal masírovat svůj nástroj od šikovné lazebnice a cítil, že vrcholná rozkoš je blízko. Voda cákala, jak její ruka kmitala po ocase stále rychleji.
„Ahhh… ahhh… uuuhh,“ vydechl a cítil, jak z něj vychází dávka mízy a rozpouští se ve vodě.
Dívčí ruka dál zpracovávala jeho chloubu až do úplného povadnutí.

„Mám pokračovat, pane?“ ozvala se Karin, celá zmáčená a přes tenkou látku košilky se jí rýsovaly naběhlé prsní bradavky.
„Jsem o tvém umění přesvědčen, ale nemám tolik času. Ale jistě tvých lazebnických služeb ještě využiju. Jdi s Bohem,“ řekl a Karin se uklonila a odešla.

***

Sotva se oblékl, objevil se Claudius.
„Jeho biskupská Milost tě zve k večerní tabuli,“ sdělil mu jakoby slavnostně.
Jetřich se podivil: „Dnes je přece půst, svatý Kleofáš…“
„Bůh je nekonečně laskavý a odpustí tento drobný hřích svému pokornému služebníku. Své listiny vezmi sebou, po jídle jistě tě můj pán rád vyslyší.“
Jetřich už nic neřekl. Koneckonců hlad má, takže i on si půst rád odpustí.

Cestou se Claudia ptal na služebnictvo, zejména dívky, že tu nezvykle jsou přítomny…
„Máš něco proti služebným?“ pousmál se Claudius. „Chceš snad naznačit, že hřích dlí mezi těmito zdmi? Upřímně ti řeknu. Jeho Milost může konat a i koná řadu věci jinak, než kážou faráři svým ovečkám. Ber to na vědomí. Pak tvá záležitost bude vyřešena ke spokojenosti tvého panovníka.“

***

Příchod do sálu proběhl dle regulí, kdy biskup seděl na vyvýšeném trůnu a když klečící Jetřich mu políbil prsten na znamení poddanosti, mohl usednout na vykázané místo po biskupově pravici.
„Buď naším čestným hostem na dnešní tabuli,“ zvolal biskup a tleskl rukou.
Otevřely se dveře a dovnitř vcházeli lokajové přinášející mísy plné roztodivných jídel, jež Jetřich ani nedovedl pojmenovat.
„To nic není, hlavní chod teprve přijde,“ řekl mu biskup.
A opravdu. Hlavní chod přinesli čtyři služebníci naráz a tvořila ho nahá dívka bohatě obložená plátky masa, zeleniny a ovoce a to tak, aby její vnady byly dokonale zakryty. Alespoň prozatím, než se k nim hosté „projedí.“

„Nu, co pravíš?“ vyzval biskup Jetřicha.
„Nikdy jsem nic podobného nezažil,“ přiznal Jetřich.
„Jistě. Zvyk podávati živou ženu byl sem zavlečen z pohanských míst, kam ještě noha poctivého křesťana nešlápla. Nyní je to běžnou součástí tabulí bohatých měšťanů. Jak nechutné. Sám jsem chtěl vidět ten údiv a odpor u mého stolu, ale jak vidím, všichni se náramně bavíte!“ rozkřikl se na všechny okolo. „No, nic naplat. Pozřeme hlavní chod a kdo první se dostane k lůnu ženy, může s ní obcovat. Pro tento skutek mu udělím odpustek. Nuže, panstvo, dobrou chuť,“ a biskup opatrně nabodl na nůž plátek masa a ostatní se dál nenechali pobízet a obsypali stůl jak kobylky.
Zajímavé bylo, že ač dívka ležela nehnutě, evidentně nespala a občas otevřela oči, aby pohlédla na to hemžení kolem sebe.

Optal se biskupa, jenž odvětil.
„Požila listy Tetanu kostrillus. Upadla do stavu strnulosti, kdy vše vnímá, jen hnout se nemůže. Po čase působení vymizí a bude opět v pořádku. Než dojde k jejímu celkovému odhalení, bude jak rybička.“
„Tetan kostrilllus?“ opáčil Jetřich pro sebe. V životě nic takového neslyšel. Vlastně ani nahé dívky servírovat nikde neviděl. Zvláštní a dost prostopášný život je na hradech vysokého kléru.

Poslední sousto sebral jakýsi tlustý muž v drahém oděvu burgundského střihu. Nahá dívka se na něj usmála a čekala, až on, přede všemi, vylezl na stůl, stáhl si nohavice, pohonil si tuhý ocas a na svoji výhru nalehl. Dívka doširoka roztáhla nohy a vzdechla nad prudkým pronikem. Muž začal rytmicky přirážet a všichni okolo křepčili a povzbuzovali ho. Dost bizarní podívaná na souložící pár na stole plném jídla a pití a před tolika rozvášněnými muži. Když se muž ukojil a hned ho nahradil další, bylo jasné, jak to dopadne. Na dívce se uspokojí celý sál. Všichni dostanou odpustek a budou dál před Bohem čistí.

Claudius poklepal Jetřichovi na rameno.
„Jeho biskupská Milost tě očekává ve své komnatě. Můžeme jít?“
„Jistě,“ byl Jetřich rád, neboť nevěděl, zda by měl též se na dívce uspokojit, nebo se před muži společensky znemožnit odmítnutím…

***

Vybaven listinou s královskou pečetí vstoupil do pracovny biskupa, a pak zdvořile čekal, až si ji přečte.

Biskup dočetl, odložil list na stůl a tvářil se přísně.
„Tvůj pán se vyjadřuje dost povýšeně a to se mi nelíbí! Prý inkvizici ve vaší zemi není třeba, že jste všichni bohabojní křesťané. Mí informátoři jsou jiného názoru. A nepřerušuj mě,“ řekl, když viděl, jak Jetřich chce něco dodat.
„V zapadlým koutech království jsou dosud vesnice plné pomýlených lidí, kteří stále vzývají pohanské bohy a vykonávají pro ně obřady a rituály. To je nepřípustné! Dále řada lidí ve vašem království je posedlá ďáblem. Máme o tom podrobná hlášení. Zlo je třeba vyrvat i s kořeny, než se rozbují po celé zemi. Tvůj panovník se staví nad církevní pravomoc a hodlá to řešit sám, ale pro to nemá svolení svatého otce Balzaca VI., zástupce Boha na zemi. Svatý otec je neomylný ve svých úsudcích a příkazech a my, jako jeho pokorní služebníci, je vykonáváme a neptáme se proč a zač. Jen inkvizice může odhalit přítomnost ďábla v těle, nikdo jiný. Ty snad to dokážeš? Jsi přece vystudovaný teolog.“
„Pokud máte na mysli různé tělesné… ehm… anomálie… pak se nejedná o posedlost, ale… ee… zdravotní neduh,“ ozval se Jetřich opatrně.

Biskup se jen ušklíbl.
„Hle jak teolog obratně míří k zdravovědě, kacířskému učení o stavbě těla. Člověk je Božím tvorem a jen Pán mu stanoví jeho místo na zemi. O tom ale nemluvím. Hovořím o způsobilosti přimět člověka k přiznání napadení ďáblem, což ovládá jen inkvizitor a ne světský panovník. Přijď zítra na výslech jedné děvečky obviněné z čarodějnictví. Uhranula své paní krávy, že málo dojí. Uvidíš na vlastní oči posedlost a následné vyhnání ďábla z těla. Slyšení je skončeno.“

***

Jetřich byl znepokojen. Biskup hodlá do Čech vyslat inkvizitora. Jan z Auschwitz byl nechvalně známým po celé Evropě. Kam vstoupil, vylidnili se celé vesnice a zbyla po něm takřka spálená země. Posedlost hledal zejména mezi majetnými a když už nebylo co brát, vzal to šmahem. Jelikož biskup Oscar i svatý otec dostávali svůj díl, je mu přáno vymítat ďábla už celé roky. Bylo s podivem, že ho ještě nikdo nezabil. Asi, že prostý lid se ho bál a mocní mu za klid zaplatili.

***

Zpět do komnaty ho vedl Claudius a ševelil, zda-li po zbytek noci nechce nějakou „útěchu“. Jakoby znal výsledek jednání. Že by poslouchal za dveřmi? Jetřich nepochyboval, že zde i jiných podobných sídlech jsou tajné místnosti, naslouchací i pozorovací otvory, tak to nekomentoval. Útěchu odmítl, zavřel dveře na závoru , lehl si a okamžitě usnul.

***

Výslech nešťastnice se konal v podzemních kobkách, kde bylo vězení a nezbytná mučírna s trýzeň provádějícími nástroji.
Jetřich sešel dolů o dost dříve, potřeboval si promluvit s katem. Přišel však poněkud nevhod. Už na chodbě slyšel podivné vzdechy a steny a jak nekoukl oknem do cely spatřil, co tušil.
Dívka stála předkloněná a zapřená rukama u zdi, suknici vyhrnutou nad pas a zezadu ji prudkými přírazy souložil kat.
„Ah… ah… ah,“ vzdychalo děvče a kat pevně držel v pase, a spokojeně funěl a mlaskal.
„Seš… úzká… dorota… ohh… krásně… mě… svíráš… ohhhh… joooo,“ pumpoval do ní semeno a pak z ní vyjel. Jetřich zíral na tlustou kládu, jež mu jen pomalu klesala a dívka si mohla spustit suknici dolů.

„Jsme tedy dohodnuti…“ začali spolu mluvit a Jetřich pochopil, že soulož nebyla znásilněním nýbrž splátkou jisté dohody.

Výslechu se účastnil inkvizitor Thomas von Dachau, Claudius, jako zástupce biskupa. Za svěskou moc purkmistr Joachim Cuckolt a jako nezávislý pozorovatel Jetřich z Buše. Přítomen byl ještě písař, jež si právě brousil brk malým nožíkem.

Kat zahájil svou práci a přivedl obžalovanou Dorotu Schwenken. Dívka byla mladá, hezká a jak tam stála, vůbec nevypadala posedlá ďáblem. Jetřichovi hned došlo, proč ji její paní obvinila z čarodějnictví. Kvůli kravám to určitě nebylo.

Dívka byla vystavena tortuře podle pokynů inkvizitora, který se z ní snažil vynutit přiznání. Kat se pochopitelně hlavně staral, aby páni měli potěšení z pohledu na odhalené části jejího těla, než o její utrpení. Jetřich se sice dosud žádného mučení neúčastnil, ale poznal, že dívka svoji bolest více hraje a kat přehrává své úsilí.

Zatímco inkvizitor hřímal nad silou temných sil, které dívku nechtěly opustit, ostatní muži lačně pohlíželi na hezká kulatá prsa a hladká stehna s chomáčem černých chlupů v klíně.
Bylo to vlastně nechutné divadlo pro chlípné muže.
Při pálení boků dívka omdlela a kat ukončil svou práci.
Inkvizitor drmolil své modlitby a prohlásil, že dívku nelze z tenat temnoty osvobodit a nařídil upálení. Ostatní muži zamručeli v souhlas a bylo hotovo.

Jetřich zašel za katem. Jmenoval se Martin a byl původem z Čech, takže si dobře rozuměli.
„Tak je to tu vždycky,“ řekl Martin a mazal dívce popálená místa hojivou mastí.
„Muži se pokochají a stejně viníka upálí či oběsí. Spravedlnost tu nikoho nezajímá. Já se alespoň starám, aby vězeň při mučení netrpěl.“
„Viděl jsem,“ řekl Jetřich a kat se zašklebil.
„No co? Holka je jako lusk… co ze života má? Spíš bych tu rád viděl její paní. Nařkla ji záměrně, neboť spala s jejím synáčkem, čímž prý celý jejich rod pošpinila. Takhle mi to vyprávěla.“
Jetřich přikývl.
„Nejspíš ho zaučovala, matinka je přistihla a… budoucí sedlák a děvečka od krav! Co kdyby ji… ehm… napustil, že?“
„Škoda jejího mladého života,“ děl kat.
„Můžeš ji propustit?“
„Jak tě to může napadnout?“ divil se Martin „Spadl jsi z třešně?“
„Když tak z višně,“ usmál se Jetřich. „Tak prohlásíš, žes ji shledal obtěžkanou. Páni ženu v tomto stavu nepopraví.“ .

Martin si mnul bradu.
„To by snad šlo. Porodní bábu sem snad nepřivedou. A, he,he, bude třeba ji co nejrychleji skutečně obtěžkat.“
„To už nechám na tobě,“ „ plácl ho Jetřich po rameni, spokojen, že snad se mu podařilo zachránil nevinný lidský život.

Že stěny mají uši i v tom nejhlubším sklepení ještě netušil.

***

Učené disputace u biskupa nevedly k ničemu. Spíš to vypadalo, že nakonec sám Jetřich bude obviněn z posedlosti. Už kvůli zatvrzelému odmítání přítomnosti inkvizitora v Českém království.
Biskup věděl, že Jan z Auschwitz má pravomoc k inkvizici i bez králova souhlasu, ale kdyby ten se odvolal ke svatému otci, znamenalo by to průtahy a jeho pokladnice by zatím zůstala nenaplněna. A o tu mu pochopitelně šlo víc, než o víru.

***

„Potřebuji útěchu,“ řekl Jetřich po jedné únavné diskusí a Claudius se ještě ujistil.
„Zajímají tě ženy… nebo mladíci?“
Jetřich se otřásl představou sodomského hříchu.
„To první samozřejmě. Jak si na to přišel?“
„Jsi tu už pár dní a o útěchu jsi nepožádal. Žádný muž dlouho sám nevydrží,“ měl Claudius pohotovou odpověď a pak odkvačil vše zařídit.

***

Jetřich si sotva stačil svléci koženou kazajku, když po zaklepání stanula na prahu dlouhovlasá dívka. Na první pohled žádná služebná šmudla, ale až panensky čistá a špitla: „Leonella von Messi, pane, k tvým službám.“
Jetřich se jí opatrně zeptal.
„Víš, proč tu ji?“
„Ano. Mám ti posloužit. Cokoli budeš chtít,“ vyzařovala z ní nevinnost a nedotknutelnost, že se Jetřich stále neopovážil byť se jí jen dotknout.
„Poslyš. Jsem tu cizincem a mnoho věcí je mi neznámých a nepochopitelných. Mám pocit, že tu nejsi o své vůli. Služebná nejsi. Kdo opravdu jsi?“

Dívka vzdychla, než se tiše rozhovořila. To ale za sebou dveře zavřela na závoru.
„Můj otec je místní platnéř a kovotepec a má s biskupem nějaký spor. To vše bude urovnáno, když ti budu k dispozici. Tak to říkal Claudius, biskupův sekretář. Ano, máš pravdu, nejsem tu o své svobodné vůli.“
„V tom případě ti nebráním odejít a s Claudiem si to vyřídím,“ děl Jetřich rozzlobeně.
Dívka se smutně pousmála.
„Jsi tu opravdu cizinec a naivní k tomu. Příkazy Claudia jsou příkazy jeho samotné biskupské Milosti. On sám nemůže přikazovat nic. A pokud neposlechneme, stihne nás trest. Nebudu ti raději říkat jaký. Musím poslechnout a tudíž ti vyhovět. Mám se svléci?“ začala si uvolňovat tkanici šatů.

Jetřich ji nechal, ale šaty úplně svléci jí zakázal. Dal si prst na ústa a zašeptal jí do ucha, že zdi tu mají uši a aby jen naoko vydávali milostné vzdechy.

„Dokážeš to?“ a dívka přikývla a zrudla.
„Jsi krásná,“ řekl Jetřich obdivně, jako by ji spatřil nahou.
„Ach… jak jsi obdařen,“ vzdychla Leonella, opět rudá až po kořínky vlasů.
„Můj nástroj lásky je připraven do tebe vstoupit… táák… ulehni… a… ohh,“ naznačil Jetřich vniknutí a dívka vyjekla.
„Ach… Bože… jak si hluboko!“
Následovaly vzdechy a steny, až hlasité „ooh,“ Jetřicha, znamenalo výron semene a konec milování.

Dívka mu do ucha poděkovala, oblékla si plášť a opustila komnatu. Svou rodinu zachránila a čest si zachovala. Budou jí ovšem doma věřit? Ať je to jak chce, pro ni samotnou to znamená mnoho.

Rozmrzelý a neuspokojený Jetřich ještě neulehl na lože, když dovnitř vtrhli zbrojnoši a Jetřich byl jat za pokus zamezení vykonání spravedlnosti, čímž se sám stává podezřelým z posedlosti ďáblem. Toto obvinění mu přednesl sám Claudius a dodal.
„Sám víš nejlépe, co sis s katem navyprávěl. Nyní budeš mít příležitost si s ním pohovořit dost a dost.“

***

Ve sklepení bylo živo. V jedné kobce dlel kat Martin, ve druhé nešťastná Dorota, třetí obsadil Jetřich a z vedlejší místnosti se ozýval ženský křik, steny a vzdechy. Muži Jetřicha vsadili dovnitř a zmizeli za dveřmi, které za sebou zavřeli a křik utichl.

„Zviřata!“ křikl Jetřich směrem ke dveřím.
„Nech toho. To stráže przní mou ženu jako trest, že jsem tě chtěl poslechnout. Tý holce už nikdo nepomůže a my skončíme stejně,“ děl pochmurně Martin. „Je to osud za můj život nehodného křesťana.“
„O čem to mluvíš?“
„O všem, co jsem dosud páchal pro jeho Milost. Vůbec netušíš, co se tu odehrávalo a kolik bohabojných, avšak biskupu nebezpečných osob tu zmizelo. A já jsem toho spolupachatel a vykonavatel rozsudků.“
„Zde neexistuje žádná spravedlnost?“ podivil se Jetřich.
„Spravedlnost? Co to je?“ ušklíbl se Martin a lehl si na hromadu shnilé slámy.

***

„Co soudíš o panu z Buše?“ zeptal se biskup Claudia a hladil v rozkroku nahou dívku, jež mu seděla na klíně.
„Byl zatčen dle rozkazu vaší Milosti,“ nehnul Claudius brvou.
„Pozítří Martin popraví tu čarodějnici, vlastní ženu a sám pak strčí hlavou do oprátky,“ děl biskup a vstrčil prst hlouběji do dívčiny pochvy, až vyjekla a zachvěla se.
„A pan Jetřich z Buše?“ optal se Claudius.
„Je to vyslanec krále. Nesmí se mu zde nic stát. Ale co kdyby měl cestou domů nehodu? Vydám mu listinu a až ho najdou, už ji u sebe mít nebude a Jan z Auschwitz se vydá na cestu. Nebudu s králem vyjednávat. Já jsem ten, kdo rozhoduje, ne on!“ rozčílil se, položil dívku na stůl a kasal si sutanu.
Claudius se otočil ke dveřím a než opustil komnatu, slyšel dívčino vyjeknutí a hlasité zafunění biskupa…