Moc církve 03

Uběhly tři měsíce, než se Jetřich z Buše, vybaven glejtem o nabytí dvorce vydal na cestu do Annegeru za Leonellou a doufal, že zpátky již pojedou spolu.

Přijetí však nebylo tak vřelé, jak očekával. Leonella mu kolem krku rozhodně neskočila a rodiče se tvářili rozpačitě.
„Proč jsi tu, pane?“ zeptal se ho Leopold opatrně a do číší ze zeleného skla nalil rýnské víno. Hovoru byla přítomna i matka, sedíce s rukama složenýma v klíně.
„Chtěl bych vás pořádat o ruku vaší spanilé dcery,“ řekl Jetřich na rovinu.
„Tys sice úředník jeho královské Milosti, což je důstojný úřad, ale jsi nemajetný. Myslíš, že bych ti ji dal?“ ušklíbl se Leopold.
„Poldíku…“ ozvala se matka, ale byla okřiknuta, ať mlčí, nebo odejde.
„Já… ehm… vlastním dvorec, pohleďte,“ rozložil Jetřich po stole glejt a písemnosti o stavu dobytka, a všech polnostech.
Leopold sice uměl číst, ale textu v českém jazyce nerozuměl, což mu Jetřich překládal a zbytek už byl naštěstí psán v němčině. Královská pečeť na glejtu o dvorci nakonec zřejmě rozhodla.

„Neříkám tak ani tak. Leonella má právo se o svém osudu rozhodnout sama. Tak to v této rodině chodí po věky. Možná ti to připadá podivné, ale jako prostí lidé věříme v lásku mezi manžely a nejde o majetek, jako jinde. Přijmi zatím naše pohostinství. Zítra ti řekneme víc. Musíme se uradit,“ prohlásil Leopold a povolal Brunhildu, aby se hosta ujala.

***

S Brunhildou se Jetřich setkal ještě jednou v noci, kdy za ním vklouzla do komnaty.
„Pššš, pane… musím ti něco prozradit. Má paní Leonella je obtěžkána a rodiče proto otálí a nevědí, jak to navléci. Ona zatvrzele mlčí o otci dítěte a vy, jako nápadník, byste ale neměl kupovat zajíce v pytli.“
Jetřich ztuhl. Tohle nečekal. Chytil Brunhildu pevně za ruku.
„Potřebuju mluvit s tvou paní, zařiď to. Hned!“
„Aúú, pane, bolí to… pokusím se, ale nevím… jestli chcete, vyhovím vám v loži… to by bylo snadnější,“ snažila se o úsměv.
„Já nežertuji! Musím s ní mluvit, běž!“ Jetřich ji pustil a Brunhilda zmizela.

Marně čekal celou noc. Leonella nepřišla.

***

Ráno byl mrzutý a na Brunhildu se ani nepodíval, když mu dávala ranní polévku.
„Nemohu za to,“ pípla, když položila na stůl ještě teplé chlebové placky.
Přišel Leopold, najedl se a řekl Jetřichovi, aby ještě posečkal, že obě ženy mají cosi k zařízení ve městě a šel do dílny.

Jetřich se v komnatě natáhl a skoro usnul, když se objevila Brunhilda.
„Promiň, pane, ale má paní mě vyhodila, že s vámi nehodlá hovořit o samotě a jelikož vám prý stejně jde jen o její tělo, ať vám ho nahradím za ní. Proto tu jsem.“
Jetřichovi se Brunhilda líbila, což o to. Měla fortelnou postavu, prsa, zadek, boky… mladá byla, věkem snad kolem dvacítky? Pannou zcela jistě nebyla.
„Jsi hezká, ale není to tak, jak ti pravila tvá paní. Je-li obtěžkána, ty jistě víš víc, netvrď že ne. Kam s matkou šla? Na trh ne a souvisí to se mnou, že ano?“

Dívka se rozplakala. Už roky poctivě slouží pánům a nyní má mluvit proti nim? Ten muž je nesmlouvavý a jistě schopen jí ublížit, nebude-li mluvit. Prostá služebná nemá nikde zastání.
„Ano, pane. Leonella čeká dítě… s vámi. Zjistila tak nedávno, ale jméno tají, snad z obavy, snad ze studu… nevím. Pán jí nazval sprostou děvkou a nemluví s ní, paní je spíše při ní. Dnes šly ke staré vědmě, prý má koření, jež vyžene plod z těla. Váš příjezd je vylekal. Budete ochoten si ji vzít, když zjistíte, že není pannou? Máte prý nějaké listiny o svém majetku, takže pán se s paní dlouho do noci hádali, až přišli na tu vědmu… více nevím.“

Jetřich uvažoval.
Zabití plodu je smrtelný hřích. I tak ho Leonella chce podstoupit? Ze své vůle jistě ne, takže ke sňatku svolí na nátlak rodičů? Co se s ní stalo, když se tak milovali? Vždyť jsou to pouhé tři měsíce.

***

U oběda, když se shromáždila celá rodina, náhle povstal.
„Nevím, co se tu stalo za ty tři měsíce, ale všichni mě poslouchejte. S Leonellou jsem strávil noc na lůžku před mým nuceným odjezdem. Jsem nesporně otcem dítěte, jež očekává. Zakazuji použít jakýkoliv lektvar, jež vyhání plod z těla! Je to těžký hřích a matku to může i usmrtit. Vím o tom dost. Ve své domovině jsem se domohl majetku. Jsem muž panského stavu s erbem a vlastním dvorec za hradbami Prahy. Doklady o tom jsem vám předložil,“ pohlédl na Leopolda. „Leonellu miluji celým srdcem a to mě přimělo se sem vrátit. Jak vidíte, nejsem nemajetným úředníkem, ale zemanem Jetřichem z Buše a… Sodedorfu,“ jak přeložil český název Drnovec.

Bylo ticho, že by bylo slyšet jehlu spadnout.
„Ááááhh,“ vydechla Leonella a svezla se bezvládně k zemi, omdlela.
Všichni k ní přiskočili.
„Stát! Ujmu se jí sám,“ zastavil je Jetřich přísně, vzal ji do náruče a odnesl do své komnaty. Rodina jen mlčky přihlížela, neschopna pohybu.

***

Leonella se na lůžku začala probírat a hleděla na Jetřicha, jež se usmíval.
„Jak je ti, má milá?“
„Jetřichu,“ z očí ji vyhrkly slzy dojetí i studu z toho, co chtěla učinit. Zabít jejich dítě.
„Co se mezi stalo?“ zašeptal Jetřich, když vzal její ruku do svých a políbil ji.
„Styděla jsem se, když jsem zjistila, že… Byla to jen jedna noc, já věděla, že už tě nikdy nespatřím… a otec o tobě mluvil nehezky… nemohla jsem vyslovit tvé jméno. A jak ses tu objevil… otec mi zatajil, proč. Když se dozvěděli, že máš majetek a chceš mě, přišli na to, zbavit mě outěžku, jež by ti určitě překážel… zmrhanou děvku nikdo nechce…“
„Chtěl jsem tě vidět. Poslal jsem Brunhildu,“ řekl Jetřich.
„Věřila jsem matce, že jsi tu kvůli majetku, jež se spojí a o mě nestojíš… snad jen o tělo a řekla jsem Brunhildě, ať se ti odevzdá ona. Prý jsi ji odmítl,“ Leonella se usmála.
„Má lásko, pomiluj mě,“ objala ho rukama kolem krku.

Dlouze se líbali, ale na další něžnosti nedošlo. Nešlo to. Rodiče trpělivě čekali, až přijdou a matka jim pak chvatně požehnala. Hlavně, ať už je všechno za nimi. I Leopold se usmíval, ač to bude on, jež dceři bude muset vybavit věno. Zatím na to asi nepomyslel.

***

Do Čech se s Leonellou stěhovala i Brunhilda. V cizí zemi, jejíž řeč neznala, by se dívka cítila ztracená a vzhledem k jejímu stavu potřebovala mít u sebe známou tvář a služebnou k tomu. Umiňovala si ale, že se česky naučí co nejdříve.

Na dvorci se jí líbilo. Královský dvorec byl z větší části z kamene a skýtal dostatek pohodlí. Velká síň, černá kuchyně se spíží a sklípkem hned vedle a tři místnosti k obývání.
Správce Mňouk obýval samostatnou komoru se vchodem zvenku. Byl to samorost a nemluva, ale chodu hospodářství rozuměl dokonale. Nové majitele přijal netečně a i trochu pohoršeně, že ženy jsou Němky, neumějíce zbla ani slovo česky. Jak se má s paní bavit, když tu pán nebude? Jetřich ale neopouštěl svou ženu příliš často, takže zatím to šlo.

***

Když se Leonella zakulatila natolik, že se muži nemohla v loži patřičně věnovat, sáhl Jetřich po Brunhildě. Zda o tom její paní věděla, či ne, každopádně mu posloužila.
Laskání údu ústy ovládala znamenitě i polknutí sémě jí nevadilo a sála ho tak důkladně, že i po vystříkání zase zmohutněl do patřičné tuhosti.

„Gulp… gulp… gulp“ rytmicky se jí hlava pohybovala po ocase a sevřenými rty působila Jetřichovi nádhernou slast.
Na oplátku ji jazykem smýčil klín a vylizoval šťávy, že dívka párkrát vyvrcholila. Potěšil se s jejími pevnými prsy, vášnivě se líbali, až na ni nalehl a prudkými přírazy se do ní dostal až po kořen. Dívka byla docela úzká, tudíž sevření bylo silné a rozkoš intenzívní. Vlastní pohyby proto netrvaly dlouho a už ji plnil dávkou semene.
Ale většinou se snažil odbavit stranou, aby neobtěžkala. Zbožňovala polohu na psí způsob, kdy mu v této pozici dávala najevo svou poddanost a toužila, aby do ní proniknul co nejhlouběji. Její pevná zadnice ho fascinovala, že se v této pozici spolehlivě udělal. Zajímala ho též dírka o něco výše, ale tam mu Brunhilda striktně zakázala přístup.
„Je to hřích a působí mi to bolest,“ řekla, když se o tom zmínil a Jetřich to respektoval.

***

Den po Sv. Nikodýmovi Leonella porodila dceru Annu Marii Messi von Sodedorf, jak bylo zapsáno v matriční knize.

Jakmile uplynulo povinné šestinedělí, Jetřich se postaral, aby zase obtěžkala a dala mu syna. To se jí podařilo až napotřetí, kdy po Alžbětě Magdaléně se narodil Jetřich Adalbert. Pozadu nezůstala ani Brunhilda a porodila chlapce Martina. Někdy holt stačí kapka. Otcovství bylo přiřknuto jednomu z čeledínů, jež o Brunhildu stál a učil ji i češtině. Zda ji učil jen řeč, Jetřich nepátral, ale Brunhilda skálopevně tvrdila, že otcem je on. I tak jí Jetřich slíbil, že se o chlapce postará.

***

Přešly roky úrody i neúrody, studené zimy i letní horka a jednoho dne uprostřed babího léta se Jetřichovi zastavilo srdce ve chvíli, kdy Leonella sála jeho tvrdý úd a chystala se polknout sémě, k čemuž již nedošlo. Mrtvý Jetřich se tvářil spokojeně a smrt byla k němu milosrdná. Leonelle bylo pětatřicet let, kdy vlastně byla odejita na výminek a vedení dvorce převzal syn Jetřich Adalbert, jsa čerstvě dospělý a schopný vést hospodářství.
Jenže se mu to příliš nevedlo. Správce Nostradameus měl spíš jiné zájmy, stále měl nějaká vidění a věštby a Leonella by ho už dávno vyhodila, ale syn Jetřich si ho nepochopitelně držel.

Leonella proto učinila další krok k udržení majetku. Musí požádat o zásah panovníka, jinak jim bude dvorec odebrán, což si asi Jetřich neuvědomoval a navštívila nejvyššího komořího s prosbou o slyšení. Její manžel měl u krále přáno, to věděli všichni a podle toho se k nim i chovali, ale po jeho smrti už vdova takové postavení neměla, což jí dávali nepokrytě najevo. Inu, lidská závist je nekonečná.

Nejvyšší komoří její žádost přijal a o chvilku později již stála přiražena ke stolu, břichem na stole, suknici vykasanou a s tlumenými vzdechy cítila přírazy ocasu pupkatého komořího. Ten ji souložil prudkými přírazy hluboko do pochvy, což ji i bolelo, ale nedávala to najevo.

Tohle byla jen „předehra.“

***

Ráno se probudila nahá na širokém, pohodlném lůžku. Vyskočila, ale silné paže ji stáhly zpět.
„Kampak?“ ozval se chraplavý hlas.
„Strávila jsem s tebou noc. Tvou podmínku jsem splnila. Nyní odcházím,“ zaprotestovala, ale muž se zasmál.
„Hohó. O tvém odchodu rozhoduji já. Potřebuji ranní uvolnění, tak se čiň!“

Žena sáhla pod pokrývku a nahmátla tvrdý vztyčený ocas. Pohonila ho a pak na jeho pobídnutí ho pojmula do úst a začala sát.
Komoří spokojeně funěl a rukou jí mnul prsa a hladil strojově se pohybující hlavu. Ve svém věku byla Leonella stále krásnou a žádoucí ženou a muž si ji chtěl užít, co nejdéle to půjde. Nic není zadarmo. Ani slyšení u panovníka.

Nakonec na něj obkročmo nasedla, na ocase odsedávala, nechala si mnout a mačkat prsa a nakonec se kupodivu i sama odbavila a jen doufala, že séměm, jimž ji naplnil, neobtěžká.

***

Slyšení u krále bylo rychlé. Stárnoucí panovník jí poradil, ať se vdá a s novým mužem pozvedne výnosy dvorce tak, aby nemusel opravdu sáhnout k nepopulárnímu navrácení dvorce do královského majetku.
„Je-li tvůj syn neschopný a neuzná přitom tvou autoritu, vydám ti glejt, že stále faktickým vlastníkem jsi ty. Kdybych byl mladší, chtěl bych od tebe něco jiného, než bude jen otcovské políbení,“ hořce se pousmál.

Leonella ho nakonec obdařila jiným políbením než otcovským, což rád přijal a rukama se potěšil jejími tvary, než žena s úklonou opustila komnatu.

***

Nový správce Rokyta z Rokytníka byl podsaditý třicátník, tedy mladší než Leonella, zato sedláctví měl v krvi. Jeho rodina vlastnila statek kdesi ve středním Polabí, takže o hospodaření něco věděl. Nyní byl správcem na královském hradě Bekyně u Mníšky, ale přijal nabídku oženit se se zachovalou vdovou a vést společně dvorec jako její manžel. O případném obtěžkání se nemluvilo, ale žena ještě nebyla tak stará, aby se to nemohlo podařit, bude-li opravdu tak hezká, jak mu bylo řečeno.

***

Žena opravdu hezká byla. A nejen ona. I její dvě dospívající dcery byly velmi pěkné a k světu. S mladým Jetřichem se už bohužel nestihl seznámit, neboť ten, po hádce s matkou, vsedl na koně a odjel, aby se už nevrátil.
A protože i Rokyta se Leonelle celkem zamlouval, svatbě nestálo nic v cestě.

I při svatební noci ji muž dokázal, že není žádný ňouma. Nepředvedl sice žádnou dlouhou milostnou předehru, jak byla žena zvyklá, ale když ho do ní zarazil a rytmicky přirážel, dělalo jí to dobře. Jeho kolík byl těch správných rozměrů, i výdrž měl optimální, aby se v ní rozbouřila krev a dospěla tak k vrcholu. Když vyvrcholila poprvé a vykřikla, jeho přírazy neustávaly a vrchol rozkoše se jí tak brzy navrátil podruhé a to už s dávkou semene v lůně. Zdálo se, že manželství bude klapat i po této stránce. Mělo, ale neklapalo tak úplně.

***

Rokyta se totiž vzhlédl v jejích dcerách Anně Marii a Alžbětě Magdaléně. Zejména v té starší. Dokud je jenom skrytě pozoroval, když se umývaly či koupaly v tůňce potoka, zažívala příjemné časy Leonella. Muž na ni večer nastoupil a když jí mrdal duši z těla, myslel přitom na ně. Ale od pozorování nebylo daleko k činu fyzického sblížení.

Došlo k tomu při senoseči, kdy sám na poli s Annou neodolal její vykasané suknici (byla vysoká tráva), holým štíhlým nohám a svůdně rozepnuté tenké košilce (bylo vedro) a položil ji do kupky čerstvě pokosené trávy.
Dívka se nijak moc nebránila. Hned pochopila, oč mu jde a sice mu nevyšla vstříc, ale roztáhla nohy a nechala ho do sebe vstoupit. Rokyta hnětl její pevné prsy a hlavně usilovně přirážel, bez ohledu, že to bylo nasucho a tudíž pro oba nepohodlné. Anna sice po chvíli zvlhla, ale nic z toho neměla. Pannou již nebyla, ale sex s otčímem ji rozhodně neuspokojil. Když se do ní vystříkal a odpadl, vstala, popadla hrábě a dál pokračovala v započaté práci. Ani Rokyta nic neřekl, natáhl si nohavice a bylo to odbyto.

Horší bylo, že ji obtěžoval a šukal dál, kdykoliv si zamanul. Ve chlévě, v řezárně, v seníku. Anna mu trpělivě podržela, žadonila, ať ji nechá, až jednou přišlo to, co muselo. Zjistila, že obtěžkala!
V pláči se svěřila matce a přiznala, že dítě je Rokytovo. Ta ho konfrontovala a on se přiznal.
„Už jsi stará a dítě mi nedáš. No tak jsem si pomohl jinak!“ vmetl jí do tváře.

Více toho neřekl, protože mu Brunhilda do zad vrazila nůž, s nímž právě porcovala maso.
„Promiň, má paní, ale ten slizký had si nezasloužil žít,“ řekla tiše, když všichni zírali na škubající se tělo umírajícího Rokyty.

***

Ruka spravedlnosti ale, bohužel pro Brunhildu, fungovala. Žena byla jata, obviněna z vraždy a protože se přiznala, poprava oběšením byla vykonána neprodleně.
Leonella opět osaměla a zoufala si, zač jí osud trestá.

Další správce, asi čtyřicetiletý sedlák, jež vyhořel a neměl sílu znovu začínat od píky, byl v úřadu spokojený a šikovný.
Leč i on byl dlouho bez ženy a brzy oplodnil její druhou dceru, Alžbětu Magdalénu. Stál však pevně na tom, že jí chce pojmout za ženu, ač on je jen kmán a ona panského stavu.
Leonella souhlasila a jakmile bylo po svatbě, vyžádala si slyšení u její Milosti královny.

Tlustý komoří opět požadoval odměnu, ale už netrval na souloži a stačilo mu uspokojení ústy.
Leonella si dřepla na bobek, vyjmutý úd pohonila a olízala, než ho vsunula do pusy a začala sát. Jazykem neopomenula dráždit všechna citlivá místa a muž tak chrčel blahem.
Sála ho a cumlala po celé délce až ke koulím, jež jemně hnětla rukama a mnula mezi rty. Vztyčený ocas brzy pustil svou mízu, jíž spolykala a celý ho očistila a olízala, než si ho muž ukryl zpět do nohavic.

***

Královna byla stále krásnou ženou, a dvojí mateřství ji moc nepoznamenalo. Jenže královna je obklopena sloužícími a nemusí dělat nic, ani kojit, takže nepůsobila tak strhaně, jako poddaný lid. Leonella před ní předstoupila s rozpaky, zda vyslyší její prosbu.
„Vaše Milosti. Před lety jste mému muži Jetřichovi slíbila, že byste mě přijala do fraucimoru, když mě chtěl přivést do Čech. K tomu nikdy nedošlo, ale ten slib bych nyní ráda využila… a tak vás pokorně o tuto službu žádám.“

Královna byla zaskočena. Čekala cokoli jen ne toto. Na slib dávno zapomněla. Leonella byla již ve věku, kdy ženy fraucimor spíše opouštějí, ale viděla, že stále je krásná, energická a má jiskru v oku a urozená je též.
„Je-li to tvým přáním, pak tvou žádost přijímáme,“ odvětila laskavým tónem a pak přešla k důvěrnějšímu hovoru. „Copak, netěší tě život na dvorci? Máš chladné lože? Zde to, co možná hledáš, nenajdeš.“
„Ne, má paní. Už nehledám muže. Zklamala jsem se i ve vlastním synovi. Chci klid a dožití ve vaší blízkosti. Poskytli jste nám tolik dobrodiní, že vám chci být vděčná, jakkoliv.“
„Dobrá. Tedy v den svátku panny Ofélie se hlas u Emílie Chotkové z Klecan. Je mou vrchní komornou a ta již ti řekne více. A věz, že u dvorní dámy jest zapovězen styk s mužem a věnujeme se jen činnostech v souladu s Božím desaterem. Práce budeš mít dosti. Slyšení je skončeno.“

****

Dvorec se stal majetkem Alžběty a její starší sestry Anny společným dílem. Jejich další osudy již nejsou pro příběh rodu pánů z Buše důležité. Poslední nositelkou tohoto jména byla Leonella, která na pa prahu počínajícího stáří vstoupila do služeb samotné královny.

Ne všechno bylo tak, jak jí tvrdila. Služba to byla spíše nenáročná a celibát se tam rozhodně nedodržoval. Na to tam byly ženy opravdu ještě mladé.
Tělesný styk provozovaly se šlechtici, jež tu celé dny čekali na slyšení u jeho královské Milosti, nebo s vojáky královské gardy, kteří tu byli takříkajíc neustále „k dispozici“.

Královna tyto pletky velkomyslně přehlížela a měla pro dívky pochopení, pokud to neskončilo obtěžkáním nebo skandálem zhrzené manžely nevěrného šlechtice.

Leonella byla žádanou milostnicí mladých panských synů, kteří toužili po zaučení zkušenou zralou ženou, ale jelikož z toho pro sebe vytěžila jen málo rozkoše, sama dávala přednost starším mužům.
Ti její zralé, ale stále vnadné tělo patřičně hýčkali a dočkali se i nadpozemské slasti z jejího umění, zvláště laskání ocasu ústy, či vlastního uspokojení z odsedání při jezdecké poloze, kdy nemuseli dělat nic, jen se věnovat jejím bujným vnadám. No a při psí poloze se nemohli nabažit pohledu na pevný zadek a poddaný způsob při obdělávání její zahrádky rozkoše. Málokdy ponořili svůj jazyk do její tůně lásky, ale žena byla vděčná za jakýkoliv projev lásky, zvláště jak pomalu stárla.

Leonella von Messi Bush und Sodedorf jak znělo celé její vznešené jméno zesnula tiše a pokojně ve věku dvaapadesáti let a spočinula vedle svého milovaného manžela Jetřicha.

***

EPILOG:

Uplynulo 270 let. Biskupský hrad v Annegeru již nepatřil církvi, ale rodině Malzbier, kteří panství zakoupili již před lety a přeměnili na rodové sídlo a hlavně na pohodlnější zámek.

V komnatě s krbem a stěnou kolem něj obloženou kachlemi s různými, vesměs necudnými motivy, se objímal a líbal Heinz, mladší syn knížete Malzbiera s Anette, jeho vzdálenou sestřenicí z rodu Weinschorle. Dívka, ač o pár let starší než Heinz, byla drobná a výškou mu sahala mu po ramena. Bylo nepohodlné se takto miliskovat. Jelikož jen u líbání to nemělo skončit, tak když byli oba obnažení, Heinz jí zvedl za zadek proti sobě, ona mu nohy omotala kolem boků a ještě ji opřel zády o zeď. Takto do ní vnikl a začal přirážet.
„Ano… ano… Heinzi… ještě,“ povzbuzovala ho, jak jí jeho úd přinášel silnou slast a rozkoš.
Mladík zesílil přírazy, když za zády dívky cosi klaplo a oni se propadli kamsi do temného otvoru!

Když se vzpamatovali a zjistili, že jim nic není, došlo jim, že právě objevili tajnou chodbu. Otevření bylo zřejmě tlakem na určitý kachel, což Anette zády učinila.
Heinz opatřil světlo a pomalu šli chodbou, odkud vanul chladný a zatuchlý vzduch. Chodba stále klesala po hrubě tesaném schodišti, až konečně končila malým, sotva průlezným otvorem v hustém křoví. Bylo vidět, že konec chodby je zubem času částečně sesutý. Heinz jím prolezl a zjistil, že se nachází dole pod hradem. Šlo tedy o tajnou únikovou chodbu.

„Heinzi, musíš to oznámit otci. Pojď už zpátky,“ ozvala se Anette, která za ním ven nelezla.
„Ty pojď sem, tady je hezký travnatý palouček a není sem odnikud vidět,“ přepnul Heinz zase myšlenky na předchozí chvíle.
Anette si nakonec dala říct a za chvíli už leželi na sobě v milostném spojení. Anette s roztaženýma nohama a Heinz mezi nimi rytmicky vrážel svůj úd do jejího útlého těla.
Anette se zase dostala do tempa a blížícího se vyvrcholení. Ocas jí zcela vyplňoval pochvu a tření bylo velmi silné a slastné.
„Ach… ano… Božeee… už budu,“ sténala a cítila, jak ocas v ní pulsuje a zvětšuje se v předtuše výstřiku.
Heinz přirazil naposled a a vše co měl v sobě nastřádáno, předal jí. Stříkal do ní semeno a Anette se kroutila v orgasmu a stahy pochvy vše do sebe nasávala.

Ten den, na palouku pod hradem byl založen nový rod Malzbier-Weinschorle.

***

Detailní průzkum místa později odhalil i kostru muže, napůl pohřbeného a zahrabaného u paty zdi. Neměl nic, co by ho identifikovalo, ač z několika zlatých prstenů bylo zřejmé, že šlo pravděpodobně o šlechtice či muže vyššího stavu.

Do minulosti se nikdo nevracel a že může jít o kdysi záhadně zmizelého biskupa Oscara Norberta Selexta z Willbury nikoho nenapadlo a kostra byla pohřbena do neoznačeného hrobu na hřbitově.