Nebyl jsem doma ani hodinu, když zvuk zvonku hlasitě dával najevo, že se klidu asi jen tak nedočkám. Nikoho jsem nečekal, a tak mi bylo vcelku jasné, že to nemůže být nikdo jiný, než Eliška.
„Jéžiši Jirko,“ spustila, sotvaže jsem otevřel dveře, „nezlob se, že tě zas otravuju, ale jak na smrt jsem zapomněla tě ještě o něco poprosit. Jestli bys byl tak hodnej a mohl mně zejtra pomoct koupit televizi a zapojit ji. Já se v těhle věcech nevyznám. Uděláš to pro mě?“
„Nechceš jít dál?“ zeptal jsem se, protože jsem měl svrbění, že to není všechno.
„A nebude ti to vadit?“ strachovala se.
„Jedno kafe s tebou mě zas až tak nezdrží. Stejně jsem si ho chtěl udělat,“ odtušil jsem a ustoupil ze dveří.
Nasměroval jsem ji do obýváku a chvíli nato si k ní přisedl se dvěma hrnky kávy.
„Máte to tady hezký,“ poznamenala Eliška rozhlížejíc se kolem. „Takový jednoduchý a účelný. A taky pěkný kytky,“ oceňovala manželčinu chloubu.
„Jo, hezký jsou, pokud je nemusím zalejvat. A to teď dělat musím, když Jiřka není doma,“ postěžoval jsem si. „Ale ty určitě chceš ještě něco dalšího, než jen tu televizi, že jo?“ zeptal jsem se přímo.
„No,“ přitakala, „jak říkáš. Potřebovala bych koupit ledničku, pračku, mikrovlnku a možná ještě něco, na co si momentálně nedokážu vzpomenout. Kdybys mě s tím pomohl, byla bych ti vděčná.“
Pomalu jsem se napil a zadíval se na ni.
„Jedno je mi divný,“ řekl jsem zamyšleně. „Proč sis to nepřivezla z bejvalýho bytu? Tos to někomu věnovala nebo to nebylo tvoje?“
„Poněvadž jsem ho neprodala. Budu často jezdit do Prahy do firmy a musím mít kde uložit znavený kosti. Tak proto,“ vysvětlila mi.
„Aha. Tedy, s tou televizí ti pomůžu, ale s tím ostatním moc ne. Nakonec, když si objednáš pračku či ledničku, tak ti ji dovezou a i připojí, to by neměl bejt problém. Jediná potíž je v tom, že já přijdu z práce, když už v krámech zavírají, takže si asi budu muset vzít volno, protože čekat na telku do soboty asi nebudeš chtít.“
Málem jsem se skácel, jak se na mě Eliška vrhla s děkovným objetím. Ještě, že jsem nedržel v ruce hrnek s kafem.
„Co blázníš, Eli?“ bránil jsem se divokému sevření. „Vdyť jsem ti nenadával,“ snažil jsem se zlehčit její výron nadšení.
„Když ty seš ten nejlepší mužskej, jakýho jsem kdy poznala,“ vrkala mi do ucha, plná radostného opojení.
„Hele, nech toho pochlebování, nebo pro tebe neudělám vůbec nic. Tohle fakt nemám rád,“ zchladil jsem její nadšení.
„Tak promiň,“ řekla sklesle, „ale já to myslela upřímně.“
„No právě, a to je hodně nebezpečný.“
„Proč?“ nechápala.
Její otázku jsem nechal bez odpovědi. Místo toho jsem vstal, došel si pro telefon a zavolal šéfovi, abych se ho zeptal, jestli mi schválí volno. Nebyl proti, pokud mu ráno donesu rozpracovaný projekt hotový. Slíbil jsem mu to.
„Takže,“ spustil jsem, když jsem znovu přisedl k Elišce, „když mu ráno přinesu dodělanou práci, tak mi šéf volno dá. Pak bych se u tebe zastavil a koukl se, co všechno budem ještě potřebovat. Když nebudeš chtít nějakou velkou placku, tak ji klidně odnesem v rukách. Spokojená?“
„No, jejda. Ale proč bysme to museli tahat v rukách?“
„Protože nemám auto.“
„Ale já mám,“ oznámila sebevědomě.
„V tom případě k tomu můžem přibalit i tu mikrovlnku. Ostatní ti přivezou.“
„To by bylo fajn. A kdy asi myslíš, že bys moh přijít?“
„Těžko říct. Prostě během dopoledne. Jaký máš číslo?“ zeptal jsem se, abych měl možnost jí zavolat.
„Přes prsa, v pase nebo přes boky?“ odpověděla otázkou. V očích jí současně poskakovaly žádostivé jiskřičky.
Zasmál jsem se.
„To seš celá ty. Myslíš jen na sex a přitom víš, že chci číslo tvýho telefonu.“
Vytáhl jsem z kapsy mobil a čekal, až mi nadiktuje svoje numero uno. Uložil jsem ho do seznamu, znovu vyvolal a zmáčknul tlačítko volání a krátce poté jsem hovor zrušil. Nato jsem telefon odložil na stolek.
„Tak teď máš v mobilu i číslo na mě,“ oznámil jsem Elišce novou skutečnost.
„To jsem ráda. Dík.“ Přivinula se ke mně a lehce pohladila po tváři. „A nemohl bys eště…“
„Nemohl,“ přerušil jsem Elišku. „Vidím ti až do žaludku, co bys chtěla, jenže jestli chci mít zejtra volno, musím dokončit rozdělanou práci.“
„Ále néé,“ hlesla otráveně, „ani malou rychlovku?“
„Ani malou rychlovku, protože bys určitě chtěla eště druhou a možná i třetí. Věř mi, šoupnul bych ho do tebe s velkou chutí, ale musím to potlačit,“ povzdychl jsem si.
„Kdybys věděl, jak moc sem se těšila,“ posteskla si. „Nebudu zapírat, že jsem… zklamaná, ale na druhou stranu mě fascinuje, jak umíš udělat všechno pro to, abys splnil daný sliby.“ Znovu mě pohladila po tváři. „Asi už bych měla jít, co?“
„Nevyháním tě, ale skoro jo,“ pokýval jsem souhlasně hlavou.
Zvedla se z gauče a já s ní.
„A nechceš mi ji aspoň podrbat na rozloučenou?“ zeptala se nevinně.
Rozesmál jsem se.
„Já vím. Stačí jen podrbat, pak zasunout a ještě si to dvakrát zopakovat, abysme nekulhali. Nezlob se, ale neukecáš mě.“
„Já si to myslela,“ řekla odevzdaně. Dívala se na mě jako pes, který smutní u svého mrtvého pána.
„No tak teda jo. Ale u tebe,“ smiloval jsem se nakonec nad jejím pohledem.
Eliška přímo nadskočila radostí. Popadla mě za ruku, abych si to náhodou nerozmyslel, a hned mě táhla do svého bytu.
„Počkej, počkej, musím se trochu přioblíct“ bránil jsem se, protože jsem byl jen v trenkách.
„A na co? Abys to zase sundával?“ oponovala mi. Jenže to už jsme byli na chodbě. Tak tak jsem stačil hmátnout po klíčích od bytu a vzít je sebou. Sotva za námi zabouchly dveře, bleskově se zbavila oblečení a stáhla mi trenky. Opřela se o zeď, stáhla mě na sebe a chopila se klimbajícího se chobotnatce.
„Chci to tady a teď!“ řekla nedočkavě a zuřivě se snažila postavit mi péro. Chytil jsem ji za kozy a začal je drtivě mačkat.
„Jóó,“ zavyla nadšením a přitvrdila ve svém úsilí na mém vzrušení. Během pár vteřin se dočkala. „Vraž mi ho tam a vůbec mě nešetři,“ nařídila mi a sama se nastavila tak, abych měl usnadněn přístup. Pomalu jsem ho zasunul a pak prudce a tvrdě přirazil.
„Jó, to je přesně ono, takhle pokračuj,“ libovala si Eliška. „Víš co bych si docela přála?“ snažila se mi přerývaně říct mezi hekáním. „Abys jednou bez ohlášení u mě zazvonil a až bych otevřela dveře, tak mě povalil a jako znásilnil.“
„To bych moh udělat,“ zahuhňal jsem, aniž bych plně vnímal co říkám, jelikož jsem spěl k vyvrcholení. Ještě pár zasunutí a pak už jen to poslední, jímž jsem zajel co nejhlouběji to šlo a zároveň s ním vyšplíchnul slušnou dávku semene.
Okamžitě mě chytla za zadek a vší silou tiskla k sobě, dokud jsem nevyprázdnil vše, co ve mně bylo. Už jsem z ní chtěl vyklouznout, když se najednou rozvibrovala v extázi. Obrátila oči v sloup a já ji musel přidržet, jak jí podklesla kolena.
„Občas to takhle potřebuju,“ řekla, když se vzpamatovala. Skoro, jako by se omlouvala.
„Ty seš normálně nymfomanka, Eli,“ poznamenal jsem podezíravě.
„Ale nejsem. To jenom teď, než se ti vrátí žena. Pak akorát utřu nos a bude po žížalkách,“ řekla lítostivě. „Doufám, že do tý doby mě nenecháš ve štychu a pořádně si užijem.“
„Myslím, že jo,“ sliboval jsem, neméně slibným pohybem jí přejel po ňadrech a poplácal po prdelce. Pak jsem natáhl trenky a šel domů. Konečně jsem mohl sednout k počítači a pustit se do práce.
Šéf si pečlivě prohlížel můj návrh rozvodu elektrické instalace v rodinném domku. Kontroloval, jak jsem se vypořádal s požadavky zákazníka. Zvláště pak probíral má drobná vylepšení.
V kapse mi zavrněl mobil.
„Nemám pro tebe přijet?“ ozvala se Eliška. Vysvětlil jsem jí kam a ať na mě počká před firmou.
„To by šlo,“ obrátil se šéf ke mně. „Pošlu to ke schválení, ale nemyslím si, že k tomu budou nějaký připomínky. Tak mazej a zejtra si přiď pro další.“
Nasedl jsem do Eliščina auta a krátce nato jsme v jejím bytě koumali nad jejími představami, co by vlastně chtěla pořídit. Brzy jsem je musel značně korigovat.
„Hele. Eli,“ začal jsem svou osvětu, „na nějaký Ultra HD, 3D a podobný nesmysly zapomeň. To jsou jenom reklamní marketingový chytáky pro blbce, ze kterejch se lehko tahají prachy. Když se koukneš zblízka, tak z třiceti čísel na telku, zjistíš, že obraz je docela rozpatlanej, zato když se na něj koukáš ze tří metrů, tak je parádně ostrej. Když se koukneš z tý samý blízkosti na UltraHD, uvidíš, možná, jak po vlasu leze veš. Ale ze tří metrů se ti detaily slejou a žádnou veš neuvidíš. Ani ten vlas. Bude to úplně stejný, jako v obyčejný telce. Snad jen u satelitního vysílání by to mohlo bejt lepší, ale platit za milion šest stanic, kde všude dávaj dokola to samé a ještě víc jak polovině nerozumíš, to jsou podle mě taky vyhozený peníze. Drž se při zemi.“
„Tos mě to teda pěkně rozboural,“ zakabonila se Eliška, „chtěla jsem si koupit to nejmodernější, co existuje.“
„Nebreč, Eli,“ chlácholil jsem ji, „vždycky si můžeš koupit špičkovou televizi, akorát bez těch blbostí, co jsem ti vyjmenoval. Jen bych ti eště doporučil malý domácí kino, jelikož zvuk z telky není nic moc. Hele, víš co? Zajdem ke mně a mrknem na web, ať víme co chtít,“ navrhnul jsem.
Asi po hodině hledání na internetu jsme vybrali dvě vhodné kombinace TV a kina. Zjistili jsme dokonce, který obchod ve městě je nabízí, což bylo plus, na které jsme dříve nepomysleli. Potom jsme se vrátili do Eliščina bytu a poměřili, jak dlouhé budou potřeba všemožné nezbytné kabely. Pak jsme konečně vyrazili nakupovat.
Měli jsme kliku. Hned v prvním obchodě, do kterého jsme vkročili, měli jak televizi, tak domácí kino jaké jsme chtěli. Úslužný prodavač nám obojí ochotně a zkušeně předvedl a odzkoušel, vyhledal požadované kabely a poté vše důkladně zabalil. To ale nebylo vše, ještě zbývalo ze stávající nabídky vybrat ostatní potřebné spotřebiče. Naštěstí to netrvalo dlouho. Pračku i chladničku slíbili dovézt do dvou dnů, mikrovlnku jsme přibalili. Eliška zaplatila, naložili jsme věci do auta a uháněli domů.
Nevím, co mě cestou přimělo si vzpomenout na internet, ale výsledkem bylo, že jsme se ještě zastavili v obchodě s počítači pořídit kvalitní wi-fi router, aby si Eliška mohla co nejdříve nechat zavést internetové připojení. Pak už jsem jen doufal, že si na nic dalšího nevzpomenu.
Konečně jsme měli všechny krabice naskládané na podlaze v předsíni. Elišku napadlo, že bychom měli úspěšný nákup zapít. Nečekala na můj názor a hned nalila. Což o to, přišlo to vhod.
„Tak čím začnem?“ zeptala se mě, jako kdybych byl rozhodujícím faktorem dalšího postupu. Stála nad tou hromadou krabic a snažila se vypadat, jakože si s tím neví rady.
„Čím chceš, ty seš tady doma,“ odpověděl jsem nejasně.
„Nezlob,“ zaprosila, „v tomhle se určitě vyznáš líp než já, tak čím?“ nedala se odradit.
„No tak jo. Mikrovlnkou, je to nejjednodušší. Pak sestavíme televizi, pak domácí kino a nakonec to pospojujem. Spokojená?“
„Jo. Tak jdem na to, ne?“ řekla a vrhla se na krabici s mikrovlnkou.
Konečně bylo všechno vybaleno a uloženo na patřičné místo. Zbývalo jen připojit k elektrické síti a zapojit kabely. Jenže to nebylo až tak jednoduché. Televize i kino byly umístěny v sestavě polic mezi dvěma skříněmi a nebylo tak možné je protáhnout v úrovni podlahy. Muselo to jít vrchem, přes skříně.
„Donesu schůdky,“ řekla Eliška a odběhla pro ně do kumbálu s věcmi na úklid. Postavila je ke skříni a hned po nich vylezla nahoru. Podal jsem jí konec prodlužovačky, aby ji spustila dolů. Jak se tak natáhla, aby dosáhla ke škvíře za policemi, povytáhla se jí minisukně. Do očí mne udeřilo světlo zářivě bílých kalhotek. Fascinovaně jsem na ně hleděl a vůbec nevnímal, co mi Eliška říká.
„Jirko!“ zadunělo mi v hlavě už asi potřetí, a já se konečně vzpamatoval. Zároveň jsem si uvědomil, že mám pořádně tvrdé péro. Neodpověděl jsem. Místo toho jsem jí pomalu stáhnul kalhotky.
„Co to děláš?“ zeptala se Eliška se smyslnou nadějí v hlase.
„Zkoumám kvalitu tvých kalhotek,“ informoval jsem ji.
„Opravdu!? Já ale mám pocit, že zkoumáš něco úplně jinýho,“ namítla.
„To je pravda,“ souhlasil jsem. „Kvalita kalhotek je výborná, proto teď zkoumám kvalitu přírodního kožíšku.“
„A?“
„Jeho jakost je přímo excelentní,“ pronášel jsem vážným, skoro úředním hlasem. „Jen mi připadá, že se v něm nachází jakási trhlina, ba přímo díra.“
„Tak to bude potřeba ji zalátat,“ řekla Eliška rozjařeně a slezla ze schůdků. „Podívám se, jestli máš pro to něco vhodnýho.“
Bez dlouhého rozpakování mi vrazila ruku do kalhot. „No jasně že máš,“ zajásala, když narazila na mého tvrdolína. Okamžitě mně kalhot zbavila a pevně ho sevřela v ruce. „Půjdem do ložnice, až to máme pohodlnější,“ rozhodla se bez váhání a bez ohlédnutí tam zamířila.
Cestou hbitě odhazovala svršky, jako by mi chtěla ukázat směr, kterým mám jít. Následoval jsem ji jako stroj s plně vysunutou jehlou, připravenou k okamžité akci. Přírodní kožíšek už ležel rozprostřený na válendě a jen čekal, co s tou trhlinou provedu.
„Tak už poď,“ zaškemrala Eliška a rozevřela bránu dokořán. Nenechal jsem se pobízet a bez meškání do ní vstoupil. Zvolna jsem vjížděl tam i zpátky a každý pohyb si nesmírně vychutnával. I Elišce se to tak líbilo a dávala to najevo slastným mhouřením očí.
„Jiříčku, Jiříčku, zalátej mi tu díru pořádně. Až po okraj, i kdyby to mělo přetékat,“ zašeptala a mírným přizvednutím mi dala na srozuměnou, že bych mohl přidat. Vyhověl jsem jí.
Po několika minutách však přišla chvíle, kdy moje vzrušení bylo doslova na hraně. Okamžitě jsem celý ztuhnul jako kámen a skoro minutu čekal, až přetlak poklesne. Pak začala hotová bouře.
„Ách, óch, úch,“ hekala Eliška pod mými přírazy a snažila se srovnat tempo. Ale dřív, než se jí to podařilo, táhle zavyla a dospěla k oblažujícím výšinám. I tak trvalo ještě pár minut, než jsem splnil její přání a zaplnil díru, až to přetékalo.
Ležel jsem v objetí Elišky a zhluboka oddychoval. Chvíli trvalo, než jsem se po svém výkonu zklidnil a sklouzl vedle ní.
„Měli bysme vyčesat kožíšek a vyčistit jehlu a konečně jít na ty kabely,“ řekl jsem tiše.
„Když to bylo tak krásný že se mi do ničeho už nechce. Ale – práce holt někdy nepočká,“ poznamenala Eliška a vstala.
Dali jsme se popořádku, natahali kabely, já je zapojil a poté Elišce ukázal, jak se co ovládá. Večer se tak už mohla koukat na televizi. Odolal jsem (nerad) pokušení na další sexuální hrátky a šel něco dělat zase domů.
Zábavné.