Na chvíli bez dohledu 02

Když jsem se vrátil z balkonu, právě skončila s přípravou večeře. Dva obložené talíře se šunkou, salámem, sýrem a nějakou tou zeleninou už čekaly, až se zmocní našich chuťových buněk. Svou příležitost dostaly bez dlouhého meškání. Libá krmě v nás zmizela jak pára nad hrncem.
Když jsme dojedli, ještě chviličku jsem poseděl, abych hostitelku neurazil a také ji pochválil za večeři, která mi bez nadsázky velice chutnala. Nakonec jsem přece jenom židli odsunul a vstal.

„No, Eli, bylo to fakt vynikající a udělalo mi to radost, ale je pomalu čas, abych si sbalil věci a šel domů,“ řekl jsem téměř omluvně.
„Jirko, to mně přece nemůžeš udělat. Že seš tady mě moc těší a… může těšit ještě víc,“ pronesla s neskonalou jemností a vzala mě přitom za ruce. V očích se mi objevil otazník.
„Řeknu ti to na rovinu.“ Na chviličku zaváhala a pak odhodlaně pokračovala: „Dobu jsme šoupali jen s nábytkem. Co kdybysme teď začali šoupat s něčím jiným někam jinam?“
Její pohled byl výmluvnější než cokoliv jiného. Došlo mi to, ale kupodivu nepřekvapilo. Když jsem si to probral zpětně, tak z ní vlastně celý den sálala touha po sexu. A velká, ba přímo gigantická.

„Já nevím. Taky bych chtěl, to jo, ale kdyby se to domákla moje žena, za živa by mě sežrala,“ dělal jsem naoko drahoty.
„Ty seš ženatej?“ zeptala se udiveně.
„Jo.“
„Ale žádnou ženskou jsem u tebe neviděla,“ nechtěla mi uvěřit.
„Ani si nemohla. Je v lázních, v Libverdě,“ seznámil jsem ji se skutečností.
Jako by z ní spadl kámen.
„Tak v lázních,“ oddechla si, „Ale to snad víš, jak to tam chodí, ne? Nebo si myslíš, že toho nevyužije, že tomu nepodlehne?“
„To nevím, ale co oči nevidí, srdce neželí. Ptát se jí na to nebudu. A navíc jsem jí řekl, ať si tam dělá co chce, hlavně ať se vrátí zdravá a bezdětná.“
„To je hezký, to se mně líbí,“ smála se Eliška. „Je jasný, že ona se tě taky vyptávat nebude. Ještě nějakej problém?“ zeptala se vyzývavě.
„Jo,“ přikývnul jsem. „Asi bych se měl nejdřív osprchnout, jsem zpocenej jak myš.“
„To nech na potom. Dost ráda vnímám vůni upocenýho mužskýho těla. Někdy mě to docela rajcuje.“ řekla a nasměrovala mě z kuchyně ven.
Dostrkala mě do ložnice k lákající válendě.

„Tak ji vyzkoušíme, ne? Spala jsem schválně na gauči, aby to poprvý na ní bylo s tebou, protože sem věděla, že budeš chtít taky. Jsem to ale potvora, co?“ zachichotala se.
Stoupla si přede mě, vytáhla mi triko z montérek a vsunula pod něj ruce. Hladila mě po hrudi, po zádech a zároveň mi ho vyhrnovala nahoru, až jsem zdvihnul ruce a triko mi jednoduše přes hlavu přetáhla.

„Je řada na tobě,“ jemně mě pobídla.
Napodobil jsem ji. Strčil jsem ruce pod volně splývající halenku, jen z mála překrývající vyšisované kraťasy, a bez dlouhého hlazení si to namířil přímo na dmoucí se prsa. Samozřejmě, že podprsenku neměla, ostatně toho jsem si všiml už dopoledne a zřejmě to samé bude i pod kraťasy.

„Tak už mi to svlíkni,“ zakňučela netrpělivě, když se jí zdálo, že si s naditými ňadry pohrávám příliš dlouho. Vyhověl jsem ji. Vrhla se na zavázanou tkaničku montérek, kterou se jí při všem spěchu podařilo rozvázat, aniž by ji zauzlovala. Pomohla jim spadnout dolů a vzápětí zahořekovala: „Panebože, proč vy mužský musíte mít vždycky pod vším trencle!? To je aspoň někdy nemůžete vynechat?“ brblala a snažila se rychle stáhnout i je. Jenže se zadrhly na mém ztopořeném péru.
„Jejda,“ zaševelila najednou radostně, trhla jimi víc a byly dole. Zmohl jsem se jen na: »teda ty jedeš«.

„Když já už se nemůžu dočkat,“ vydechla. Bleskově se zbavila svých minikraťasů, ale nestačil jsem si ji ani prohlédnout. Chytila mě za ramena, otočila zády k válendě a než jsem se nadál, už jsem na ní ležel. V mžiku byla nade mnou a rukou, chvějící se netrpělivostí, sevřela tvrdolína a nasměrovala ho k ústí rozkoše. Jakmile ucítila, že pootevřelo vrátka, pomalu dosedla a celého ho objala.

„Jiříku, ty si ani v nejmenší nedovedeš představit, jaká je to nádhera po roce zase v sobě cejtit kus živýho chlapa.“
Slastně se usmívala a vůbec celá zářila jak to nejspokojenější sluníčko. Nevěřil jsem jí.
„Ty kecáš. O ženskou jako ty musí bejt nepřetržitej zájem.“
„Nekecám. Víš kolik jsem utratila za baterky?“ ohradila se. „No, sem tam nějakej ten zájem byl,“ připustila, „ale ne každej se mi hodil do krámu. Prostě mě žádnej z nich nezaujal,“ vysvětlovala mi a přitom začala zvolna pohybovat pánví.

„Takhle se mně to líbí,“ pochvaloval jsem si, „žádnej spěch, jen pěkně pomalu. Aspoň nebudu hned hotovej. To víš, tejden jsem si nevrznul.“
„Jenom tejden?“ zalapala po dechu. „To ti to snad chybělo víc jak mě! Ale neměj strach. Byla bych spokojená, i kdybys vystříkl za deset vteřin. Hlavně když budu mít cisterničku naplněnou, co se do ní nejde,“ sdělovala mi.
„Eli, to fakt myslíš vážně, že to do tebe…“
„No jasně. Už nejsem úrodná,“ ujišťovala mě.
„Tak jo,“ uvěřil jsem jí a vyrazil do protiútoku, až jsem ji vysoko nadzdvihnul. Vykvikla nadšením a přimáčkla mě k matraci. Pokračovali jsme vzájemnou výměnou těchto dvou »názorů« až do chvíle, kdy jsem v plném vzepětí vystříkal téměř celou svou horkou zásobu. Poslední zbytky si Eliška vysála sama.

„To byl teda cvrkot,“ zašeptal jsem Elišce do ucha, když se na mě mírně znavená položila. „V tom fofru ani nevím, jestli ses udělala,“ zmínil jsem se o svém nejasném pocitu určitého nezdaru.
„Neudělala, ale tím se netrap. Moc k tomu nechybělo a určitě to dopadne příště,“ utěšovala mě.

Snad čtvrthodinu na mě Eliška ležela, střídavě mě líbajíc a střídavě pokládajíc hlavu na jedno či druhé rameno. Vrněla přitom jako kočka a dá se říct, že se i jako kočka ke mně lísala. Až mi z toho mravenčilo v mém vnitřním já, tak mi to dělalo dobře. Posléze se rozhodla, že si půjde vysprchovat pipinu a mně nařídila, abych po ní učinil totéž, ale jen s upatlaným pacholíkem.
„Máš děsně dráždivou vůni, víš?“ objasnila mi svůj požadavek.

Po očistě jsme dostali bláznivý nápad, že si na balkon dáme židle a tam se na nich usadíme, abych si mohl vychutnat »zaslouženou« cigaretu. Projevil jsem obavy, že nás tam může někdo uvidět. Ujistila mě, že když nebudeme svítit v pokoji, nikdo si nemůže všimnout, že na balkoně někdo je.
„A i kdyby, tak nám to akorát můžou závidět,“ dodala.

Když jsem dokouřil, přesedla si Eliška ke mně na klín. Ne snad, že by to bylo pohodlnější, ale očekávala, že ji obejmu a budu hladit, laskat a masírovat její naducané poprsí, což jsem také s radostí udělal.
„Máš děti?“ zeptala se najednou.
„Jo, holku.“
„Kolik jí je?“
„Už je velká. Studuje v Brně archeologii – nebo co.“
„To je zajímavý,“ poznamenala Eliška. „A kolikátej rok?“
„Teprve druhej. Musím říct, že ji to moc baví a učí se dobře. Však taky kvůli učení zůstává na kolejích i přes víkend a domů jezdí tak jednou za měsíc, někdy i za dva.“
„To je neuvěřitelný,“ pronesla s totální nechápavostí. „To samý studuje i moje holčička a zrovna tak jezdívá i domů.“ Kroutila hlavou nad tou prapodivnou náhodou.
„Ty máš taky holku?“ podivil jsem se. „Já myslel, že nejseš vdaná.“
„To taky nejsem a ani nikdy nebyla, ale takovej už je někdy život.“
„Takže ty seš samomáma,“ konstatoval jsem s uznáním a respektem k jejímu životu. „To bych já asi nezvládl.“
„Ale zvládl bys kdybys musel, věř mi,“ ubezpečovala mě. Kupodivu jsem jí to docela věřil.
„Přesto sem rád, že sem nemusel. Ale zkusím zvládnout něco jinýho,“ pošeptal jsem jí do ucha, uvolnil jednu ruku, opustil masírovanou oblast a přesunul ji směrem dolů, přes huňatý kobereček rovnou do růžového údolíčka.

Vnořil jsem prsty dovniř a pustil se do masáže citlivého hrášku.
„Tak tohle zvládáš fakt dobře,“ ocenila tiše mou snahu a zvlhla dřív, než to stačila doříct. „Jak seš na tom ty?“ zeptala se.
„Zatím nic moc,“ odpověděl jsem otráveně, „ale zdá se, že se už vzpamatovává.“
„Vypadá to, že se mi něco dere mezi půlky. Doufám, že mě ho nechceš strčit do zadku?“ začala se obávat Eliška.
„No dovol! Nejsem teplej. Nikdy! To si pamatuj.“ Skoro jsem se urazil.
„Já mu pomůžu,“ honem se nabídla, aby nějak odčinila co řekla. Postavila se a v předklonu prostrčila ruku mezi nohama, nahmátla zpola tuhého Isidorka a jala se mu vlévat život do těla. Dařilo se jí to skvěle.

„Poposedni si dopředu. Až na krajíček,“ poprosila mě a sotva jsem tak učinil, neprodleně si zavedla šulínka do krásně promazané, vlhké dutiny a dosedla. V tu ránu byl stoprocentně funkční.
„Nemohla jsem to už vydržet,“ řekla omluvně a rychle piglovala tvrdou tyč.
„Nic sem neřikal,“ hájil jsem se.
„Já vím, já vím, ale když já fakt…“
„Koukni Eli,“ přerušil jsem ji, „když se ti to takhle líbí, vyhovuje ti to, tak ti to přece nebudu kazit.“
„Já věděla, že nejseš sobec a chceš, aby si užila i já,“ pochvalovala si a přidala na tempu. „To je ti tak bezvadnej pocit, že asi budu brzy hotová.“ Samým nadšení začínala křičet.
„Proboha ztichni, nebo se eště někdo probudí a bude šmejdit kolem,“ zapřísahal jsem ji.
„Jó, jó, máš pravdu. Už budu potichu,“ slibovala. „Ale když ty mě tak krásně chmatáš na kozy a pérem špikuješ kundinu, že mě to rajcuje k nepříčetnosti… a já… já už budu… já…“

Přes můj vztyčený prostředek se přelily vlny nespoutané rozkoše. Několikrát tam i zpátky a snažily se ze mě vysát patřičné množství energie. Eliška byla jak u vytržení, ale musela se ještě pár minut snažit, než jsem udělal i já a vykropil její svatyni.

Po osprchování a zjištění, že je půlnoc pryč, bylo jasné, že přespím u Elišky. Sice měla velikou chuť pokračovat v hrátkách, ale vysvětlil jsem jí, že po vší práci jsem přece jenom unavený a trochu toho spánku si zasloužím. Naštěstí nebyla umanutá a uznala, že něco na tom bude.
„Vždyť není všem dnům konec, manželka přijede až za tři týdny,“ utěšoval jsem ji. A u toho zůstalo a šli jsme spát.

V noci jsem spal jako dudek a ráno se probudil plný sil. Jen mi připadlo, že asi nejsem doma. Pomalu jsem otočil hlavu a spatřil Elišku, jak se na mě, ležíc na boku opřená o loket, dívá.
„Konečně ses probudil,“ usmála se na mě zářivým úsměvem, který rozjasnil již beztak prosluněný den ještě o něco víc.
„Konečně? Snad není poledne?“ vyplašil jsem se.
„No to ne, ale desátá už odbyla,“ upřesnila Eliška a obdařila mě dalším oslnivým úsměvem.
„Takže je nejvyšší čas se přestat povalovat, naopak je nutné mě vykopnout z pelechu,“ podotknul jsem a chystal se vstát. Eliščina ruka mi v tom zabránila.
„Jenže než vstaneš, musíš mi vymýst komínek. Vymetadlo máš nachystaný, už sem se dívala,“ dala mi najevo oč jí jde a já si díky jí teprve teď uvědomil, že mi opravdu stojí jak stožár vysílací antény.

„Eliško,“ řekl jsem sladce, „já mám ráno určitej rituál, kterej nemíním měnit. Nejdřív se musím vyčůrat, pak oblíct, učesat a nastává čas na snídani. Pak si dám kafe a teprve potom sem životaschopnej. Ale pro tentokrát tu snídani oželím. Takže když dovolíš…“
„Mohlo mě to napadnout,“ plácla se do čela. „Dyť já mám taky svoje ranní návyky. No, oblíkat se nemusíš. Než si začůráš, já zatím uvařím to kafe.“

Kavčo bylo príma. Eliška si dala taky, a jak jsme tak seděli proti sobě, jen tak mezi řečí jsme koukali na své vnady. Jasně, že Eliška jich měla víc a hezčích, ale líbilo se nám to takhle po sobě pokukovat a vlastně se sexuálně hecovat. Nejvíc to bylo vidět na mně, protože když jsme dopili kafe, už mi zase pěkně panáčkoval.

Eliška skočila do postele jak do bazénu. Přetočila se na záda, rozvětvila nohy a vztáhla ke mně ruce.
„Tak už poď. Když vidím ten tvůj napruženej šroubovák…“
Nedal jsem se pobízet. Zapadl jsem mezi roztažená stehna a pomalu vnořil nářadí do pracovního prostoru. Začal jsem pohybovat zadkem, prozatímně rychlostí č. 1.
„Nevěřil bych, že ženská může bejt takhle potřebná. Doufám, že nejseš nymfomanka,“ začalo ve mně hlodat podezření.
„Ale ne,“ rozesmála se, „jen sem po tý abstinenci trošku víc nenasytná a to brzy přejde,“ uklidňovala mě.

Dál jsem už neříkal nic. Nechal jsem ji i sebe co nejvíce vnímat oblažující a vzrušivé tření dvou přírodních zázraků, z nichž jeden dává a druhý přijímá. Nespěchal jsem. Přesto mě pomalu a jistě stoupal tlak. Díval jsem se na slastně se usmívající Elišku, až mi to nedalo a položil se na ni a políbil.
„Přidej!“ zašeptala. Zařadil jsem trojku. To už stačilo jen málo. Stihla jen pár vzdechů a už se v duchu vznesla až do sedmého nebe. Nastalý orgasmus navíc posílil můj výbuch. Vytrysklo to ze mě jako z gejzíru Strokkur na Islandu. Silně a horce jsem zaplavil její cisterničku semenem, co se jen do ní vešlo. Tak, jak si to od prvopočátku přála. Vší silou mě objala a nepustila dřív, dokud jsem nevyklouzl z jejího přístavu. Teprve potom jsem se skulil vedle ní.

Nebylo třeba nějakých slov. Oba jsme věděli, že naše společná extáze nás uspokojila v maximální míře. Jenže já už potřeboval jít domů. Opatrně jsem se nadzvedl a sdělil Elišce svůj úmysl.
Samozřejmě mi to rozmlouvala, ale nakonec musela uznat, že mám práci i doma a že i jí ještě čeká hodně úsilí, než to v bytě dá po nastěhování do pořádku.

„Počkej ještě,“ zavolala na mě, když už jsem byl na odchodu. Vrátila se do kuchyně a vmžiku byla zpět u mně. „Na, vezmi si to,“ řekla a podávala mi tisícovku.
„Co blbneš,“ ohradil jsem se. „Každýmu v tomhle baráku pomůžu jak můžu a nikdy jsem si od nikoho nic nevzal. Nebudu u tebe dělat výjimku. A jestli chceš, abych ti ještě někdy s něčím pomoh, tak to schovej a už to nikdy nedělej,“ zamračil jsem se.

Zaraženě uvolnila nataženou ruku i s tisícovkou.
„Když budu ještě potřebovat pomoc, pomůžeš mi?“ zeptala se tiše.
„O tom nepochybuj,“ odpověděl jsem s co nejupřímnějším úsměvem, abych odlehčil zhoustlou atmosféru.
„Tak to jsem moc ráda,“ usmála se také a dala mi pusu. Prý na usmířenou.