Ve středu jsem celý den v práci dřel jako kobyla Nagyová, ovšem s trpkým vědomím, že moje odměna bude neskonale menší, než jakou dostávala ona. Přesto jsem se snažil zprostit se zadaného úkolu ještě týž den a to se mi povedlo, byť za cenu, že jsem celý den neztrácel čas s jídlem. S blahým vědomím, že nebudu muset, jak je mým nešťastným zvykem, doma přemýšlet nad nedodělanou prací, jsem vypadnul z rachoty.
Cestou jsem nakoupil nějaké to jídlo a doma se pak pořádně nacpal, abych dohnal stravovací deficit. S vidinou báječného, nerušeného volna jsem konečně mohl sáhnout po rozečtené knížce, uvelebit se v křesle a nechat se vtáhnout do napínavého děje detektivky Dicka Francise Expert.
Mohl jsem přečíst tak čtyři stránky, když mě vyrušil zvuk zvonku. Naštvaně jsem šel otevřít, pevně rozhodnut tentokrát Elišce nevyhovět, ať už bude chtít cokoliv. Moje předsevzetí však vzalo zasvé, protože za dveřmi stála kolegyně Alice.
„No teda, to je mi překvapení! Poď dál,“ pohotově jsem ji pozval dovnitř.
„Proč překvapení? Dyť jsme se přece tak domluvili. Nebo si snad zapomněl?“ zeptala se Alice udiveně. Zouvala si přitom boty a současně mi poskytla možnost nahlédnout za výstřih poměrně volné halenky. A že bylo na co pohlédnout.
„Ne, to ne,“ snažil jsem se zalhat. „Jen jsem to jaksi pustil z hlavy.“
„Proč, prosim tě?“
„No, víš,“ začal jsem se vykrucovat, „jestli mám bejt upřímnej, tak jsem si říkal, žes to nejspíš slíbila pod vlivem momentálních emocí a časem že se ti to rozleží v hlavě a stejně nepřijdeš. Tak jsem na to přestal myslet.“
„Ale já svý sliby plním… teda… aspoň někdy,“ mírnila Alice své rozhořčení nad mým vysvětlením. „Jenže teď, teď jsem se napevno rozhodla a doufám, že od naší dohody, že si to spolu rozdáme, neustoupíš,“ dodala se zarputilostí, jakou bych od ní nečekal.
Stáli jsme proti sobě na chodbičce bytu, dívali se na sebe a najednou mlčeli, jako bychom nevěděli, co říct, co udělat. Řada ale byla na mně.
„U toho kafe jsem to myslel fakt doopravdy, ale taky jsem si myslel, že k tomu stejně nedojde. A teď, když jsi z ničehonic tady, jsem z toho najednou nějak nesvůj,“ řekl jsem upřímně a díval se přitom Alici přímo do očí.
„Tak to já taky,“ přiznala otevřeně Alice. „A navíc se stydím před tebou svlíknout. Pomůžeš mě to přemoct?“
„Ještě chvilku a budu na tom stejně jako ty,“ řekl jsem ke svému údivu. „Jenže naplnění tý dohody má háček. Nemám totiž šprcky a bez nich nechci nic riskovat.“
„Já mám,“ špitla a sáhla do kabelky, kterou měla zavěšenu na rameni. Vytáhla z ní balíček a podávala mi ho.
Překvapilo mě to, ale nedal jsem na sobě nic znát.
„Ty to použiješ,“ řekl jsem tiše, „ale ne tady, v ložnici.“
Sundal jsem jí z ramene kabelku, pověsil na věšák a ruku v ruce se přemístili na místo dalšího dění.
Zůstali jsme, poněkud rozpačitě, stát u válendy proti sobě a hleděli si do očí. Zlehka jsem ji objal a políbil.
„Jestli máš jen trochu pochybnosti, stačí jen říct,“ zašeptal jsem Alici do ucha. „Nikdy nikoho nenutím.“
„Ne. Chci to. Jen mi s tím trochu pomož.“
„Dobře.“
Přitiskl jsem se znovu k jejím ústům. Objala mě kolem krku a přitáhla k sobě, jako by jí to nestačilo. Lehce jsem ji hladil po zádech a pomalu se přesouval dopředu k ňadrům. Chopil se jich a začal je jemně mnout.
„Ty tvoje kozičky jsou úchvatný,“ vyzdvihnul jsem jejich klady. „Ještě se k nim vrátím,“ dodal jsem a zamířil rukama k sukni, kterou jsem rozepnul a nechal spadnout na zem.
Hned nato jsem ji zbavil blůzky a následně i podprsenky. Ven vykoukla kulatá, pevná jablíčka, kterým nešlo odolat.
Chvíli jsem se s nimi pomazlil, než jsem Alici zbavil poslední překážky – kalhotek. Náhle přede mnou stála nahá a zdálo se, že je trochu zaskočená, že to tak je.
Nevěděla co s rukama, a tak jsem jí je položil na svůj jediný domácí oděv, tedy na trenky. Nepatrně zaváhala, ale přece jen mi je pomalu stáhla dolů. Pravda, trochu se zadrhla o napruženého pacholíka, ale i to v pohodě zvládla a trenky se ocitly na podlaze.
„Jen si na něj sáhni, neboj se. A hned na něj nasaď tu gumovou pláštěnku, ať můžem pokračovat,“ vyzval jsem ji.
Zdálo se mi, že se jí trochu třesou ruce, když rozbalovala krabičku s primeroskami. Jednu z nich vytáhla a vcelku šikovně ji i navlékla. A tento prajednoduchý úkon jako by z ní odvál veškerou nervozitu a stud, které snad do této chvíle pociťovala.
„Nenapadlo by mě, že někdy nasadím starýmu parohy. Ale dneska to udělám ráda a s chutí, protože kdoví, se kterou čůzou zrovna právě je,“ pronesla spokojeně Alice, když uléhala na válendu vstříc mému napruženému péru.
„Tak to mě dovopravdy těší,“ řekl jsem upřímně, hladíce ji po jemných chloupcích její okrasy. „Máš fakt krásnou kundičku, radost pohledět. A s velkým potěšením ji taky prozkoumám.“
Zaplnil jsem prostor mezi roztaženými stehny a na první pokus pronikl dovnitř. První akční pohyby mi přinesly slastný pocit, že konečně šukám ženskou, na kterou jsem si dlouhodobě myslel a která mě vytrvale odmítala. Poznal jsem také, že její pinďulinka je o něco těsnější, než jak ji má moje žena nebo Eliška. Znamenalo to, že mě o to víc bude vzrušovat a já se brzy udělám.
Byla to pěkná jízda. Alice se snažila vycházet mi všemožně vstříc, až jsme ve svých pohybech dosáhli dokonalého souladu. To už však ve mně natolik stoupnul tlak, že jsem se na moment přestal hýbat.
„Ty už seš unavenej?“ podivila se Alice a přičiňovala se lehkými přírazy pokračovat dál.
„Ale ne, jen jsem byl málem hotovej,“ vysvětloval jsem nutnou pauzu.
„Mě by to nevadilo,“ utěšovala mě Alice. „Já orgasmy nemívám. Jestli jsem jich za život měla pět, tak je to moc. Já si víc užívám toho šoupání sem a tam, jak se to tře a zároveň mazlí s mou Júlinkou. To je moje potěšení,“ sladce se usmála. Vztáhla ruce, stáhla mě na sebe a pevně objala. „A teď to rozjeď,“ pobídla mě.
Vyhověl jsem jí. Začal jsem přirážet, jak nejvíc mi to její sevření dovolilo. Po minutě funění se můj pulzar rozechvěl a několika pulzy energie spustil plnění gumové nádrže.
„Já to cejtím,“ zajásala Alice. „Cejtím, jak ti v něm škube a jak to z něj šplíchá ven. Škoda, že to musí do gumy,“ zalitovala. „Když si pomyslím, jak by se to ve mně rozlilo…“
„Tak to budeš muset používat jiný prostředky,“ okomentoval jsem poslední nedokončenou větu. Opatrně jsem vysunul zaplněné pouzdro.
„Ty už deš?“ ozvala se Alice nespokojeně.
„Přece na tobě nebudu ležet do rána. Ještě bych zapustil kořeny. Dovedeš si představit, jak by to vypadalo, kdybysme navzájem nosili jeden druhýho před sebou?“
Alice se přímo nezřízeně rozchechtala.
„To… to… při mý… představivosti…“ zajíkala se, „není… problém.“
Válela se smíchy po posteli a ani si nevšimla, kdy jsem odešel se zbavit odpadu a opucovat náčiní.
Když jsem se vrátil do ložnice, ještě to s ní poškubávalo, ale okolí už vnímala. Lehl jsem si vedle ní a začal ji hladit po těle. Spokojeně zavrněla.
„Víš,“ vyhrkla najednou, „přála bych si, abys byl můj milenec.“
„Hm,“ potřásl jsem hlavou, „to ale nejde.“
„Proč!?“
„Tak zaprvý: Na milenku nemám čas ani peníze. Za druhý: Nemám nic proti tomu jednou, dvakrát do roka si vrznout jinde, ale jen proto, abych si poté potvrdil, že doma mám to nejlepší, co můžu mít. A za třetí, a to je nejdůležitější: svůj problém bys tím nevyřešila, jen zkomplikovala. Podle mýho by ses měla rozvést, najít si chlapa a až si ho vyzkoušíš, tak si ho vzít. Tím tě ale nechci navádět k ničemu, co jsem řekl.“
Zaraženě na mě koukala a pak si povzdychla.
„Asi jsem to neměla říkat, co? No, asi bude nejlepší, když půjdu domů.“
Slezla z válendy a začala se oblékat.
„Nechtěl jsem se tě dotknout,“ řekl jsem tiše.
„Nedotknul ses mě,“ slabě se usmála, „jen si možná trochu pokazil atmosféru. A taky s mi možná nasadil brouka do hlavy.“
Na vteřinu se odmlčela a pak se mi upřeně podívala do očí.
„Nebylo to dneska naposledy, že ne?“ zeptala se s obavou i nadějí v další vývoj poměru mezi námi dvěma.
„To ne,“ upokojil jsem ji, „jenom to nebudem vyhledávat, ale ani se bránit příležitosti. Nebude to zejtra, možná ani za tejden a možná to bude trvat rok. Ale určitě si to zopakujeme.“ Vstal jsem a lehce ji políbil. „Slibuju,“ řekl jsem vážně.
Obličej se jí rozjasnil.
„Budu na tě myslet každej den,“ ubezpečovala mě. „A teď už mě poď vyhodit,“ dodala celá spokojená, že dosáhla svého.
Natáhl jsem na sebe trenky a doprovodil Alici ke dveřím. Zbytek dne jsem strávil čtením a čučením na telku. Než jsem ale později usnul, myslel jsem kupodivu na ni.
Čtvrtek i pátek jsem prožil poklidným životem, zabývajíce se, mimo práce, pouze svými zálibami. Dokonce ani Eliška se neobjevila. Přičítal jsem to tomu, že má stále ještě co dělat s uspořádáváním domácnosti. V sobotu mi už ale začalo vrtat hlavou, že by při své sexuální žádostivosti nenašla nějakou záminku k návštěvě. A tak jsem se rozhodl.
Vzpomněl jsem si jak mě žádala, jestli bych ji někdy nečekaně nepřepadl a naoko neznásilnil, a já blbec jí to slíbil. Teď se mi to hodilo. Rychle jsem přivedl bambusáka do plné polní a rukou ho udržujíc v pohotovostním stavu jsem zazvonil u Eliščiných dveří.
Pohled na mě ji doslova šokoval. Vtrhl jsem dovnitř, hbitě jí sáhl pod sukni a bleskově stáhl kalhotky až na zem.
„Ji… Jirko, né!“ zaúpěla naprosto konsternovaná.
„Chtělas to, budeš to mít. Lehni na podlahu,“ nařídil jsem jí hrubě, abych nevypadl z jí určené role, a ještě ji přitlačil dolů.
„Jirko, ne. Já nechci,“ znovu zaprotestovala, ale druhé přitlačení už ji donutilo lehnout. Zdvihl jsem jí nohy, klekl si mezi ně, přitáhnul ji k sobě a okamžitě zanořil tvrdou stříkačku do bezedné cisterničky.
„Jiříku, já to myslím vážně, že ne. Přestaň, prosím tě,“ žadonila, ale zároveň se tomu nijak nebránila. „Já totiž… já…“
„Kdo je to, mami?“ ozval se odkudsi ženský hlas.
Zadíval jsem se tím směrem. Zpoza dveří obýváku vykoukla střapatá hlava, která okamžitě zaječela, že jde volat policii, a vzápětí zmizela.
„Né, né, Eli né, nevolej nikam!“ zoufale zakřičela Eliška. „Slyšíš? Nevolej nikam, my si to takhle domluvili.“
Snažila se mne odstrčit, ale já se nedal a přirážel dál bez ohledu na nastalou situaci. Pochopila, že to ‚jakoznásilnění‘ míním dovést do konce. Rozhodla se to tedy uspíšit. Zaklínila mi nohy za zády a pustila se do přirážení proti mně.
„Eli, Eli, slyšíš mě? Máme to domluvený!“ snažila se dál zabránit katastrofě.
Ze dveří opět vykoukla střapatá hlava a vzápětí i zbytek, který k ní patřil.
„Cože to máte…?“ Otázku nevěřícně odhláskovala.
„No domluvený,“ potvrdila Eliška to, co Eli již slyšela. „On jen plní slib, kterej mi dal, když jsem ho o to požádala,“ vysvětlovala a přestala přirážet, aby se jí líp mluvilo. Mě nechala honcovat samotného. „Mělo to bejt překvapivý a já celej tejden čekala, kdy přijde. Je to totiž náš soused odnaproti, jenže jsem za ním včera zapomněla zajít a říct mu, žes přijela. A tak jsme překvapený všichni.“
Skončila svou řeč a v tu chvíli jakoby z ní spadly všechny zábrany. Strhla mě na sebe a v pevném sevření se pode mnou zmítala jako fretka. Juniorka s vykulenýma očima sledovala, jak pigluju její mámu, neschopna cokoliv říct.
„Není ti to blbý, čumět na mámu jak šuká?“ ozvala se namáhavě Eliška, když si jakýmsi tajným smyslem uvědomila dceřinu přítomnost. Na jednu stranu jí to skutečně vadilo, zároveň ji to však nesmírně vzrušovalo.
„Teda mami! Já tě nepoznávám,“ vzpamatovala se konečně Eliška juniorka. „Na to se nedá nekoukat,“ pokračovala upřímně. „Pořád jsem přemejšlela nad tím, po kom jsem vlastně tak divoká. Teď už to vím,“ řekla a dál fascinovaně hleděla na naše zmítající se těla.
Eliška náhle vykřikla, až se zajíkla, a roztřásla se v úžasném vyvrcholení, znásobeném vzápětí mými výstřiky. Trvalo už jen chvíli, než jsem zcela naplnil cisterničku emulzí, plnou mrskající se drobotiny. Přesto jsem v pumpování pokračoval dál, dokud Elišce neodezněly strhující pocity sladké extáze.
Pomalu jsem vstal, aniž bych se snažil zakrýt uvadajícího pumpaře, z něhož ještě sem tam ukápla kapka mixu kundí šťávy a semene. Teprve teď jsem měl možnost si pořádně prohlédnout Eliščinu následnici. V kraťasech a vypasovaném tričku, zdůrazňující její pevná ňadra, byla celá máma. Rýsující se zduřelé bradavky jasně vypovídaly o jejím silném vzrušení. Dívala se na mě se stejně vzrušeným pohledem. Usmál jsem se na ni.
„Bylo mě nesmírným potěšením tě poznat, mladá dámo,“ řekl jsem, zastrčil pinďoura do trenek a bez ohlédnutí pak klidně a majestátně odkráčel domů.
