Nadrženka

V tmavém výklenku na konci dlouhé chodby klečela služka před mužem v šatu komořího a soustředěně mu kouřila z nohavic uvolněný ocas.
„Oh… hmm… ouuu,“ vyluzoval spokojeně muž a hladil dívku po vlasech.
Ta mu kouřila ocas a vzhledem k rozměrům ho do pusy pojmula skoro ke kořenu a zase vytlačovala ven, olizovala ho jazykem a volnou rukou mu v dlani hnětla chlupaté koule.
„Děláš to dobře,“ mručel muž a cítil nastupující vrchol.

V tu chvíli se otevřely jedny ze dveří a chodbu ozářilo světlo.
Dvojice ve výklenku ztuhla a slyšela, jak stráž odvádí z komnaty nějakého muže. Ten něco sípal, ale nebylo mu rozumět… hluk a světlo se pak vzdalovalo, až chodba zase potemněla.

Komořího erekce opustila a dívka již neměla zájem vše znova opakovat a vstala.
„Paní hraběnka nás vyrušila… máš smůlu,“ řekla s jistým posměškem.
„Ale Kláro…“ zkoušel to muž.
„Zajisti mi zvýšení odměny o dva tolary a můžeš mě navštívit v mé komůrce,“ pozvedla si dívka lem šatů a svižně odkráčela.
Muž si s povzdechem uklidil nářadí do kalhot a taktéž odkvačil za svými povinnostmi.

***

Hraběnka Magnolie Alloe von Narciss byla nedobře naladěna. Kdo se v té chvíli ocitl v její přítomnosti stal se terčem její zloby.
Přitom důvodem nebyli sloužící, ale její neukojený chtíč. Ten ji trápil již velmi dlouho a velmi často, ale nebylo snadné se ho zbavit, respektive ho ukojit. Čím více se o to snažila, tím více ji ovládal.
Ranhojič mluvil o jakési „malattia libidine,“ nemoci z poblouznění aneb „delirare erotomania.“ Lék však na to neměl a prý ani žádný neexistuje.
„Jak to? Seš snad studovaný,“ běsnila hraběnka a muž se skrčil, jako by čekal výprask.
„Jistá možnost tu je, urozená paní hraběnko,“ pípl a hraběnka zvědavě zvedla obočí.
„No? Mluv!“
„Je třeba vaši… ehm… žádostivost… uspokojit dostatečným výkonem… muže… tedy… hlavně jeho údu. Čím déle do vás bude vstupovat, tím více se vaše tělo naplní požadovanou rozkoší a dojde k celkovému uvolnění… tak nějak bych to formuloval.“
„Hm,“ zamračila se žena. „Chápu-li to tak, bude do mě vstupovat kdokoliv s pořádnou výdrží? Jsem snad nějaká konkubína? Mám manžela! Jen hrabě mi může poskytnout lásku v počestném manželském loži. Nikdo jiný.“
„Jistě, jistě,“ souhlasil muž. „Ale léčba „malattia libidine“ v naprostém utajení by jistě byla úspěšná. Hrabě sám na to nestačí.“
„To máš pravdu, nestačí,“ broukla hraběnka tiše a pro sebe.

***

Toho dne se jako první zhostil „léčby“ sám ranhojič. Za celou noc byl schopen pěti erekcí, poté již jen chroptěl v naprostém vyčerpání z neukojitelnosti své pacientky.
Zato hraběnka se cítila skvěle, ovšem stále ne zcela uspokojená. Léčba tedy musí pokračovat. Své milence ale musí nějak likvidovat, aby nemluvili. Ranhojič je vázán mlčenlivostí, ale co ti ostatní?
Každému, kdo neúspěšně prošel jejím ložem byl vyříznut jazyk, aby nemohl rozprávět, co dělal a viděl. Ti, kdo ji uspokojí, se stanou jejími stálými milenci. Ať to bude kdokoliv.
Vybraní sloužící, zavázáni přísahou a pohrůžkou katem, pak vybírali po panství vhodné kandidáty na hraběnčinu léčbu. Většina se pak domů vracela navždy mlčenlivá a o svých (ne)úspěších se tedy nemohla pochlubit.

Tím posledním byl Ignác Horváth, uherský kaprál, jehož jižanská horkokrevnost a divokost Kumánských předků měla hraběnku spolehlivě vyléčit. Nestalo se tak. Po několika číslech, kdy měla několik nádherných vyvrcholení, síla kaprála klesala a veškerý další um, který nasadila, aby docílila pevnosti jeho ocasu, byl neúspěšný, předala ho katu a opět propadla pocitu marnosti a zloby na celý svět.

Přitom byla hraběnka Magnolie velmi přitažlivá a hezká. Měla co nabídnout a věděla to. Na pokraji svých třiceti let byla v nejlepším věku a tělo nepoznamenané těhotenstvím měla pevné a krásně tvarované, dle požadavků doby. Během let našla způsoby jak svést muže, aniž by poskvrnila svou počestnost, naučila se řadu neobvyklých milostných praktik, zkrátka byla to Žena s velkým „Ž“.
Její muž, hrabě Aldorf Rumpall byl starší o dvacet let a zcela stál ve stínu své atraktivní ženy, aniž by mu to vadilo. Od manželky neočekával nic než, že mu poskytne tělo, kdykoliv o to požádá a doprovod do společnosti. Jestli si tam zalaškuje s některým z přítomných šlechticů ho nezajímalo. Věděl o manželce své a jenom ji diskrétně varoval, ať se střeží obtěžkání, neboť on je neplodný a nevěra by byla společensky nepřijatelná a že jistě ví, co by jí hrozilo.
S neplodností hraběte to tak docela nebyla pravda, ale to Magnolie nevěděla a o hraběcích levobočcích neměla ani tušení.

***

O mnoho verst dále, to už zase jinde jsme, je to jiná vesnice.

„Honzo, jsi snad hloupý, když tohle vyvádíš?“ hřímal sedlák Zlámal na svého pacholka.
„Další děvečka v jináči… co si jen počnu? Dvůr plný panchartů a holek, co místo aby pracovaly, mají buben. A to všechno tvojí zásluhou!“
Honza mlčel, protože to byla pravda. Jeho neutuchající touha po ženském těle ho vtahovala do těchto problémů. Bohužel, zásluhu na tom měla i jeho pověst dokonalého milence s výbavou, která uspokojí každičkou ženu a i pannu přivede mezi ženy zcela bezbolestně za svitu tisíců hvězd při zakusení první rozkoše. Proto mu nemohla odolat žádná žena a navíc ony samy ho sváděly k milostným hrám.

***

Babka kořenářka si sedláku přišla postěžovat, že dobrala poslední zbytky sušených bylin zabraňující početí, jež měla nastřádáno, dle svého mínění, na léta dopředu. Dívky a ženy jí vše vykoupily a žádaly si další. Kde to má vzít, když ty byliny kvetou jen dva měsíce v roce a ne zrovna hojně?
„Dost jich roste v močálech, tam u Modré rokle. Pošlete tam toho svého pacholka, ať mi pomůže a holky budou v bezpečí,“ vemlouvala sedlákovi.
„Je to hloupej Honza,“ uvažoval sedlák. „Ten přemejšlí jen svým oudem. Za práci vzít umí, ale při sběru kytek by byl schopnej se v bažině utopit. A kdoví, co by vám nakonec přinesl. Nene. Dám vám peníze, když Mařku zbavíte outěžku a koukejte sušit ty kytky, ať jich zase máte zásobu. Mařka vám pomůže. Co vy na to?“

Kořenářka tedy souhlasila a odvedla si těhotnou Mařku sebou do chalupy.

***

Co sedlák netušil, byl Honzův zájem nejen o děvečky a služky z vesnice, ale i manželky a dcery počestných řemeslníků a sedláků. Tedy o ženy z vyššího žebříčku společenského postavení. Žádná počestná holka si veřejně nezadá s chudým pacholkem, ale když jím je Honza? To je jiná. Kdejaké okénko komůrky ve vesnických domcích bylo v noci otevřeno, kdyby snad…
A Honza toho využíval a užíval si noc, co noc. Ve dne pracoval, v noci šukal, ve věku dvaceti let to zvládal hravě. Jednou ale spadla klec, jak se říká.

***

„Och… och… pomalu… nespěchej… oááách… anoooo,“ vzdychala sedlákova žena Zuzana. Mezi doširoka roztaženýma nohama se pohybovala bílá zadnice Honzy, který ji právě strojovými pohyby šoustal.
Zuzana mu už nějaký čas dávala najevo svůj zájem, ale nebylo chvíle, kam by se spolu mohli na chvíli ztratit, až dnes. Sedlák na noc šel ven, aby chytil škodnou, která mu chodila krást na pole. Pokud to bylo v malém množství, neřekl by nic, ale zplundrovaný kus pole ho rozpálil do běla, že nelenil a v noci šel na číhanou.
Že mu zatím někdo bude chodit za manželkou, ho nenapadlo.

Sotva sedlák opustil dům, vklouzl Honza do pokoje, aby zaujal jeho místo.
Objali se a políbili, Zuzana v klíně cítila vzrůstající vlhkost a bradavky prsou jí ztvrdly a Honza zkušeně pokračoval v načatém dráždění a laskání.
Když se jí obličejem zabořil do klína, vykřikla úlekem, ale hned roztála pod doteky jazyka na pyscích a ráda se tomu poddala. Tohle neznala, ale byla to přímo omamující slast.
I Honza si užíval rozevírající se štěrbinu v porostu chlupů a slízával a sál uvolněné šťávy. Propracoval se k místu, kde ženy nejvíc reagovaly na laskání a Zuzana taktéž hned hlasitě zasténala a doširoka rozevírala nohy. Onen výrůstek se nalil krví, zvětšil se, stejně jako pysky a z pochvy se valily proudy sladké šťávy.
„Ach… ano… jooo… jéééé,“ kvílela Zuzana rozkoší ve svém vrcholu a to už na ni Honza nalehl s ocasem tvrdým jako kámen.

Zuzana jen hekla, jak se ocas do ní zabořil až po kořen. Bylo nádherné, jak jí zcela vyplnil pochvu a začal se rytmicky třít o stěny. Cítila každý pohyb a přírazy v ní vyvolávaly mrazivé vlny rozkoše.
Také Honza spokojeně mrdal tělo panímámy, které ještě stálo za hřích, ač bylo ženě již čtyřicet let. Nyní ji píchal, laskal se s jejími prsy a vášnivě se líbali. Byla to oboustranná opojná slast.
„Já… jááá…“ zaječela Zuzana v dosáhnuvším vyvrcholení.
Ocas dál strojově kmital ve stahující se pochvě a ona se udělala podruhé.
„Oááách… zas…“ kroutila se ve spalující rozkoši a tělo se jí třáslo ve slastné křeči. Byla doslova umrdaná a hotová, že nebyla schopna ani pohybu.
Honza se jí vycákal na břicho a znaveně se svalil vedle ní.

Bylo to nádherné společné vyvrcholení, kdyby se neotevřely dveře a tam nestál sedlák s překvapeným výrazem ve tváři.
Honza na nic nečekal a oknem vyskočil na dvůr, doprovázen vzteklým řevem sedláka, který se neobtěžoval ho pronásledovat, neboť svou zlost si vybije na nevěrné manželce.

Ráno už byl Honza daleko, na cestě za novou službou.

***

Bylo k večeru třetího dne, když Honza uvízl v lese a uvažoval, že někde v mlází přenocuje. Pak se na cestě proti němu vynořila postava. Muž měl dobrý šat a nevypadal jako tulák. Honza se radoval, jak si popovídají, než se ukázalo, že muž je němý, tedy němý není, ale nemá jazyk. Honzu zajímalo, jak k tomu přišel. Muž ho odvedl na břeh nedalekého potoka a tam do písku začali kreslit obrázky. Psát a číst neuměl ani jeden, ale obrázky se Honzovi dařilo chápat. Muž maloval celkem obstojně.
„Takže za to, žes tu ženu neuspokojil, jsi přišel o jazyk?“
„Huh… uhu,“ zahuhlal muž a pokýval hlavou.
„A co když se mi to podaří?“ zeptal se Honza.
Muž namaloval kroužky a něco jako náhrdelník.
„Šperky, zlato?“
„Hu… hu.“
„Tak abys věděl, já to zkusím a neboj se… o jazyk určitě nepřijdu,“ pousmál se Honza a společně si s mužem zrobili jakýsi přístřešek na noc a spokojeně usnuli.

***

Ráno se srdečně rozloučili a Honza si vykračoval dál, ozbrojen velkou sukovicí. I když ale neměl nic, co by stálo za to, ho okrást.

Náhle proti němu jel jezdec. Měl panský šat a dle meče u pasu šlo o nějakého rytíře. Když stanuli proti sobě, muž křikl.
„Uhni, chátro, mám přednost, nevidíš snad?“
„Cesta je široká pro oba, stačí jen trochu uhnout ke straně,“ opáčil Honza.
„Co si to dovoluješ, no počkej,“ tasil rytíř meč a vyjel proti němu.
Honza uhnul a po krátké potyčce se rytíře podařilo udeřit klackem tak, že spadl z koně, ale noha mu uvízla ve třmenu. V tu chvíli se kůň splašil a svému pána vláčel sebou cestou necestou. Náhle se zničehonic zastavil a začal poklidně žrát trávu u cesty.

Honza je doběhl a spatřil, že muž stále visí za nohu ve třmenu a nehýbe se. Byl mrtev. Asi se na nerovné cestě praštil do hlavy o nějaký kámen.

Za chvíli stál na cestě mladý rytíř a stranou pod chvojím spočinulo tělo nějakého poutníka. Kůň změnu pána přijal poklidně a Honzovi se nyní cestovalo pohodlněji a v měšci u pasu měl i něco peněz.

***

Když se ubytoval v šenku „U Zemské brány“ a poručil si pořádnou večeři, klaněl se šenkýř málem až k zemi. Pro něj byl majetný rytíř hotové požehnání. Hned přikázal své dceři, aby se cizinci věnovala a dostala z něj co nejvíc peněz.
„Opij ho… zkrátka, udělej pro to všechno!“

Doubravka nebyla příliš bystrá dívka, šenk byl celý její život, a tak na to šla po svém. Při obsluze se o Honzu otírala, až mu zcela otevřeně nabídla své služby v pokoji nahoře.
Honza se zájmem kývl.
„Přijdu ale až rodiče usnou,“ naznačila Doubravka, že tak činí bez jejich vědomí.

Pozdě v noci pak ležel Honza na zádech s trčícím údem a Doubravka s hlavou v klíně mu ho svírala rty a rytmicky pohybovala hlavou.
„Joooo,“ Honza vzdychal a užíval si teplo sajících úst, cumlání a cucání žaludu a kmitání jazyka po uzdičce. Tohle mu ženy neposkytovaly příliš často. Vlastně skoro vůbec.
Naštěstí Doubravka se vyznala a uměla muže uspokojit vícero způsoby.

Po kouření a sání údu do potřebné tvrdosti se svlékla a pomalu na trčící úd nasedla.
„Ohhh… dobrý bože,“ zasténala, když dosedala až po kořen.
Ten cizinec byl obdařen více, než byl její klín zvyklý. Pysky se doširoka rozevíraly jen pomalu a tření o stěny bylo silné.
Honza jí zmáčkl krásně kulatá pevná prsa a začal je mnout a tahat za stojící bradavky. Doubravka odsedávala, nejdříve pomalu a pak stále zrychlovala, jak si na velký ocas v sobě zvykala. Sevření poševních stěn a tření bylo plné rozkoše.
„Úúúh… ooááách… pane… achhh,“ jezdila dívka na vztyčeném ocase a Honza se opájel pohledem jak z ní vyjíždí, aby s mlasknutím do ní zase zajel v celé délce. Žíly na ocase měl napnuté k prasknutí a klín dívky byl rozevřen do maxima, zalitý vytékajícími šťávami.

Při změně polohy Honza poklekl, přitáhl si dívku za stehna a zarazil do ní ptáka prudce a hluboko.
„Tu máš!“ zavzdychal a v tu chvíli se dívka udělala.
Obrovská slast vyvrcholení jí naplnila tělo a svírala v sobě stříkající ocas, než změkl a opustil její lůno. Z pochvy jí pak vytékal čůrek semene a šťáv.
„Miluju vás, pane,“ zašeptala dívka.
„Vím, že to myslíš jinak,“ řekl Honza s úsměvem a z měšce vyjmul tři zlaté mince.
„Ach ne, opravdu vás… óó… tolik mi dáváte?“ bylo děvče celé popletené z tolika peněz. Očekávala jeden tolar a on ji dává tři?
Shrábla peníze a s úklonou opustila pokojík. Konečně jí otec snad i poděkuje a nebude hrubý… jakož ostatně je celý život.

***

K zámku hraběte Rumpalla dorazil Honza za dva dny.
Jako šlechtic na koni se dostal ihned před samotného hraběcího kancléře, tajemníka či pobočníka, dalo by se říci.
„Vítám vás na Graselsteinském zámku Jeho hraběcí Milosti Aldorfa Rumpalla. Vy račte být?“
„Johann Braun z Trochowa,“ řekl Honza, jemuž rodový erb na sedle ozřejmil farář, u něhož předevčírem nocoval a jméno si sám vymyslil.
Kancléř se dál zajímal o důvod jeho zastávky.
„Zaslechl jsem zkazky o kráse zdejší paní domu, vznešené hraběnky…“
„Zkazky… ? Jaké zkazky?“ kancléř povytáhl obočí.
„Vaše paní je prý oslnivě krásná. Rád bych jí složil hold, než budu pokračovat v cestě.“
„To jistě můžete, pokud tomu bude nakloněna i Jeho hraběcí Milost. Ale nyní se ubytujte. Leopold vás doprovodí.“
A už tu byl úslužný panáček a ať ho pán následuje.

Kancléř zatím co nejkratší cestou zamířil ke komnatám hraběnky Magnolie.
„Má paní,“ sklonil se před ní. „Dnes dorazil jakýsi Johann Braun z Trochowa, ale nějak se mi nezdá. Rád by Vaši milost spatřil osobně a složil vám hold. Prý slyšel zkazky o vaší kráse… nevím, jak si to mám vyložit?“
„Myslíš, že ví o…?“
„Zdá se, že ano. Mám se ho osobně zeptat?“
„Udělej to. Až budeš vědět víc, přijď,“ pokynula hraběnka a zamyslela se. „Kdo jsi Johanne Braune? No, uvidíme.“

***

Honza seděl v komnatě a docela si zoufal. Hrát si na šlechtice není jen tak. Úvodní ceremoniál ještě ustál, ale co když se ocitne v sále plném panstva? Neumí cizí řeči ani uhlazené způsoby chování a stolování. Nějak si to celé představoval jinak.
Tiché zaklepání na dveře ho zase uvedlo do reality.
„Ano?““
„Račte mě omluvit, vzácný pane, mohu vstoupit?“ objevila se ve dveřích hlava kancléře.
Honza kývl a muž vklouzl dovnitř.
„O naší Milosti paní hraběnce jste prý zaslechl zkazky. Mohu znát jejich obsah?“ začal kancléř opatrně.

Honza uvažoval nakolik je tento muž důvěryhodný a znalý věci.
„Jde mi o osobní setkání.“
„To je troufalé. Její Milost je ctnostná vdaná žena. Nemůže se setkat s kýmkoliv, zvláště ne s cizím mužem bez přítomnosti manžela. V jaké záležitosti se s ní chcete setkat? Jde o obchod?“
„Jistý obchod to je,“ připustil Honza. „Nevím, zda jste dostatečně obeznámen s nabídkou odměny Její Milosti za služby mnou poskytnuté. Něco za něco se říká.“
„Máte na mysli léčbu „malattia libidine“?“ zeptal se kancléř.
„Tak. Přesně to mám na mysli,“ byl Honza spokojen, že to konečně bylo vysloveno.
„Pak je vše v pořádku. Audience bude uskutečněna v nejbližším možném termínu. Zatím se dobře bavte. Nyní se poroučím,“ s úklonou opustil kancléř komnatu a hnal se informovat hraběnku o výsledku svého pátrání.

***

Odpoledním čekáním na večerní tabuli se Honza nudil. Zazvonil proto na komornou, která mu byla přidělena ke službám.
„Jak se jmenuješ?“ otázal se mladičké dívky s tváří posetou drobnými pihami.
„Kristýna, ale říkají mi tu Týna,“ pípla dívka ostýchavě. „Co si račte přát, pane?“
„Odkud jsi, Týno?“
„Jsem dcera cihláře. Bylo nás doma deset. Naštěstí mi strýc sehnal tuto službu. Jsem spokojena, že můžu sloužit Jeho hraběcí Milosti.“
To byla naučená fráze, kterou Honza sám dobře znal.

„Pokud nic víc nepotřebujete, mohu jít, pane?“ zeptala se.
„Jsem po cestě unavený a potřebuji jisté uvolnění. Můžeš mi ho poskytnout?“ nasadil Honza svůdný úsměv, ale dívku tím nezaujal.
„To není má práce, ale seženu vám pomoc,“ odmítla Týna jasný požadavek.
„A já mám za to, žes mi tu k službám. Nu, zeptám se na to kancléře.“
„Ne, to ne, pane,“ Týna se rychle opanovala a hned si sama začala rozepínat šat.

Honza ocenil pohledem půvaby dívky a začal je oceňovat i dotykem.
„Buďte prosím opatrný, pane, já ještě nepoznala muže…“ špitla celá zrudlá.
Honza se věnoval jejím nevelkým prsům, kde jí hned bradavky ztvrdly a postavily se. Týna vzdychala, když jí je jemně mnul a promačkával.
Pak ji pomalu položil na záda, nalehl jí mezi nohy, nasadil žalud na štěrbinu a pomalu zatlačil.
„Ah… ooááhh,“ vyjekla dívka bolestně.
Honza ještě párkrát pomalu povysunul ocas a znovu přirazil. Posouval se tak dál a dál a náhle byl v dívce zaražený až po kořen.
„Ohhh… ohh… ohh,“ sténala Týna a aniž si uvědomila, z nevinné dívky stala se právě ženou.

Tvrdý ocas pronikl do hloubky panenské pochvy a zarazil se o dno.
Honza začal přirážet a projíždět ji rytmickými pohyby až do slastného pocitu vyvrcholení, kdy jí semeno vyšplíchl na břicho.
Když z ní vyjel, měl na ocase stopy krve, stejně jako dívka mezi stehny.
„Teď už o mezi tebou a mužem bude jen lepší. Panenství je překážka milování,“ řekl Honza a něžně ji políbil.
„Děkuji, pane,“ Týna se k němu přivinula.

Bylo jim krásně, dokud je nevyrušilo zaklepání na dveře.
„Co zase je?“ houkl Honza naštvaně, zatímco Týna vylítla jak blesk z postele a chvatně se oblékala.
„Jeho hraběcí Milost vás zve k tabuli, pane,“ ozval se za dveřmi lokaj Leopold.
„Tak moment,“ vzdychl Hoza a jal se oblékat.
„Ty tu posečkej, až pak vyjdi,“ řekl Týně, která se bála, že bude služebnictvem označena za panskou konkubínu, pokud ji tu spatří polonahou či nedbale oblečenou.

***

Při jídle hrabě o Honzu jevil pramalý zájem. Jen se ho pozeptal na pár detailů ohledně jeho panství a pak odešel.
Hraběnka Magnolie se naopak o hosta velice zajímala a dávala mu najevo své sympatie, zejména ohledně jejich budoucího „obchodního jednání.“
Honzovi se žena též velmi zamlouvala a bylo jasné, že k audienci dojde co nejdříve. Dnes však ne. To už měla hraběnka domluveného jiného „klienta.“ Byl sice společensky hluboko pod její úroveň, ale věhlas jeho „koňského“ ocasu ji přiměl to přehlédnout. Jednalo se o ovčáka Humprechta ze vsi Lipanice.

***

Honza se v jídelním sále zdržel o dost déle. Posezení s dobrým vínem i veselá opilá společnost způsobila, že se navracel do své komnaty v hluboké noci.
Procházel temnou chodbou spoře osvícenou několika stojany se svícemi, když u jedněch dveří se zastavil. Zaujaly ho zvuky vzdychání a sténání. Do toho rytmicky vrzala postel. Nebylo pochyb, co se tam děje. Představy mu zvedly ocas a vzedmula se v něm touha.
Hekání a steny dosáhly vrcholu, ale pak se uvnitř strhla stupňující se hádka.
„Stráže!“ ozval se pronikavý výkřik.
V mžiku se na chodbě objevili muži palácové stráže, Honzy si nevšímali, zato vnikli do komnaty a za chvilku ven vyvlekli polonahou postavu.
„Tak pojď, Helmut už čeká, hehe!“ chraptivě se usmál jeden strážný.

Honza je zvědavě s odstupem sledoval a cesta vedla až do sklepení, kde se nacházelo vězení.
Zpoza rohu chodby a v mihotu plamenů loučí byl slyšel hovor a chřestění řetězů, jak asi nešťastníka přivazovali.
„Tak, chlapče, naposledy se nahlas pomodli, pak už tě nebude slyšet, hahaha,“ uslyšel Honza hrubý hlas. Že by kat?
„Otče náš jenž si na nebesích….“spustil muž tiše a plačtivě a dál už Honza neposlouchal a v hrůze prchal zpět do komnaty.
Ten muž v lese měl pravdu. Kdo hraběnku neuspokojí, tomu vyříznou jazyk. Jenže lze ji vůbec uspokojit? Zamyslel se. Sám měl spoustu žen, ale po pár číslech už byly hotové, uspokojené a samy si žádaly konec milování. Hraběnka zřejmě je náročnější. Musí tedy mít dost síly, nebo přijde o jazyk. A to si nepřál.

***

Audience, kterou mu vyjednal kancléř, se konala jaksi netradičně. Honza stanul ve velké komnatě, která tonula v pološeru a jíž dominovalo veliké lože, na kterém v pololežící poloze byla hraběnka Magnolie, zakrytá přehozeným pláštěm.
„Johanne Braune, přistup blíž… neboj se,“ ozvala se hraběnka svádivým hlasem. „Pojď, jsem jen tvoje,“ zvala ho k sobě a sama se zbavila pláště, pod kterým byla nahá. „Ulehni a já se o tebe postarám. Splním ti jakékoli přání…“

„Znáš… způsob… polaskat ho v puse?“ dodal si Honza odvahy.
Žena se usmála a vsála polotuhý ocas do úst. Rukou přetáhla předkožku, chvíli ho cumlala a naučeným postupem ho začala laskat, lízat a sát.
Ocas zatím povstal v celé své velikosti a tvrdosti a Hoza její umění oceňoval spokojeným funěním.
„Och… a teď chci do tebe.“
Žena přestala kouřit, ulehla na záda a svůdně roztáhla nohy od sebe. Rukou si přejela černý hustý porost klína.
„Udělej mi krásně… prosím,“ vrněla a Honza začal do ní pomalu pronikat.

Hraběnka cítila vniknutí a jak se ocas posouval hlouběji, sílily v ní pocity slasti. Nohama ho pevně objala kolem pasu a užívala si přírazy, které dorážely až na dno pochvy.
Honza ji líbal na ústa i na prsa a funěl do ucha něžná slůvka, které žena ale neposlouchala a soustředila se na blížící se vrchol, chytila ho za zadek, tlačila na sebe, a vzpínala se proti němu.
„Již… již… rychleji… ooáááááách,“ a Honza ve chvíli jejího vyvrcholení naposledy přirazil a se slastným chroptěním se do ní vyprázdnil. Nemohl jinak. Žena ho držela v pevném objetí a uvolnila ho až nyní.

Odvalil se z jejího těla a nemyslel si, že je konec, a hraběnka mezitím vstala a do postele přinesla sklenky a víno.
„Noc je dlouhá,“ pronesla mnohoznačně. „Řekni mi něco o sobě.“
„Za mě mluví činy,“ začal ji Honza líbat po těle.
Hraběnka slastně vrněla pod jeho laskajícími dotyky a polibky a když se věnoval jejím skvostným prsům, hladil je a mnul, jazykem objel dvorce a bradavky, to už slastí přímo kňučela.
Přes polibky břicha se jí Honza pomalu posouval do klína.
„Ach… drahý… anoooo… to dělej,“ sama rozevřela nohy, kde se v černém ochlupení rozevírala štěrbina, ze které vytékaly praménky šťávy.
Honza je slízával a hraběnka jen hlasitě sténala rozkoší, když ji jazykem přejížděl zvlášť citlivá místa. Opět se zaměřil na známý obzvlášť citlivý bod a žena vybuchla v orgasmickém víru nespoutané slasti. Ze štěrbiny jí vytryskl proud šťávy, nebo se… ne, byla to šťáva, kterou uvolnila v silném výronu.

Honza se ústy přisál na pulsující rozevřenou pochvu a hraběnka jen chrčela naprosto neschopná čehokoliv. Takovou slast ještě nikdy nezažila a ten Johann ji opět dráždí k nepříčetnosti.
„Ach… ustaň… miláčku… podej mi napít… musím si vydechnout,“ vděčně sáhla po sklence a s obdivem hleděla na tvrdý stojící ocas s odhaleným nalitým žaludem.
Už je opět připraven, jaká krása.

Hraběnka se vrhla do ústního zpracování ocasu. Důkladně ho olizovala a sála a posléze se mu nastavila na všech čtyřech. Honza si ji sám narovnal na kraj postele a postavil se za ní na zem.
Pronik zezadu byl hluboký, ale díky jinému směru tření slastný a žena se hned rozsténala v jeho příbojích. Bylo to nepopsatelně nádherné a tělo jí zalévala mrazivá rozkoš.
„Ah… ah… ah,“ vyhekávala do rytmu přírazů a cítila, jak ji každým přírazem jeho ocas krásně celou vyplňuje.
Honza si ji pevně držel v pase, rytmicky do ní přirážel, užíval si pohled na pevný zadek a zezadu prohmátl visící prsa, která se mu krásně vešla do dlaně.
„Oááhh… anoooo… jooo… již… již,“ sténala hraběnka a další silný orgasmus jí zalil tělo.
Honza se vystříkal a znovu nabyl sil, aby to krásné tělo maximálně užil. Poosmé, podeváté?

Venku již svítalo, když ji šoustal v klasické poloze a vášnivě se líbali. Hraběnka již byla znavena, ale zároveň nadšena tímto výkonným mladíkem, který stále měl dost sil na její obšťastnění. Po delším strojovém přirážení do mlaskajícího klína jí zvedl nohy, zapřel o ramena a prudkým přírazem do ní vnikl.
„Oh… to… neee… oooch,“ vyjekla žena bolestně, ale hned začala vzdychat a sténat slastí.
Honza cítil silné tření ocasu o poševní stěny, až měl mžitky před očima. Začal přirážet stále rychleji a bezohledněji nyní sjížděl její zmrdanou kundu.
„Božeee… já… nemohu… přestaň… už… ne… nemůžu,“ hraběnka byla již hadrovou panenkou, zcela bez vlády, přerývaně lapala po dechu, ale Honza ji dál nemilosrdně mrdal, až vítězně vyjekl a vypustil do ní zbytek, co ještě měl v sobě nastřádáno.

Svalil se vedle ní a hlasitě se vydýchával z prožité slasti. I žena by z toho měla radost, kdyby ovšem nebyla mrtvá, usouložená.
„To je za všechny, jimž ublížila,“ řekl s pohledem na mrtvé nahé tělo. Oblékl se a vyšel na chodbu. Všude bylo ticho a prázdno.

Zámek opustil pěšky a v nejbližší vsi se zase proměnil v obyčejného chasníka. Kdo by v látaných šatech hledal šlechtice Johanna Brauna z Trochnova, že?
Zvlášť když neexistuje.

***

Honza Braun, jak si začal říkat, získal službu v šenku „U Zemské brány“, kdy šenkýř, na rozdíl od Doubravky, v něm nedávného bohatého návštěvníka nepoznal a přijal ho za podomka.
Že si tak nasadil veš do kožichu, ještě chudák netušil.