Nečekané zbohatnutí 01

Farář Bartůněk pomalu kráčel na faru, kde mu vdova Chalupníková chystala večeři.
Neměl vlastní hospodyni, ale oslovil ženu, která ve svém trudném osudu vzala lecjakou výpomoc a uvařit jídlo, poklidit a vyprat pro ni nebyl problém.
Naopak.
Farářovo obročí bylo vyšší než její obživa, čemuž odpovídal i stav spíže a ona mohla uchystat nějaké pořádné jídlo. A vařila ráda. Nyní chystala hrachovou kaši s plátky smažené slaniny, upekla chlebové placky a na stůl připravila i nějaké ovoce.

Farář se tvářil zasmušile a v ruce třímal pergamen od jeho biskupské milosti. Svatý otec v Římě požaduje zvýšení poddanských dávek pro zvelebení velikosti jejich Pána. V překladu to znamenalo víc peněz do truhlic vysoce postavených prelátů.
Muž se zadíval na svůj kostelík a přemítal, nač je třeba stavba obřích chrámů, paláců plných uměleckých pokladů? Církev má být chudá, rozdávat i to poslední potřebným, alespoň tak to bylo na počátku křesťanství míněno. Ovšem časy se mění, církev bohatne a chce ještě víc. Proč? Farář Bartůněk se rozhodl tento příkaz ignorovat. Jinak by se svým farníkům snad ani nemohl podívat do očí.

Tvář se mu rozjasnila do úsměvu, když vešel do chodby, kam se z kuchyně linula líbezná vůně. A on měl již pořádný hlad. Tu Dorotu mu seslalo samo nebe. Možná by ji mohl přijmout za stálou hospodyni… no, promluví s ní o tom.

***

Dorota Chalupníková (jméno měla od chalupy, kde žila a bylo třeba všechny Doroty ve vsi nějak rozlišit) byla vdova, i když vlastně jí nebyla, neboť její muž Kryštof nebyl prokazatelně mrtvý. Jen už byl pět let pryč a proto se na ni pohlíželo jako na vdovu. Zmizel náhle ze dne na den a nikdo nevěděl proč. Nebyl to žádný násilník, ženu nebil a žili poklidným životem.
V očích vesnice to byl spokojený pár.

Skutečný důvod jeho zmizení znala jen Dorota a to tajemství střežila hluboko v sobě. Její muž se totiž provinil na jisté dívce a tou nebyl nikdo jiný než rychtářova dcera Amálie.
Stalo se totiž, že šel opilý z hospody a v tůňce u splavu ve svitu měsíce spatřil koupající se nahou dívku. Popadl ho nezadržitelný chtíč. Její mladé štíhlé tělo, hezká pevná prsa, klín porostlý jemným chmýřím… to vše zapříčinilo, že dívku, sotva vyšla na břeh, povalil na zem a snažil se jí vklínit mezi nohy. Dívka se bránila, kousala, škrábala a křičela a Kryštof ji sevřel rukama krk a držel, dokud její odpor neochabl. Ulekl se, nechal ji tam ležet a prchl domů.
Byl si jistý, že ho dívka poznala, ale teď, když ji zabil, to bylo ještě horší.

„Musím pryč. Aspoň do doby, než se to uklidní,“ řekl zaskočené ženě a balil si ranec. „Opatruj se… ozvu se ti,“ políbil ji na semknuté rty a vyběhl do tmy.
Dorota seděla u stolu a musela všechno vstřebat. Její muž znásilnil starostovu dceru, zabil ji a teď prchá před zákonem. A co ona? Nedopadne světská moc i na ni?
Rozhodla se rychle, v komoře vzala motyku a vyrazila k vodě.

Na břehu ležela nahá Amálie s roztaženýma nohama. Kryštof tedy nelhal. Když její tělo zmizí, nebude co vyšetřovat… mínila Dorota a opodál začala kopat jámu. Šlo to pomalu a když mrtvolu popadla pod rameny a vlekla k díře, dívka najednou zachrčela a začala se probírat!
„Pane Bože, slituj se!“ vykřikla Dorota v úleku, pustila dívku, popadla motyku a pelášila domů, kde si klekla pod kříž a dlouho se modlila za odpuštění, co chtěla udělat.

Druhý den se ale nic nedělo, ani třetí, čtvrtý den, týden, měsíc, rok. Amálie byla živá a zdravá a u Doroty se rychtář neobjevil. Vlastně ano. Přišel se jí pozeptat na zmizení jejího manžela, ale to bylo celé. Ani Dorota pro to neměla vysvětlení, a tak to zůstalo celé roky. Oproti slibu se Kryštof neozval ani neobjevil a zmizel někde ve světě. Na Dorotu se pohlíželo jako na vdovu, kolem níž začali zvolna kroužit nápadníci. Vesměs chasníci, jimž nešlo o chudou chalupu, jako spíše o její tělo…

Nyní Dorota vypomáhala na faře, kde se i dosyta najedla a dělala běžnou ženskou práci. A nestěžovala si, i když ji farář neplatil.

***

„Dobré, moc dobré,“ zamlaskal farář uznale, když spolkl pár lžic. „Tys už najedena? Pojď, sedni a naber si.“
„Díky otče,“ pípla Dorota, a nabrala si na misku kaši z kotlíku.
Bylo ticho, které přehlušoval jen klapot lžic a pochvalné mlaskání.
Na konci farář sám zaskočil do sklepa pro džbánek vína a nalil sobě i Dorotě.

Když si plaše na jeho pokyn přisedla a napila, řekl: „Chtěla by ses stát mojí hospodyní? Myslím natrvalo? Stejně mi vypomáháš, takto bys tu byla oficiálně…“
Dorota nevěděla, co znamená slovo oficiálně, ale znělo to tak vznešeně.
„Mám svojí živnost,“ namítla.
„Právě. Musíš se rozhodnout. Řekněme do pozítří?“ řekl farář a zálibně jí pohlédl na velká prsa ukrytá v košilce. Dorota věděla, co to znamená a rychle začala poklízet nádobí. Pak už na to nebude čas.

Když se vrátila, mlčky přešla k lůžku, svlékla si suknici, ulehla, pokrčila a roztáhla nohy a u košilky si povolila tkanici u krku. Nechtěla být úplně nahá a mužům šlo stejně jen o to jedno. Nejinak to bylo i u faráře. Neležela s ním ostatně poprvé.

Muž se zbavil sutany a s připraveným ocasem na ni nalehl a s heknutím do ní pronikl.
„Ohhh… seš hezky úzká… pro můj svatý úd… ohhh,“ vedl řeči, které Dorota nesnášela. Zvlášť při milostném styku. Nešlo o žádnou božskou milost, ale hříšný a nemanželský styk, o nedodržení celibátu nemluvě. Farář si ulevuje a ona mu poslouží, tak to prostě v životě je.

Přírazy zrychlovaly, ocas v ní díky zvýšené vlhkosti jezdil volněji, že i ona zažívala příjemné pocity a pak přirazil naposled, rychle s údem vyjel ven a semeno jí vystříkal na břicho. Alespoň v tomto byl k ní ohleduplný.
Vstal a šel se napít. Nahé tělo z povislým břichem i údem neskýtalo oku ženy potěchu. To Kryštof měl postavu jako lamželezo a uměl v loži i onačejší věci… ale to už je pryč, pomyslela si Dorota hořce a faráři sdělila své rozhodnutí. Stane se jeho hospodyní…

***

Před pěti lety Kryštof utekl narychlo a bez rozmyslu a brzy z toho vystřízlivěl. Vůbec netušil, kam půjde, co bude dělat, ale ortel ztráty hrdla ho hnal pryč.
Proč se jen ta holka bránila? Kdyby se mu odevzdala, ale ne, ona se musí bránit. Tak co měl dělat? A teď ani vlastně neví, zda do ní vnikl nebo ne? Nebyla její smrt zbytečná?

Když po třech dnech dorazil k velkému mlýnu, nechal se tam zaměstnat. Zrovna před pár dny spadl čeledín na kolo, nějak se tam zaklínil a utopil se.
Smrt nešťastnou náhodou se nevyšetřovala, ale jak to asi bylo doopravdy se Kryštof dozvěděl záhy, když ho zastavil urostlý hromotlucký stárek.

„Seš tu novej, tak ti radím, nepokoušej se o Vlastu. Sáhneš na ni a skončíš jak Vojtěch! Jasné?!“
Kryštof mu to slíbil, ale Vlastě se nevyhnul. Bylo to děvečka, usměvavá, veselá a přátelská, možná až příliš. Pro každého měla úsměv a tělesné půvaby nijak neskrývala. Ne, že by chodila nahá, ale rozhodně nebyla stydlivá. Lehká plátěná košilka, často po kolena podkasaná sukně… co se pod nimi skrývá, si každý domyslel.
Když se koupala v zadní komoře, čumilů u otvorů po sucích ve dveřích se vždycky našlo tolik, že měli na to pořadník. I na Kryštofa se jednou dostalo a při pozorování se mu zdálo, že o nich Vlasta ví, záměrně je dráždí a užívá si to. Bylo to fajn, jen na žárlivého stárka bylo třeba dát si pozor. Vlastu považoval za svoji, spal s ní a hrozil každému, kdo by na ni byť jen okem pohleděl. Co Vlastě provedl Vojtěch se nevědělo, ale jen nevinný pohled to určitě nebyl.
Někteří chlapci i u otvorů třeli ocasy, jiní si je vyhonili v soukromí, nebo se ukojili na ostatních děvečkách. Nikdo tak nestrádal a vnadná Vlasta byla ozdobou mlýna.

Kryštof ctil slib, který dal stárkovi, ale Vlastě neunikl. Byl jí příliš sympatickým, aby mu věnovala jen úsměv a pár milých slov.
Zastihla ho, či spíše přepadla ve sklepě, kde jako zručný řemeslník měnil dřevěné ozuby hnacích hřídelí od vodního kola.
„Cože se mi stále vyhýbáš?“ pronesla medovým hlasem a usmála se
„Stárek mi to řekl,“ přiznal se Kryštof. „Vlastně poradil. Abych prý nedopadl jako Vojtěch.“
Vlasta se ušklíbla.
„Vojtěch tam sám spadl. Byl to ňouma… ocásek se mu ani nepostavil a vůbec, stárka se neboj. Má řeči, ale na bitku s takovým chlapem si netroufne. Seš vážně kus pořádnýho mužskýho. Když sevřeš v náručí ženskou… úplně mě z toho mrazí. Nechceš si sáhnout?“ laškovně si vyhrnula košilku a ukázala břicho.
Pak zahlédla bouli na nohavicích a spokojeně se pousmála. Tohle vždycky na chlapy spolehlivě zabíralo.

Kryštof se rozhodl okusit tělo vnadné dívky bez ohledu na varování. Vlastu prudkým pohybem přehnul přes hřídel, vyhrnul jí suknici nad pas a prudkým přírazem do ní vnikl.
Vlasta jen hekla, ale v této pozici nemohla nic dělat. Vždycky si s muži hrála a určovala průběh milování, ale tentokrát se ocitla v bezbranné pozici. Jak byla ale vzrušená, vniknutí ocasu ji nebolelo. Byl to sice macek, ale tím se jen znásobilo vnitřní silné sevření a slastné tření i hloubka byla vyhovující. To stárek ho měl jako bejk a dorážel jím na dno pochvy, což ji bolelo. Kryštof si dal záležet, aby si tu pěknou kundici pořádně užil a rytmicky ji sjížděl a rukama jí mnul nadité mléčné vaky, velké, plné a přitom pevné.
„Och… anooo… ještě… ohh… oh… Panebože… júúúúú,“ Vlastu zalila nevýslovná rozkoš a slast a přitom cítila, jak se v ní zaražený ocas cuká a stříká do ní dávky semene.

Když z ní vyjel, čůrek semene se z ní valil jak rozvodněný potok, že honem nevěděla, co dělat. Tělo jí vibrovalo prožitou slastí, že si musela sednout, živůtek měla rozepnutý, suknici vyhrnutou a Kryštof se spokojeným pohvizdováním odcházel.

***

Život ve mlýně pro Kryštofa skončil obtěžkáním Vlasty. Kdo byl skutečným otcem dítěte nevěděla asi ani ona sama. Přes stárkovo varování s ní spala skoro celá chasa. Jak Vlasta kynula, stala se neatraktivní a nepoužitelná ke hrátkám a Kryštof se s mlynářem na den sv. Martina rozloučil.

***

Cesta ho zavedla do města, kde se zprvu hodlal jen ubytovat a pár dní odpočinout.

Procházel rynkem kolem domu, odkud právě vynášeli na nosítkách zakryté tělo.
„Co se stalo?“ optal se okounějícího tovaryše.
„Vzácné paní Damile umřel podomek na sžíravou nemoc. Není prý nakažlivá, ale je nevyléčitelná, říkal ranhojič. Zvláštní. Ještě před týdnem jsme spolu popili v šenku pár korbelů piva…“

Když se dav rozešel, Kryštof se obloukem vrátil k domu a vešel do mázhauzu, kde hned narazil na služebnou, která zametala dlažbu.
„Co tu chceš?“ bojovně proti němu napřáhla koště.
„Nepřicházím ve zlém úmyslu,“ řekl Kryštof a dodal, že jde nabídnout své služby jako nový podomek.
Služka ve středním věku si ho přísně změřila.
„Mně se docela líbíš, ale tohle musí rozhodnout paní. Počkej tu,“ a odběhla do patra, aby se za chvíli vrátila v doprovodu starší dámy.
Kryštof se představil a sdělil svoji nabídku.
„Jsem Damila von Schwarzwald,“ děla žena pánovitým tónem. „Přišla jsem o podomka, jež mi věrně sloužil skoro deset let. Jak dlouho bys mi hodlal sloužit ty? Nerada měním své služebníky. Mám zaběhlé zvyky. Zde Marta vše zná, ale tobě budu muset všechno vysvětlit.“
„Je-li tomu tak, pak tak dlouho, jak bude třeba,“ sdělil pohotově Kryštof.

Žena přes svůj vyšší věk byla stále krásná, zachovalá, ztepilá a vyzařoval z ní zvláštní odstup a přitažlivost zároveň. Líbila se mu a proto by tu rád zůstal.
Netušil, že zároveň padl do oka i jí. Zaujal ji svým mládím, urostlou postavou i zdravým sebevědomím a přímostí, s níž jí přišel nabídnout své služby. Nevypadal na zločince, jež si vyhlédl dům k vyloupení a zdál se být poctivým člověkem.
Dala mu ještě pár dotazů a přijala ho do svých služeb.
„Ostatní ti vysvětlí Marta,“ otočila se a vrátila do patra.

„Pojď, ukážu ti, kde budeš spát,“ řekla služka a odvedla ho na dvorek , kde stál dřevěný přístřešek, ve kterém byla ustájená koza a vedle byl kurník pro pár slepic.
„To nám spát v chlívku?“ rozzlobil se Kryštof.
„Ne. Tady z boku je žebřík a nahoře je seno. Pokud se osvědčíš, možná časem dostaneš komoru v domě. Ale tu si musíš zasloužit,“ usmála se Marta.
Byla starší než on a přes plnoštíhlou postavu byla celkem hezká a stále vesele naladěná.

„Nezdá se, že by tě smrt podomka nějak rmoutila,“ konstatoval Kryštof.
„Chrudoš už za moc nestál pár let, ale paní nerada mění zvyky, vždyť si to slyšel. Moc práce tu mít nebudeš. Štípat dříví, starat se o zvířata a co ti paní poručí. Uvidíš sám.“
„A kde spíš ty?“
„Já? Mám komůrku tady v přízemí. Copak, chceš mi v noci dělat společnost? Ne, ne… ještě tě neznám tak dobře… možná časem,“ usmála se Marta a šla si po své práci.

***

Kryštof se u paní Damily uvedl dobře. Byl poslušný, úslužný a šikovný. Od Marty se dozvěděl, že paní je vdovou už několik let a protože jí manžel zanechal značné jmění, je zaopatřena prakticky až do smrti.
„Proto se asi znovu nevdala. Nemá to zapotřebí,“ mínila Marta.
„Ale co ten… ehm… tělesný chtíč… i ženy ho musí mít. Ty ne?“ zajímalo Kryštofa.
„Hi, hi, na co ty hned nemyslíš… Jistěže ho máme, jenže bez něj dokážeme žít, ne jako vy, muži. Co vím, tak paní nemůže mít děti, a tak asi považuje za zbytečné mít manžela, když mu nemůže dát dědice.“

„Zamluvili jsme tvůj tělesný chtíč,“ vzal ji Kryštof jemně kolem pasu a Marta se nebránila.
„Hmm… zrovna nedávno mi skončilo… to… ee… nečisté období,“ řekla, což se dalo vykládat jako příslib postelových radovánek.

***

Paní Damila se zdržela u přítelkyně. Její syn ji pak doprovodil nočním městem až k domu, aby se nebála, či nestala obětí nějakého lupiče, počkal, než zaklapnul zámek vrat.

Damila kráčela chodbou mázhauzu a už zahýbala na schody, když z komůrky Marty slyšela jakési tlumené úpění a vzdechy.
Zprvu se ulekla, zda se nejedná o přepadení, než jí došlo, že výkřiky „anoo“ a „dobrý Bože“ jsou vzdechy vášně a slasti. Marta tam souložila. Ale s kým?
Nedalo jí to a vyšla na dvorek zkontrolovat Kryštofa. Pochopitelně tam nebyl, takže pochopila, kdo je asi oním poskytovatelem rozkoše její služky.

Na dvorek ústilo malé okno, takže si stoupla na špalek na štípání dřeva a opatrně nakoukla dovnitř. Na loži spatřila klečícího Kryštofa, jak prudkými strojovými přírazy zezadu souloží Martu ve zvířecí poloze! Jak hříšné… a přitom tak vzrušující!

Milenci byli téhož názoru a hlasitě dávali najevo svoji rozkoš, že i Damila pocítila jisté mravenčení v klíně. Dokud žil její manžel, celkem pravidelně se milovalii, i když žádnou velkou rozkoš z toho nepociťovala. Muž znal jen jednu, církví určenou polohu, a když se na ní uspokojil, odvalil se stranou a usnul. O její potřeby se nestaral. Ona sama časem objevila možnost se douspokojit rukou a ač i to bylo hříšné, konala tak často, ale nebylo to ono. Toužila po mocném živém údu, jenž by jí učinil tu pravou a správnou rozkoš.
Damila si sedla na špalek, rukou si zajela pod suknici a třela si klín, který byl již celý mokrý.
„Ach… ah,“ třela si místo, jež jí nejvíc přinášelo vlny slasti a náhle stiskla nohy silně k sobě a tělem jí projel silný výbuch rozkoše a prsty jí zalil výron šťáv. Opanovala se a rychle se vytratila do domu, aby náhodou nebyla přistižena při nebohulibé činnosti samoukájení.

Martu chápala. V jejím věku těžko najde ztepilého milence a Kryštof je takříkajíc po ruce a jak vidno, je i pořádný chlap. Ovšem služka si může užívat a paní trápit? Tak to tedy ne!

***

Jednoho odpoledne se Damila vykoupala, poručila to i Kryštofovi, protože na večeři byl pozván do jídelny a paní mu oznámila, že jídlo bude servírovat ona. Bylo to zvláštní, služebníci obvykle jedli v kuchyni, ale Marta dostala volno a paní tvrdila, že on aspoň ocení její kuchařské umění.
„Snad sis nemyslel, že neumím vařit?“ usmála se.
Kryštof si to nemyslel. Všechny ženy měšťanů vařily, jen ty bohaté na to měly pomocníky, případně nevařily vůbec.

Před Kryštofem se na stole objevila pečeně s kořeněnou omáčkou, plátky z kýty divočáka, ječné placky a výtečné červené víno. To nebyla obyčejná večeře pro dva, ale hostina.
Damila se culila, že neodhadla porce a nutila Kryštofa do jídla, až k úplnému přesycení.
Nebylo možno aby si nešel ulevit na hnůj a to jak dole tak i nahoře. Vyvolal si v krku dávení a vyprázdnil si tak břicho, aby nepraskl. Proud moči ulevil ledvinám a mohl pokračovat v trachtaci.

Paní Damila byla samý smích a nešlo si nepovšimnout, že šaty u krku se jí neposlušně rozevřely víc, než bylo slušné a prsa hrdě značila svou objemnost a její žhavé a svádivé pohledy byly stále výmluvnější.
„Proč má služka dojít slasti a její paní má smutnit? To není spravedlivé,“ začala. „Chci, aby ses tuto noc stal mým milencem a uspokojil mě tak, jako ji. Jsi můj služebník a máš svou paní poslouchat. Tohle však není příkaz, ale prosba. Prosba od nešťastné osamocené stárnoucí ženy. Jsi ochotný to pro mě udělat?“ zvedla k němu oči.
„Pro vás všechno, má paní,“ řekl Kryštof s pokorou služebníka.

Damile bylo už přes čtyřicet let. Jako odkvétající krásná květina byla nyní ve zralém věku ovšem stále udržovaná. Přes nabývající břicho a boky byla celkově štíhlá s dle ostatních tělesných křivek měla mužům co nabídnout. A tělesné nedostatky nahradí vášeň a chtíč, který z ní teď silně vyzařoval, jak i ona sama přiznala. A Kryštof ji nemínil zklamat.

***

„Oh… oh… ohhh,“ sténal později slastí, sedíc na židli, a před ním na zemi klečící Damila mu ústy sála z nohavic uvolněný tvrdý ocas.
Bylo to něco, co Kryštof neznal. Aby mu žena v ústech mazlivě cumlala úd, o tom nikdy neslyšel a nikdy to nezažil.
„Odkud… to… ohhh… znáš?“ hlesl.
Damila přerušila kuřbu.
„Z Paříže. Tamní dvůr je velmi prostopášný a provádí se tam i jiné věci… vulgární a nechutné… ovšem… vesměs slastné.“
„Například?“

Žena se zamyslila.

„Je to už řada let… Tak třeba. Muž svůj nástroj vstrčí ženě do… zadního otvoru… a tam pak vypustí sémě. Je to prý ochrana proti obtěžkání, ale já to chápu jako pokoření ženy v nečistém místě jejího těla, ale pravda, pokud je dívka nevinná, nedojde k porušení jejího panenství. Navíc bolest při vniknutí je prý jen krátká a pak oba zažívají silnou slast…“
„Tys to někdy zkusila?“ otázal se Kryštof zvědavě, protože ho to zaujalo.
„Nikdy bych k tomu nesvolila. Neviděla jsem to, jen o tom slyšela. Ovšem, to, co já provádím tobě, prý muži rádi dělají i ženám…“ naznačila a pustila se zase do poctivého sání, neboť Kryštof už měl vyvrcholení na krajíčku.

Když se uvolnil, pocákal semenem sebe i její tvář, vše utřeli a přesunuli se do komnaty na lože, kde Damila ulehla na záda, roztáhla nohy a on se sklonil hlavou k jejímu klínu, hustě zarostlém tmavě hnědými kudrnatými chloupky, kde byla patrná štěrbina mírně rozevřená s vystupující plátky závojíčků a vytékajícím praménkem milostných šťáv.
Vůně ženského klína ho zcela omámila. Opatrně ochutnal šťávy a nebylo to špatné. Slízal je a vůbec celé lůno projížděl jazykem. Damila začala vzdychat slastí, což ho popohánělo k dalšímu dráždění, že občas žena hlasitě vykřikla a uvolnila další výron šťáv.

„Pojď… už pojd… vstup do mě,“ zaslechl naléhavě a cítil zatahání za vlasy.
Povysunul tělo mezi její rozevřené nohy a když do ní vnikl, vnímal, jak hladce v ní mizí v celé délce ocasu až po kořen. Bylo to slastné spojení. Damila opět cítila vyplnění lůna tvrdým ocasem a tření o poševní stěny bylo plné rozkoše.
Jejich jazyky se propletly v divokém souboji vášnivého líbání a jeho ruce hnětly a mačkaly pecny ještě stále pevných prsou.
„Ah… ah… bez obav mě naplň… chci to cítit,“ sténala Damila na pokraji vlastního vyvrcholení.
Kryštof snaživě bušil rytmickými přírazy do jejího klína, až žena vykřikla a propnula tělo ve slastné křeči. Kryštof vnímal silné stahy pochvy kolem ocasu a jakmile pocítil vlastní vrchol, naposledy přirazil a trhavými dávkami se do ní vyprazdňoval.

Damila pak sama donesla víno a sladké koláčky a s Kryštofem se milovali celou noc a usnuli, až když venku začalo svítat.

***

Kryštof nyní musel svoji sílu rozdělit na obě ženy. Stejně potřebné a stejně vášnivé. Marta neměla o konkurenci v podobě své paní ani potuchy, Damila naopak nechtěla přijít o věrnou služku upíráním vztahu s podomkem, k čemuž neměla pražádný logický důvod. A Kryštof holt je musel zvládnout. Obě.