Nevěsta, nebo nevěstka?

Celý den měla Věrka Jaroslava na očích. Od samého rána, kdy jí zatroubilo svatebně nazdobené auto pod okny, se musela dívat do tváře muži, se kterým se kdysi rozešla kvůli nové známosti. Tehdy ho vyměnila za jejich společného kamaráda Jonáše, což Jarek nesl s těžkým srdcem. Zatím, co Věra byla rychle vyléčená ze vztahu plného lží a zákeřného negativismu, Jarek se dlouho léčil, protože přišel o tu nejlepší samici na světě. Každým dnem si vše uvědomoval zpětně, ale nezbylo mu už nic jiného než přihlížet šťastné bývalce a nenávidět spokojeného přítele. Dlouho trvalo než k sobě všichni našli alespoň kamarádskou cestu, ale po letech se přeci jen povedlo.

Dokázali spolu opět konverzovat, smát se a spoléhat jeden na druhého, zatím co Věrka si stále držela určitý odstup. Nechovala k němu tolik důvěry jako Jonáš, který si Jarka přizval dokonce za svého svědka na svatbu. V duchu si ho však docela často brávala do snění. Ve chvílích, kdy měla být plně oddaná svému budoucímu muži se totiž raději ukájela nad vzpomínkami s odvážným Jaroslavem, protože jen s ním zažila to, co potřebovala ke štěstí. Odvážné risky, vzrušující momenty, divoké akce i tabu témata, nad kterými se dodnes šíleně styděla. Jen on dokázal její pekáček vylízat, rozohnit, ukojit, což se nikomu jinému prostě nepovedlo.
Sám Jonáš patřil mezi klasikáře, kteří fantazií zrovna nehýří a raději se nechal obskočit, než aby ze sebe vydal trošku akce. Věrka se tedy v určitých chvílích stávala protivnou nervózou, ale přesto si ho vážila pro jeho klady, kterých nebylo málo.

Vše nasvědčovalo tomu, že celý den proběhne v té největší parádě a sluncem prolité počasí nezhatí nic, co by se ženichovi nebo nevěstě nelíbilo. Obřad proběhl bez problémů, hosti byli zatím disciplínovaní a trachtace se dostávala do správných obrátek, plných tance, zpěvu a hlučného smíchu.

Den se přelomil do odpoledních hodin a Věrce opět došlo, že její bývalý partner se kolem ní točí více než bylo zdrávo. Už zase cítila ten plamen v rozkroku, ostatně jako pokaždé, když na něj myslela. Už zase si snažila vybavit jeho nástroj, který si už detailně nepamatovala. Mráz jí běhal po zádech pokaždé, když se k nim přimotal s chlebíčkem v ruce a kolabovala touhou, když ji vyzval k tanci.
Novopečený ženich se jen spokojeně usmíval, protože viděl, že o ženušku má postaráno a s klidem se věnoval kořalce, vínu a opileckým dialogům s ovíněnými strýčky.
Plácal si s nimi po rameni, trousil chytré řeči a čím dál častěji odpočíval s čelem natisklým na předloktí, jelikož si svůj svatební den užíval skoro do mrtva.

„Pojď, ted je ta pravá chvíle. Honem. Neptej se a utíkáme,“ táhl za sebou Jarek Věrku do auta.
„Co je? Kam mě vlečeš? Já nikam nejedu, neblbni. Jarku!!!“ protestovala nevěsta.
„Ale musíš, sakra. Nekaž to. Všichni mají instrukce, tak na tobě to nemůže skončit. Nedělej cavyky a pojď, dokud se nedívají,“ doslova ji nacpal do auta, skočil za volant a co nejrychleji odjel ze zahradní slavnosti.
„Můžeš mi vysvětlit, kam jako jedeme?“ zuřila vedle něj závojnatka.
„Ježiši, unáším tě, né? To ti nedocvaklo? Věro, prostě jedeme pryč a Jonáš si tě musí najít,“ snažil se jí vysvětlit ovcoidní fórek svědek.
„No ten sotva. Vždyť už na tom stole spal,“ odsoudila manžela Věra a obratem jí došlo, že právě poprvé frkla zlobu na spící bedra svého vyvoleného, jenže zároveň opět ucítila tu neovladatelnou touhu se spustit s Jarkem.

Celou cestu mlčela. Sledovala krajinu z okna a snažila se sama dopídit adresy, na kterou je právě unášena. Moc hospod v okolí nebylo a i když byl Jaroslav jaký chtěl, do začouzeného pajzlu by jí neodvezl. Ani když vyjeli z vesnice se na něj nepodívala. Nechtěla zbytečně vířit konverzaci. Jen se modlila, aby někdo z ženichových kumpánů jim už byl v patách a dohonili je ještě dřív než si bude stačit objednat drink.

„Tak počkat. Proč zastavujeme zrovna tady?“ zvedla obočí a spustila rozhořčených hlasem, protože Jarda právě zaparkoval vůz u svého domu.
„Věrko, jak bych ti to řekl… Vím, že teď už to nemá žádnou cenu. Je mi všechno jasné. Taky tohle je opravdu ten blbej svatební zvyk a vážně tě unáším. Takže stačí říct a jedeme dál. Ale nemůžu dostat z hlavy ty naše chvíle. Žádná se ti nevyrovná a s žádnou tohle už nezažiju. Ale mohla bys… prosím… ještě jednou…“ pokusil se jí koktavě nastínit situaci.
„Počkat, počkat. Cože???“ vyvalila na něj očiska nevěsta.
„No počkej. Hele víš jak jsme to a tamto a no… no však víš, co všechno jsme si navzájem splnili. Ale taky si vzpoměň jak jsi říkala, že bys chtěla šukat s mým tátou. Vzpomínáš? No a on na tebe uvnitř čeká…“ dorazil ji dalším monologem Jarek.
„Co??? Proboha, Jarku! Jako on je tam a ví, že… ví to vůbec?“ vykřikla šokovanka.
„Všechno ví. Já od našeho rozchodu nedělám nic jiného než si honím a myslím na všechno, cos mi kdy splnila. No a když zrovna nehoním, tak šukám jiný opět s myšlenkou na tebe. Jednou jsem se vožral a začal jsem se mu svěřovat. Najednou jsem viděl jak mu září oči a dychtí po dalších detailech, tak jsem mu řekl, žes ho chtěla. Je z tebe úplně vyřízenej. A čeká. Tak co? Půjdem tam?“ snažil se ji ze všech sil přemluvit.
„Dneska? Jako co blázníš? Copak dneska bych mohla… v takovej den… v těchto šatech… jsem vdaná… to sis opravdu vybral ten nejlepší den, hergot!!!“ úpěla žalostně Věrka.
„Já vím, že to chceš. Slyšela ses teď? Snubák máš až na posledním místě. Neměl jsem odvahu a pak už ani příležitost. Věruško. Nenech ho trápit. Počítá s tím, že přijedeme. Kluci dostali dlouhej seznam všech možných hospod, kde tě mají hledat, takže než tě najdou, bude po všem. Je to promyšlený. Věrko,“ dorážel na ni Jarda.

Narazil si hlavu od radostného poskočení, když Věra nakonec vzala za kliku auta a drala se v bohatých šatech ven. Zvítězila v ní ta ďábelská zlobivka a aniž by se na Jarka podívala, štrádovala si to k černě lakované brance. Únosce za ní poskakoval, mnul si ruce a chrastil klíči. Raději nemluvil, aby si nevěsta vše nerozmyslela a tak ji mlčky uvedl do domu, který důvěrně znala.
Procházela dlouhou halou, nahlížela do koutů a byla napevno uzamčená do svého nadrženého rozhodnutí. Sex s tatíkem svých partnerů byl její dávný sen už od školy. A proto si tuhle jedinečnou šanci nemohla nechat ujít. Klapala podpatky po kamenné podlaze a nechala se vést do obývací místnosti na konci dlouhé chodby.

„Věruško! Ani netušíte, jak rád vás zase vidím. Pane Bože, jak je to dlouho, co jste u nás byla naposledy? To už je let, to už je let. Jen pojďte dál. Páni, vy jste pořád stejně krásná… Já vás už tehdy sledoval, ale dnes jste jako z růže květ. Krásné šaty, opravdu krásné. A ten korzet, jak vám padne. To jste si navrhla sama, Věruško? No paráda… A ten materiál, no páni. Jarku sáhni si, jak hebký ten materiál je…“ vítal ji už ve dveřích nestydatý fotřík a raději samičku nepustil ke slovu, aby se na poslední chvíli neotočila na podpatku a neutekla.

„Ne… on… on ne,“ zaprostestovala Věrka a omluvně se zadívala bývalci do tváře.
„To nevadí. Budu hlídat telefon, kdyby někdo volal a budu na blízku, kdyby bylo potřeba. Užij si to,“ poslal jí chápavě vzdušný polibek a tiše za nimi zavíral dveře, aby si dvojice užila o samotě.
„Jsem moc rád, že jste přijela. Myslel jsem si, že naopak dáte Jardovi košem. Ale jsem velmi rád. A nebojte se. Respektuji vaši situaci a proto vás nebudu moc zdržovat. Už když jste parkovali, jsem se připravil. Sledujte,“ navedl si její zvídavý pohled k rozkroku, kde si pod županem pomalu leštil hezky tvrdé brko.
„Pane Sepný, já…“ polkla další slova, protože fotříkův nezbedný žalud už hezky vykukoval ven pod froté vázáním.

I když se snažila vystřízlivět z náhlého ovládnutí chtíčem, nešlo jí to. Odhodlávala se vycouvat, chtěla utéct ze situace, kam ji přivedla její zhýralá duše, ale už bylo pozdě vše končit. Bodák stál proti ní, leštil si kopí a schválně nechával mokrý žalud vykukovat z pod županu. Látkový opasek mu hladil lesklou rudou hlavičku a hladové čuráčí oko přihlíželo běloskvoucí kráse. Dostávalo zásahy prudkou bělobou z nevěstiných šatů a nestydatě vyducaného dekoltu, takže z něj vytékaly další čůrky chtivé předmrdky.

„Odlož si. Sundej si tu krásnou sukni. Jen by nám překážela. Korzet si nechej, ale ukaž mi, co máš pod tou róbou, děvenko.“
„Já se kvůli vám ještě začnu stydět.“
„To mi nevadí. Naopak by mě to rajcovalo, jenže Jarek říkal o všech vašich zážitcích, takže nevěřím, že by ses uměla červenat. Ukaž mi ji. Mám ti pomoct? Tady rozepnout? Odložíme tu sukni tady, aby se ti nějak neurousala. Musíš od nás odjíždět opět krásná. Použitá, ale krásná. No páni! Krajkové kalhotky. Počkej, ty ti sundám sám. O tohle se nenechám připravit. No, to je naprosto perfektní zadeček. Unikátní. Krásně pruží, tak akorát, krásně hebký, pevný Věruško. Předkloňte se… ukažte… trošku nožky od sebe, ták… Bože, vy tak nádherně voníte…“

Fotřík si ji dopřával na kolenou. Tulil se tváří k mladé zadničce, potil se a toužebně tokal vzhůru k udýchané Věrce. Ta se už krásně nakrucovala, nastavovala prdelku k olíbání a tence sténala, když na alabastrové kůži ucítila jeho vlhké rty. Tatík si dával záležet a nevynechal ani kousek z jejího proutkoidního těla. Naopak sázel polibek vedle polibku, prsty sjížděl po stehnech a funěl jí mezi půlky o tom, jak moc se těší, až se otočí a zahlédne její mindinu.
„Ta je krásná!!! Tak krásně přistřižená, rozkošná čárka. Kdepak asi končí? Kdo ji holil? Nádherná cesta. Po té se velmi rád svezu do Libidova. No a jak voní! Dole oholená, nahoře ozdobená čupřinou. Ta se bude krásně lízat. Chceš ji vylízat?“

Zrudlenka už jen tiše přikyvovala. Měla postoj, ze kterého by neměl radost žádný ortoped na světě, ale kdejaký nadrženec by zajásal. Hrbila se, ramena zkroutila dopředu, podsadila pánev a rozklepanými prsty si přejížděla ploché bříško stažené vyšívaným korzetem. Necudně nastavovala přiholenou pičku a pomalu se snažila přemístit k nedaleké rozložené sedačce.
„Ten můj neposeda se už nemůže dočkat, až na něj nasedneš. Chci tě vidět v plné kráse a koukat na tebe při pěkné mrdačce. Umíš šukat? Co? Řekni! Pochval se! Ale to ani nemusíš, však já to vím od Jarka.“
„Umím. Ojedu vás tak jak jsem si to vždycky přála.“
„Ani ses mi na něho ještě nepodívala. Prohlédni si ho!“
Musel ji malinko zbrzdit, protože rozdělanka se už pomalu kladla na znak. Každým coulem dávala najevo, jak moc je nadržená. Kosti v jejím těle jako by se zpřeházely. Byla nakroucená a rozklepaná tak, že by sám Herophilos zaplakal. Tváří jí cukaly nedočkavé tiky, v těle jí vibrovaly rozechvělé nervy, ale přesto se vrátila zpět ke zralenci, aby se dorazila pohledem na unikátní žihadlo.

Tatík před ní klečel na koleni jako princ a rozevřeným županem k zemi hleděl delší tvrdý hrot, který plakal po doteku. Slizká slza se táhla až k podlaze, žalud skoro fialověl a vyrýsované žíly prosily o pohlazení.
„Vykouřím vás!“
„Konečně tě to napadlo. Pojď na tu sedačku. A hezky se do toho pusť! No to je blaho! Tohle jsem nezažil spoustu let! No tobě to jde, Věruško! Šikovná jsi. Nejlepší. Ještě saj! Pojď trošku hlouběji, no ták. Zkus to. Co je?“
„To bych se začala dávit a slzet. Rozmažu se. Nemohla bych se tak vrátit.“
„No jo, já jsem zapomněl. Ale nesmutni. Myslím, že se ráda stavíš někdy jindy, bez make-upu, že jo? No hezky si dej žilnáče do pusinky a kývej, že ještě dojdeš. To je ono. Ještě! Tak se mi to líbí. Bože, to je blaho!“

Věra už šilhala. Horlivě kývala a slibovala další návštěvu, přisátá na pěkně macatém torpédu. Slintala mu na koule, pochutnávala si na předmrdce a zvedala se na kolena, aby nestydatě ukázala světu jak moc je nadržená. Hlavou jí běžěly všechny scénáře, které kdy zažila s Jarkem. Přesně takhle kdysi nastavovala při kuřbě v parku, kde byla odhodlaná podržet komukoli, kdo prošel kolem. Jenže celou pornoakci měli posichrovanou hlubokou nocí, takže se cizákova zásunu nedočkala. Ovšem pouhá představa ji tehdy vyburcovala naprosto stejně, jako dnes.

„Krásně se nastavuješ, ale já si tě chci ještě ochutnat!“
„Budete lízat?“
„No to si piš. Přece tohle si nenechám ujít, neblázni. Z pysků ti lezou laplíky a ty já musím hezky uhladit. Nehodí se, aby je měla taková kráska takhle rozcuchaně nařasené. To se musí… pomalu… hezky do stran… uhladit… aby… to… pičce… slušelo… a ještě… tady toho… tvrdýho… poštěváka… ten si taky žádá olíznout… co je? Co se děje? Ty ses udělala?“
„Jo, to už nešlo vydržet… chci ještě… Ještě lízejte!“
„Ty jsi nezbednější, než bych čekal. Takže ještě? Tady jazykem a tady prsty? Takhle se ti to líbí? No asi jo, když tak pěkně nadskakuješ. Jsi výborná. Nemusím nic dělat a ty se sama napichuješ. Jen proti tobě držím ty prsty a ty… Bože… ty tak krásně vyvádíš!“

Nahatka se rozvalovala na krovkách, držela se pod koleny a rytmicky se napichovala na zralencovy tři prsty. Tekla mu do dlaně, tekla pod sebe, hekala do tempa a odmítala přestat. Byla rozjetá jako pravá nymfa, která nemá nikdy dost. Už ani na vteřinu nepomyslela na svatební hostinu, na odloženou róbu a ani na vyčesaný drdol. Kurvila se v domě svého bejvalce a odmítala se vrátit zpět do reality.
„Pojď už na mě! Tomuhle nejde dlouho přihlížet, děvenko. Takže šup do sedla!“

Ztopořenec se převalil na hřbet, přidržel si kůl rukou a honil si jej, než si nevěsta s úlevou nasedla. Jen co se dotknul žaludem jejího pičkodna, Věrka se usmála štěstím. Zavrněla, otřela si tvář o rameno a třesoucími dlaněmi si přejela prsa i bříško do kříže. Měla zavřené oči a bylo jasné, jak moc se její duši ulevilo, když v sobě konečně ucítila mužného ptáka. Zavrtěla zadečkem, uvelebila se a pomalu se vydala na cesty. Důkladně se protahovala, pomalu a jemně se nadzvedávala, aby mohla jeho konzoli pořádně ždímat.

„To je sice krása, Věruško, ale chtělo by to svižnější jízdu. Ukaž tatínkovi, jak umíš být divoká! Co ty na to? Ukážeš? Tady se zapři do hrudníku, holka. Ták. A pěkně si nadskoč! No a ještě. Ukaž zoubky, šelmo! No… A znovu! Něha může být jindy, ale teď mě sprostě omrdej! Jsem jen tvůj tak si mě použij!“
Její vzdychání už bylo slyšet až na chodbu a Věrka konečně nasadila to pravé tempo. Fotřík se spokojeně usmíval, držel ji za kejty a jen občas nadskočil blahem.
Udržet s ní tempo odmítal. Jela už pěkně hbitě, tančila kundou Pole dance, kolem jeho promáčené tyče a nevěděla o světě. Kývala na vše, co jí vdechl do tváře. Souhlasila se vším, co jí navrhl, aniž by jí došlo, k čemu všemu je právě svolná. Jen se tvrdě narážela a užívala si pocitu naplněné elastičky.

„Jardo! Jarku! Kde jsi? Seš tam někde?, sakra Jarku! Věruško, tak si ho sama zavolej, no ták. Jarku!“
„Jaroslave!!!“
Šmírákoidní svědek za dveřmi si stíral pot z čela, protože nevydržel honit při takhle skvělém audio představení. Když však uslyšel jak jej oba volají, vtrhl dovnitř a civěl na mrdající dvojici. Věrka se napichovala a koktala něco o trojce. Tatík si držel gerojskou pozici a roztahoval nevěstě anál, aby synek pochopil, co se po něm chce.
Jarek byl naštěstí ještě stále při plném vědomí, takže s radostí si stáhl kalhoty ke kolenům, přiskočil k dvojici a párkrát plivnul na roztažený anál, aby mohl pořádně protáhnout nastavený komín.

„Šukejte mě! Oba!“
„Tys tu měla být už dávno! Už dávno jsme ti mohli dělat takhle dobře!“
„Budu jezdit! Není pozdě! Bože, to je slast. Ještě šukejte. Ještě vydržte. Chlapi, vydržte!!!“
„To se nedá, Věro! Já ti tu prdel za chvíli prostříknu!“
„No já budu muset taky končit. Jedeme bez gumy, tak aby nebylo nadělení!“
„Pánové, prosím! Je to božský!“

Oba samci se snažili, aby byla nevěsta maximálně spokojená a Věrka sama se jen se zavřenýma očima culila kamsi ke stropu. Zažívala dvojitou slast a pocitu zaplnění se nechtěla vzdát. Přirážela v dokonale sladěném rytmu, což oba pány vedlo k vyvrcholení. Nejdřív zaúpěl Jarda, který jí svojí mrdinou zalepil prdelku až k brance. Upocený a rudý slezl, hladil si zničené náčiní a přihlížel, jak z povoleného análu vytéká jeho husté sperma. Hned po něm se roztřepal i tatík.
Propnul špičky na nohou, chytil křeč do pravého lýtka a s bolestivým úpěním ze sebe strhl Věrku, aby nedošlo k havárii. Nevěsta padla rozdělaná na znak a zatím co zralenec cákal jako za mlada, ona se obouruč šikovně dodělávala přesně tak, jak to měla ráda. Před diváky, v agónii, roztažená a se sprostým slovníkem. Prstila se, nasliněnými prsty honila poštěváka a hnala se zpět do ráje, kde jí bývalo tak dobře.

„Tohle byla pekelná jízda! Pekelná, Věruško. Vidíte? I nebe z vás pláče. Rozpršelo se.“
„To se bude hodit. Jak tak cítím, že mi povolil drdol, tak aspoň se přečešu a svedu to na ten blbej únos.“
„Blbej?“
„Výbornej a jeden z nejlepších. Chlapi, taky počítejte s tím, že se opět ukážu. Možná hned zítra.“

Jarda telefonicky zjišťoval polohu ženicha a jeho doprovodu, ale když uslyšel, že Jonáš ještě stále vyspává na stole a k hledání ani nedošlo, oddechl si. Spokojeně se usmál, protože lépe dopadnout to už ani nemohlo. Okamžitě informoval vyšukanku, která měla tím pádem čas na to, se opět upravit a bezstarostně se tak vrátit na oslavu. Celou cestu děkovala Jardovi za další exklusivní nápad a vděčně slibovala mnoho společných akcí, pod podmínkou, že vše už bude probíhat pouze ve třech.