Obětní beránci 01

Vyrůstat v přepychu se vyplácelo umělé krásce z velkoměsta. Krásná plastička Zorka se den co den potýkala se sebepoznáváním. Musela se podvolit rodičům, které ruch a smog chaotického města už nebavil.
Pořídili si domek na vsi, kde mohli nejen užívat čistého vzduchu, ale zároveň mohli i krásně zazářit. V jejich klanu nebylo daleko k pýše, tudíž i výchova Zorky se kolikrát dokázala vymknout kontrole.

Ženská pozice v rodině měla sílu. Matka i dcerka chodily jako pávice, házely arogantní pohledy a využívaly svoje dokonalé křivky, jen aby byly za místní hvězdy. Pánové se jim klaněli a Zorka s matinkou žily neustále s hlavou v oblacích. Upracovaný manžílek musel stíhat jejich potřeby a zároveň se snažil být v noci za hřebce, aby mu ženuška nenasazovala parohy, jak ráda mívala ve zvyku.

Zora se od mámy učila všemu. Bohužel hlavně těm špatným stránkám, takže se nosila jako carevna, ale také koketovala s každým, který jí věnoval třeba jen úsměv.
Kluky docela střídala, protože každý se jí brzy zprotivil a hlavně neměl takové zázemí jako ona. Šlo spíše o chudé klučíky, které použila na víkendovou zábavu, protože za dva protančené dny padla celá jejich výplata a tím pádem dál nebyli třeba.

„Děláš to dobře, holčičko. Ten pravý pro tebe se teprve najde. Věř mi. Pamatuj na má slova. Musí být hlavně bohatý, aby tě zabezpečil. Nemusí být hezký, to je fuk. Podívej se na tátu. Ale musí mít peníze, víš? Ta krása je u mužů to poslední. Stačí, že jsme krásné my, no ne?“ ukončila smíchem další výchovný monolog matinka.
„Jo jo, mami. Takhle přesně to beru. Učím se od tebe. Mně se moc ale vázat zatím nechce,“ přiznávala barvu Zorka.
„Nevaž se. Máš dost času, Zorinko. Užívej si. Jako já. Však víš. Táta o všem vědět nemusí, i když je do mě tak poblázněný, že mi odpouští vše,“ řasila si očka u kosmetického stolku mamina.
„Tohle bych taky chtěla. Jak se takovej hledá, mami?“ záviděla jí pelešení dcerka.
„Musíš si ho omotat kolem prstu. Nejdřív musíš se vším souhlasit, být poddajná, tvárná, dusit v sobě tu kočičí hrdost a taky je dobré se chovat jako nanynka. On se do tebe zblázní a ty začneš po troškách vystrkovat drápky, dokud se role nepřetočí. Pak teprve budeš na koni ty. On bude dál už jen kývat a souhlasit se vším, co si umaneš,“ přetahovala si rudé rty rtěnkou máma a dávala dcerce jedno moudro do života za druhým.
„Jde to s každým? Nemusí to být určitej typ?“ zapisovala si rodinné poznatky za ouška Zora.
„Tohle zmákneš s každým moulou, holčičko,“ mávla ledabyle rukou zralena.

Zorka ji milovala. Viděla v ní skutečný vzor a snažila se jí ve všem podobat. Kopírovala její styl v líčení i oblékání a škemrala o skoro každou plastiku, kterou si mamina v posteli vydobila u manžela.
Přála si mít pevná velká prsa, takže podstupovala stejné silikonové vycpávky jako její máma. Chtěla vysportovaný zadeček, odsáté bříško a další vychytávky, po kterých se ve svých dvaceti letech měnila v umělohmotnou krásku. Umělé nehty, nadvázané vlasy a přepudrovaná tvářička jí ovšem zaručovaly zástupy potencionálních ženichů, takže bolestně zahojená krása se jí opravdu vyplatila.

Během jednoho roku, co se do vísky nastěhovali, dokázala prostřídat snad všechny mládence z okolí. Už nebylo moc chlapců, kteří by nepoznali jak umějí líbat její rty. Většina si už hezky povídala v hospodě o krásných silikonových pětkách mladinké křepelky a ti nejvíce zhrzení si přikládali polínka ulhanými historkami z ložnice téhle barbieny.

„Jo, věř mi! Normálně se u toho pochcala. Fakt. A jak se mi omlouvala. Tos hochu neviděl. Ona vypadá hezky, ale jinak je strašný prase, fakt. Ta po mně chtěla, abych jí ojel i matku,“ přisazoval jeden, který si s příchodem do hospody přinesl čerstvé kopačky.
„Co to meleš? Mně se s ní tohle nikdy nestalo,“ snažil se jí zastat další zaláskovanec i přesto, že v Zorčiné posteli docela moc nezazářil.
„No jasně, že ne. Protože ty to zvládáš leda tak sám u časáku, to víme všichni,“ vrátil mu smeč dotčenec, čímž pobavil zbytek hospody.
„Držte huby, když tu není,“ ozval se Vráťa.
„Sám drž hubu, vole. Ty máš akorát nervy, že tebe nechce,“ uzamkl mu pusu další opilec, který Zorku pigloval jako předposlední.

Vratík se zadíval do svého půllitru, překousnul sanici na prázdno a na ex dopil zbytek nahořklého moku. Musel dát spolupíčům za pravdu, protože opravdu snad jako jediný ze vsi, neměl s mladou umělokráskou nic. Také v nic ani nedoufal. Neměl zrovna hezkou tvář a jeho propadlý hrudník, také žádnou místní neoslovoval. Navíc ani nepracoval, protože dochovával nemocného otce, takže žil pouze z peněz, kterých jeho rodina měla naštěstí odjakživa dostatek.

Vracel se domů nočním tichem, odkopával kamínky z cesty a naslouchal romantické noci, ve které občas zahoukala sova nebo zacvrčil brouček housličkář. Náladu měl prapodivnou.
Bylo mu smutno díky vysměvačné pravdě polokamarádů a zároveň veselo, protože pivo bylo opět jako křen. Táhnul se nocí, přemýšlel nad životem a když se blížil k samostatně stojící vilce na konci ulice, zastavil se u plotu. Přidržoval se latěk a hleděl do mnoha oken, které svítily do tmy. Hledal v nich ložnici vysněné plastičky a spřádal plány, jak by se k ní dokázal více přiblížit.

Neměl v sobě dost odvahy oslovovat cizí krásky. Byl naprosto jiný, než jeho otec. Nechtěl se od něj ani učit, protože tátova prostořekost mu celý život lezla spíše na nervy. Byl tichý a nenápadný, zatím co tatík všude zářil, dokonale všechny bavil a vládl slovem.
Vrátík měl z něj celoživotní trauma. Utíkal, když fotr spustil a snažil se neposlouchat jeho rady do života. Stejně tak, když do něj hučel, aby se pokusil namluvit si mladou přistěhovanku, což byla pro něj naprostá utopie.

„Tati, proboha! Vždyť se podívej na ni a podívej se na mě! Copak já mám na takovouhle kost? Víš s kým se ona tady stýká? Probrala snad všechny frajery z vesnice a žádný ji nebyl dost dobrý! Na takovou já nemám,“ bránil se vyplašeně Vráťa.
„Ty blbče, právě proto! Ta holka se rozdává, tak si ji prostě ulov, ne? Dám ti nějaký peníze a pozvi ji třeba na dovolenou. Nebuď takovej jeliman! Vždyť ta roztáhne každýmu, tak si aspoň užij! Nebo se bojíš? Aha, ty se bojíš! To seš chlap? Nebo… počkej… teď mi to došlo! Nemyslíš si ty na tu její mutru?“ rozchechtal se vysměvačně Vráťův tatík.
„Ježiši, nech toho. Ještě tu tak…“ ukončil své ztrapňování obvyklým útěkem k sobě do pokoje.

Přesně tento hovor si Vráťa vybavil i teď, když přes plot zízal do zahrady. Laťka dřevěného plotu mu chladila zpocenou dlaň, zatím co druhá ruka lovila nateklého nedočkavce z puntu.
Nebyl vidět. Pouze škrtnutí zipu ho na moment prozradilo, ale přející noc ho zahalila černotou, takže se mládenec mohl oddat onanii u domku své vysněné divy.
Představoval si její dokonalé křivky. Ty dvě bójky, které tolikrát hrozily výbuchem svetříkům, topům, tílkům a prostě všem dekoltům. Ty dva silikonové balóny, které chtěl tolik cucat a promnout v dlani. Dva věčně trčící čudlíky, které uprostřed dvorce žadonily i přes látku ošacení o olíznutí či polechtání. Ta neskutečně rajcovní koziska ho přiváděla k zešílení, zatím co ohon mu bobtnal a vlhnul.
Představoval si ji na čtyřech. Myslel na to jak se k ní blíží a pomalu si ohon máčí v tekoucí štávě, kapající z pysků.
V divokých představách si nechával žalud sprchovat ulepenými kundími slinty a vybíral si z obou dírek, které by tolik rád použil. Zaplouval do těsného zadečku i do volnější horké cendule. Očima běhal po zdech vily a hledal případnou dívčí komnatu, pro kterou by se brzo vystříkal.

„Eilo! Eiluško! Kam ses zaběhla, miláčku? No pojď ke mně,“ vyrušil ho zralý hlas ze zahrady.
Přikrčil se za pilíř, i když tma ho dokonale maskovala.
Hlídal si dech, krčil se za sloupem, ale ohon mu stále pulsoval v dlani. Zkoušel očkem najít osobu, která ho vyrušila z úlevné hoňky a když spatřil siluetu zralého Zorčina dvojčete, zalapal po dechu.
Její máma si vyšla před spaním s oblíbenou čivavou.
Procházela krátce střiženým trávníkem, halila se do tenkého župánku a tiše naháněla skotačícího psíčka. Najednou se usadila na lavici pod jabloní, přehodila nohu přes nohu a z kapsy vytáhla miniaturní telefon.
„To jsem já. Vy jste mi volal, ale já vám to nemohla vzít. To víte, sobota, tak manžel je doma. Copak jste potřeboval?“ cvrlikala do mobilu polohlasem, aby neprozradila nevěrné flirtování.

Vrátík se opíral bokem o pilíř, hltal každé její slovo a leštil si kopí dál, protože ho nastalá situace neskutečně rajcovala.
Najednou si uvědomil, že kdyby se zralá dáma zvedla a udělala pár kroků k plotu, mohla by se mezerou mezi laťkami i dotknout jeho nateklého ohoniska.
Hlídal si její posed a dokonce se opovážil vyplout ze tmy blíž, jen aby mohl fialový žalud protáhnout plotem. Dvěma prsty přihonil předkožku a nechal uslintaný ohon rozhlížet se po zahradě, po dokonalém ráji plném překrásných žen a opravdového chtíče.
Bylo mu jedno, kdyby ho jedna z nich spatřila. Musel si dál ulevovat a blížit se ke střiku, k čemuž mu napomáhal matinčin umrouskaný telefonát.

„Ale co mi to povídáte, to se nesluší. Jsem vdaná žena. Přece se nehodí tohle poslouchat… vy zlobíte… ale krásně zlobíte… teď? Teď nemohu, pochopte. Manžel je doma a… já? Sama? Tady? Bože, jsem venku. Vy jste ale zlobidlo. A jak byste mne vedl? Takhle jsem to nikdy nedělala… páni, vy jste ale sprosťák! Ale uprosil byste i mrtvýho, to vám garantuju…“ cvrlikala zralenka do sluchátka, ale i když její slova byla skoro samý protest, přeci jen se pomalu kladla na lavici a pozorně naslouchala každému slovu z hovoru, s prsty v mezinožce.

Vrátík už kolaboval. Už ani trošku nemyslel na Zorku, protože tahle podívaná ho brala o zbytky rozumu.
Chtěl přeskočit plot a obdělat tuhle fešnou krasavici svým připraveným bucharem. I když věděl, že by se se zlou potázal, nepřestal dál honit brko a šukat plot svými přírazy.
Zarýval křečovitě prsty do sloupku, lámal si nehty o zdivo a dusil v sobě jakýkoli projev, aby nepřišel o dámský orgasmus.

Zralenka si na lavičce čvachtala v pyscích a koketně odolávala slintákovi v mobilu. Sice mu už přiznala jak moc by si ho dopřála na všechny způsoby, ale stále chtěla být za dámu. Hlavně z důvodu, aby ji manžel nenašel rozdělanou na lávce a nespustil další žárlivou scénu, kterou rozhodně neměla náladu vysvětlovat.
Vyrážela zadečkem proti mokrým prstům, občas kníkla místo vzdechů a když se už blížila do finále, Vratík se roztřásl úlevou.
Jeho spermoláva z něj prýštila a proplivávala mezeru v plotě. Semeno dopadalo na dokonale střižený trávník a koule se pomalu vyprazďnovaly sladkou úlevou.
Hlava se mu točila, což zapříčinilo jeho rychlý úprk z tmavé skrýše.

Motanice mu zatemnila odkrvený mozek, takže máchnul do prázdna za sebou.
Když botou rozšlápnul suchou větev na zemi, křupnutí probralo udýchanou paničku z rauše a tak mu nezbylo nic jiného, než se dát na útěk. Okamžitě vzal do zaječích.
Nabral správný směr a upaloval z místa, kde díky klukovské chybě přerušil zralenčino libido.

Matinka sebou škubla, spěšně ukončila hovor, upravila si župánek, zamlaskala na čivavu a opět zcela pod kontrolou jako pravá dáma, odkráčela k domu.
Ještě ve dveřích se otočila, aby zkontrolovala okolí, ale dál už jen hodila bokem a vstoupila domů plná touhy. Nedodělaná, nedoprstěná, nevyvzdychaná a celkově neukojená, si to namířila rovnou do ložnice, kde se po delší době konečně nabídla již dlouho sexuálně strádajícímu manželovi.