Obětní beránci 04

V Zoře se míchala zlost se závistí. Skřípala zuby, zatínala vztekle pěsti, ale přesto poslouchala máminy další rady do života. Zmírala vztekem, protože přebraný kus zlata s ní cloumalo do stran. Ještě nikdy nebyla zahrnuta dárečky a když jí první šanci Zlata sebrala přímo před očima, probouzela se v ní pomalu bestie.

Přikyvovala novým poznatkům, chápavě souhlasila s dalším společným tajemstvím a upínala se k plánu s Vráťou. Sama sobě potřebovala dokázat, že bude stejná jako máma, či dokonce lepší. Chtěla být už samostatná a ovládat muže ve svém okolí, proto se začala velmi těšit na sobotní oběd u Vratíka.

Denně zkoušela modely i různé líčení před zrcadlem. Mašlila se, špulila na sebe rty a kochala se vlastní krásou.
Nepotřebovala zaujmout mladého hubeňoura, ale chtěla být sama se sebou maximálně spokojená. Celý týden si přehrávala v duu, s vlastním odrazem v zrcadle, různé etudy. Štěbetala se sebou, usmívala se, klopila zrak a cudně se rděla. Touha po penězích, dárcích a jakéhosi uznání, z ní zvládla udělat dokonalou herečku.

„Tak dnes, holčičko. Už se na tebe těší. Čekají tě na dvanáctou. No a pamatuj. Buď roztomilá, usměvavá, příjemná, pamatuj na všechno, co jsem tě učila. No a držím palce, aby se Vratík chytil,“ vyprovázela ji matinka až k brance.
„Myslíš, že je možný, že se třeba i nechytne, jo?“ zarazila se Zorka.
„No, snad ne. Snad budeš natolik sladká, že se poblázní. On dlouho hledá nějakou nevěstu. Říkal mi to jeho otec. Sám by ho rád viděl už šťastného, spokojeného. Je pořád zalezlej u sebe nebo sedí na pivě a starej pán z toho nadšenej není. Takže dělej co umíš, protože podle všeho, co jsem zjistila, je to nejlepší partie ve vsi a jedinečná šance,“ pohladila dcerku láskyplně po dlouhých, vyžehlených vlasech jako by ji vysílala do války.

Zorka se šibalsky usmála, aby mámu uklidnila a vydala se cestou k Vratíkově obydlí.
Musela to vzít oklikou mezi zahradami, protože projít se okolo Rosťova domku se jí nechtělo. Neměla zájem nic vysvětlovat nebo odolávat vlezlé matince, která ji byla schopná pro synka nahánět s platem zmrzliny. Nechtěla se vystavovat tučnému boubelínovi, který se potil už jen při běžném mrkání.
Potřebovala zažít něco nového, což se slibovalo právě v domě, kde bydlel osaměly otec s ještě osamělejším synem.

„Vítáme tě, Zorinko,“ zahalekal starý pán ode dveří, protože atraktivčin štíhlý prstík dlouze držel protivně drnčivý zvonek.
„Dobrý den,“ usmála se Zorka a okamžitě sklopila zrak, aby do domu nevešla přeci jen extra sebevědomá.
„Pojď dál, tobě to sluší, děvenko! Vraťo!!! No pojď, pojď, už jsme se báli, že nakonec nepříjdeš. Vratislave!“ uváděl slečinku do domu, při čemž pokřikoval na ještě stále schovaného synka.

Zorka si zvědavě prohlížela interiér docela hezkého domu.
Nebyla úplně spokojená s vybavením, ale dokázala při svém slepičím mozku pobrat vkus dvou samotářů. Byla ochotná tolerovat jejich žití, protože jí v hlavě jel film, ve kterém běhala po době se zástupem designérů a navrhovala spolu s nimi proměnu celého obydlí. Plula v oblacích a odmítala přijmout skutečnost, že na pozici paní domu doposud nedosáhla.

„Posaď se, Zorinko. Hned budu nosit na stůl,“ nabídl jí stařík židli v prostorné jídelně.
„Ahoj,“ pozdravil ji tiše Vratík, aniž by jednou pohlédl na svého koketujícího otce.
„Jen ahoj? To ji hezky nepřivítáš?“ spustil na něj z ostra fotřík.
„Tati, proboha,“ svěsil hlavu právě ztrapněný stydlín.

Zorina se musela v duchu smát. Přišlo jí vtipné, jak zástupy rodičů orodují za svoje ratolesti, protože nesnesou jejich neprůbojnost.
I vlastně ona sama byla do tohoto domu natlačena vlastní matkou, ale na rozdíl od hochů se měla k větším akcím.
Ihned se chopila slova a před zraky hostitele se proměnila v uštěbenatou roztomilenku. Vedla dlouhý monolog a dávala šanci druhým pouze, když se nadechovala k ještě delším monologům.
Tatík se spokojeně usmíval, synek čím dál víc rudnul a Zorka se předváděla jako kýčovitá panenka.

S nechutí sledovala pečenou kachnu se zelím, protože tenhle oběd si dopřála snad naposledy jako malá capartka u babičky. Od chvíle, kdy z časopisu vyčetla in rady o zeleninových salátech a odlehčených dietách, se obyčejné kuchyně ani nedotkla, takže než spolkla první mastné sousto, sbírala v sobě veškeré síly. Naštěstí ji duše herečky nezklamala.
Culila se na mistra kuchaře, který čekal pouze slova chvály. Pobaveně se olizovala, lechtala pánské ego falešným pochlebováním a přes dlouhý stůl mistrně sváděla uhrovitého hubeňoura, který si pochutnával na kalorickém obědu.

„Co takhle kafe?“ vypadlo překvapivě z Vratíka.
„Já kávu nepiju,“ zubila se silikonka.
„Vínko by to chtělo. Máme domácí, Zorinko. Máme veliký vinohrad a ty nejlepší ročníky schovávám pouze pro ty nejvzácnější chvíle. Vraťo, skoč do sklepa načepovat!“ rozkázal okamžitě synkovi tatík.

Zorka přehodila nohu přes nohu, založila ruce na prsou a dala tak oběma samcům nahlédnout do hluboké výstřihu, kde se k sobě těsnily dva pětkoidní silikony.
Fotřík zamrskal knírem, zajdovi se zatočila hlava a aby zamaskoval pomalu bobtnající poklopec, chopil se džbánu a zmizel v chodbě.

„Chtěla bys toho mýho jelimana? Máma říkala, že by ses ráda usadila a konečně žila spokojeným životem. Tady by ses měla jako v bavlnce. Věř mi, že lépe bys nikde nezakotvila. Ten můj ňouma se k ničemu nemá, ale je hodnej. Nikdy by ti neublížil, postaral by se o tebe. Tak co? Líbí se ti?“ nahnul se k ní stařík.
„Líbí. Moc se mi líbí…“ zarděla se hraně Zorina.
„To rád slyším. Přiťukneme si a dám vám prostor se blíže poznat. Předem ho omluv, protože on moc do řeči není, ale vidím, že tobě ta pusina jede jak pila, takže se spolu určitě pobavíte, nemám pravdu?“ mrkl na ni lišácky.
„Udělám co budu moct. Nebojte se,“ zavrtěla na seslici prdelkou a opět přehodila nožku přes nožku.

Oba dva se na sebe zahleděli. Zorka čekala až se ve dveřích objeví uhřenec, stařík se v duchu modlil, aby se na tohle šťavnaté masíčko mohl koukat co nejdéle a docela nervózně sykl, když se Vráťa vrátil s plným džbánem zpět.

Nechal si nalít plnou číši, pozvedl pohár do výšky a pronesl opožděný hlasitý přípitek. Mládež se napila, odložila sklenice a nastalo mrtvé ticho.
„Já vás na chvíli opustím. Vínko vám přenechám a půjdu tu kachničku vytrávit do pohodlí.
Vratíku, proveď Zorušku domem, seznam ji s naší zahradou, prostě se návštěvě věnuj, aby od nás odešla maximálně spokojená,“ popíchnul synka, sáhl do kapsy u košile a před zraky silikonky vytáhl krabičku z drogerie.

Hubeňour se musel přidržet desky stolu. Trapas se šprckou mu rozklepal kolena.
Pohlédl zlostně tátovi do očí, ale urychleně sklopil zrak a poslušně natáhl ruku, protože přísného otcova pohledu se od mala bál. Přestože se atmosféra v jídelně dala sekat na špalky, Zorina se culila a ochotně přikyvovala tatíkovi, který čekal na jakoukoli souhlasnou reakci.
Od syna se nedočkal, ale s radostí přivítal její nadšení. Hleděl jí na půlky, když odcházela za Vratíkem po schodech do pokoje v patře a nenápadně se přimotal k už zavřeným dveřím, jen co dvojice zapadla dovnitř.

„Ten tomu dal co?“ styděl se za svého tátu zajda.
„Myslíš, že udělal špatně? Já prášky neberu, víš,“ pochopila po svém chlapcovu stydlivost Zora.
„Počkej. Ty chceš jako…teď? Tady? Vždyť je doma…,“ chytil se jí na vějičku, protože se na něj už docela rajcovně tiskla.
„Však si šel lehnout,“ odpověděla atraktivka naivně.

Neměl další odpovědi. Neuměl reagovat a rozumně argumentovat, protože kráska se už pomalu hladila ve výstřihu, mhouřila chtivě oči a špulila rty. Zkusil se k ní přiblížit. Přál se dotknout úzkými pysky její botoxové pusiny. Šílel touhou ji doopravdy pomazlit a užít si tuhle krásku se vším všudy. Bál se, aby mu navztekaně neutekla, kdyby se nerozhoupal a promarnil otcovu nahrávku.
Zároveň se však nemusel bát prohry, protože nedočkavka se už pomalu svlékala a necudně nabízela.
„Jsem dobrej milenec,“ pokusil si nasadit masku nadsamce trapmen.
„O tom nepochybuju,“ kroutila se před ním v předklonu Zora, aniž by vůbec vnímala jeho slova.
„Každá byla moc spokojená,“ chtěl ji uchvátit vymyšlenými historkami, ale naštěstí se dál nerozvykládal.

Zorina poprosila o ukázku. Povalila ho na postel, naskočila mu na klín a přisála se napumpovanými rtíky. Projela mu pusu hbitým jazýčkem, přitiskla si ho na prsa a zarejdila prsty v pečlivě učesaném ježourovi. Přivzdychávala toužebně do tempa vášnivé líbačky a naváděla mu dlaně k silikonovým zázrakům, aby se konečně dočkala dalšího sexy zážitku.

Vratík bral to, co mu nabízela. Bez zkušeností a s hubou plnou lží se chopil umělých kozomadel, promnul je, postiskal a přesál se uslintanou pusou k tvrdým bradavkám.
Najednou byl jako vyměněný. Z tichošlápka se stal bodák sice bez zkušeností, ale zato s cílem pořádné mrdanice.
Jeden dotek dívčí ruky na poklopci ho však stál zbytek rozumu. Zapřel se rukama za sebou, zvrátil hlavu a funěl ke stropu roztoužené prosby o kuřbu. Místo, aby dokázal jaký je doopravdy geroj, nechal Zorinu zápasit s jeho puntem, vyrážel zadnicí proti chtivým ručkám a pobízel ji k rychlejšímu oslintání.
„Vykuř mi ho,“ šeptal udýchaně, při čemž čechral pečlivě žehlené a lakované barbienčiny vlasy.

Zorka se dál spokojeně usmívala, protože dostala právě možnost se předvést.
Poklekla, nabrala ohon do buclatých rtů a mrštným jazykem jej olízala od žaludu ke koulím. Vratík jí dál ničil účes a tlačil ji až ke kořeni, protože se jeho jahodě zalíbilo až u mandlí. Dál chtěl zažívat tu slast až u kořene a už pomalu nevnímal jak moc Zorka touží po zásunu do pipiny.
Zvedala se, vstávala, špulila prcinu a jemně ho štípala do stehen, aby dlouhým nehtem poukázala na svůj připravený vjezd.

„Promiň, promiň, to je tak božský… promiň, ještě chvilku, Zoruško,“ omlouval se šeptem rozkouřenec.
„Pojď už do mě, nebo stříkneš,“ brnkala mu jazykem o naběhlé žíly na kordu.
„Ještě chviličku, neboj. Já to vydržím. Pro tebe všechno vydržím,“ užíval si plnými doušky Vratík.
Cuchal jí vlasy, takže se mu kráska před očima měnila skoro v čarodějnici. Dusil jí naběhlíkem, takže vrstva šminek se v slzách rozpouštěla na černé potoky, které tekly po tváři až k bradě. Tahal ji za prsa, cpal se jí do hrtanu a nechal ji tancovat nadrženě na špičkách, jen aby nepřestala olizovat jeho tvrdou nádheru.

„Už ho do mě zasuň, sakra!“ štěkla mu do tváře už docela rozčileně.
„Tak počkej, nasaď tu gumu. Zkus to tou tvojí pusinkou. Dej si ji do pusy a naroluj mi ji na něho, jo? Ještě chviličku do pusinky, pojď,“ nedal se přemluvit k zápichu.
„Dobře, ale pak už zasuneš!“ syčela zlostně Zora.
„Zasunu, zasunu, ale ještě chviličku tou tvojí pusinkou,“ chrčel netrpělivě Vraťa.

Zorka rozkousla obal, odplivla kousek folie kamsi na podlahu a dala si prezervativ za zoubky. Znovu poklekla, roztáhla stehna, prohnula se v pase, nabídla cenduli k opíchání a naposledy se popasovala s už namodralým ptákem. Zoubky jemně nasadila čepičku, přidržela si ho štíhlými prsty a pomalu sjela do půlky ohonu, kde už se žíly proplétaly v naběhlé uzlíky. Sliny jí tekly, takže je okamžitě vysrkla chtivou pusou a znovu se pustila do dokonalého srolování.

„Bože!!!“ zakvílel najednou Vratík, protože nehoda byla na světě.
S posledním zákluzem do hulící pusiny už plnil průhlednou šprcku spermatem.
Semeno vytékalo z nedorolované gumy, lepilo Zorčiny prsty k sobě a zanechávalo stopy potřísnění na jejích botoxových rtech.
Nasadil provinilý výraz, který mu ovšem už nebyl co platný.
Silikonka svraštila obočí, zaťala pěsti a okamžitě vyskočila do stoje, jinak by mu ptáka vykousala od kořene.
Byla plná zlosti a neukojeného chtíče, protože zatím co s Rostíkem nepociťovala nic než zaplněné pysky, s tímto anorektikem si to potřebovala užít.
Toužila po uvolňujícím orgasmu, který byl rázem ovšem v nenávratnu. Chtěla se nechat ucpat jeho ptákem, který jí před očima ochaboval, klesal a nakonec lenošně visel.
„Ty seš fakt neschopnej!“ sykla mu do tváře.
„Já se omlouvám, ale ta tvoje pusa…,“ pokusil se o jakýsi smír Vratík.
„Drž hubu. Podívej se, jak vypadám!“ křížila chtivě nohy, držela si podbřišek a poukazovala na zničený make-up i s účesem.
„Jsi pořád krásná,“ snažil se dál zachránit situaci vystříkanec.
„Buď ticho, prosím tě. Podej mi kabelku raději,“ padla do sedu vedle něj a natáhla ruku, protože oči ji už docela štípaly.

Už na sebe nenechala sáhnout. Byla uražená, neukojená, ponížená a neupravená, což byl pro ni asi největší problém. Hleděla na sebe do zrcátka, otírala si oči vlhčeným ubrouskem a snažila se proměnit zpět ve věčně překrášlenou Zorinku.
V hrobovém tichu pokoje bylo pouze slyšet šminkovnici, rozčesávání hřívy a nervózní odfukování nazlobené nedodělanky.
„Můžeme si to zopakovat. Kdybys ho trošku pokouřila, tak… ještě zbyly dvě gumy,“ hlesl neandrtálsky Vratík.
„Ses zbláznil, ne? Dneska určitě ne. Naštvals mě,“ nasoukala se štíhlena zpět do rajcovních šatiček, hodila kabelku přes rameno a uraženě mířila ke dveřím.

Byla dotčená a odmítala se na něj třeba jen otočit. Dokonce ani na pozdrav neodpověděla, přestože se s ní Vratík několikrát z postele loučil.
Bál se dál jednat. Vyplašeně pouze sledoval uraženou ješitnost, se kterou opouštěla jeho království a bál se vystrčit čumák ze dveří, aby nedostal další z ponižujících pojebů od rozzlobeného otce.