Obohatil jsem Syrakusy

Čeho je moc, toho je příliš, avšak jsou věci, jichž není nikdy dost…

Tři generace mých předků žily v perle Sicílie v Syrakusách, než jsem se zde narodil já – Athanasios Thanos – nepochybně proto, abych toto bohaté město ještě více obohatil. Toto mé bohy zvolené předurčení pro mne začalo nečekaně a nenápadně.

Jednoho přívětivého dne jsem se usadil na lavičce na agoře, abych zpovzdálí sledoval dražbu domu boháče Calimerise, k níž se již schylovalo. Od přístavu se k mé lavičce rychle přibližovala dvojice dobře oblečených lidí.
„Jasas, pane!“ pozdravil mladý muž. „Směl bych jen na chvíli vedle vás posadit svoji matku? Z přístavu je to dál, než jsme se domnívali a já bych si rád támhle s panem Calimerisem něco velmi důležitého dojednal.“

Netrvalo to dlouho a skutečně po chviličce se na pokyn dražitele dav velmi bohatých zájemců o nejkrásnější dům ve městě s hlasitými protesty rozešel. Vedle sedící žena s neobyčejně bystrýma očima se na mne mile usmála.
„Dovolte, pane Thanosi, abych se představila. Jmenuji se Sophia, a právě jsem se stala vaší sousedkou – nejenom na této lavičce. Můj syn mi právě zakoupil vedle vašeho stojící dům za tak vysokou částku, jakou by podle mínění pana Calimerise nikdo z dražitelů nedokázal zaplatit.“

Popuzovala mě nejenom sebevědomá sebejistota této cizinky, ale i skutečnost, že zná moje jméno a ona – pouhá žena – používá svého syna jako poslušného správce svého majetku, což je muže nedůstojné, neboť takováto činnost bývá v našich kruzích svěřována obvykle otrokům. Ovšem skutečnost, že se sama představila cizímu muži, je vlastně urážlivá. Takový zvyk je běžný pouze u hetér a prostitutek. Fakt, že klidně přeplatí i nejbohatší elitu tohoto bohatého města by na dobře zavedenou hetéru ukazoval – stejně jako pohotový a duchaplný způsob její řeči. To na ušlápnutou manželku velmi bohatého obchodníka nevypadá.
„Smím vědět, paní Sophie, odkud jste připlula a proč se hodláte usadit zrovna v našem městě. Rád bych věděl, jakou to mám od této chvíle sousedku.“
„Slyším, že jste dnes ještě nebyl v přístavu. Jinak byste věděl, že ta naše – a nejlépe vyzbrojená triéra – Modrý delfín připlul ráno z Korintu. Usadit se v Syrakusách – mi a oběma mým synům – velí naše obsáhlé obchodní zájmy, které však v případě vaší spolupráce velice prospějí nejen vašim, ale také financím tohoto státu. Nyní mě, pane Thanosi, omluvte. Povinnost volá. Avšak brzy a ráda vám dám o sobě vědět.“

Skutečně neuplynulo deset dnů, když za mnou u snídaně přiběhl majordomus s tím, že venku před domem stojí moc krásná mladá otrokyně a odmítá jít dovnitř. Jen se neustále kolemjdoucích mužů dotazuje: „Pan Thanos?… Pan Thanos?“
Na vysvětlení dodal: „Přinesli ji v bílých zcela uzavřených nosítkách s modrým delfínem na dveřích čtyři velice svalnatí afričtí otroci a jen co to děvče vystoupilo, tak rychle zmizeli i s těmi nosítky směrem k přístavu.“

Skutečně nádherné děvče využilo chvilky mého překvapení a dotázalo se znovu: „Pan Thanos?“ Když jsem s pobaveným úsměvem přisvědčil pouhým přikývnutí, její krásně souměrná a svěží tvář se rozzářila širokým a viditelně šťastným úsměvem. Hbitě hrábla do košíku a s hlubokou úklonou mi podala malý svitek papyru.
Vážený pane Thanosi, jsem Váš dárek od paní Sophie. Umím vařit a určitě dokáži uspokojit všechna Vaše i ta nejtajnější přání. Jmenuji se Ela.

Když se ta upřímně se radující snědá dívka přede mnou pomalu otáčela, abych si ji mohl dobře prohlédnout, hrkly mi náhle slzy do očí. Jako by se mi vrátila manželka, kterou jsem před rokem pochoval naposled! Ela si z dlaně vyrobila misku, druhou rukou naznačila míchání, pak ukázala na mě a s tázavým na mě upřeným pohledem se neviditelnou lžící začala z té misky krmit.
Odmítavě jsem zakroutil hlavou, ale ona se usmála ještě mnohem šťastněji. Na levé ruce z prostředníku a palce vytvořila kroužek a vztyčený ukazovák pravé ruky zasouvala opakovaně dovnitř a pak ven. To už se smál i majordomus. Znovu jsem odmítavě zakroutil hlavou a Ela okamžitě tak posmutněla, že jsem se nechtěl ovládnout a musel jsem ji pohladit po její jemně ochmýřené snědé tváři. Ukázal jsem pak na Slunce, naznačil jsem jeho dráhu po obloze až k západu, jako by k modlitbě sepnuté ruce jsem položil pod skloněnou tvář a potom jsem ukázal na hluboké údolí mezi jejími prsy a na moji už šedivějící hruď.
Postavila košík na zem, po malém výskoku se mi pověsila kolem krku a šťavnatě mě políbila na rty. Líbala krásně. Ten náhlý pocit návratu zlatých před rokem tak nenadále zmizelých šťastných časů byl tak silný, že aniž bych si to uvědomil, tak jsem okamžitě svíral a hladil obě poloviny těch fantasticky vyklenutých mladých hýždí. Byly ještě svůdnější a rozložitější, než mívala má pověstně krásná ale již rok zvěčnělá Georgia!

„Antonio, nutně musím do přístavu. Než se vrátím, tak nakrmit, svěřit lázeňské, masérce a kadeřnici. Ať to děvče vidí, že nejsme jako ostatní tady kolem špindírové. Že v našem domě i ženy mají svoje lázně a nemusí se oplachovat potají někde ve škopku – jak je to všeobecně v Řecku zavedeným zvykem.“

Poněvadž nejspíš nubijská krasavice Ela neznala řecky víc, než obsáhlý projev jí ke spokojenosti stačilo jedno plácnutí po její smyslně vyklenuté prdelce, jímž jsem ji navedl na cestu od dosud otevřených domovních dveří do atria. Bylo znát, že je to slušně vychovaná otrokyně, neboť při odchodu nezapomněla se mi s úsměvem lehce uklonit.

Také správce přístavu Theodorakis se mi lehce uklonil – jen co mě na molu spatřil. Rozhodně se nechtěl znelíbit bohatému vlivnému členu státní rady široko daleko největšího města.
„Ano, pane, Modrý delfín připlul skutečně dnes ráno. Posádka této skvěle vyzbrojené obchodní lodi má vynikajícího navigátora a je tak dobře vycvičená a zkušená, že v případě nutnosti vyplouvají klidně i večer – pokud v noci nehrozí bouře. Korintos je domovský přístav Modrého delfína a jeho velitel – už od pohledu sympatický mladík – má ochranné glejty nejenom ze všech řeckých chrámů, které znám, ale nejspíš i všech námořních spolků, svazů a městských států, které existují. Bez obav si pluje, kam si zamane bez ohledu na to, kdo s kým zrovna válčí. Rád jej v Syrakusách vidím, protože při smlouvání a vybírání přístavních poplatků s ním nikdy nebyl problém. Dohodnutou sumu platí okamžitě. Ne, tu obchodnici Sophii neznám, ale nejspíš bude mít velmi blízko k vysokým chrámovým kruhům. Ten všemožně oglejtovaný triérarchos, ten velitel Modrého delfína, ji poslouchá jako ještě malý kluk – na slovo. Kdyby to byla jenom obyčejná obchodnice – tak proč by se vůbec se ženskou bavil? Ani jeden ze dvou stovek vojáků na palubě Modrého delfína není obvyklý nájemný žoldnéř a žádného z nich nikdo nikdy neviděl v nevěstinci nebo v přístavní krčmě. Už to je velice divné. Ale při jejich procházkách městem se jim nikdo neodváží jediným slůvkem posmívat. Nikomu bych to ani neradil. V zacházení se zbraněmi na ně nikdo nemá a taky při pěstních soubojích nemají rovnocenného soupeře. Jsou to opravdu ostří hoši.
Podívejte se na obzor! Tam ta už malá bílá plachta s modrou skvrnou – to jsou oni. Ještě jsem neviděl rychlejší loď! A to tato triéra naloží klidně až tisíc talentů nákladu, nebo stovku otroků. Při tom v té příďové nástavbě mají otočně upevněný katapult. Kam se na Modrého delfína hrabe Archimédem projektovaná tak zbytečně obrovská a šíleně neobratná Syrakusia! Modrý delfín se nejspíš vrací domů, pane Thanosi. Směr plavby tomu odpovídá.“

Po těchto slovech jsem se také já rozhodl pro návrat. Obdaroval jsem pro štěstí slepého žebráka a při srovnání s Modrý delfínem jsem ani já v rychlosti příliš nezaostával.
Ten dárek od tajuplné paní Sophie mi vrátil chuť do života, kterou žádná z mých otrokyň na venkovském statku – a ani žádná sebesvůdnější dcera mých obchodních přátel – už nedokázala povzbudit. Dokonce už i občasný pohled na po mamince krásné dvě vlastní dcery dvojčata v lázni mi – místo dříve obvyklého vzrušení – přináší už jen těžké deprese. Musel jsem uznat, že paní Sophie dokáže bezchybně odhadnout a pak i povzbudit smyslné touhy dospělého vdovce i po docela kratičkém rozhovoru s ním.

Skutečně jsem se vrátil domů, avšak ten dobře známý dům jsem málem nepoznal. K domovním dveřím se z atria nesl nesmírně libozvučný a také tajemný zpěv.
Na okraji nehlubokého bazénku s vodotryskem v bílém tenounkém chitonu seděla tklivě zpívající Ela. Vytrvale hypnotizovala pramínek vody, jenž stříkal z dozlatova vyleštěného statného pohlavního údu matně zeleného bronzového satyra – a čas od času rozčeřila hladinu vody bosou nohou.

„Dívejte se dobře, můj pane!“ zašeptal mi do ucha majordomus Antonio, jenž se neslyšně připlížil jako duch. „Pokud byste tuto otrokyni poslal pracovat na venkovský statek, pak se spolehněte, že takové pohrdání krásou by vám na Kypru z mořské pěny zrozená nejmocnější bohyně nikdy neprominula. Nehledě na to, že i dárkyně tohoto zázraku by to určitě považovala za hrubou osobní urážku!“

Antonio měl na tak opovážlivou řeč právo také proto, že už můj otec jej propustil na svobodu, ale bývalý otrok zůstal sloužit dál. Tu moudrou hlavu s nyní už šedivým plnovousem jsem se ku svému užitku naučil poslouchat už co malý nezbedný klučina.
„Jak ji přijalo služebnictvo?“
„Výborně! Opravdu skvěle! Představte si, pane, že dokonce Dimitra – ta často nesnesitelně hubatá a nesnášenlivá ženská – vám vzkazuje to, co jsem já před chvílí jen zopakoval.
Když Ela chtěla Dimitře v kuchyni pomáhat, tak jí to ta naše uhádaná hubatice nedovolila a přikázala, aby raději něco pěkného zazpívala, protože zpěv Ele bude určitě slušet víc. Musela jí však názorně předvést, co se po ní žádá. No a od té chvíle je tu tak krásně, že nám to budou sousedi po právu závidět.
Myslím si, pane, že bychom Elu měli všichni v každou volnou chvilku rychle učit řecky. To nesmírně půvabné a chytré děvče si naši lásku a péči zaslouží.“

Poděkoval jsem zakrátko diskrétně mizejícímu Antoniovi za názor a usoudil jsem, že za vlídné zacházení s otroky si lásku a péči toho snědého dárku zasloužím já. Nejlépe ihned, i když do západu slunce je ještě daleko. Požádal jsem proto Antonia, abych v atriu nebyl rušen.

„Pan Thanos!“ vydechla usmívající se snědá dívka, jíž se mokrý chitón lepil na její lepé tělo tak, že snědá pokožka, zejména na bradavkách plných prsů, přes něj prosvítala.
Po rozepnutí ramenních spon přehodila bílou mokrou látku přes opěradlo židle a už nahá se s napřaženýma rukama dožadovala objetí. Pro obdivné pohledy jsem zaváhal a tato velice kypře a smyslně tvarovaná dívka mi posuňky naznačovala, že by chtěla chovat naše dítě. U mladých a krásných otrokyň to je nejjistější cesta k srdci majitele a často ke svobodě – ovšem ve stavu manželském. To však zas tak veliká svoboda není. Letité zkušenosti mých předků však říkají, že je to tak jedině správné, protože svoboda ženy kazí.

Když jsem Elu odmítl, tak kupodivu nesmutnila. Na židličce otevřela z košíku vyjmutý černě smaltovaný objemný kelímek a na dva prsty nabrala bílé masti, kterou si pak, otočená ke mně zády, vetřela hluboko do druhou rukou pootevřené pochvy. Viděl jsem záhy, že dívka s nevinnost přímo vyzařující málem dětskou tváří je velmi dobře vyškolená pro plnění slibů z toho darovacího papyru. A ani egyptská mast, znesnadňující početí, jí nechybí.

Můj chitón i faros pro ni nebyl nezdolatelnou překážkou. Než jsem se stačil pokochat její nečekanou zručností, už jsem byl bez oděvu a Ela mi foukala na topořící se penis. Výmluvnými posuňky němě obdivovala jeho rozměry a v té její krásné tváři se zračily pouhé dva pocity. Dětská radost a chtíč dospělé ženy.
Hruď se mi dmula pýchou, když se ztopořeným penisem výbojně čnícím jsem si Elu v náruči odnášel na nejbližší lehátko.
To v namáhaných spojích sténalo obdobně, jako nadšeně kopulující mládím svěží dívka, která však nepochybně měla vynikající praktické zkušenosti s pohlavním ukájením těla dospělého muže. Musel jsem si přiznat, že má stále milovaná zvěčnělá Georgia mi za celou dobu manželství nikdy nedokázala vyvolat tak spalující rozkoš. Báječně přilnavá Ela dokázala sama vycítit to, čeho si mé tělo v každém okamžiku žádá.

Nejdříve tím foukáním ztuhlý pyj vzala do úst a po dovedném dráždění uzdičky jej hluboko polkla. Důraznými pohyby hlavy přetahovala předkožku tak daleko za hranu žaludu, až doširoka hladově otevřenými ústy narážela na můj podbřišek. A nepřestávala, ani když pro moji bouřlivou ejakulaci se zanedlouho atriem ozývalo hluboké a vytrvalé kloktání. Určitě byla vychována udržovat vzornou čistotu na pracovišti, neboť vysála a spolkla každou kapku mého semene.

Jen co se trošičku vydýchala, plná té viditelné blaženosti, pronesla dosud jediná dvě slova, která z řečtiny ovládala: „Pan Thanos!“ Už jsem se nedivil, že se s tou spokojenou tváří uvelebila na šedivém ochlupení mé hrudi a trpělivě poslouchala vzrušený tep mého srdce.
Držel jsem ji za zadek, jímž se tak moc podobala mým dcerám a jejich překrásné mamince, a proto mé vzrušení opadávalo velmi pomalu. Kupodivu mi bylo líto, když usoudila, že je už čas vyskočit si na koníčka. Nejdříve se však tázavým pohledem a přikývnutím hlavy pokoušela zvědět, zda smí. Odpověděl jsem stejně. Avšak pomyslel jsem si: „Děvče moje zlaté snědé, ty můžeš všechno!“

Bylo to velmi správné ohodnocení situace, neboť už při prvním průniku pyje až k děložnímu krčku té velmi příhodně těsné vagíny jsem nabyl přesvědčení, že tato zdatná a divoce cválající jezdkyně musela k smrti ujezdit nejedno stádo arabských plnokrevníků. Jinak by nebyla schopna té nepředstírané náruživosti, se kterou divoce rozkmitala oba nyní zašpičatělé poněkud podlouhlé prsy.
Mé ruce na jejích vysokých a oblých bocích musely zanedlouho zastavit ten divoký cval, abych tak brzy nevysemenil, když repertoár Eliných dovedností určitě nebyl vyčerpán. Tato i přes své mládí velice zkušená a poučená dívka mi porozuměla okamžitě. Z nadoblačných výšin smyslné vášně slétala ke stárnoucímu muži ohleduplně vždy a hlavně včas. Proto po několika cílevědomě prodlužovaných rozjížďkách jsem ji snadno přiměl, aby na kolenou na mě vystrčila svoji nádherně rozložitou a boubelatou sedínku, za kterou by se samotná Afrodita Kallipygos stydět nemusela.

Bylo mi náhle do pláče, poněvadž ani rok života vdovce vzpomínku na moji líbeznou Georgii nedokázal vymazat. Nejenom vlivem silného sexuálního vzrušení, ale nejspíš i z pomstychtivosti jsem na to drze mladé tělo překrásné ženy zaútočil brutálně ze všech zbývajících sil.
Vzrušen jako za dob manželství tělem Georgie, na nádherně okrouhlé hýždě Ely, jež ukrývaly tu skvěle úzkou a nádherně utvářenou vulvu, jsem zaútočil téměř již stříkajícím pyjem bezohledně, rázně a hluboko. Veden snahou stabilizovat cíl, uchopil jsem Elu za její skvělé boky a na nádherně čnící penis jsem si ji tvrdě narazil.
Stříkal jsem při tom jediném hlubokém zásunu, mohutně a dlouho, avšak celou dobu jsem se obával, že uslyším dívčí nářek. Místo toho jsem dlouho vnímal silné záškuby a stahy spermatem vyplňované pochvy, po nichž se však Ela neobvykle rozpovídala: „Ach, pan Thanos!“

Mnohem výmluvnější však byly její černé oči. Byly o poznání větší než obvykle, zalité slzami a byly to nepochybně oči věrné – přímo psí. Pochopil jsem, že jsou věrohodným příslibem příchodu všech mi díky Georgii dobře známých, ale už málem zapomenutých rozkoší. Požádal jsem Antonia, aby Elu ubytoval napravo od mých dveří, abychom vybavení a ani účel Georgiina nyní nepoužívaného pokoje nemuseli měnit.

Následující ráno bylo velmi radostné. Antonius mi ke snídani přišel oznámit, že obě naše dcery, vybaveny květinami a obětními jídly, se vydaly do rodového kolumbária, aby uctily svoji matku a Ela jí mohla svým kouzelně tklivým způsobem zazpívat.
Ta neočekávaně vzorná spolupráce často se hašteřících sester mě dojala. Považoval jsem ji za předzvěst velkých a dobrých změn, které mě díky úradku bohů patrně potkají. V tom jsem se nemýlil.

Ta nejšťastnější část mého života nastala už za několik dní, když z nosítek s modrým delfínem na dvířkách před svým domem vystoupila paní Sophia.
Čekal tam na ni bývalý majitel domu pan Calimeris a jeho majordomus Christos, jenž v pokleku na jedno koleno novou majitelku domu požádal, aby jej od jeho pána odkoupila, neboť pokud by byl nucen s ním odplout na opačný konec ostrova do Eryxu, ztratil by to nejcennější, co mu už v životě zbývá – svého jediného přítele Antonia.
To se však rychle ukázalo jako nemožné. Pan Calimeros – snad ponejprv ve svém dlouhém životě – zapřel svoji povahu a Christose paní Sophii daroval. Jako malou pozornost za výhodné obchody a za novou lepší existenci v Eryxu. Paní Sophia sice za dar upřímně poděkovala, avšak nechápavě hledícímu dosud otroku okamžitě darovala svobodu s tím, že bude považovat za čest, pokud nyní už vyděšený starý muž bude u ní dále pracovat za mzdu, jakou má jeho přítel Antonius, neboť i ona ráda dobře odměňuje odborníka na svém místě.

I když jsem celou událost znal pouze z Antoniova vyprávění, pochopil jsem, že pokud přijmu jím tlumočené pozvání své sousedky na večeři ve dvou, tak ty zatím jen tušené dobré události mě neminou.

Už když jsem se posadil v místnosti, zařízené v perském stylu, avšak bez u Peršanů obvyklé armády služebnictva, zmocnila se mne předtucha neobvykle důležité události. Paní Sophia mne nejdříve informovala, že naše večeře bude důvěrná a vše, co si povíme, zůstane navěky raději jen mezi námi. Z předloženého svitku jsem se dověděl, že v rukou držím nejen kupní smlouvu na sad s dvěma tisícovkami vzrostlých olivovníků v sousedství toho mého polovičního, nýbrž i celý ten sad, neboť jsem za něj kupní cenu už zaplatil. Dokonce ve zlatých athénských tetradrachmách, což tuto transakci doposud tvrdě odmítající Calimeros stvrzuje nejenom podpisem, nýbrž i svojí přivěšenou pečetí!

Zatočila se mi hlava a nedokázal jsem popadnou dech. Nechybělo mnoho a zapomněl jsem za tak cenný dar poděkovat. Moje společnice to předvídala, neboť beze změny mimiky tváře mi docela samozřejmě podala kráter míchaného vína.
„Na úspěšnou spolupráci!“ dodala nevzrušeně. Byly to pravděpodobně nejchutnější doušky v mém životě.
„Pane Thanosi, když už zahájení máme úspěšně za sebou, přišel čas, abych vám nyní zodpověděla všechny otázky, jež vám nedokázal zodpovědět správce a velitel přístavu pan Theodorakis. Určitě se sám sebe ptáte, jak je možné, že o tom rozhovoru vím. Nejenom že vím, ale já mám i jeho dost věrný zápis na této voskové tabulce. A to vše proto, že jste se ve své chválihodné štědrosti rozhodl obdarovat slepce a zavčasu jste jej neodehnal. Z toho, na co se tak nevěřícně stále díváte usuzuji, že byste měl nejdříve vědět, že mi děkovat nemusíte, neboť na váš olivový sad se vám složilo více jak třináct set chrámových prostitutek v Korintu. Ony, stejně jako já a oba moji synové – včetně celé posádky Modrého delfína – jsme totiž věrní služebníci Kyperské bohyně, jak my nazýváme bohyni Afroditu. Nejvyšší kněžka jejího korintského chrámu je naší nejvyšší velitelkou.

Jejím rozkazům, a i jen přáním, se nikdo z nás nikdy neodvážil nevyhovět. Už proto, že naše velitelka se vzorně stará také o každého svého už jen dosluhujícího služebníka. Neplnění jejích rozkazů každý z nás chápe jako neodpustitelnou urážku samotné Kyperské bohyně. Toto vědomí přináší své ovoce. Oči a Uši Kyperské bohyně jsou ty nejbystřejší a díky vzorné vycvičenosti posádek našich lodí i vojáků, kteří by se styděli sloužit za mzdu, a díky také mým oběma synům to nejcennější co známe – tedy pravdivé zprávy o všem důležitém – má naše velitelka vždy tak rychle, jak jen to je možné. Na tu rychlost a spolehlivost zpráv jsem vsadila i já, když jsem před rokem byla naší Nejvyšší pověřena zbudováním chrámu Afrodity Kallipygos v Syrakusách.

Bylo velice snadné do přílivu nových kolonistů, převážně z Korintu, zařadit velmi početnou skupinu Očí a Uší Kyperské bohyně. Proto dnes o vás, pane Thanosi, a také o Syrakusách, vím mnohem víc, než byste se sám odvážil domnívat. Velmi brzy jsem zjistila, že pro nový úkol stárnoucí Strážkyně Kultu Kyperské bohyně bude nejlepším spolupracovníkem muž číslo dvě ve státní radě města. Proto jsem vašeho věčného oponenta odstranila z cesty – až na sám západní konec ostrova. Poněvadž však ráda budoucím nesnázím předcházím, zařídila jsem to tak, aby tento nový „Služebník chrámu Kyperské bohyně v Eryxu“ nestrádal na důstojnosti ani na majetku, aby hamižný pan Calimeris na doby, kdy byl vaším sousedem a konkurentem v radě, rád vzpomínal. Je to velmi levné. Jemu k tomu stačí fakt, že při prodeji tohoto olivového sadu jste zaplatil o čtvrtinu víc, než je odhadní cena. Pan Calimeris je velice krátkozraký a pro svoji neukojitelnou hamižnost není schopen dohlédnout do vzdálenější budoucnosti.

Tato finanční transakce se kultu Kyperské bohyně mnohonásobně zúročí, až Modrým delfínem budou připlouvat stovky mladých chrámových služebnic i z těch zapadlých koutů našeho světa. Vy, pane Thanosi, v tu dobu budete nejenom prvním radním státní rady Syrakus, nýbrž také šťastným tchánem oběma mým synům a nejspíš i usměvavým dědečkem svým vnukům.

K úspěšné realizaci našich plánů chybí už jen docela malý kousek. Tím je vznik lidové pověsti, jež vedla k založení chrámu Afrodity Kallipygos v Syrakusách. Taková pověst totiž, jak naše Nejvyšší míní, je pro hospodářskou výnosnost celého záměru, a to už od samého počátku, velice důležitá. Lidé milují legendy, a proto jim jednu takovou dáme.

Musíme promluvit s dětmi. Vy, pane Thanosi, oznámíte dcerám, že jste jim už vybral velmi dobré ženichy, kteří jim budou věrnými manželi i přesto, že po dcerách nyní požadujete, aby často chodily po agoře a na kolemjdoucí vystrkovaly své famózní zadnice jenom proto, aby se veřejně vědělo, která z těch zadnic je hezčí. Čím větší bude obecné pohoršení – tím lépe!

Já jsem na tom dobře. Oba moji synové totiž četli poslední hlášení do Korintu od jedněch bystrých Očí a Uší Kyperské bohyně. To hlášení oznamuje, že v Syrakusách jsou v tyto dny k vidění tři ženy, jež – zřejmě už při narození – byly zasvěceny Afroditě Kallipygos. Jedna je afričanka a zbývající jsou dvojčata – Řekyně. Synové už vědí, že se jedná o Nubijku Elu a o vaše dcery. Nevědí však, kde a kdy se budou moci o schovávané kráse vašich dcer přesvědčit.

Abyste tomu správně rozuměl, pane Thanosi, tak musím prozradit, že shromažďování zpráv o místních ženách s půvabně vyvinutou zadnicí mám na svědomí já. Je to mé první opatření při budování syrakuského chrámu Kyperské paní. Díky němu vím, že vaše Georgia bývala zde nejkrásnější nositelkou kypré zadnice, a právě z toho důvodu jsem se zaměřila na vás.

Až vaše dcery patřičně rozčeří poklidné dny Syrakus, tak jedna z nových kolonistek podá stížnost ke státní radě. No a tam nový první radní prosadí názor, že nemravnostem je třeba učinit přítrž – že o to se on osobně přičiní. Až naše děti budou sezdány… moment! Ještě jedna malá vysvětlivka. Že moji synové jsou také dvojčata má svůj význam. Při hašteřivosti a soutěživosti vašich dcer je výhodné, pane Thanosi, že dvojčata jsou si vždy velice podobná. Také mužské vybavení mých synů je stejně velké, a proto nebude zavdávat příčinu k nemravným projevům té vychloubačné soutěživosti vaši dcer. Jsem přesvědčena, že to budou spořádaná manželství. Synové jsou zvyklí udržovat pořádek mezi stovkami podřízených, ale vychovala jsem je také k uctivému přístupu ke zkušeným starším. Až se tomu pan Theodorakis vysmívá.

Mám v plánu, že po uklidnění poměrů v Syrakusách se objeví ve státní radě města ještě jedna čerstvá kolonistka. Ta navrhne, aby městská rada, co projev díků za ten klid, vyhlásila všelidovou sbírku na stavbu chrámu Afrodity Kallipygos. První radní návrh radostně uvítá a jako vzor k následování do nově vytvořeného fondu vloží první zlatou drachmu. Pokud však, pane Thanosi, začne finanční přítok slábnout, tak vám vždy přispěji z fondů mé velitelky tak, aby vám čestný titul Prvního donátora zůstal zachován a příspěvky prostého lidu opět vzrostly. Prostý lid je třeba vždy vlastním příkladem k dobročinnosti povzbuzovat. To je odvěká zkušenost.
Věřím, pane Thanosi, že po dnešní večeři se můžeme zítra vypravit na váš odlehlý statek, aby moji otroci mohli na okraji těch nyní už jen vašich olivových hájů vykolíkovat pozemek, určený pro výstavbu chrámu. V nájemní smlouvě bude nájemné velmi symbolické, poněvadž prudce vzrostlá cena vašich okolních pozemků vám tu velkorysou štědrost bohatě vynahradí. Pokud ovšem souhlasíte.“

Už během rozsáhlé řeči mé sousedky jsem pochopil, že tato žena je moudřejší a hlavně mocnější než celá státní rada Syrakus dohromady. Pochopil jsem, že já – Athanasios Thanos – jsem ke svému štěstí přišel díky rozložité a krásné zadnici své nyní již mrtvé manželky. Proto jsem pouze němě přikývl, ale to mé zcela němé přikývnutí stačilo, abych významně rozmnožil také finance mého rodného města a zapsal je opět do dějin. Díky mému přikývnutí celý svět dnes ví, jak my Řekové – a to i velmi vzdáleni od své pravlasti – dokážeme uctívat své bohy a bohyně jen nám vlastním, avšak velmi účinným způsobem!