Odplata

Muž jen spokojeně mručel, sledoval pohybující se hlavu ve své klíně a užíval si slast z vlhkých rtů sajících mu ztopořený ocas.
Před chvíli ještě rytmicky jezdil ve čvachtající kundě a nyní ho žena sála, aby semeno mohla polknout. Prý je plné bílkovin a vitamínů a dobré je i na pleť.
„Už… budu,“ zafuněl a žena silněji sevřela rty.

***

Mrtvolu muže našla ráno pokojská a spustila povyk. Nezbylo, než přivolat policii a ředitel ujišťoval vyplašené hosty, že jim nic nehrozí, ať zachovají klid. Bál se odlivu hostů a prosil komisaře o rychlé vyřešení případu a co největší diskrétnost.
„Jaká diskrétnost?“ ozval se komisař Marais. „Už o tom ví i poslední kuchtík… Vyšetřuju vraždu a budu postupovat, jak uznám za vhodné, ano?!“
Pak vyšel do druhého patra a vstoupil na místo činu.

„Tak co zatím máme?“
Pokoj již ohledávala komisařka Berceleyová.
„Oběť je Romario Andretti, majitel rozvážkové služby… Co víme? Příčinou smrti otrava, zřejmě jed rozpuštěný v alkoholu, ale je tu jen jedna sklenice. Druhou pachatel nejspíš odnesl. Otisky prstů na lahvích jsou oběti. Jestli ale umřel až po sexu, nebo před… těžko říct,“ dodala s úšklebkem.

Komisař Marais v duchu počítal poházené prázdné láhve drahého šampaňského. Tohle by si ze svého platu dovolit nemohl. No a jestli pan Andretti měl ještě sex, byla to hezká smrt.
„Pachatelem byla pravděpodobně žena. Jak se sem dostala, by měli vědět na recepci. Zajdu tam. Tady asi víc nezjistíme,“ vyšel komisař na chodbu.

Službu konající recepční byl vyplašený a nervózní mladík.
„Uklidněte se, mám jen pár otázek. Kdo se v noci vyskytoval na pokoji pana Andrettiho? Oknem nepřiletěl, musel přijít. Přišli spolu, nebo někdo sám později?“
„Byl jsem tu celou noc. Opravdu nic nevím. Nikoho neznámého jsem neviděl. Pan Andretti je vážený host, ale nikdo se po něm neptal…“ chrlil ze sebe recepční.
„Je tu kamera,“ ukázal komisař pod strop. „Ta ukáže, zda jste tu byl opravdu celou dobu.“
Mladík se ošil.
„Nebyl, no… vzadu… jsem… měl… schůzku.“
„S kým?“
„S jistou… dámou… musím ji jmenovat?“
„Vyšetřujeme zločin. Budeme muset mluvit i s ní. Takže?“
„S paní Bossé.“
„S manželkou pana ředitele?“ opáčil komisař udiveně a mladík přisvědčil kývnutím hlavy.
„Dobrá. Vaše avantýra nás tak nezajímá, jako výpověď paní Bossé. Záznamy kamery si převezme náš technik.“

***

Záznamy kamery přinesly výsledky, ovšem bezvýznamné. Ve 23.10h vstoupila do hotelové haly neznámá žena s tváří zakrytou kloboukem se širokou krempou a pohybovala se šikovně mimo detailní záběr kamery. Na sobě měla dlouhý hladký plášť, který kryl její siluetu i další prvky oblečení. Prosmýkla se kolem prázdné recepce a zmizela v chodbě. Zvláštní bylo, že odcházet ji ale nikdo neviděl. Kudy odešla a byla ona tím pachatelem? Samé otázky a žádná odpověď…

***

Další zločin byl oznámen o tři dny později. V baru Barbette na stejnojmenné ulici byla na pánském WC nalezena mrtvola neznámého muže. Holohlavý muž ve věku kolem pětatřiceti let byl ubodán a k dovršení všeho byl do pasu obnažen a měl ukousnutý pohlavní úd, který ležel v tratolišti krve!
Pachatel, či spíše pachatelka provedla tento ohavný čin a muže ubodala jakýmsi špičatým předmětem, jenž ale na místě nalezen nebyl. Tohle nebyla normální vražda, ale čin šílence.

V baru pochopitelně nikdo nic neslyšel a neviděl, což bylo policii podezřelé, udělala tam šťáru a odhalila nelegální hernu i s významnými postavičkami místního podsvětí. To byl sice nesporný úspěch, ale záhadnou vraždu to nevyšetřilo.

***

Vrchní šéf vyšetřujícího týmu Gabriel Lasconne vyslechl hlášení komisařů Luca Maraise a Jacqueline Berceleyové a shrnul to lakonicky: „Takže nic nemáme a pachatel uniká…“
Nato se rozpoutala diskuse za přítomností techniků a specialistů zajišťujících na místě činu sebemenší stopy vedoucí k pachateli, ale k nějakému závěru nedošlo. Ani jestli ty dva případy spolu souvisí. Indicie tu byly, důkazy žádné. Ty muže nic nespojovalo.

***

Pracovní schůzka končila, když šéf Lasconne zakýval prstem na Jacqueline.
„Komisařko, pojďte ještě na moment ke mně.“
Žena vzdychla a postavila se k jeho pracovnímu stolu, kde ležela složka nedávno uzavřeného případu.

„Ten případ „Turbína“ je váš velký úspěch. Poznáte to na svém mimořádném ohodnocení a samozřejmě vám to pomůže ke kariérnímu růstu. Tento případ je ale složitější než se zdá, takže na vás zatím netlačím. Alespoň nějaké výsledky však požaduji zjistit co nejdříve,“ děl šéf rozšafně. „Nyní si ale oba zasloužíme… ehm… jistou úlevu… nemyslíte?“
Nato vstal a zezadu se na ni natěsno namáčkl.
„Pane vrchní… já…“ zajíkla se Jacqueline, jak ucítila jeho ruce na lemu sukně, kterou jí pomaličku zezadu začal vyhrnovat.
„Pššš… uděláme si vzájemně dobře,“ vrněl muž jak kocour.

Že je šéf na ženský, vědělo celé oddělení. Ani po padesátce a lehkém infarktu ho apetit neopustil a klátil své podřízené jak na běžícím páse. Že to byl ale přitažlivý chlap, nebo to bylo jeho uměním, nebo se bály o práci… zkrátka, žádná z žen ho nikdy neudala a na to on sázel. Teď dostal chuť na přitažlivou Jacqueline, vdanou, dvaatřicetiletou komisařku. I ta byla obeznámena s choutky vrchního šéfa, ale nikdy se s ním nedostala do prekérní situace jako nyní.
Má, či nemá mu podlehnout?

***

Jacqueline kráčela domů pěšky. Potřebovala si vyčistit hlavu. Sex se šéfem nestál za moc.
Vykasal ji sukni nad pas, stáhl kalhotky, pak si dřepl a vylízal jí zadek… to by ještě šlo a byl v tom dobrý, ale jakmile zvlhla, postavil se, zasunul do ní ptáka dost tvrdě a pak přirážel jak králík, aby se stihl vystříkat, než mu zase změkne.
Polohu zezadu zbožňovala, takže se jí to i přes tu rychlost docela líbilo… no… neudělala se, ale byl to sex a manželovi byla fakticky poprvé nevěrná. Doufala, že i naposledy. Semeno jí stékalo po noze a už se těšila na koupel, když vtom k ní náhle přistoupila jakási žena v klobouku a plášti a vbodla jí do krku jehlu.
Chtěla vykřiknout, bránit se, ale místo toho pocítila slabost a poklesly jí nohy v kolenou. Žena ji rychle složila do auta, stojícího u chodníku a pak už ji obestřela temnota spánku.

***

Když se probrala, zjistila, že je spoutaná, ruce a nohy roztažené a leží na posteli v nějaké sklepní místnosti. Byl tam ještě stůl, u něj seděla žena a popíjela z termosky teplý čaj.
„Už jste vzhůru?“ otázala se, když spatřila zmítající se Jacqueline. „Nezkoušejte to uvolnit, je to zbytečné. Bude vás ještě víc bolet hlava. Mám tady proto pro vás bylinkový čaj.“
„Unesla jste policistku, víte, co to znamená?!“ soptila Jacqueline.
„Vím a je mi to jedno. Chci jen, abyste si vyslechla jeden příběh. Musela jsem vás ale znehybnit a pokud mi budete skákat do řeči, dám vám i roubík,“ řekla žena klidně.
Byla to velmi hezká žena, rozhodně mladší než Jacqueline. Měla na sobě těsné džínsy, boty na vysokém podpatku a obyčejnou mikinu s kapucí se znakem hokejového klubu Toronto Maple Leafs. Její hezká tvář vyzařovala jakýsi smutek a odevzdanost a zároveň tvrdost a zarputilost vůči nepřízni osudu.

„Proč já?“ otázala se Jacqueline a již tušila, kdo je ta žena.
„Jste policistka. Vyslechnete příběh, ničemu už sice nezabráníte, ale mnohé pochopíte.“
„Kdo jste? Ta vražedkyně z hotelu a baru, že jo?“ vyštěkla Jacqueline. Být bezbranná a svázaná ji bičovalo ke vzteku.

Žena vzdychla, vstala a přelepila jí pusu páskou.
„Varovala jsem vás. Teď sice nedostanete čaj, ale aspoň mě v klidu vyslechnete.“

***

Greta s přítelem Michelem si vyšli do restaurace na večeři. Vybrali si slušný podnik, nebýt tam zrovna skupinky mužů, hlučných a rozdováděných, cosi zde slavících. Nikdo je ale nenapomínal, ani nevyháněl, zřejmě měli peněz dost a to u personálu bylo rozhodující.

Když šla Greta na toaletu, setkala se tam s jedním z mužů. Sjel ji dychtivě očima od hlavy k patě.
„Nechceš si k nám přisednout, kotě? Pro tvýho šamstra je tě škoda,“ zafuněl a z dechu mu táhl odér vypitého alkoholu.
Greta proklouzla na dámské WC a přes tenkou stěnu slyšela, jak si muž ulevuje, cosi si žbrblá a odchází. Teprve pak odešla i ona. Jak mířila ke stolu, cítila, jak ji sleduje množství očí mužského stolu a padaly i nějaké dvojsmyslné poznámky.

„Pojď domů,“ poprosila přítele.
„Nech ji tady a běž sám… my to za vás zatáhnem,“ řekl holohlavý muž, když Michel volal číšníka.
„A tu děvku přetáhnem,“ dodal polohlasem jiný.

Když Michel zaplatil a odešli, za chvilku je následovala trojice mužů. Onen holohlavec, uhlazený muž ve středním věku a ještě postarší muž v obleku.
Nenápadně dvojici sledovali a s uspokojením zjistili, že míří do parku Monu Ménte.
„Jdeme!“ trojice přidala do kroku a zmizela v porostu.

***

Když Gretu s Michelem zaskočili uprostřed parku, nestačili nijak zareagovat. Michel dostal zásah taserem z rukou staršího muže, zbylí dva se zmocnili Grety a vlekli ji parkem ven, kde ji naložili do dodávky, která se prudce rozjela.
„Budeš hodná holka, že jo?“ syčel holohlavec na ležící Gretu, stále s dlaní na její puse.
Vyděšená Greta přikývla a muž jí ústa pustil.
„Nechte mě… co jste udělali s Michelem? Neubližujte mi, prosím,“ spustila dívka vodopád slov, ale muže neobměkčila.
Pochopila, k čemu se chystají, jen doufala, že to nebude ještě horší a mužů třeba víc… a taky, že ji pak pustí a nezavraždí. Nakonec se rozhodla jim neudělat radost a být jim hadrovou panenkou, ale vše nést se sveřepou odevzdaností.

***

Auto zastavilo a řidič a spolujezdec se nahrnuli dozadu.
„Sem se všichni nevejdem! Nejdřív já, je to moje dodávka,“ rozhodl řidič, muži vystoupili, ale stáli venku a dívali se.
„Svlíkni se, kočko, nebo ti mám ty hadry roztrhat?“ křikl řidič a sledoval, jak se Greta pomalu a plaše svléká. Podprsenku a kalhotky ji strhl nedočkavě sám.
„Dobrej matroš,“ pomlaskal a ohmatal ji prsa. „Teď ukaž jak umíš kouřit?“

Greta mu sála ocas, do dodávky vlezl holohlavec a nabodl ji zezadu. Nasucho a tvrdě.
„Vole, nemůžu to vydržet… neprcal sem, ani nepamatuju,“ začal se strojovými přírazy a tu a tam ji dlaní plácl přes pevné půlky, nebo promnul zezadu prsa.
„Jen prdele ve vězení, viď?… uhh… kotě… ty mě uděláš… dostaneš mlíčko… to víš,“ chechtal a vzdychal řidič a hladil Gretu po vlasech.
Greta i přes veškeré to násilí silně vlhla a co bylo nejhorší, šukání zezadu se jí líbilo a snažila se zadržet slastné sténání. Vlastně sténat ani nemohla, protože kouřila ptáka, který už se cukal a jen jen stříkat.

„Romario… he,he… cejtim jak je mokrá… je to dobrá kurvička… jo… jooo,“ přidal holohlavec na tempu a řidič Romario se začal vyprazdňovat a pustil jí semeno do pusy.
Greta dávku spolykala a pak už konečně mohla ulevit prožívající slast hlasitým sténáním.
„Ááááhh… oohhh… já už budu,“ nemohla si pomoct, ale tvrdý kůl holohlavce jí v kundě dělal nádhernou paseku.

„Gabrieli, pojď sem,“ zval Romario třetího muže a vylezl z vozu, aby si to taky užil.
Muž vlezl dovnitř a vyndal si ocas z kalhot a pohledem na souložící dvojici si ho honil.
„Už budeš, Jeane?“ oslovil funícího holohlavce, který teď Gretu šukal rychlostí blesku. Zřejmě už měl potřebu stříkat.
„Jo… jen ti ji promáznu mrdkouuuuu… uuh,“ přirazil naposled a udělal se do ní.
Greta zavyla ve svém vrcholu a poševními stahy nasávala semeno do dělohy. Byla to fantastická slast a rozkoš.
Nakonec se uspokojil ještě třetí muž, pak všem znovu kouřila ptáky a stále dokola, až ztratila pojem o času, o světě a probrala se za ranního rozbřesku na lavičce v parku, polonahá, bolavá, použitá, zneužitá, ale spokojená.

***

Že přítel Michel leží v nemocnici se dozvěděla odpoledne od policie. Prý ho kdosi přepadl a uštědřil mu množství ran taserem, což vedlo ke kolapsu organismu. Bude v pořádku, ale nyní leží na JIP a nelze ho navštívit.
Greta věděla, jak se to seběhlo, ale mlčela. Začala už splétat svůj plán pomsty.
Jelikož muži se oslovovali jmény naprosto otevřeně, brzy zjistila, že majitelem auta, v němž byla unesena, je jistý Romario Andretti, že holohlavec se jmenuje Jean Evento a pracuje v baru Barbette i kdo je onen Gabriel a pak už kráčela krůček po krůčku ke svému cíli.

***

Ke změně vizáže stačila paruka a šminky a sbalit nadrženýho chlapa byla hračka. V případě Romaria určitě. Stačilo dohodnout si sraz v hotelu, připravit si jedem otrávenou láhev, vášnivým sexem ho uhýčkat a ovládnout a pak už jen dát mu napít z přinesené láhve.
Ven se dostala východem pro personál, bez paruky a setřeným make upem. Jak snadné.

Jean Evento se také nenechal dlouho balit a přemlouvat a byl dychtivý po sexu s krásnou blondýnou, sotva se v baru objevila.
Greta se chvilku dělala nedobytnou, ale pak si na záchodcích nechala vykasat sukni a zezadu do klína napasovat péro, které dobře znala.
Péro do ní s mlasknutím zajelo a rytmicky ji protahovalo v celé délce až po kořen. Prožívanou slastí se jí třásla kolena a kdyby Jean neudělal chybu, možná by neučinila, kvůli čemu sem přišla.
Jenže muž z ní náhle vyjel a tvrdě jí ho vrazil do zadku!
Greta vykřikla bolestí, jak jí Jean raboval zadek tvrdě a bezohledně, dokud se jí nevystříkal do střev. Pak jí ptáka vtlačil do pusy, aby mu ho očistila. To už Greta nevydržela.
Do tý jeho ozdoby ho kousla. Jean zařval, odskočil a vtom se mu do hrudi zabodl trojúhelníkový pilník na konci zašpičatělý. Greta ho objevila v komoře s nářadím a hned jí padl do oka. Jako vražedný nástroj jí posloužil dobře.

Muže ubodala a v náhlém amoku zuřivosti a vzteku se mu vrhla na penis a prostě mu ho ukousla!
„Hnusný prase!“ vyplivla krvavý kus svalu, sebrala pilník a zmizela.

***

„Zbývá ještě jeden,“ dovyprávěla žena smutný příběh a Jacqueline pochopila, že mluví s dvojnásobnou vražedkyní, brzy již trojnásobnou.
„Vy jste ta Greta, že?“
„Michel zemřel. Včera ráno. Objevili se nějaké komplikace. Jestli to souvisí s tím přepadením nevědí, ale já mám jasno,“ řekla žena temně. „Ten poslední si to pěkně odskáče!“
„To nemůžete! Kdo je to?“ vykřikla Jacqueline.
Žena se ušklíbla.
„Sama ho dobře znáte. Gabriel Lasconne.“
„Cože? Vrchní komisař aby… vás… znásilnil? Tomu nevěřím!“
„Chápu, je to váš šéf. Ale i mezi policajty jsou prasata, to mi věřte. Byl tam, zranil mého přítele a abych byla povolná a hezky mu podržela, mě… ocejchoval jak dobytek… prej si tak značkuje každou kurvu, aby ji později poznal, až mě někde seberou na ulici… búúúúú,“ žena se rozplakala a ukázala jí rameno, kde měla doopravdy vypálené malé písmenko p. (pozn. pute – šlapka, děvka).

Že je vrchní komisař děvkař a šuká kdejakou policistku v dosahu, vlastně i ji, by snad chápala, ale značkovat si šlapky, pak se nechat sebrat, aby si s nějakou mohl znovu zašoustat? Jacqueline z něho bylo zle.
„Nemůžete a nesmíte ho zabít. Je to policista. Dostanete doživotí. Už ten můj únos je na hraně,“ mírnila její zlost. „Pusťte mě a nějak se dohodneme. Nechám vás jít, když mi odpřisáhnete, že se o nic nepokusíte. Nikdy.“
„To nemohu… no… už musím jít. Pak si na mě vzpomeňte, až budete pročítat titulky novin. Bude to velký, velkolepý, grandiózní, ohnivý, oslnivé…“ žena si připravila jehlu a ampuli a bezbranné Jacqueline ji vbodla do krku.

Pak ji zbavila pout, přikryla dekou a dveře nechala otevřené.
Vyšla ven a nadechla se vůní rozkvetlých stromů. Stála u chaty v zahrádkářské kolonii La Clere na předměstí města, kde končila jedna z městských autobusových linek.

Chata patřila Michelovým rodičům. Zde se spolu poprvé milovali a Greta přišla o panenství a pak se tu dál scházeli, za sexem i prostě být jen sami spolu. Leželi na dece pod stromy, měli sebou košík s jídlem a pitím… jak romantické. Opalovali se nazí a odtud nebylo daleko k dotekům, hlazení, mazlení a sexu… Milovali se venku, proč chodit do chaty? Nevadilo ji, když klečela, šukána zezadu, hlavou otočená k řece, že je z protějšího břehu mohou vidět rybáři… No a co? Zkrátka zažívali zde báječné chvíle, to všechno je pryč. Michel je mrtvý.

***

Jacqueline o chystaném atentátu na vrchního komisaře Lasconneho informovala komisaře Maraise, ale o svém informátoru pomlčela.
Ten to nebral na lehkou váhu, ale poskytnout ochranu, při vší úctě, ne tak vysoce postaveného muži v policejní hierarchii, nebylo možné zajistit ze dne na den.
A sám Lasconne nic netušil a počínal si naprosto bezstarostně.

***

Jednoho večera přišel domů znaven celodenním schůzováním a mrzutě seznal, že mají návštěvu. Neměl na nikoho náladu a těšil na odpočinek a servis manželky.
„Gabrieli, pojď mezi nás,“ šveholila Barbara a představila mu mladou ženu, bytovou architektku, která se přistěhovala do sousedství a ráda by se seznámila s novými sousedy.
„Jsem Greta Plangetová a jak již vaše paní říkala, bytová designérka, ne architektka, ale jsou to podobné obory,“ usmívala se žena a Gabriel úplně zapomněl na únavu, jak moc se mu líbila. Mládí a živočišnost z ní přímo sálaly a ty havraní vlasy, svůdně rtěnkou natřené rty zvoucí k políbení a jemný nevtíravý parfém… Takovou holku by si dokázal představit v posteli. Skoro zapomněl, že je doma, že je tu i manželka a s dívkou se dal do živého hovoru.

Barbara žila s Gabrielem už skoro třicet let. Pocházela z venkova a byla to tak trochu prostá žena. V intelektu. Pro roli domácí puťky byla ideální. Domácnost, děti, muže obstarávala a opečovávala, měla to v krvi, ale k intelektuálské zábavě neinklinovala. A teď tu ti dva vedli řeči, jimž nerozuměla. Vmísila se do hovoru a brzy Greta věděla, co dělá její muž, jakou má hodnost a skoro jak velký je jeho plat. To vše jí prostá Barbara vyžvanila. Za chvíli by věděla, jaký je i v posteli, ale o to Greta rozhodně nestála. Gabriel kupodivu svou ženu nekrotil, ale neustále se na ni usmíval. Zjevně ji velmi miloval.

Poté, co Barbara odešla připravit nějaké občerstvení, začala Greta vyzvídat o něčem z policejní kuchyně. Zvláště ji zajímal ten tiskem propíraný případ dvou vražd z nedávné doby, v hotelu a v baru.
Jenže Gabriel nebyl Barbara a neřekl ji nic zajímavého. Spíše se podivil jejímu zájmu.
„Já… ehm… tak trochu píšu. Povídky, detektivky, je tam i erotika, takže to čtou i muži. Chápete, jde mi o inspiraci a ty dvě vraždy jsou tak záhadné…“
„Tak záhadné zase nejsou, ale nemohu vám sdělovat detaily vyšetřování…“
„Jistě. Prosím, kde tu máte toaletu?“ vstala Greta od stolu.
„Přes kuchyň do chodby a vlevo,“ ukázal Gabriel rukou směr.

Greta se zastavila v kuchyni u Barbary.
„Mám prima zboží,“ mrkla na ni. „Vyhladí vrásky, vrátí sílu do života. Vemte si jeden,“ a na dlani jí ukázala prášek. „Je to bez vedlejších účinků.“
Barbara ho důvěřivě spolkla a šla servírovat do pokoje občerstvení.

Pak pokračovali v debatě o policejní práci a Barbara působila stále znavenějším dojmem a reakce měla pomalejší. Nakonec jen strnule seděla v křesle.
Greta odhodila zábrany a na Gabriela zaútočila.
„Ten případ vražd se mě osobně dotýká! Něco jim totiž předchází! Přepadení v parku Monu Ménte, zranění mladíka taserem a únos a znásilňování jisté dívky… nepamatujete se na to?!“
Gabriel ztuhl.
„Kdo jste?!“
„Poznáváš svou práci, hajzle?!“ nastavila mu před obličej odhalené rameno s vypáleným písmenem.
„Ty seš ta děvka? Měli jsme tě zabít, ale ten vůl Romario se bál, že zabíjet se nebude… zařídil bych to… nikdy by tě nenašli… skoncuju s tebou teď, “ Gabriel zaječel a vstal, ale Greta včas uskočila a “prásk“ z malé pistole vyšel výstřel.

Trefila ho do stehna, takže zásah ho srazil zpět do křesla. Seděl a tvářil se směsicí vzteku a bolesti.
„Ty děvko! Cos udělala s Barbarou?“ zachrčel, když zachytil její strnulý nehybný obličej.
„Je omámená, nepotřebuju tu nějaký hysterický výlevy, než skoncuju s tebou,“ řekla Greta a muž se ušklíbl.
„Tak to skoncuj. Na co čekáš?“
„Proč jste mě unesli?“
„Proč?“ uchechtl se. „V tý restauraci ses nám líbila. Měli jsme upito, slovo dalo slovo, že si ten večírek trochu prodloužíme. Šlo nám o sex, holčičko, jen o sex. Tvýho kluka jsme se zbavili a užili si tě dosytosti… ničeho nelituju. Ani toho značkování… všechny ženský jsou kurvy a zasraný coury! Jen Barbara je můj anděl a poklad… jen ona!“

Greta si uvědomila, že Gabriel je naprosto zvrácenej psychopat a takové individuum si nezaslouží žít, i kdyby to byl sám policejní prezident.
„Než zemřeš, zpytuj své svědomí. I tak ale skončíš v pekle,“ řekla Greta, na stole zapálila svíčku a v kuchyni otevřela naplno všechny hořáky plynu.
Jejich syčení a pach plynu se pomalu šířil bytem. Greta utěsnila okna a prahy dveří a pak stanula před Gabrielem, kterého svázala, že se nemohl ani hnout.
„Plyn klesá k zemi a stoupá jen pomalu. Ale vystoupá ke stolu, než svíčka dohoří, to se neboj. Na hrob ti ale kytky nosit nebudu. Sbohem,“ otočila se na patě a Gabriel se vzmohl jen na sprostou nadávku. Pak už jen strnule hleděl na mihotající se plamen svíčky…

***

Bylo to opravdu v každých novinách. Tučné titulky oznamovaly výbuch plynu v domě vrchního komisaře Lasconneho, který spolu se svou ženou při výbuchu zahynul. Všechny noviny psaly o nehodě, ale Jacqueline věděla, že Greta dokončila svou pomstu.

Trochu jí fandila a trochu litovala. Brzy se zjistí, že nešlo o nehodu a pak se po Gretě bude pátrat policie celé Francie. Zabití policisty je citlivá věc. Jedno ale věděla jistě. Záhadné vraždy mužů v jejím okrsku skončily.

***

Uběhlo dlouhých třicet let.
Zástupkyně návladního Jacqueline Berceleyová křižovala městem, v této roční době plném turistů a prohlížela si vystavených nabídek malých obchůdků. Sháněla dárek pro vnučku, když nechtěně do někoho vrazila.
„Omlouvám se,“ zvedla oči a strnula.
Byla to žena s povědomou tváří. Ještě pohledem zabloudila na její levé rameno, kde spatřila malou jizvu.
„Greto! Jste to vy? Koukám, že to tetování jste si dala odstranit. Mohly bychom si někde popovídat? Nebojte, nechci vás zatknout…“ pousmála se.
„Paní, zřejmě si mě s někým pletete,“ odtušila žena odměřeně a za Jacqueline se ozval sytý mužský hlas: „Prosím, neobtěžujte moji ženu, ano?!“

Do popředí vstoupil urostlý muž středního věku, vzal Gretu kolem ramen a zmizeli v davu.
Jacqueline stála jak přimražená. Byla to určitě Greta, nemohla se mýlit a s manželem? Vždyť věkem by mohl být její syn…
„Bylo to podivné setkání,“ zavrtěla hlavou a pokračovala v hledání dárku. Gretu, byla-li to opravdu ona, již nikdy nespatřila.

***

EPILOG: Greta Annabel Planget se až na pohřbu manžela seznámila s Edwardem, jeho synem z prvního manželství. Ten byl též zmíněn v závěti „postarej se prosím o vdovu, aby nežila v nedostatku. Tím tě ustanovuji majitelem firmy a spolumajitelem rodinného sídla.“
A Edward se o vdovu postaral dokonale, po všech stránkách a prožili spolu šťastný život.