Odsun

Osamělý mlýn na potoce Rossbach doklapal roku 1935, kdy mlynář Gottender zemřel.

Ono už to poslední léta stejně nestálo za nic. Kraj to byl chudý, obilí se tu zrovna nedařilo a ani samotný mlýn už nebyl v nejlepším stavu. Zařízení bylo staré, kameny omleté a kvalita mouky nízká. Sedláci raději jezdili mlet obilí jinam a mlýn dál chátral.
Stál opravdu na výspě civilizace. Potok zde tvořil hranici mezi Bavorskem a Čechami a po roce 1918 se mlýn, stojící na levém břehu, stal součástí Československé republiky a obyvatelé, rodilí Němci, jejími občany. To tu ale nic neznamenalo. Do bavorské vísky Ebrmath to bylo blíže než do českého města a mlynářova starší dcera Gudrun tam i sloužila.

***

V říjnu 1938 se Sudety staly součástí Německé Říše. Zmizelo české četnictvo a úřady a nahradily je říšské. To již mlýnské kolo stálo, náhon byl zanesen bahnem a v domě žila mlynářova žena Gertruda a mladší dcera Greta. Gudrun sloužila v Říši a domů jen posílala peníze.

Že ve světě vypukla válka se tohoto místa nijak nedotklo. Ženy žily chudě, tak jako dřív, jen z nedaleké vsi Thonbrunn, pod níž mlýn spadal byly odvedeni všichni muži a později i mladí chlapci do armády. Dům navštívil zástupce Říšské pracovní správy a jen konstatoval, že tento mlýn pracovní úsilí Říše nezvýší a vyškrtl si ho ze seznamu. Od té doby ženy žádného vojáka či úředníka neviděly.

S postupem let získávaly jen útržkovité zprávy, co se ve světě děje. Ve vsi se zvyšoval počet vdov a sirotků a muži začali být „nedostatkovým zbožím“. Pár navrátilců bylo invalidních a nemohli už vykonávat to, co dřív. Mnohé ženy si mezi sebou stěžovaly, že někteří nevládnou vůbec ničím… tak k čemu jim vlastně jsou?

Další zprávy byly děsivější. Hordy nepřátelských vojsk z východu i západu zatlačovaly Němce hlouběji a hlouběji na vlastní území a bylo nasnadě, že dojdou i sem. V březnu 1945 přestaly docházet dopisy od Gudrun a v dubnu přinesla Greta zlověstnou zprávu, že první oddíly Američanů byli spatřeni u Ebrmathu a na statku Klossových.

„Mluv, co s stalo?“ naléhala Gertruda, když se Greta v řeči zajíkla.
„Oni… ženy… no, to, co dělají vojáci na dobytých územích,“ vykoktávala zrudlá Greta a matka pochopila. Nedělala si naděje, že by se nepřítel choval ohleduplně a zvlášť k ženám, ale přece jen doufala, že jich se to nedotkne. Ale nyní, když válka postoupila až k nim, se hrozba znásilnění stala pravděpodobnější. Copak jí bylo už skoro šedesát let, co si na ní vezmou? Ale Gretě bylo přes dvacet.

Tenkrát vlastně ani nečekala, že ještě otěhotní, bylo jí už čtyřicet, ale Gotz byl náruživý a měli se stále rádi, že spolu spali a milovali se docela často… až z toho byla Greta.
A nyní má dojít tělesné pohany? To nedovolí a jako praktická žena hned zbudovala na půdě důmyslný úkryt, kde by dceru uschovala, kdyby něco.

První Američané se objevili koncem dubna. Byl to průzkumný oddíl na lehkém obrněnci. Greta se rychle schovala v úkrytu a Gertruda je uvítala kávou uschovanou celou válku na lepší časy.

„Du… trinken,“ řekl jeden Američan. Nabídkou kávy nepohrdli.
Gertruda se tedy napila a teprve pak i ostatní vojáci. Neplenili, nerabovali, jen zběžně prohlédli dům, odjeli a už se tu neukázali.

***

Čas plynul dál. Území zase opanovalo Československo a obyvatelstvo Sudet bylo násilně odsunuto na německou stranu.
„Vždyť jste přece chtěli do Řiše,“ s posměchem je Češi hnali za hranice jak dobytek. Jen na osamělý mlýn se nějak zapomnělo a ženy nikam jít nechtěly, byly tu doma. Za prací i živobytím dál chodily do bavorského Ebrmathu, jak byly zvyklé celá léta.

***

Obnovená česká správa území obydlený mlýn sice zaevidovala, ale to bylo tak všechno. Na rozdíl od likvidace opuštěné vsi Thonbrunn, se jim demolice vyhnula.

Po roce 1948 hranice ožila zvyšujícím se počtem uprchlíků na Západ a jako protiváha stále početnější oddíly vojáků, budoucích pohraničníků.
Politická situace vyžadovala důslednou stráž hranic se Západem a bylo třeba vybudovat stálou překážku proti překročení hranic. Zejména z vnitrozemí. Mlýn se náhle ocitl v předpolí budoucí linie, ale opět se na něj nevzpomnělo. Navíc budovat se zatím ještě nic nezačalo.

***

Zbídačené poválečné Německo vyhnalo domů i Gudrun, která se tu náhle zjevila jednoho večera. Byla pohublá, ve vetchých šatech, ale živá a zdravá. O rodině, u níž sloužila, vypověděla, že zahynula při náletu a ona sama vyvázla jen zázrakem. Po přechodu fronty sloužila u jednotky Francouzů, jimž tvrdila, že je totálně nasazená Češka ze Sudet.
„Jak to tu vypadá?“ zajímala se o dění doma, kde nebyla celé roky.
„Jsme tu poslední stavení, jinak vše je široko daleko zlikvidované. Po odsunu to zůstalo prázdné,“ vysvětlovala Gertruda.
„A jak to, že vás neodsunuli?“
„Nějak na nás zapomněli. Ani nevíme, kam patříme. Dům je mlýnským kolem napůl v Německu, ale jinak patříme do Čech. Tady Greta tam má i známost…“
Gudrun povytáhla obočí s pohledem na sestru.
„Ty chodíš s Čechem?“

Ta zrudla a Gertruda mluvila za ní.
„Taky jsem byla proti, ale co naděláš? Časy se změnily a o solidního mládence nezavadíš. Většina padla a zbyli jen starci a invalidi. Je to Čech, ale je mladej a hodnej… vždyť taky umíme česky… teda trochu. A ty sama ses za Češku vydávala…“
Gudrun se ošila a převedla řeč jinam. O vztahu sestry Grety s Čechem Martinem už nemluvily.

***

Byla to pravda. Greta se seznámila s Martinem Němcem, československým vojákem, který střežil hranice.
Potkali se nečekaně u potoka, kde Martin dívku považoval za agenta – chodce pronikajícího sem z Bavorska a namířil na ni zbraň.
Dívka se nijak nelekla, promluvila na něj lámanou češtinou, že tu bydlí.
„Gottender Mȕhle,“ řekla a Martin se dovtípil.
Ano, je tam prý nějaký mlýn, ale neslyšel, že by v něm někdo bydlel. Sám tam nikdy nebyl. Bylo to opuštěné místo kde se výběžek českého území „zakusoval“ do Německa až na hranici německých států Saska a Bavorska.

A tak se stalo, že český voják se začal scházet s německou dívkou, aniž ovšem se o tom někomu zmínil. Pokud měl volno, zašel do mlýna a ženy učil češtině.
Gudrun to jednou už nevydržela, sbalila si věci a odešla do Německa, tentokrát nadobro. Je Němka a ne nějaká „tschechei gesindel,“ řekla sestře a matce a dodala.
„Všechny Němce vysídlili. Jak dlouho myslíte, že tu nechají vás? Až vás udá, skončíte někde v lágru, nebo kdoví kde! Jestli s ním, Greto, spíš, tak jsi pro mě normální děvka!“

***

Greta mlčela. Jen potok Rossbach byl němým svědkem milostných chvilek obou mladých lidí. Na jeho břehu Greta přišla i o panenství.
Vzdala se ho ochotně a Martin, ač sám nepříliš zkušený, se snažil, by její první zážitek nebyl bolestivý. Byl, ale Greta to očekávala a přes slzy na tváři mu děkovala, že byl něžný…

Počáteční pronik ocasu do nedotčené pochvy byl uvolněnou vlhkostí celkem snadný. Překážkou byla pevná panenská blána, silnější, než kdo mohl očekávat. Jakýkoliv tlak na ni vyvolal bolest a Greta vždy vyjekla a vyhrkly jí slzy.
Jenže jinak to nešlo. Martin vysunul ocas skoro celý ven a tentokrát přirazil prudce a bezohledně.
Greta strašlivě vykřikla a cítila, jak překážka povoluje a tvrdý kůl proniká hluboko do jejího těla. Nebylo to ani příjemné, ani bezbolestné, ale věděla, že přestala být pannou. Martinovi stačilo pár přírazů, než z ní vyjel a semeno uvolnil mimo klín. O nechtěném početí už toho věděl dost.
Čuráka měl celého od krve, také Greta mezi nohama byla celá zakrvácená. Omyli se vodou z potoka a šli domů.

Matka při pohledu na dceru vše pochopila, ani se nemusela ptát. Greta se chovala tak nenápadně, až to bylo nápadné a Martin byl také nějak rozpačitý.
„No, holka měla nejvyšší čas,“ pomyslela si a dál to neřešila.
Martin se dlouho nezdržel, spěchal na útvar a Greta ho dlouho vyprovázela pohledem z okna. Byla do něj zamilovaná a dnes mu odevzdala to nejcennější, co poctivá dívka má.
Scházeli se tak často, jak jen to šlo, milovali se na travnatých pláccích na břehu potoka, obě ženy pokročily v češtině, že hovořily plynně jen s přízvukem a nevyslovitelným písmenem „ř“.

Jednou však idyla skončila.

***

Navštívil je major Urputný. Kromě Martina byl prakticky jediným, kdo mlýn a ženy znal a čas od času sem zavítal na kus řeči.
Vešel do sednice, rozvalil se na židli a vážným tónem řekl.
„Tak, dámy, budete se stěhovat.“
Obě ženy div neposkočily leknutím.
„Cože? Proč a kam?“
„Z nařízení vyšším míst se tento prostor stane střeženým pásmem v šířce několika kilometrů a nesmí zde zůstat žádný dům ani obyvatelstvo. Na vás se… ehm… jaksi zapomnělo už při odsunu, tak jsem vám to přišel říct až teď. Bude se stavět plot a přes něj se už nikdo nedostane,“ pokýval major hlavou.
„A kam budeme… odstěhovány?“ nejistě se ozvala Greta.
„Jste Němky, tak patříte do Německa, ale nyní…“ major se zamyslel. „Do odsunu jste nebyly zařazeny, tak jako občanky ČSR asi někam do vnitrozemí.“

„My mluvíme dobže čésky,“ ozvala se Gertruda, které vzhledem k věku, už to bylo jedno. Co se starou bábou? Stejně brzo natáhne bačkory, ale je třeba myslet na Gretu.
Major pokrčil rameny.
„Je asi jedno, kam půjdete. Rozhodněte se sami, ale jakmile se začne stavět, celé pásmo až k hranici projde kontrolou, každý dům zbourá… počítám tak do měsíce se začne.“
„My se domluvíme,“ řekla Gertruda a major se zvedl k odchodu.
„Neotálejte. Jak víte, sem nikdo nechodí, ale pak vás tu objeví a stěhování a demolici mlýna neujdete. Německo je za potokem a v Čechách vládnou komunisti… tam vás nic dobrého nečeká. Sbohem.“

***

Domácí porada byla krátká. Greta horovala za Německo. Jsou Němky a soukmenovci se o ně jistě postarají.
„A co tvůj Martin?“ opáčila Gertruda. „Major mluvil o nějakém plotě. On se sem už nedostane, ani ty za ním.“
Greta se zarazila. Světová politika se spikla proti nim a usedavě se rozplakala.

***

„Ah… ah… ah,“ milostné steny se nesly přístavkem, doplňované rytmickými nárazy postele do stěny. Greta s Martinem se milovali přímo v domě, s tichým souhlasem matky, která odešla na nákup do Bavorska, aby jim nechala prostor.

Leželi v pohodlí lože nazí a laskali a líbali se vzájemně po těle. Gretina prsa ho fascinovala. Kde štíhlá dívka přišla k takové velikosti? Měla je velká, plná a hezky kulatá a přitom tak pevná.
Martin se rád jimi zaobíral a Greta milovala, když jí laskal a dráždil bradavky. Byla na ně citlivá. Za to mu sála ocas, což zpočátku odmítala, ale vzpomněla si na sestru, jak jí vyprávěla, že ji to naučil jeden Francouz a že chlapi jsou z toho celí hotoví a měla pravdu. Martin nebyl jiný. A on zase rád lízal její klín, kdy se hustým porostem prodral k její mušličce a dělal jí jazykem neuvěřitelné blaho a slast.

Po vzájemném mazlení a dráždění jí nalehl mezi rozevřené nohy a rozjel strojové přírazy až do vzájemného vyvrcholení. Jinou polohu neprováděli, vystačili si takto. Jen zřídka si na něm „zajezdila“ nebo mu podržela zezadu, ale takto to měla ráda, jak na ní leží, zmocňuje se jí a ona se mu poddává.

Nyní tedy „řádili“ v domovním přístavku a Martin právě neplánovaně vše vypustil do její dělohy. Greta mu totiž v pase překřížila nohy a nepustila ho ze sebe. Rozkoš ze záplavy semene v těle a trhavých záškubů ocasu byla totiž silnější než obava z obtěžkání. Pro jednou snad nebude tak zle.

***

Milenci se nuceně rozešli. Martin sám informoval Gretu, že hranice se zavírají a už se nemohou více vídat. Dal jí adresu, kam mu může psát, pokud vůbec listy z Německa překonají hranice znepřátelených režimů.

Greta s matkou opustily mlýn, kde jejich rod hospodařil skoro celé století a odešly nedaleko, do vesnice Einsamkeith, kde sehnaly místo u sedláka Eberhardta, který byl z Čech odsunut hned po válce a znali se od vidění ještě z předválečných časů.

„Chválabohu, už jsem se z toho vzpamatoval, ale byly to krušné časy,“ vzpomínal na odsun.
„Podařilo se mi po nocích přejít hranici zpět a pobrat zbytek majetku, co tam zůstal a převést i pár krav a koně,“ chlubil se. „Tak to dělali všichni, ale Češi je honili a stříleli jak králíky. Vy na té samotě jste byly nějak zapomenuty, co?“
„Asi,“ lakonicky odvětila Greta, nervózní z jeho pronikavého pohledu, jako by ji svlékal.

Sedlák byl bezdětný i bez ženy. Ta jeho prý umřela žalem po rodné hroudě za hranicí a žena by se mu hodila. Na práci i do lože. Gertruda by tu zůstala už jen na dožití. I když byla zdravá, čilá, energická… na roli hospodyně už byla stará.
Sedlák jim nabídl práci i střechu nad hlavou a ženy svolily. Další detaily soužití prozatím nedomlouvali.

***

Když Greta zjistila, že je těhotná, byla šťastná i vyděšená zároveň. Co má dělat?
„Martin by to měl vědět,“ soudila Gertruda, ale nevěděla, jak mu dát vědět, protože dopis Greta odmítala napsat. Kdoví, kdo dopisy přicházející ze Západu čte a zda se vůbec k adresátovi dostanou.
Greta se nakonec rozhodla a jednoho rána se vytratila a nechala matce na stole lístek, že mu to jde sdělit osobně.

***

Hranici přešla nedaleko jejich rozbořeného mlýna. S demolicí se nikdo moc nezdržoval. Vojáci zbořili střechu, dynamitem odstřelily jednu stěnu, tím se zřítila podlaha patra, částečně se sesunuly boční zdi a zbytek domu ponechali zubu času. Ženy to tenkrát sledovaly zpovzdálí a dokonce na vojáky přes potok mávaly, ale ti měli své rozkazy, mlčeli a nereagovali, neboť nadřízení je přísně hlídali.

Nyní zase byla na české straně a pokračovala k bývalé vesnici Thonbrunn a vyhlížela onen hraniční plot. Na kraji lesa ho spatřila. Táhl se od obzoru k obzoru a ploty vlastně byly tři.
Byly vysoké, propletené ostnatým drátem a ten prostřední měl na sloupech připevněné porcelánové izolátory. Greta věděla, co to je. V těch drátech asi vede elektrický proud. Byla to absolutně nepřekonatelná překážka.

Greta šla podél plotu, hledaje nějaké vhodné místo na prolezení, až… ejhle! Prostřední plot zde byl přerušen, respektive nebyl ještě dokončen. Jen zaražené kůly pokračovaly dál, bez drátů. Za pár dní už to jistě bude vypadat jinak a ona musí na druhou stranu!

S vypětím sil se jí podařilo prodrat se prvním plotem, aniž se výrazněji poškrábala, nebo si roztrhla šaty o ostnaté dráty, přešla volný pruh a stejným způsobem se protáhla i druhým plotem. Na zpáteční cestu by jí stačilo opatřit si kleště štípačky. Teď jen rychle přes louku do skrytu bývalé aleje, kolem hřbitova dál do vnitrozemí…

***

Martin Němec se chystal do služby. Měl s parťákem projít svěřený úsek budovaných zátarasů a vyčkat na partu, která bude pokračovat v instalaci středního elektrického plotu.
Jemu osobně se to zdálo nelidské. Vlastně celý ten plot. Ale čím víc lidí prchalo na Západ, o to víc se komunisté snažili jim v tom zabránit. Takhle by se republika brzy vylidnila a ráj dělníků a rolníků by zůstal prázdný a střelba a elektřina jsou nejlepším prostředkem, jak jim v tom zabránit. Jak humánní.

„Klep, klep,“ozvalo se zvenčí ťukání na okno.
Otevřel a spatřil strážného od brány.
„Hele, potřebuju… jo, to seš ty? Zrovna tebe hledám… U brány je nějaká holka. Prej s tebou nutně potřebuje mluvit. Jmenuje se Greta a mluví, he,he… legrační češtinou. Ty máš něco s Němcema?“
„Ne. Tuhle znám ještě z války. Jejímu fotříkovi jsem spravoval auťák,“ zalhal Martin a strážný se dál neptal. Bylo mu to jedno, i když ta holka, ať už byla kdokoliv, byla hezká. A že byla Němka? Díru měla a co jinýho by potřeboval? Při šukání se obvykle nemluví…

***

Martin přichvátal k bráně a stranou za křovím postávala opravdu Greta.
Rychle poodešli dál, kde se políbili. Dlouze a vášnivě, než se Martin, zcela vykolejený, ptal, co tu dělá?

„Przišla jsem… musím ti něco ržíct,“ drmolila Greta a v očích se jí mihotaly plaménky štěstí. Stále Martina milovala.
„Mohla si napsat… tys přešla hranice? A jak? Je to strašně nebezpečné!“ držel ji Martin v náručí a nevěděl, co dělat. Musí do služby, Greta tajně přešla hranice… moc věcí najednou.
„Nezlob se. Já musím do služby. Kde si přešla?“
„Tam jak končí ten proud… Co mám dělat? Já s tebou chci mluvit,“ zoufala si Greta.
Sotva se setkali, hned ji odhání?
„Já vím. Sejdem se tam v poledne, ale teď už musím,“ vymanil se jí Martin z náruče a odběhl.

***

Když se setkali, Greta se uklidnila. Chápala, že jako voják má své povinnosti. A tak zatímco jeho parťák ledabyle sledoval vojáky, natahující dráty prostředního plotu, Martin se usadil s Gretou do mechu.
„On nás neprozradí?“ podívala se na jeho kolegu.
„Neboj. Taky jsem ho kryl, když se sešel se svým děvčetem. Je to jedna z mála šancí vidět se a…“ začal ji rozepínat knoflíčky u límečku.
„Ne,“ zarazila ho. „Kvůli tomu jsem neprzišla. Martine, já tě hrozně miluju a naše láska má… die folge… ich schwangere. Rozumíš? Čekám s tebou dítě.“

Nečekala výbuch radosti a ten ani nenastal, protože pro Martina to byla obrovská zpráva, kterou musel jeho mozek zpracovat.
Dítě… rodina… odpovědnost… ona v Německu, on tady… mnoho otázek a žádná odpověď.
„To je skvělé,“ vysoukal ze sebe nakonec a Greta ho objala radostí kolem krku.
Martin to sice nemyslel upřímně, ale nehodlal se z následků svého činu jen tak vyvléknout. Tenhle rébus je ale třeba vyřešit tady a teď, to věděl.

Zatímco šťastná Greta ho zbavovala uniformy, on hleděl do dáli na zvlněný obzor. Tam bylo Německo, tam byla svoboda, tam žila Greta… Dokáže odejít a žít s ní? Zde má přátele, rodiče a je vojákem československé armády.
Myšlenky se mu rozplynuly ve chvíli, kdy na ocase ucítil dotek ruky, přetažení předkožky, teplý dech, vlhké rty jak mu obemykají tuhnoucí klacek a pak slastně strojové pohyby hlavou.
Gretu také vysvlékl a zcela podlehl milostné hře.
Zatímco ho kouřila, laskal a mnul její prsa. Krásná, velká, pevná… a budou jistě ještě větší, až se naplní mlékem.

Pak si Greta lehla na záda a rozevřela nohy. Byl to pokyn, aby on jí jazykem dřív polaskal klín, než do ní vstoupí. Jenže Martin byl již příliš nadržený a než se Greta nadála, měla ho v sobě zaraženého až po kořen.
„Oáááh,“ vyjekla překvapeně, ale hned se rozsténala prožívající slastí.
Tvrdý ocas ji rytmicky projížděl, ruce ji mnuly plující prsa, líbání bylo žhavé, kmitání a proplétání jazyků divoké.

Martin se rozhodl. Nevěděl jestli správně, ale chtěl, aby dítě mělo svého otce. Vzepřel se na loktech a bušil divokými přírazy do Grety, jako by ona za to všechno mohla. Jí se jeho tvrdší přístup líbil a když v orgasmu začala stahoval poševní svaly kolem ocasu, udělal se i Martin a trhavě vypouštěl semeno do již zasetého pole.

„Fiúúú,“ ozval se náhle kamarád zapískáním, že už by měli končit, nebo se blížila kontrola?
Martin vyskočil a chvatně se oblékal.
„Posečkej tu do večera,“ řekl jí a Greta pochopila, že asi hodlá jít s ní, anebo jen jí pomůže překonat plot?

***

Martin byl již pevně rozhodnutý zběhnout. Po službě matce sepsal dopis, ke vylíčil své úmysly a prosil o odpuštění, doufaje, že snad se ještě někdy v životě spatří.
Dopis nechal u kamaráda, aby ho ve svém volnu ve městě hodil do schránky, nechtěje ho posílat přes poštu na rotě. Vojenská cenzura nespí a chce-li úteci přes hranice, má jen jednu jedinou šanci.

Pod rouškou noci se z kasáren vytratil a na dohodnutém místě se setkal s trpělivě čekající Gretou.
„Půjdu s tebou. Nemohu tě opustit. Myslíš, že se u vás pro mě najde práce?“
Greta ho místo odpovědi zulíbala. Doufala v to a teď se jí to splnilo.
„Uršitě, uršitě,“ ujišťovala ho a skoro táhla k zlověstné siluetě plotu na konci louky.
Jelikož všude byl klid, ve dvou se jim podařilo překonat ploty snadněji než Gretě samotné a pochopitelně měli velké štěstí, že prostřední byl stále nedokončen a bez proudu.

Hranici překročili opět u mlýna a rychle se vzdalovali od hranice, neboť Martin věděl, že vojáci se mnohdy narušitele neváhají pronásledovat i do Německa, byť je to přísně zakázáno.
Měli štěstí, nikdo je neviděl, ani nepronásledoval a za chvíli již byli v bezpečí statku sedláka Eberhardta. Ten se tvářil poněkud kysele, neboť správně pochopil, že na pletky s vnadnou Gretou může zapomenout, ale českého uprchlíka pod svou střechu přijal.
Stejně se musí úředně přihlásit a třeba ho pošlou do sběrného lágru, nebo mu rovnou dají azyl v Americe, Jižní Africe či Austrálii… slyšel, že tam emigranty houfně přijímají. Uprchlíci totiž nejsou žádní trotlové, ale vesměs intelektuálové a lidi, co umějí vzít za práci, žádní flákači.

***

Jako vojenského zběha si Martina vzala do parády Grenzpolizei a americká CIC, která ho „vytěžila“ a nabídla spolupráci jako agenta-chodce. Martin odmítl, neboť o ostraze hranic věděl své a kdyby ho chytili, má jistý provaz.

Uprchlíka pochopitelně žádaly vydat i československé úřady a když se jim to nezdařilo, zchladily si žáhu na jeho nejbližších. Tak to v lidově demokratickém režimu chodilo.

***

Martin na svatbě s Gretou přijal příjmení Gottender, aby splynul s prostředím a novou vlastí. Mladá rodina žila u sedláka Eberhardta až do jeho smrti, kdy jim na smrtelném loži odkázal celý majetek. Stejně ho předat neměl komu.

Gertruda dožila svůj život o osm let později a Gottenderovi na statku hospodařili a rodina se postupně rozrostla o další tři děti.

***

Čas od čas chodili manželé na procházku k hranici a od starého hraničního mezníku s vytesaným letopočtem 1840 se dívali na křovinami zarostlý levý břeh potoka, kde se skrývaly nepatrné zbytky zdiva mlýna. Jeho ruiny prošly důkladnou demolicí na konci 50.let a dům byl pobořen téměř po základy.

Dokud byli mladí, někde poblíž na travnatém plácku u potoka se pomilovali jak za starých časů, až jednou byli vyrušeni československým pohraničníkem, který je pozoroval dalekohledem z protější stráně.
Zrovna Martin šoustal Gretu zezadu, když ta ve chvíli před vyvrcholením, zahlédla naproti siluetu člověka. Vykřikla úlekem a padla na břicho, aby nahá v trávě nebyla tak vidět. Klečící Martin si rychle přes stojící ocas natáhl kalhoty a zahrozil mu pěstí.
„Ty blbej čumile! Tos nikdy neviděl někoho šukat?!“
Voják se zarazil a pomalu sešel dolů, kde se zastavil u potoka.
„Ty seš emigrant?“ otázal se Martina. Zjevně ho zarazila ta čeština.
„Ne. Jsem ze Sudet, ale matka byla Češka,“ vymyslel si rychle Martin.
„Hm. Promiňte. Hlídám nahoře lidi na poli. Je senoseč…“
„A tobě nesmí nikdo zdrhnout za kopečky, jinak máš průšvih, že?“ doplnil za něj Martin.
„Jo, tak nějak. Tak se tu mějte,“ ušklíbl se voják a odkráčel pryč.

Martin s Gretou od té doby se tam už raději nemilovali a později tam přestali chodit.

***

Až po roce 1989 se hranice zase otevřely, místo ožilo a stalo se turistickým hraničním přechodem (Trojmezí/Dreiländereck).