Osobní zpověď 2

Toto je 2 díl z 3 v seriálu Osobní zpověď

Vědoma si matčiných dobrých rad, držela jsem si statečně své panenství ještě tři roky.
Při podvečerních vysedáváních s kamarády a kamarádkami v parku před sokolovnou, jsme snad vyzkoušeli všechno možné.
Kouření stále zakázaných cigaret patřilo k těm nejméně hlídaným prohřeškům.
Občas se stalo, že někdo přinesl z nedalekého konzumu láhev vína a jednou kdosi přinesl i láhev vodky, kterou ukradl doma.
O to pak byly tajnější návraty domů. Vždy jsem se musela opatrně vyhnout střetu s některým z rodičů. Kdyby ze mne cítili alkohol, určitě by to neskončilo jen slovním potrestáním.

Od poslední příhody s Petrem před vrátky našeho domu uběhla již řada dní. Po jeho marných pokusech, dostat se mi pod kalhotky, začal jeho zájem o mne polevovat. Mrzelo mne to, ale co se dalo dělat. I když jsem toužila po jeho ruce na své kundičce, stále se mi ozývalo v hlavě matčino varování: „Opovaž se začít si něco s nějakým klukem. Podívej, jak jsem dopadla já.“
A tak mi nezbývalo nic jiného, než si v posteli strčit ruku mezi nohy a udělat se sama.

Jednoho večera, kdy jsme zase s partou okupovali lavičky v parku, objevil se mezi námi Petr s láhví vodky v ruce.
„Napijte se se mnou,“ podával nám otevřenou láhev. „Je to dneska naposled. Zejtra rukuju.“
Bylo na něm vidět, že má již trochu upito.
„Sbohem svobodo,“ posteskl si, těžce dosedl na lavičku a pořádně si nahnul z láhve.
„Ty mi Pepino neutíkej,“ vzal mne kolem ramen. „Dneska budeš moje. Lásko, dva roky tě neuvidím.“
Trochu mi vadilo, že je z něho cítit alkohol, ale na druhou stranu mě vzrušovalo, že o mě zase projevil zájem a byla jsem pevně rozhodnuta, že mu dám více, než jen sáhnout.
Čas rychle ubíhal a odkudsi se objevila další láhev.

Petr, který zapíjel poslední chvíle svobody, si ještě několikrát notně přihnul a na lavičce usnul.
Nakonec jsme v parku zůstali sami dva.
„Péťo, stávej, musíme už domů,“ zalomcovala jsem mu ramenem. „Je už pozdě.“
„Hmmm,“ zamumlal nesrozumitelně a ještě více se sesunul na lavičku.
Ještě chvíli jsem nad ním stála, v naději, že se probere.
„Vstávej, nebo půjdu sama,“ snažila jsem se ho zvednout.
Marně.
Jen mávl rukou a svezl se na lavičku úplně.
Nezbývalo mi nic jiného, než se vydat domů sama.
Bylo po iluzích. Má představa o tom, jak se mu dnes oddám, se rozplynula jako pára nad hrncem.
Doma jsem padla do peřin a rozbrečela se.
Na strčení prstu mezi nohy jsem neměla ani pomyšlení.

Petra jsem pak dva roky neviděla.

***

To už jsem chodila do posledního ročníku průmyslovky. Denně jsem dojížděla vlakem do nedalekého okresního města a tehdy se to stalo.
Maturitní ročník byl velice náročný. To, co jsem celou dobu zanedbávala, musela jsem najednou dostat do hlavy, abych u maturity alespoň prošla s odřenýma ušima.
A tak jsem sedávala ve vagonu osaměle od ostatních, kteří se chovali mnohdy tak nevázaně, až je museli spolucestující okřikovat.
Zabořena do učebnice jsem přeslechla i hlas průvodčího s jeho dotazem: „Přistoupil, prosím.“
Zvedla jsem hlavu směrem k dotazujícímu se a oněměle zírala na asi dvacetiletého kluka, oblečeného ve slušivé drážní uniformě.
Jeho modré oči zabořily pohled do mých.
„Jízdenku, prosím,“ vznesl svůj požadavek a natáhl ke mně ruku.
„Mám žákovskou,“ hlesla jsem tiše.

Průvodčí si sedl vedle mne a nahlédl mi přes rameno do knížky.
„Co se to šprtáš?“
„Češtinu,“ odpověděla jsem. „Na maturitu.“
„To znám,“ usmál se. „Nedávno jsem maturoval na dopravce.“
Chvíli mlčel a já cítila, jak si mne ze strany prohlíží, až se mi začal zrychlovat dech.
„V tom rámusu se nedá učit, co?“ zeptal se po chvíli.
„Nedá,“ dala jsem mu za pravdu.
„Mám pro tebe návrh, jestli chceš.“
Zvědavě jsem se k němu obrátila.
„Jako průvodčí tady mám jedno uzamčené kupé, kde mám své věci. Jestli chceš, můžeš si tam sednout a nerušeně se učit,“ nabídl mi.
„To by šlo?“ zeptala jsem se nedůvěřivě.
„Šlo, proč by ne?“

Posbírala jsem si své věci a poslušně průvodčího následovala.
V kupé první třídy byl nezvyklý klid. Jen málokdo využíval tuto nadstandartní službu a tak tu bylo většinou prázdno.
„Já si to jen oběhnu a hned přijdu. Teď se nenech rušit,“ omlouval se mezi dveřmi průvodčí. „A jmenuji se Roman,“ dodal.
„Pepina,“ stačila jsem se též představit.
Zavírající se dveře se opět otevřely.
„Jak jsi říkala, že se jmenuješ?“
„Pepina,“ špitla jsem.
„Zvláštní jméno, ale moc hezké,“ usmál se Roman a zavřel posuvné dveře úplně.

Zůstala jsem v kupé sama.
To byl kluk podle mých představ. Vysoký, štíhlý, s modrýma očima. Navíc byl vzdělaný a hezký a ta uniforma mu slušela.
Nemohla jsem se dočkat, až se vrátí.
Zatím jsem se, namáčklá obličejem na sklo okna, dívala na ubíhající krajinu. Sklo se na chvíli od mého horkého dechu zamlžilo. Nakreslila jsem na ně prstem srdíčko.
Doba, než se Roman vrátí, se mi zdála nekonečná.

Nakonec se dveře rozevřely a Roman byl zpátky.
Sedl si naproti mně a uchopil mě za obě ruce.
„Máš opravdu zvláštní jméno,“ vrátil se opět k tématu, s kterým mne opustil. „Můžu ti říkat Pipi? Je to hezké a něžné jako kuřátko, zrovna jako ty.“
Cítila jsem, jak mi při tom tiskl prsty. Jeho obličej se přibližoval k mému, až se naše rty dotkly. V tom ale začal vlak přibržďovat a vagony se rozkymácely, to jak jsme vjížděli přes výhybky do stanice.
„Musím vystupovat.“
Jen nerada jsem se odtrhla od jeho rtů a rychle jsem popadla aktovku a vyběhla na nástupiště.
„Co děláš v neděli,“ zeptal se mě Roman, který vystoupil za mnou.
„Proč?“ zeptala jsem se.
„V neděli jezdím rychlík do Prahy. Tak jestli bys nechtěla jet se mnou?“
To už stál na schůdku vagonu a odsouhlasoval rukou připravenost k odjezdu.
„V kolik?“ stačila jsem se zeptat.
„V půl deváté,“ dostalo se mi odpovědi a vlak se rozjel.
Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel v zatáčce na konci nádraží.

„Tak já mám v neděli rande,“ honilo se mi v hlavě cestou do školy.

***

V neděli jsem již před půl devátou přešlapovala na nástupišti a nedočkavě očekávala příjezd vlaku.
Z vagonu vystoupil Roman a běžel rovnou ke mně.
„Ahoj.“
„Ahoj.“
Vzala jsem si na tento den ty nejlepší šaty, které jsem měla a navoněla se matčiným luxusním parfémem.
I Roman se na tento den připravil. Měl čistou košili, vyžehlenou uniformu a voněl příjemnou vůní pánské kolínské vody.
Políbili jsme se, jako bychom se už léta znali.
„Nastup si do prvního vagonu. Mám tam zase kupé v první třídě,“ nasměroval mne. „Přijdu tam za chvíli.“
Pak už jen odmávl odjezd a rychlík se rozjel směrem k Praze.

„To jsem rád, že jsi přišla,“ otevřel mi jeho rezervované kupé, když se vrátil z obchůzky vagonů.
Zatáhl záclonky na dveřích a sedl si vedle mne.
„Nikdo na nás nemusí koukat,“ vysvětlil své počínání a uchopil mne za ruku.
„Kuřátko moje,“ přiblížil se k mým ústům.
Zatočila se mi hlava, ale to už jsem cítila, jak mi do nich vniká jeho jazyk a instinktivně jsem rozevřela rty.
Cítila jsem, jak se řítím někam do propasti a potřebovala jsem, aby mne zachytil. V té chvíli jsem ucítila ruku na svém prsu.
Otevřela jsem oči dokořán, to abych se ujistila, že to není sen. Cítila jsem, jak mi Roman ňadro jemně stiskl.
„Neboj, neucuknu,“ říkala jsem mu v duchu. Bylo to příjemné a začalo mne to vzrušovat.

Vtom jsem ucítila jeho horkou ruku na koleně.
„Jdeš na to docela rychle,“ napadlo mne, a ruku jsem mu mírně odstrčila. Okamžitě mne to zamrzelo.
Byl to ale jediný, neuvážený pokus.
Když mi položil na nohu ruku podruhé, už jsem ji tam nechala.

Vychutnávala jsem si jeho žhavé polibky a zároveň vnímala, jak se jeho ruka posunuje stále výše a výše, až se dotkla okraje kalhotek.
Když jsem to nejméně očekávala, náhle se ode mne odtrhl a vstal.
„Počkej, raději zamknu, aby nás někdo nepřekvapil.“
Vrátil se ke mně a ruku položil tam, kde ji měl před chvílí. Čekala jsem na to a proto jsem si ani neshrnula šaty.
S napětím jsem očekávala, co bude dál a snad jsem ani nedýchala.
Jeho prst vnikl pod gumičku kalhotek a houštím chloupků si hledal cestu k mé mušličce.

Zhluboka jsem s nadechla, ale tentokrát jsem dech nezadržovala, ani to nešlo. Srdce se mi prudce rozbušilo a dech nabíral na rychlosti.
Jeho ukazováček se na chvíli zastavil a pak mi jemně projel mezi pysky. Cítila jsem, jak vlhnu.
„Kuřátko moje,“ šeptal mi Roman do ucha. „Chci tě, moc tě chci.“
„Tak dělej,“ chtěla jsem mu říci, ale místo slov se mi z hrdla vydral jen hluboký vzdech.
Rozevřela jsem nohy, abych mu naznačila, že jsem připravena ho přijmout.
Roman se svezl na kolena a klekl si mezi moje roztažená stehna.

Podívala jsem se mezi nohy a spatřila jeho obnažený úd. Po dlouhé době jsem zase viděla ten tuhý váleček, snad velký, jako ho má můj táta, s naběhlým fialovým žaludem.
Roman mi odhrnul kalhotky a horký žalud mi přiložil na pysky. Cítila jsem to sálavé horko a zároveň mírný tlak, který mne tak vzrušoval, že jsem musela na chvíli zadržet dech.
„Jaké to asi bude?“ napadlo mne při představě, že mi s ním teď roztáhne mušličku a vnikne dovnitř.
Nebude to bolet?
Tlak jeho údu sílil a trochu více roztáhl vzrušením naběhlé pysky. Ucítila jsem válec jeho pohlaví na stěnách pochvy. Bylo to velice příjemné.
Úd pronikal stále hlouběji, když jsem náhle ucítila slabé štípnutí a pak už jsem jen vnímala, jak mne celou vyplnil.
„Tak tahle vypadá ztráta panenství?“ napadlo mne. „Vždyť to ani nebolelo.“
Znovu jsem ucítila vlhkost ve své pochvě. Zprvu mne napadlo, že to může být krev z protržené panenské blány, ale později jsem zjistila, že to byl další příval milostných šťáv.
Roman se znovu přitiskl k mým rtům a začal se ve mně pomalu pohybovat, sem a tam. Chvílemi, jakoby ze mne chtěl vyklouznout, vzápětí ho do mne zarazil až po kořen. Jeho pohyby se zrychlovaly, až po chvíli vykřikl a rychle ho ze mě vytáhl.
Silné výstřiky spermatu skončily na podlaze vagonu.
„Promiň, já už to nemohl vydržet,“ omlouval se a kapesníkem si otíral žalud.
„To nevadí,“ uklidňovala jsem ho a hladila po vlasech.
„Příště budu pomalejší. Chci, abys z toho taky něco měla.“

Bude vůbec někdy příště?

Navigace v seriálu<< Osobní zpověďOsobní zpověď 3 >>

Autor

4.8 41 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

Je to psáno stylem, jak co nejrychleji chtěla přijít o panenství a moc ji nevadilo s kým…. Já takové štěstí neměl a panny jsem vždy musel hooodně dobývat. Kdysi jsem napsal svoji zpověď a jsem rád, že to je i z ženského pohledu.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x