Pavlačový drbák

Nedělní poledne bylo hlučnější než v jiný den. Místo odpočinku se do okenních tabulí odráželo dětské výskání, pubertální výkřiky z otevřených oken a sousedské halekání se zvaním na kávu. Vladěna dovlekla k prádelním šňůrám obrovský koš s čerstvě vypranými, voňavými cejchami a než prověšená lanka zbavila suché várky, aby je mohla opět zatížit novými kusy, pozorně si prohlédla své okolí.

Vše cvrkotalo a hlučilo, všichni se bavili, prozpěvovali si, jen Marek seděl zaraženě na svém tradičním schodu u zábradlí. Přidržoval se kování, sledoval všechny ženské i děvčice z domu a bylo jasné, na co asi myslí. Tenhle jeho posed Vladěna velmi dobře znala. Zvlášť, když schodiště končilo přímo pod jejím oknem a obzvlášť, když mu už dlouhé roky podávala z okna horké buchty či osvěžující pití.
Marek byl za to rád. Bral ji jako náhradní mámu, protože ta jeho biologická se zrovna nevyvedla. Byl vděčný za Vladčin zájem, i když si stále držel jakýsi odstup. Raději, než se dělit o trable svého dospívání, se dál držel chladivého kování a sledoval všechny samičky z baráku. I tohoto si Vladěna všimla, protože se občas nedala přehlédnout tuhá boulička na teplácích, kterou dorostenec neobratně skrýval. Bylo prostě jasné, že hošík vyrostl v mladého studenta s klasickou touhou a potřebami.

Nechtěla na něj stále myslet a snažila se ho brát dál jako náhradní maminka. Jenže lítost a vlastní chtíč ji denně nutil se provokovat hříšnými plány. Každý den první krok z bytu byl pro ni utrpením, jelikož se jí rozkrok potil už na prahu. Chvíli zírala Markovi do zad, pak si musela promnout oči a teprve poté ze sebe dokázala dostat úsměv a kloudnou větu.
„Tak co holky? Nezlobí tě?“ houkla na něj když věšela vyprané povlečení.
„Ále…“ mávnul rukou Marek a stočil se víc k tetě zády, protože proti němu právě šlapala schody vnadná panička z patra.

Vladěna moc dobře viděla jak si ji prohlíží, i když předstírá nezájem. Bylo jí jasné, co v mladém mozku běhá za myšlenky a opět se jí do představ dral obraz onanujícího zajíčka, myslícího na každou sukni v ulici.
„Na každou? Kdoví, jestli někdy myslel i na mě,“ dokrmovala si tiše úvahy. „Určitě ano! Určitě jsi v jeho tužbách taky. Je sice stydlivej, ale po krůčkách se k tobě přiblížil, dokud ti celý nepodlehl, věř mi,“ křičelo jí do ucha zlobivé já. „Je o hodně mladší, co by z ní měl?“ brzdila ji negativní svatice z druhé strany. „Co by z ní měl? Co by z ní měl se ptáš? Měl by z ní víc než z támhle té ukvičené puberťačky, která se mu stejně akorát pořád směje. Měl by z ní víc než z holek ze třídy, měl by z ní víc než z poctivě sbalené první lásky a měl by z ní víc než z kterékoli jiné, protože tuhle Vlaďka by pro něho udělala první poslední, že jo?“ podrýpla ji zase zlobivka tepající do mozku.

„Ano!“ vyňafla Vladěna nekontrolovaně, až Marek na schodku poskočil.
„Co ano?“ vysmála se jí do očí panička, míjející právě její prádelní koš.
„Nic, nic…“ zakopala trapas Vladěna a ponořila se zpět mezi cejchy.

Když pověsila poslední kus, měla už jasno. Celou dobu si v mozku držela Markovo mladé tělo, jeho chtíč a tu roztomilou bouličku v rozkroku. Narovnala se, protáhla, založila ruce na prsou a lišácky zavelela.
„Marku, pojď mi pomoct,“ máchla ve vzduchu rukou nad těžkým břemenem.

Klučina okamžitě vyskočil, tak jak to měl ve zvyku. Vděčně se chopil každé práce, kterou od náhradní mámy dostával, tudíž ani dnes neváhal přispěchat na pomoc. Silácky zvedl koš k boku a vykročil k bytu naproti schodům. Tam se zastavil až v kuchyni, kterou dokonale znal, hladově zkontroloval zrakem plotnu a počkal si na tetu, která právě na řetízek zavírala dveře.

„Postav to támhle. Vařila dneska máma? Asi zase ne, že? To je strašný. Hladovej. Dáš si? Dělala jsem knedlíky. Ty máš rád, že? Vždycky ti chutnaly. Sedni si, já ti to nachystám a ty mi zatím vyprávěj. Co škola, co holky, co konečně nějaký to rande…“ naťukla jeho mlčenlivost Vlaďka a už se točila kolem plotny.

Marek si ji dlouze prohlížel. Svižně se točila podél kuchyňské linky, skládala knedlíky na pařák, natahovala se ke kohoutku, zapalovala plamínek vařiče a sklízela umyté nádobí. Vypadala jako starostlivá panímáma, ale zároveň měla něco do sebe. Už za těch dvacet let zestárla, ale neustále mohla klidně soupeřit s jakoukoli ženou od nich z domu. Měla sice daleko do nafintěné paničky z podkroví, ale klidně mohla strčit do kapsy i pihovatou Andulu od naproti.

Polkl sucho v ústech a tiše spustil mládeneckou zpověď. Dostal ze sebe přiznání o školním lajdáctví, svěřil se s potížemi v partě a jednou větou odbyl téma – slečny, holky, děvčata. Za to se ale s vervou pustil do krásně nadýchaných povidlových knedlíků, až Vladěnu přecházel zrak. Představovala si, že každé sousto, které Marek vlčácky hltal, je kousek jejího těla. Tolik mu chtěla nabídnout rozkrok, že nakonec nevydržela, vystřelila od stolu a vrhla se po mladíkovi, jen co zapil poslední sousto.

„Měl bys odpočívat. Měl bys v klidu trávit. Marečku, pojď si lehnout. Ke mě do postýlky, pojď. Bude ti fajn, uvidíš. Bude ti moc fajn. Krásná neděle. Tohle je krásná neděle. Šup, pod peřinku. Jen zlehka tě přikreju… vlastně, co bych tě zakrývala, je teplo. Bože, to je teplo. Horko je přímo! A to tvý mladý tělo!“ vrhla se na něj přesto, že se mladík stydlivě bránil.
Marek netušil, co se s ním děje. Její doteky mu byly příjemné, ale představa, že má v posteli skoro mámu, ho brzdila. Odtahoval jí šmátravé ruky a nesouhlasně vrtěl hlavou. Jenže zralá dlaň věděla, kde chytnout, takže jedním zkušeným chvatem se mu Vladěna dostala až pod kraťasy, kde pevně sevřela strachem změklého zoufálka. Zajda se vypružil, natáhl, chytil matrace pod sebou a během pár vteřin jí ztvrdnul v dlani.

„To je rozkošná hromádka! Bože, ten je krásnej!“ lapala po dechu Vladěna.
„Tohle nesmíme…“ vydechl zajda.
„Tohle už musíme, Marku. Promiň…“ zašeptala udýchaně zralenka, sklonila hlavu k jeho jarabáčkovi a nasála ho celý do pusy.
Byl tak malý, že se jí velice dobře kouřil. Pohrála si s ním jazykem, tahala předkožku sevřenými rty, cucala ho, líbala i s koulemi a nevzdala se ho ani na vteřinu, když se Marek pracně soukal z letních kraťasů. Celý se jí oddal. Byl najednou ochotný udělat cokoli, jen aby konečně poznal reálný sex a směl semeno stříknout taky pro někoho jiného, než pro imaginární vysněnky.

„Já se hnedka přidám, kloučku. Jen co se nabažím. Ten je tak chutnej! Tvrdej, líbí se ti to?“ funěla mu zralena u lofasu.
Marek nezvládal reagovat. Křečovitě se držel matrace, hleděl ke stropu a nedokázal popsat tu slast, kterou právě prožíval. Pouhý Vladčin jazyk na žaludu mu stačil k neskutečnému libidu. Když mu nasála koule do pusy, cumlala je jako pralinky a ještě si hlasitě pochrochtávala, propínal špičky. Těšil se na všechno, co mu s plnou pusou slibovala. I když se ale zatím neodvážil ani natáhnout ruku a dotknout se jejího těla.

Vladěna si vychutnávala malé kladélko, pomalu se zvedala do pozoru, aby ze sebe shodila přebytečné ošacení a stažené gaťky mu hodila se smíchem přímo na obličej. S Markem se zatočil svět. Cítil kundí vůni, odér zralých kalhotek a ve spánku mu tepalo tisíc permoníků s vytrčenými čuráčky. Navíc to proklaté peklo v rozkroku, protože Vladěna se opět s vervou pustila do orálu, mu v ničem nepomahálo. Každé uslintnutí, srknutí, mlasknutí a její vzdech, mu vyhánělo spermie z vaku.

„Bože!!!“ zakřičel na celou místnost, jelikož zcela nekontrolovaně vystříkl.
„Nic se neděje, tiše, jen tiše, půjde to dál neboj se. Jsi tak mladej. Tak čerstvej. Tak nevyskákanej…“ nepřestávala kolem něho tančit Vladěna.
„Já chci domů,“ pokoušel se o jakousi neviditelnost zrudlý Marek.
„Teď nemůžeš, miláčku. Teď ještě ne. Přece bys mě tu takto nenechal. Tohle se musí dokončit. Jsi mladinkej, on se ti za chviličku zase probere, neboj se. Zatím mi to oplať,“ rozhodovala dál tetka a než stačil chudák cokoli namítnout, přisedla mu zlehka obličej.

Konečně cítil tu pravou vůni. Konečně měl pusu zacpanou samičími pysky. Neměl žádnou šanci k útěku, takže mu nezbylo nic jiného, než nadrženou skoromaminu poslechnout. Vypláznul jazyk, ponořil ho do slané kundotmy a nechal všechny chuťové pohárky jásat radostí. Cítil, že mu maz stéká po bradě. Pomalinku se seznamoval s horkým nitrem až nakonec konečně podebral tetin zadek rukama, pevně jí stiskl a prolíznul co nejhlouběji.

Vladěně bylo jedno, že ještě stále patřil mezi nezkušené nemotory. Cítila jeho jazyk hluboko v sobě a tak mu začala rajtovat po tváři s lehkostí motýla, ale s chtíčem rozjeté lvice. Odmítala ho pustit dokud si alespoň trochu nenahradí ten věčný půst. Držela se za zády čela postele, mhouřila oči a s rozkošnickým úsměvem si dokonale užívala chlapcův jazyk. Tekla mu do tváře, nahlížela k opět se probouzejícímu jarabáčkovi a když byli v nejlepším, rozhodla se k další lekci.

„Lehni na mě. Lehni na mě! Honem, miláčku, polož se na mě! Mezi nohy, ták, ptáčka k dírce, ták… přitlač prdelkou, honem,“ vzdychala roztouženě, protože byla už jen malý kousek od finálního zásunu.
Marek funěl, nabíhaly mu žíly na hubených rukách, hleděl jí do tváře a snažil se po paměti najít ten správný otvor. Mrskal zadečkem, jelikož se nechtěl shodit ručním šmátráním. Píchal jí do buclaté mindy na prázdno, razítkoval jí chundelku lepkavým předsemenem a nevěřícně zíral na Vladěnu pokaždé, když jí nechtěně cvrnknul žaludem o poštěvák. Zvedala nohy skoro k hlavě, držela si je pod koleny a byla celá zrudlá. Házela hlavou na polštáři, olizovala se a projevovala se jako zvíře nakažené vzteklinou.
Byla přítulná, ale zároveň útočná, což se ještě umocnilo tím pravým zápichem. Malý klouzek po chvíli našel roztouženou štěrbinu a mladickou nedočkavostí ji začal projíždět jako šicí stroj. Nechtěl se brzdit ani ovládat. Prostě cítil kundu na ocasu a tak šoustal jako smyslů zbavený.

„No tohle! Tohle jo! Tohle jsem přesně potřebovala! No to je ono. Ať to nikdy neskončí, ať to nikdy neskončí, bože můj, ať to nikdy neskončí!“ úpěla Vladěna na krovkách.
„Ještě přidám, chceš?“ neobratně zrychlil Marek.
„Ty mě zničíš! Proboha, kluku, ty mě zničíš!“ hekala ke stropu tetka.
„Co mám ještě udělat? Co chceš, abych ještě…udělal??? Mám se udělat? Nebo co bys ráda?“ sondoval při přírazech.
„Nic nemusíš. Děláš to dobře, moc dobře. Drž si tempo. Pak můžeš stříkat klidně do mě, ale drž si tempo. Mně to chviličku trvá, víš? Cucej mi třeba bradavky,“ napomáhala mu v přirážení Vladěna a přitáhla si jeho hlavu k hrudníku.

Marek se ponořil mezi její čtverky, nechal si od ní nabídnout bradavku až ke rtům a když poprvé ochutnal tu hebce zkrabatělou kozopochoutku, přidal ještě víc do tempa. Chtěl tetě udělat radost. Jasně viděl, jak pod ním taje, jak se rozvášněně usmívá, jak sama přiráží a trpělivě čeká na orgasmus. Jenže neodhadl svoje síly a za chvíli už poulil oči vypětím.

„Co je, miláčku? Co se děje? Teď nepřestávej! Teď ne! Pokračuj. Stalo se něco? Ať je to, co je to, tak pokračuj, herdek!“ hecovala ho.
„Já se udělal! Stříkal jsem do tebe, teto!“ kňučel nešťastně Marek.
„Nevadí, to přece nevadí, jeď dál. Nenech ho klesnout. Hlavně aby nezvadl, já jsem už kousek. Přísahám, že teď nesmíš přestat, šukej mě. No! Ještě! Pořádně! Jeď! Rvi ho do mě, hříbka krásnýho! Ještě!“ odmítala se vzdát slastného finále Vladěna.

Držela ho pevně za zadnici, přitahovala si ho v rytmu mrdu a jela si do cíle pro uvolnění. Marek se potil. Cvičil na ní, snažil se udržet si tempo a přitom znovu toužil znovu pocítit ten krásný okamžik když se směl vysemenit do toho pizdího horka pod sebou.
„Zvládnu to! Už to bude… už to… ještě! Drť mi je! Dej si je! Ještě jednou. No! Už to bude! Chviličku a bude t…“ odbourala sama sebe Vladěna.

Na pár vteřin se zastavil svět. Všechno ztichlo a pouze rytmické mlaskání narušovalo prožitek, který právě zralena vydýchávala. Zatmění, hluchota, pravidelné pohupování a pouhá silueta Markova těla ji doprovodilo k branám finále, kam vstoupila hezky hlasitě a osobitě.
„Já taky! Já ještě taky!“ slyšela odkudsi z dáli i když ji to Marek dýchal přímo do tváře.

Vše jí bylo jedno. Podržela mu k dalšímu výstřiku, jelikož po letech opět zažívala to, co kdysi s bývalým manželem. Třela si prsty spánky, hladila si šíji a usmívala se jako Markova vrstevnice.
„Já se udělal ještě jednou!“ nechápavě jí šeptnul u ucha.
„Se mnou se uděláš ještě tisíckrát. To ti slibuju,“ mžourala na něj světýlkama, pěvně ho objala a odmítala už cokoli v tuhle neděli dělat.
Už chtěla pouze ležet, přirážet a dohánět vše, co jí dlouho utíkalo s tím, který jí roky rostl před očima.