Poněkud perverzní komedie 13

Opravdový milovník žen je nucen organizovat provoz svého narůstajícího harému

Slušně vychovaný a velice sečtělý Tom – ve své podstatě cynicky poetický romantik s nechutnými sklony k filosofii – si uvědomil, že ten nečekaný náhlý zájem o čtvrteční návštěvu jeho postele u rozdivočelé obézní matky i u její dosud štíhlé avšak divočení nedočkavé dcery musí řešit nejen rychle, ale hlavně kvalifikovaně. Tedy komplexně – využitím svých již nemalých znalostí tohoto oboru mezilidských vztahů, dbajíce důsledně především hledisek vyššího principu mravního – avšak také s přihlédnutím k některým ustanovením obchodního zákoníku.

A zde je třeba zdůraznit, že Tom, zaobírající se momentálně pod bílým županem snědým a zcela nahým tělem rozvášněné osmnáctileté dívky, neměl pro to své intelektuální předsevzetí zrovna nejoptimálnější podmínky. Ta dosud panenská, cudná a dobře vychovaná dívka si špičkou jeho tvrdě zduřelého penisu jemně stimulovala klitoris. Nelze také pominout, že jinak všeho schopný Tom dosud neměl schopnost multitaskingu – tedy současného běhu více programů – na úrovni zcela běžné u téměř každé dnešní ženy.
Ta totiž hravě dokáže v kuchyni současně vařit oběd, žehlit prádlo, jedním okem hlídat v ohrádce batole, druhým okem sledovat televizní pořad „Sama doma“ – a ještě u toho třetím okem divoce kopulovat s vysportovaným a těsně přilehlým tělem opáleného a hladce vyholeného soudního posla, jenž jí v nic neskrývajícím přiléhavém cyklistickém trikotu a s neodmyslitelným mobilem za uchem právě doručil krom toho svého výbojného stání i soudní předvolání k jejímu prvnímu stání rozvodovému. Ačkoliv Tom neměl optimální podmínky a ani talent běžné ženy, přece jen byl i se svou nahou dívkou v náručí a se svým tvrdým pyjem v jejích rukou schopen určitého uvažování i rozvažování. A bylo o čem i mezi čím – jako nikdy dosud!

Podle dnešní výpovědi paní Jahodové má její dcera Majka na hudbu utěšitelku ještě času dost. Majčin otec naopak míní, že je nejvyšší čas, aby se jeho dcera – a to dokonce v zájmu úspěšnosti jejího středoškolského studia – tou hudbou utěšitelkou začala zabývat pravidelně. Z těchto protichůdných rodičovských názorů nelze očividně dospět k všeobecně přijatelnému řešení osudu Majčiných zevních rodidel – konkrétně jedné dosud celistvé panenské blány. Zmrhat, či nezmrhat – toť otázka! Takto by to vyhrotil ten idealistický a do omrzení omílaný bloud jménem Shakespeare.

Ovšem uvědomělý příslušník své socialistické vlasti neváhá a vždy dává přednost výhradně celospolečenským zájmům – tedy tomu Majčinu úspěšnému středoškolskému studiu – před svými ryze soukromými zájmy pouhého jednotlivce a nehledí při tom ani na osobní oběti. Tady není co řešit! Obzvlášť, když se ta ušlechtilá socialistická idea tentokrát s vyšším principem mravním kupodivu nebije a ani tvrdě erigovanému přirození mladého muže se svojí nepřirozeností neprotiví.

Avšak zbývá nám ten nešťastný čtvrtek. Matka nebo dcera? Jaká škoda, že – doufejme, že jen dočasně – nelze mít obě současně! Obchodní zákoník totiž hovoří jednoznačně a jeho jednotlivé paragrafy lze do lidské řečí přeložit takto:
Seriózní dodavatel dbá vždy důsledně o řádné plnění již dříve uzavřené dodavatelsko-odběratelské smlouvy i v případě, že se mu dodatečně naskytla možnost uzavřít na tutéž dodávku mnohem výhodnější smlouvu novou s jiným odběratelem – jinak se vystavuje celé řadě tvrdých právních a z nich vyplývajících finančních postihů.

Ovšem všechny ty postihy dohromady jsou nicotné v porovnání s tím, jak se dovede mstít velice statná, neukojená a odmítnutá žena. Toto znal Tom nejen z krásné a odborné literatury, ale i ze soukromých vědeckých bádání, umožněných dlouhodobým sledování vlastní maminky a svého otce. Majka bude muset počkat! Tady není o čem uvažovat. Vždyť i babička Toma nabádala, aby se ke starším lidem choval slušně, ohleduplně a dával jim vždy čest a přednost, což zejména mladého muže vždy šlechtí. Vyšší princip mravní to tedy jistí! Vždyť i u paní Vojtovičové a jejích tří nádherně prdelatých dcer se ten mravní princip – a to i ve všech nemravnostech – tak skvěle osvědčil.

Jenže galantní a inteligentní mladý muž – a tím se Tom snaží vždy být – dbá i oprávněných nároků své nastávající a proto by jí měl každou nepříznivou zprávu vždy doplnit něčím radostným. Vůbec nejlepší bývá poskytnou nějaké zcela nečekané a atraktivní náhradní plnění, jež dává poškozené zapomenout na právě utrpěnou újmu, byť by byla jako v tomto případě újmou jen dočasnou. Vždyť požadavku pana Jahody na brzké zprovoznění jeho dcery nelze nevyhovět a ani v tomto případě ten uvedený vyšší princip mravní nelze opomíjet. Obzvlášť proto, že už i podle vzhledu je pan Jahoda od paní Jahodové o několik roků starší.

Takto teoreticky dokonale vyzbrojený Tom se konečně rozhodl realizovat své záměry v praxi. S elegancí jemu vlastní a metodami odpozorovanými od svého otce, jenž s mimořádným závěrečným povýšením vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích a na jihomoravských hranicích velel nejlepší minometné baterii Pevnostního vojska. Tudíž o obraně a dobývání pevností přece jen něco málo vědět musel. Dlouhá a neustále rostoucí řada jeho ztepilých a povolných milenek tento názor vždy potvrzovala a dosud potvrzuje.

Vzrušený ale nyní již plně soustředěný Tom nejdříve pod Majčiným županem vzdal svými horkými dlaněmi další hold jejímu krásně rozehřátému, vláčně poddajnému avšak pružnému nahému tělu. Když překontroloval všechny jeho vzrušující křivky a obliny, polokoulím nádherně vyklenutého zadečku věnoval pozornost opravdu mimořádnou. Ta zvolna přecházela od dráždivého velice jemného hlazení hebké pokožky až po řadu docela hrubých plesknutí, umožňujících kochat se těmi rozkošnými ale jen krátce doznívajícími tlumenými kmity ještě mladé a proto tak zvláštně vláčné a pružné svaloviny. Ty kratičké vibrace Toma vždy nesmírně avšak dlouho rajcovaly. Protože se jich nemohl nabažit, vyvolával je rád a opakovaně.

Majčin horký a zrychlený sípavý dech byl Tomovi další velice slastnou odměnou za vysávání excitovaných a výbojně čnících hrotů jejích skutečně úchvatných prsů, jejichž každý skvostný a dokonalý exemplář však již jednou dlaní uchvátit nebylo možno. A právě tato nemožnost Toma vybízela, aby se o to vytrvale pokoušel zas a znovu.

Jako višnička na žhavým vzrušením naplněném zákusku přilnavého snědého Majčina těla se vyjímaly její hebké a vlhké rty, na něž usedl jako motýl lehounký a jen pro rychlé nadechnutí pravidelně přerušovaný Tomův polibek. Při něm však nenechavá ruka tohoto cynického romantika vytrvale čechrala křehké a medově mokré lístky rozevřené černé růže dívčina pohlaví.

Když Tom s uspokojením konstatoval, že fyzická polovina pevnosti se s nadšení vzdává sama, tak po této mohutné a dlouhotrvající dělostřelecké přípravě na frontě tělesné přešel bez prodlení k frontálnímu a nepochybně i jakoukoliv obranu rozvracejícímu útoku na frontě duchovní. Ten výraz duchovní je na tomto místě velice příhodný, neboť Tom hovořil vemlouvavým a úlisným jazykem, za nějž by se nemusel stydět žádný katolický duchovní, větřící při posledním pomazání v kvapem umírající dívčí cudnosti bohatý odkaz pro svoji farnost:

„Víš, broučku, to je opravdu báječná nabídka – kterou jsem už ani nečekal. Ovšem je tu jeden menší problém. Ten náš nový ředitel zavedl pro učitele a mistry odborného výcviku třetích ročníků pravidelné čtvrteční pedagogické porady. Každého problematického učně tam propíráme důkladně jako špinavé prádlo a ten náš říďa to obvykle i osobně kontroluje. Ve čtvrtek se nikdy spíš jak o půl deváté večer domů nedostanu. S tím nic nenadělám, protože účast na poradách je důležitý prémiový ukazatel.“

A nyní Tom – přesvědčen, že již lže stejně brilantně jako lhával mamince otec – využil umu již od základní školy dobře vycvičeného mluviče v loutkovém divadle a udělal velice významnou a dlouhou pauzu. To proto, aby dívčíno zklamání mělo čas správně gradovat.
„Ale byla by tu jedna možnost. Už druhým dopisem mne zve do Prahy moje teta. Ta zbožná maminčina mladší sestra Kristýna. Víš ta, se kterou se po pohřbu tak ráda a dlouho bavila tvoje maminka. V sobotu ráno pojedeme prvním rychlíkem do Prahy a domů se vrátíš až v neděli večer.“

Tom se i nyní znovu dlouze odmlčel, neboť z literatury i z rodinného života věděl, že jeho nezpochybnitelná genialita vynikne teprve tehdy, když bude alespoň chvíli považován za úplného blba.

„Promiň, Tome, ale ty ses asi zbláznil! Ty si myslíš, že by mě naši pustili z domu – i když jen na tu jednu noc?! Máš to vidět! Už je oba slyším! A pak, i kdyby se ti to nějakým zázrakem nakonec i povedlo, ty si myslíš, že jsem zvědavá hrát si pod dohledem té tvé pobožné tetičky na způsobnou maminčinu holčičku?! Takhle jsem si to nepředstavovala. Na to raději zapomeň!“
„Ne, Majko, zlob se jak chceš, ale nezapomenu. Že nezapomeneš ani ty, to ti můžu už teď podepsat. Určitě nezapomeneš. Tentokrát na tu jednu noc pojedeš a budeš na ni ráda vzpomínat – o to se postarám. To mi můžeš věřit.“ Třetí dramaticky dlouhá pauza měla dívce dopřát dostatečný čas k nárůstu její víry.

„A co se tety Kristýny týká, tak bys měla vědět, že ta nám splní jakékoliv přání. Je opravdu zbožná, ale její bůh je milostiplný a milosrdný. Zejména k milencům. Babička ji posílala hlídat moji maminku, když ještě za svobodna jezdívala za otcem na Slovácko. A to hlídání se právě tou tetinou zbožností opravdu povedlo. Pámbu mu požehnal tuplovaně a babička je pak musela zavčasu provdat obě. Teta Kristýna na tu dobu ráda vzpomíná a věř, že by nám k tomu nejspíš i ráda svítila – pokud by sis to přála.
Ale ona nebude mít k tak zbožnému skutku skutečné křesťanské lásky příležitost. My se totiž ještě v sobotu večer vrátíme a z manželské postele v naší ložnici vylezeme jen v opravdu nutných případech. Já si totiž myslím, že taková vzrušující událost prvního úplného odevzdání si zaslouží klid, bezpečí a také trochu slavnostnější prostředí. Domů tě doprovodím až v neděli večer – jakoby od pražského rychlíku. A budeš-li chtít, tak se v Praze cestou z nádraží podíváme do technického muzea na tu tvoji tak obdivovanou laurinku. Takže kromě oběda s tetou toho v Praze o moc víc nestihneme.“

Tom se po tomto smečovitě bezprostředním projevu lehce usmíval a na podobenství o bohu milostiplném a milosrdném byl sám před sebou velice pyšný. A stejně pyšný byl i na své přímo státnické umění cokoliv odůvodnit čímkoliv. Ve své u politiků obvyklé povýšenosti své milé – ovšem pouze v duchu – blahosklonně kázal:
„Přece ti, moje milé děvče, nebudu vyprávět, že jsem se teprve nedávno – a navíc po incestním styku s maminkou – dověděl, jak a kde moje milovaná maminka spolu s tetou Kristýnou – a také s tetou Adélou – jednoho krásného letního dopoledne kolektivním snažením svých nedočkavých a nenasytných kundiček přivedly mého otce k sedmi mohutným ejakulacím. Na takovou realitu sexuálního života máš určitě ještě hodně času.
Vždyť ty opakované ejakulace bys, holka nezkušená, mohla považovat za normu a mohla by ses dožadovat i jejího každodenního plnění – aniž by sis uvědomovala, že na jedno kvítí slunce nesvítí! A ono zatím svítí i na tvoji maminku, což však není nic amorálního. Ba právě naopak! Kdybych svým blažejem tvrdě nevymlel nenasytnou a tvým otcem zanedbávanou blaženu tvé divoké matiky, podemílal bych funkčnost vaší rodiny a tím i základy našeho socialistického státu. To by mi soudruzi určitě neodpustili!
A jak se tak do tvých pomněnkových očí dívám, nejenom pyrotechnik, ale i teprve budoucí milenec náruživé dosud panny se splete jen jednou. Mezi tritolem plněnou protitankovou minou a očekávání plnou mladou milenkou není zas tak velký rozdíl!“

„Můžeš mí říct, jak to chceš udělat, aby mě naši fakt s tebou pustili? Copak je už za tu dobu, co k nám chodíš, dobře neznáš?“

„Právě že znám, tak ti to říct nemůžu. Tím by se to mohlo ještě pokazit. Zatím mi musíš věřit a hlavně musíš ihned nechat na pokoji mého ptáčka jarabáčka. Nerad bych, Marie, suploval Ducha Svatého!“

„Ten Duch Svatý, na rozdíl od tebe, už má naproti hlavní pošty velký kostel, kterému se ta tvoje vilka nemůže rovnat. Ale cos tím suplováním chtěl říct? A už vůbec nechápu, proč mi najednou neříkáš Majko, když moc dobře víš, že se mi Marie nelíbí!“

„Právě proto. Protože jsem si všiml, jak ti říká táta, když ho zlobíš. Copak neznáš to lidové: Stačí kapka a už to ťapká!? Už tady jedna taková virgule nejetá – a taky se jmenovala Marie – s tím svým neposkvrněným početím byla. A jaký bordel pak z toho zázraku vzešel! Mraky tlustých knih slovutných odborníků nejsou o ničem jiném než o tom následném údajně ohromném kulturním přínosu, který však samostatně myslící člověk v historii lidstva marně hledá. A ty se mě ptáš, co tím suplování Ducha Svatého myslím!
Že je to nemoc špinavých rukou si myslím. A taky si myslím, že tenhle Duch Svatý má mikroskopické rozměry a velice mrštný ocásek. Velice rád bych ale věděl, jestli ty špinavé ruce měl v době Josefovy služební cesty nějaký jeho mladší náhradník – nebo sama cudná Bohorodička. Je přece normální, že když člověka někde svrbí, tak se tam podrbe. A když někde svrbí našeho nejmilejšího, tak jej tam z čisté křesťanské lásky podrbeme taky. Chceš mi snad zrovna teď tvrdit, Majko, že tebe se to netýká, že to není pravda?“

„Když ty si kolikrát tak zbytečně ironický! Přímo jedovatý – až mám někdy strach, aby ses nekousl do jazyka. Co když nejsi proti tomu svému jedu imunní? A já pak tu, na tomto široširém nepřívětivém světě, zůstanu sama samička samotinká – svedená a opuštěná! Ty, když ti umřela maminka, z toho nemáš nikdy strach?“

„Tos uhodla! Spíš bych se měl bát, abys tady nezůstala sice se mnou, ale samička samodruhá. To by si mě tvůj otec určitě s velikou chutí naporcoval sekerou u vás ve sklepě. Jenže za takovou menší domácí zabíjačku by se nejspíš na dlouho zabydlel někde v chládku na Krnovské. Tvoji mamku by potom museli šoupnout do nějakého dobře vypolstrovaného kamrlíku vzadu na Olomoucké a teprve pak bys – ale jen na pár měsíců – skutečně byla samotinká.
Abych si na tebe teď dával velikýho majzla. Jak se mladá holka začne cítit sama samička samotinká, tak potom mívá nepěkné sklony pro tu svoji naivitu rafinovaně svádět toho svého troubu k tomu samodruhá. A když se jí to třeba právě tím neposkvrněným početím povede, pak se zděsí, kolik času jí to její poupátko – robátko zabere. Ale nakonec si to pořádně odskáče i ten povolný skokan, sameček – blbeček, ta spravedlivě odměněná oběť tvrdosti svého údu a měkkosti srdce. Pokud se ovšem včas nezachrání a nezahne kramle. Všimni si, že v tom všem úplně chybí rozum.“

„Víš, Tome, že po tom, cos mi právě teď řekl, mi připadáš jako nejmíň sto let starý prďola? Jako bych slyšela naše!“

„A to je moc dobře, ty moje šestadevadesátiletá puboško! Zrovna tak budu muset mluvit a vypadat, abychom do té Prahy mohli spolu v sobotu odjet. On už Balzac – ten, co vám jej do hlav tlučou i ve franině – měl s tou svojí lidskou komedií pravdu. Jenže já si zase začínám myslet, že se ti do Prahy už ani nechce.“

„Tak to ses parádně sekl! Pojedu tam moc ráda, ale ještě raději pojedu hodně rychle zpátky. I ten nejrychlejší rychlík bude moc pomalý. A vůbec! Přestaň do mě hustit a raděj mi to ještě párkrát udělej rukou. Snad už to brzo bude … konečně jinak. Ale pak poběžíš rovnou domů! Jinak se té soboty pro samé řeči ani nedočkám!“

Když v úterý těsně před jedenáctou v noci paní Magda Vojtovičová s plným nasazením srdceryvně dopěla v ložnici Tomových rodičů už druhou arii své husí kůži vyvolávající vlčí písně lásky a zvolna tichla po páté části dramatického sexuálního aktu – tedy po katastrofě, tak právě tehdy toho večera podruhé kvalitně vysemeněný Tom konečně pozvedl hlavu z Magdiných lopatek, zálibně potěžkal její opravdu těžké a proto v předklonu visící tuhé prsy a když oběma rukama mírně pootevřel její v slasti sevřené hýždě, soustředěně pozoroval pozvolné vysouvání penisu z mokrého Magdina pohlaví, aby se opět pokusil sluchem zachytit ono charakteristické pleskavé žbluňknutí, provázející vždy vydatný výron spermatu při jeho dopadu na prostěradlo.

Tento výsostně poetický jev živé přírody, jemuž se nikdy nemůže vyrovnat žádný vodopád – byť by melodicky zurčel i tisícem drobných pramínků někde v nebetyčných horách ostrova Honšú – si Tom popsal přístupem karumi. Tedy lehkostí a prostotou, jíž však nemohl dosáhnout ani nejznámější japonský básník a zakladatel básnické formy později nazvané haiku – Macuo Munefusa, píšící v druhé polovině sedmáctého století pod pseudonymem Macuo Bašó – neboť na rozdíl od Toma byl onen mistr jinošskému věku již příliš vzdálen:

V Edenu
Ta stará tůňka
co chvíli i bez pyje
do ticha žbluňká!

I tímto poetickým tvůrčím aktem příjemně naladěný Tom si ještě zkontroloval slabiky veršů – zda v jeho parodickém výtvoru mají pro haiku požadované schema 5 – 7 – 5. Když se dopočítal správného výsledku, spokojeně se překulil na záda, aby se oddával katarzi nejdříve duševní – než dojde pod sprchou na tu očistu fyzickou. Zatím s rukama pod hlavou a s nehnutou tváří hluboce meditujícího budhistického mnicha usoudil, že si musí co nejdříve založit „Poetickocynický intimní deník romantika“, jenž nepochybně svojí literární hodnotou již brzy mnohonásobně předčí toho našeho neustále obdivovaného Karla Hynka Máchu. A s tou nehnutou tváří hluboce meditujícího mnicha – a také se zalíbením v duši – hleděl na právě ukojenou paní Magdu, která – věrna svému obdivu k oduševnělým mladým penisům – byla již o krok dál, poněvadž jazykem a ústy neméně zálibně od spermatu čistila a pak laskala meditujícímu mnichovi jeho penis. Ten se pod dráždivými doteky zkušeného jazyka čile vzpřimoval a předváděl se znovu v plné své ztopořené kráse.

Při pohledu do prožitou vášní pozměněné a už od krku silně zarudlé tváře paní Vojtovičové Toma napadlo zahloubat se do příčin, jež vedou jeho otce k neustálému prodlužování řady svých milenek. Proč se nespokojí, například jako Tom, pouhou čtveřicí žen a dívek a neoddává se raději jejich plnému ukojení a důkladnému pozorování? Cožpak mu ta čtyři roční období symbolizující a i v Číně tak oblíbená čtveřice nestačí? Proč ta stále delší a delší řada? Copak jich nebude mít nikdy dost?!

Různorodost věková i vzhledová je u těch žen a dívek nepřehlédnutelná, což by naznačovalo, že otec neustále hledá především změnu. Jakoby mu nestačily pozvolné sice docela nepatrné avšak pozornému pozorovateli neunikající změny, které v chování žen vyvolává neustále doplňovaná sexuální zkušenost ze střídání nových poloh a způsobů koitu. Jakoby se otec bál přece jen konečného počtu možných inovací a následné nudy z opakování.

„Tome, miláčku, tobě se to už se mnou nelíbí, že se tak mračíš? Nemyslíš si náhodou, že s Majkou by to bylo lepší? Neboj se přece! Nejsem sobecká a v případě potřeby se umím přizpůsobit. Stačí jen říct.“

Toto vyrušení z úvah jej vzpamatovalo. Jak jen mohl pro šoustání přece jen dost staré, dost macaté a ještě k tomu úplně vdané ženy zapomenout na svoji tak svěží a dosud panenskou dívku – a na ta nesmírně důležitá vyjednávání?! Začal se však ihned usmívat, neboť si současně uvědomil, že deklarovaná ochota této náruživé zralé ženy dělit se o něj s Majkou podle jeho libosti a libida je důkazem, že jej má opravdu ráda a že se umí vcítit do jeho situace. Toho je nutno okamžitě využít a kout tento nádherný kus železa, dokud je tak pěkně žhavý a obětavý! Rozhodl se proto pro počáteční nonverbální komunikaci. Ta je všem ženám dostatečně srozumitelná a zbytečnými řečmi nezdržuje. Proto paní Vojtovičové dlaněmi podebral a poněkud pozdvihl její opravdu výstavní obnažené prsy, na něž se zalíbením již chvíli hleděl. Tuhnutí jejich bradavek mezi pootevřenými prsty jej potěšilo.

„Jak tě mohlo napadnout, že by ses mi nelíbila!“ pronesl velice upřímně a ani v něžném tisknutí a povytahování vztyčených bradavek nepřestával.

„Ovšem s Majkou to nebude lepší a ani horší, protože to bude prostě jiné. Svým způsobem těžko porovnatelné. Už proto, že spolu budeme mít jednou děti a budeme zde spolu bydlet. To však, Magdi, neznamená, že bych chtěl přijít o všechnu nádheru, kterou mi dáváš. Je opravdu moc krásné a vzrušující díky tobě vědět, čeho všeho se jednou s Majkou dočkám. Dalo by se to formulovat i tak, že jsi pro mne nedocenitelný stroj času pro cesty do budoucnosti – a také geniální genitální učitelka. Snad jsem tou prostořekostí neurazil.“

„Řekl si to tak pěkně, že mě začíná mrzet, že jsem se narodila tak brzy. Ale bylo by ještě hezčí, kdybys konečně prozradil, proč si se tak mračil. Třeba bych ti dokázala poradit. Všimla jsem si už minule, že i se mnou v posteli stále o něčem přemítáš a když se ti něco nedaří promyslet, tak se mračíš.“

A v tuto chvíli Tom v duchu zajásal. Teď už bude vše snadné! Stačí už jen tak docela maloučko zalhat. Do pravdivých informací jen přesně odměřenou kapku lži nenápadně přikápnout.

„Zatím neúspěšně řeším problém, jak se vyrovnat s tím, že Majka začíná vznášet nároky na můj čas. Už jí nestačí jen běžné něžnosti večer na chodbě a chtěla by právě sem – do této postele. Nevím, jak to naplánovat. Nejpříhodnější den v týdnu je čtvrtek – to zatím chodívá zpívat do sboru – a pak některé soboty a neděle. Některé proto, že například příští sobotu a neděli budeme spolu v Praze u mé tety. Vrátíme se až v neděli večer. Majka to ještě neví, ale v sobotu večer tam půjdeme do divadla.“

Tom tu sobotu a neděli v Praze inzeroval velice sebejistě, ačkoliv jak paní Jahodová, tak pan Jahoda ještě neměli možnost svůj případný souhlas vyslovit a to divadlo jej pro větší věrohodnost napadlo teprve teď. Řídil se však tvrzením jedné středověké písně, jež v podání Spirituál kvintetu míní, že kdo lže kněžím v kostele, toho čert stáhne z kůže. Avšak než ti dívka ustele – trochu lhát se může. Jestli se smí lhát dívce, jíž se ta budoucí postel přímo týká – proč by se nesmělo lhát i těm ženám, které již dávno před ní rozestlaly? To je přece logické. A lehký úsměv paní Vojtovičové jakoby správnost této úvahy potvrzoval.

„Ale to je přece úplně snadné a dokonce ani žádný plánovací kalendář k tomu nepotřebujeme! U sebe, ve svém pokoji, máš přece v okně nádhernou klívii. Do toho okna je vidět z naší kuchyně. Když bude klívie v té polovině okna blíž ke vchodovým dveřím, tak je vzduch čistý a lze do dveří vejít. Když bude ve vzdálenější polovině, tak je zde obsazeno a nikdo – tedy ani naše Ivanka – vás tu nebude rušit. Ostatně – s Ivankou si nemusíš dělat velké starosti. Každých čtrnáct dnů jezdí na sobotu a neděli za svým nastávajícím do Bílovce. V létě o prázdninách se vdává a stěhuje se za ním. Už má od prvního září i dohodnuté místo na jejich základce.

Když tedy máme problém vyřešen, můžeš se zase klidně usmívat. A jestli mi chceš udělat radost, tak mne pojď do koupelny osprchovat. Je už čas, abych šla za chvíli domů. A i ty, Tome, musíš hodně spát, abys nám dlouho vydržel. Ovšem pokud mne osprchuješ tak hezky, jak to mám ráda, pak ti tady ještě před odchodem převleču postel do toho nejkrásnějšího bílého damašku, do toho orchidejového, aby i tvoje Marie měla to své první nanebevstoupení jak se patří pěkné. Ty můžeš přece zatím spát ve svém pokoji.“

Po tomto sdělení už radostí se usmívajícímu Tomovi okamžitě problesklo hlavou, že musí bezodkladně hned zítra dobře promazat zámek málo používané zahradní branky, vedoucí ze vzdáleného konce zahrady do ulice na opačné straně domu, kam paní Vojtovičová ani tím nejlepším dalekohledem ze své kuchyně nikdy nedohlédne. Velikou výhodou té branky v krátké spojovací uličce mezi ploty zahrad je, že je velmi blízko hlavní brány do nemocnice. V těch zástupech lidí se paní Jahodová i při svých rozměrech stane nenápadnou. Obzvlášť, když těsně před vstupem do nemocnice odbočí a odemkne si vlastním klíčem. A ten dozický klíč je současně i univerzálním klíčem k odstranění všech možných překážek na sobotní cestě do Prahy.

„Jak je to jednoduché!“ nadšeně přemítal Tom. „Paní Jahodová odemkne kovovým klíčem zahradní branku. Já svým ve čtvrtek již opět ocelovým klíčem snadno odemknu a dobře promažu branku paní Jahodové. Ona pak, v dobré víře v neoblomnou zbožnost tety Kristýny, v pátek odpoledne – až si přijdu pro souhlas k formální hlavě rodiny – vlídným slovem odemkne to dosud zatvrzelé srdce ve skutečnosti už jen na oko se zdráhajícího pana Jahody. A už v sobotu večer – aniž by kdokoliv věděl – to mé vášnivé prdelaté kůzlátko, tu moji slaďounkou a voňavě dozrálou jahůdku – právě tady a v této čerstvě povlečené posteli – si konečně v poklidu utrhnu a patřičně vychutnám!“

S touto nádhernou vizí v hlavě a s ještě nádhernějším kyprým zadkem před očima, za malou chvíli a za neustálého popleskávání a chichotání, hnal ochotnou a stále nahatou paní Vojtovičovou do koupelny. Už cestou s vděčností vzpomenul na svoji maminku, která si velice moudře z nebezpečné konkurentky dokázala udělat věrnou přítelkyni. Té se Tom rozhodl svoji vděčnost za vzornou péči o nemocnou maminku prokazovat žádaným a jí milým způsobem.

Když se paní Vojtovičová v předklonu zachytila kohoutků sprchy a, aniž by jimi otočila nebo se alespoň ohlédla, jako obvykle vystrčila na Toma tu svoji ebenem mohutné zadnice lemovanou černou orchidej, Tom s razancí útočící sršně do ní zarazil své předešlou péčí dokonale ztopořené žihadlo až po varlata – až paní Vojtovičová slastně vyhekla a, v marné snaze ustát ten chtíčeplný útok, při nezadržitelném pohybu svého statného těla vpřed otevřela kohoutek sprchy. Voda, dopadající paní Vojtovičové na záda a Tomovi na břicho i na hlavu, byla sice jen odražená, ale oběma to ani v nejmenším nevadilo.

Paní Vojtovičovou chránila vrstva podkožního tuku a chladuvzdorná vášeň, kdežto Tomova nyní dobře chlazená mozkovna z paměti vydolovala fyzikální poznatek, že třením vzniká teplo. Je tedy logické – když v důsledku medovitého sekretu je adheze sliznic obou pohlaví minimální – že je nezbytně nutno amplitudu a frekvenci divokých frikčních pohybů s přihlédnutím k okolnostem úměrně zvyšovat. Tom proto do slastí sténající paní Vojtovičové bušil jako hluchý do vrat – i když nemohl nevidět, neslyšet a hlavně nevědět, že tato vrata jsou a budou pro něj vždy otevřená. To milostné sténání, tentokrát chvílemi docela podobné akustickému projevu nenamazaných pantů, považoval za připomínku dosud nenamazané zahradní branky a proto ve svém usilovném počínání nepolevoval. Ovšem, když už se začal domnívat, že co nevidět pověstná Maryčka zaryčí třetí árii své vlčí písně lásky, paní Vojtovičová se nečekaně ze sexuálního područí vymanila. Seřídila sprchu na vlažnou vodu, nasměrovala ji sobě na záda a v pokleku se k Tomovi otočila obličejem vzhůru.

„Počkej – ale jen chviličku! Když se ti dnes tak moc líbily – tak tě taky musí spravedlivě odměnit.“

Po tomto úvodu pohltila svými sevřenými prsy Tomův kluzký penis a se zvědavým zalíbením mu znalecky dráždila předkožku a žalud. Jeho špičku při každém vykouknutí z toho rozkošeplného úžlabí jazykem zlehka olízla nebo obkroužila. Tom to zpočátku pozorně sledoval, ale zanedlouho, a s hlavou dozadu hluboce zakloněnou, blaženě sténal slastí. Avšak jen do toho okamžiku, než bradu a tvář paní Vojtovičové zalil první provazec bílého spermatu. Tehdy se Tomova slast mnohokrát znásobila. Paní Vojtovičová s pyjem v jedné ruce tou druhou šimrala těsně přilehlý vrásčitý šourek na chloupcích jeho spodní strany a sála a polykala vše, co byl neartikulovaně téměř řvoucí Tom schopen vydat.

Když se vzpamatoval natolik, že byl schopen vnímat, cítil ty skvělé prsy už na svém hrudníku. Pln věčnosti objal kolem širokých boků tu nyní spokojeně se usmívající ženu, jejíž pokožce voda dodávala vzhled tentokrát dokonale vyleštěného ebenu. Výchovou hluboce vštípený smysl pro povinnost jej však okamžitě upozornil, že tak nádherný zážitek ani on nesmí nechat bez odměny.

„Teď jsem na řadě já – a ty, Magdi, to musíš co nejdéle vydržet! Jinak by to nebylo spravedlivé.“

Tom cestou ke svému skutečnému cíli se nejdříve kochal a mazlil se značně překážejícími mocnými prsy své o generaci starší milenky. Jazykem vystoupal až k vrcholkům těch velehorských štítů a pak si opět jazykem na mokré pleti značil relativně suchou cestičku nížinou kolem pupku do hlubokého údolí jejího klína. Tam se po širokém rozevření temných pysků zaměřil rovnou na výrazně světlejší poštěváček. Jenže laskání toho rozkoš spouštějícího hrášku při každém náznaku k orgazmu vzrůstajícího vzrušení přerušoval a sadisticky vyčkával, až se tělo touhou sténající paní Vojtovičové opět poněkud zklidní. To zklidnění však zanedlouho vynechávalo její ústa, z nichž se linuly výrazy, které byly pronášeny sice velice hlasitě, avšak v maďarštině – a které Tom, i když o jejich smyslu nepochyboval, právě proto zcela ignoroval. A byl by býval ignoroval i česky pronesený a zcela srozumitelný pokyn: „Tak už mě doraz, ty hajzle!“ – pokud by paní Vojtovičová současně se svým imperátorským imperativem nepřirazila Tomův obličej k Venušinu pahorku tak prudce a tak důrazně, až se Tom obával nejen o stav milenčina klitorisu, ale i o své zuby. Že se však obává zcela zbytečně mu oznámilo táhlé a skutečně vlčí vití, doplněné záplavou sekretu v křečovitě se stahujícím zevním genitálu paní Vojtovičové. A Tom nabyl nevyvratitelného dojmu, že ten obvyklý zvířecí projev zní tentokrát obzvlášť oduševněle.

Takže před chvílí ukojený a na výsledek svého snažení pyšný Tom vše pozoroval se zaujetím skutečného vědce. Jeho cítění erotického umělce si však žádalo, aby při svém vědeckém pozorování tu dlouze se svírající a docela jedle chutnající černou orchidej občas jemně prolízl. Když byl za obě rudé uši vyzdvižen k vášnivým odměňujícím polibkům, s neskrývaným zalíbením a velmi něžně pod silnou vrstvou pěny hladil doznívajícím vzrušením zjihlou a velice povolnou paní Vojtovičovou. Od ramen přes pohupující se docela tuhé těžké prsy se dohladil do houštin vstříc rozevřenému a stále se nabízejícímu klínu, od něj k širokým a oblým bokům a pak až na nádherně polokulovitě vyklenuté a opravdu statné hýždě. Na nich se svými dlaněmi zdržoval nejdéle. A poněvadž teprve lehký šourek, dokonale zbavený tíže nahromaděného semene, vrací mužům vzletnost ducha, tolik potřebnou k myšlení – Tom se záhy opět lehce usmíval.

„Tome, ty můj něžný rošťáku, nevrátíme se ještě aspoň na chvilku zpátky do postele?“ zaznělo do ticha po zastavení sprchy. „Myslím na kus řeči,“ dodala ihned paní Vojtovičová, když zahlédla Tomův němý ale nepřehlédnutelný údiv.

„Do prdele! Tak z tohohle, milý hochu, nekouká nic dobrého,“ pomyslel si Tom, avšak se zdánlivě bezstarostným úsměvem pravil: „Nemám nic proti tomu. Avšak jen pokud změníš to oslovení. Přece mi nechceš po tom všem namluvit, že ti tam roste roští.“

„Dobrá, toho rošťáka beru zpátky. Líbil by se ti blonďatý chlupatec – nebo se musím ještě víc snažit?“ ptala se se šimrající rukou v Tomově rozkroku, což jej však tentokrát uklidňovalo. Tahle rozvernost víc než příjemné domazlování nenaznačuje – a nějaký nečekaný průser tedy prakticky vylučuje.

„Jak je ctěná libost, madam, ale až po vás. Přece bys mne nechtěla připravit o rozkoš, kterou tvá i oblečená buclatá a vrtící se prdelka štědře nabízí každému kolemjdoucímu. Kvalifikoval bych to jako nezpochybnitelný příznak sadizmu. Vždyť ani ty boule na čelech těch kolemjdoucích – po střetu se zatvrzele neústupnými kandelábry – o tvé opravdové mužůmilovnosti zrovna nesvědčí.“

„Chtěla jsem ti jen vysvětlit, proč je mi s tebou opravdu moc dobře,“ už zanedlouho do ticha ložnice šeptala směrem ke stropu paní Vojtovičová. S hlavou na pravé Tomově paži, s pravým prsem pod jeho dlaní, kterou si tam sama přidržovala, a s jeho levou stejně uvězněnou rukou ve svém klíně pokračovala:

„Zpočátku, než jsem se mohla přesvědčit, že umíš být stejný kanec jako tvůj otec, jsem si myslela, že jsi jen taková milá a vtipná kecka. A najednou zjišťuji, že umíš být velice vnímavý k touhám mého těla – a že je mi bez tvých fórů smutno. A kdyby jen to! Dnes jsem si pod tou sprchou uvědomila, jak důležité jsou ty slovní legrácky a špičkování. S takovým mužským se ženská nemusí bát zestárnout.

Za svého Leška jsem se vdávala přece jen moc mladá a s přesvědčením, že tak silný a pracovitý muž mne vždy ochrání a nikdy mi s ním nic nebude chybět. Jak bláhové! Nikdo tě nikdy nedokáže uchránit před sebou samým. Obzvlášť, když si každý do manželství přináší i část názorů svých rodičů. Od jisté doby upřímně nenávidím ty polské pánbíčkáře. Lešek je totiž nezvratně přesvědčen, že každá musí přímo zmírat blahem, když ji tou svojí železnou kládou ojede výhradně zepředu. Správný chlap přece ví, co je nejlepší pro ženskou – pro tu na nic jiného nemyslící nádobu hříchu. Všechno ostatní je bohapustá zvrhlost, kterou si k zamaskování své nemohoucnosti vymysleli ti neznabožní chcípáčci se slaměnýma brkama.

Nějakou dobu po svatbě mi to nevadilo. Stále jsem doufala, že se Lešek v posteli časem ještě změní. Nezklamala jsem se. Skutečně se změnil a odmítá se se mou o takových pičovinách bavit. Ale ty, Tome, tys mne dnes vynesl až na nebesa. Nikdo – ano, ani tvůj otec ne – nikdo mi to neudělal pusou tak nádherně. Až se začínám bát dne, kdy toho budeme muset nechat. A ten den určitě jednou přijde. Musí přijít.

Jestli však chceš, abych nebyla tak moc smutná, tak už teď hned by mělo přijít vysvětlení toho tvého nedávného úsměvu. Víš, toho, s nímž jsi mne tak moc a tak zálibně ve sprše osahával. A nesnaž se zapírat! Na to tě znám už moc dobře. Určitě sis něco vymyslel nebo na něco nového přišel.“

Pozorně naslouchající Tom nabyl velice rozporuplných pocitů. Na to, aby pochopil, se paní Vojtovičová vyjadřovala dostatečně výstižně. Ze všeho nejdříve jej zaplavila radost, že je s ním tak spokojená a ani ten pocit ješitné marnivosti, když mu potvrdila, že byl lepší než otec, nebyl tak docela marný. Jenže ten den, který jednou musí přijít, může být velice smutný a možná i velice nebezpečný, pokud se stárnoucí Magda – i když to tak zatím ještě nevypadá – nakonec bláznivě zamiluje. Každá žena se nedokáže se zavírajícími se vrátky vyrovnat tak neobyčejně zmužile a tolerantně jako pan Jahoda. Zatím ještě tu možnou zamilovanost Magda kontroluje rozumem zkušené ženy. Zatím je to vše pro ni příjemné rozptýlení – a dokonce se znaky dobrého skutku, ke kterému se zavázala své umírající přítelkyni. Zatím. Jenže aby to zatím nepatřilo sebevrahovi, jenž skočil z amerického mrakodrapu, a při míjení prvního patra nadšeně volá: Zatím je to dobré!

Může to skončit opravdu špatně, protože nejmoudřejší žena ve vesmíru – Tomova babička – tvrdívala, že u ženy je od lásky k nenávisti vždy jenom krok. Takže nejlepší bude, pokud ovšem možno, nikdy nezklamat Magdina očekávání.

„Asi tě, Magdo, zklamu. Opravdu jsem se usmíval jako pokaždé, když objevím něco nového. Jenže tentokrát mým objevem bylo, že tu novou věc objevit nelze. A dokonce se nedá ani výstižně pojmenovat – a to už je co říct“, zdráhal se Tom a kdo by jej neznal, ten by mu jeho hraný smutek i uvěřil.

„Ne, ne, ty můj pěkně podařený ptáčku s pěkným ptákem! Tohle by ti určitě ani Majka nesežrala. Na to tě obě známe až moc dobře. Jestli mi tu věc, která se nedá pojmenovat, okamžitě nepojmenuješ, tak to budu považovat za zradu a už ti nikdy nedám. Tak si to raději ve vlastím zájmu móóóc dobře rozmysli!“

„Dobrá, pod dobře známou tíhou tvých nepřehlédnutelných argumentů jsem se docela snadno rozmyslel. Pokud jsi připravena sledovat a hlavně nepřerušovat dravý tok myšlenek mého génia, nakonec i pojmenuji – ale sama jsi to chtěla a tak si pak neztěžuj!“

Na Tomově tváři se objevil potměšilý úsměv a jeho levá ruka se vymanila se sevření, aby po ukazováčku a prostředníčku zvolna kráčela z klína k dosud neobsazenému prsu.

„Od doby, kdy jsem dospěl k názoru, že nejkrásnější a pro dospělého muže nejzdravější procházkou je procházka krajinou ženského těla, pozoruji až trestuhodný nedostatek pro milence vhodných navigačních dokumentů, jaké mají například řezníci. Z jejich srozumitelných vyobrazení jsem i já, alespoň na tom obrázku u řezníka, vždy poznal, kde končí krkovička a kde začíná plec. Dokonce i ti – „

„Promiň, že tě musím přerušit. Ty si fakt myslíš, že takové vyobrazení ženského těla někomu chybí?“

„Nemyslím. Vím, že chybělo. Taneční mistr nám v tanečních několikrát vytýkal, že držíme partnerku místo za bok příliš nízko, což je i na vysoko vyklenutém boku skutečně pokleslé – pokud tomu významu slova vůbec rozumíme. No a když na ty opakované výtky jeden řeznický učeň nereagoval, tak se ten náš tancmajstr na něj rozčílil: Vám, mladý muži, nejspíš chybí takový ten obraz od řezníka, na němž je vidět co je ještě kotleta a co už je zadní kýta!

Jenže ten maník – a byl to fakt pěkný pořízek – se na jedovatého střízlíka usmál a pak s despektem v hlase ze svého nadhledu opáčil: Promiňte, šéfe, ale žádnej z našich mistrů mě nikdy nenutil, abych porcoval oblečenej kus.“

„Tak tohle si, hošánku, pořádně přehnal! Je to až moc pěkný na řezníka a na to, aby to byla pravda! Tak moc bys mě houpat neměl.“

„Dovol mi, Magdi, také jednu otázku. Byl jsem to já nebo ty, kdo tady před chvilkou tvrdil, že je mu bez mých fórů smutno? A uvědom si, že každý můj fór má v sobě pravdivý základ. Že vyprávění musím poněkud vyplet, učesat a někde i řádně naondulovat do dobře poslouchatelného tvaru – to by tobě mělo být jasné. Tak, vždyť já už ani nevím, kde jsi mne přerušila!“

„Tak už se nezlob! Už budu zticha. Povídals mi o těch řeznících a jejich obrazech a pak jsi řekl: Dokonce i ti – a v tom jsem tě přerušila. Přísahám na holý pupek, že už to neudělám!“

„Dobrá, už si vzpomínám. Dokonce i ti víc než touhami svého přirozením okolní přírodou dokonale zblblí geografičtí turisté mají dostatek podrobných map, na nichž je vyznačeno kde co. Na některých dokonce i rozvodnice, což není nic elektrikářského, ale myslí se tím v přírodě neexistující čára, na kterou když padne kapka vody, tak se rozpůlí na dvě ideální poloviny a každá z nich zamíří do povodí jiné řeky.

Když ti pod sprchou dopadaly kapky vody na záda a na zadek, tak mne napadlo, a hned jsem si to i zkoušel, že na dobře udělané ženě není možné objektivně stanovit, kde končí bok a kde už začíná zadek. Zakreslit do mapy krajiny ženského těla zřetelnou rozbočnici nebo snad rozzadnici je nad moje síly, protože na těch pěkných oblinách žádnou hranu nebo vrchol nenajdeš a už i ty názvy jsou problematické svojí nevýstižností.

Rozbočnice mi zní příliš elektrikářsky, stejně jako ta uznávaná rozvodnice, a při tom pojmenovává pouhopouhou polovinu té ohraničované nádhery. A stejně málo výstižná je rozzadnice. Ta je přímo zavádějící, protože svádí k představě svislého dělení půlek zadku a zavádí nás tak rovnou do – raději nechci říct kam.

Jestliže rozvodnice ohraničuje povodí dvou řek, pak ta hraniční čára mezi boky a zadkem ohraničuje u dobře udělané ženy nádheru a měla by se tedy logicky jmenovat roznádhernice. Ovšem takových nevyhraněných předělů nádhery je na těle krásné ženy několik a to si žádá vhodné adjektivum – to co leží vedle. Tak nám naše přídavné jméno pojmenovali ti hodně přes tisíc let neustále připomínaní staří latiníci.

S přídavným jménem toho všeho, co skutečně leží vedle, nám vznikne sice docela výstižná roznádhernice bočněprdelní, avšak ta nezní vůbec libozvučně a obávám se silně, že mnoha exaktní vědu nechápajícím lidem by určitě urazila jejich hypertrofovaný – nebo je-li libo zbytnělý – jemnocit.

Takže se mi dnes usilovným bádáním, ale jen díky tobě, Magdo, skutečně podařilo objevit a vědecky důkladně doložit neobjevitelné a navíc i vhodně nepojmenovatelné. Závěrem čestně prohlašuji, že toto vše jsem vymyslel vlastní hlavou, nečiním si nároku na odměnu – a komu se to nelíbí, ať mi laskavě pr-“

Tom nedopověděl, protože vyjekl bolestí. Vyskočil z postele a na veliké zrcadlo nad maminčiným toaletním stolkem vystrčil zadek.

„Koukám, že šestka vlevo nahoře by potřebovala opravit výplň!“