Poněkud perverzní komedie 14

První faunovo čtvrteční odpoledne – mladý muž a bílá velryba

Slušně vychovaný a velice sečtělý Tom – ten ve své podstatě cynicky poetický romantik s nechutnými sklony k filosofii – si ani neuvědomoval, že po zážitcích z poslední doby změnil podstatně své návyky. Až donedávna nejraději žil v dušením souznění se svými literárními oblíbenci, kteří jako jeden muž vyznávali krédo: Ani den bez čárky!

Jenže poté, co Tomovi ponejprv v životě zavoněla smyslnou touhou puklá čárka v klínu ženy, poté co ponejprv v životě ochutnal její med a ponejprv ve svém životě jej v omamné rozkoši smísil se záplavou svého semene, vše se zásadně změnilo – ovšem až na to krédo.
Proto měl ve čtvrtek odpoledne otevřeny dveře svého pokoje a nehodlal marnit ani chviličku rychle plynoucího vzácného času svého mládí sám. Ležel jen velice skrovně oděn na neodestlané neobvykle široké a jako po boji spíš na život než na smrt rozházené posteli – spolu s poměrně dobře známou a chronicky neukojenou nevěrnicí před sebou. A i ta, což se u Toma stává pomalu téměř vždy dodržovaným pravidlem, byla vdaná a v manželství – jak jinak, než krutě zklamaná. Nabízela se mu ochotně tak nestydatě široce rozevřená, že si jí nyní krátil čekání na paní Jahodovou – na svoji nastávající tchyni.

Byl to však spíše pouhý ideový záměr než slastiplná realita, neboť i když v rukách svíral pevně a chvílemi i se silně vzrušenou tváří se věnoval té čiperně záletné madame, neuspokojovala jej. Navzdory snahám a mistrovství pana Gustava Flauberta, jeho paní Bovaryová jej již nedokázala nejen vzrušit, ale ani natolik zaujmout, aby souvisle vnímal čtený text.

Tomova očekáváním vzrušená mysl mu totiž ze záznamu neustále přehrávala zážitky z nedělního večera a už se nemohl dočkat okamžiku, kdy se na dnešek naplánovaná repríza sexuálního aktu s budoucí tchyní stane neopakovatelnou premiérou. Tom to tak cítil, neboť jeho hloubavá oduševnělá mysl poety usoudila, že žena je pro věčně žíznivé muže věčně vábící řekou života. A jak se všeobecně traduje, nevstoupíš dvakrát do stejné… ženy. Tak to bude přesnější! Poznání i jen několika žen opravňuje Toma k názoru, že i ta velice proměnlivá koryta řek jsou přece jen v neustále plynoucím čase i vodě o poznání stálejší, než i ta nejusedlejší žena.

Biblická metafora: Muž poznal ženu – svým dokonavým slovesným videm krom připuštěného muže tu větší stálost ženy sice připouští, ale nedokládá. Proč by jinak jiný znalec žen usoudil, že ženy jsou stálé jen ve své nestálosti? To je však skvělé, neboť člověk se s nimi alespoň nikdy nenudí. Tu krásnou biblickou metaforu vytvořil patrně neznámý patriarcha, jehož čas vzrušujícího poznávání již beznadějně vypršel a korytem nějaké poměrně málo proměnlivé řeky odtekl – stejně jako poslední kapka jeho semene. Chudák pan Jahoda! Ten na ty nádherné chvíle může už jen vzpomínat.

Naštěstí Tomova dnešní repríza a současně i premiéra s manželkou pana Jahody bude obsahovat i všechny vzrušující nedávno prožité situace. Nejvíc se těšil na ten teprve jednou zažitý fantastický pocit dokonalého vysemenění. Po nekonečných variacích jezdeckého pochodu, provázejícího vytrvalé vaginální dojení penisu, k vysemenění dnes dojde určitě neobvykle vydatnou závěrečnou ejakulací. Je přeci logické, že jak tím nadcházejícím půlhodinovým tantrickým oddalováním ejakulace, tak dosud marnou touhou trýzněný pyj se dnes předvede. A zcela jistě si i ten pyj v mohutném finále přijde na své. Díky robustní tělesné konstituci neuvěřitelně orgazmicky nadané milenky nebude muset brát na nic ohledy. Bude smět na její mohutnou zadnicí chráněné nenasytné pohlaví zaútočit veškerou silou – jíž bude po tom jezdeckém maratónu ještě schopen.

Vzrušený Tom docela zřetelně a i hmatatelně cítil, že té síly má dnes požehnaně. Už víc jak čtyřicet hodin, které uplynuly od poslední soulože s paní Vojtovičovou, mu šourek těžkne hromadícím se semenem. Tentokrát však paní Jahodová nebude mít příležitost pít z pramene života věčného. Když už ani prášky brát nemusí, tak jí tu její prostornou ale stále neobvykle skvěle dojivou kapli vykropí tak důkladně, až ji přetékající záplava hustého spermatu přesvědčí, že ji má vlastně malou! Dnes se na svých dvojitých pyscích nejméně třikrát přesvědčí, že i její dcera kápla na opravdu zdatného kance. A určitě bude na každý ten dnešní špryc ráda a nedočkavě celý týden vzpomínat.

Od šesté třídy základní školy parodie náruživě milující Tom se nyní cítil, přesně dle skautům pionýry ukradeného a upraveného hesla: K budování a obraně své socialistické vlasti vždy připraven! Nepovažoval však tuto politickou deklaraci ani za trošičku přehnanou. Vždyť noviny jsou takových a i mnohem větších kydů stále plné. Nejen stálým obděláváním paní Vojtovičové, ale i tímto pravidelným souložením se svojí budoucí tchyní bude uvědoměle chránit před rozpadem její rodinu – tedy v obou případech základ státu. Proto lze Tomovo nedočkavé stání penisu považovat i za stání státotvorné.

Státotvornost této erekce obzvlášť vynikne, když si uvědomíme, že pravidelně obšťastňovaná matka nepochybně velmi ráda dá souhlas nejdříve k prvnímu důkladnému zprovoznění své stejně žhavé dcery – nejspíš položením na záda. A toto položení bude ve správné chvíli následovat i položení nového kamene – nové rodiny – do základů naší o celosvětový mír vytrvale a soustavně usilující socialistické vlasti.

I když je pravda, meditoval Tom, že veřejně přiznané a hlavně provozované „šoustavné“ usilování o mír v celosvětovém měřítku by bylo mnohem efektivnější. Sexem proti válečným štváčům – proti jimi organizované atomové smrti! Pod tímto heslem by si v tom existujícím a marně utajovaném bordelu smysluplně na své přišla smyslnost – ta nejstátotvornější síla ve vesmíru. To by přece byla docela spravedlivá odměna pro každého uvědomělého jedince za jeho usilovnou péči o kvalitativně vyšší blaho celku!

Blaho a prospěch celku jsou však záležitosti natolik závažné, že si žádají nejen obvyklou represi v případech ohrožování, ale především „šoustavnou“ prevenci. Tu však v dobře organizovaném socialistickém státě, jenž tak komplexně dbá o rozvoj a blaho každého svého občana, nelze ponechat na jeho soukromé iniciativě. Kam bychom přišli, soudruzi, kdyby si nám tu každý zneužíval celospolečenské zájmy a šoustal si kde chce, s kým chce a kdy ho napadne! Takovou anarchii nikdy nikomu trpět nebudeme!

Proto by si po vzoru Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti měla Státní bezpečnost co nejdříve zřídit své PSOZS Stb – Pomocné sbory ochránců základů státu. Jejich uvědomělí a jako příslušníci Pohraniční stráže z třídního hlediska důkladně prověření orgánové budou – s ohledem na smysl a u jiných hříšnou smyslnost – při své přísně utajované činnosti chráněni krom ochranou proti početí také právní ochranou veřejného činitele. Ta jim zajistí při případných nehodách a následných rozvodových řízeních beztrestnost. Vždyť orgány činné v tomto řízení by se činily vždy v dobré víře a v nejvyšším státním zájmu.

Pro zasloužilé orgány – úderníky, kteří se budou činit po vzoru pilných tkadlen, plnících pětiletý plán současně na dvanácti a více stavech za pouhé čtyři roky, se určitě nějaká ta plaketa také najde. Ztvárněna bude umělecky – jen co historici v dějinách dělnického hnutí a komunistických stran naleznou toho nejuvědomělejšího skokana. Na plaketě však z něj bude přirozeně pouze to nejpodstatnější – hlava jeho přirození. A podle Jánského plakety bude udělována. Bronzová, stříbrná a zlatá za dlouhodobě rozpracovaných deset, dvacet a čtyřicet upevňování základů státu. Jedno upevňování bychom měli s paní Vojtovičovou, druhé s paní Jahodovou – takže plnění pro bronzovou plaketu na ubohých dvacet procent. Sebekriticky přiznávám, soudruzi, budu se muset mnohem více snažit!

A nebyl by to ani Tom, kdyby se po svých obšírných ideologických úvahách nepokoušel exaktně určit, zda jej více vzrušují vzpomínky na smyslné požitky jeho v neděli paní Jahodovou dokonale ukojeného těla – nebo pouhý pohled na tu zjevnou mladickou nedočkavost, zračící se ve chlípným vzrušením hořící tváři této obvykle tak seriózně vyhlížející a mravně se chovající vdané ženy. Zde se Tom neuměl rozhodnout.

Byl si však jistý, že obě posuzované alternativy rozdílem třídy převyšuje libost, jakou v něm vyvolal pohled na její až po koitu velice výrazně omládlou a zvroucnělou tvář, kterou výstižně charakterizovaly – když pomineme zářivou perleť spermatu na rtech – jen obtížně popsatelné především vděčné oči. Nejen svou užaslou velikostí a svým leskem – ale jakoby mlhavě rozostřeným pohledem, který tak dokonale uměla ta mrcha MM. Oboje oči byly velice výmluvné. Nebezpečně výmluvné, jak už po sklepním pohovoru s panem Jahodou věděl. Naštěstí je Tom nedělňátko, které si i den svého narození umí vybrat.

Přesto byl velice netrpělivý. Ve slabinách již znovu silně cítil, že k dalšímu boji s mohutnými vděky své budoucí a bohužel stále nepřítomné tchyně je tentokrát připraven opravdu řádně. Tvrdá erekce penisu jej v tom názoru zcela přirozeným způsobem utvrzovala. Byl dnes také pevně rozhodnut vděčnost paní Jahodové – jak jinak, než prostřednictvím časté a důkladné masáže těch mohutných vděků – ještě výrazně posílit. Lze tedy konstatovat, že vždy důkladný Tom, věren zásadám svého vojensky vzdělaného otce, strategické i taktické cíle stanoveny měl.

Proto když z přízemí konečně zaslechl klíč v zámku zadního vchodu, seběhl rychle dolů zadýchané paní Jahodové naproti.

„Ahoj Tome! Když jsem šla po té vaší zahradě, tak jsem měla nepříjemný dojem, že se na mě každý dívá. A přitom jsem přes ty báječně vysoké živé ploty na okolní domy přes ulici neviděla. Neudělal bys mi nejdřív kafe?“

Ptala se nesměle, ale velmi obratně se dokázala vyhnout Tomovým nenechavým rukám, jimiž se jí při svlékání světlého baloňáku jakoby nechtěně dral na mohutná prsa. Zjevně nechápala Tomovu čistě vědeckou snahu ověřit si doposud pracovní hypotézu, že se tu jedná o výbojně čnící pevné rostry na přídi do vítězného boje vyzbrojené římské válečné galéry, jimiž budou v bitvě na život a na smrt proráženy boky nepřátelských lodí. Být však Tom v historii nevzdělaným primitivním galejníkem na úrovni mnoha dnešních mladíků, určitě by si prozaicky pomyslel, že tato ženská svými dudami může klidně kokosové ořechy louskat.

„Samozřejmě a rád. Posaďte se zatím v obýváku. Hned budu u vás,“ slíbil svoji nedočkavost a bujné představy vypětím vůle krotící Tom. V kuchyni proto nalil vodu do své žiletkové rychlovarné konvice. Ta sice nevyhovovala žádné elektrikářské normě ČSN a navíc z elektroměru vytvářela ventilátor, ale za to vařila vodu mezi anglickými nerezovými žiletkami tak rychle, že měl co dělat, aby stihl nachystat kávu do šálků spíš, než voda v té upravené bílé porcelánové konvici přešla do klidného bublavého varu. Ovšem neklidně bublající Tom ve své zbrklosti první lžičku kávy nasypal částečně mimo šálek.

„Máš to tu opravdu lepší, než jsem si představovala. Je to tu všechno tak velké, až mám strach, aby se ti tu z bytového odboru nepokusili nadekretovat podnájemníka. Svobodný mladík – sám, sice ve vlastním, ale tak velikém domě – to se přece nemůže nechat jen tak!“

„Už minulý týden si mne tam předvolali,“ informoval kávu si již nevzrušeně sladící Tom, jenž si konečně uvědomoval, že nejdříve musí odvést povinnou daň ženské zvědavosti a společenskému dekoru. Mohlo jej přece už dříve napadnout, že v tomto směru bude paní Jahodová docela normální. Musí přece nejdříve prozkoumat okolí a okolnosti případného hnízdění své dcery a musí chvíli společensky konverzovat, aby to nevypadalo, že se do té postele nahoře v patře tak hrne. Jenže Tom jí to hrnutí zřetelně viděl v očích a rozhodl se tedy být galantním a společensky velice slušně vychovaným mladým mužem, jenž není na vlídné slovo skoupý a nechává dámě možnost vlastní volby.

„Nečekal jsem od toho nic dobrého, ale měl jsem z pekla štěstí. Klikaře, jakým jsem já, si štěstí určitě hledá samo. Nejdříve se soudruh vedoucí tvářil jakoby jej bolely zuby, jenže v jistý okamžik se situace neočekávaně změnila. Jak mávnutím kouzelného proutku. Chvíli po tom, co se dověděl, že jsem mistrem odborného výcviku třetích ročníků zrovna na tom učilišti, kde má teprve v druhém ročníku svého syna.“

„Takže mu okamžitě došlo, že tě může ještě potřebovat. Umím si docela dobře představit, co se dělo dál. U nás to bez protekce nikde nefunguje! Jen mi pro úplnost pověz, s čím jste se rozešli.“

„Nerad to říkám, ale vaše představa o tom, jak to probíhalo, není nejspíš správná,“ nevzrušeně oponoval Tom, jenž právě usoudil, že by neškodilo být tím slušně vychovaným mužem tak dokonale, až by to této zvědavé a obvykle neobyčejně sdílné žene mohlo jít proti srsti. Nejenom nekonečné marné stání, ale také neukojené svědění umí být velice nepříjemné. A možná už teď má tu svoji srst mokrou.

„Soudruh vedoucí se i po tom mém přiznání profese nepřestával tvářit zuboženě. Spíš jsem měl silný dojem, že se mu s těmi zuby ještě přitížilo. On totiž jeho syn Jirka nedávno uvízl – řekněme raději málem až po uši – v jisté věci, kterou jsme na učilišti dost vzrušeně probírali na zvlášť kvůli tomu svolané poradě pedagogických pracovníků.“

„Promiň, že tě přerušuji, ale můžeš mi říct proč se u toho tak potměšile směješ? Na bytovém jsem byla kvůli té naší Němcům zkonfiskované barabizně několikrát – a pokaždé to bylo spíš ke vzteku. A pedagogické porady taky nebudou nic veselého.“

Ovšem Tom spíš než potměšile se nyní upřímně radoval, neboť věděl, že jeho vyprávění je a bude přiměřeně rozvleklé a dostatečně tajemné, aby mohl svojí budoucí tchyni stoprocentně vyhovět, ale současně ji žárem její zvědavosti pomalu grilovat. A ani ta její beztak už nedočkavostí a žhavou touhou tekoucí brázda ji při tom grilování určitě nezchladí.

„Najkrašia radosť je škodoradosť – tak to říkají Slováci. No a my jsme na té poradě měli říct svůj názor k návrhu vrchního mistra, jenž kategoricky požadoval vyloučit velice nemravného učně Jirku z učiliště proto, že jej vychovatelka na internátě přistihla pod postelí neteře právě toho našeho nekompromisního navrhovatele. Neteři našeho velmi neoblíbeného vrchního mistra se měl Jirka pokusit vniknout nejdříve pod noční košilku – a kdo ví, kam ještě?!! Tak prezentovala událost vedoucí internátu a někteří kolegové se u ní okamžitě hlásili s žádostí o upřesnění: Kam ještě tak mohl ten hoch vniknout?
Na tuto otázku jsme se sice nedočkali vyhovující odpovědi, vedoucí neprozradila, ale náhradou jsme byli v obsáhlé přednášce seznámeni s celkovým úpadkem mravů u dnešních učňů, ubytovaných na našem internátě. A to i včetně těch neblahých konců, k nimž by naše rozmazlená mládež určitě nezadržitelně směřovala – pokud bychom tomu vývoji neučinili dnes jednou provždy přítrž exemplárním trestem.

Návrh na okamžité vyloučení z učiliště podporovaly s velikým mravním rozhořčením zejména obstarožní soudružky učitelky. Mistři tak nesmiřitelní nebyli a jako jeden muž takový trest považovali za nepřiměřený. Naštěstí na naší straně stál náš nejstarší a nejmohutnější kolega – předseda stranické organizace – a ten to viděl politicky:

„Chápu tvoje pocity, Jirko,“ řekl k vrchnímu mistrovi, „ale s tvým návrhem zásadně nesouhlasím. Kdyby ten kluk byl nějaký přiblblý lempl nebo rozmazlený flákač – neváhal bych ani minutu. Ale tenhle Jirka, jak sám velmi dobře víš, patří k nejlepším v ročníku a až do teďka s ním nebyly ani ty nejmenší potíže. Dokonce učiliště skvěle reprezentuje na sportovních hrách. Že se pokusí o nejkrásnější a dokonce nejchytřejší holku z učiliště není přece nic divného. Kdo z vás, pánové, by nechtěl být na jeho místě, ať zvedne ruku! Kolegyním doporučuju zanechat závisti a podívat se na věc bez přehnaných emocí – z hlediska společnosti.“

Ani náš jindy věčně otrávený stranický vůdce se nenechal vyprovokovat k odpovědi na rozverné otázky svých kolegů: Jakou věc má konkrétně na mysli a kde by ta věc byla ke shlédnutí? Ignoroval nás a tentokrát nevzrušeně a ve viditelně dobré náladě pokračoval:

„Neinvestovali jsme přece do obou dost na to, abychom se mohli klidně pro naši přehnanou mravopočestnost zbavit dvou bezesporu budoucích odborníků. Já to totiž chápu tak, že kdyby Irenka Jiříkovi nedávala, a to i veřejně – nesmějte se a nechte mě sakra domluvit – kdyby mu nedávala veřejně naději, tak by tam za ní ten kluk nelezl. Svůj díl viny mají oba. Už proto, že Irenka Jirku sama ihned nevyhodila a ani vychovatelku nezavolala. Ale to já soudit nebudu! Proč a jak to bylo, co by bylo za chvíli, kam vnikl nebo kam by mohl ten klučina vniknout, co a kdy to děvče udělat chtělo – po tom mi nic není! Pro mne je důležité, že internátní řád prokazatelně porušil on. Nepochybně vnikl na pokoj, kde neměl co dělat, byl u toho přistižen a proto navrhuji – ne, mýlíte se, pánové, stříhat nic nebudeme – a proto navrhuji, aby byl vyloučen až do konce školního roku z ubytování.
Těch pár korun za vlak jeho rodiče sice ani nepocítí, ale bude jim to pravidelně každý týden připomínat, že si jej měli doma víc hledět. No a náš místní plejboj bude potrestán citelně. Ubude mu volného času a pohodlí. A vsadím se o co chcete, že ten kluk bude dál sekat latinu, když se mu řekne, že pokud nic nevyvede, bude se moct na začátku třeťáku zase ubytovat.
Zlobte se na mě jak chcete, ale trest za první prohřešek bez možnosti nápravy je na hovno! To by byla ubohá msta a kluk by nás všechny nenáviděl až do smrti. Ale ani o nějaké snížené známce z chování nechci nic slyšet minimálně do té doby, až každý z nás bude tak vzorný, jak požadujeme po našich učních! Navíc by to byly dva tresty za jeden prohřešek.“

“Při této poslední větě se Bohouš s úsměvem dlouze zadíval do tváře vrchního mistra. Za souhlasného halasení především mužského osazenstva sborovny se ředitel učiliště spokojeně usmál, požádal o klid a pak oznámil, že se i nadále hodlá řídit tak rozumnými názory, jaké má náš zkušený kolega, poděkoval mu za názor a neobvykle dlouhou a vzrušenou poradu ukončil.

Náš předseda stranické organizace vedoucí úlohu strany vzápětí prakticky demonstroval i tím, že byl ve dveřích sborovny první a cestou do své dílny na chodbě hlasitě vykřikoval: „Tak je to tady vždycky a se vším! Čím větší“ – řekněme raději nepodstatná záležitost, pojmenovaná podle vulgárního názvu pro ženský genitál – „tím dýl a tím víc lidí nad ní onanuje! Co se ale divím?! Z takového hejna nikdy nevzejde nic dobýho. Kdyby místo usnášení raděj snášely – bylo by to užitečnější.“ I když nakonec máchl rukou a zabouchl dveře, až ve sborovně bylo slyšet, jak v dílně dál sprostě nadává.“

„Ale, Tome! Ty si asi myslíš, že tě budu považovat za sprosťáka. To pracné opisování pičoviny sis mohl klidně odpustit. To je celý Bohouš se svým vybraným slovníkem. Na každém školení je s ním veselo. Ale je fakt zvláštní, že od něj mi ani ty nejvulgárnější výrazy nikdy nepřipadají sprosté. Nejspíš proto, že jeho přirovnání vždycky sedí.“

„Ne, soudružko, s tím nemohu zásadně souhlasit! Jeho přirovnání nikdy nesedí. Bohoušovo přirovnání vždycky padne jako prdel na hrnec! On však ani těmi nejsprostšími výrazy nikdy nesleduje sprosté cíle. V tom vidím přímo zásadní rozdíl.“

„Dobrá, souhlasím. Jenže já už bych konečně moc ráda věděla, jak jste ukončili jednání vy dva na tom bytovém. Ten vedoucí mi tam, na rozdíl od Bohouše, není ani trochu sympatický,“ konstatovala paní Jahodová pobaveně a její upřené oči potvrzovaly zvědavost .

„Velice dobře jsme skončili. Když jsem předpověděl, že z rozhodnutí ředitele učiliště, schváleném stranickými orgány, je na cestě dopis, jenž oznámí, že Jirka nebude vyloučen z učiliště, ale pouze z internátu, tak tomu vedoucímu viditelně spadl kámen ze srdce. A teď přišlo to nejdůležitější!

Začal přecházet po místnosti a začal být velice zvědavý. Zajímalo jej hlavně v jakém stavu je náš dům a kdy se hodlám ženit. Pak mi navrhl, že pokud dodám prohlášení o úmyslu alespoň mírně zvětšit stávající užitnou plochu domu v rámci jeho již nutné celkové rekonstrukce, může mi nejen zaměstnavatel, ale i městský národní výbor poskytnout výhodnou dílem nenávratnou a dílem málem bezúročnou půjčku. To mi pomůže vyřídit.
A skutečně začal okamžitě pomáhat, protože to prohlášení mi bez požádání ihned sám od sebe sepsal a přiložil k zápisu z jednání, v němž se uvádí, že s ohledem na očekávané, rozsáhlé a nyní už neodkladné stavební opravy a úpravy domu – viz mnou podepsané prohlášení – není vhodné uvažovat o přidělení nadměrné bytové plochy případnému podnájemníkovi – opět s odkazem na příslušný zákon a vyhlášky o využívání nadměrného bytového fondu. Na pár let mám od nich pokoj. Ještě při odchodu mne ale požádal, ať se obtěžuji zvednout telefon, pokud bych se dověděl o jeho synovi něco důležitého. Určitě na tom neprodělám.“

„No dobrá, Tome, jenže co potom? Pár let – řekněme tak dva tři roky – utečou jako voda – a co pak? To sis ten problém jen oddálil – a dokonce zvětšil. Právě o tu uvažovanou přístavbu.“

„Teď jste mě opravdu pobavila. Nemám žádný problém. Až tady do zahrady přistavím veliký obývák, tak tento jen mírně zmenším a o těch pár metrů zvětším sousední koupelnu, aby měla samostatný sprchovací kout jako ta nahoře. Po těch úpravách tady bude stát docela prostorný vícegenerační dům i s několika pěknými dětskými pokoji. Na pajdáku nám totiž jeden pediatr doporučil odchovávat děti stejně jako selata. Minimálně po dvou, vždy těsně po sobě, aby si měly s kým hrát a měly tím pádem i víc vhodných podnětů z vnějšku. Pak prý budou i lépe a hlavně zdravě přibírat na váze, protože obava ze žravosti sourozence jim nedovolí frfňat se v jídle. No a jednou, až to vy a já uznáme za vhodné, tak se sem do přízemí nastěhujete s panem Jahodou. Stejně jako on nechci žít ve vleku událostí.“

Po tomto prohlášení viditelně překvapená paní Jahodová zjihla. Chviličku na Toma zkoumavě hleděla a pak se projevila:

„Netušila jsem, že sis všechno už tak důkladně promyslel a naplánoval. Až mám obavu se zeptat, jestli by v té vrchní koupelně nebylo už teď volné místo. Když nic jiného, tak bych se ráda alespoň někdy osprchovala, aniž bych kvůli tomu, tak jako doma, musela lézt do vany. Přiznám se ti, že při mé tloušťce mi to dělá potíže. Jestli nemáš nahoře roztopený lázeňský válec, tak ráda počkám. Doma jsem to dnes nemohla. Zatím se trošku protáhnu a prohlédnu si kytky.“

Tomův úsměv byl tentokrát bezelstný – ale dost kontrastoval s jeho rozpustilou prostořekostí. Pátravě se pohledem popásl na od stolu vstávající velice kypré postavě paní Jahodové a ještě než vstal i on, pokračoval v hovoru.

„Tady máme v každé koupelně plynovou karmu. S tím si nedělejte starosti. Ale když se tak na vás dívám, tak je mi najednou jasné, že spousta lidových rčení je vlastně úplně nesmyslná. Tchyně – jako vy – je nejlepší teplá. Ostatně ono z udírny ještě teplé uzené také není nejhorší.“

Po těchto slovech paní Jahodová přímo roztála širokým upřímným úsměvem.

„Já z toho názorně vidím, a v tom má ten váš sprostý Bohouš pravdu, že u nás se především strašně kecá. Pokud jsi ale nezměnil názor, Tome, tak buď té dobroty a do té vrchní koupelny mě doprovoď! Já bych tu asi bloudila.“

Dobrý šachista – a tím se Tom snažil vždy být – mívá dopředu dobře promyšleno několik tahů. Tom jich měl promyšlenu velice dlouhou a málem nekonečnou řadu. Ale patrně proto, že ve skutečnosti byly dobré jen dva – jeden dovnitř a druhý ven – nechovala se paní Jahodová tak, jak by byl nejraději. Ačkoliv šel do schodů jak se na slušně vychovaného muže i na pěšce při dámském gambitu sluší – tentokrát před dámou – ta nečekaně změnila cíl a rozhodla se odložit si svrchní oděv ještě před vstupem do koupelny na před vodou bezpečném místě. Když však ponejprv vešla do Tomova pokoje, na původní záměr zapomněla.

„Teda, Tome, já žasnu! Víc knížek mají leda tak v bezručáku. Jak si k takovému bohatství přišel? Vždyť ty bys sis klidně mohl otevřít pobočku lidové knihovny!“

„Dědictví předků, račiž nám zachovati, ó Pane!“ deklamoval s vážnou tváří Tom, avšak jeho utajované myšlenky měly do zbožnosti i slušnosti docela daleko: „Zlatá paní Vojtovičová! Jestli to půjde tímto stylem dál, tak se k té jebačce nikdy nedostaneme!“ Jeho neradostná předtucha se vzápětí začala vyplňovat.
„Víš vůbec kolik zde máš knížek? A kolik jsi z nich už přečetl?“ Paní Jahodová nečekala na odpověď a s na rameno vychýlenou hlavou začala luštit hřbety knih, což Toma vyprovokovalo k odvetě.

„Kolik jich je – to vím docela přesně. Podle včerejšího sčítání to zatím dělá čtyřiačtyřicet metrů a dvacet centimetrů. Přečtené je mám všechny, protože já čtu jenom to černé,“ dodal, když si všiml, že budoucí tchyně fascinovaně hledí na všechny kožené hřbety se zlatým hluboce raženým tiskem. Když však knihami stále zaujatá paní Jahodová na tuto invektivu nereagovala, zželelo se mu jí a změnil k ní přístup.

„Tady se podívejte! Toto je první vydání Máchova Máje z roku 1836 z tiskárny Jana Spurného v Praze. Tahle malá knížečka má neuvěřitelnou cenu, protože z původních šesti set výtisků se jich dochovalo jen pár kousků – takže skutečnou cenu ani určit nelze. Když mi tuto knihovnu odkázal děda, musel jsem mu rukoudáním stvrdit, že tenhle Máj nikdy nikomu nepůjčím. Podle jeho přání nesmí přijít z domu a nikdy jej nesmím prodat, protože při jakékoliv ceně bych vždy jen prodělal. Je to můj opravdový knižní poklad – kniha mého života.“

„Tak si jej dobře ulož, ať se nepoškodí. Doufám ale, že si jej prohlédnu někdy příště,“ oznámila před knihovnou náhle se svlékající paní Jahodová. „Pojďme už raději do té koupelny, ať co nejrychleji zapomenu na ten smutný fakt, že jsem se narodila nejmíň od dvacet let předčasně. Tím myslím před tebou. Kdybych ale řekla, že Majce závidím – nebyla by to pravda.“

Tom se překvapením nadechl a na okamžik nedýchal, neboť záhy bylo zřejmé, že před vodou je nutno ochránit i kalhotky. Ale pak byl ze svého skrovného oblečení venku tak rychle, že ještě stačil paní Jahodové na zádech rozepnout čtveřici háčků podprsenky. A ve své nedočkavé předvídavosti objal svoji budoucí tchyni zezadu tak rychle, že její těžké prsy mu klesly do rozevřených dlaní. Jim však musela pomáhat obě Tomova předloktí.

Tentokrát se mu obratně nevyvinula, své bujně vyvinuté poklady mu dala k dispozici a zády se silně přitiskla k jeho hrudi. Jinak by totiž na výrazné dvorce s dudlíkovitými bradavkami určitě nedosáhl. Tom se na tu čnící vzácnost ihned soustředil.

„Ano, tak to mám, Tome, nejraději. Neboj se a klidně mi je kruť a vytahuj. To mě vždycky rychle a nádherně rozrajcuje. A můžeš i víc, ať spolu zapomeneme na všechny knížky světa. Vždyť ty ani nevíš, co pro mě znamenáš. Mi se na dnešek zdálo, žes mě, jako Mirek za mlada, při milování nemilosrdně dojil. Víš, že jsem se ve spánku udělala a probudila se úplně mokrá?“

Jindy hloubavý Tom to v tuto chvíli opravdu nevěděl a bylo mu to jedno. Smyslností čišicí hlas náhle rozdrážděné, starší ale kypré a stále velice žádoucí samice jej vzrušil natolik, že smysl jejích slov vnímal velice omezeně. Ne však její nahé tělo. Mohutné prsy plenil sice podle přání jejich nositelky, ale výhradně ze své vůle. A ta vůle se štěstí přinášející náhodou nevzpírala žádosti a žádostivosti touhou hlasitě vzdychající a po kopulaci viditelně prahnoucí statné ženy. Podřizoval se ochotně pouze samčím touhám svého výbojně trčícího pohlaví, které si zezadu, po průchodu hlubokou brázdou mohutné zadnice, iniciativně samo hledalo svůj v houštině skrytý cíl. A ten Tomův samonaváděcí pyj byl do něj zván velice nápaditým způsobem.

„Děláš mi to opravdu moc hezky, ale nepospíchej tolik. Zkus si ještě na chviličku polistovat v té mé knížce, která má sice jenom čtyři listy, ale pokaždé, když budeš chtít, bude taky vždycky jenom tvoje… Ale i jí bys to měl stvrdit tím závazným rukoudáním. Nejlíp hned teď! … Víš, když já jsem poslední dobu měla strach, že něco tak krásného už nikdy nezažiju.“

Takové výzvě žádný skutečný milovník v kůži vázaných starých tisků odolat nikdy nedokáže. Knize knih rozhodně ne. Tom nebyl výjimkou a nelze se tedy divit, že ani nad celkovým významem tohoto sdělení proti svému zvyku nehloubal. A ani letmo se nezamyslil, neboť v tuto chvíli byl velice pyšný na záplavu horkého medovitého sekretu, která jej hřála „na srdci“, na prstech a ve dlani. Ovšem i když tentokrát poslech okamžitě, svůj dobrý úmysl realizovat nestačil. To pro každého bibliofila vzrušující listování skutečnou knihou života přerušilo už první setkání prstů se zduřelým klitorisem. Nahé tělo paní Jahodové se nejdříve vzepjalo, po kratičkém celkovém ztuhnutí se roztřáslo, aby se pak zvolna a dlouho zklidňovalo a vláčnělo v Tomově náruči. Podpíral je opět za oba mohutné prsy, ale teď s jeho velice libým vzrušením nepříjemně kontrastovala obava, aby o to ke všemu svolné tělo ani lehounce nezavadil obnaženým žaludem erigovaného penisu. Ten se totiž netrpělivě domáhal svých přírodou udělených a nezadatelných práv na bouřlivé vysemenění v hlubinách dlouho křečovitě a tiše se svírající vagíny. I slastné vzrušující spasmatické ticho vzalo nečekaně, z Tomova úhlu pohledu sice logický, avšak také typicky žensky přízemní konec.

„Tome, pojď už mě raději osprchovat – ať nemáš na tom krásném koberci zbytečnou loužičku.“

„Tohle by naštěstí to moje prdelaté kůzlátko určitě neřeklo“, pomyslel si Tom, neboť mu přišlo líto, že aby vyhověl, bude muset kvůli takové prkotině pustit na svobodu obě nádherné kozy. Nehledě na to, že by rád hleděl, jak se ta loužička tvoří. Ovšem ze zkušenosti věděl, že o její údajné zbytečnosti je s takovouto ženou zbytečné hovořit. Proto se se sexualitou neobyčejně důkladně avšak zatím ještě převážně teoreticky seznámený mladík, jenž si své teoretické poznatky náruživě rád ověřuje v praxi, raději optimisticky zahleděl kupředu.

Do koupelny kráčející nahá paní Jahodová byla pro něj nově objevenou, dosud důkladně neprobádanou a vskutku neobyčejně rozsáhlou pevninou. Nepřehlédnutelný byl nultý poledník, symetricky a hluboce dělící vláčně se pohupující polokoule masité zadnice. Jejímu soustavnému a systematickému vědeckému studiu skutečný vědec, jenž je opravdu hoden toho jména, neváhá obětovat nejen každou volnou chviličku, ale žádá-li si toho věda – třeba i život!

A skutečně o život – nejspíš i o život po životě – Tomovi šlo, když na něj pod proudy vlažné vody svým životem a oběma mocným prsy nalehla ze svého kyprého těla živočišně se radující a tu ničím netlumenou živočišnost přímo vyzařující paní Jahodová. Tato kyprá a lesklá tlusťoška mu připomínala hravého lachtana a přes obludnost svých rozměrů působila náhle dívčím dojmem. A Tom si znovu a zřetelně uvědomil, že i taková žena je navzdory obecnému ideálu štíhlosti velice krásná – a hlavně neobyčejně sexuálně přitažlivá. V krví nalitém pyji zřetelně vnímal zrychlený tep srdce a budoucí tchyně mu nejen svojí nedočkavostí ale i společnými rysy ve tváři připomínala svoji dceru – jeho prdelaté kůzlátko. Ten přiléhavý výraz pro milovanou dívku v něm poslední dobu vyvolával nejmilejší ale také nejsmutnější vzpomínku.

Také proto se vzepřel svému chtivému pohlaví a zastavil vodu. Z maminčiných zásob ve skříňce za zrcadlem přinesl jednu plnou zelenou tubu březového šamponu a bezmála celý její obsah nanesl na oba mocné a mocně vzrušující prsy, jež se pod tím pěnícím nánosem počaly nádherně lesknou všude tam, kde se vznikající pěna neudržela. A Tom skutečně nedbal námahy. Se zalíbením mohutné prsy paní Jahodové pozdvihoval. Souhlasně, na střídačku nebo dokonce i současně, což však bylo pro jejich váhu přece jen o poznání ještě obtížnější. Hnětení a povytahování temně snědých bradavek z chomáčů bílé pěny by působilo docela esteticky chladně, kdyby zanedlouho nebylo provázeno žhavými vzdechy a vzrušeným šepotem.

„Ach, Tome, Tomíčku, nepospíchej přece tolik… Občas udělej přestávku, ať mám čas si toho užít… Né… né… na chvilku raděj přestaň! Já bych už z toho byla zase hotová… Ách, Tome… Děláš mi to opravdu nádherně… ách… ale stejně se divím, proč se ti ty moje měchy tak moc líbí… Áách, néé! Buď přece hodný, Tome! Vemena mi můžeš dojit až po hudbě utěšitelce.“

Hodný Tom přece jen vyhověl, avšak nejdříve tuhé dudlíky bradavek povytáhl mezi sevřenými rty téměř o polovinu jejich délky a pak je nechal mlasknutím vrátit se do původních rozměrů, čímž se krásným odstříknutím zbavily pěny a zcela nahé a tuhé opět čněly do prostoru.

„Předně, nemáte měchy. Díval jsem se včera do poznámek z vývojové biologie a podle kategorií a způsobu klasifikace pana doktora Žďárného máte melouny, které touží být kozami. Ovšem s dudlíky na stupovitých dvorcích, což je u melounovitých veliká vzácnost. Dudlíky skýtají kojencům sací pohodu a jejich tatínkům neobvyklé rozkoše, protože mají veliký počet nervových receptorů. To umožňuje – podle pana doktora – vyvolat jejich nositelkám orgazmus pouhou excitací těch zmnožených nervových zakončení. Zatím se vše jeví přesně tak, jak to mám zapsáno – ovšem vy mi bráníte v opakovaném experimentálním ověřování těch zajímavých vědeckých poznatků.“

„Ty si neuvěřitelné číslo, Tome! S tebou si Majka nejspíš ještě užije. Samozřejmě, že pan doktor Žďárný má pravdu. To ti i bez experimentu můžu odpřisáhnout. Když si mne Mirek poslední dobu přestal všímat, byla to jedna z možností, jak si to sama krásně udělat. Ale právě proto mám teď chuť na nějaké jezdecké číslo. Pokud tedy víš, o čem mluvím… A pokud máš – jak si mi slíbil – nachystaný magnetofon. Ale nejdřív mi ještě vysvětli, co jsou to ty stupovité dvorce pana doktora. Já mám ty svoje vystouplé.“

„To proto, že nemáte poetické vnímání světa, jímž je tomu gynekologovi ženské tělo. Stupy jsou buddhistické, výrazně kopulovitě vyklenuté kultovní stavby. Někdy i stupňovitě – ve více patrech. Obrázek hledat nemusím. Vám stačí zakroutit jemně bradavkou a na stupňovitou stupu si můžete sáhnout. Ale k tomu, co jsem slíbil – to jsem i splnil. Magneťák je nachystaný. Jenže nehodí se, abych naplival do tváře svým pedagogům a odešel od rozdělané práce,“ prohlásil rezolutně Tom a pak s vlažným úsměvem ve tváři seřídil ve sprše stejně vlažnou vodu. Obětavě smýval pěnu ze své korpulentní budoucí tchyně, hladil a laskal ji při tom i na těch nejintimnějších partiích těla s neskrývaným potěšením, ale v duchu si zarputile a majetnicky umiňoval:

„Vždyť ještě není tomu našemu mrouskání konec. Však počkej, ty můj macku macatý, jednou, až budeš mít poštěváka vytahaného až na paty, ještě budeš prosit, abych tě těma tvýma dudlíkama dorazil. O to se rozhodně připravit nenechám!“

Ta sveřepost myšlenky však neměla sebemenší vliv na jeho pozornou péči o toho macka macatého. I závěrečné sprchování, spojené s pozorným ručním stíráním pěny, mu přinášelo příjemné pocity. Jenže pouhý pohled na neobyčejně mocné kýty lesklého kytovce až palčivě žhnul a mrazivě vzrušoval.

Avšak zanedlouho jej paní Jahodová připravila i o tuto poměrně nevinnou rozkoš. Po vyběhnutí ze sprchy se sama zabalila do připravené veliké osušky a sama se vydala zpátky do Tomova pokoje. Tam se po chvilce bezradného rozhlížení dožadovala deky, kterou by mohla rozprostřít na zemi. Tom jí však sundal osušku, přehodil ji přes židli a když se dostatečně pokochal údivem nechápavě hledící paní Jahodové, padl naznak na svoji širokou válendu. Když se vzepřel na loktech, ukázal bradou na svůj výbojně čnící pyj.

„Račte bez obav sedlat, milostivá! Tato válenda je svařená ze stejných profilů jako támhleto balkónové zábradlí a místo drátěnky má výplet ze spousty polyamidových popruhů. Každý z nich unese zaručených pět metráků, takže nějaké obavy opravdu nejsou na místě.“

V tu chvíli nebylo zřejmé, zda je Tom pyšnější na vlastní konstrukci své festovní válendy, nebo na svůj nedočkavostí slzící zduřený penis – i když ten byl zcela obvyklé a navíc cizí konstrukce. Bylo však velmi dobře viditelné, že Tom opět zálibně zírá i na oba přibližující se prsy. A vůbec jej ani na okamžik neznepokojilo, že ve chvíli, kdy na svém pyji ucítil zkušenou ruku své budoucí tchyně, se nemohl pro tu záplavu vnad nadechnout. Po hladce uskutečněném prvním hlubokém zásunu se ty vnady povznesly do k laskání příhodné výše – stejně jako Tomova nálada, když po sepnutí dálkového spínače se místností rozezněla první nahrávka Radeckého pochodu.

Paní Jahodová sice měla zpočátku snahu ohlížet se dozadu a pátrat po neviditelném zdroji té pokoj nádherně vyplňující hudby, ale Tomovi stačilo, aby jí odchytil a bradavkou ve svých ústech stabilizoval mocně se pohupující pravý prs. Z hlasitého povzdechu a z náhle nepřítomného pohledu chtíčem již opět omámené tváře korpulentní souložící ženy okamžitě poznal, že se vydal do věčné přízně své budoucí tchyně těmi nejvhodnějšími cestami.

Čestný muž kráčí svojí životní cestou vždy zpříma a s hlavou hrdě vztyčenou. Proto bezodkladně vyrazil přímo kupředu – bezohledně tvrdým náporem svého přímo kamenného přirození, jehož hlava čněla skutečně hrdě vzhůru. Přímo do těch nejhlubších hlubin nenasytné a nyní opět šťavnaté pochvy paní Jahodové. Vždyť právě tudy vede sobotní cesta s Majkou do Prahy.