Poněkud perverzní komedie 18

Ačkoli slušně vychovaný a velice sečtělý Tom – ten ve své podstatě cynicky poetický romantik s nechutnými sklony k filosofii – viděl zřetelně práh jeho domu ponejprv překračující Majku a uvědomoval si vážnost okamžiku, stále žil v představě, že je to jen docela malý a docela obyčejný krok průměrně vzrostlé, mladé dívky. Unikalo mu zatím, že co do významu pro jejich budoucí společný život je to přímo obrovsky závažný skok o rozměru v řádu světelných let. Tak závažný, že jednou, a na stejném místě, tu jeho závažnost zřetelně pocítí, poněvadž ta závažnost dívčiny podstaty bude objektivně – tedy fyzikálně – měřitelná. Lze totiž úspěšně předpokládat, že dnes tak rozkošně boubelatá Majčina prdelka – bude-li za nějaký ten pátek při tradičním přenášení přes práh domu oděná v bílém – nebude ani o gram lehčí. To spíš jí o nějaký ten kilogram přibude.

Tom tentokrát na toto u něj jindy obvyklé hloubání neměl čas a ani náladu. Bonton mu totiž velel vpustit do domu dámu jako první – kdežto čerstvé životní zkušenosti nekompromisně žádaly, aby nejdříve zkontroloval, zda ty ručně šité kožené polobotky odešly i se svým proradným majitelem. Tom stál sice o tři schody níže, ale ani tak přes Majčiny nohy neviděl tam, kam vidět potřeboval.
Uklidnil se teprve tehdy, když Majčin svrchník věšel na ramínko a to pak na věšák vedle zrcadla na odkládací stěně poblíž vstupních dveří. Ani velká nákupní kabela tu už nebyla. Proto neprodleně a obratně vsunul klíč z vnitřní strany do zámku domovních dveří a s vervou tím klíčem dvakrát otočil.

„Konečně je můj dům můj hrad a i venkovní svět je takový, jaký – a hlavně kde – má být! Teď už vše bude jako obvykle. Konečně nadešel čas na romanticky něžné plnění těch nejintimnějších přání mého rozkošného kůzlátka“, pomyslel si a protože byl náhle ve výborné náladě, doplnil se hravě „jež je dnes obzvlášť boubelatě prdelaté. A ta nádhera čeká na mne!“ Pak ve svých němých úvahách pokračoval.

„Po těch sériích bouřlivých souloží s rujnými a přece jen už poněkud odkvetlými krasavicemi, při nichž jsem ve žhavých křečích slasti vyplýtval nejeden kýbl semene, konečně nadešel ostřílenému a záplavou těch mnoha mokrých orgasmů vítězně prošlému kozákovi čas pro opravdu poetické odpoledne. A v něm ten zkušený a mastmi mnoha vagín mnohokráte mazaný praktik – s cudně přítulnou, nahou a jako právě rozvitý květ orchideje křehkou a svěží dívkou v náruči – bude postupovat jen velice zvolna, aby se mu dívenka nepoplašila. Jak bude ubývat slunečního svitu, tak bude přibývat palčivé touhy a vášnivého vzrušení, v jehož cíleně stupňované žhavé záplavě se ta dosud netknutá dívka ponejprv zcela odevzdá. Plná vzrušujícího studu, avšak vedena nezvladatelným chtíčem, se široce rozevře, tou mnou záměrně jen velice zvolna a dlouho ukájenou touhou se bude ztrácet sama sobě – a proto si ani nevšimne, že již není panna, že již byla zmrhána, že pel její nevinnosti byl jednou pro vždy a opravdu nenávratně setřen!

Co krásnějšího si ještě mohu od tohoto světa přát?! Vždyť vyznavači koránu právě pro takovouto vidinu s nepředstíraným nadšením zanechávají osudu nejen své majetky, nýbrž i ještě mladé manželky a – ovšem s požehnáním Proroka – jdou si ve svaté válce s nevěřícími psy nechat sekat hlavy!“

Všestranně poučený a jako vždy podrobným plánem vybavený Tom už ve vstupní hale velmi opatrně objal Majku, aby ji dlouze a něžně políbil na pootevřené rty. Na její skvostně tvarované a nepopsatelně svěží rty. Na ty rty, o nichž napsal báseň, kterou dnes nositelce tohoto živého šperku před neopakovatelnou slavností smyslů dá darem.
„To abys měla ještě hezčí vzpomínku,“ sliboval jí v duchu. „Ještě nikdy ti nikdo nedaroval orchidej. Ještě nikdy jsi neletěla letadlem – a vlastně ani nejela taxíkem. Ještě nikdy tě nikdo nenazval mladou paní. K tomu přece logicky náleží: Ještě nikdy nikdo pro mne nenapsal tak poetickou báseň! Proč bych i v psaní na papír neměl být první, když první báseň, psanou mým perem na čtyři listy tvé v pravé kůži vázané knize knih, sis už u mne objednala?! A vůbec nejlepší bude, ty moje boubelatě prdelaté kůzlátko, když budeš moci spolužačkám tvrdit: A ještě nikdy nikdo mi první pro mne psanou báseň tak pěkně nepřednesl!
Dívka tak vzorně způsobná a i ve své paličaté divokosti v podstatě docela něžná – avšak ve věcech lásky poněkud nesmělá – si trochu té romantiky určitě zaslouží!“

Zahleděl se tedy do Majčiných chrpově modrých očí, pak pohlédl i na ten v básni opěvovaný živý a nepopsatelně svěží skvost, jenž byl údivem z rozlehlosti a výbavy domu stále tak svůdně pootevřen. A ihned potom – avšak s vroucností, jaké jsou schopni pouze romantičtí a čisté lásky chtiví mladí milenci, a po nich už jen po slávě a penězích neúnavně pasoucí prodejní herci – tiše Majce recitoval:

„Pel a perleť motýlího křídla,
barvu peří plameňáků,
vznosné křivky šíjí věrných labutí,
matný lesk a vůni růžového mýdla,
kyprou hebkost plátků vlčích máků
i jarního vánku vlahé vanutí…
To vše na pomoc si můžeš vzít
– svěží plnost dívčích rtů
však nedokážeš věrně zobrazit!“

Dostatečně věrně nelze však také vylíčit Tomův údiv, když bezprostředně po jeho procítěném rétorském výkonu jej Majka, s tvářemi stále rudě hořícími po tom nepatrném množství vaječného koňaku, prudce obouruč objala, z těch opěvovaných a na jeho rty silně přitisknutých „vznosných křivek šíjí věrných labutí“ vystřelila rychlostí, za kterou by se lovící chameleon stydět určitě nemusel, skutečně dravý jazyk, jímž mu bez okolků nestydatě rozevřela zuby a rejdivě zkoumala patro.

Vyjevený Tom si ještě ani nestačil řádně uvědomit rozdíl mezi svým úmyslem romanticky něžného a cudného polibku a mezi touto nenadále explodující žhavou realitou, když Majčina jako její jazyk čiperná ruka, bez ohledu na odletující knoflíky poklopce, se mu vedrala do rozkroku kalhot. Silně jej tam rafla za varlata. Za orchis – jak je pojmenovali již staří Řekové. Sečtělý a s historií lidstva dobře obeznámený Tom z toho usoudil, že jeho rozkošně prdelaté kůzlátko mu tím rafnutím za koule sděluje svoji poetickou touhu po květině. Ten gestem vyjádřený přímočarý příkaz: Orchis dej! je třeba vyložit psychoanalyticky tak, že dosud netknutá panna podvědomě ale nepochybně hledá dnes jí darovanou orchidej. Proč by jinak Tom – okamžitě poté, co v Majčině klínu nabyl přesvědčení, že mu tam ruku chtivými pysky olizuje své kostky cukru nedočkavá a už slintající kobyla – se vymanil z Majčina objetí a šel pro tu orchidej do kuchyně?

„Asi si ji vzala paní Vojtovičová. A já se jí ani nedivím. Vždyť živé orchideje v květinářství jsem ponejprv viděla až dnes v Praze. Tady je ani v jednom nemají“, tak věcně a naprosto nevzrušeně Majka reagovala na Tomův dotaz, jestli nevidí, kam ta květina – jejíž květ v rozporu se svým řeckým pojmenováním místo varlat tak nádherně připomíná rozevřené nabízející se ženské pohlaví – se z kuchyňského stolu poděla.

„To by si paní Vojtovičová nikdy nedovolila“, oponoval Tom. „Nejspíš bude nahoře v ložnici. Pojďme se tam schválně podívat“, dodal a už nesl cestovní tašku z kuchyně do patra. Z Majčiny reakce na svůj poeticky něžný polibek totiž soudil, že opět jednou naletěl těm potrhlými češtinářkami za vzor dávaným literárním velikánům. Jako by jej opět svým dostavníkem dostihl ten impotent Johann Wolfgang – kníže básníků, který i v mládí nebyl štonc přeříznout pěknou holku a místo toho svým Utrpením mladého Werthera nejednoho romantiky chtivého mladíka dohnal až k sebevraždě. A na takové komediální perverzi vybujela klasikova sláva!
„No a co?! Když se klasiky opěvovaná romantika nekoná, místo sebevraždy bude nejlepší jít bez cavyků in medias res – tedy přímo k jádru věci, když to Majce vyhovuje“, němě cestou vzhůru do ložnice přemítal Tom už na prvním schodu.

„Obzvlášť, když Majčina věc je dnes tak nestydatě nedočkavá a aktivní. Ano, aktivní – to je to slovo, které tu dívku vystihuje celou. A pravděpodobně víc než oblečenou ji vystihuje celou nahou. Nejspíš mi to moje boubelatě prdelaté kůzlátko z marnivé touhy po obdivu nelhalo. Podle vyprávění zkušenější a nepochybně neřestné spolužačky pití vaječného koňaku – vzhledem i chuťově velmi podobného spermatu – u něj opravdu vyvolává tak silnou a neodbytnou představu polykání mužského semene, až se mu ta jeho orchidej orosí, rozvoní a touhou po pyji palčivě rozesvrbí. To není na osmnáctiletou dívenku ze spořádané rodiny nejhorší! Jeho kozatá maminka si může myslet co chce, ale toto zatím netknuté kůzlátko už pořádného capa pravidelně potřebuje. Jako každá dospělá koza drbání!
Ostatně, i ten pokus o přípravu vaječného koňaku v mém šourku tomu všemu nasvědčuje“, pomyslel si Tom uprostřed schodiště a z dlouhé chvíle po zbytek výstupu do patra svůj intelekt zaměstnával obecnou úvahou o moudrosti, obsažené ve rčeních našich předků. Vždyť rčení našich předků i zadků, jež se týkají svébytného života pohlavních orgánů, jsou vždy obzvláště vydařená. A jedno takové rčení se mu nyní hodilo do interního komuniké k právě prožité události:
„Chtít vedle sebe v posteli výhradně něžnou a cudně poetickou milenku to je – krom toho, že je to neuvěřitelně blbý nápad – proti přírodě, proti přirozenosti a proti přirození každé smyslné dívky. Vždyť je to stejně moudré jako chtít z kozí pitky dělat patrontašku!“

Takto ideově posílen a proto již v dobrém duševním rozpoložení udělal krok – avšak zůstal vyděšeně stát na posledním schodu. Ode dveří do ložnice, za než nedočkavá Majka vedena neomylnou intuicí už dorazila, zazněl její údiv:
„To bych si nikdy nemyslela, Tome, že tady najdu.“
Tomovi se v tomto okamžiku snad i srdce zastavilo a raději se přidržel zábradlí – „takový pořádek a tu moji nádhernou orchidej! Zlatá paní Vojtovičová!“

„Zlatá paní Vojtovičová!“ pomyslel si Tom ironicky, ale s úlevou, neboť teprve v tom závěrečném Majčině zvolání nad jejím nevěřícím údivem na celé čáře vítězila dobře slyšitelná a rozeznatelná radost.
„Kdyby například na křesle našla občanský průkaz svého vždy i na koupališti vzorně odokladovaného otce – ta její radost by přece jen byla o poznání menší – a na tu zlatou paní Vojtovičovou by určitě nedošlo. Jestli ale nakonec není přece jen lepší, když je taková holka raději jen hezká. Dobře vyvinutý dívčí intelekt je záludný. Není na první pohled vidět a při tom je většinou mnohem nebezpečnější, než nepřehlédnutelně bujně vyvinuté kozy!“

Když Tom po tomto konstatování nahlédl ode dveří do ložnice, musel se ironicky pousmát. Že bude všechno vzorně uklizeno, o tom nepochyboval už když odcházel do Splitu. Že zlatá paní Vojtovičová zajde – ovšem jen do kotelny – a zapálí pod kotlem, na to se mohl spolehnout. Že na peřinách širokého dvojlůžka v ložnici bude to nejkrásnější a nejmilejší maminčino damaškové povlečení zářit svým bělostným hedvábným leskem, to věděl. Vždyť je viděl z balkónu pečlivě odložené na křesle u toaletního stolku. Ovšem položit na maminčinu polovinu lůžka doprostřed peřiny ve skleněné misce plovoucí orchidej – dříve maminkou často vzpomínanou obrovskou vzácnost z její svatební kytice – to by jej nikdy nenapadlo. Příliš mu to připomínalo věnec na bílé mramorové náhrobní desce.

Ne tak Majce. Ta se okamžitě vydala na takto vyznačenou stranu postele a když přišla blíž, přeběhla rychle na protější stranu a pak zajásala:
„Ta paní Vojtovičová je lepší, než jsem si myslela! A je ohromně praktická. Pojď se, Tome, podívat! Ona skutečně myslí na všechno.“
„A při tom stále jen na jedno a to samé“, pomyslel si Tom, když uviděl z pod peřiny vyčnívající velkou bílou froté osušku, která dělila délku lůžka na tři téměř shodné části. Nahlas však prorokoval:
„Tak se mi zdá, že vy dvě si nakonec bude docela dobře rozumět. Mě by to nenapadlo,“ dodal nevzrušeně, neboť ta bílá osuška mu naopak připadala velice nepraktická. S praním krvavých skvrn z bílého prádla už měl své praktické zkušenosti. Ostatně s vysokými nároky paní Vojtovičové na hygienu také a proto navrhl:
„Viděl bych to na sprchu, pak vanu teplé vody a teprve potom na zalehnutí do těchto bílých orchidejí. Pokud nechceš svačinu, tak se můžeme ihned zařídit přesně podle instrukcí zlaté paní Vojtovičové.“
Po těch slovech podal zvědavé Majce lístek, jenž ležel na jeho polštáři. Docela úhledným písmem na něm stálo:
Tome, omlouvám se za to zdržení. Teď už ale neztrácejte čas! Rychle osprchovat, zalehnout, zbytečně nevylézat a hlavně nepospíchat! Všimla jsem si, že ledničku máš jako obvykle plnou. Tak až zítra v poledne vám pošlu oběd. Zdraví a závidí M. V.
„Takovou starost si o mne moje mamka už dávno nedělá! Můžeš mí říct, Tome, jak to děláš? Že se ti moje mamka snaží udělat i to, co ti na očích nevidí – to mne vůbec nepřekvapuje. Jsi pro ni takový zeť, jakého by chtěla mít manžela – a přímo se v tobě vidí. Že nám tvá teta Kristýna snášela v Praze první poslední – tomu taky rozumím. Pro ni budeš stále ten roztomilý zlatovlasý synoveček, a teď už i nebohý siroteček, který ji měl už dávno tak rád, že si ji tehdy několikrát i s maminkou spletl. Ale nezlob se na mne – mám najednou takový pocit, že s tou paní Vojtovičovou to nebude jenom tak. Kdybych tě neznala, tak bych si vážně mohla myslet, že jsi na staré ženské a že s ní něco máš. Tu její neuvěřitelnou a nezištnou ochotu si jinak vysvětlit neumím.“

Kdyby toho byl v tomto okamžiku schopen, Tom by pro větší výstižnost inovoval známé rčení o hrkajících starých pendlovkách do opraveného znění: Hrklo v něm jak v mladém Tomovi! Poněvadž to neinovované a tradované hrknutí starých pendlovek obvykle stačí k tomu, aby člověk na okamžik zmlknul, využil té chvilky k inventuře všech svých poznatků o chování svého otce, jemuž takováto nařčení ze strany manželky byla vždy pouze důvodem k lehkému pousmání. Mohl a musel si to pousmání dovolit, neboť co vynikající stratég i taktik otec věděl, že nejlepší obranou je útok – ovšem útok parodovaný ironií, aby útočnice okamžitě věděla, jak málo je její aktivita pro napadeného nebezpečná. A Tom v té kratičké chvilce následující po hrknutí nabyl přesvědčení, že tentokrát nesmí nechat věci volný průběh, aby se sama nějak sprovodila ze světa, neboť stáčí nějaký nenadálý závan větru – a někdy naopak stačí i větry zaražené – a i malá jiskřička podezření může založit všezničující požár.

„Skláním se v obdivu před tvými neomylnými pocity a dobrými znalostmi. Ale dovol, prosím, abych tě směl trošičku doplnit. Poněkud mne v mých zálibách podceňuješ a omezuješ. Až zajdeme vedle do mého pokoje, uvidíš, že nad postelí mám na zdi čtyři menstruační kalendáře, nadepsané Magda, Iva, Nataša a Táňa. To proto, abych mohl bezchybně vyplnit jako ve sborovně vedle visící rozvrh hodin a nezval si je sem v pro ně nevhodnou hodinu nebo, jak to mám nejraději, na celou noc. Ovšem přes den – a sousedi ti to milerádi potvrdí – není zvláštností, že mi tu po domě lítají čtyři málem nahaté ženské ve věku už od osmnácti let. A jedna je hezčí a prdelatější než druhá! Já si totiž neumím vysvětlit, jak jsi mohla zapomenout na tři dcery paní Vojtovičové.“
„Nechápu, proč se tak čertíš. Víš, Tome, když jsi ale začal s těmi dcerami, tak je mi najednou záhadou, proč chodíš se mnou a ne třeba s Táňou. Ta je opravdu moc krásná, to se jí musí přiznat, a když uvážím, jak dlouho k vám paní Vojtovičová chodí a jak důkladně zná tento nádherný dům, tak je mi divné, že se tu nepokusila usadit jednu ze svých dcer. Jenom se mi nesnaž namluvit, že se ti ani jedna z nich nelíbí!“

Tom si uvědomil, že má v tomto souboji proti sobě velice zdatného soupeře, jenž každé jeho dílčí vítězství hravě změní v zákeřně nastraženou past. Něco podobného u svého prdelatého, dosud tak sladce bezelstného a jen občas paličatého kůzlátka ještě nezažil a ani neočekával. Jenže tuto jeho kombinaci ženského intuitivního myšlení s mužskou logikou není radno ani na okamžik podceňovat.

Naštěstí si vzpomněl na základní poučku svého šachového trenéra ještě z devítiletky: Musíš rozvíjet hru především tím směrem, kde vidíš nebo jen tušíš soupeřovu slabinu! Proč by se tedy měl obávat nejhoršího, když při této partii má ve hře i nejsilnější figuru – dámu jménem Pravda.

„V srpnu to bylo rok, co na tenhle můj vkus byla zvědavá moje maminka. A rovnou mi řekla, že by byla nejméně tak ráda jako paní Vojtovičová, která se však o tom ani slůvkem nezmínila, kdybych se oženil s jednou z jejích dcer. Paní Vojtovičová by měla o starost méně, maminka by měla pocit, že za všechnu prokazovanou péči zaplatila tím nejlepším co má – a já bych kromě pohledné manželky získal i velice zkušenou a dobrosrdečnou tchyni. A to je vzácnost, jakou ještě neumím docenit.“
„Promiň, Tome, že jsem ti to připomněla. Opravdu jsem nechtěla, aby se ti vybavila tak smutná vzpomínka. Zklamat maminku bych nikdy nechtěla. Jestli ti to nevadí, nechme toho a zaveď mě už raději do koupelny. Přeskočila mě z toho najednou zima. Než se rozehřeje lázeňský válec a i pak – ve vaně teplé vody – si přece můžeme hezky povídat.“

„Na vanu zatím nemáš nárok. Abych nejednal proti přání mé maminky, musím vždy – když to uznám za rozumné – poslechnout rady paní Vojtovičové. A ta mi tu písemně radí neztrácet čas, rychle se osprchovat, zalehnout, zbytečně nevylézat a hlavně nepospíchat! Ztrátě času topením v lázeňském válci zabrání plynová karma a po rychlém osprchování můžeme zalehnout – zatím do té vany – když si to přeješ. Zbytečně nevylézat a hlavně nepospíchat – to jsou přece také docela rozumné a i ve vaně s teplou vodou dobře splnitelné požadavky“, prohlašoval sice Tom, ale raději neotálel a při ukazování cesty do koupelny pospíchal.

Měl pro ten spěch velmi vážný důvod. Přece jen bude i tentokrát mnohem lepší než na vynikající inteligenci svého prdelatého kůzlátka spoléhat raději dál na jeho poněkud zbytnělé emoce – což, jak již bylo jednou uvedeno, je nejúčinnější při zbytnělém poštěváčku. A kde jinde než ve vaně teplé vody je možno tomuto spouštěči rozkoše tak rozkošně bytnět?

„Teda, Tome, takovou nádheru jsem nečekala! A to příjemné teplo! Čím se tady topí? Kamna ani radiátor nevidím“, oznamovala po naplno osvětlené koupelně se rozhlížející Majka a zamířila k neobvykle široké vaně, která obezděna bílými obkladačkami se leskla bílým smaltem a oslňovala vyleštěnými mosaznými kohoutky a stejně zlatou ruční sprchou.
„Právě jsi pochválila dědečkův Jadran. Tím by sis u toho teplomilného vodomila velice šplhla. Kdybys měla to štěstí a přišla mu to říct před devíti roky. Teplé Jaderské moře měl tak rád, že se kvůli němu stal středoškolským profesorem matematiky, deskriptivní geometrie a fyziky. Aby měl v létě na svoji lásku dost času, nechal studia architektury a dlouho dobu se ani neženil. Až když si navrhl tento dům a začal jej za vydatné finanční pomoci svého otce stavět, tak tato jím navržená a na zakázku vyrobená vana se mu stala osudnou.

Když si totiž přijel do sléváren litiny v Blansku dohodnout nějaké důležité detaily litinových radiátorů, tak s majitelem slévárny zahlédli, jak nad tímto krásně smaltovaným dvoumetrákovým drobečkem zasněně stojí mladá žena v šedivém pracovním plášti. Na svůj vlídný dotaz, zda se jí tato vana líbí, děda uslyšel, že závidí té, která se v ní bude koupat, protože u nich doma mají k tomuto účelu pouze necky a ty jsou v porovnání s touto vanou velice úzké.

Děda byl velice svérázný romantik. Když vybavil technické záležitosti, tak se majitele slévárny přeptal z jaké rodiny je ta zasněná mladá žena. Když se dověděl, že tuto dosud svobodnou nejmladší dceru nedávno ovdovělé uklízečky na faře v nedaleké vesnici přijali také jako uklízečku, nechal si ji zavolat do kanceláře. Představil se jí, do ruky jí dal svoji navštívenku a pak prohlásil:
„Slečno, pokud byste měla zájem koupat se v mé vaně vy, pak mi, prosím, asi tak do týdne, napište na dole uvedenou adresu. Rád přijedu za vámi a za vaší maminkou, abychom dohodli podrobnosti. Abyste tomu správně rozuměla, nechci vás najmout jako uklizečku, ale zde, před vaším šéfem, vám sice poněkud neobvykle, ale zcela vážně nabízím, manželství. Pokud by vám tedy nevadil ten dvanáctiletý rozdíl věku.“

Ta mladá žena se tehdy neuměla zorientovat, protože nevěděla, kdo z nich se zbláznil. Jestli solidně vyhlížející třiatřicetiletý středoškolský profesor s novým domem v hlavním zemském městě Slezska, nebo ona – nedávno jedenadvacetiletá – ze zapadlé vesnice na Drahanské vrchovině úplně nemajetná uklizečka, kterou až doposud nikdo solidní pro tu chudobu nechtěl. Vždyť je to jako z červené knihovny!

„Takže ty, Majko, máš proti mé babičce velikou výhodu. Dědečkův Jadran můžeš používat – aniž by si se musela nejdříve vdávat. Ovšem, jak se tak dívám, bylo by asi lepší sprchovat se bez oděvu.“
„A můžeš mi říct, proč ji tak z ničeho nic tvůj dědeček chtěl? Vždyť ji ani neznal. Jak mohl vědět, že se budou k sobě hodit?“
„To je tím rozdílem mezi tehdejší zaostalostí a dnešní moderní dobou, plnou ženské emancipace. Můj dědeček si v tom středním věku přece jen už všiml, že muž a žena se k sobě hodí hlavně proto, že to co ženě chybí, tak to muži na stejném místě nadbývá a proto do sebe nádherně zapadají. Babička až do své smrti však věřila tomu, že dědeček se vyznal v lidech a v ženách obzvlášť. Proto z jediného jejího zasněného pohledu vyčetl víc, než dnes kádrovák z dotazníku a ihned věděl, že to zapadání s babičkou bude velice slastné a rozkošné. Věděl, že babička jej bude zbožňovat a cítil, že on tak krásné a od prvního pohledu milé ženě rád bude bohem laskavým a milosrdným. Tomu šedivému pracovnímu plášti totiž při každém pohybu hrozilo, že přijde o své velice namáhané knoflíky a uvnitř pláště vězící mladé ženě byly necky určitě úzké přes boky.
Tento můj dědeček se vždy držel fyzikální podstaty věci, výborně uměl počítat i kalkulovat a nebyl váhavý střelec. Jeho rozhodnost na babičku už během toho týdne na rozmyšlenou udělala veliký dojem. Její maminka – moje prababička – to po návštěvě mého dědečka viděla úplně jednoduše. Bohatí lidé mohou mít své kaprice jednoduše proto, protože na ně mají. A tento vzdělaný člověk má krom peněz a dobrého chování i velice bystré a upřímné oči.“

„Škoda, že už umřel. Toho bych opravdu ráda poznala. Ale víš co, Tome?! Poděkujeme mu způsobem, který by se mu asi moc líbil. Tím naším poděkováním bude příběh jeho vany stylově pokračovat. Nech ale svítit jen světla u zrcadla – já bych si v tomhle osvětlení připadala tak strašně jako u gynekologa. A než se osprchuju, tak do vany napusť trochu teplé vody, aby ta litina nestudila. Hlavně si zajdi pro ten sáček prezervativů! Čemu se tak směješ?“
„Mám radost, že jsi tak rychle pochopila dědečkův svérázný smysl pro romantiku. Velice jsi však nedocenila jeho genialitu. Ta vana je současně držák dvou litinových radiátorů, které vyhřívají nejen ji, ale přes odmontovatelnou obezdívku a skrz tyhle průduchy i koupelnu. Dokonce i přívodní trubky k radiátorům vyhřívají kachličky v podlaze před vanou. Dědeček byl opravdu teplomilný a proto dole v kotelně jsou pro jistotu kotle dva – každý buď na uhlí a koks, nebo na plyn. V tuhle dobu je díky paní Vojtovičové v provozu ten s namontovaným plynovým hořákem. Ten podle dědečkova záměru vytváří to, čemu on říkával primární fyzikální teplo domova.“

„Stejně si neumím představit, jak ti dva spolu žili. Takové rozdíly – to určitě nebylo bez problémů. Ty si myslíš, že v tak nerovném manželství mohla být babička opravdu šťastná? Dělat manželovi přes den uklizečku, kuchařku, vychovatelku dětí a v noci milenku – to není moje představa šťastného manželství. S tím nepočítej ani náhodou!“
„Máš úplnou pravdu. Těch problémů byla spousta. Například babička odmítala jinde obvyklou služku a dědeček ten názor moudře ctil až do okamžiku, kdy babička čekala moji maminku. Pak ale trval na tom, že služka bude – už proto, aby babička nebyla v takovém stavu sama doma – i když tehdy novou porodnici tu máme stále téměř naproti. A moudře nic nenamítal ani když po obědě babička stála u dřezu a myla nádobí, zatím co velice pohledná osmnáctiletá služebná seděla v kuchyni za stolem a babičce četla Homéra.
Děda totiž miloval krásné ale vzdělané ženy. Skutečná ženská krása je dar od pána boha. S tím se nedá nic dělat. Ovšem vzdělání své manželce by měl dopřát každý rozumný muž i když není zrovna středoškolský profesor. Jestliže si babička zamilovala dědečka až při prvních a každoročně opakovaných prázdninách u moře, dědeček něco lásce velice podobného pocítil v té chvíli, kdy jeho manželka při úklidu obrovské knihovny sama vytáhla z regálu Máchův Máj a na prach pak na dlouho úplně zapomněla.
Já však, Majko, vůbec nechápu, jak jsi mohla zapomenout na to sprchování. Chceš březový nebo vanilkový šampon? Větší výběr momentálně není.“

Zanedlouho po této nabídce i našemu náruživému organizátorovi dnešního výjimečného dne nastala ta velice vzrušující, někdy i velice překvapující, ale hlavně dost četná ještě.

Ještě nikdy se nesvlékal spolu se svým tak rozkošně prdelatým kůzlátkem, jež z něj nespouštělo své modré oči a otáčelo se za ním jako slunečnice za sluncem. Ještě nikdy neviděl na jeho hořících tvářích tak okouzlující směsici studu, nedočkavosti a především chtivé smyslnosti. Ještě nikdy neviděl, jak se dokáží i v teple a bez jakékoliv taktilní excitace tvrdě zahrotit čokoládové bradavky tuhých dívčích prsů. Ještě nikdy nemohl tak zblízka a tak podrobně za plného osvětlení zkoumat půvaby ještě dívčího avšak do smyslné ženskosti kvapem dozrávajícího těla, obdařeného stále ještě dětsky hebkou a svěží pokožkou. Ještě nikdy před ním nestála nahá, fyzicky nádherně vyspělá a usmívající se dívka, která se rozhodla darovat mu celý svůj stud i to své poprvé. A ještě nikdy při pozorování té největší pozemské i vševesmírné nádhery nezaznamenal úplně nulovou odezvu ve svém rozkroku!

Tom – avšak až na ten svůj stávkující orgán – ztuhl celý a nehybně hleděl Majce do modře rozzářených očí. Hypnotizoval ji upřeným pohledem v naději, že podlé zrady prvního a stále schlíple visícího představeného milosrdného bratrstva jeho tělesných orgánů si nepovšimne. Nedokázal si tento trapas vysvětlit. A ani když Majka s úsměvem na smrt jdoucí svaté mučednice povystoupila na špičky a růžové konečky těch čokoládových bradavek mu vtiskla do pokožky na hrudi – to aby jej mohla lehce políbit svými nepopsatelně hebkými rty – ani tehdy nebyl o nic moudřejší.

„Ta ostuda! Ten nedávno na dvou macatých a vždy jebuchtivých ženských tak důkladně trénovaný zmetek si snad vzal dovolenou!“  pomyslel si Tom.

Byl tím zdrcen a nedokázal si tu podlou zradu svého převora vysvětlit. Vždyť v případě své maminky, stejně jako v případě její přítelkyně paní Vojtovičové a její dcery Ivany a dokonce i v případě Majčiny maminky – obézní paní Jahodové – se ten mrzký zrádce vždy zachoval tak zmužile, jak se od něj očekávalo. Už při prvním pohledu na předváděné a pro někoho i problematické půvaby jim vždy řádně vzdával čest v přímo kamenném pozoru!

Neštěstí však zmizelo tak náhle a nečekaně, jak vzniklo. Když se nahá Majka otočila a od odkládací stěny plné šatstva a od sloupce poliček vykročila ke sprchovacímu koutu, stačilo, aby se ponejprv prostřídaly její dva téměř dokonalé úplňky skořicově snědých hýždí a aby se solidárně s nimi rozpohybovaly i Majčiny stejně snědé, přiměřeně široké a kypře oblé vysoké boky, které to nádherné pozadí dotvářely do symbolicky srdcovitého tvaru.

Tom nejdříve málem zapomněl úžasem nad tou nádherou dýchat. Ty půvabné křivky měl dosud především v paměti svých dlaní a prstů, poněvadž tmavá a chladná chodba domu s další obývající jej rodinou není zrovna ideálním místem pro prohlížení tělesných půvabů nahé dívky. Že však v době upnutých texasek a riflí zažije takové překvapení, to tedy nečekal. Majčina pohybující se kyprá a již žensky oplácaná zadnice nádherně kontrastovala se štíhlým pasem křehkého a štíhlého dívčího těla, jehož graciézní štíhlost ještě zdůrazňovaly rozpuštěné, rovné a do pasu dlouhé černé vlasy.

Složitý reflexní oblouk se vybavil bleskurychle. Počáteční spouštěcí optický vjem jím proběhl a byl průběžně transformován sice zcela bez Tomovy vůle, ale k jeho plné spokojenosti. Krev do kaveren topořivých tělísek se nahrnula s vehemencí natlakované hydraulické kapaliny, proudící do pracovního válce hydraulického akčního členu. A Tomův pyj akceschopně mohutněl jakoby byl hydraulikou skutečně ovládán, jakoby byl prodlužován vysouvajícím se pístem. Ještě než ze sprchy zazurčely první kapky vody, Tom byl přesvědčen, že svým penisem by té vody mohl hravě zvedat plné kýble.
Ucítil teplo i v ušních boltcích a v uších mu hlasitě šumělo, když s nahoru tvrdě čnícím pohlavím neprodleně vyrazil kupředu. Uchopil Majku zezadu za její tuhé prsy a přitáhl si ji k sobě prudce a tak těsně, že dokonale erigovaný falus, se vzhůru čnícím poloobnaženým a již mokrým žaludem, jí hravě vklouzl do hlubokého hebkého žlábku mezi svalnaté ale vláčně kypré a velice jemně ochmýřené bochníky nádherně rozehřátých zadních tváří.

Ten přímý kontakt s Majčiným hřejícím tělem mu způsobil slast, pod jejímž vlivem se mu nepochybně sepnul i spínač jeho eroticky laděného automatického editoru. V tomto psychickou úlevu přinášejícím ale rostoucí fyzické vzrušení působícím okamžiku mu totiž vědomí naplnila samovolně vysyntetizovaná deklarace dolňáka:
Kůzlátka, kozy, dudy, měchy i obludné cecky, hýčkám a laskám vás vždy rád a rád vás mám opravdu všecky. Však bez prdele, pánové, snad jste už pochopili – ženská bez macaté prdele má u mne po prdeli!

Spokojen se svým oduševnělým výtvorem usoudil, že je dostatečně nad věcí, že má konečně své tělo pevně pod kontrolou a ani to Majčino nebude problém zvládnout. Hlavní je, když už pyj ocelově stojí, neklesat na duchu, aby si holka nemyslela, že se ji chystá obskočit vyplašený zajíc!

Byl by si tu slast z intimních doteků tak vzrušujícího, nahého a nečekaně nádherného dívčího těla vychutnával rád a mnohem déle, ale to by jej ta dívka nesměla dlaněmi a prsty svých podle těla a dozadu spuštěných paží šimrat na ochlupení šourku a znalecky jej prohmatávat a potěžkávat. A nesměl by žhnoucím vzrušením nasáklým tichem koupelny zaznít vemlouvavý dívčí šepot: „Pusť mne ještě na chvíli, ať si jej můžu konečně jednou v teple pořádně prohlídnout! Vždyť ti to nic neudělá a času máme dost.“

Jestliže přání oblečené dámy rád vyplní každý galantní muž, tak přáním dámy zcela nahaté by okamžitě nevyhověl jen málokterý i z naprostých debilů. A přestože Tom málokterý naprostý debil nebyl, váhal a měl k tomu důvody. Ta krátká chvíle dotyku pyje s boubelatou Majčinou prdelkou jej příliš silně vzrušila a její dychtivý zájem o podrobné vyšetření tvrdě zduřelého pohlavního orgánu Tomovo vzrušení ještě posiloval. Ovšem čím tvrdší byl jeho pohlavní úd, tím měkčí bylo jeho srdce, které však logicky – až na ten fakt, že pro falus zběsile pumpovalo krev – nemělo s celou záležitostí nic společného. Sečtělý Tom však věděl, že společné sexuální prožitky mohou při častém opakování tak silně utužit milostný vztah, že po nějaké době na tuhosti penisu už ani nezáleží a také proto neodmítl.
A udělal moc dobře. Jinak by se nemohl pokochat pohledem na Majčinu vzrušením nachovou tvář, v níž jej zaujaly výrazně se lesknoucí oči. Neviděl by také na snědé krajině jejího těla dvě vysoko a strmě čnící nádherné věže vysílačů na Jestědu a nedokázal by správně přijímat to celkové rozdychtění, vysílané jimi na vlnové délce žhavé smyslné touhy. I z lesku těch očí se dalo vyčíst, že se Majka pouhým pohledem na Tomovo pohlaví nespokojí.

Když se mu však – po hbitém polibku s rukama obouruč na jeho tvářích – k předmětu svého zájmu sklánějící se Majka zahleděla do klína, viděl už jen její vlasy, z nich vyčnívající ramena a ještě níže široké boky. Ta nesmírně vzrušující boubelatá prdelka byla skryta pod rozpuštěnými vlasy. To jej uklidnilo. Obdobný zájem a následnou ústní péči o svůj ztopořený pohlavní orgán přece již nejednou zažil jak od Majčiny maminky, tak od v této disciplíně velice zkušené a zdatné paní Vojtovičové. I když divoká Magda v tomto oboru neměla konkurenci, dokázal její živočišné náruživosti vzdorovat tak dlouho, dokud jej plácáním a štípáním do zadku nenutila, aby vysemenil. Pak – hrdý na svůj um, na svoji odolnost a vytrvalost – jí tu slast rád vracel a i pouhé číslo šedesát devět si velice oblíbil.

Jenže to, co vzápětí Majčiným přičiněním pocítil na šourku, na předkožce a na žaludu nyní, to už zvládnout ani přes zoufale úpornou snahu nedokázal. Nedokázal zabránit přímo trapně začátečnickému uklouznutí údajně dobře vyškoleného vyznavače tantry a pokud bychom měli výstižným přívlastkem označit následnou ejakulaci, byla by neřízeně periodicky explozivní.

Ten nedávno důsledně stávkující převor svojí aktivitou přeoral Tomovi všechny jeho plány. Byl i přes Tomovu obavu z následků naprosto neovladatelný a zcela bezohledně mu působil neobvyklou intenzitou pocitů dosud nepoznanou slast. Slast tak silnou, že už po prvním skutečně výbušném výstřiku se Tomovi odnechtělo brát na cokoliv jakékoliv ohledy. Nejenže se té nádhernou úlevu přinášející rozkoši dokonale nacvičeným a jindy účinně fungujícím sevřením svalů kolem kořene penisu nebránil, ale při každém opakovaném výstřiku se tu ejakulační slast ještě vědomě snažil podporovat a prodlužovat. Bez ohledu na to, jak bude dosud nezkušená Majka po takové nečekané sprše vypadat a jak bude na záplavu spermatu v dosud dětsky něžném obličeji reagovat. Cílevědomě a intenzivně se snažil vypudit i tu poslední spermii. Po několika dlouhých výstřicích – hnán ničím nebrzděnou smyslností – ejakulací zmítající se tvrdý pyj bezohledně zasunul Majce hluboko do krku. Co bude, až tato nádherná a nečekaně silná rozkoš spolu s křečovitými záškuby penisu skončí a jak tu bezohlednost přijme semenem zalykající se Majka, to mu bylo najednou šumafuk!