Poslední kilometry 03

Polovina osmdesátých let se rozplývá jako inkoust ve vodě, zastávkové fichtlparty v Boru i rivalských Bodleticích se rozpadly, nepsaný vůdce Honza Dubský zvaný Dub i Tonda už střeží s bodletickým Frenkem klidný spánek bývalých kamarádů, Čočky, Páji, Lucky i Čárlyho. Právě Čárly by měl Honzovu dívku Lucku hlídat, ale má s tím podle všeho velké potíže. Nechme ho už naposledy vyprávět.

Stáli jsme ve brance, Lucka se na mě dívala, tenhle pohled jsem už znal.
„Nepůjdeš dál?“
„Lucko, víš, že tě mám rád, jsi ta nejmilejší holka. Ale dala jsi slib a Honza na to spoléhá. Nemá to na vojně lehký. No, a já tě mám hlídat. Sice neříkal, kde všude, ale asi nemyslel i ložnici a tak.“
Přikývla.
„Máš pravdu, promiň, Čárly. Občas mi je prostě jen smutno. Ale nějak to vydržím, pár měsíců je už pryč, uteče to.“
„Určitě, bude to dobrý.“
„Jo, a ještě jednou dík,“ mávla na mě a trochu veseleji odešla domů.

Lžu vám, naprosto vám lžu, takhle to vůbec nebylo. Ale mělo to tak být.

Lucka mě vzala v brance za ruku, zapomněl jsem na všechno, na Honzu, na slib, viděl jsem jen smutnou dívku. Šli jsme dovnitř, milovali jsme se rychle a dychtivě, snažili jsme se zahnat smutek. Vyšlo to, bylo nám líp, říkali jsme si, že je to jen jednou, nic se neděje.
Ale pak jsme si to zopakovali za další týden, a pak za nějaký čas znovu. Výčitek svědomí ubývalo, užívali jsme si milování stále víc. Jen někdy byla smutná, nemluvná, schoulila se pod dekou. Něco jsem jí vyprávěl nebo jsem ji prostě jen objímal a mlčeli jsme, většinou naslepo tápala rukou, dokud nenašla mou. Pak ji dlouho nepustila.

Stokrát jsem přemýšlel, že to Honzovi musím napsat, neuměl jsem si představit, že přijede a Lucka se mu s úsměvem vrhne do náruče. Ale co by vlastně udělala? Někdy jsem se chtěl zeptat, ale ani na to jsem neměl odvahu.
Možná jsem čekal, že mi sama řekne ‚napiš Honzovi, jak to je, pochopí to, tohle se stává pořád‘. Oba jsme věděli, že to do nekonečna nemůžeme tajit, ale ani jeden z nás si to nepřipouštěl.  

Čas od času jsem se bál, že roztrhnu obálku se slovenským razítkem a tam si přečtu cosi o zradě. Ale nic takového, každý dopis končil stejně. „Čárly, dávej pozor na Lucku, slíbil jsi to.“
Slíbil, kamaráde, slíbil. A nesplnil. Vůbec nic.

V Praze jsme se nevídali, což bylo vlastně zvláštní. Ale jezdili jsme spolu vlakem do školy, sedávali proti sobě, někdy ani nemluvili, něco si četla nebo se učila. Někdy se uvelebila vedle mě, opřela si hlavu a pospávala. První ročník konečně skončil, zkouškové období nebylo úplně jednoduché, ale matematiku jsem na druhý pokus dal za tři. Čekaly nás dlouhé prázdniny.
Domluvili jsme se, že využijeme volného času a uděláme si přes léto řidičák, Čočka se k nám samozřejmě hned přidal. Nezapomněl na svoje odvážná slova, že by si Lucka měla udělat rovnou papíry i na motorku.
Sešli jsme se na plácku za městem, kam jézedáci na podzim vozili cukrovku, ale teď tam nebyla ani bulva. Bylo jasné, že jí na začátek musím půjčit Simsona. Hrozně se bála, trvalo věčnost, než se naučila správně pouštět spojku a přidávat přitom tak akorát plyn.
První pokus byl poměrně neslavný. Sice jsme jí přesně popsali, jak se rozjet, ale pozapomněli jsme na opačnou činnost. Snažil jsem se utíkat vedle ní a křičet, aby zmáčkla obě páčky, strach Lucku ale úplně ochromil. Skončila ve křoví.
Vytáhli jsme ji ven, motorka přežila v pořádku, narovnal jsem jen blinkry a zrcátka, Lucka měla šrám na tváři, a ještě větší na svém již beztak nepatrném sebevědomí.

Zase nás zachránila Pája, která měla svatou trpělivost, a navíc se s Luckou nějak lépe domluvila. Prohlásila, že nebohé děvče jen znervózňujeme, vyhodila nás a věnovala se kamarádce sama. Za pár dnů už nebohé děvče vesele jezdilo kolem plácku.

Byl jsem zase u Lucky v jejím pokoji. Její rodiče si na mě už tak nějak zvykli, občas jsem přemýšlel, jestli vědí o jejím slibu Honzovi.
„Zítra snad přijede Čočkův brácha, má třistapadesátku.“
„To nemůže dobře dopadnout, bojím se už teď na padesátce. Kolik to má koní?“
„Asi dvacet.“
„Dvacet? A je navíc určitě hrozně těžká, to bude průšvih. Ještě ji rozmlátím.“
„Neboj, zatím ti to jde docela dobře. A navíc v autoškole bude za tebou instruktor.“
„Bože, dalších osmdesát kilo, určitě udělám z jeho dětí sirotky. Koukej, jak se mi třesou ruce, a to tu motorku ani nevidím.“

Opřela si mi hlavu o rameno, pohodlně se uvelebila. Vzal jsem její dlaně do svých, skutečně se malinko třásly. Měla krásné štíhlé dlaně, dlouhé prsty. Začal jsem si s nimi trochu hrát, hladit je, různě ohýbat. Začal jsem vždycky na zápěstí a pomalinku přejel špičkou prstu až na konec palce, ukazováčku, prostředníčku… Malinko ji to lechtalo, ale měla to docela ráda, byla to taková nevinná hra, lehké doteky.
Jenže od nich nikdy nebylo daleko k jiným hrátkám a dotekům, už méně nevinným.

„Nešla bys do letňáku? Dávají Amadea.“
„Fakt? Jo, určitě, snad ještě budou lístky.“
„Čočka je hned koupil, nejspíš bude narváno.“

Počasí bylo naštěstí pěkné, sešli jsme se s Čočkou a Pájou a pomalu se procházeli ulicemi. Jako vždy jsem měl co dělat, abych Lucku neobejmul.
Před kinem jsme potkali pár známých postav.
„Copak, v Bodleticích zrušili maňáskové divadlo?“
Byli to dva kluci, dvě holky, mezi nimi Jana, Frenkova sestra. Vypadala opravdu pěkně, tmavé vlasy jinak učesané, džíny, bílé triko, přes rameno bundu. Přejížděla očima z jednoho na druhého, zvlášť z Lucky na mě a naopak.
„Jak se vede bráchovi?“ přerušila Lucka trapné ticho.
„No, remcá, že to pomalu utíká. Ale snad ho po roce převelí někam blíž, uvidíme, zkouší to. A co tvůj Honza?“
„To ‚tvůj‘ zvláštně zdůraznila.“
„Nic moc. Co se dá dělat.“
„Píše často?“
„Docela jo, mám dojem, že ho to aspoň trochu drží nahoře,“ pokrčila rameny Lucka.
Jana jen přikývla.

Amadeus nás totálně dostal, Lucka úplně zářila, občas mě tiše upozorňovala na nějaký skrytý vtípek nebo souvislost. Na smutném konci neodolala a položila mi hlavu na rameno, To vždycky dělávala Honzovi a vždycky jsem mu záviděl.

Venku u východu jsme zase potkali Janu.
„Máš nějaký odvoz?“
„Jasně, kámoš má auto. Mějte se.“
Zase se na nás tak zvláštně dívala, došlo mi, že seděla někde za námi.

„Píše Honza, dostal opušťák, za týden přijede.“
Lucka se tvářila zamyšleně. Mně bylo ještě hůř, nedokázal jsem si představit, že by s ním Lucka spala, objímala se, povídala si… Vůbec ne. Osud jako obvykle rozhodl za mě, rázně a drsně.

Duba jsem potkal druhý den v čekárně, přijel až pozdě večer. Ostříhaný nakrátko vypadal divně, zhubl, byl takový… nervózní, úplně jiný než dřív. Sáhl do kapsy a podal mi dopis.
„Co ti to říká?“
První dojem – psáno na psacím stroji, půl stránky textu, ani ne. Pak jsem začal číst: „Možná by tě zajímalo, že tě tvoje holka podvádí s nejlepším kamarádem, ani se to nesnaží tajit, podle všeho to trvá už pěkně dlouho. Nevím, jestli ti o tom už psali, ale opravdu pochybuju. Proto píšu, abys věděl, co se děje a mohl ses podle toho zařídit…“
Podíval jsem se na Duba, upřeně na mě zíral.
„Kdo to psal?“
„Jak to mám vědět, ale o to tady nejde, to je ti jasný.“
Zase mě ostře pozoroval a pak jen kývl hlavou. „Takže je to pravda. Měl jsi ji hlídat, ne?“

První ránu jsem dostal nečekaně, na solar, asi jsem se praštil ještě o stěnu, ale to jsem už nějak nevnímal. Další stejně, pak jsem jen slyšel: „Aby sis to pamatoval, hajzle, měl bych tě ještě nakopat do koulí.“
O kousek jsem dokázal hlavou uhnout, ale i tak jsem ji koupil pod oko, naštěstí se pěst trochu svezla.

Jen mlhavě jsem viděl, jak strčil ruce do kapes, vztekle si mě přeměřil a odešel. Našla mě Pája, od nějakého souseda získala pytlík mražené mrkve a teď mi ledovala tvář.
„Budeš mít monokla jako prase, teda spíš jako panda.“
„No jo, horší je… No, Dub je nejlepší kámoš. Teda byl.“
Pája si mě přeměřila, najednou jsem ji nevnímal jen jako dobrou parťačku.
„Nebyli jste s Luckou moc opatrní, teda mírně řečeno. Co jsi čekal? Že tě Dub poplácá po rameni?“
Měla pravdu. Zavinil jsem to sám, jenže prostě Lucka…
„Neudělá něco Lucce?“
„Na to myslíš trochu pozdě.“

Neudělal, ale bylo to prý dost zlý. Lucka mi to vyprávěla, klidně a nezaujatě, opřená o branku, ruce zkřížené na prsou. Nepozvala mě dál, stáli jsme jen venku, až nakonec si prohlédla můj monokl a malinko mě políbila.
„Dej tomu prosím trošku času, jen chvíli.“
O zbytku Dubova opušťáku toho moc nevím, jen občas jsem ho zahlédl s Čočkou a Pájou. Asi si první návštěvu doma představoval jinak.

S Luckou se to zlepšovalo pomalu, soustředili jsme se na autoškolu, ježdění autem jí šlo dobře, i když se nejdřív s letitou stopětkou trochu prala. S teorií samozřejmě neměla sebemenší potíže, naopak Čočka vedl s testy nerovný boj. Seděli jsme často všichni v čekárně a zkoušeli se nebo jen kecali, poslouchali muziku. Ale už to nebylo ono.

Papíry jsme nakonec dostali všichni tři, obrýlený kamarád prolezl testy doslova s odřenýma ušima. Jízdy na motorce jsme naštěstí ani nedělali, jen autem. Lucka prý jela dobře, hrozně nervózně, ale bez chyb. Instruktorovi musela slíbit, že na motorku raději nesedne.

Pak to bylo takové nahoru dolů, začátkem devadesátého Lucce umřel milovaný táta, ani nestihl její promoci. Nové svobody si užil jen pár měsíců. Mamka prodala domek ve slepé ulici a přestěhovala se za zbytkem rodiny na Moravu. Nechtěla tam být sama.

Dub byl už dávno doma, ale snažili jsme se navzájem vyhýbat, nemluvili jsme spolu. Začal chodit s Janou, přál jsem mu to. Jen mi občas vrtalo v hlavě, kdo mu poslal ten osudný dopis.

Rok devadesát, základní vojenská služba zkrácena na osmnáct měsíců, pro absolventy na polovic. Asi jediná dobrá zpráva, která mě po skončení techniky čekala, na vojnu se mi opravdu nechtělo, ale tvrdnout mnohem déle na civilce teprve ne. Útvar u Mariánských Lázní, i to mohlo dopadnout hůř. Ale i líp.

Zase jsme stáli s kamarády na nádraží, ale teď vyprovázeli mě. Na nástupišti bylo jen pár podobných skupinek, možná někdo pojede do stejných kasáren, zkusím se poptat. Ale byla by to velká náhoda, nejspíš budu mít společnost nejdál do Prahy. Od Čočky jsem dostal pár kazet na poslouchání, jako tehdy kluci. Walkman mám snad v tašce, nedávno jsem si ho koupil. A pak jsme se s Luckou dlouho objímali, přijela jen kvůli mně. V noci jsme se naposledy pomilovali v mém pokojíku, moc hezky, na nic jsme nespěchali, vychutnávali si každý dotek, pocit, vzrušení. Bylo to zvláštně a krásně pomalé a něžné. Ráno jsem se na ni díval, spala na břiše, nahá záda, pod dekou měla jen zadeček a levou nohu, pravou měla nahou, trochu pokrčenou a hezky položenou na matraci. Nejraději bych si to vyfotil, ale jen jsem si ten ladný obrázek uložil do paměti.
„Nemusíš mi nic slibovat, uvidíme, jak to vyjde.“
Jen přikývla.

První půlrok docela utekl, pak se to táhlo, stejně jako tamní zima. Začal jsem brát obden služby, abych měl klid a trošku pobídl čas.

Stalo se to dva tři měsíce před koncem, měl jsem tehdy službu dozorčího autoparku, vlastně jsem se do ní sám napsal. Klidná služba, lepší než pomocník dévéťáka. Rozložil jsem si knížky, angličtinu, zapnul olejový radiátor. Sice pekelně smrděl, ale z posledních sil ohříval malou místnost.

Druhý den jsem se vrátil, dozorčí na chodbě mě zastavil.
„Máš tady dopis, abso.“
„Díky Juro.“
Milovaná pečlivě napsaná písmenka, hned jsem opatrně roztrhl obálku. A zůstal jsem stát.
„Co je?“
„Právě se se mnou rozešla moje holka.“
Jura si rozpačitě hrál s tužkou a smutně přikývl. Jemu se to stalo před půl rokem.

Dostala nabídku pokračovat v Rakousku, zvláštní postgraduální program jen pro nejlepší studenty. To ona samozřejmě byla. Nemohla by se mi věnovat tak, jak bych si zasloužil, snad pochopím, že to bude pro oba lepší, když se rozejdeme.
V tuhle chvíli to lepší nebylo.

V oboru jsem dlouho nepracoval, už na škole mě zajímaly počítače a vcelku rychle jsem dospěl k názoru, že to bude zajímavější obor než výpočty jeřábových konstrukcí nebo návrhy ozubených kol. V té době jsme skoro všichni začínali od nuly, vzdělání nehrálo velkou roli. K něčemu přeci jen vojna byla, byl čas se od spolubojovníků naučit základy a pak i trochu víc. Jednoduše a krátce řečeno, nastoupil jsem do nové firmy, dodávali jsme do firem účetní software, dnes bych řekl informační systémy, ale tak daleko jsme ještě nebyli.

„Můžeš v pátek zajet do té českoněmecké firmy? Pavel je na školení.“
„No, děkuju pěkně.“
„Vem si s sebou Marii, kdyby ti teklo do bot.“

Standardní úvodní schůzka, z firmy se účastnil většinou ekonom nebo hlavní účetní a analytik, jak se říkalo ajťákům. Připravili jsme katalogy, soupis referencí, to bylo vždycky základní, zbytek se řešil na místě. Neměli jsme žádné prezentace v počítači, jen pár fotek prostředí. Muselo to stačit.

Marie byla špičková účetní, ostatně práce pro nás byl pro ni tak trochu vedlejšák. Uměla výborně vyhodnotit situaci, a hlavně se bavit odborně a na úrovni s ekonomy a účetními, tam jsem měl mezery zvící Macochy či spíše Mariánského příkopu.

Ve firmě jsme byli malinko dřív, jako vždycky, abychom se trochu porozhlédli. Už na první pohled byla pro nás moc velká a moc nóbl, to jsme už dokázali odhadnout a znali jsme svoje hranice. Ale stálo za to se pobavit, co potřebují, zjistit, kam bychom se mohli rozvíjet.

Jenže pak přišla ekonomka a vše ztratilo smysl. Samozřejmě, byla to Lucka. Velmi elegantní, kratší vlasy, v ruce hezkou aktovku. Jen jsme na sebe na půl vteřiny vykulili oči a přešli jsme do profesionality. Jinak to nešlo. Podala mi navštívenku, nenápadně klepla na telefonní číslo a mrkla na mě, na prstech ukázala pětku, úplně se mi zježily vlasy vzadu na krku, přesně takhle to vždycky dělala. Ale pak jsem si prohlédl navštívenku a uviděl jiné příjmení, co jsem mohl čekat. Bylo mi v tu chvíli podivně smutno. Marie se na mě nechápavě podívala, vzpamatoval jsem se.

Jednání nebylo dlouhé, příliš jsme se míjeli. Skoro pořád jsem si Lucku nenápadně prohlížel, oceňoval jsem její odbornost, byla ale zvláštně strohá, úsečná, občas až trochu nepříjemná. Stejně se mi po ní stýskalo.

Z práce jsem odešel dříve, stihl jsem se osprchovat. Kolem páté jsem jí zavolal, domluvili jsme si restauraci. Přišla malinko později, ve svém elegantním kostýmku, přezula si jen boty. Vypadala unaveně.
„Vypadáš skvěle, těžký den?“
Usmála se. „Neměl bys to poznat, musím být energická a výkonná.“
„Ale už máš padla, takže si to můžeš dovolit. A kromě toho je pátek.“
„Pravda, sláva. Ale stejně musím přes víkend něco dělat.“

Vrchní nám přinesl lahvinku, vzala mi skleničku z ruky a očichala víno. Podívala na vrchního tak, že se sklenka málem potáhla jinovatkou. Pingl hned zmizel i s lahví. Za chvilku přinesl šéf novou, ‚pozornost podniku pro váženého hosta‘.
„Pořád to zkoušejí, nechápu, a to sem fakt chodím docela často.“

A pak jsme konečně už jen mluvili nebo chvíli mlčeli, jak jsme chtěli. Ale nebylo to tak, že bychom si padli do náruče. Byla už někde jinde, já možná taky. Zmínila jen, že je krátce po blbém vztahu.
„Rozvod před půl rokem, nedokázal pochopit, že je už konec. Nic jsem po něm nechtěla, jen aby už zmizel. Ach jo.“
Pak začala pomalu vyprávět, jen jsem poslouchal. Připadalo mi, že jí to chybělo, prostě se jen vypovídat.

Její šéf prý byl asi padesátník, skvělý profík, ale neměl rád počítače a mluvil jen rusky a francouzsky. Takže firma vymyslela funkci jakési ekonomky juniorky, což bylo přesně ideální pro ni.
„Jezdíš na motorce? Papíry máš.“
Ušklíbla se a pohladila si jizvičku. „Jo, taky jsem je zaplatila vlastní krví. Motorku nemám, ale měla jsem, asi rok. Pěknou Yamahu Virago, bejvalej byl do toho hrrr, ale nakonec stejně neměl skoro nikdy čas. Sama jsem jela jen párkrát, a dokonce jsem i přežila. A tím to skončilo, motorka je prodaná. Co ty?“
„Jo, mám cestovního bavoráka, vždycky jsem ho chtěl.“
„Měl jsi ho na plakátě nad postelí.“
„No vidíš, měl. A taky moc nejezdím, jen občas s kolegou. Představoval jsem si, jak projedu Evropu, a nic z toho.“
Nebydlela extra blízko, ale ani daleko, šli jsme pěšky, prý se stejně potřebuje projít. Vzpomněl jsem si, jak jsme takhle kdysi spolu šli po Boru a nemohl jsem ji vzít kolem pasu, protože byla Honzova holka. Teď? Asi taky ne, bylo by to divné, navíc mi připadala opatrná, odtažitá. Ale bylo prostě skvělé slyšet zase klapot jejich botek vedle sebe.

Stáli jsme už před domem, jeden ze spousty paneláků, možná bych sem už podruhé ani netrefil. Trochu rozpačitě jsme se na sebe dívali.
Pomalinku jsem ji políbil na tvář, přímo na jizvičku.
„Jo, takhle to dopadlo, když jsi mě měl hlídat. Vlastně pokaždé.“
Chvíli jen stála, dívala se kamsi do dálky, možná spíš do minulosti. Přimhouřila oči.
„Teď mě napadlo, přeskakuje mi gramofon, nemohl by ses na něj mrknout?“

Měl bych asi napsat, že jsme skoro ani nečekali na zavření dveří a začali se hladově líbat. Že jsem z ní svlékl ten hezký kostýmek a padli jsme na pohovku nebo lépe na koberec. Nebo že se prostě jen opřela o stůl, vyhrnul jsem jí sukni, odtáhl jsem nejužší kousek kalhotek a můj pěchovák zajel až po okraj do natěšené vlhké svatyňky. Nebo že si klekla, vyprostila v kalhot můj napružený klacek a strčila si ho až do krku.
Nic z toho.

„Gramofon mám po tátovi, i všechny desky. Mamka říkala, že si je už stejně pouštět nebude. Mrkni se na to, prosím, jdu se osprchovat.“

Náhoda nebo to prostě jen opakuje. Jenže to by mohlo znamenat… Projíždím prstem uzounké hřbety desek, konečně najdu tu správnou. Vyndám černý kotouč z přebalu a vnitřní fólie, protočím v prstech. Okouknu gramofon, je to opravdu ona Tesla, kupodivu pořád dobrý model, tohle moc nezestárlo. Nic nezkouším, prostě desku jen položím na talíř, smetu prach a očistím jehlu. A pak se jdu podívat ke dveřím koupelny.
Zase je nechala pootevřené, ale tentokrát ji vidím hned, nejenom v zrcadle. Přes skoro průhledný sprchový box, trochu rozmazané obrysy těla. Stojím tam, dokud nezastaví sprchu.

Pustím hudbu a usadím se na pohovce. Minule to sice bylo jinak, ale historie se málokdy opakuje doslova. Za chvíli je tady, v bílém županu, vlhké vlasy sčesané dozadu.
„Pamatuješ si to dobře, Chopinův klavírní koncert,“ usměje se, trochu nejistě. Někde najde slané tyčinky a nasype je na talíř, do dvou skleniček naleje vodu z ledničky, rozhlíží se kolem. Vypadá rozpačitě, snad lituje, že mě pozvala dál. Pak si konečně sedne na pohovku.
Trochu se posunu a opřu, jen se na ni dívám. Pak mi konečně položí hlavu na rameno a uvelebí se, přetáhne si deku přes nohy. Cítím hezkou vůni šampónu a jemnou voňavku, snad jen s malinkým nádechem vanilky. Vezmu do ruky její dlaň a začnu si trochu hrát, hladím ji prsty. Jen se usmívá.

„Nepřeskakuje.“
„Ne, nebude. Je skvělý.“

Zvedne ke mně oči.
„Teď je asi poslední chvíle, kdy se můžu zeptat. Nehodláš mi něco vyčítat?“
„Proč bych měl, už jsme si to vyříkali.“
Stiskla mi ruku. „Jo, teď slíbíš všechno, to je mi jasné,“ usměje se malinko smutně, „bojím se, že se začneme hádat, vyčítat si rozchod. To teď fakt nepotřebuju. Promiň, měla jsem se zeptat hned.“
„Byl jsem šťastný, když jsme byli spolu a pak jsi mi už jen chyběla, to je všechno, co k minulosti řeknu.“
Tiše vzdychne a zase se přitulí, jen se usměje.
„Chybělo ti mě okukovat pod sprchou?“
„To nejvíc, a vůbec, stejně jsi ty dveře nechala otevřené naschvál, jako tehdy poprvé.“
„A je to venku, konečně ses přiznal, měla jsem dojem, že jsem tě zahlédla v zrcadle,“ zavrtí se spokojeně.

Vrátit se zpět… Vlastně proč ne, Lucka u mě leží úplně stejně, spokojená, jen je unavená. Nevím, jak moc se změnila, jestli je teď opravdu tak ostrá nebo to jen musí hrát. Vzpomínám na tu ‚starou‘ Lucku…
Pohladil jsem dívce tvář, pomalu nechal klouzat prsty z čela kolem očí přes tváře až k ústům. Byla pořád trochu napjatá, to jsem vždycky poznal. Jen jsem ji hladil, špičkami prstů, pak zase lehounce nehty, obkružoval jemné rysy obličeje. Zaklonila blaženě hlavu, sjel jsem dlaní na krk a pokračoval níž.

Hladím ji pomalinku, jako by si prsty samy vzpomínaly na cestu, kterou před lety s takovou radostí putovaly. Nebudu spěchat, tohle má ráda, klidné mazlení, které ji uvolní.
Zvykala si na to docela dlouho, musel jsem se naučit, jak se přizpůsobit její náladě a vyjít jí vstříc.
Laskám ženě ramena, přejíždím z krku níž, trošku se uvelebím, zavrtá se ke mně pohodlněji, teď už leží úplně krásně, jednu ruku na mém koleni, konečně se uvolňuje a vláční.

„Možná ti usnu.“
„To už tady taky bylo.“
Pousměje se.

Mívala na sobě vždycky tričko, tenounké, za chvíli se pod ním rýsovaly bradavky. Uměl jsem ji už hladit a nelechtat, pomalu dráždit, držet v dlani hezké pružné bochánky, prsty něžně přejet čudlíček. A poslouchat její tiché vzdechy.

Objedu prstem výstřih županu, malinko ho rozevřu, teď se začíná otvírat už pod ňadry. Nedá mi to, zajedu dlaní pod župan, jen úplně letmo se dotknu levého prsu. Ženě se pohnou víčka a rty.

Ňadra měla úžasně citlivá, dlouho jsem se učil hrát na tento složitý nástroj a nikdy jsem to úplně dokonale nezvládl. Jen občas jsme se dokonale sešli, jindy bylo dráždění moc, někdy málo. Pak se hladívala sama, když se přestala stydět. Bylo to pro mě hrozně vzrušující se dívat, jak krouží prsty kolem bradavek.

Vrátím se rukou k ženské oblince, vezmu ji do dlaně, bradavku mezi prsty, ale vůbec netisknu. Pak se vrátím a špičkami prstů lehounce objíždím kolem.
„No, nevyrostly mi. Jen zadek a břicho.“
Políbím jí. Líbání…

Přestávám vzpomínat, podepírám ženě hlavu dlaní, líbáme se, klidně, střídáme způsoby, když nás jeden omrzí. Za chvilku zase najdu rukou ňadro, už ho dráždím víc, přejíždím špičkou prstu zlehka přes bradavku, hrajeme si jazyky, jinak se to nedá popsat. Trvá to dlouho, občas tichounce zasténá. Mám volnou jen jednu ruku, střídám ňadra, občas sjedu na bříško, je teď krásně ženské, ještě malinko níž. Neodolám a pokaždé sjedu o kousíček dál. Rozvážu jí župan, vadí mi v dalším průzkumu.

Usměje se, sveze se ze mě a nesouhlasně si mě přeměří. Rozepíná mi košili, kalhoty si stáhnu sám. Pak si mi klekne na klín, musí si vyhrnout župan, mezi jejím klínem a mým je jen tenká látka trenek, cítím její žár.

„Hele, jedna věc mi vrtá v hlavě, tehdy za Bodleticemi, na té silnici, opravdu by ses svlékla?“
Mrkne na mě. „Bylo by to jen do prádla, ne?“
„Pravda, takhle je to lepší,“ pohladím krásnou prdelku.
Přimhouří oči a malinko se o mě otírá klínem. „Jenže co ty víš, jestli jsem tehdy nějaké prádélko vůbec měla.“

Stáhnu ženě župan z ramen, prohne se, abych mohl líbat nahá ňadra, krk. Zatím ji držím v pase, ale už prostě musím aspoň jednu dlaň položit na stehno, hladit ho, zajet až pod látku na zadeček, vzít ho do ruky. A pak už do obou, přitiskne se ke mně a trochu zvedne boky. Můžu už úplně všude, blížím se prsty ke klínu, vzdychá mi do ucha. Pohladím prsty pod zadečkem kousíček od štěrbinky, pomalu jedu žlábkem nahoru, ještě pomaleji přejedu zadní dírku, zpátky, až tam, kde už špička prstu ucítí vlhkost. Dráždím jí kolem svatyňky, nepatrně vklouznu dovnitř. Vlní boky…

Docela dlouho trvalo, než se Lucce zalíbil orál, tedy když jsem jí ho dělal. I tady měla nějaké zábrany, které ale mizely. Bavilo mě dívku vzrušovat, neuspěchat to, aby si to pěkně užila, naladit se na ni, byla to pro mě zvláštní radost, nemusel jsem myslet na polohy, pohyby, jak dlouho vydržím, co nakonec, jen jsem se mazlil s Lucčiným nejtajnějším místečkem.

Pohladím ji a položím na záda, políbím a pokračuju dolů, věnuju se prsům, bříšku, postupně rozevírám župan, hladím vnitřní strany stehen, nedá mi to, musím si pičulinku prohlédnout. Je teď hlaďoučká, nahoře roztomilý střapeček chloupků.

Zakloní hlavu, rozevře nohy, hladí si ňadra, zvláštně, prsty, jako by se trošku tahala, ale jen úplně lehce. Pak si zase chvíli dráždí bradavku.
Políbím ji přímo na klín, pomalu se zase seznamuji s každým kousíčkem, záhybem, lupínkem. Projedu jazykem brázdičku, zastavím se až u poštěváčku, zastavím, špičku opřenou o citlivý hrášek. Lucka nezklame, tohle ji vždycky vzrušovalo, zvedne boky, touží, abych už konečně přejel přes hrbolek. Místo se stáhnu zpět, směje se, prsty si brnká do čudlíčků. Vrátím se zpět, teď už přejedu přes a pak kolem. A pak zase jinam, přestane se hladit, položí si ruce podél těla. Vezmu je za zápěstí, jako vždycky se hravě snaží vyprostit, ale nepustím ji.

Když jsem jí tohle udělal poprvé, byla trochu zaskočená, trochu ztuhla, sám nevím, jak mě to napadlo. Snažila se uvolnit, pustil jsem ji, ale hned mi nespokojeně přejela nehty ruku. Znovu jsem sevřel jemně zápěstí do prstů. Pak už sama hledala rukama moje, nemluvila o tom, proč taky.
Teď si ruce svíráme navzájem, střídavě mě tiskne a uvolňuje, vím, kdy zrychlit a zpomalit.

Když byla unavená, neměla skoro nikdy chuť na dlouhé dráždění, jednoduše si rychle užila a byla spokojená a natěšená na druhé kolo.
Nepokouším se o nějaké experimenty, i když mě to mrzí, chtěl bych si pohrát. Dráždím poštěváček, rychleji a rychleji, dokud mi pevně nestiskne ruce a nezačne tiše vzdychat. Ještě ji mazlím, dokud neodpadne.

Zase leží na mně jako na začátku, zachumlaná do deky, klidně oddychuje. Čekám, jestli neusne, ale kdepak, za chvilku se spokojeně protáhne.
„Prosím, pusť něco jiného.“

Procházím si desky, pamatuju se, že měli jednu, kterou bych teď rád pustil. Nějakou chvíli mi už hrála v hlavě. Konečně to najdu, pečlivě položím černý kotouč na gramofon B-stranou nahoru, spustím otáčení a otřu hadříkem. Nastavím jehlu nad první stopu a spustím ji dolu. Než dozní krátká kytarová kakofonie, jsem už zase zpátky pod dekou u Lucky, je teplá, vláčně roztěšená. Přitisknu se k ní, usměje se, ale za chvíli zase zvážní.

Zamyšleně mi drží ruku. „Víš, co je divný, Čárly, jak se ten náš svět rozplynul a zmizel. Jako by nikdy neexistoval. Je to přitom tak deset let, ani ne. Jedu přes vesnice, dřív všude na zastávkách někdo postával, party jako jsme byli my. Ale teď už nikdo. Za chvíli si nikdo nebude pamatovat, že něco takového vůbec bylo. I naši muziku už nikdo neposlouchá. Zůstal samozřejmě jen Karel Gott.“
„No jo, Kája. Naštěstí i Míša David snad zmizel.“
„Cože? To je blbost, ten se určitě zase vrátí, uvidíš.“
„Poslouchej.“

Svítá, právě den vstal
z modřin kůže skládá se čas
modřin různých láskových obtisků
ptáš se, co zbývá z nás

S válkou já si noc splet
teď máš v kůži pár modrých střel
začnou žloutnout, týden je vybělí
ptáš se, co z nás kdo chtěl.

(Synkopy, Oldřich Veselý / Pavel Vrba)

Lucka se zadívá někam do dálky.
„Víš, myslím že máme v sobě spoustu modřin, které tak jednoduše nezežloutnou a nezmizí. Jenom nejsou tak viděl, ale pořád o nich víme. A když se jich dotkneš, pořád je cítíš.“
Mlčíme a posloucháme, dokud skladba neskončí, hladí mi ruku, mazlivě, občas trochu stiskne.
„Počkej, teď něco pustím já.“

Dívám se, jak nahá Lucka vybírá desku a dává ji na gramofon. Zazní první tóny, zhasne světlo a je u mě. Její oči se v šeru zvětšují, usmívá se sama pro sebe, je zase už jako tenkrát, lehá si na mě, beru si její tvář do dlaní…

Světlo a tma tak to jsem já
Zhasni a dělej, co se dělat může
Světlo a tma tak to jsem já
Jestli chceš nezůstane na mně ani kůže
Jestli chceš nezůstane na mně ani kůže
Jestli chceš nezůstane na mně ani kůže

(Nerez, Zdeněk Vřešťál / Vit Sázavsky

Seděli jsme v čekárně U Pragovky, už zase hezké a moderní. Baťůžek se zavrtěla a protáhla.
„Pojedeme už?“
„Spěcháš? Ještě chviličku.“
„No jo, sentimentální vzpomínky,“ lehounce se šklebí, už už se chystá něco dodat.
Místo toho zvedne hlavu.
„Slyšíš to?“
„Co?“
„To je jako…“
„Máš jen sentimentální vzpomínky.“
„Jo, nejspíš.“

Vrtěla se, byla sice kočka, ale točit ušima neuměla. Jinak by to určitě dělala.
Vyběhla ven a opřela se o zábradlí, rozhlížela se doprava i doleva. Pomalu jsem vyšel za ní a položil jí ruku kolem pasu. Vzala mě za ni, třásly se jí prsty.
„Musíš to přece taky slyšet…“
Vrčení dvoudobých motorů se blížilo. Vpravo ze zatáčky vyjely dvě malé motorky, za chvilku zastavily u nás. První oplechovaný Pionýr a za ním červený Mustang.
Jezdci opatrně postavili stroje na stojánky a sundali si helmy. První měl stříbrnou jetku a druhý…
„No jo, tu strašnou kokosku zase odněkud vyštrachala.“
Baťůžek pevně sevřela zábradlí. Prsty měla úplně bílé.
„Proč si z toho fichtla nesundáš ty hrozný plechy, Čočko, vypadáš jak blbej rybář. A kde máš sakra brejle?“

Vypadali hodně dobře. Čočka neměl brýle, byl ostřihaný, na bradě zastřihnuté fousky. Pája byla možná trochu kulatější, ale byla to prostě Pája.
„Hlavně ho nedojímejte, nebo mu uplavou čočky a budeme je hledat tady v prachu.“
Nevím, jestli jsem už psal, že se dali dohromady, už dávno. Stihli i dvě děti. Možná jsem na to zapomněl, na nejlepší kamarády člověk vždycky zapomíná, bere je jako samozřejmost.

Stáli jsme tam, nejdřív jsme nevěděli, jak začít. A pak jsme mluvili jeden přes druhého.
„Co Tonda?“
„Občas ho vidíme, ale moc často ne, teď je někde na montážích. Fichtla prodal, blbec, někomu v hospodě za pár piv. Říkám ti, za pár let by mu lidi utrhali ruce.“
„Hmm, škoda, A Dub… Nevíš, jestli přijede?“
„Jo, znáš ho, vždycky jezdí pozdě.“
Na chvíli jsme zmlkli.
„Už jede, štěkají psi.“
Vyjel ze zatáčky v oblaku modrého kouře, motor mu trochu vynechával, zastavil, párkrát přidal plyn a rezignovaně otočil chcípákem.
„Nejede to, asi starej benzín.“

Dub neměl helmu, vlastně měl, přivázanou na sedačce, na očích černé brýle, měl pár kilo navíc. Díval se na nás trochu rozpačitě, sundal si brýle a strčil si je za triko.
„Dube, ty vole, seš tady a zástěrka teprve vyjíždí ze vrat.“
„Blbci. A vůbec, Čočko, jak to, že nemáš magič? A koukej startovat, za půl hodiny jedeme.“

Pája mezitím věcně odklopila sedlo, vyndala nářadí a dřepla si k Dubově jednadváce.
„Kdy jsi měnil naposledy svíčku?“
„Ech… Nikdy?“
Loupla po něm pohledem a vykouzlila malou krabičku s novou svíčkou. Vyčistila trysky, vyzkoušela jiskru.
„Zkus to.“
Dub prošlápl páku, motor nastartoval, Pája ještě pomalinku otáčela se šroubky na karburátoru a protočila plyn.
„Docela dobrý, ale chtělo by to vyčistit.“
„Docela dobrý? Víš, co nás čeká?“
To jsme nevěděli, jen tušili. Horší bylo, že nás Dub nepřivítal, nepozdravil. Vlastně se na nás ani pořádně nepodíval. Ani na Baťůžka.

„Musíme se stavit u nás,“ poznamenal Čočka.
„Máš zase málo benzínu?“
„Nejspíš.“
Už jsme chtěli odjet, k zastávce odbočil zelenobílý Favorit s nápisem Policie. Prošedivělý policajt s velkým knírem si důležitě nasadil čepici.
„Tady u zastávky nemůžete stát.“
„Ale teď tady žádný autobus hodně dlouho nepojede, pane.“
„To je jedno.“ Přejížděl očima z jedné motorky na druhou, u mé se zastavil. Pak totéž zopakoval s obličeji. Je to možné? To by byla opravdu náhoda.
„Už stejně odjíždíme.“
Pokývl a mávl rukou.

Zastavil jsme u Čočky. Měli pěkně opravený dům, zahradu.
„Tuhle zápaďáckou vymyšlenost si tady nech, na tom nepojedeš.“
„No jo, ale…“
„Žádný ale, počkej.“
Pája vytlačila z garáže zeleného Simsona.
„Baterka není nic moc, ale to jsou jen blikačky. Jinak funguje. Chtěla jsem ho předělat na dvanáct voltů, ale nebyl čas. Jo, a ta guma na nosiči zpuchřela.“
Obcházel jsem svou starou motorku.
„Prodal jsem ti ho, Čočko.“
„Jo, taky ti ho jen půjčuju. A když dneska pojedem…“ rozpačitě se podrbal na hlavě.

Dub vrkal plynem.
„Šlape to jako hodinky, Pájo, měla by sis otevřít dílnu.“
„To neříkej dvakrát. Čárly, chceš něco vidět?“
Pája otevřela dveře od stodoly, měla tam nerovnaného jednoho fichtla vedle druhého, různé barvy, nulapětky, dvacítky, jednadvacítky, občas nějaký mustoš, občas pařez nebo jednosedadlák, jawetta nebo kozí dech.
„Teď to seženeš za pár šlupek, lidem se to válí ve stodole. Vsadím se, že za pár let se jim začne stýskat.“
„To je blbost.“
„Uvidíš, pěknej fichtl bude klidně za dvacet třicet tisíc, protože nebudou.“
„Tak to chci teda vidět. Spíš máš pěkně drahého koníčka. Počkej, jak se to dělá…“
Otočil jsem klíčkem na kastlíku, zatáhl za sytič, prošlápl motor. Hned chytil, na tohle byl Simson vždycky dobrý. Usadil jsem se, všechno bylo směšně malinké, ale ten zvuk, jednoduše, bylo to zpátky.
„Dobrý?“ zašeptala Lucka.
„Jasně, nasedej.“ Pája se na nás šklebila.
„Na Bodláky!“
„Jóó!“

Vyjeli jsme, málem mi motor chcípl, ale rychle jsem se srovnal. Jenže mi to už dávno přestalo připadat jako skvělý nápad, bylo to… Divné. I Lucka byla nesvá.

Dub prostě jel, klasickou trasou, vypadal zamyšleně, přilbu si nevzal. Na kopci nezastavil, pokračoval dál, projeli jsme pěknými zatáčkami, kudy jsem jel před chvilkou obráceně. Hned na začátku Bodletic ale odbočil doleva, nechtěl asi jet kolem zámku.

První fichtl se k nám přidal asi za druhou odbočkou, čekal v křižovatce, pak další. Postupně se přidávali, jelo nás už asi osm, ani nevím, kdo to všechno byl, Lucka se ke mně pevně přitiskla. Nejeli jsme za sebou, promíchali jsme se, dva tři vedle sebe, mávali jsme jeden na druhého.
Všichni jsme zastavili před čekárnou. Tam stál jen Frenk a jeho černovlasá sestra Jana. Jako kdysi jsme je zahalili dýmem z výfuků. Dub ukázal směrem za městečko, Frenk jen přikývl a nakopl svou žlutou jednadvacítku. Jana se posadila za něj.
Věděl jsem, kam jedeme, některé věci je prostě nutné dokončit. Je jedno, po kolika letech.

Dojeli jsme na opuštěnou silnici, zastavili u krajů a chcípli motorky. Ticho bylo najednou zvláštní.
Frenk ukázal rukou: „Je to přesně čtvrt míle.“
„Nekecáš?“
„Ne. Ráno jsem to přesně změřil.“
„Dobrá.“
„A cena pro vítěze?“
„Jako minule, nic. Jen čest a sláva.“
„Správně.“

„Kdo bude startovat?“
Jana vzdychla a vylovila z kapsy šátek.
„Věděla jsem, že to vy dva pitomci budete chtít mít přesně. Takže až šátek spadne na zem, jedete.“
„Ale posledně jsme se bavili…“
„Nevím, co Lucka, ale na mě zapomeň.“

Jana se postavila mezi modrého a žlutého fichtla, zvedla ruku se šátkem nad hlavu…
Zelenobílý Favorit jsme prostě nevnímali, tiše přijel za nás. Vystoupil náš známý policajt. Jana pomalu spustila ruku.

„Nelegální závody?“ Pomalu přišel ke dvěma soupeřům. Šťouchl do Duba.
„Kde máte helmu.“
„Tady na sedadle, ve vyhlášce se píše, že řidič má mít dobře upevněnou helmu. Zatím drží.“
Policajt po něm loupl pohledem a obcházel motorky.
„Vsadím se, že polovina z nich nemá v pořádku papíry.“
Pokrčili jsme provinile rameny, jen Pája se významně dívala. Ona měla samozřejmě všechno podle předpisů.

Policajt kupodivu hodil čepici a kabát do auta.
„Sakra, kluci, kolik je to už let, když jsem vás honil od čekáren. Nechte mě svézt, prosím. Měl jsem po tátovi krásnýho pařízka a blbec mladej ho prodal za pár šupů nějaký ženský.“
Dub nevěřícně velkoryse přenechal policajtovi fichtla, Pája se nenápadně schovala za Čočku. Jana zvedla ruku, přes kouř tůrovaných padesátek jí skoro nebylo vidět, upustila šátek. Frenk hbitě vyrazil, policajt bojoval se spojkou, ale taky odjel.

„Ten pitomec mi spálí spojku,“ povzdechl Dub, držel Janu kolem pasu. Ukázal mi očima mezi stromy. Usadili jsme se sami na pokácený kmen.
„Promiň, Honzo,“ začal jsem rozpačitě, „něco jsem ti slíbil a nesplnil. Ale… Lucka za to nemůže, víš, jak to bylo.“
Dub pomalu přikývl.
„Když jsem dostal ten dopis, byl jsem z toho hotový, totálně. Stálo to tam fakt za hovno a prostě jen ona mi to nějak pomáhala přežít. No, a pak… Napsala mi naštěstí Jana, já jí, nějak to tak vyšlo.“
Pomalu se začal usmívat. „Dali jste se zase dohromady?“
„Ještě ne, rád bych, ale vlastně nevím. Změnili jsme se.“
„Co naděláš, tys měl Lucku vždycky rád, že jo, Čárly.“
„Měl, no. Moc“
„Víš, věděl jsem to, ale nechal jsem vás to oba slíbit. Asi abych si dokázal, jak jsem dobrej. Takže to asi dopadlo, jak mělo. Už se v tom nehodlám šťourat.“
Pokrčil jsem rameny a ušklíbl se.

Vstali jsme, ale pořád to bylo… Divné.
Pozoroval Janu a Lucku, bavily se kousek od nás. Přejížděl očima z jedné na druhou. „Na to se hezky kouká. Hele, stejně mě někdy napadne, jaké by to bylo, kdyby na mě Lucka počkala. Co by se změnilo. Víš, myslel jsem, že tehdy spíš sbalíš Janu, díval ses po ní a taky ses jí líbil.“
„Cože?“
„No jo, co se člověk nedozví po letech. Chtěl bys vrátit čas a udělat to jinak?“ plesk mě přes rameno, „jenže to nejde, kamaráde, fakt ne. Přeju ti hodně štěstí, je to skvělá holka.“

Pomalu jsme se vraceli, Jana a Lucka se k nám připojily. Dub Lucku obejmul, váhavě, nerozhodně. Pak se usadila vedle mě na kládu, podala mi ruku, stiskl jsem ji.
„Co ti říkal?“
„Že to asi všechno dopadlo víceméně dobře.“
„Dobře je za tři. A víceméně? Tři mínus?“
„Tak. Těžko říct, co bude dál, uvidíme.“

Za chvíli jen dodám. „Asi je dobře, že mu Jana napsala ten dopis o nás, bylo by to jen horší.“
Je ticho, koutkem oka vidím, jak se na mě Lucka smutně podívala a pak sklopila hlavu. Konečně mi všechno došlo, všechno zaklaplo dohromady. Kdo psal anonymní dopis a kdo taky nejspíš dal nějak zprávu Janě.
„Musela jsem to udělat,“ řekla potichounku, spíš jen sama pro sebe, „pro tebe to bylo jednoduchý, mohl jsi hrát na obě strany. Ale já se musela rozhodnout, koho si vyberu, nebo spát s oběma. Na to nemám, ani tehdy ani teď,“ kývne hlavou, jako by to chtěla potvrdit. „A Jana po Honzovi pořád koukala, to jsem věděla. Takže to vlastně docela vyšlo. Ale stačilo, abys mi tehdy řekl, že nemám Honzovi nic slibovat, jen tak málo. Na to jsem čekala. Myslela jsem, že ti to snad dojde. Ale nic, takže jsem se naštvala a dala slib Honzovi. Chyba. Ale co už s tím.“

„Ale mohla jsi mu to prostě napsat rovnou, proč ten anonym?“ dodám za chvilku.
Zvedla obočí. „Jo, a byla bych ta zlá sama. Na mně by si vylil vztek a ty bys pak vesele přicupital. Kdepak, tohle mi vyšlo. A vůbec, mohl jsi mu napsat sám. Třebas: Neboj, Dube, hlídám ti holku úplně všude, i ve sprše.“
„No jo, ale dostal jsem pěstí do oka a chtěl mě kopnout do koulí.“
Lucka se začne pomalinku smát, za chvíli se už musí o mě opřít, aby nespadla dolů. Držím ji jednou rukou a tisknu k sobě. Tohle je už zase ta holka, kterou jsem miloval a kterou asi pořád…
Prostě se musím zeptat: „Stejně se musím zeptat. Zkusíme to spolu ještě jednou?“
Podívala se na mě trochu smutně a trochu vesele.
„Je to divný.“
„Copak?“
„Chtěla jsem se tě právě zeptat přesně na to samé.“

Dub vzal Janu kolem pasu, spíš trochu níž a políbil ji. „Kašleme na minulost, na blbý závody. Prostě jedeme, jestli to má být poslední jízda, ať za to stojí.“
Frenk ho poklepal na rameno.
„To jsou konečně správný slova a je divný, že je řekl mizernej Boreček a shodou prapodivných okolností můj švagr. Ale i ten může mít jednou pravdu. Jedem!“

Dub si vzal Pionýra od policajta.
„Promiňte, pane policisto, musíme jet. Ale můžete nám dělat doprovod.“
„Ale vezmeš si helmu.“
„Ne.“
„Zmizte.“

Jeli jsme zase všichni společně, já vedle Duba s Janou. Jen na nás mrkl a ukázal prstem dopředu. Měl pravdu, proč se trápit minulostí, tu už nezměníme. Byla hloupost si myslet, že si podáme ruce a bude všechno jako kdysi. Nebude, ale nemusí to být ani špatné. Jak řekla Lucka, některé modřiny nikdy nezmizí. Nemá smysl je hledat a snažit se je vymazat, nejspíš jen začnou zase bolet. Došlo mi, že v jejím vyprávění něco chybělo, ale nikdy se jí na to nezeptám. Jen bych zase možná všechno pokazil a nejspíš už další šanci mít nebudu. Určitě ne.

Je to už jedno, jedeme pohromadě, motory řvou a kouří. Jestli mají být tohle ty poslední kilometry, musíme si užít každý metr. Lucka se ke mně přitiskla. Bylo jen tady a teď, holka za mnou a kamarádi kolem. Snad to tak mělo dopadnout.

„Ne, ty vole, nejezdi do toho kopce. Přehřívá se mi to.“
„Protože seš tlustej jako prase.“
„Je tohle možný? Seš svině převlečená za kamaráda.“

Jedeme, musíme jet, když zastavíme, už možná nebude žádné příště. Je to poslední jízda, poslední kilometry. Nevím, kolik jich máme ještě společně před sebou, možná se už na příští křižovatce rozjedeme každý svou cestou. Ale teď jsme spolu, nesmíme zastavit, přidáme plyn, přikrčíme se za řídítky, holky se drží, čas se pomalu vrací…

Svítá s příslibem zim
je čas pláčů, třídění vin
teď své kůže s modřinnou soustavou
ptáš se, kde jsi a s kým

V drahách modřin a hvězd
platí zákon, zůstává řád
dík tvé kůži s modřinnou soustavou
můžem zpátky čas dát

(Synkopy, Oldřich Veselý / Pavel Vrba)

Konec.