Poslední zábava 02

Parket v Hrobicích, oblíbená tancovačková kapela Vrtule spustila další ploužák, moje parta se vlnila na parketu, Dub s Luckou, svou holkou a mou úplně tajnou láskou, Čočka s Pájou a Tonda s vnadnou paní Vějičkovou, která se tady najednou objevila. A tak jsem zůstal najednou sám.

Vážně už ne já
ne já, ne já
Vážně už ne já
ne já, ne já
Tak sám a ztracený

Ještě chvilku jsem přešlapoval u kapelního Žuka a pak se konečně vydal k výčepu. Ale vychutnat si další kelímek lahodného Lupouše mi asi nebylo souzeno. U uličky se vynořila dívčí postavička, no jasně, kamarádka té moc hezké místní kočky Evičky. Ach jo, proč to nemohla být ona.

„Ahoj, Čárly, kde ses schovával? Honem, ať si ještě stihnem zatancovat, dokud hrajou ploužáky.“ Bez okolků mě chytla za ruku a táhla k parketu. Vklouzli jsme mezi ploužící se páry a holka se ke mně vláčně přitiskla. Jak se jenom… Jasně, Gabča.

Pár bláznů ztřeštěných
proč mě lákaj
proč mě sláva nevábí
snad jsem snílek poslední
málo málo písní znáš
rakenróly posloucháš

„Díky, žes mě vytáhla, Gábi, málem jsem si dal další pivo.“
„Jo, klika, musela jsem na záchod, takže jsi mě asi nemohl najít. To jsem ráda, už to vypadalo, že budu celý večer na ocet“, zvedla vděčně obličejík a zamrkala velkýma modrýma očima. „S těma našima klukama nic není, Lumír chlastá jedno pivo za druhým a Bob je debil.“
„A co ten třetí, počkej, Mára se jmenuje.“
„Jo, ten je fajn, ale pořád se drží Evičky.“

„No jo, to se nedivím,“ uklouzlo mi. Gabča se trochu odtáhla a zamračila. A pak mě zase objala v pase, až jsem ucítil na prsou pružná ňadra.
„Jasně, každý čumí po Evičce a chudák Gábina nikoho nezajímá. Jo, ona je moc pěkná a chytrá, já zůstanu vždycky někde v rohu, malá a tlustá.“
„Počkej, malá sice docela seš, ale tlustá rozhodně ne. Teda… No jenom taková krásně holčičí, aby to bylo hezký,“ vysoukal jsem ze sebe a opsal rukou ladný oblouk.

Dívka zvedla vděčně hlavu.
„Fakt? Ty seš moc hodnej, ale je mi jasný, že bys tady radši tancoval s Evičkou.“
„Ne, kdepak, jsem rád, žes mě našla. Teda že já tebe našel.“
Jen se ke mně ještě víc přitiskla, ruka mi tak nějak sama sjela na dolní holčičí zaoblenost. Byla to opravdu moc pěkná oblinka, malinko jsem ji hladil, víc jsem si netroufal, i tohle bylo docela dost, ale dívka mi zabořila hlavu do ramene a spokojeně jsme se ploužili parketem.

„Máš pěkný džíny,“ ozvala se konečně, „levisky?“
„No jo, to byla klika, kámoš z nich vyrost a střelil mi je, jinak chodím v blbejch tesilkách. Bony nejsou.“
„Kámoška teď vyprávěla, jak stála půl dne v Praze Ve Smečkách. Má známou v túzu, dala echo, že přivezli superky. Jenže to věděla i půlka Prahy, takže když se tam konečně dostala, už měli jen wildcaty.“
„Ty taky nejsou blbý,“ vzpomněl jsem si na jeden hezký zadeček ozdobený kočičí packou.
„Jenže ona chtěla superky, no, mně to může bejt jedno.“

„Ale ty máš moc pěkný kalhoty. A skvěle ti seděj na… No, seděj.“
Gabča se zahihňala, a ještě víc se přitiskla. Kupodivu to ještě šlo. Sjel jsem dlaní ještě níž.
„Jo, tam mi seděj, ale byla to fuška.“
„Počkej… Ty sis je…“
„Jo, ušila sama. Chtěla jsem sehnat nějakou džínovinu, ale to taky nejde. Tak mě napadly tyhle pruhy.“
„Pěkný pruhy. To nosej i některý kapely.“
„Střih jsme upravili s mámou z burdy, a pak jsem to ušila.“
„To seš šikovná.“
Trochu si povzdychla.
„To nevíš? Jsem švadlenka, teda učím se. Švadlenka, švadlenka Madlenka.“
Zabořila mi obličej do bundy, měl jsem dojem, že se rozbrečí.
„No a co? Někdo musí ty hadry šít, jinak chodíme nahý. A ty seš moc šikovná, já bych si nepřišil ani blbej knoflík.“
Pohladila mi rameno. „Seš moc hodnej. Většinou si ze mě dělaj jen srandu.“

Jak jen je brát, když přijdou,
co mám říct, když zaklepou,
jak se tvářit při vzpomínkách?
Proč jsou, vůbec proč jsou?
Je jim šestnáct jako pannám a stárnou v zápětí.
Když prázdnou já mám, tak vím, že zas přiletí.

„To je od Semelky, ne?“
„Jasně, Vrtule moc ploužáků nemá, ale to nevadí.“
Gabča se už konečně zase usmála.
„Máš rád Keksáky? Ti mají nejlepší ploužáky. Hráli v Boru na čajích, byls tam?“
„Popravdě nebyl.“
„Letos budou u vás zase čaje, co vim, bude tam Odyssea, Natural. Přijdeš?“
„Hele, ono je to takový divný, sedíš v sále u stolu, žádná atmosféra, strejdové na tebe čuměj, aby tě hned vyrazili. Moc mě to nebaví. Ale Odyssea, to bych zašel. Tu jsem ještě živě neslyšel.“
„No vidíš, můžem se hned domluvit.“
„Uvidíme, co vím, co bude.“
„To je fakt, zima je ještě daleko. Snad tam budou hrát i Keksáci. Nebo Bardi, ty jsou taky dobrý.“
„Bard? Ti jsou z Bodletic ne? Oni ještě hrajou?“
„No, už moc ne. Škoda, maj dobrý texty.“

Já vzpomínkám daň splácím,
častou chvílí nespavou,
taky kouskem sebe lásky,
navíc dárkem únavou.

Zase jsme se jen vlnili. Divný, s touhle holkou to bylo opravdu fajn, pěkně se s ní kecalo, byla přítulná, možná až trochu vlezlá. Ale… No, nebyla to Lucka. Ani Evička, ta její moc hezká kámoška. S tou, kdybych teď tancoval, tisknul ji k sobě, ruku na té nádherně vyklenuté malé prdelce… Všichni by po mě pokukovali a záviděli mi tak krásnou holku. No jo, pech.
„Co je?“
„Co by, nic.“
„Seš najednou nějak zamyšlenej.“
„No, je to asi poslední společná zábava, Dub s Tondou rukujou, já jdu do Prahy na vejšku, moc změn.“
Neřekla nic, jen se zase přitiskla.

„Tahle série nám končí, ale nebojte, po přestávce zase pokračujeme.“

Odvedl jsem Gabču ke stolu a inkasoval nevraživé pohledy trojice výrostků, vlastně jen dvojice, Mára byl zase v pohodě. Došel jsem si pro pivo a usadil se k našemu stolu vedle Duba.
„Co to máš za objev?“ vyzvídal.
„Jedna místní holka, vlastně ji neznám.“
„Áha, tak na to, že ji neznáš, ti po ní pěkně jezdily ruce.“
„Jo jo, vobíral ji pěkně, náš Čárly se nezdá,“ přidal se hned Čočka.
„Blbci, vím, co se při ploužáku sluší a patří. A ty se nechlub svým zrakem, nebo ti seberou modrou.“

„Tu holku znám,“ ozvala se nečekaně Pája, „je docela fajn, chodí myslím na učňák.“
„Říkala, prý na švadlenku.“
„Á, rychlopichna,“ praštil mě Dub do zad, „tak to si dávej chlapče pozor.“
„Vy jste fakt svině převlečený za kamarády. A vůbec, kde je Tonda?“
„Jó, Tonda zmizel. A co je fakt záhada, i ta jeho paní Pavla.“
„Vějičková,“ dodala Lucka.
Významně jsme se na sebe podívali a povytáhli obočí. A pak se začali konečně chechtat.

Ano, kde je Tonda s paní Vějičkovou? To nám našich pět přátel odpovědět nemůže. Takže teď na chvíli opustíme Čárlyho a zkusíme se po párečku podívat.
Budeme se muset vrátit v čase, protože už při druhém ploužáku…

„Po neděli k vám zajdu a trochu na tý fasádě máknu,“ začal Tonda, ale paní Pavla jen zvedla oči.
„To vůbec nespěchá.“
„Aha, to nevadí, mrknu na to.“
Paní Pavla přikývla a trochu se k mladíkovi přitiskla, byla docela vysoká, takže mu mohla šeptat přímo do ucha.
„Fasáda počká, ale s tou ložnicí by to chtělo něco udělat dřív.“
„Jasně, to není problém, tu jste myslím chtěla vymalovat a…“
Tonda se zarazil, protože ho paní Pavla jemně kousla do ucha.
„Ano, a hlavně to ‚a‘.“

Tonda byl sice jen zedník, ale nebyl vůbec hloupý. A nějakou tu avantýrku na kšeftech měl už taky za sebou. Vycházel z prosté teorie, že co se nabízí, má se i využít, neboť hloupý, kdo nabízí, hloupější, kdo nebere. A taky už dávno poznal, když někdo významně vrtí sukní. Pokud tu sukni na sobě vůbec má. Nebo pod ní kalhotky. To už tady taky bylo.

„Dělal jsi přeci u Simony Poledňákové,“ zašeptala paní Pavla.
„V červenci,“ přikývl Tonda a hrozně se začervenal. Protože to, co začalo jako normální meloušek…
„Byla s tebou moc spokojená,“ dodala paní Pavla a lehce se usmála s přimhouřenýma očima, „doporučila mi tě.“
„Áááha. Chtěli postavit takový venkovní krb, s udírnou, fajnová práce, musel jsem to pořádně vymyslet, ale vyšlo to moc pěkně.“
„Mají to tam hezké.“
„Jo, to jsem zíral, taková obyčejná zahrada, cihlová zeď, barák zvenku taky žádný luxus. A na zahradě najednou bazén, pěkná pergola, trávníček.“
„Bazén, hmmm,“ zašeptala paní Pavla.
„Bazén, to jsem v životě neviděl, jsou asi docela zazobaný, ale to je mi jedno, nestrkám lidem rypák do šrajtofle, stačí, když ji otevřou sami.“

Tondovi už ale bylo jasné, že Simona Poledňáková nevyprávěla, jak hezky jim táhne komín, ale o tom… No, o cílové prémii, tak by se to dalo nazvat. Kterou si myslel, že získá. Ale nebylo z toho nic, kupodivu se ani nedivil, taková fajnová panička by přeci… No, nevyhrnula jen tak sukni. Ale pohled sliboval víc, to zase jo. Vyplacená částka byla naštěstí tak štědrá, že ho to až zaskočilo. Až moc štědrá.

„Znáte se se Simonou?“
Paní Pavla přikývla. „No jasně, občas spolu pokecáme, někdy za ní zajdu. Mají krásný bazén, teď v létě, to bylo něco. A není tam odnikud vidět,“ přimhouřila významně oči.
Tonda se pokoušel zahnat představu, jak se obě dámy pomalu svlékají a pak úplně nahaté skáčou do vody. Byla to moc hezká představa, velmi vzrušující.
Paní Pavla se k mládencovi přitiskla ještě víc a zašeptala mu do ucha.
„Prosím, nevyprávěj všude možně, jak to tam maj hezký, lidi jsou hrozně závistivý.“
„To nikdy nedělám, připadá mi to blbý.“
Paní Pavla se mu odměnila objetím, po kterém mladík lapal po dechu.

„Vzpomeneš si ještě na Simonu? Je moc hezká.“
Nepatrně přikývl.
„No jasně, a jak na ni vzpomínáš?“
Zavrtěl hlavou a vzdal se.
„Popravdě, teď už si jen představuju, jak se spolu koupete.“
„Jen to?“
„No, jak se svlékáte, plavky určitě nemáte, tam to není potřeba. Osprchujete se, pomalu jdete do bazénu, nahaté, skočíte do vody.“
Paní Pavla přikývla. „Tak nějak by to mohlo být, ale chybí tam spousta podrobností. Spousta moc hezkých podrobností.“

Tonda polkl a snažil se trochu odtáhnout. Marně. Žena se o něj významně otřela stehnem.
„Chtěl bys vědět, co se tam někdy děje?“
Přikývl, aniž vlastně věděl, nač.
Paní Pavla natáhla ruce a mrkla se na malé zlaté hodinky. „Nepůjdeme se projít, tady je moc hlučno, špatně se vypráví.“
„O čem?“
„O lecčems, o nahé Simoně. A co takhle o dvou nahých ženských? Chtěl bys je poznat, tovaryši zednický?“
„To myslíte vážně?“ Tonda zapomněl přešlapovat v rytmu ploužáku.
Paní Pavla se trošku odtáhla a položila mu dlaně na ramena. Zvedla hlavu a usmála se, ale ani vyzývavě nebo koketně, spíš posmutněle.
„To záleží na tobě. Pojď se projít,“ zašeptala a vzala ho za ruku.

Došli na cestu a odbočili k rybníku, na břehu po špičkách minuli dvojici ve stádiu značné rozmilovanosti, ve tmě moc vidět nebylo, jen hýbající se stíny a tiché vzdechy. Kdo ví, kdo to byl. Zastavili se až za tújemi, tady nikdo nebyl, jen to vzdychání bylo ještě slyšet. Ale to paní evidentně nevadilo, položila dlaně na boky a zvedla hlavu. Tonda nepotřeboval písemné pozvání, objal ji a pomalu líbal, na hrudníku cítil dvě velká ňadra. Z pasu sjel dolů, zajel dlaněmi do zadních kapes džínsů, a pak chytil paní Pavlu prostě za zadek.

„Chtěla jste mi něco vyprávět.“
„Držíš mě za zadek a budeš mi vykat?“
„No, ale…“
„Pšššt, musíme být potichounku.“
„Těm je to nejspíš už jedno.“
„Počkej,“ paní Pavle zasvítily oči, postavila se na špičky a hledala mezírku mezi tújkami. S pootevřenými rty se snažila odhrnout pichlavé větve.
„Au,“ cucala si prst a pozorně sledovala porost, ukázala skoro až dolů.
„Počkej, přeci nechceš šmírovat?“
„Šmírovat? Ale fuj, jen se trochu… No, podívám,“ zašeptala mimoděk, klekla si a konečně našla, co hledala. Zavrtěla boky ve vypasovaných džínách, Tonda fascinovaně zíral na hezký zadek. Klekl si a pohladil ho, po švech kalhot, dolů, pak mezi nohy až do klína. Stiskla mu dlaň stehny. Klekla si a zamyšleně se na Tondu dívala, olizovala si rty. Pak mu položila dlaň na břicho a hrála si s kovovým knoflíkem. Mladík měl pocit, že kdyby mu stáhla zip, klacek by se přímo vymrštil ven, tak byl vzrušený. A vůbec, co by pak asi dělala, no, co asi, když před ním klečí, tý jo, taková krásná ženská a prostě ho tady…

Paní Pavla se ale postavila a oprášila si dlaně, zase se olízla, přitiskla se k mladíkovi a zašeptala mu do ucha.
„Vyhrnul jí sukni a přehodil skoro až přes hlavu, stáhl kalhotky, sám si jen rozepnul džíny a…“ ukázala dlaněmi neslušný posunek. „zezadu ji…“ přitiskla se ještě víc, „Mrdá. Jak pes fenu, ona má zadek nahoře.“
Tondu napadlo, s čím si to vlastně zahrává, jestli je tahle ženská opravdu ujetá nebo prostě jen trochu opilá a hodně nadržená.
„A mezi zuby drží kabelku, aby moc nekřičela,“ dodala najednou paní Pavla a rozcuchala Tondovi vlasy, „mimochodem, ten kluk je podle mě jeden z vaší party.“
Tonda si v duchu probral možnosti. Žádná mu neseděla.
„Ten ramenatej hezkej blonďák,“ napověděla paní.

Dub tady u rybníka šuká Lucku? No, proč ne, je potřeba využít každou chvíli. Počkat, hovno, Lucka má džíny, do prdele, jasně, žádnou sukni. Takže…

Zase se podívala na hodinky.
„Pojď, už je čas,“ ukončila rázně hlubokým polibkem jeho kamarádské dilema, vzala ho za ruku a táhla k silnici. Mladík by se vůbec nedivil, kdyby se jí najednou objevilo v dlani koště, shodila šaty a odletěli spolu někam na čarodějnický sabat, kde by ho možná ještě s dalšími nadrženými bosorkami ušukaly k smrti.
„Čas na co?“ zeptal se opatrně.

Paní Pavla se usmála, ale neodpověděla, jen trochu víc stiskla dlaň. Konečně byli na silnici, u plechové autobusové zastávky stál bílý Fiat Uno. O něj se opírala hezká žena ve světlé blůze a květovaných letních kalhotách uvázaných v pase na tkaničku.
„To je Simona, Simona Poledňáková!“
„No jistě, říkám, že je už čas.“
„Čas na schůzku, na koupání v bazénu, a…“ obě ženy se na sebe podívaly a významně se usmály, „čas i na další věci. Nasedej, mladíku.“

Paní Pavla obratně nastoupila na zadní sedadlo, Tonda se držel kliky, najednou mu došlo, že asi zapomněl dýchat.
„Copak, snad se nás nebojíš,“ zapředl mu do ucha Simonin hluboký hlas.
Zavrtěl hlavou, i když si myslel něco jiného, vklouzl na sedadlo a mechanicky se připoutal. Obě ženy se zase usmály, spíš jen samy pro sebe. Simona nasedla, nastartovala a všichni odjeli do úplně jiného příběhu. Možná ho někdy budeme vypravovat.

Pojď lejdy, slyšíš můj hlas
pojď lejdy, ještě je plno krás
Temná lejdy, shoď temnou blůzu
Temná lejdy, zahoď svůj temný splín
Pojď lejdy, vždyť máš ještě čas
Máš ještě doposud čas
na záchranný pás.

Je škoda, že právě teď musíme Tondu opustit, jenže Čárly také nezahálel. Kdyby věděl, co se stane, nechodil by klidně kolem parketu a neklepal dlaní na bidlo zábradlí. Rychle za ním, asi dvacet minut proti proudu času.

Chodil jsem kolem parketu a klepal dlaní na horní bidlo zábradlí. Gabču jsem propustil, teď mě to trochu mrzelo, aspoň bylo s kým kecat, Dub se věnoval samozřejmě Lucce, Čočka s Pájou právě cosi ohnivě probírali s kapelníkem, jak znám Čočku, určitě nějaká muzika. Otočil jsem se zase zpátky. A… Zase náhoda, ten večer už podruhé. Hezká místní blondýnka jménem Evička se právě odněkud vynořila a spokojeně upíjela cosi z kelímku.

„Bavíš se?“
Přeostřila na mě, za pár vteřin mě poznala a otráveně mávla prsty.
„Nic moc, měla jsem zůstat doma.“
„A kde máš osobní stráž?“
„Šli se s někým porvat ven, teda Lumír s Bobem, chytli se s nějakými dvěma somráky v džiskách.“
„A o co šlo?“
Uchichtla se a klepla mě do ruky.
„Nebudeš tomu věřit, začali se hádat, z jaký flašky je lepší lahváč. Naši dva blbci tvrdili, že jasně ze zelený, somráci zase, že z hnědý.“
„To je ovšem úplně zásadní otázka.“
Rozesmála se a konečně se trochu uvolnila. Už jsem měl na jazyku další vtip, když mi kdosi položil dlaň na rameno.

„Brzdi, frajere.“
Byl to samozřejmě Mára, třetí ochránce. Ale kupodivu se netvářil nijak zle, asi už měl pár piv.
„Hele, neznáme se, seš mi nějakej povědomej?“
„Možná, svět je malej. Jsem z Boru.“
„No jasně,“ praštil pěstí do bidla, „hraješ za ně fotbal!“
„Hrál jsem, jen za dorost, a s tím je už utrum. Počkej, už vím, chytáš za Hrobice!“
„No jasně, vole, to byly časy. Vzpomínáš, jak jste tady hráli loni, jak se všechno servalo?“
„Kvůli ofsajdu, co váš pomezní odmával.“
„Přesně, to byla sranda, pojď, musíme dát nějakýho panáka a pořádně pokecáme,“ Mára si spokojeně mnul dlaně a já pokukoval po Evičce. Měl jsem dojem, že na mě trochu mrká. Byl čas využít nového přátelství.

„Máro, co říkáš, mohl bych si pak zatancovat s Evičkou, fakt jen zatancovat.“
Mladík se zachmuřil a rozhlédl se, spiklenecky ke mně naklonil hlavu, možná až moc.
„To nepůjde.“
„Můžeš mi sakra říct, o co tady jde? Drží snad bobříka netýkavosti?“
„Tak něco, poslouchej. Evička je holka mýho bráchy, je teď na vojně, ale za tři týdny se vrací. No, a ona slíbila, že na něj počká, chápeš? Už je fakt jen chvilka, no, a tak na ní dáváme pozor, je to milá kočka, takže po ní kluci jdou jak medvědi po medu.“
„Aha, a co ti dva řízkové? Lumír s Bobem?“
„Bráchovi kámoši, jak slyšeli o tom slibu, hned se toho chytli, no, a nějak jim to stouplo do kebulí, pitomcům, nic jinýho tam taky nemaj. Evička si nemůže dojít skoro ani sama na záchod, už se kvůli ní aspoň pětkrát servali.“
„Takže žádnej taneček.“
„Žádnej, ale víš co, mám super nápad. Ti dva jsou fuč, dáš jeden tanec a já tě pak jakoby odtáhnu ven a dám ti přes hubu. Vrátíš se, budeš si mnout ksicht, já to budu mít u bráchy dobrý, že jsem Evču ochránil. A nebudou si ze mě dělat srandu.“
„A co z toho budu mít já?“
„No, ten tanec.“

Uvážil jsem pro i proti a připadalo mi to jako rozumný obchod. Až později mi došlo, že jsem nezahrnul všechny možné okolnosti. Ale kdo by na ně myslel, když si vedl na parket nejhezčí holku z celé zábavy. Mára na mě ještě gestikuloval, taneček, pak ven a jedna přes držku. Jasně.

„Takže další pomalá série, teď tu máme jednu moc a moc oblíbenou od kámošů z Keksu. Víš!“

Opatrně jsem položil Evičce dlaně kolem pasu, hrozně štíhlého, měl jsem dojem, že bych ho obemkl prsty. Pak trochu níž, ale jen malinko. Už teď se tvářila ustrašeně a mrkala kolem.

Víš, Ty jsi z jinýho světa,
víš, stačí Ti jen pouhá věta,
víš, stačí Ti místo drahejch dárků.
Víš, to je fakt zajímavý,
víš, že Tě to se mnou baví,
víš, snad je to tím, že Tě mám rád.

„Posloucháš Keks?“ začal jsem.
„Spíš jen ty ploužáky, jednou jsme na nich byli s partou, ještě s Jardou, teda s Márovým bráchou.“
„Jasně, s tvým klukem.“

Trochu přikývla, ale spíš smutně, měla mít radost, že bude její milý konečně doma z vojny, ale moc na to nevypadala. Zkusil jsem pár vtípků, ale byla pořád zamlklá, nechtěl jsem zase vyzvídat, tak jsme se už jen vlnili, kousek od sebe. Co chvíli mi oči sjížděly do pasti rozepnuté kostkované košile, jen na dva knoflíčky, ale i tak. Naznačovaly, co se může skrývat tam dál, kde se kostkovaná látka lehce nadouvala, ne moc, ale taky ne úplně málo.

Pohladil jsem hezká záda, prsty narazily na proužek podprsenky, dívka se vyplašeně rozhlédla kolem, ale pak se konečně trochu uvolnila a přitulila.
Pyšně jsem se rozhlédl, ale nikdo si nás nevšímal. Jen kousek od nás tancoval Dub s nějakou neznámou holkou, uculovala se na něj, kroutila pěknými boky, až kolem nich vlála sukně. Docela pěkná, akorát taková moc hrrr, no jo, takové po mě nejdou, škoda. Ale proč Dub dělá do téhle, když Lucka…

Třeba jednou přijde den,
kdy se spolu rozejdem,
třeba nám to nějakej ideál překazí.
Pak jenom vzpomínej,
pak jenom vzpomínej,
pak jenom vzpomínej
a nikomu nepovídej.

„Co tady vyvádíš, frajere, nevíš, že Evička je zadaná?“ zahulákal Mára zbytečně nahlas a táhl mě za rukáv z parketu, „Voprsklej jak dvojka máslo, pojď ven! A ty tady počkej, Evi, s tímhle šmejdem budu hned hotovej.“
Obrátilo se k nám pár tváří, škodolibé nebo zvědavé výrazy, naštěstí nikdo známý a Duba jsem nezahlédl.
„Tady máte vrácenky, kluci, a neperte se!“
„Jasně, pane Hudeček.“

Popošli jsme ještě kousek mezi stromy, teda Mára mě táhl. Rozhlédl se kolem a spokojeně přikývl. Naznačil mávnutí pěstí…
„Co tady blbneš, Máro?“
„Co asi, tenhle hajzl šel po Evičce.“
„No nekecej,“ sporé světlo osvítilo dva tupé obličeje. Lumír Práskal a Bob Štětináč. Přesně v tuhle chvíli mi došlo, že celý ten Márův plán stojí úplně za hovno. A jemu to došlo taky.

„Takže mu teď jednu vrazím,“ pokračoval snaživě Mára, „aby na ni zapomněl“. Slova byla dobrá, ale intonace hodně vázla.
„To je von,“ vypískl Bob Štětináč, „ten, co se kolem Evky vochomejtal už prvně, měls mu hned jednu vyšít.“
„Taky že jo,“ zamručel spokojeně Lumír a protáhl si pracky.
„Na toho stačím sám,“ snažil se zachránit situaci Mára, ale Lumír ho poklepal na rameno.
„Máro, fakt se snažíš, ale úplně blbě. Dát někomu po držce není jako smolit básničky.“
Sice by mě i Boba Štětináče zajímalo, jakou poezii Mára tvoří, ale místo toho jsem sledoval točící se Práskalovu pravačku. Jasně, chce mi jednu napálit do břicha, takže se trochu otočím a vykreju to rukou.

Pak se stala spousta věcí najednou. Uslyšel jsem dívčí křik, heknutí, Dubovo „Co se tady kurva děje“. Takže jsem přehlédl letící Lumírovu levačku, kterou jsem koupil přímo do kebule. A byl konec.

Konec druhého dílu