Poslední zábava 03

Vesnická zábava v obci Hrobice se pro našeho hrdinu Čárlyho nevyvíjí úplně dobře. Sice se mu podařilo získat přízeň dvou místních dívek Gabči a Evičky, ale taneček s druhou jmenovanou ho přivedl přímo pod pěsti jejích ochránců Lumíra, Boba a Máry. A byla to právě končetina Lumíra Práskala, která poslala Čárlyho do říše snů.

„Už otvírá oči, není mrtvej,“ rozostřené velké modré oči mě starostlivě pozorovaly, malé dlaně opatrně zkoumaly hlavu. Modré oči se změnily v holku Gabču, za ní vykukoval Dub s Čočkou.
„Cos to dělal, krve jak z vola, kamaráde.“
„Proč jak?“, dodal Čočka a podíval se na dvě chrobácké postavy. Lumír se držel za břicho a blil Lupouše do roští, Bob Štětináč se svíjel na zemi, držel si rozkrok a nenávistně zíral na mého malého kamaráda. „Ta svině prťavá zákeřná mě nakopla do koulí.“
Mára se opíral o strom a omluvně rozhazoval ruce.
„Sorry, jsou to magoři, to jsem fakt nechtěl.“

„Máš rozražený obočí,“ určila Gabča příčinu krvácení, „přimáčkni si na to kapesník, ale chce to sešít.“
„Díky, na pohotovost nejdu. Ještě by volali esenbáky.“
Gabča mi podala kapesník a zamračila se.
„Budeš mít jizvu, hele, pojď ke mně domů, mamka ti to sešije.“
„Ccooo… Ona je taky švadlena?“
„Ne, ty vole, zdravotní sestra, ale šití má doma, protože dělá zdravotnici pro čutálisty.“
Mára přikývl „jo, nekecá.“

„Můžeš se zvednout a jít?“
„No, trochu se mi motá šiška, ale jde to, je to daleko?“
„Vůbec ne, jdeme. A vy si běžte po svým, Čárlyho za chvíli dodám.“

Byl to dobrý plán, teda v tu chvíli mi tak připadal. Jenže i tenhle se měl trochu zvrtnout. Teda hodně zvrtnout. Na nějaké přemýšlení jsem s namlácenou hubou neměl čas ani náladu. Takže jsem se sebral a následoval svižně vykračující dívku. Ta nezavřela pusu.

„Promiň Čárly, že jsem si toho nevšimla hned. Řekla mi to až Evička, jako takovou zábavnou historku, ale hned mi to přišlo blbý, běžela jsem ven a po cestě ještě sebrala ty tvoje dva kámoše. Víš, byla jsem trochu naštvaná, že tancuješ s Evičkou, culíš se na ni, šla jsem se z toho vydýchat a pak už bylo pozdě. Akorát jsem viděla, jak ti jí Lumír napálil. Nevím, na co ten blbec Mára myslel, ale přivedl tě rovnou Lumírovi pod pazouru. Ty nejseš žádnej rváč, to je mi jasný, měl sis dát bacha. Tak, támhle za parčíkem to už bude, zase tady bliká ta lampa, slibujou už rok, že ji vyměněj, ale zatím houby. Pozor, je tady blbě vidět, je tady …“
„Aúúú, do prdele, kotník, kurva.“
„…Díra v chodníku. Ukaž, ach jo, měla jsem ti to říct dřív, kráva blbá tady žvaním, no, to bude pěkný výron, teda kotníku. Ale už jsme doma.“

V mihotajícím světle jsem uviděl barák tvaru krychle s pitoreskní fasádou. Jakýsi umělec vyvedl do břizolitu červenou fresku ve tvaru troubícího jelena.
„Táta je myslivec, no“, objasnila pozoruhodnou výzdobu Gabča a mávla odevzdaně rukou. „Nedal si říct, tvořil to nějakej jeho kámoš s flintou. No, když nás někdo hledá, stačí říct, ten dům s jelenem. Jediná výhoda.“ Prostrčila ruku brankou a odemkla dvířka, vylezl jsem po schodech ke dveřím, Gabča mě pustila do předsíně a rozsvítila. Ze zdí na mě vyčítavě civěly trofeje muflonů, daňků, srnců a jednoho celého vycpaného zajíce. Ten byl vůbec nejhorší.

„Dokážeš se zout? Počkej, pomůžu ti, bacha na ten kotník, dobrý, pojď dál, snad mamka ještě nespí, ale mají puštěnou televizi.“
Prostrčila mě do obýváku. Na černobílé obrazovce právě oznámil Miloš Frýba konec vysílání a pokojnou scenérii ozářil klidným namodralým světlem monoskop. V křesle byl rozvalený pupkatý připlešlý chlapík v nátělníku, před sebou na stolku pár lahváčů. Kdo ví, jestli v hnědé nebo zelené flašce. Na pohovce pospávala žena v županu.

„Pšššt, mami, vstávej, kde máš šití?“
„No kde asi, dole v šicím stroji, v tom šuplíku“, zamumlala žena a nahmátla polštář. Gabča se jí ho snažila vytáhnout z pod hlavy.
„Probuď se, to jiný šití, na rány.“
„V lednici, co blbneš. Počkej, něco se ti stalo?“ hlas paní domu byl najednou velmi probuzený.
„Nnne, mně ne, tady Čárlymu, má rozražené obočí. A podvrknutý kotník.“

Mamka se zvedla z gauče, zavázala si župan, omluvně mávla rukou a zmizela v koupelně. Za chvíli se vrátila s mokrou tváří a jasnýma očima. Vytáhla z ledničky krabičku, nějakou láhev a ukázala ke dveřím. „Pojď do koupelny, tam se to dá jednoduše umejt.“

„Obočí, hmmm, nevypadáš na boxera, no nic. Chce to jeden nebo dva štychy. To bude hned, teď to štípne…“
„Jaúúú“.
„Nebuď citlivka, nemáš se rvát. A vůbec, to se pral kvůli tobě?“ otočila se na dcerku, která se usadila na vanu s tváří v dlaních.
„Nnnne, vlastně nevím,“ rozpačitě zamumlala Gabča a spiklenecky na mě mrkla.
Mamka si mezitím připravovala šití, konečně jsem si ji trochu prohlédl. Podoba se nezapřela, oči, výška spíš menší než vyšší, ale jinak se držela. Jasně, zdravotní sestra, takže toho asi hodně naběhá. Pod županem toho vidět moc nebylo, ale nevypadala vlastně špatně, vlasy asi nosila spletené, ale teď jí ležely hezky rozhozené na ramenou. Rozpačitě se dívala z jedné i druhé strany.

„Obočí se šije naprd, hlavně se k tomu nedá dostat, lehátko tady nemám, jedině, no…“, podívala se na dceru, „musím si mu sednout na klín. Nevadí ti to?“
Chvilku bylo ticho, dívali jsme se na sebe s Gabčou a uvažovali, koho se ptá.
„Ne, nevadí,“ přerušil jsem konečně ticho. Paní mávla rukou, „to je jasný, tebe se neptám, tady mladý.“
Mladá jen zavrtěla hlavou, jen jsem měl dojem, že jí trochu zajiskřily oči.
Paní mě zase odtáhla vedle, hbitě přehodila přes pohovku prostěradlo a usadila mě, namířila na mě lampu.
„Zatím dobrý. Akorát si připadám jako u výslechu.“
„No, přijde i nějaké to mučení, neboj.“
„Pozor na kotník,“ hekl jsem.
„Co máš s kotníkem?“
„Podvrknutý,“ dodala věcně Gabča, „to ta díra v chodníku“.
„Dobrá, na to se mrknu pak, ale teď…“

Paní si vykasala župan i noční košili, trochu se začervenala a usadila se na mě jako na koně. Naštelova mi hlavu, a rozverně zašeptala: „Zavři oči, brouku. A zkus se uvolnit.“
S tím jsem problém neměl, jenže… Jenže mi najednou došlo, že na mě sedí docela hezká ženská, nahá stehna, jenom v županu a košili, no jo, pod košilí nejspíš nic nemá, navíc se o mě trochu otírá, jak se soustředí na šití, voní ještě sprchou, kterou si večer dala, vůně heřmánku, otírá se vlastně docela dost, čím vlastně, sakra, sakra…
„Nevrť se, nebo to bude křivý,“ zamumlala s nití v puse.

Kdyby to bylo jindy a jinde, položil bych dlaně na ta nahá stehna, hladil je, pomalu pokračoval k bokům a pod košilku… Sakra, kolik jsem toho vypil? Snad ne tolik. Přeci tady nebudu myslet, no, já asi ne, ale jistá část těla má jiný názor.
„Nevrť se,“ zašeptala paní. Jenže jsem měl dojem, že se teď trochu zavrtěla ona. Ale to se mi asi jen zdálo. Ne, nezdálo. Rozvázat ten župan a pak… Jakou má vlastně noční košili? Na knoflíčky u krku? Nebo jen na tkalounek? Za ten by stačilo zatáhnout, až by se klička uvolnila a košile rozhalila. Ale knoflíčky by také nebyly špatné, možná ještě lepší, pomalu a mazlivě rozepnout první, jen tak, aby se vědělo, co bude dál.

Nech toho, teď už ho máš fakt tvrdého, naštěstí jen v džínách. Navíc je to zdravotní sestra, takže je zvyklá, že se občas něco stane.
Například, že se postaví klukovi, kterému šije obočí. A přitom mu sedí na klíně.

„Hotovo, dva štychy musí stačit,“ konstatovala paní a energicky ušmikla niť.
„Mrkneme raději na ten kotník, aby z toho nakonec nebyl výron,“ dodala a nejspíš mimoděk se mi zavrtěla na klíně. Zase mrkla na dceru.
„Hmm, trochu to otéká, ale měl by stačit led. Tady máš hrášek a druhý pytlík si dej na oko. A to je všechno. Za týden ti vyndají stehy, zajdi na…“
Gabča významně zakašlala.
„Teda stav se tady, mrkneme na to.“

Zase to řekla mazlivě? A co ty povídačky o výronu? A mrkání na dceru? Blbost, Lumír mě praštil do makovice. Nic divného se neděje.

„Mami, může tady Čárly přespat? Možná má otřes mozku, jak s sebou praštil na zem. Mohlo by se mu někde udělat špatně.“
Za chvíli jsem už ležel v čerstvě ustlané posteli, na sobě příliš velké pyžamo, na nočním stolku meduňkový čaj, kotník zavázaný. Paní zhasla světlo, za chvíli jsem uslyšel kroky na schodech, pak puštěná voda vedle, aha, nejspíš Gabča.

Svléká se, nejdřív ty červenobíle pruhované vypasované kalhoty, stáhne si přitom napůl i kalhotky, kouká jí žlábek, kousek zadečku, asi jako Ripleyové na konci ve Vetřelci. To bylo moc pěkné. Tenhle zadek bude ale trochu kulatější, ale to vůbec nevadí. Tričko, kousek nahé kůže a pak ty kalhotky. A mezitím ten žlábek. Tak co teď, tričko nebo kalhotky, asi tričko. Počkat… Měla podprsenku? Hladil jsem jí přeci záda, no jo, ale měla bundu, nevím, koukal jsem jí spíš na zadek než na prsa. Škoda. Takže asi nemá. Jenom krátké tričko a kalhotky na půl žerdi. Čistí si zuby, druhou rukou se opírá o umývadlo a drbe si pravou nohou levou. Čistí si zuby, doleva, doprava, doleva, doprava…

Usnul jsem. Ještě dřív, než jsem se dozvěděl, jestli opravdu nemá podprsenku.

„Pššt, Čárly, spíš?“
Otevřel jsem oči a chvíli uvažoval o absurditě této věty. A teprve pak, kdo ji vlastně vyslovil.
„Gabčo? Co se děje?“
„Jen se chci mrknout, jestli jsi v pohodě.“
„Snad jo, dík.“
„A… Nemám tady radši zůstat? Víš, kdyby se ti udělalo blbě, praštil ses do hlavy.“
„Hlava mě nebolí. Jen trochu to obočí.“
„Jasně, ale co když… Skvělý, mamka ti rozložila gauč. Místa je dost.“

Postel se prohnula a kousíček ode mne se uvelebilo voňavé dívčí tělíčko. Zamrkal jsem, sevřel pevně víčka, zase otevřel oči a pátral šerem pokoje. Gabča ale nezmizela. Spokojeně ležela, napůl zahalená do deky, zpod níž čouhala dívčí noha v celé své kráse. Ještě ji trochu protáhla. Pěkná nožka.

„Mamka jednou vyprávěla, že večer přivezla záchranka nějakýho kluka, vypadal celkem v pohodě, trochu ho bolela hlava, tak ho jen přijali, že mu ráno udělají vyšetření. No jo, ale ráno bylo po něm, exnul jim tam. Průšvih. Tak budu radši s tebou, co kdyby. Spokojeně natáhla nohu a chvíli si ji nespokojeně prohlížela.
„Ach jo, mám krátký nohy, všude v romantických knížkách se píše o dlouhých štíhlých nohách krásných dívek, no, a co já.“
„V knížkách se píše leccos, a kromě toho, každá noha někde končí,“ odpověděl jsem Tondovou oblíbenou hláškou. Z pohledu na nožku mi trochu vyschlo v krku.

„No jo, jenže který konec? Jaký by sis vybral?“ šťouchla do mě trochu palcem.
„Nejlepší je začít na jednom konci a dostat se až na druhý,“ zvolil jsem další Tondovo úsloví. Tehdy za něj dostal od Lucky kopanec pod koleno. Teď bylo jen ticho, stále hlasitější ticho.

„Tak na co čekáš?“ ozvalo se za chviličku tichounce vedle mě.
Měl bych možná napsat, že jsem dlouho váhal, odolával, přemlouval dívku, že se musím vyspat a kdesi cosi, ale to bych kecal. Asi za to mohla ta rána do hlavy nebo totální neskutečnost celé situace. Prostě jsem vzal nabízený kotník mezi prsty, pohladil, trochu polechtal plosku, promnul prsty. A pak jsem si ověřil, že i když možná není toto lýtko úplně dlouhé a štíhlé, je jemné, hebké a příjemné do dlaně. A došlo mi, k čemu se vlastně chystám a co mě čeká na druhém konci. Jednu mou polovinu to zarazilo, část té druhé naopak vztyčilo do pohotovosti.

Gabča to samozřejmě vycítila, holky tohle vždycky nějak poznají. Klidně mi vjela dlaní pod deku a bez okolků opatrně stiskla přirození. Nic jiného nedělala, jen ho držela, pěkně u kořene. Ale stačilo to. Jo, a vzdychla, na to jsem zapomněl, přitom to bylo hezké zavzdychání, které mě úplně přeneslo na druhou stranu. Sehnul jsem se a líbal nabízené lýtko, dlaní jsem byl už kousek vepředu, na dívčím stehnu, ještě jemnějším a příjemnějším. A ještě bližší tomu druhému vábivému konci.

„Víš, co mám na sobě?“ zašeptala dívka, možná mi četla myšlenky.
„Těžko říct, zatím jsem se věnoval jen tomu, co na sobě nemáš.“
„Takovou košilku, úplně krátkou, jen kousíček po zadek.“
„Uhmmm…“
„Chceš ji ukázat?“
Ještě, než mi vlastně došlo, co všechno mohlo znamenat to „ji“, odhodila Gabča deku, klekla si zády ke mně a zavrtěla zadečkem. Konec košilky zavlál nad dívčími oblinkami, v šeru pokoje snad ještě lákavějšími. Hned jsem je aspoň trochu pohladil.
„Nešahat,“ zavrněla Gabča a zajela pod deku.

„Slíbilas, že mi ‚ji‘ ukážeš,“ poznamenal jsem za chvíli, když bylo na druhé straně už moc dlouho ticho.
„Ukázala, co bys ještě chtěl.“
„No, ‚ji‘.“
„Mluvili jsme o… no, o prdelce.“
„Tak to jsem asi jen blbě pochopil.“
Zase bylo chvíli ticho.
„A chtěl bys…“
„Copak?“
„Co asi, no víš.“
„To víš, že bych chtěl.“
„Tak chviličku počkej.“
„Počkám,“ pod dekou jsem našel teplé dívčí stehno a pomalu jsem ho hladil, přejel na vnitřní stranu.

Gabča mi stiskla dlaň mezi stehna, naklonila hlavu, klekla si, kolena u sebe, pomalu je rozevírala, okraj košilky koketně stažený prsty, pak ho najednou zvedla a rychle se zase přikryla. Snažil jsem si zapamatovat prchavý obraz tmavého klína pod dráždivě zaobleným bříškem.
„To bylo těžké, úplně ses zadýchala.“
Gabča kupodivu nic neřekla, jen mi zase strčila dlaň pod deku a nahmátla klacek.
„Líbilo se ti to,“ konstatovala spokojeně.

K tomu nebylo co dodat. Pokračoval jsem v průzkumu hebké nožky, byl jsem už skoro na konci. Lehla si na bok, pořád mě držela.
Teď už jsem mohl hladit celý zadeček, rýhu nad stehnem, neodolal jsem, zajel mezi půlky, rychle pohladil vlhké chloupky, přitáhla kolena k tělu, pozvala mě ještě dál. Opatrně jsem špičkami prstů zkoumal tajemné území, horké a vlahé. Stiskla mě trochu pevněji.
„No jo, a co teď?“ zašeptala, „nemůžeš se namáhat.“
„To nemůžu,“ pomalu jsem ji hladil, konečně se otočila na záda, zase mi stiskla dlaň mezi stehna, ale pomalu se uvolňovala. Pohladil jsem kundičku, bříško a pokračoval pod košilkou dál. Za chvíli jsem už držel v dlani měkký bochánek s tvrdým čudlíkem. Objel jsem ho pomalu prstem. Naklonil jsem se a vzal do pusy přes košilku druhý čudlík, nebylo těžké ho najít.

„Oslintáš mi košili.“
„To je na tobě.“
„Já… No, nechci být úplně nahá.“
„Jseš krásná holka, proč ne?“
„Radši sundej to pitomý pyžamo. Připadá mi, jako bych měla v posteli vlastního tátu.“
„To je jeho pyžamo?“
„Moje není, honem, tak, pryč s tím. Tak, mnohem lepší.“
Zase mě stiskla, a dokonce začala pomalu honit.
„Uhm…. Pomalu s tím.“
„Nelíbí se ti to?“
„No, až moc.“

Musel jsem myslet na něco jiného, ne jenom na dívčí ruku, která mě honila. Takže jsem pokračoval, kde jsem skončil, podle Tondova hesla ‚jedno do pusy a druhé do ruky‘. A pak zase dlaní dolů, až do připraveného klína, teď už netiskla kolena k sobě. Nahmátl jsem poštěváček, rozmazal po něm šťávy a hladil ho špičkou prstu, tedy spíš jen kroužil kolem, to stačí. Teda tak mi to aspoň vysvětlila holka z béčka, která si mě tehdy na brigádě vzala na starost. Skvělá brigáda, přes den jsme trhali jablka a jednou v noci po diskotéce… No, prostě jsem ve skladu přišel o panictví.
Gabča spokojeně vrtěla boky, za chvíli si mě přitáhla k sobě.

„Mohl bys… no… Pusou?“
„Tak počkej, nejdřív ještě…“
Zvolna jsem ji políbil, tohle se jí líbilo, měnili jsme úhly, jazyk jednou venku, pak uvnitř.
„Aha…“
„No, říkal jsem si, že by se ti pak třebas nechtělo,“ pleskl jsem jí něžně přes zadek.
„Už bych ale fakt chtěla…“
„Pojď, ale musím se šetřit, to víš, budeš muset nahoru.“
Zase se zahihňala.
„No jo, ale jak?“
„Moc možností není, co třebas jazyk v kundičce a nos v zadečku?“
„Teda, ty si hraješ na slušňáka z gymplu a zatím tohle,“ zatlačila mě na záda, chvilku váhala a pak mi pomalu obráceně zasedla na obličej, vrtěla se, dokud nenašla správnou polohu. Pohladil jsem kulaté půlky, roztáhl je a zajel jazykem do škvírky, která se mezi nimi lákavě otevřela.

Moc jsem toho v temném pokoji neviděl, ale to nevadilo. Všechno, co jsem potřeboval, jsem měl v dlaních, prstech a puse. Všechno to hezky vonělo, vlnilo se, přímo esence holčičiny. Ještě chvíli se věnovala i mě, ale nějak jsem se na to nesoustředil a zvadl mi. Nijak mě to netrápilo, věnoval jsem se něčemu jinému, rozevíral jsem půlky a jazykem zajížděl do nadržené brázdičky. Gabča roztáhla kolena, opřela se o ně rukama a sehnula hlavu. Hlasitě vzdychala a vrtěla se na špičce jazyka, sladili jsme se, všechno kolem zmizelo, byla jen sténající dívka, kterou jsem dráždil. Víc nebo míň, šlo nám to samo, stačilo jen vnímat její vzrušení.

Sevřela mě stehny a prsty si dráždila poštěváček, zrychlovala, na jazyk mi stékaly kundičkové šťávy, prohnula se v zádech a vystrčila zadek, sama se mi vrtěla na obličeji, hladil jsem ji zadní dírku, jen tak, napadlo mě to. Ale v tuhle chvíli bych jí mohl udělat klidně úplně všechno. To mi ale taky došlo až za nějaký ten rok, teď mi to bylo jedno. Udělal jsem holku, pomalu zvadla, sehnula se s boky nahoře, chvíli tak zůstala a pak se prostě svalila vedle mě. Chtěla asi něco říct, ale jen zavrtěla hlavou a zhluboka oddychovala. Byla mokrá jako myš.

„Jsem mokrá jako myš,“ řekla potichounku, spíš jen zašeptala a pohladila mi ruku, „já… musím se dát nějak do kupy, promiň, neboj, oplatím ti to, už se těším, jen chvilku…“ Mávla unaveně prsty, zabalila se do deky a odpotácela se ke dveřím. Klika tiše cvakla a zase bylo ticho. Cítil jsem ještě ve dlaních dívčin zadek, v puse její vzrušení. Pomalu jsem se usmíval. A usnul jsem.

Konec třetí části