Poslední zábava 05

Vesnická zábava v Hrobicích s kapelou Vrtule končí posledním dílem. Pro naši partu je to asi poslední zábava, Honza Dubský zvaný Dub a Tonda za pár dnů rukují na vojnu. Dub tu má svou milou Lucku, po které pokukuje i vypravěč příběhu Čárly. No, a zbytek party tvoří malý obrýlený Čočka, a ještě menší dívka jménem Pája. Tonda už mezitím zmizel se dvěma ženami, kdo ví, co s ním zamýšlejí.
Čárly zkoušel najít štěstí u místních krasavic Gabči a Evči, ale to byla chyba. Taneček s Evičkou ho přišel draho a pravačka místního Old Shatterhanda Lumíra Práskala ho odeslala do říše prapodivných snů.

Tma se pomalu měnila v noční šero.
„Už se probouzí,“ šeptal plačtivý dívčí hlas, „dělej, Čárly, vzbuď se!“
Na okamžik jsem se potácel mezi dvěma světy, v tom jednom byla svolná Gabča s ještě svolnější mamkou, bodrý tatík Fanda, sociální jistoty a erotické přísliby. V tom druhém – tam nebylo nic.

„Konečně,“ velké modré oči byly vlhké, a něžné dlaně mně až nečekaně důrazně vracely do husákovské reality.
Opřel jsem se o lokty a mžoural do šera. Za Gabčou jsem rozpoznal Duba a Čočku s Pájou, Lucka se opírala o strom, úplně bledá. U plotu Evička s Márou. Kousek stranou blil Lumír Práskal Lupouše do křoví. A na druhé straně ležel na cestě Bob Štětináč a držel si v dlaních moudí.
„Ta svině prťavá brejlatá mě kopla do koulí.“

Pája k němu rázně přikročila a popadla ho za rezavé pačesy.
„To jsem byla já, ty lokální odpade. Protože jsi Čárlyho nakopl, když už ležel na zemi.“
„To sis kurva nemohla vzít aspoň tenisky? Co to máš za pitomý bagančata? Ty boty vážej snad pět kilo, au.“
„No jo, pracovní černá obuv s vysokou podrážkou ze Svitu Gottwaldov. Bota, která má švih.“

Gabča mi ohmatávala hlavu.
„Teče ti krev, musíš se mnou domů.“
„Tttooo… To ne.“
„Mamka je zdravotní sestra, je hrozně šikovná, uvidíš, dá tě do pořádku.“
„Ne ne, je to dobrý, opravdu. Je pozdě.“
„To nevadí, stejně spěj u televize, a neboj se, mamka je moc milá.“

No jasně, to si mi snad zdá. Vlastně ne, teď už nezdá. Tamto byl sen, ta milá nadržená mamka s krásnýma kozama, přítulná Gabča a bodrý fotřík s brokárnou. Znovu jsem si vybavil úplně poslední obrázek. Ne, to sakra fakt nechci.
„Moc díky, Gabčo, to bude v pohodě.“
Holka ještě něco chtěla říct, ale jen vytáhla z žebradla kapesník.

„Koupíme vodku a Gabča ti to vyčistí. A nejdřív si dáš jednu na kuráž,“ podal mi Dub ruku a vytáhl na nohy. Pak pleskl Lumíra po zádech.
„Už dobrý?“
„Snad jo, to byla šlupka, kurva, sedla jak prdel do hrnce.“
„Jdem, zapijem to, nebudeme tady stát jak na prvního máje.“

Sekni sebou, sekni sebou,
Sekni sebou, sekni sebóóóóuúúú,
Sekni sebou, sekni sebou,
Sekni sebou, sekni sebou!

„Mám u vás ještě jeden taneček s Evičkou, blbouni.“
„Na to rovnou zapomeň! Evička je holka Jardy, Márova bráchy, za tři tejdny se vrací a rozhodně nechceme ňáký potíže.“
Hodili jsme panu Hudečkovi vrácenky do krabice a rozhlíželi se kolem. Ale Tonda s paní Vějičkovou byli pryč. A to se tak těšil, jak se s Chrobákama porve.

Teče kohout, teče kohout
nepřesně fíbr těsní
vypli jsme proud, když teče kohout
a to je vážně děsný

Tancujeme všichni dohromady, běháme dokola po parketu, Lumírovi někdo vylil pivo na hlavu, ale jen se chechtá. Bob Štětináč nepřežil panákovou smršť a usnul s hlavou v reprobedně. Jen občas se mu pohne ruka, takže asi není mrtvej.

Všichni se nás ptají,
komu to dnes hrají rock’n’roll
Všichni se nás ptají,
komu to dnes hrají rock’n’roll
Uvázali kozu uvázali u trní
utrhla se v noci
než jí nohy přebrní

Sedím vedle Lucky a kecáme o blbostech, pomalu popíjí houbu, dlouhé nohy natažené, občas odežene nějakého nadržence. Mám dojem, že se na mě trochu zvláštně dívá, ale to bude nejspíš tou ránou do kebule. Další pomalá série, Vrtule už opakuje písničky, ale to nikomu nevadí, párečky se vlní na parketu, ruce si už nikdo nehlídá, občas nějaká dvojička zmizí venku.

„Pojď si zatancovat,“ řekne najednou Lucka a zatřepe prsty, „nebo tě bolí hlava?“
Bolí, ale šel bych, i kdybych si ji držel v podpaží jak ten rytíř z Arabely, Jekota nebo Pekota, čertví, kdo to byl.

Vracím svůj stín nedělní
do kaluží svítání
nevyměním lásku pálivou
dřív, než žal svůj znásobím
opustí mě starý splín
proč s láskou mou tu jiní zůstanou

Klidně se vlníme, nemluvíme, proč taky, mně je takhle úplně fajn a Lucka se tváří zadumaně, položí mi dlaň na rameno. Konečně zahlédnu Duba, pořád se kupodivu drží té urostlé holky v sukni. Akorát je teď sukně zmačkaná a na zádech má kočka špinavý flek jako ta buchta z fláku od Jasné páky. No, asi zažila pestrý večer. Jenže pak se dvojička pootočí a vidím, jak se tváří můj kámoš. Aha, tak asi nebyla sama.

Honem odkormidluju do nejzapadlejšího koutu parketu, Lucka nemusí vidět všechno. No, a mě by to mohlo být jedno, ale není, jasně. Nechápu, jak může Dub podvádět takhle skvělou holku. Co kdybych jí to řekl, ne napřímo, jen tak naťuknout, ‚hele, nevíš, co to je za kočku, co tancuje s Dubem?‘. Nebo možná jen ‚Nevíš, kde je Dub?‘. Nebo něco jiného. Možná to už ví, proto je taky tak divná, takže by ani nevadilo, kdybych ještě trochu kámošovi namydlil schody.
Jenže to nemůžu udělat, nemůžete jen tak podrazit nejlepšího kámoše, který se navíc kvůli vám před chvilkou popral. I když by to bylo kvůli holce, kterou mu hrozně závidíte.

„Co je, Čárly?“ stiskne mi Lucka rameno, „vypadáš, jako by ses hádal sám se sebou. Aby ses ještě sám se sebou neporval.“
Má pravdu, rvu se sám se sebou, ale je to blbost. Co bych získal, i kdyby se rozhádali, já bych byl ten práskač, pro Lucku i pro Duba. A těžko by se mi šlo zrazené děvče vyplakat na rameno. Ach jo. Tak k sobě aspoň Lucku trochu víc přimáčknu a užívám si další pomalé fláky.

Pár bláznů ztřeštěných
proč mě lákaj
proč mě sláva nevábí
snad jsem snílek poslední
málo málo písní znáš
rakenróly posloucháš

Půlnoční pauza, jdeme si sednout, objeví se i Čočka s Pájou, vysmátí jak berušky. Za chvilku se vynoří i Dub a jakoby nic se usadí vedle Lucky. Čočka mi nadšeně ukazuje kazetu, devadesátku maxellku, od zvukaře přímo z mixáku. Vzácnost. Moc ho ale neposlouchám, spíš koutkem oka sleduju Lucku. Snaží se tvářit úplně normálně, ale moc jí to nejde.

Už toho mám dost, hlava mně bolí jak škopek, nejradši bych to zabalil a šel domů. Všichni přikyvují, jen Lucka smutně říká: „Za chvíli budou opakovat ‚Rotory rotujou‘, snad to konečně uslyším celý i s předehrou. Ale Tonda má smůlu.“

Jasně, počkáme, to je už jedno, Lucce se zase trochu vrátila nálada, ale vychutnat si oblíbený part jí asi opravdu nebylo souzeno. Vypukne hromadná hádka, jestli jsou lepší lahváče z hnědých nebo zelených flašek. Nejdřív létají nadávky, pak kelímky piva, a nakonec i pěsti. Pan Hudeček se marně snaží od sebe odtrhnout zelenou a hnědou stranu. Běžíme k východu, někdo mě chytí za ruku a táhne ven. Mizíme ještě dřív, než cestu ozáří modré majáčky.
Po cestě domů hledáme po škarpách, jestli někde neleží padlý kamarád Tonda, proč nám blbec nedal aspoň vědět, než zmizel.

Pohřešovaný výtečník se objevil až druhý den, vymačkaný jak citrón. A nikdy nám neřekl, kam zmizel, jen se vždycky šklebil jak blbec. Až večer před narukováním jsem s ním šel na pivo, něco mi chtěl nutně říct. Myslel jsem, že z něj konečně vyleze, kam zmizel, ale otázku jen odmávl rukou pod stůl. No, a pak pomalu začal.

Že někdo viděl Duba s nějakou holkou, ne, on sám ne, jen někdo. Neptej se kdo. A že ho to žere. Prej pěkná kočka, pořádnej zadek, světlá sukně, teda vyhrnutá světlá sukně, Dub ji drhnul u rybníku mezi tújkami, no tam, jak všichni šukaj, když se zadaří.
Řekl jsem mu, co jsem už viděl a věděl. Oběma se nám ulevilo. Znali jsme se dost dlouho, nemuseli jsme si slibovat, že to nikdy nikomu neřekneme a podepisovat úpisy vlastní krví. Stačil slib. Tonda byl vždycky rovnej kluk.

„Kurva, komouši zasraný, já nechci žádnou debilní vojnu, chci tady zůstat, makat, dělat melouchy, vydělat nějaký prachy, koupit si motorku, lapat na ni holky, užívat si s nima, chodit na zábavy. Postavit si pomalu barák, pěkně sám, taky parcelu mám vyhlídnutou, podržej mi ji, než se vrátím z vojny. A teď dva roky v hajzlu, kurva, proč?“ praštil s půllitrem o stůl, byl asi šestý nebo sedmý, bylo to jedno, pijeme naposledy, další si dáme, až se vrátí z vojny aspoň na opušťák.

Tonda se ale ze Slovenska nevrátil. Těžko říct, co mu učarovalo dřív, majestátní tatranská panoramata nebo jistá černovlasá dlouhonohá Katarína s krásnýma očima a plnými vysokými ňadry. Potkal jí snad hned na první vycházce, když zašli na nějakou tamní veselici. A hned se tam porvali, jak jinak. Ale vybojoval si ji, férově, jeden proti jednomu. I místní to tak pochopili a vzali ho za svého.

Chodili horskými stezkami, spali a milovali se pod širákem nebo někde v búdách, díval se, jak se ráno myje nahá v potoce, těšil se, až ji zahřeje. Chtěl si Katarínu odvést domů, ale v Boru se jí už druhý den vůbec nelíbilo. A Tondovi taky ne, chyběl mu už vzduch, kopce, pohled do dolin.
„Tu by som nemohla byť šťastná,“ řekla mu v noci, když se objímali na Tondově staré úzké posteli, klekla si nad něj, trochu se předklonila a nabízela mu hravě hned jedno a hned druhé ňadro, se kterými se tak rád mazlil.
„Vráť sa so mnou domov,“ zavzdychala tiše, když z něj konečně bez dechu sklouzla a hrála si s jeho přirozením.

Odjeli za tři dny, napořád.

Krásnou Evičku jsem náhodou potkal asi za tři roky, na nádraží v Boru. Jezdil jsem na školu vždycky v neděli večer, jenže jsem potřeboval doléčit pražskou chřipku. Procházel jsem se ve středu ráno po nástupišti sem a tam, ta mladá blonďatá ženská mi byla povědomá. Trochu připomínala Ivetu Bartošovou. Seděla v čekárně a četla si Mladý svět. Když jsem kolem ní prošel už popáté, musel jsem se zeptat.

„Omlouvám se, ale nedá mi to, odněkud se známe.“
Zvedla oči a nasadila nepřístupný výraz typu ‚odpal otrapo‘. Ale konečně se mi rozsvítilo.
„No jasně, Eva, Evička, z Hrobic. Viděli jsme se na zábavě, na Vrtuli.“
Zamrkala a zvedla obočí. „A tebe tam tehdy zmlátili.“
„No jo, Lumír Práskal.“
„Jasně,“ trochu smutně se usmála a zadívala se někam do dálky.
„Víš, co je divný, to bylo skoro naposledy, kdy se o mě někdo popral.“
„Služebníček, stačí říct“, roztáhl jsem úslužně ruce, ona se zasmála, bylo to zpátky.

Jela do Prahy na nějaké vyšetření, usadili jsme se v jenom kupátku a kecali, teda hlavně ona vyprávěla.
„Takže sis vzala toho Jardu, cos na něj čekala, vrátil se z vojny.“
Smutně přikývla.
„Jo, vzala, dala jsem mu přeci slovo, to nešlo jen tak zrušit, ale bylo jasný, že to byla chyba. Něco mi říkalo, ať si ho neberu. Za ty dva roky na vojně se moc změnil.“
„No jo, vojna udělá z chlapce chlapy.“
Stiskla rty a zase se zadívala do dálky.
„Jo, udělala, takže se naučil chlastat. Žárlit, chlastat a pak mlátit ženský. Možná teda spíš chlastat a pak žárlit.“

Nic jsem neřekl, na to se nedá nic jen tak říct.
„No, mezitím mi stačil udělat dítě, všechno vypadalo růžově, sekal dobrotu, ale jen chvíli. Už jsme se rozvedli, fakt to nešlo.“
Smutně si urovnávala nehezké šaty. Ale pak se konečně usmála.
„Ale to nevadí, víš, s kým teď jsem?“
„S Bobem nebo s Lumírem?“
„Ty jsi pořád pitomec, s Márou, Jardovým bráchou.“
„No nekecej, on tě dva roky hlídal.“
„A dva roky mě měl rád, to mi pak prozradil, víš kdy? Na svatbě, šel Jardovi za svědka. Řekla jsem ti, že to bylo skoro naposled, když ses tehdy kvůli mně porval. Naposledy to byl Jarda s Márou. Úplně šíleně, Mára uviděl, že mám někde modřinu a pak to šlo rychle. No,“ pleskla dlaní do sedačky, „a teď jsem s ním. A je to konečně skvělý, malá ho má hrozně ráda.“

„Nechtěl jít tehdy na vejšku?“
„Jo, a kvůli mně to zabalil, sehnal si modrou, měli jsme kliku, máma má známého doktora. A šel makat, aby byly nějaký peníze. Moc jich není, ale to nevadí. A navíc…“ položila si významně ruku na břicho. No jasně, Máro, ty kanče.
„Tak ho moc pozdravuj, ale pochybuju, že si mě pamatuje.“
Tak jsme se zase sešli a rozešli, viděli jsme se ještě párkrát, i s Márou, už v devadesátkách, už jsme si ale neměli moc co říct. Škoda.

Jo, to jsem zapomněl říct, Evička mi vyprávěla o Gabče, ta nabalila nějakého oficíra z posádky, když ho převeleli do Mariánek, šla tam za ním. Nic víc nevím, opravdu nic, jestli je její táta opravdu myslivec a mamka hezká a svolná, jestli mají na baráku jelena. Ale to byl nejspíš jen sen.

Kdo ještě zbývá, ano, paní Vějičková, Pavla. Ta si užívala veselého života, dokud se manžel nevrátil z montáží v Libyi. A to byl konec, samozřejmě nějaký přítel manželovi vše prozradil, ještě něco přidal. Po rozvodu paní Pavla zmizela, říkalo se, že do Západního Německa. Ale kdo ví.

A svůdná paní Simona s krásným bazénem? Tam se nezměnilo nic, manžel se rychle přizpůsobil novým pořádkům a stále se jen tiše vypráví, co všechno se občas děje na zahradě za vysokým plotem, kam nikdo nevidí.

Léto roku 1996

„Můžu si to přečíst?“ Stojí za mnou, opírá se dlaněmi o židli a trochu vrtí zadečkem. Hezky voní, nejspíš se vrátila z fitka a osprchovala se.

Nahá, pod sprchou, má zakloněnou hlavu, prameny vody stékají z obličeje na malá prsa se vztyčenými bradavkami, na břicho, zhoupnou se na Venušině pahrbku a pokračují po stehnech dolů.

„Ještě to není dopsané.“
„To nevadí, šup!“

Sedne si na okraj židle a snaží se mě vystrčit pryč. Posadím si ji na klín, ale nespokojeně se vrtí. Nemá to smysl, vzdám to a jdu do pokoje, vytáhnu ze stolku novou Cinemu a čtu si. V duchu si kroužkuju, na co bychom mohli zajít. Skála, no jasně, to je tutovka, co nějaká romantika. Anglický pacient, perfektní. Stavíme se pak na skleničku vína, budeme si povídat, pak chvilku toulat a domů, do pelíšku.
Ale kdo ví, co z toho bude, je teď taková posmutnělá, utahaná, ve firmě ji prohánějí, holt odpovědné vedoucí místo.

Mrknu vedle, sedí, starý čtrnáctipalcový monitor jí ozařuje zamyšlený obličej, občas klepne do klávesnice. Text v Ami Pro pomalu roluje.
Připravím ještě pár chlebíčků, jen lehká křenová pomazánka, šunka, okurka, rajče, kousek sýra a pokračuji ve čtení Cinemy.

Konečně je tady, tenké červené tepláky v pase na tkaničku, bílé tričko, bosé nohy. Podívá se na chlebíčky, smutně se ušklíbne a pohladí si břicho. Vytáhne z ledničky kus salátu. Drží ho v ruce a váhá, vrátí ho zpět, místo něj otevře lahev vína, naleje do dvou skleniček, naloží na talířek pár chlebíčků a konečně se ke mně usadí. Počkám, až se nají a olízne si prsty, ťukneme si.

Opře se, trochu nahrbeně, skleničku v obou dlaních, oči sklopené.
„Vím, že mi tam zahnul, musela bych být slepá nebo blbá, abych to nevěděla. A sám mi to navíc řekl, hned příští den, hrozně se omlouval, prý nějaká bývalá kamarádka ze základky, byla už hodně lízlá, no, a on taky, vrtěla před ním zadkem tak dlouho, až…“ udělá dlaní charakteristický posunek, „se s ní vychrápal.“
Chvilku zamyšleně sedí, pak klepne do skleničky.
„Jasně, omlouval se jak debil, že to ta vojna a tak, chtěl si ještě naposled užít, blá, blá blá.“

Stiskne rty a zamračí se. Ale pak se na mě konečně podívá.
„Já mu přitom odpustila hned, už když jsme šli domů. Nemusel mi nic říkat, jen to celé rozpatlal a zhoršil.“
Napije se a odloží skleničku na stolek. Konečně se trochu usměje a přitulí ke mně.
„No, a pak jsem se vyspala s tebou, takže jsme si vůbec byli kvit.“
„Počkej, takže tamto tehdy, to bylo kvůli Dubovu úletu?“
Klekne si a sklopí hlavu, „nevím, možná, je to už úplně jedno. Divná doba.“

A pak zvedne oči a usměje se. „Ale děkuju ti.“
„Protože jsem to tam napsal?“
„Ne, to je jedno. Protože jsi tam nic moc nepsal o mě, žádná erotická scéna, nic. Dokonce ani představy nebo sny. No vidíš, sny. Musel tam být ten sen? Jak ses vyspal s Gabčou a její mamkou?“
„Nelíbil se ti? Mně moc.“
„Ale vymyslel sis ho, určitě, a je moc dlouhý.“
„Ve snu je všechno delší.“
Útrpně se na mě podívá, ale dobře se baví.

„A co ty dvě ženské, jak se jmenovaly, Pavla a Simona.“
„Změnil jsem jména.“
„Počkej, počkej,“ zajiskří jí oči, „snad nemyslíš…“ zašeptá mi do ucha dvě jména. Jen přikývnu. Rozevře široce oči a našpulí pusu.
„Áááá, tak to je škoda, že Tonda nic nevyprávěl. To by mohlo být…“
Olízne si rty.

Dopiju víno a odložím opatrně skleničku. Zadívám se ženě do očí.
„Vyprávěl, ten poslední večer před vojnou, když jsme se spolu ožrali.“
V očích jí začnou tančit malí čertíci.
„A co ti vyprávěl?“ zašeptá.
„Slíbil jsem,“ zvolna ji políbím, „že to nikdy nikomu neřeknu.“
Přivře oči a zase se olízne.
„Nikdy…“ polibek, „nikomu…“ dlouhý polibek, „vůbec nikomu…“ nekonečný polibek, prsty mi zajedou do čerstvě umytých vlasů, jazyk připomíná hada z ráje, vlastně jsou to dva hadi, kteří tančí kolem sebe a proplétají se.

„Pamatuješ se, co měly na sobě?“ zeptám se, když mám chvilku se nadechnout.
„Počkej, Pavla džiny a džisku, to je jednoduchý. Simona něco světlého, blůzku a takové ty letní kalhoty.“
„Květované letní kalhoty, uvázané v pase na takovou tkaničku,“ řeknu, a položím prsty na tkaničku, která drží ženiny kalhoty. Trochu zatáhnu, zasněně se dívá na moje prsty, ale zadrží je, než stačí dokončit svoje dílo.“
„Pojď vedle.“
„Ale tady…“
„Pojď…“ vezme mě za ruku a dotáhne do ložnice.

Posadím se na postel a přitáhnu si ženu za boky k sobě. O kousek vyhrnu volné bílé tričko a líbám nahé břicho, kousek pod pupíkem, ještě trochu níž. Chce si rozvázat tkaničku tepláků, ale zadržím jí ruce, tohle je moje práce. Hravě se přetahujeme, nakonec mi poslušně položí dlaně na ramena a jen se dívá, pohupuje boky. Vyhrnu tričko, ještě výš až nad prsa, prsty si hraju s bradavkami, pomalu tuhnou. Trochu se předkloní, teď je mohu i líbat, jedno po druhém.

„Píšeš tam, že jsem vysoká, štíhlá, dlouhé tmavé vlasy. No, teď už jsem už jen vysoká. Jo, a taky prsa mám spíš ještě menší.“
„Taky tam píšu,“ podržím opatrně bradavky mezi prsty, „že máš krásný zadek. A ten je pořád krásný, možná ještě hezčí. A na prsa si taky nestěžuju. Vlastně ani na nic jiného.“
„Větší zadek, chtěl jsi říct, větší, ne hezčí,“ podrží mi dlaně na prsou, asi jsem je tiskl moc, vyprostím je a chytím ji za boky, zuby zatáhnu za provázek, jedna tkanička, druhá. Zasunu prsty za okraj tepláků a zadívám se do hezkých očí.
„I s kalhotkami?“
„Jak myslíš.“

Pomalu stahuji tepláky dolů, ještě pomaleji než pomalu. Jsem u kalhotek, nízké, vím, jaké to asi jsou. Chvilku si hraju, vidím už kousek pečlivě upravené čárky, zastavím a líbám nahou kůži.
A pak rázně stáhnu tepláky i s kalhotkami, stojí přede mnou v tričku a s nahým klínem, dívá se na mě. Políbím jí na kundičku, usměje se, postaví se jednou nohou na postel, nabídne mi krásný výhled, dole je pečlivě vyholená, zatím stažená v nepřístupnou pevnost, ke které budu muset nejdřív najít klíč.
Přelíznu ji, odzdola nahoru, znovu a znovu. Tohle je normálně začátek rychlovky, ale dnes není ve formě. Snaží se vlnit boky, ale něco tomu chybí.

Vstanu a obejmu ji.
„Pojď pod deku.“
„Oblečený do postele nepůjdeš.“
Rychle mě svlékne, spokojeně zamručí, když narazí na ztopořený penis, ale ani ho nepohladí nebo nepolíbí, jen to bere na vědomí. Zvláštní.
Tričko jí nechám, líbí se mi tak, uvelebíme se pod dekou, já na zádech, leží na mě, moje stehno mezi jejíma dlouhýma a vláčnýma. Může se o mě otírat, kdyby chtěla, ale zatím nechce.

„Proč o mě teď píšeš jen jako o ‚ní‘, bez jména?“
„Sám nevím, možná jsi teď jiná než tehdy. Teda pro mě. A tak se mi nechce použít stejné jméno.“
„Hmmm… Lucka 2.0.“
„Jo, asi tak. Nebo si bude muset vymyslet jinou verzi, jenže se mi žádná moc nelíbí, Lucy, Lucienne.“
„Lucienne, to je docela pěkný.“
„Ale trochu dlouhé, nevím, je těžké někomu vymyslet jméno.“

Chvíli jen tak ležíme, trochu jí hladím, bez toho to nejde.
„Původně je to z Lux. Světlo. Takže bys mohla být Světluška.“
„Skvělý, mohla bych do skauta, ale možná by se ti líbilo spát se Světluškou. Mohla bych ti svítit. Prdelkou.“
„Věděl jsem, že ti to nemám říkat.“
Zavrtí se a přitiskne, takže se jí to docela líbilo.

„Nechceš zůstat u Lucky? A vůbec, říkal jsi,“ zavrní mi za chvíli do ucha, „že ti Tonda všechno vyprávěl.“
„Co myslíš?“
Mazlivě mě kousne.
„No o těch dvou, Pavle a Simoně.“
„Pavle Vějičkové a Simoně Poledňákové. Jenže jsem slíbil, že to nikomu neřeknu.“
Zasvítí jí oči a pootevře ústa.
„Neřekneš, jenom mi to budeš vyprávět, potichu, pod peřinou.“
„Ale vůbec nevím, jestli to byla pravda.“
„To nevadí, vůbec ne, můžeš si tam přeci něco přidat nebo ubrat, je to jen vyprávění. Pro mě, v posteli. A můžeš klidně něco přeskočit, začni, když Tonda rozvázal Simoně ten provázek u kalhot.“
„Nespěcháš moc? Žádná předehra?“
„Uhmmm….“
„Ale to nebyl Tonda. Můžu už začít?“
„Honem.“

Simona rozsvítila světla v bazénu a jedno malé pod pergolou, pobíhala po zahradě a něco uklízela. Bylo pořád teplo. Pavla se usadila v křesílku a klidně ji sledovala. O mladíka se ani jedna z nich najednou nezajímala. Tonda vůbec nevěděl, co si myslet, to kouzlo z auta bylo pryč, žádné dvě čarodějnice.
„Dáme něco k pití,“ protáhla se Pavla a podívala se na Simonu, která rovnala stolek.
„Na co máš chuť, potřebuju ještě chviličku.“

Tonda by se nejraději vypařil, připadal si tady najednou úplně blbě. Naštěstí se za chvilku objevila Pavla se třemi skleničkami a láhví se zlatě obaleným hrdlem.
Simona právě něco kutila u bazénu, zvedla hlavu, opláchla si dlaně a pomalu se vracela k dvojici, skoro tančila na špičkách.

Pavla se usmála a podala jí láhev, Simona očistila hrdlo, odmotala drátek a vzala do prstů korkový špunt. To všechno poslepu, protože se na sebe s Pavlou upřeně dívaly, snad ani nemrkaly. Vykroutila korek, šampaňské zašumělo a vystříklo na ruku, nevšímala si toho, mlčky nalila tři skleničky. Konečně se podívala na mladíka a mrkla na něj. Zvedli ruce.
„Na dnešní noc.“
„Tak, a ať všechno, co se dnes stane, bude zapomenuto.“
Tonda si mlčky přiťukl, vnímal jen jiskřící víno a oči obou žen.

Vypili skleničky, neslušně, najednou, Simona hned dolila zbytek. Tonda měl dojem, že mu někdo vstříkl do žil čistý alkohol, pronikl do hlavy a zatemnil rozum. Nebo ho část odstínil. Odložili skleničky, stáli proti sobě, Pavla se zase usadila, Tonda proti ní. Simona chtěla obsadit třetí křesílko, ale Pavla natáhla ruku, Simona ji obřadně uchopila. Už zase se obě na sebe dívaly a neuhnuly pohledem.

„A Simona se začala pomalu svlékat,“ zašeptala Lucka, Lucienne, Světluška.“
„Ne, poslouchej.“

Pavla si jí přitáhla k sobě, druhou dlaní jí pohladila boky a ňadra, vzala ji za obě ruce. Pak zvedla dlaň, ukázala Simoně prsty, ukázala na tkaničku.
Tonda v mlžném oparu sledoval ženiny prsty, jak pomalu protáhly tkalounek ouškem, zasunuly se za propletenou šňůrku a uvolnily ji. Dlouhé letní kalhoty se svezly tiše na dlažbu.

Lucka dlouze vzdychla.

Tonda neviděl Simoně do obličeje, stála zády napůl k němu. Ale asi by ho nevnímal, zíral na její zadek, moc pěkný ženský zadek, košile ho halila ani ne z poloviny. A kromě toho byl skoro nahý, Simoniny kalhotky byly opravdu miniaturní.

„Brazilky?“
„Jsme v polovině osmdesátek, takže spíš tanga, malinká, jen trojúhelníček nad zadkem.“

Tak, a provázek mezi kulatými půlkami. Tonda zapomněl dýchat, ale mělo být ještě hůř.

Lucka se trochu zašuchrala a posunula levé koleno, prohnula se v zádech. Pohladil jsem jí štíhlá záda, pořád ještě pod tričkem a pokračoval níž. Všemi prsty roztažených dlaní přejel zadek, pak ho vzal do dlaní a hrál si s ním, zvolna, nevědomky, v rytmu řeči, ještě trochu rozevřela kolena, věděl jsem, co by chtěla, ale byl ještě čas.

Bylo ještě hůř, pro Tondu. Pavla objala Simonu dlaněmi v pasu, překvapivě štíhlém nad ženskými boky, zvedla košili a pohladila zadek. Štíhlé prsty přejížděly přes bílou kůži, trochu roztáhly půlky. Simona zatím nedělala vůbec nic, jen si položila dlaně na ňadra a upřeně pozorovala Pavlu.
Sedící žena zahákla prsty za okraj kalhotek a podívala se přímo na Tondu. Mladík honem polkl, měl najednou pusu plnou slin.

Prsty stahovaly malinké kalhotky dolů, na boky a ještě kousek níž. Ještě kousek. Pavla zvedla oči a usmála se na Simonu. Stáhla kalhotky až skoro ke kolenům. A pak nehybně hleděla na ženin nahý klín, jen oči jí divně svítily.
Tonda měl plné kalhoty, nejraději by je prostě rozepnul, vytáhl klacek a honil si ho, nic dráždivějšího v životě neviděl. Mohl si jen představovat, co asi Pavla vidí, jak ta kundička asi vypadá, navíc jí takhle ukazuje druhé ženě, vyzývavě.

Pavla položila ženě dlaně na boky a trochu je stiskla. Pak si klekla a políbila přímo nahou kundičku, Simona trochu roztáhla nohy, boky se jí zachvěly.
Tonda neviděl vůbec nic, jen tichounké mlaskání prozrazovalo, že jazyk projíždí brázdičkou.
A pak najednou Pavla zvedla hlavu, natáhla Simoně kalhotky, mazlivě je srovnala, posadila se a usmála na Tondu. Jako by mu tím pohledem chtěla naznačit, o co přišel. Nebo co ho možná čeká.

„On je tam obě ošukal,“ zašeptala Lucka, „jednu po druhé, jedné to dělal a ta druhá se na ně dívala. Nebo byla s nimi, mohly by se líbat, nějak ji mazlit, hladit prsa, zadek, nebo klín, poštěváček, úúúú.“

Projel jsem dlaněmi mezi půlkami, důkladně, pak pomalu sjížděl dolů na cestě k svatyňce. Ještě před chvílí byla nepřístupná, teď byly dveře už napůl dokořán a zevnitř sálalo teplo. Skrčila koleno, mohl jsem ji už krásně hladit a dráždit, jedním prstem, dvěma, sama se na ně nabodávala a tiše vzdychala.

Nahmatala mi klacek, ale ten moc péče nepotřeboval, vzrušovalo mě, když jsem ji hladil, měl tu hladkou kundičku v dlani, šukal jí prsty.
Netrpělivě si nade mě klekla, chvilku přejížděla klínem po ocase, shrbila se, vzala mi klacek do dlaně, políbila žalud a usmála se na mě divokýma očima. Zase se zvedla, roztáhla si prsty pohlaví a nechala mě do něj vniknout. Čekal jsem úprk, ale zatím se jen pohupovala se zavřenýma očima. Kdoví, co si představovala, jak Tonda pomalu projíždí jednu ženu, zezadu, ta líže druhé rozevřený klín? Nebo něco ještě divočejšího?

Byl jsem v ní už celý, pomalu se zvedala a dosedala, občas ho nechala celý v sobě a vrtěla boky. Hladil jsem vztyčené bradavky, přes tričko, za chvíli si ho přetáhla přes hlavu a někam zahodila. Ňadra v dlaních, bradavky mezi prsty, pak zase zadek, boky, záda, tvář, změněná vzrušením, prohrábnout tmavé vlasy.
Přitiskla se ke mně, úplně mokrá a horká, oddychovala, držel jsem ji za zadek a pomalu šukal, občas přejel prsty po zádech.

„Dneska mi to nějak nejde,“ vzdychla.
„Protože mám v povídkách málo erotiky.“
„No právě, kdybys radši napsal, co se dělo u bazénu s Tondou, Pavlou a tou, Simonou. To bych už byla dvakrát. Seděla bych u počítače, četla bych si a proháněla přitom frndu.“
„Hezká představa.“
„Nebo bych byla hrozně vzrušená, našla bych tě a znásilnila, je jedno, kde bys byl. Klidně v práci.“
„Ještě hezčí. Už si to představuju.“

Vláčně ze mě sklouzla, položila se na bok, pokrčila koleno a významně vystrčila zadek. Hrábla za sebe, zkontrolovala klacek, nespokojeně přes něj párkrát přejela prsty. „Pojď, než úplně vychladnu.“
Oblíbená poloha pro pomalý sex, pomalu jsem Lucku šukal, pomalu hladil prsa, záda, krk. Zase se rozehřívala, přirážela proti mně, stále rychleji, držel jsem prs v dlani.

Klekl jsem si, zvedl ženu zády k sobě a pevně přitiskl, jednou rukou jsem ji držel a druhou hladil pičulinku. Byl jsem v ní jen kousek, ale to stačilo, hlavní byly teď prsty v klíně, kolem naběhlého poštěváku, občas přímo na něm. Kroutila se, ale držel jsem ji pevně, byl to už spíš boj než rozkoš, možná boj o její rozkoš. Ale konečně chytila vlnu a vezla se na ní. Zbytek byl už jednoduchý, krásně jednoduchý.

Lehla si na břicho a odfukovala, vlasy rozcuchané a mokré. Nahmátla mou dlaň a stiskla ji.
„Super, ale jsi na tom stejně jako tvoje povídka.“
„Nestojí to za nic?“
Zvedla hlavu a rychle mě políbila.
„Chybí jí konec, jako tobě.“
„Nechybí, ten jsem právě dopsal. Teda společně jsme teď dopsali.“
„Počkej, snad nechceš…“
„No, tak musí tam být všechno, takže i tady to, jak jsem ti dal povídku přečíst, pak ti vyprávěl o Tondovi. No, a tak.“

Dívá se na mě, přivírá oči. Pak se na mě vrhne, pereme se, válíme po posteli sem a tam.
„Jestli tě přeperu, ošukám tě. Jak budu chtít.“
„Nepřepereš, a kdyby náhodou, už to tam nepiš.“
„Tak jo.“
„Dobře, vzdávám se. Počkej, už? Takhle? Pojď…. Můžeš…. Úúúúúch…. Zezadúúú, jau… Pomaluuúúúú.“

„Našel jsem ve sklepě můj starý magneťák, koukej, kde je ta kazeta od Čočky, ležela u mě na stole?“
Lucka se zamyslí a pak neomylně vytáhne ze šuplete starou maxellku. Nábožně si přečte nepořádný nápis tužkou.
Vrtule, Hrobice 1985.
Strčím kazetu do magneťáku, přetočím na začátek a stisknu play. Ozve se nejasné šumění a pak plechový rozmazaný zvuk docela dobře sehraně rockové kapely.

Hele koukej ta šou, rotory rotujou
šíleně se točí v potu tváře dřou
koukej ta šou, rotory rotujou
vidíš, jak krev potí, svóóóóúúúúúuuuuúúúúúúuuuuuúúúúúuuuuu…….

„Co se stalo?“
„Ten maďarskej šmejd sežral pásek.“
„To snad není pravda, já ten začátek snad neuslyším nikdy.“

Poznámka:

Stejně jako v příběhu všechno začalo nalezenou starou kazetou, mnohokrát okopírovanou, vytahanou a ošoupanou. Nakonec se podařilo rozeznat aspoň pár refrénů. No, a pak vzpomínat na hlášky, situace, nebo různé historky a pokusit se z nich sestavit malou památku na vesnické tancovačky.
Skupina Vrtule se ve skutečnosti jmenovala Rotor, nemá nic společného s dnešní kapelou stejného jména z Poříčí nad Sázavou. A pokud si pamatuju, nehrála ploužák od Keksu. Ale bez nich by to nešlo.

Parket v „Hrobicích“ můžete navštívit každý rok. Místní Svaz zahrádkářů zde pořádá oblíbenou výstavu domácího zvířectva, občas jsou tu k vidění i nějaké ty kozy. A ne, nekončí se zábavou.