Laura
Ležím pohodlně na zádech, oči zavřené, tlumené šumění sprchy mě uspává. Jindy bych si představoval, co se v té sprše děje, zakloněná hlava, mokré dlouhé vlasy přilepené na prohnutá záda, lehce rozkročené nohy, kapky mohou stékat z břicha na klín a hladit poštěváček. Jen trošku, aby byl natěšený na další chvilky.
Vidím úplně něco jiného, nemusím se ani soustředit. Tak ještě jednou. Cílová rovinka, zalehnout na nádrž a schovat se za štítek, plný plyn, pozor na boční vítr, soustředit se na brzdy. Teď, stisknout brzdy, vztyčit se, roztáhnout nohy, udělat všechno, aby rychlost klesla asi na třetinu, to všechno bez smyku, krásně, plynule, ve správné stopě. Projet jedničkou, plynule zrychlovat, plný plyn, jakmile se řídítka srovnají. Vzhůru ke dvojce, zase brzdy, ale jen tak ťuknout, další, trojka a čtyřka, skoro na plný plyn, tady nesmíš ubrat. Tak, a je tu pětka, pomalá vracečka, nuda, skoro až na jedničku, zase brzdy a zrychlení, tady se dá jen ztratit. Výjezd na dlouhou rovinku, lehký oblouk, šestka, úplně naplno, přesně ve stopě, protože se blíží sedmička. Poslední zatáčka. Tady můžeš všechno vyhrát. A možná taky přijít o všechno, úplně o všechno. O mnohem víc, než si myslíš. Věřte mi, zažil jsem oboje.
Ještě jednou dokola, něco se mi ještě nezdá u jedničky, tady bude celý balík pohromadě, není tam ještě jiná stopa? Těžko říct. Musím se na to zítra ještě podívat.
Do obrazu nečekaně proniká jemná vůně. Ta tady nemá co dělat, měl bych cítit jen spálený benzín, rozpálené gumy, asfalt, proudící vzduch. Také to krásně voní, ale úplně jinak. Teď ještě nevím, jestli hůř nebo líp. Jinak. Nová vůně pomalu vytlačuje tu první, ta se ztrácí, stejně jako obraz závodní dráhy.
Soustředím se na novou vůni. Pořád mě vzrušuje, nemusím otevírat oči, ležím uvolněně na zádech. Matrace se zavlní, na obličeji mě pošimrají vlhké vlasy. Nejspíš klečí nade mnou, jako kočka, s vystrčeným zadkem, opřená o roztažená kolena a paže, obličej zakrytý záplavou vlnitých vlasů. Září z něj jen dvě tmavé oči. Mohl bych už konečně zvednout ruce, zjistit, jestli si všechno představuju správně, ale nespěchám. Vlasy mi přejedou přes tvář, lehce mě políbí.
„Nespíš?“
„Mhmmmm…“
„Už se soustředíš na víkend?“
„Není kam spěchat. Vůbec nikam.“
Vyzní to dvojsmyslně, to jsem ani nechtěl, ale proč ne. Zase mě políbí.
„Ještě chvíli, a bude mi zima, vezmu si pyžamo, najdu knížku, rozsvítím lampičku a budu si číst.“
Otře se o mě hroty ňader, tedy myslím si, že to tak bylo, asi nejspíš ano, protože přitom potichounku zavzdychá. Neodolám, položím dlaně kousek nad kolena, na zadní stranu rozehřátých vláčných stehen. Je tak rozkročená, že se skoro dotýkáme boky. Ale dlaň by se mezi nás vešla, otevřená a obrácená, putovala by pod nabízenou krajinou těla, nespěchala by, oba bychom věděli, kde skončí. Až přímo v klíně, který by sevřela. První dotyk dlaně, a tak nestoudný a přímočarý, bez mazlení, hlazení a předehry, jen jí prostě vzít kundičku do dlaně, ucítit její žár. Tohle jsem ještě nikdy neudělal, vždycky ji hladím ze stehen na boky, přejet celou krásnou křivku, pás, záda, důkladně, pomalu, to má ráda. Dál, občas se dotknout ňader, konečně je vzít do dlaní, nejsou nijak zvlášť velká, někdy mám pocit, že se za ně stydí, ale mně připadají nádherná. Hladit je, dokud se bradavky nezmění ve dva žhavé kamínky a nebude vzdychat a otírat se o mě vlhkým klínem.
To už budu sám vzrušený, kdo by nebyl, když mu přes ocas přejíždí horká pička, nadržená, připravená, aby do ní hladce vklouzl a konečně ho celého obklopila a jemně stiskla.
Seznámili jsme se jednoduše, tedy vlastně mě sbalila. Asi před půl rokem, po závodě, nedopadl jsem úplně dobře, byl jsem utahaný a naštvaný. Pohádal jsem se se šéfem, s mechanikem, všechno bylo špatně, dělal jsem, co se dalo, možná ještě víc, ale chyběla rychlost, na rovinkách jsem si připadal, jako bych držel brzdu. A i s tím vším jsem dojel pátý, aspoň udržel šanci do dalších závodů.
Konečně jsem vypadl z paddocku, nepočkal na nikoho, aby mě hodil do města na hotel. Právě jsem začal shánět taxi, když mě oslovila s fotografií a propiskou v ruce, v letních šatech kousek nad kolena, v pase stažených, dlouhé vlasy, velké sluneční brýle, teď večer už zbytečné.
„Pro koho to mám napsat?“ odbyl jsem ji nevrle.
„Pro Lauru,“ měkký hluboký hlas, jako když pohladíte velkou kočku, „a nechcete hodit do města?“ ukázala na krásné kupé Lancia.
Jo, jasně, znal jsem ji od vidění z depa, potulovala se mezi přítelkyněmi jezdců, manažerů nebo mechaniků, a v poslední době hlavně…
Zatočil jsem propiskou v prstech.
„Copak, Hans vás nechal na holičkách?“
„Hans?“
„Hans, chodíte s Hansem, takový vysoký, vychrtlý, s pedoknírkem.“
„Jo tenhle Hans, chodím… Nevím, možná. Brát se nebudeme. Takže?“
Podškrábl jsem fotku svým nejhezčím podpisem a vykročil ke kupátku.
Za hodinu už jsme byli spolu v posteli, hned, jak jsme se vypotáceli ze sprchy. A když jsme už leželi vedle sebe a lapali po dechu, prsy si držela v dlaních, bylo mi najednou úplně dobře, vztek byl pryč, pomalu jsem ji políbil mezi ňadra a poděkoval. Usmála se jedním koutkem a zavrtěla se. Ráno jsme se znovu pomilovali, pak zmizela. Ale objevila se za dva týdny, v pátek, před dalším závodem. A tak to už zůstalo. V paddocku byla hned jako doma, v opraných džínách a tričku vypadala skvěle, bylo to pořád lepší. Bylo, jenže se to začalo kazit. Možná to úplně první okouzlení zmizelo, těžko říct. Ale už to nebylo ono. Něco tam chybělo, možná.
Teď klečela nahá nade mnou, horká ze sprchy. Konečně jsem zvedl víčka, oči se jí tmavě třpytily mezi záplavou vlasů. A přitiskl jsem jí dlaň na břicho a sjížděl dolů, zatajila dech, možná nevěřila, co chci udělat, možná právě naopak. Stiskl jsem ženský hladký klín, prstem přistál těsně pod poštěváčkem, přejel puklinkou a drze zasunul dovnitř špičku prstu. Konečně vydechla a nadechla.
Než stačila něco říct, převalil jsem ji rychle na záda, roztáhl kolena a zajistil je pažemi. Ležela pode mnou, roztažená, ocas už zvědavě nahlížel do temného údolí. Na okamžik jsem se zarazil, ale jen rozevřela rty a zaklonila hlavu. Vnikal jsem dovnitř, někdy měla trochu potíže s vlhkostí, ale dnes určitě ne. Pička dráždivě mlaskala, když jsem ji projížděl s každým přírazem hlouběji, až jsem byl uvnitř celý. Zarazil jsem se a vychutnával si pocit. Zavrtěla boky, prsty si dráždila prsa.
Rozjel jsem se, teď už se za bradavky skoro tahala, kroutila se pode mnou, ale v téhle poloze mi byla na pospas. Udělala se dřív než já, možná jí to takhle vzrušovalo, možná se připravila už ve sprše. Chtěla mě vzít do pusy, ale místo toho jsem ji zase obrátil na všechny čtyři a domrdal se do konce. Kupodivu se ještě jednou stihla udělat.
Už byla zpátky z koupelny, ležela na břiše, dlaň pod bříškem, prsty přikrývaly kundičku, snad se bála, abych ji znovu nezneuctil. Ale o to nemusela mít strach. Aspoň chvíli. Odhrnul jsem jí vlasy ze šíje a konečně políbil. Chtěl jsem se omluvit za tohle všechno, ale nechal jsem to tak.
Za chvíli ke mně otočila hlavu.
„Poslední závod sezóny,“ řekla tiše.
„Tak. Ale neříkej to, nosí to smůlu. Navíc… Nejenom sezóny. “
„Opravdu to balíš?“
„No jo, Pietro už jezdí líp než já, titul má skoro v kapse, stačí mu dojet v neděli na bodech. Na dveře už klepe další mlaďas, sponzoři jsou z něj úplně vedle.“
Měl jsem dojem, že mi něco chtěla říct, na chvilku se napjala, ale pak zase položila hlavu na polštář a usmála se.
„Aha, takže si tady vybíjíš frustraci a brutálně ošukáš chudáka holku.“
„No, snad to nebylo tak brutálně. To by vypadalo jinak.“
Přejela si jazykem rty.
„A jak?“
Přitiskl jsem se k ní, odhrnul vlasy z ucha a šeptal do něj, jak by to vypadalo. Za chvíli se vláčně otočila a nechala se mazlit.
Milovali jsme se, jako by to bylo naposledy. A něco mi říkalo, že to tak je.
Sobota, vzbudil jsem se brzy, Laura se jen zahrabala pod deku. Chvilku jsem uvažoval, jestli ji nemám probudit, možná by stačilo jen napůl, hladit pod dekou, tiše by vrněla. Ale vstal jsem, krátké proběhnutí a protažení, sprcha, lehká snídaně.
„Pojedeš se mnou na okruh?“
„Tak brzy? Dorazím později, neboj.“
Krátký polibek, vteřinová nejistota v tmavých velkých očích. Divné. Další malé znaménko, uložil jsem si ho ke zpracování. Bude na to dost času, v neděli odpoledne, pak další týden. A další týden. A další.
Jdu pomalu uličkou, rozhlížím se, připadám si jako v podivném snu, nebo ve filmu, kde se hlavní hrdina ve zpomalovačce blíží na místo činu. Ale opravdu mi tak je, občas mě někdo pozdraví, mávnu, ruka se pomalu zvedá a klesá dolů. Jasné barvy, žlutá Yamaha, modrá Suzuki, červenobílá Honda, konečně zelený hlouček.
I mechaniků je tady jen pár, motorky už jsou venku na stojanech. A u té mé klečí mechanik ve staré červené kombinéze se znakem Jawa na prsou, na šedivých vlasech naraženou umolousanou kšiltovku stejné značky. Klepnu ho na rameno, těžce se zvedá, opírá se o stojan. Domlouváme základní nastavení, převody, nic zvláštního, stejné jako minulý rok, okruh se nezměnil. Vlastně…
„Jak to vidíš, Václave?“ zeptám se konečně. Starý mechanik se ustaraně ušklíbne, začne počasím, teplotou, malými úpravami na motorce. Poslouchám ho na půl ucha. Konečně zpozorním.
„Co je se sedmičkou?“
„Neposloucháš, nově ji vyasfaltovali.“
Hmm, zajímavé, poslední zatáčka. Podívám se na to, je čas. Ukážu hlavou do vedlejšího boxu, mechanici popíjejí v klidu kafe a klábosí.
„Kde je naše mladá hvězda?“
„Pietro? Nemám ponětí, asi má ještě plné ruce nějakého nového objevu,“ ušklíbne se a popotáhne významně kšilt.
Už je tady Mario, náš boss, jako vždycky elegantně upravený, dlouhé prošedivělé vlasy učesané, bílá košile se zelenými doplňky, černé kalhoty od Gucciho, černé brýle. Rychle se zdravíme, má ještě schůzky, sponzoři, kšeft. Ukáže na dva kravaťáky s koženými kufříky, rozhodí po italsku rukama a zmizí.
Chystáme první volné jízdy, kolem projedou už dvě Hondy, mají naspěch. Jdu se převléct, zapínám si zip zelené kombinézy, zahlédnu se v zrcadle. Divné, mělo by to být nějak slavnostní, ale nic necítím. Nic. Škoda, že tady se mnou není Laura.
První kola, nic zvláštního, skoro všechno funguje, přemýšlím, jestli nezkusit o zoubek těžší převod, maximálka by mohla být lepší. Soustředím se na poslední zatáčku, změnila se, zkouším ji různě najíždět, ale už je na trati spousta motorek, nechci, aby se za mě někdo pověsil. Konečně vidím i druhý zelený stroj, á, náš mazánek Pietro dorazil. Ale co, možná mu jen závidím, jak vypadá, kolik mu je, a hlavně jak mu to jezdí. Má titul skoro v kapse. Budiž mu přáno.
Lehký oběd, dávám si nějaké těstoviny, bavím se s Mariem, ale jen fráze, je nervózní. Laura nikde. Divné.
Odpoledne je otevřený paddock, svátek pro fanoušky, kteří vysolili pěknou pálku za speciální lupen. Pietro je okamžitě v obležení fanynek, nemůžu se divit, dvacet let, dlouhé tmavé vlasy, italské velké tmavé oči, italská pečlivě upravená bradka. A hlavně kouzelný úsměv. Tedy pro fanynky, já ho nemůžu ani vidět. Společné fotky, podpisy všude možně, jedna docela hezká blondýna se nechá vyhecovat kamarádkami, rozpačitě se kroutí a směje, rozepíná si blůzku a stahuje podprsenku skoro až k bradavce. Pietro se pečlivě podepíše na nahé ňadro, fanynka i její kamarádky okouzleně sledují, mladík trousí nějaká slůvka. Tak co, domluvil si rande se všemi třemi? Prý to tak dělá, pobaví se.
Hmm, jaké by to mohlo být? Holky jsou pěkné, zvlášť ta obdarovaná podpisem je obdarovaná i jinde a značně štědřeji než jen modrým klikyhákem na nahé kůži. Tmavovláska vlevo je opravdu hezká, ale možná až moc hubená, ale kdo ví, co je vlastně pod tím vytahaným oblečkem. No, a ta třetí vypadá úplně obyčejně, skoro neviditelná mezi pohlednými kamarádkami. Jenže to by mohlo být to nejzajímavější, pomalu ji zbavit ostychu, rozpálit ji, pochopila by, že se mezi těmi krasavicemi vůbec nemusí stydět.
No, jasně, ale všechny najednou? Tři holky, být obklopen dívčími těly, všude kolem ňadra, zadečky, stehna, klíny, kam dlaň dosáhne. Přestat rozlišovat, která je která, mazlit se všemi. No jo, na tohle jsem odvahu nikdy neměl, mně stačila jedna pěkná fajn holka do postele.
Ale obrázek je až příliš lákavý, začínám si představovat, jak se holky navzájem svlékají, hladí, vyzývavě mrkají…
„Promiňte, neruším?“
„Cccooo… Jasně, vůbec ne.“ Redaktor z Auto-Motor-Sportu, známe se už dlouho, fajn chlapík, věnuje se i nižším podnikům než mistrovství světa a podobně, takových moc není. Povídáme si o celém ročníku, o motorkách, chce vědět, jestli opravdu končím, odpovím nějak neutrálně, po závodě se dozví víc, jsem holt pověrčivý.
Rozhlížím se po trojici děvčat, ale už jsou pryč. Kdo ví, jestli si nedomluvily s Pietrem dostaveníčko. Mám dojem, že se vzadu mihla Laura, divné, většinou je někde poblíž. Mrknu na hodiny, už bude konec, pak chvíli odpočinek a konečně kvalifikace. Loudám se ke karavanu, koutkem oka zahlédnu dvě postavy, běží uličkou a mávají. Zelené kombinézy, v rukou helmy. Už už jsem chtěl jen ukázat na hodiny a zmizet. Ale už byli tady, hubený italsky vyhlížející tmavovlasý chlapík s černou bradkou. Ten by mě nezastavil, ale pak jsem uviděl tu holčinu. Malá, drobná, divoce obarvené vlasy stažené do ohonu, velké oči, hezká pusa, drzý nos. Hrozně mi připomněla jednu… Jednu, na kterou se už dlouho snažím zapomenout. Ta měla světlé vlasy a modré oči, ale v nich byla stejná dychtivost. Opřela se o zábradlí a odevzdaně oddychovala, vyčítavě ukázala na přítele.
„Promiňte, jo vím, jdeme pozdě, ale zdrželi jsme se na dálnici.“
„Byla ucpaná?“
Chlapík chtěl něco říct, ale jen přešlápl, dívka do něj šťouchla. „No, povídej. Už jsme byli skoro u hranic a potkali jsme nějakou partu na Hondách, jednomu tak nějak zdechla.“
Mladík přikývl.
„Honda no, hned jsem si říkal, co by to tak asi mohlo být.“
„Regulátor dobíjení,“ prohodím nazdařbůh.
Rozsvítili se mu oči a pleskl dlaní do helmy.
„Přesně. Jenže jsem ho neměl s sebou, takže…“
„Takže,“ navázala plynule pomalým tónem dívka, „takže jel zpátky do dílny, našel ten šancajk a zase se vrátil. A pak jsme jeli jako magoři, ale stejně jsme tady pozdě.“
Opřu se o zábradlí vedle dívky, pro jednou nebudu spěchat.
„Fandíte Kawě?“ začnu, tady se nejspíš chytí a nespletu se. Horlivě kývají.
„No jasně, taky jezdíme Ninju, malou a velkou. No, a v závodech jedině Kawa, to je jistý. A nejlíp s vámi.“
„S tebou,“ dodám, „jsme motorkáři, i když teda já vlastně ani moc ne. Jezdím jen pořád dokola.“
„Jé, moc díky. Víte, víš, vám fandíme, protože jste tady vyhrál, když jsme tady byli prvně. To bylo úplně úžasný.“
Zvednu obočí.
„No, před šesti lety, jak jste, teda jsi, předjel na konci ty dvě Hondy.“
„V poslední zatáčce,“ řeknu potichu a trochu mě zamrazí. A pak pokračuju, ti dva si zaslouží poctivě odvyprávěný příběh.
„V pětce byli kousek vepředu, takže na mě úplně zapomněli. Navíc měli lepší maximálku, jenže si překáželi v šestce a před sedmičkou jsem za nimi nebyl tak daleko. Ale neměl bych šanci, kdyby ten druhej nechtěl vyhrát. Trochu pozdě zabrzdil.“
„Seděli jsme tam přímo nahoře,“ nevydrží už chlapík, „vypadalo to, že do nich musíš narazit, ty Hondy byly vedle sebe, vůbec tam nebylo místo. Nějak ses tam dokázal vnitřkem protáhnout, vůbec jsme nechápali jak.“
„Trochu se udělalo, jak ten druhý trochu nedobrzdil a opřel se o prvního, jen trochu, ale stačilo to. A než se ti dva vzpamatovali, byl jsem první.“
„Jenže ten druhý měl lepší výjezd a brutálně zrychlil.“
„No jo, musel jsem to držet pořád na vnitřku.“
„Úplně jsem viděl, jak ti plave zadek,“ mává chlapík rukama a holce hezky září oči, „už to vypadalo na totálního hajsajdra.“
„Jo, přidal jsem moc brzy, ale co se dalo dělat. Naštěstí se guma zase chytila ještě v rovině. Jenže ta Honda už byla skoro vedle mě.“
„Jeli jste tam tři vedle sebe, celá tribuna stála a řvala, vůbec jsme nevěděli, kdo nakonec vyhrál.“
„No, tušil jsem, že asi já, ale bylo to snad jen o gumu nebo o prsa korejské sprinterky,“ strčím trochu loktem do holčiny, začervená se.
„To bylo něco,“ dodá hned, „letos tam budeme zase.“
„Tak si to užijte, bude to nejspíš naposledy, Kawa to balí, už teď nemáme nové díly.“
„Vážně? Povídá se to.“
„No jo, jde do superbiků.“
„A co vy, tedy ty? Taky tam přejdeš?“
Jen pokrčím rameny o odšťouchnu se od zábradlí, ukážu omluvně na hodiny.
„Musíme končit.“
„Jasně, moc díky. Můžeme ještě fotku?“
„Není problém.“
„Tak jo, pane, můžete nás vyfotit. Jééé, vy jste… No jasně, Václav. Tak to je něco.“
„Mládeži, končíme.“
„Jo jo, jen tu fotku. A počkejte, aspoň ruku vám musím podat. Vy jste prý dělal servis ještě Frantovi Šťastnému.“
„Už ale úplně na konci, ve veteránech, a teď už…“
„Tak ještě fotku s Václavem,“ seberu foťák, oba motorkáři chytnou mechanika mezi sebe a udělají sýr.
Vedu je ke konci paddocku, aby zase někam nezdrhli.
„Jezdíš i normálně?“ zeptá se holka, „bylo by skvělý, kdybys přijel někdy na sraz, to by byla bomba.“
„Nemůžu, mám ve smlouvě, že nebudu jezdit na motorce mimo dráhu.“
„Ale nějakou motorku máš, ne?“
„Jo, zaprášenou v garáži, starou devítistovku erko.“
„Top Gunku?“
„No jasně, ale nevím, jestli ještě jezdí.“
„Hele, to by nebyl problém, můžeš mi ji hodit na dílnu, kdykoliv, jen zavolej, omrknu to, počkej, mám někde telefon…“ plácá se po kapsách. Dívka povzdychne a vytáhne z náprsní kapsy zelenou navštívenku. Schovám ji do bundy a zapnu zip.
Rozloučíme se, dívka vypadá, že by mě chtěla obejmout, tak využiju situace.
A pak se jen chvíli dívám, jak jdou pryč, baví se a mávají, holka má moc hezký zadek v té upnuté kombinéze. Škoda, že si zip nerozepla ještě trochu víc. Rozepnutý zip…
Zatřesu hlavou a běžím zpátky. Mario už stojí u boxu a významně se dívá na svoje rolexky. No jo, stíhám, neboj. Neviděl jsi Lauru? Ne? Divné. Rád bych ji vzal do náruče, políbil, pohladil zadek, jen tak trochu, pro štěstí, nějak se mi začalo stýskat. To ta malá holka. A vzpomínky.
Ptám se Maria, jestli se můžu na půl hodiny vypařit, mračí se, je nějaké setkání se sponzory. Ale vysvětlím mu, oč jde, nakonec kývne. Pietro tam prý bude. No jasně, miláček Pietro, já bych nikoho stejně nezajímal. Ale teď se to hodí.
Půjčím si od jednoho mechanika kolo, mávnu na maršála, jo, můžu dál, mám dvacet minut. To bude stačit. Projíždím okruh, pěkně od startu, nikde nic nového, žádná olejová skvrna, nic. Až do sedmičky, poslední zatáčky. Hodím kolo do trávy a chodím sem a tam. Nový asfalt všechno změnil.
Za sebou uslyším temné bručení, přijíždí malinká Honda Monkey a na ní složený dlouhý jezdec, kolena a lokty mu trčí na všechny strany. Zastaví, opře minimotorku o stojánek, protáhne se a ušklíbne. Podívá se na mě, nepatrně mávne rukou a šklebí se ještě hůř. Hans, jezdí déle než já, vyčouhlý, na kost vyzáblý. Moc velký na tuhle třídu nebo na závodění na motorkách vůbec, ale dokáže se nějak poskládat. A nemáme se nijak v lásce, možná ten jeho věčný úšklebek, a pak hlavně… Jo, jasně, Laura, ale to není všechno. Divím se, že mě vůbec pozdravil, copak asi chce, dát mi konečně po hubě kvůli holce, kterou jsem mu přebral? Uvidíme, zatím mu mávnu rukou.
Prochází si zatáčku stejně jako já, pak si dřepne na jednom místě, kolena mu zapraskají, dlaní kreslí plynulou křivku. Vstane a vrací se k motorce. Pak se ale otočí a jde ke mně. Chvíli se na sebe díváme, oba najednou kývneme hlavou.
„Vidíš to taky,“ povídá klidně. Zase kývnu. „Je tady druhá stopa. Můžeš jet úplně normálně, rovinka, vnitřek, apex a ven, jako dřív.“ Zase kývnu.
„Anebo…“ udělá pár kroků a namíří prstem, „jet ze široka, jako v klopené zatáčce.“ „A postupně to zavřít,“ dodám. Zamrká a ušklíbne se. Nemusíme už nic říkat, není to žádný zelenáč. Kývne a jde ke své legrační motorce, složí se na ni, drží palec nad červeným tlačítkem, ale položí si dlaň na koleno, škubne hlavou, nechce se mu mluvit, ale nakonec potichu řekne.
„Prý už taky končíš.“
„Taky?“
„Taky, dneska se mnou mluvil šéf, příští rok už nemám smlouvu, přivedou nějakého mladého Španěla, skvělého, samozřejmě.“
Zaklepe si prsty na koleno.
„No, a hlavně chtějí jet na titul, když to Kawa zabalí, můžem vyhrát. Akorát asi ne se mnou.“
„Tak. A co budeš dělat dál?“
„Chtěl jsem přejít do superbiků, ale asi nebude místo. Vrací se Frank.“
„Frank? Ten byl úplně na hadry.“
„Dal se zase dohromady, říkají. Že si zaslouží šanci. Říkají. No jo, byl dobrej, než se rozsekal.“
„Tak tys byl třikrát druhý.“ Nemyslím to zle, ale asi to tak vyzní. Hans se na mě rychle podívá a zamračí se.
„No právě, druhý, kdo by chtěl druhého.“
„Ještě máš šanci na pohár,“ namítnu, sice se mi mluvit nechce, ale zase ho nechci odbýt.
„Jo, jasně. Ten tvůj Pietro by nesměl dojet a já bych musel vyhrát. No, takže jo, teoreticky mám šanci.“
„Co víš, pamatuj na Franka, taky mu stačilo dojet pátý, v předposledním kole se rozmlátil.“
„Byl tam olej.“
Kývnu, říká se to. Těžko říct. Frank si z toho nepamatoval vůbec nic.
Hans kývne hlavou a pokrčí kostnatými rameny, protáhne si koleno, bolí ho po té velké bouračce v Itálii, nikdy si sice nestěžoval, ale vidím, co vidím. Zase už už startuje, ale palec jen hladí červené tlačítko. Nadechne se, vydechne a podívá se na mě. Tentokrát bez úšklebku.
„Hele, Laura mi je u zadku, stejně mě jen tahala za fusekli a pořád jsem jen myslel, kdo v ní byl včera. Ale tamto… No víš. Tamto mě pořád hrozně mrzí. Pořád. Ale co mám dělat, řekni mi.“
Neřeknu nic, vím, co myslí. Pleskne do řídítka, nastartuje, motor se rozvrní. Projede zatáčkou a odbočí do boxů. Je pryč. Ale něco tady zůstalo
To jméno. Inge.
Konec prvního dílu.
