Úvodem: Jedná se o rodinnou ságu jistého šlechtice. Jeho skutečné jméno bylo změněno na žádost žijícího potomka, který jinak svolil zakomponovat některé skutečnosti do děje. Jde o historický příběh prodchnutý sexem (jsme na erotickém webu) a opravdu nenutím čtenáře k jeho četbě a posléze nesmyslné kritice ne k obsahu, jako takovému, ale ke gramatickým chybám, množství postav a podobně.
Samostatné dějové linky a odbočky jsou pro přehlednost odděleny svazky I a II s číslem části. Rozhodl jsem se pro toto řešení, aby docházelo k co nejmenšímu chaosu v ději tak, jak jsem sepisoval a dodržoval časovou osu. Tyto odbočky (svazek II) jsou nutné pro pochopení děje k jednotlivým částem svazku I.
Dílo je z valné části fikce a zčásti, autorem upravený, soupis příběhů z rodové kroniky a vyprávění.
SVAZEK I./1
Vůz nebohého kupce byl obstoupen lupiči nedlouho poté, co vjel do hlubokého lesa. Zatímco muž se vzdal bez odporu, zpod plachty s vypísknutím vyskočila a do lesa se rozběhla mladičká dívka.
Jeden z mužů ji chtěl pronásledovat, ale další ho zadržel.
„Nech ji. Co s ní chceš dělat?“
„No co asi, he, he… potěšit se.“
„Je to ještě dítě!“
„No a? Je to holka, má díru a úzkou… joj,“ ušklíbl se s mlasknutím muž, ale do hloubi lesa se za ní už nepustil. Odplivl si a s ostatními se začal zajímat o obsah nákladu.
Ten druhý muž se ale za uprchlicí vypravil. Jeho myšlenky ale nebyly necudné. Nespěchal. Znal tu každý strom a věděl, že dívku zadrží hluboká strž, která se nedá obejít. Šla sice slézt, ovšem jen tam, kde to člověk znal.
Zastavil se na hraně svahu a pohledem sjížděl okolní houštiny. Věděl, že tu dívka někde je. A jistě se třese strachy o svůj život a nevinnost.
„Hej, děvče, vím, že jsi tu. Nechci ti nijak ublížit,“ houkl do ticha lesa.
Nic.
„Dávám ti své slovo, že se tě nedotknu, ani tě nevydám ostatním. Poradím ti, jak se vrátíš domů.“
„Já nemám domov,“ ozvalo se nad ním z větvoví rozložitého dubu.
Zvedl hlavu a nad ním se ke kmeni tiskla mladičká dívka s jemnou tváří. Hotová panenka.
„Pojď dolů. Jak jsem řekl, nic se ti nestane.“
„Nevěřím vám.“
„Dávám ti své slovo šlechtice,“ řekl muž důrazněji.
„Lapka nemůže být šlechticem,“ stála si dívka na svém.
„No… hm… ono je to trochu složitější… Jsem Prokopec ze Lhotky… Musíš mi věřit.“
„Nevěřím, ale… dobře,“ řekla dívka a slezla na pevnou zem.
Měla na sobě obnošené šaty, byla hubená a Prokopec ji odhadl tak na deset, dvanáct let.
„Kdo jsi?“
„Blanka,“ odvětila.
„A dál?“
„Dál nic. Jsem Blanka. Tak mi říkala matka a od doby, co žiju sama… ani nevím odkud jsem,“ pokrčila rameny.
„Ty nejsi kupcova dcera?“
„Ne. Potkal mě a za krajíc chleba… no… a že mě doveze do města. Jede tam na trh.“
„Ty nemáš rodinu?“
Dívka mlčky zavrtěla hlavou. Byla to tulačka a protloukala se životem, jak jen to šlo.
„Tak podívej se. Tímto směrem půjdeš stále rovně, až narazíš na potok, po proudu vyjdeš z lesa. Tam je ves Podlesí. Vyhneš se jí vpravo a dál u vysokých skal se nachází dvorec Maštalec. Když se ohlásíš mým jménem, měli by ti poskytnout přístřeší. Víc ti pomoci nemohu,“ řekl Prokopec a Blanka se usmála.
„Děkuji, pane a nyní se vám musím odvděčit,“ poklekla do mechu a drobnými prstíky mu sjela na nohavice.
„Probůh, to ne!“ odskočil Prokopec stranou.
Blanka nechápala. Nic nebylo zadarmo a muži přece touží po slasti a ženském klínu. Panenství si sice uchovala, ale jsou i jiné možnosti, jak muže uspokojit. Třeba toho tlustého kupce… Ale tento muž ji odmítl. Podivné.
Znovu poděkovala a dala se do běhu, aby si to Prokopec nakonec ještě nerozmyslel.
Ten se ale vracel na místo přepadení, kde si lapkové utahovali z vystrašeného kupce. Jeho náklad za nic nestál. Rozhodně nevezl nic cenného.
„Vzácní páni, vemte si celý náklad, ale nechte mě žít,“ spínal ruce muž.
„A proč bychom měli?“ zeptal se Václav, vůdce lupičské bandy.
„Živím početnou rodinu,“ kníkal muž.
Václav se nakonec rozhodl muže ušetřit.
„Běž ke své rodině a věz, že příště tak laskaví nebudeme. Hybaj, odsud!“ zahřímal a mužík se dal na útěk a doufal, že ho muži nezabijí zákeřně zezadu. Ti se však dál o něj nezajímali.
„Prokopec a Přech odvezou vůz k Drchalovi,“ rozhodl Václav. „My projdeme ještě okolí a pozítří na místě v táboře.“
Určení muži tedy usedli na vůz a zamířili za šenkýřem Drchalem, známým překupníkem kradeného zboží, aby mu prodali lup a vyinkasovali peníze. Nebude to moc, ale každý stříbrňák se počítá.
***
Prokopec ze Lhotky, byl druhorozený syn Dětřicha, pána na Lhotce, který sloužil pánům erbu zlatého srpu s kladivem v červeném poli.
Páni se zmíněnému erbu však postavili panovníkovi a zaplatili za to vysláním královského vojska, které je přemohlo, včetně všech spojenců. Hrady a tvrze byly dobyty a vypáleny a obyvatelé uvězněni. Muži šlechtického stavu byly sťati, ostatní pověšeni.
Tak dopadl i Dětřich ze Lhotky. Se synem Janem se bránili královskému vojsku ze všech sil, ale nakonec podlehli přesile. Prokopec tehdy byl na cestě do Řezna, jako člen ozbrojené družiny doprovázející pražského arcibiskupa na církevní sněm a když se vrátil, našel majetek v rozvalinách. Po matce a švagrové ani vidu, otec padl v boji a bratr byl popraven.
Prokopec se obával, že král se bude mstít i na něm a vstoupil do družiny Václava vůdce a dalších ničemů, kteří se zavázali dál sloužit pánům srpu a kladiva proti králi. Že to byla jen slova a šlo jim hlavně o vlastní prospěch, se ukázalo záhy. Vždyť přepady samot, kupců či prostých pocestných mělo něco společného s odbojem proti Majestátu panovníka? Či zhanobení děvečky sušící seno na louce? Co ta měla s králem společného?
Prokopec se toho účastnil, ale lapkovský život se mu příčil stále víc a víc.
***
Šenkýř Drchal je uvítal vlídně a zdarma jim dal najíst i napít s tím, že obchod dohodnou, až večer zavře. Do té doby se o ně starala jeho dcera Dorka, veselé, usmívající se, plnoštíhlé to stvoření.
Jednání bylo krátké a jasné. Šenkýř nabídl cenu, oni přidali, něco se ubralo a nakonec si plácli. Proč si vzájemně dělat zle?
Přech se opil, až spadl pod stůl, ani nedošel do komůrky v podkroví, kam se Prokopec dostal s pomocí silné Dorky.
Tam se svalil na postel a kalným zrakem sledoval, jak se dívka svléká a přiléhá k němu. Ta si ho sama svlékla, vlastně mu jen uvolnila z nohavic úd a začala ho laskat ústy. Ojížděla ho jazykem, kmitala po něm jak had, až ho vzala celý do pusy a začala sát. Prokopec obživl a spokojeně si užíval teplo dívčích úst a rytmické pohyby na ocase, který mu začal tuhnout.
„Fmmg… mlask… ghmm… mlask,“ cumlala a sála mu tvrdé péro.
Když se mu poté obkročmo usadila na klíně a ocas až po kořen zmizel v jejím lůně, bylo jeho štěstí dokonalé. Před očima se mu pohupovaly její prsa, velké a měkké měchy s trčícími bradavkami.
„Ah… ah… anooo,“ sténala Dorka a odsedávala stále rychleji.
Sevření pochvy bylo silné a oboustranně jimi projížděly záblesky slasti a rozkoše.
„Úúúh… jooo… ooááách… to… je… ono… áááh…“ poskakovala na ocase jak pominutá, až jí dávka semene zalila pochvu. Slast vyvrcholení jí naplnila tělo a na Prokopce se zhroutila. Znaveně ho políbila, pak se mu svezla z těla a ulehla vedle něj.
„Miluju tě,“ šeptala mu do ucha a žužlala mu rty boltec.
Prokopec věděl své. Tohle nebylo milování zadarmo. Stálo ho dva stříbrňáky a i když se původně Dorka dožadovala tří, i tak nakonec byla spokojena.
***
SVAZEK II./1
Uběhlo pár let.
„Musíme provést nějakou větší výpravu,“ děl Václav, vůdce lupičské bandy čítajících nějakých patnáct mužů, vesměs vesnických chudáků a jen dva měli šlechtický původ. Prokopec ze Lhotky a Merklín z Blatníku. Ti u bandy byli jen kvůli přežití a dodnes nepřišli na chuť plenění a okrádání obyčejných lidí. Původně sloužili pánům erbu zlatého srpu s kladivem, ale po jejich porážce se stali psanci a o své majetky nenávratně přišli.
„Tady už není co brát,“ poukazoval Václav na snižující se frekvenci kupeckých vozů jezdících lesem do města. Všichni jezdili oklikou. Bylo to sice delší, ale bezpečné. O lupičské bandě věděl kdekdo a každý se lesu vyhýbal. Byli tu zkrátka už moc dlouho.
„Co Maštalec?“ ozval se jeden z mužů.
„Má pevné hradby, tam se nedostaneme,“ mínil druhý a strhla se vášnivá debata, kdy se zjistilo, že o tvrzi vlastně nikdo nic neví.
Tu se ozval Prokopec, že tam pronikne v přestrojení jako poutník a až zjistí co a jak, vymyslí plán útoku.
„To by šlo,“ uznal Václav. „Ale nebudeš sám. Půjde ještě tady Petr. Je zkušený v zacházení s dýkou. To se může hodit.“
***
Nazítří muži vyrazili. Vsi Podlesí se vyhnuli, ale v lese za ní náhle narazili na chatrč uhlíře.
Než se Prokopec nadál, Petr obratně zezadu přiskočil k nic netušícímu muži a zabil ho. Teď tasil meč i Prokopec a vtrhli do domku, kde špinavá ženština cosi míchala v kotlíku nad ohněm. Chatrč byla nevábná a vzduch čpěl kouřem.
Nadržený Petr se na ženu vrhl, odtáhl ji na lože vystlané chvojím a hned ji začal vyhrnovat suknici. Žena se ani moc nebránila, spíše naoko, Prokopec si jen odplivl a vyšel ven. Na tuhle špindíru chuť nemá a navíc ta vražda uhlíře byla úplně zbytečná.
Náhle zahlédl mezi stromy pohyb! Vyrazil tím směrem a brzy dohnal nějakou dívku. Zjevně se jednalo o uhlířovu dceru. Chytil ji za šaty, smýkl s ní o povalený kmen stromu a vykasal jí suknici na záda. Odhalily se bílé polokoule zadku.
Přemožená dívka mlčela a jen čekala, až učiní vniknutí.
To přišlo záhy. Prokopec přirazil, vysunul ocas, zase prudce přirazil, až se do ní dostal po kořen. K vlastnímu překvapení dívka vlhla a pronik nebyl tak suchý a bolestivý.
„Ohhh… ohhh,“ dívka tiše hekala do rytmu přírazů.
Přidal tedy na prudkosti přírazů a hloubce proniku, ale dívka se rozvzdychala slastněji. Ono se jí to líbí?!
„No počkej, ty divoká lasice,“ vyjel z ní a otočil čelem k sobě.
Dívka byla ve tváři umouněná jako matka, ale byla hezká, s živýma očima a usměvavou tváří.
„Mohl jsi říct, co chceš. Už nejsem panna,“ řekla prostě, usedla na kmen a roztáhla nohy.
Prokopec nemohl odolat, přitáhl si ji za stehna hned do zatlačil trčící ocas, který s mokrým mlasknutím do ní vnikl a hned začal s prudkými přírazy.
„Ah… ah… ah,“ dívka vzdychala a se zavřenýma očima v sobě vnímala a užíval si tření tvrdého ocasu. Ten jí raboval mokrou pochvu, ze které tekly potoky šťáv doprovázené slastných hekáním.
„Ahhh… anooo… už… ooááách,“ dosáhla vyvrcholení, následovalo zrychlení přírazů a proud semene do hlubin pochvy. Prokopec to již déle nemohl vydržet. Dívka byla úzká a poševní stahy z něj semeno doslova vymačkaly.
Když z ní vyjel, dívka seskočila na zem a urovnala si suknici.
„Jsem Veronika. To tys mi zabil otce?!“ řekla prostě.
„Ne… ten druhý… byla to mýlka,“ sklopil Prokopec oči. Bylo mu to líto.
„A maminka?“
„Nevím… pojďme se po ní podívat,“ vykročil Prokopec zpátky.
„Ne. Jestli jste ji taky zabili, nechci ji spatřit. Zůstanu zde, vím jak se o sebe postarat. Jděte a už mě nehledejte. Stejně mě nenajdete,“ řekla Veronika vážně.
Prokopec se vrátil zpět, kde před chalupou seděl Petr s naplněným rancem.
„Co to máš?“
„Moc toho nemají. Stříbrňáky žádné, oblečení sedrané…“ vztekal se nad nevalným lupem. Co taky mohl čekat u chudých uhlířů.
„A ta žena?“ zeptal se Prokopec.
„Jo, je to kobyla… Ta ví, jak se ženská má v posteli chovat, he, he,“ pomlaskával Petr spokojeně.
„Žije?“
„Ale jo… teď tam leží rozvalená… Udělal jsem jí to dvakrát. Jestli chceš, taky si posluž.“
„Půjdu se na ni podívat,“ Prokopec se postavil za Petra, tasil meč a rychlým švihem mu uťal hlavu. Ta se skutálela na zem a bezhlavé tělo se pomalu svalilo na bok.
Prokopec vzal ranec a zašel do chatrče. Na loži ležela nahá žena, měla roztažené nohy, ruce rozhozené do stran a nehýbala se. Prokopec hodil ranec na stůl.
„Vracím vaše věci… žijete?“ popošel k loži.
Žena pohnula hlavou a upřela na něj pohled.
„Ve… ro… ni… ka?“ zašeptala.
„Je v pořádku. Tohle máte za muže,“ sáhl po měšci a vysypal na stůl několik stříbrňáků. Pro chudé lidi hotové jmění.
„Zavšivenej mizero,“ odplivl si Prokopec na mrtvolu Petra, když odcházel.
Netušil, že je zpovzdálí sledován Veronikou, která jen čekala, až zajde hlouběji do lesa a rozběhla se do chatrče za matkou.
***
SVAZEK I./2
Tvrz Maštalec měla zavřenou bránu, ale uvnitř bylo veselo. Tam právě probíhala slavnost na počest chovanky Blanky a rytíře Chmela z Ochlastowic, kteří se zasnoubili. Nelíčenou radost měla zejména Háta, majitelka tvrze, kterou se stala po smrti manžela Blatoucha Maštalce.
Manželství bylo bezdětné a proto tehdy přijala děvče Blanku, která se u ní hlásila jménem Prokopce ze Lhotky. Znala to jméno a jelikož se jí děvče líbilo, poskytla jí přístřeší a posléze ji přijala do rodiny jako schovanku.
Když dívka dospěla, podařilo se jí domluvit sňatek, který byl výhodný pro obě strany. Blanky se pochopitelně nikdo neptal.
Rytíř Chmela byl již starší muž, jemuž mladá manželka přišla vhod. Blance se menší obtloustlý muž s nosem červeným od stálého pití nelíbil, ale ač byla schovankou, na tvrzi všichni poslouchali svou paní, ji nevyjímaje. A Háta sledovala hlavně své zájmy.
Nyní se tedy slavily zásnuby a celá tvrz se veselila nad pivem,vínem a vepři otáčejícími se na rožních. Spíže byly plné a Háta dopřála svým služebníkům trochu té nevázané zábavy a sama nezůstávala nijak pozadu. Vzduch přímo rezonoval milostným kvílením, sténáním a vzdycháním.
***
Sama Háta ve své komnatě byla s nadlesním Otakarem, který měl hájovnu na jejím panství. Byl svobodný mládenec, ale tělesnému potěšení se nevyhýbal. Jen prý zatím nenašel tu pravou. A Háta po něm nechtěla víc, než pevnou erekci a vynalézavost v milování. A tu podle jejích zpráv měl.
Háta nad ním si klekla tak, aby ho mohla kouřit a on ji lízat v klíně, ze kterého vytékaly šťávy, které Otakar hltavě slízával a dál jí kmital jazykem po rozevírajících se pyscích.
Její kouření bylo pro něj slastné. Zkušeně ho olizovala a sála sevřenými rty a ocas mu brzy stál tvrdý a připravený, a když si ho osedlala, zajel do ní snadno a hladce.
Háta se mu vzepřela rukama o hruď a začala odsedávat. Otakar jí mnul velká prsa, která se mu ani nevešla do dlaní a přetékala přes ně, jak byla měkká.
„Íííííí, to… je… krásaaa… ííííí,“ pištivě se Háta chichotala, a pak se k němu sklonila.
„Líbej mě,“ a vjela mu sama do pusy jazykem. Stále přitom strojově odsedávala na ocase a každé dosednutí znělo mlaskavě.
„Již… budu… stříkat,“ upozornil ji Otakar.
Háta sjela z ocasu, chytla ho do ruky, rychlými tahy vyhonila k výstřiku a s úsměvem mu ho honila až do zvadnutí.
„A co ty?“ zeptal se Otakar.
„Mně to uděláš jazykem,“ rozložila se mu na lože a roztáhla nohy.
Otakar tedy pokračoval v laskání klína a Háta začala vlnit a pohazovat tělem a slastně vzdychat a sténat. Otakar smýčil překrvené pysky a po chvíli se dočkal přerývaných vzdechů, hlasitých stenů a pak se jí tělo vzepjalo v křeči vyvrcholení.
„Áááách… óóóóááááhhh… úúúúúúh,“ vyrážela plná prožívané rozkoše.
Poté leželi vedle sebe a vydýchávali se.
„Jsi dobrý služebník,“ řekla Háta. „A ještě lepší milec. Budu s tebou počítat i nadále.“
„Buch, buch,“ ozvalo se na dveře.
„Kdo je to?“
„Milostpaní… nějaký… Prokopec ze Lhotky se dožaduje vstupu do tvrze a vaší audience,“ ozval se strážný od brány.
„Uveď ho ke Štechovi (velitel strážných). Ať se posilní na oslavě. Sama ho pak vyhledám,“ řekla Háta a vstala, aby se ustrojila.
„Jak si přejete, paní,“ ozval se strážný uctivě a byly slyšet vzdalující se kroky.
„To je stále něco. Člověku ani nedopřejí kliduouuuu… co to… oáááách,“ ucítila chtivou ruku mezi nohama a druhou, jak jí stahuje na lože. Ráda se tomu poddala.
***
Prokopec si nechal dát kus pečeně, zapíjel ho pivem a rozhlížel se okolo. Na tvrzi nikoho neznal. Vlastně… ano… tamhle sedí v krásných šatech Blanka! Ta dívka z lesa se za těch pár let proměnila v krásnou ženu. Tak přece jen jí poskytli přístřeší a dokonce ji paní Háta asi přijala i za dceru, když sama děti nemá, hádal. Proto ty šaty a vlastně i ta oslava. Štech mu řekl, že se tu konají zásnuby.
Prokopec zapomněl, proč tu vlastně je a měl oči jenom pro Blanku, ale neodvážil se ji oslovit. Její snoubenec se tvářil nepřívětivě a Prokopec nechtěl vyvolat zbytečný konflikt.
„Bavíš se dobře? Kdo jsi, že tě neznám?“ ozval se vedle něj libý hlas.
Otočil se a spatřil pihovatou tvář děvečky.
Dívka se usmívala a rukou mu bezostyšně sjela mezi nohy a jemně mu ta mnula povadlé zařízení. Nohavice se mu napnuly, ale Prokopec jí nakonec ruku odtáhl.
„Promiň, čekám na tvou paní. Mám pro ni vzkaz.“
Děvče se stáhlo.
„Když si to rozmyslíš, ptej se po Zuzaně, ano? Tak se jmenuju,“ a trochu naštvaně odešla.
Paní Háta ale stále nešla a Prokopec se tedy začal rozhlížet, jak tvrz vypadá zevnitř, hlavně z hlediska obrany. Hodně mu v tom napomohl sám velitel Štech, který mu ochotně vyzradil, kolik je na tvrzi strážných a jak to tu chodí. Byl v chytrosti dost těžkopádný a navíc byl už dost opilý na to, aby v neznámém návštěvníku viděl nějakého špeha. Nakonec se mu omluvil, zmocnil se nějaké děvečky, hodil si ji jako pytel přes rameno a kráčel k čeledníku. Dívka výskala, pištěla, ale nijak se nebránila.
Prokopec ve dveřích paláce spatřil paní Hátu. Hned jí šel naproti a vysekl jí rytířský hold.
Na čtyřicetiletou ženu Háta rozhodně nevypadala a když se poklonil její kráse, vlastně nelhal. Háta byla zámožná žena, děti neměla, tak pečovala sama o sebe. A to po všech stránkách, tedy i na poli milostném.
„Prokopče… vítej… jak dlouho jsme se neviděli,“ zcela proti panským mravům ho objala. „Kde jsi celá ta léta byl? Od té události na Lhotce jsem o tobě neslyšela.“
„Ale Blanku jsi přijala, jak vidím,“ ukázal na ni.
„Ano, ano, o všem porozprávíme, ale v soukromí… hej, přineste pečeni a víno do mé komnaty!“ houkla na nejbližšího služebníka a postrčila Prokopce dovnitř paláce.
***
Na konci přátelského rozprávění pochopitelně Hátu zajímalo, proč ji Prokopec navštívil.
„Věru nevypadáš dobře. Tvůj šat… zevnějšek… je nevalný. Jen chování máš stále rytířské.“
„Jak jsem pravil. Vracím se z dalekých cest. Král zničil pány srpu a kladiva a já sloužit budu jiným. Jak jsi na tom ty?“ zajímalo ho.
„Páni z růže teď mají velkou moc a panovník jim přeje, no, spíše je trpí a zatím potřebuje. Panu Jindřichovi z Hradce poctivě platím desátek a za to mám klid a i pomoc od něho, potřebuji-li ji. Když se dáš do pořádku, doporučím tě k němu do služby.“
„Jsem rytíř a ne nějaký služebník,“ zamračil se Prokopec.
„Především jsi teď tulák bez domova,“ ušklíbla se Háta. „Patří ti vypálený dvorec, mrtvá vesnice a kus lesa. Zajdi za králem, ať ti majetek vrátí a on tě popraví za dřívější revoltu. On nezapomíná. Sama jsem tvého otce varovala, ale nedal si říci.“
„Já ale nikdy proti králi nevystupoval,“ bránil se Prokopec. „Byl jsem ještě mladý, bez zkušeností.“
„Kdo to teď rozsoudí? Král zlikvidoval všechny odpůrce. Bez milosti. Tak se s tím smiř, že jsi rytíř bez majetku. Až se vypracuješ, uvidím, třeba se s tím dá něco udělat.“
„Ty máš nějaké styky na Královském dvoře?“ podivil se Prokopec.
„Mám řadu… styků, nejen u krále, ale víc ti nepovím. Dej si koupel, povolám lazebníka a ještě se uvidíme,“ vstala Háta od stolu.
„Raději lazebnici,“ pousmál se Prokopec, ale Háta se zamračila.
„Na mé tvrzi nebudeš v lázni smilnit! Opovaž se! Povolám lazebníka.“
***
Prokopec byl vykoupán obdivuhodně rychle a Háta mu dala připravit šaty po manželovi. Ty jeho se skoro mohly vyhodit.
Nové šaty mu docela padly. Hned vypadal lépe, až ji napadlo, zda by… ale ne… rychle zaplašila necudnou myšlenku. Z tohoto mládence si milence dělat nebude. Alespoň prozatím.
Prokopec zašel do víru oslav a vyhledal pihovatou Zuzanu. Křepčila u ohně s nějakým čeledínem, ale sotva Prokopce spatřila, vrhla se k němu.
„Tys přišel… a pro mě?“ otázala se opatrně.
Když přisvědčil, Zuzana se stejně držela zpátky.
„Tys teď nějaký… jiný. Vypadáš jako rytíř.“
„To jsem,“ přisvědčil Prokopec. „Jsem Prokopec ze Lhotky.“
„Ale… to… tedy… nejde… já jsem jen služebná holka.“
„Ale jde. V den zásnub se může všechno a já tě chci.“
Zuzana se rozhlédla a když viděla závistivé pohledy děveček, které by ji rády okamžitě nahradily, přikývla a dala se odvést, ale ne do čeledníku, ale do panské komnaty.
Tam se nechala obejmout, líbat a svléci, a když se i Prokopec svlékl, ztratila ostych a předvedla mu své milostné umění.
Rukou mu jemně zpracovávala ocas, zatímco on laskal, mnul a hladil její kůzlátka, a když byl dostatečně připraven a vzrušen, nalehl na ní a pomalu do ní pronikl.
„Áááh… krásně… mě vyplňuješ,“ vzdychala Zuzana slastně, roztáhla co nejvíc nohy od sebe.
Byla zcela plná pulsujícím ocasem, který se jí krásně třel o stěny a přinášel slastné mrazení. Přirážel tak dlouhé minuty a líbali se, než Prokopec přitvrdil.
Zvedl jí nohy za kotníky nahoru a pak do ní prudce zajel až na dno.
„Aúúú…“ zakňučela, ale byla mu zcela poddána a nemohla nic dělat.
Prokopec si to naopak užíval, protože tření bylo silnější a slastnější a přitvrdil přírazy.
„Ano… vše pusť… do… mě… oh… oh,“ hekala mezi přírazy a Prokopec náhle strnul.
„Úúúúhhhh,“ vydechl a trhavé výstřiky semene jí plnily útroby.
Prokopec se cítil plný síly, a tak po chvíli opět skončili v objetí.
Po chvilkovém něžném líbání se Zuzana ujala ocasu a kouření. Mazlila se s ním, lízala ho, sála a cumlala jako nejchutnější věc na světě.
Pak se mu nastavila zadkem a poklekla na všechny čtyři.
„Teď takhle.“
Prokopec za ní mlčky přiklekl, poplácal ji po pevných půlkách a hladce do ní vnikl. Pocítil vlhkost, teplo a pocit jiného směru tření. Taky Zuzana slastně vzdychala z nových pocitů a pevně zapřená, s rozkoší přijímala prudké a hluboké přírazy.
Prokopec si dával záležet a přirážel jen pomalu, ocasem skoro vyjel ven a zase do ní zajel v celé délce. Pohled na pevný zadek a mrdající ocas byl zničující, ale měl velkou výdrž, a tak ji strojově projížděl, mnul jí prsa a užíval si jejího těla plnými doušky. Zuzana jen táhle sténala, jako kdyby to neměla kdovíjak dlouho.
„Ano… já… úúúháááá,“ vybuchla v silném orgasmu a před očima se jí rozblikalo tisíce jisker.
Prokopec to dál neprodlužoval, chytil si ji pevně v pase a přirážel teď velkou rychlostí, až ji naplnil několika výstřiky semene. Ven z ní vypadl povadlý ocas, poté se zhroutili vedle sebe a přetáhli přes sebe pokrývku.
Když Prokopec usnul, Zuzana tiše komnatu opustila. Zde nebylo její místo a spát s pánem už vůbec nelze. Oslava neoslava.
***
S Hátou si Prokopec další den sjednal soukromou schůzku.
„Musím se ti k něčemu přiznat,“ začal zkroušeným tónem. „Včera jsem v něčem nemluvil pravdu.“
Háta nakrčila obočí. To se jí nelíbilo a lež považovala za velký hřích.
„Pokračuj, drahý příteli!“
„Nebyl jsem na cestách, ale jsem v lapkovské družině vůdce Václava. Již několik let. Nedaleko odtud, v lese Řákolci.“
„Ano. Všichni se lesu proto vyhýbají. A dál?“
„Náš velitel Václav je rozhodnut zaútočit na tvůj dvorec. Mě vyslal jako špeha, abych vše obhlédl a pak podal zprávu, kde je opevnění nejslabší.“
„Kolik vás bude?“ zeptala se Háta věcně.
„Do dvaceti. Václav snad osloví nějaké tvé poddané… nevím.“
„Za své poddané ručím. Dobrá, zařídím se podle toho. Kdy dojde k přepadení?“
„Dříve jak ke konci měsíce ne. Zkusím ti včas poslat zprávu,“ řekl Prokopec a Háta se mu zpříma zadívala do očí.
„A teď mi řekni, proč to děláš? Vždyť tady najdeš vše. Zajistil by ses a zbohatl… a místo toho zradíš je, aby sis naklonil mě, nebo jak je to?“
„Jsem rytíř!“ řekl Prokopec hrdě. „U lapků jsem skončil neplánovaně. Příčí se mi vraždit a loupit. I Blanku jsem uchránil od zhanobení. Jenže Václav chce víc a víc. Přepadat chudé chalupy, mlýny, tvrze. Nevím, jak to zastavit. Jsem jedním z nich, ale nechci jím být. Jenže odejít je nemožné. Jen smrt ukončuje život mezi lapky. Ano, tak to je. I já padnu v boji o tvoji tvrz.“
„Nepadneš,“ konejšila ho Háta. „Zde ti předám šátek. Ten si ovineš kolem paže jako znamení, žes to ty a posádka bude mnou informována,“ a podala mu bílý šátek z jemného hedvábí.
„Jaká jemná příze?“ divil se Prokopec.
„Dar od mého manžela. Je to hedvábí odněkud z Persie. Již pro mě nemá takovou cenu a dám ti ho, aby tě ochránil od všeho zlého a my se pak spolu napili na vítězství. Ano?“
„Takže ty mi odpouštíš?“ pousmál se Prokopec.
„Ano,“ odvětila Háta a též se usmála.
