Přivýdělek 04

Marta podepřela vrávorající tělo. Ríša přiskočil na pomoc a při tom užasle pronesl: „Proboha, šéfe, kde se tu berete?“
„To koukáte, miláčkové, jak jsem vás odhalil, co? Jsem volal Janě a dával jí nějaké pokyny na zitra. No a ona se prořekla, že jste odešli spolu. Tak jsem si dal dva a dvě dohromady a tady mě máte.“
Zdvihalova očka zářila spokojeností a pásla se na překvapení a zjevných rozpacích těch dvou.

„Marto, správně jsem předpokládal, že jako loajální zaměstnankyně mě pozveš dál a nabídneš mi nějaké lehké pohoštění. Potřebuji se trochu vzpamatovat. Horká silná káva by bodla. Takovej vyprošťovák, však mi rozumíš,“ mrkal spiklenecky na baculku, které se držel jak zábradlí.
Z druhé strany se pro jistotu zavěsil i do Richarda.Tojice vykročila směrem k schodišti. Šéf, vláčen z obou stran, ztěžka zdolával schody.

Když se jim podařilo dostat nenadálou návštěvu do bytu, složili ten pytel brambor v pokoji do křesla a vytratili se do kuchyně, aby Marta uvařila „vyprošťováka“.
„Mám takový dojem, že zdaleka není tak zhulákaný, jak se snaží vypadat,“ pronesl do ticha Ríša.
„Já ho tedy párkrát viděla v náladě, ale vždy si držel kontrolu. Bylo vidět, že umí pít a taky dost vydrží. Takže ti dávám za pravdu a mám dojem, že na nás hraje nějakou kulišárnu.“
„Prosím tě, ale proč by to dělal?“ podivil se Ríša.
„Co já vím, co se mu vylíhlo v hlavě? On je dost impulzivní a když ho něco napadne, tak se hned snaží to zrealizovat. Říká tomu: chytit nápad za pačesy a myslím, že takhle vzniká většina jeho scénářů.“
„No tak to se nedivím, že jsou všechny na jedno brdo a všechny pěkně pitomé,“ vyjádřil svůj názor Ríša.

Marta mezitím slila objednanou kávu a na podnosu ji nesla do pokoje. Ríša jí pohotově otevřel dveře a vstoupil za ni.
Zdvihal seděl v křesle a legračně na ně mžoural.
„Tak kávička už je tady. Děkuji ti, krásná vílo.“
S těmito slovy se natáhl a dychtivě uchopil šálek. Opatrně usrknul vřelý nápoj.
„Martičko, nezlob se na mne za upřímnost, máš sice krásné hrnečky, ale děsně mrňavé. Potřebuji pořádný punclák kafe bez cukru a buď od té lásky a vymačkej mi do něj půlku citrónu!“
„Proboha, citron do horké kávy? To myslíte vážně, šéfe?“ vyděsila se Marta. „Vždyť to zničí všechny vitamíny.“
„Nejde o vitamíny. Tady jde o velmi složitý chemický proces, který vám ani neumím vysvětlit. Je to sice šíleně nechutné pití, ale spolehlivě to zahání kocovinu. Mám to mnohokrát vyzkoušené.“

Marta s pochybovačným vrtěním hlavy zmizela zpátky v kuchyni, aby připravila objednaný elixír. Zdvihal mezitím opatrně upíjel ze vskutku titěrného šálku a při tom vykládal Ríšovi, jak vlastně přišel k receptu na ten zázračný vyprošťovák.
„Za mlada, ještě za socíku, jsem nějaký čas pracoval jako fotoreportér v Mladé Frontě. No a jednou se na mě usmálo štěstí. Naše vládní delegace měla letět do Mongolska a fotoreportéra z naši redakce, který měl letět s nimi, den před odletem odvezli do nemocnice s infarktem. No a z foťáků já byl jediný, kdo měl pas, protože jsem občas s našimi sportovci létal do zahraničí. Takže mi tohle spadlo nečekaně do klína. A řeknu ti Ríšo, že to bylo terno.“

Dopil zbytek a protože mezitím vstoupila Marta s objednaným punclákem, dychtivě k ní natáhl ruce. Uchopil hrnec oběma rukama, jako medvěd v cirkusu a usrkl vřelého nápoje.
„Šéfe, nepijte to tak horký! Říká se, že to způsobuje rakovinu žaludku,“ varovala Marta.
„No právě proto to dělám. Abych zjistil, jestli je to pravda,“ odmítl její starostlivost Zdvihal a dá si pálil ústa.

V rekordně krátké čase v něm obsah puncláku zmizel a pak uvolněně seděl v hlubokém křesle. Spokojenost z něj zrovna kapala a vůbec mu nedocházelo, že jeho návštěva je víc, než nevhodná. V dobré náladě pokračoval v líčení, jak jej v Mongolsku jeho šikmoocí hostitelé tímto vyprošťovákem vždy úspěšně léčili z kocoviny, když to přehnal s pitím kumisu.

Účinek „vyprošťováku“ se vskutku viditelně dostavil. Během dalších asi pětadvaceti minut se Zdvihal navenek jevil svým společníkům jako zcela střízlivý. Zdůrazňuji jevil, protože když se zvedl a halasně oznámil, že jde navštívit Ministerstvo úlevy, jeho chůze stále ještě vykazovala určitou nestabilitu a řeč byla stále ještě nepatrně rozmazaná.

Sotva zmizel za dveřmi koupelny, Marta se vrhla na jeho odloženou buzitašku, což byla v té době mezi snoby dost rozšířená, poněkud pochybná forma jakési mužské kabelky. Richard ji mlčky sledoval se smíšenými pocity. Na jedné straně její počínání odsuzoval a nikdy by se k něčemu takovému nesnížil, ale z druhé strany i on byl zvědavý na obsah miniaturního kufříčku.

Chvatně, protože Zdvihalův návrat se dal očekávat v pár minutách, vysypala celý obsah na postel. Nic moc zajímavého, prostě jen běžné serepetičky, které jinak muži nosí po kapsách. Výjimku tvořila pouze miniaturní digitální japonská videokamera zn. Cannon.
„Ten chlap má snad profesionální deformaci,“ poznamenala, když urychleně ukládala věci zpátky.
„Toho bychom možná mohli využít,“ pronesl pomalu zamyšleně Ríša. „Uvidíme, jak dalece mu ten jeho vyprošťovák obnovil logické myšlení, když po fyzické stránce se zdá, že jej postavil na nohy.“
„Že ty máš na mysli nějakou čertovinu?“ zeptala se Marta.
„No, mám takový nápad, ale nevím, jak dalece se nám podaří jej zrealizovat,“ odpověděl Ríša. „To vše záleží na tom, jak dalece ztratil sebekontrolu.“
„To poznáme brzy. Hned, jak se vrátí. Třeba nám vysvětlí, co jej vlastně ke mně přivedlo.“

Za chvíli se Zdvihal objevil v plné kráse. Krok stále poněkud nejistý, řeč pořád rozmazaná, ale pokud by nebyl pozorně sledován, snadno by nepozorného člověka oklamal ve své snaze vypadat zcela normálně.
„Miláčkové moji, určitě si lámete hlavu, proč jsem se tady objevil. Problém je v tom, že já to zapomněl. Tedy vlastně nezapomněl. Měl jsem fantastickej nápad na suprovej scénář a chtěl jsem ho s vámi prodiskutovat. Jenže teď si nějak nemohu vzpomenout o čem to vlastně mělo být.“

„Dobrej scénář by bodnul, šéfe. Vždyť my točíme furt dokola samý sračky,“ pronesl Ríša kriticky.
„To s tebou souhlasím, jenže skopčáci jsou blbí a kupujou to. Jim stačí, když je kunda hodně chlupaná, nebo naopak docela holá, když je pták dost velkej a mohutně stříká. Na uměleckou hodnotu vůbec nekoukají.“
„Já už mám delší dobu takový scénář v hlavě,“ přišla se svoji troškou do mlýna Marta. „Aby to nebyla jen bezduchá mrdačka, ale aby to taky zachytilo duševní pochody jednotlivých postav.“
„Bingo, milá Martičko. Není to sice přesně to, co jsem měl na mysli, ale to duchovno mi tam chybí taky. Tak povídej, nenapínej a vybal to. Třeba, když dáme hlavy dohromady, tak z toho něco bude.“
„No já nevím, třeba to je fantasmagorie, ale já bych chtěla, aby ten příběh měl i duši, jestli mi rozumíte, jak to myslím,“ řekla upejpavě Marta.
Ríša jenom zíral a snažil se pochopit, co má Marta za lubem. Proto se rozhodl, že ji trochu popostrčí.
„Tak co kdybys nám v hrubých rysech nastínila děj toho tvého příběhu?“ pobídl ji vlídně.

„Dobře, já to zkusím, ale nesmíte se mi smát. Představte si starší manželský pár. On, vrchovatě středního věku, ona v největším ženském rozpuku. V posteli jim to moc neklape, protože on už raději dává přednost dobrému jídlu, před namáhavým sexem. Jí to samozřejmě chybí a tak se snaží občas ho vyhecovat. Většinou se jí to ale nepodaří a to ji duševně deptá.
Sice si pořídí nějaké ty erotické pomocníky, ale nijak ji to neuspokojuje. Umělák se prostě s živým nedá srovnat. Mají spolu syna, studenta a tak se prostě stane, že její sexuální touhy se začnou směřovat na právě na něho. Jenže je z toho frustrovaná, děsí se svých hříšných myšlenek a zprvu si ani nechce připustit, že by k něčemu takovému vůbec mělo dojít.
Samozřejmě vůbec netuší, že ona sama je už dávno předmětem sexuálních představ svého pubertálního syna. Kdyby záleželo jenom na ní, tak by si asi do zblbnutí honila pičku vibrátorem, ale naštěstí ji syn při této nedůstojné situaci přistihne a hned pohotově využije příležitosti.“

„No, dobrá dějová kostra. A pak by to už zřejmě pokračovalo v bohapusté mrdače, jako u nás ostatně vždy. Akorát to duchovno mi tam nějak chybí,“ glosoval návrh scénáře Ríša.
„Náhodou, mně to vůbec nepřipadá blbý. A obsazení je jasné. Ríša jako syn, Marta jako matinka a na fotříka najmu některýho štěkaře seladóna,“ rozváděl dějovou myšlenku dál Zdvihal.
„Ale šéfe, nač najímat seladóna? Vždyť vy jste štramák, pro tuhle roli jako dělanej,“ vynesla Marta nečekaně své eso.
„Ale Martičko, to snad nemyslíš vážně, vždyť já nikdy nehrál, protože to prostě neumím. Takže by to bylo naprosté fiasko.“

Zdvihala tohoto návrh vyloženě vyděsil, ale Marta zaútočila na jeho ješitnost.
„To si jenom myslíte, že to neumíte. A kdo nám tak skvěle radí, když si s něčím nevíme rady? Vy! Protože jen vy dovedete herce navést k potřebnému výkonu. A co z toho vyplývá? Že se dovedete vžít do role a tudíž také víte, jak se to má zahrát. A má to další výhodu. Sám sobě nemusíte vysvětlovat, jak to má být podané. Jste skvělý režisér a tudíž určitě zvládnete každou roli.“

Ríša horlivě přikyvoval a Zdvihal byl viditelně nahlodaný. Možná se ti dva právě trefili do jeho tajného přání. Ještě se však pokusil odporovat.
„I kdybys měla trochu pravdy, Martičko, tak herec musí být taky trochu fotogenický a to se obávám, že nejsem. Nepřipadám si moc atraktivní.“
„Tak tady si dovolím nesouhlasit, šefe,“ přisadil si Ríša. „Doby filmových krasavců jsou už přece pryč. Hollywoodské hvězdy s vyžehlenými obličeji už dávno neletí. Dneska je ideální, aby se herec moc nelišil od normálního člověka. Vemte si takového Menšíka. Byl ošklivý jako prdel a jaký to byl velikán. A nebo Pucholt. Taky žádnej hezoun. A navíc, v naši branži na vzhledu ani tak moc nezáleží. Podstatný je frčivý scénář, pořádný výkon a dobrá technická kvalita. Žádní rozmazaní černoši v tunelu, ale jasný, ostrý záběr na detail.“

Při své agitaci dvojice pozorně sledovala Zdvihalovy reakce na přednesené argumenty. Bylo jasné, že ač se navenek jevil úplně normálně, vypitý alkohol stále ještě ovlivňoval jeho schopnost normálně a reálně myslet. Soudnost byla zřetelně potlačena. Přesto se pokusil dál vymlouvat, i když bylo vidět, že nahozenou udičku už rybička spolkla.

„Je tady ovšem i jeden další problém. Jak oba víte jsem, jak ostatně Martička trefně řekla, už vrchovatě středního věku a ono je to znát. Ač si to nerad připouštím, už to prostě není takové, jako to bylo před lety, jestli mi rozumíte.“
Toto „vyznání“, lépe řečno přiznání z něho rozpačitě lezlo jak z chlupaté deky.
„No a to je právě přesně v duchu toho mého scénáře,“ skoro jásala Marta. „Já, jako vaše pozorná manželka, vám budu poskytovat veškerý servis, ve snaze, abych si s vámi prožila nějaké to manželské potěšení. Budu vám postupně servírovat potají koupená a zaručeně spolehlivá afrodiastika, včetně mletého rohu nosorožce, nebo viagry. Už to přímo vidím, jak si spolu při těchto experimentech náramně užíváme.“

Když Ríša poslouchal její argumenty, tak jí to nadšení skoro uvěřil. Pak jej ale náhle napadlo, jestli Marta občas netouží po nějakém tom pohodlném, pomalém mrdáníčku, místo těch uspěchaných šoustů, které si obvykle podle scénáře prožívala třeba právě s ním. A vzpomněl si, jak jej při jejich šukačce před Zdvihalovým příchodem jemně dirigovala a brzdila jeho nedočkavost.
Násilně se vytrhl ze svých myšlenek a přiměl se k tomu, aby zase pozorně sledoval, jak se rozhovor vyvíjí. Už asi tušil, o co Martě jde. Chtěla prostě Zdvihala zatáhnou do natáčení, aby jej měla v hrsti a možná, aby si taky trochu užila při realizaci neobvyklého scénáře. A protože jej tato myšlenka před tím napadla také, rozhodl se, že za tu srandu by to stálo.

„Scénář v kompletu dopíšete později, protože v tom jste mistr. A dneska bychom mohli natočit jednu, nebo dvě sekvence, co vy na to?“ tlačila Marta už zcela zpracovaného šéfa ke zdi.
„No já nevím, Martičko,“ breptal rozpačitě Zdvihal. „A co bys chtěla teďko točit?“
„Myslím, že jeden návrat manžela domů. Přijdete unavený z práce a potichu, abyste mě nevzbudil, si klohníte v kuchyni něco k jídlu. Pak se zajdete vysprchovat a potmě se plížíte do ložnice. Jenže ouha, lampička u postele svítí a nedočkavá panička čeká až miláček přijde. A když přilehnete, labužnicky se protáhne a začne vás smyslně svádět. Pro tuhle intimní scénu budeme mít dostatečné osvětlení a Ríša to s kamerou jistě zvládne.“

Zdvihal už se chytil drápkem. Chvíli si cosi mumlal a pak zcela profesionálně začal pracovat na scénáři, zatím jenom na nečisto.
„Moment, moment, miláčkové. To, co jsi tady naznačila, to není jedna sekvence, ale dokonce několik. Počítejte se mnou: Příchod a šmejdění v kuchyni, to je jedna. Jako druhou vidím odchod do koupelny a příchod z ní do ložnice. Samotné sprchování vynecháme, v to není vůbec nic rajcovního, když se chlap sprchuje sám. No a třetí je samozřejmě ta sváděcí scéna v ložnici. Tak kterou chcete začít?“

„No to je snad jasné, začneme tou postelovou scénou,“ odvážil si přisadit Ríša a dostalo se mu očekávané podpory ze strany pobavené Marty.
„Také si to myslím. Příchod a koupelnu můžeme natočit kdykoliv později. A až dotočíme tu postelovou romantiku, tak předpokládám, že u mne zůstanete přes noc. Přece se nebudete nad ránem trmácet domů taxíkem.“

Marta to řekla tak ultimativně, že vlastně nebylo co řešit. Ríša mezitím nasvěcoval manželské dvojůžko a zkoušel si záběry kamerou. Zdvihal se odklidil do koupelny a po chvíli z ní vyšel v županu, pod který měl jen slipy. Ještě chvíli se dohadoval s Ríšou a snažil se mu radit ohledně záběrů. Konečně přistoupil k nachystané posteli. Ríša ještě posledním pohledem zkontroloval scénu a zavelel:
„Tak pozor – AKCE !! Jedéém.“
Netradiční natáčení začalo.