Rybářka

Stázka byla hodná, pokorná a poslušná žena rybáře Michala. Nebrala si ho z lásky, ale v jejich rybářské osadě nikdo jiný volný na ženění nebyl. Rybáři se nedožívali kmetského věku. Bylo třeba brzy se oženit, pořídit si co nejvíce potomků, neboť později už na to nebude čas.

Stázka přesto muže ctila a držela otěže manželství s odevzdaností, že vše se děje dle Boží vůle.

Michal, ač stár jen o pár let více, najevo lásku své manželce nedával. Už při první noci se s ní nijak nemazlil, nalehl mezi její roztažené nohy a prudce do ní vnikl, aby se po pár prudkých přírazech uspokojil a odpadl. Tím byla obyta svatební noc. Stázka již naštěstí nebyla pannou, aby prožila trauma bolestné ztráty nevinnosti, ale i tak to nebylo příjemné a mohla čekat, že tak to bude pokaždé.

I to nakonec snášela mlčky a s pokorou a byla ráda, že ji muž alespoň nebije. I když se rozčílil, nepoužil násilí, jako muži v okolních chalupách, kteří se své ženy nerozpakovali bít jako žito za sebemenší prohřešek, anebo jen proto, že jim dávali najevo svou nadvládu.

Míra oddanosti a pokory ve Stázce však přetekla jednoho podvečera, kdy ji na břehu řeky zaskočila skupinka mužů z vesnice a přes její křik a zmítání ji přímo na místě hromadně zhanobila. Stázka otáčela hlavu k nedaleké chalupě a ke své hrůze spatřila, že Michal se na ně dívá z okna, ale nic nečiní k její obraně.
Bodlo ji u srdce, přestala se bránit a jen trpně čekala, až se na ní muži vystřídají, naplní jí lůno semenem a spokojeně se rozejdou.

Jako poslední se na ni ukojil mlynář Matouš.
„Ohh… oh… Michal tě… prodal… za… pět zlatek… a láhev kořalky… tak hezky… drž,“ funěl při přírazech.
Když byl hotov, Stázka si stáhla vyhrnutou suknici, roztrženou košilkou si zakrývala nahá prsa a potácivě se odebrala k domovu.

***

Michal seděl na židli, hlavu na stole a hlasitě chrápal. Opodál stála nedopitá kořalka.
Stázka si nejprve mohutně zavdala, pak přešla k truhle, kde ve věcech nalezla oněch pět zlaťáků a pomalu si začala balit ranec na cestu. Tady už nebude ani o chvíli déle.
Když byla připravena, na Michala pohlédly už ne oči pokorné manželky, ale vražedkyně!

Stázka vzala do ruky nůž a vší silou ho vrazila muži do zad. Michal vydal chrčivý výkřik, ale pak se znova sesul hlavou na stůl, tentokráte již jako mrtvola. Zapálila a než se plameny řádně rozhořely, byla již daleko na cestě.

***

Po noci strávené v lesním houští a dalším celodenním putování narazila na vesnici. Uvědomila si, že celý život vlastně byla jen v rodné rybářské osadě a blízké vesnici a nezná svět. Cizí ves tak spatřila poprvé v životě. Jak byla velká… a těch domů.

Hned na kraji spatřila zanedbanou usedlost a muže vrtajícího se v kupě hnoje. Evidentně tu byl na všechno sám.
„Pozdrav Pánbůh,“ pozdravila a muž se se zájmem otočil.
„Dejžto,“ utrousil, a očima sjížděl postavu pěkně stavěné mladé ženy s rancem. „Koho hledáš, děvče? Nepředpokládám, že mě.“
„Hledám službu,“ řekla Stázka a muže si zevrubně prohlížela.
Byl starší, hubený a celý zašlý, jako jeho stavení. Nijak zvlášť se jí nelíbil, ale kvůli tomu zde nebyla.
„Mno. Ženská ruka mi tu chybí, ale peněz moc nemám. Za byt a stravu něco strhnu…“ uvažoval, ale Stázka ho zarazila.
„To zatím bude stačit hospodáři, nemám kam hlavu složit. Uradíme se později, souhlasíte?“
Muž zapíchl vidle do hnoje a dívce stiskl pravici.
„Tak tedy vítej, jmenuju se Matěj, Matěj Wintr. Po německu Mathias, ale jsem Čech a německy naposled mluvili moje bába s dědkem.“

Stavení uvnitř vypadalo ještě hůře, než zvenčí. Na pořádek jsi muž zjevně moc nepotrpěl.
Stázka se s mírným zděšením rozhlížela a Matěj pochopil.
„No, na pořádek byla moje žena přísná, ale co odešla, nějak se mi nedaří to udržet.“
„Zemřela?“
„Ano… již je to osm let… Žiju tu sám… čeledína Josefa zranil padající strom a leží na faře u pana faráře. Chápu, že jsi vyděšena, ale budu rád, zůstaneš-li.“
„Zkusím to,“ řekla Stázka a muž se na ni vděčně usmál.

***

Trvalo skoro týden, než byla Stázka se svou prací v domě spokojena. Celou světnici a dvě komory vysmýčila a když se Matěj vykoupal a vzal si čistý šat (ten jeho dosavadní musela vyhodit), i on celý jakoby omládnul a prokoukl.

Stázka měla možnost si ho prohlédnout celého, neboť Matěj se nestyděl chodit před ní nahý, když rovnou z koupele šel ke truhle pro čisté nohavice a košili.
„To jsou ale sváteční, nic jiného už nemám,“ otočil se na Stázku a ta měla možnost spatřit jeho mužství, poklidně se mu houpající v klíně. Uvědomila si, že takový úd měl její Michal, ale hned tu myšlenku zaplašila. Zážitek od řeky ještě byl příliš čerstvý.
„Musíš si je vzít. Promiň, ale smrdíš a já tu chci udržet pořádek,“ řekla rezolutně a Matěj poslechl.
To bylo poprvé, kdy Stázka prosadila svou vůli a ejhle, ono to šlo.
Matěje pak odměnila jídlem a ten jí mlaskáním a krkáním dával najevo svou spokojenost.
A tak byli spokojeni oba.

***

Seznámení s čeledínem Josefem proběhlo na faře, neboť Stázka se musela ukázat ve vsi a zúčastnit se bohoslužby. Farář ji přivítal a stranou se poptal Matěje, zda jde o služebnou dívku, či snad se zaobírá necudnými myšlenkami na smilnění?
„Ne, otče, nelíhám s ní. Je to jen služebná. Račte mně navštívit a uvidíte, jak se můj dům zase leskne čistotou.“

Stázka zatím mluvila s Josefem, mládencem přibližně jejího věku, který už pomalu začal chodit a konal značné pokroky. Farář vyslovil domněnku, že zranění zůstane bez následků.

***

Jednoho dne přinesl Matěj ze vsi novinu.
„Už jsi slyšela o tom mordu v Lelkovicích?“
„Kde?“
„No přece v té vsi tam za lesem,“ mávl rukou Matěj jakoby naznačoval směr. „Zabili tam nějakého rybáře a stavení zapálili. Naštěstí ho lidé rychle uhasili a našli ho tam probodnutého nožem. Prý měl ženu, ale ta byla pryč.“
„A kdo ho zabil?“
„To se neví. Spíš hledají tu ženu. Zmizela zničehonic, takže pokud i ji někdo nezamordoval, mohla to klidně udělat ona,“ zadíval se Matěj pátravě na Stázku, která s vypětím sil zachovala klidnou tvář.
„A co my s tím?“
„Nic… jen jsem řekl, co jsem slyšel,“ pokrčil Matěj rameny a už o tom nemluvil.

Až večer. Položil na stůl láhev pálenky a nalil i Stázce.
„Pij. Budeš to potřebovat.“
„Já? Dobře…“ napila se a zpytavě na Matěje pohlédla. Už nebyla tak sebejistá a cítila podivné mrazení.
„Seš to ty, ta uprchlá žena,“ řekl Matěj.
„Jak si na to, proboha, přišel? To je přece hloupost,“ bránila se Stázka.
„Dal jsem si to dohromady. Stalo se to před třemi týdny. V tu dobu ses tu objevila s rancem a dost zoufalá jsi žádala o službu. Moc jsi mi doposud o sobě neřekla a jen mlžíš. To já poznám a taky… nějak bledneš, má milá.“

Stázka kapitulovala. Už se nedokázala přetvařovat a usedavě se rozplakala.
Nakonec Matějovi vypověděla celý svůj životní příběh a když ji soucitně objal, smáčela mu slzami rameno.
„Máš to, holka, těžký. Já pomlčím, ale…“
„Ale?“ odtáhla se Stázka s otázkou.
„Jsem dlouho sám, ty sama… Co kdybys dnes v noci navštívila moji komoru?“

Stázka si hryzala ret usilovným přemýšlením.
„Dobře,“souhlasila. „Ale pod jednou podmínkou. Pomůžeš mi vykonat pomstu na těch ostatních… tam od řeky.“
„Je to sice proti Božímu přikázání, ale ano… pomohu ti,“ Matěj souhlasil.

***

V komoře, kde Matěj spal, se Stázka svlékla donaha a vklouzla k němu do lože.
Ten již byl také nahý, k dívce se přitiskl a začal líbat. Na to Stázka nebyla zvyklá a byla překvapena, jak je to příjemné. Hned se mu dychtivě přizpůsobila a dlouze se líbali, než na ni nalehl a pozvolna do ní pronikl a hned začal přirážet.
„Ah… ah… po… ma… le… ji…“ sténala Stázka a když zvolnil, zaplavily ji příjemnější pocity.

Michal ji nikdy neposlouchal a dělal si, co chtěl, ale Matějovi šlo i o její rozkoš.
Každý jeho pohyb vyvolával silné tření ve vyplněné pochvě a Matěj vzepřený na loktech ji pomalými přírazy strojově projížděl. Když cítil, že se blíží zakončení, prudce přirazil co nejhlouběji a vypustil do ní dávku semene.
To byla úplně jiná slast než vyhonění ptáka rukou, jak činil doposud.
„Já… oáhhhh,“ vyjekla Stázka a slast vyvrcholení jí zaplavila tělo. Bylo to nepoznaná spalující rozkoš a stahující se pochva nasávala jeho semeno. Že by došlo k obtěžkání? Vše bylo v rukou Božích.

Po vydýchání pokračovali v milování. Líbání tentokrát bylo ještě vášnivější. Matěj ji naučil vzájemně si kmitat v ústech jazyky a Stázka tím byla zcela okouzlena.
Při požadavku o uspokojení ústy Stázka zrudla.
„To jest hřích, toto činit,“ řekla přísně a s obavou sledovala, jak Matěj zareaguje.
Nebyla zvyklá muži odporovat, ale Matěj nenaléhal, zato si ji obrátil na břicho a Stázka na něj vyšpulila zadek pro psí způsob. Další hřích, ale rozhodně pro ni snesitelnější a příjemnější. Matěj ho do ní zasunul a začal s rytmickými přírazy.
„Áááhhh… ohh,“ vzdychala Stázka a slastně vnímala, jak ji pevně drží v pase, proniká do ní hluboko a ona je mu tak zcela po vůli.
„Ach… ano… ohhh… dobrý bože… oooáááh,“ sama se podvědomě nabodávala na přirážející ocas, až vybuchla v silném orgasmu.

Matěj se do ní trhavými výstřiky vyprazdňoval a měl toho dost. Dvě čísla po těch letech… byl zcela zesláblý.
Stázka, naplněná semenem až po okraj a chvějící se prožitou rozkoší se jen s námahou odpotácela do své komůrky, kde okamžitě padla do hlubokého spánku.

***

Ráno, při jídle, Matěj prohlásil.
„Sice jsem panu faráři řekl, žes jen služebná, ale po milostné noci bych tě chtěl ustanovit svou paní. Nejsme sice sezdáni a před ostatními to budem skrývat, ale chci, abys to věděla. Souhlasíš s tím?“
Stázka byla zaskočená i dojatá takovým přístupem a souhlasila.

Trochu se ale přepočítala, protože Matěj, jako každý chlap, považoval nyní ženu za svůj majetek a jako takovou si ji bral, kdykoliv se mu zlíbilo. Vzhledem k dosavadní dlouhodobé samotě nyní přímo sršel nadržeností a často k ní vstoupil do sednice, nenechal ji ani vařit, břichem ji přirazil ke stolu, vyhrnul jí suknici a tvrdými přírazy se na ní ukojil. Pak ji pustil a se spokojeným chrochtáním odešel. Stázka při tom cítila bolest, jak nebyla uvolněná, ale opět to nesla s pokorou, že muži jsou prostě takoví.
V loži se k ní ale Matěj choval laskavěji a nádherné orgasmy nahrazovaly ty nepříjemné milostné chvilky během dne.

Jen jednou se pokusila vzepřít, ale byla to chyba.
„Ne… Matěji… počkej,“ snažila se mu postavit, ale muž byl silnější, ohnul ji o stůl jako vždycky a zasyčel.
„Já tě naučím, jak se máš chovat!“ vyhrnul jí suknici a ocas jí prudce zarazil… do zadku!
Silná bolest a nečekané proniknutí, kam nečekala, jí vehnala slzy do očí. Taková pohana!

Pleskot koulí o zadek v pravidelných přírazech bylo dlouhý, bolest nepolevující a teplý výron semene bez slasti a rozkoše.
„Když neposlechneš, víš, co tě čeká. A věz, že zadek máš úzký a pro mě slastný,“ řekl Matěj, když ji pustil a otíral se ocas o její suknici.

***

Jednoho dne se vrátil domů Josef. Byl už zcela zdráv, ale než se dostal do tempa, vykonával jen méně těžké práce. Pak s ním měl Matěj řeč, Josef na tři dny zmizel a Stázce nikdy neřekl kam a proč.

Teprve když se vrátil, řekl ji Matěj: „Tak mlynář Matouš se utopil. Spadl do náhonu, proud ho odnesl na kolo, on přepadl a rozbil si hlavu o kámen, nešťastník.“
Stázka pochopila, co ji tím sděluje a zpráva ji vnitřně potěšila. Zbývají ještě tři. Jirsa, pomocník kováře Wimra, švec Kadleček a čeledín Nimra.

Jirsa byl urostlý mládenec, hrubého vzezření i chování a snad i proto neměl u děvčat úspěch. Kdoví, jestli zhanobením Stázky nezískal i svoji první milostnou zkušenost.

Švec Kadleček byl ženatý a jak bylo známo, žil v područí své dominantní ženy Lidumily, kterou si ovšem nebral z lásky, ale pro peníze a ona mu to dávala patřičně najevo. Manželství rozhodně nebylo šťastné a po okolí se šuškalo, bylo-li vůbec naplněno? Lidumila krásou zrovna nevynikala a jiná možnost, jak se potěšit s hezkou, mladou ženou, pro ševce nebyla. Za konkubínami jet do města nemohl a sám nějakou přepadnout se neodvážil. Kdejaká holka by ho přeprala.

Alfons Nimra byl prostoduchý mladík, od mládí sirotek, žijící na statcích různých sedláků, kteří si ho najímali na práci. Tu na rok, tu na víc, tu jen na žně. Mladík tak „pendloval“ po vsi od statku ke statku, kde žil, pracoval a obcoval s místními ženami.
Přes svůj poněkud nižší intelekt měl naopak vyvinutý smysl pro milostný styk a jeho nástroj lásky byl větších rozměrů než u normálních chasníků. To samozřejmě mezi děvečkami nezůstalo utajeno, roznášelo se to po vsi a počet žen, toužících okusit jeho úd, rostl. Stázka mezi ně nepatřila, ale bohužel i ona ho okusila, byť násilně a vlastně si na nic už nepamatovala. Vše vytěsnila z paměti. Jen touha po pomstě tam zůstala.

***

„Děkuji ti, Josefe,“ poděkovala mu Stázka při nejbližší příležitosti.
„Už o tom nemluvme. Spíše potřebuju něco znát o těch ostatních lumpech.“
Stázka se zamyslela.
„Nimra je čeledín jako ty, Kadleček je slaboch, zato Jirsa je silák a je hodně neurvalý a nebezpečný.“
„Dobrá. Až to vyřídím, budu chtít odměnu, ale ne peníze, jen to, co mi můžeš dát jen ty,“ řekl Josef a Stázka zrudla.
Pochopila.

***

Uběhly tři měsíce a Josef pracoval u sedláka Beckera po boku Nimry jako čeledín z celkem pěti, co sedlák zaměstnával. K tomu měl i čtyři děvečky a jen tři pracovníci byli Češi, ostatní mluvili jen německy, včetně Beckerovy rodiny.
Josef se německy domluvil jakžtakž a sedlákovi to při přijímaní stačilo. Hlavně, když uměl vzít za práci. Nimra tu sloužil už druhý rok a děvečka Andula byla poslední z trojice Čechů na statku. Němci se s nimi moc nebavili, česky se učit nechtěli a ani nemuseli, jen Becker česky uměl. Musel. Žili v Čechách a na vsi byli v menšině.

Josefovi to nevadilo, měl tu svůj úkol a ten hodlal splnit. Jenže ve vsi byli další dva cíle a zabije-li jednoho, nebude čas na ty zbývající. Bude muset uprchnout.

Zatím se tedy sbližoval s Nimrou a ve vsi okukoval ty zbylé dva. Nimra byl opravdu prosťáček. Ochotně na sebe vykecal cokoliv a ukázalo se, že ve vsi žije jakýmsi zvláštním životem. Všude má přístup, všude má dveře otevřené, s každým je kamarád a takto nějak se zřejmě přidal i ke skupině, která napadla u řeky Stázku. A šukání je jeho záliba… proč by si nevrznul? Možná ani netušil, že dívku znásilňuje.

Josef ho jednou zahlédl, když píchal Andulu. Jeho ocas byl opravdu mimořádné velikosti a když slyšel a viděl šťastnou tvář dívky, nemohl ho zabít. Aspoň ne teď.

***

V hospodě jednou Josef sledoval podnapilého Jirsu, jak se s kýmsi pral, že urazil jeho dívku, nějakou Marušku.
Několika dotazy se Josef dozvěděl, že Maruška je dcerou šafáře u sedláka Thoma, nejbohatšího muže ve vsi. Dívce se říkalo Maruška šafářovic a bylo známo, že Jirsovi se líbila. Líbila se více mládencům, ale zatím nikomu neprojevovala větší náklonnost. Jirsa si však usmyslel, že dívka se mu jednou poddá, vytrvale jí nadbíhal a ostatní nápadníky fyzicky napadal. Že tím u Marušky docílil pravého opaku mu nedošlo. Maruška je prostě jeho a hotovo!

A tak zatímco si poražený sok lízal rány a Jirsa pokorně klopil peníze za poničený interiér,
Josef vymýšlel plán pomsty za Stázku.
Při první příležitosti se zaměřil na Marušku a uspěl. Dívka mu věnovala sluchu, dokonce se i zvonivě smála, a tak bylo jasné, že se to brzy doneslo Jirsovi. Ten vzplanul hněvem a hned si za Josefem zašel.
Nevšímal si jeho urostlé postavy a začal zhurta.
„Seš tu přivandrovalec a nemáš právo na moji Marušku. Nech ji, nebo se ti zle povede!“
„Jen jsme si povídali.“
„Povídali? Smála se tvým řečičkám… nebudeš s ní mluvit nebo… “
„Nebo co?“ vyštěkl Josef ostře a tím Jirsu popíchl.
„Nebo si to vyřídíme jako dva chlapi a jen jeden odejde domů,“ vyřkl slova, která už nemohl vzít zpátky. A vlastně ani nechtěl.
„Beru! Kdy a kde?“ zeptal se Josef.
„V hájku pod lesem. Klidně dnes večer,“ navrhl Jirsa a odešel. Musí se připravit na souboj na život a na smrt. Že on by mohl být tím padlým, si nepřipouštěl.

***

„S Jirsou se bojuje špatně. Je falešnej a používá nedovolený triky. Kope do koulí, kouše… a hlavně je silnej,“ říkal Nimra, když se ho Josef ptal na Jirsu. „Asi tě zabije, ale kdyby se ti ho podařilo alespoň píchnout… Za nás ostatní. Jestli umřeš, budeme ti chodit na hrob. Andula ti tam nasází hezký kytky, zalejem je… No, dobrý pořízení,“ plácl ho Nimra po zádech a odkvačil do vsi, užít si s nějakou roztouženou děvečkou.

***

Boj v hájku měl tajného diváka, Marušku. Kdosi ji upozornil, že Jirsa mluvil s tím novým čeledínem u Beckera a že mají zde večer sraz.
Nyní s hrůzou v očích sledovala boj na život a na smrt.
Jirsa měl převahu, ale Josef nebyl žádný otloukánek. Zasazoval soupeři taktéž bolestivé rány a hlavně si hlídal jeho zákeřné výpady. To Jirsu ještě víc rozzuřilo, že brzy vytáhl nůž a šílený vztekem spatřil, že i Josef je vybaven.

Soupeři se zaklesli do sebe. Jirsa pomalu umdléval, ruka s nožem mu slábla, že se zakousl do nechráněné paže Josefa. Ten mu okamžitě zaryl do očí prsty, Jirsa uvolnil stisk, odskočil a do hrudi se mu vzápětí zabodl nůž až po střenku. Jen hekl a mrtvý se svezl na zem.
Maruška v křoví omdlela a když se probrala, byl pryč nejen Josef, ale i Jirsa. Kam se poděli?

Ve vsi zatím nastalo boží dopuštění, když Josef přinesl do kovárny na zádech Jirsovo tělo.
Protože několik svědků potvrdilo, že Jirsa ho vyzval na souboj, nebyl Josef uvržen do žaláře, ale uložena mu peněžitá pokuta za prolitou krev. Tím to bylo vyřízeno a kovář Wimr si mohl shánět nového pomocníka a Maruška se zbavila otravného nápadníka a pro Jirsu rozhodně netruchlila. Zato Josefovi věnovala své sympatie. A po pár dnech se rozhodla, že i poklad svého ženství.

***

Byl teplý večer a na kupě čerstvého sena bylo příjemně. Nimra byl někde na milostných toulkách, Anděla spala a všude byl klid a mír.
„Utekla jsem, protože chci být s tebou,“ šeptala Maruška a Josef ji objal a políbil. K jeho překvapení otevřela ústa a dala mu lekci v pořádném vášnivém líbání. Čert ví, kde se tomu naučila?
Josef jí přes košilku stiskl prso, Maruška tlumeně vzdychla a odvážně mu rukou sáhla do klína, kde narazila na ztopořený ocas, sevřela ho v ruce a pomalými pohyby ho začala honit.
„Líbí se ti to?“ ptala se a přerývaně vzdychala, jak jí Josef mnul a mačkal prsa.
„Ano… už budu… stříkat. Áhhh,“ vyjekl a výstřik semene zasáhl její tělo, zbytek jí stékal po ruce.

Maruška se otřela do svlečené suknice a pak volně ležela na zádech, Josef ji líbal po těle, až skončil v místech, kde dosud nikdo nebyl. Jazykem ji dráždil v panenském klíně. Přes porost chloupků jí pronikl mezi vystouplé závojíčky, slízával uvolňovanou šťávu a Maruška hlasitě sténala rozkoší.
„Ah… ano… ještě… “ cítila slastné mravenčení v klíně a přímo hořela vzrušením a touhou po jeho údu.
Josef na ní nalehl a zatlačil jí ocas mezi mírně rozevřené pysky.
Při proniku Maruška bolestně vzdechla, ale objala ho kolem krku.
„Neboj se… můžeš… můžeš… oh… oohhh… ooááááách… dobrý bože,“ vykřikla, když do ní pronikl naplno a prorazil její nevinnost.
Josef chvilku počkal, aby si na něj zvykla a zvolna začal přirážet.

V tu chvíli se rozlítly vrata stodoly a objevil se sedlák Becker a šafář Kozlík, otec Marušky.
„Musí být tady!“ křikl šafář. „Hej, vylezte! Jinak svolám chasu a nepřejte si ten cajmrsk!“

Josef se zachoval zbaběle, ale v jeho případě rozumně. S rozlíceným šafářem by nebyla rozumná řeč, zvláště poté, co odpanil jeho dceru a utekl zadem, přes kůlnu do čeledníku, kde předstíral spánek. Maruška se oblékla a slezla dolů.

„Kde je ten zmetek a co jste tu dělali?“ křičel šafář.
„Nic, otče. Jen jsme si povídali,“ děla Maruška tiše a pokorně.
„Povídali, říkáš? Jsi celá uválená, ty necudo. To si ještě vyřídíme a vy, Beckere, ztrestejte toho ničemu. Jdeme!“ a šafář s dcerou zamířili k domovu, Becker do čeledníku. Jako by tušil, kde Josefa najde.
„Nedělej, že spíš, vím všechno. Sáhl jsi na to děvče?“
„Ne. Jen jsme si povídali,“ odvětil.
„Jistě, povídali,“ ušklíbl se sedlák a bylo mu vše jasné. „Mám tě ztrestat, tak ti strhávám dvě zlatky z platu a příště si dávejte větší pozor… A hlavně ji neobtěžkej!“

V dalších dnech dal šafář Marušku odvézt kamsi k příbuzným a na Josefa se zle mračil, kdykoli se potkali. Jinak se už k té záležitosti nevracel.

***

Po likvidaci Jirsy se Josef zaměřil na ševce Kadlečka. Zašel k němu, aby mu ušil boty.
„A budete na to mít, mladíku?“ hovořila za muže jeho žena.
„Vypadám snad na žebráka?“
„To ne, ale jako pacholek nemáte jistě zlatek nazbyt,“ ušklíbla se Lidumila.
„Nemám, ale boty nové potřebuji. Tak co, dohodneme se? Jaká je cena?“

Kadleček navrhl částku. Po chvilce smlouvání si plácli, Kadleček mu změřil nohy a mohl se dát do díla a Lidumila zinkasovala pár zlatek jako zálohu.

***

Po několika návštěvách se Josef mohl těšit na nové boty a nenápadně kroužil kolem Lidumily. Jen přes ni se mohl dostat blíže k jejímu muži, který byl, jak se říká podpantoflák.

Ženě jeho skrytý zájem neušel a pro když ji jednou zastihl u potoka namáčet prádlo, sama ho oslovila.
„Nechceš mi pomoci? Vím, že mě stále sleduješ a máš pro to asi i nějaký důvod, nemýlím se?“
Josef jí přispěchal pomáhat a chvíli váhal s odpovědí, než řekl: „Líbíte se mi…“
Lidumila se zasmála. Tohle slyšela poprvé. O vlastní kráse věděla své a žádný muž se jí takto nikdy nedvořil. A vlastní muž? Ulehli spolu poprvé a naposledy o svatební noci, kdy ji zbavil outěžku panenství. Od té doby nebylo nic. I když o plnění manželských povinností dříve stála, postupem času se s tím smířila. I s tím, že ve zbytku života již nepozná mužskou náruč a potěšení s tím spojené. Kadleček je slaboch a už k němu nic necítila.
A teď tenhle čeledín přijde s tím, že se mu líbí. Je to hra, nebo to snad myslí vážně?
„Líbit se… hm.. to jsem ještě od nikoho neslyšela… Mám-li ti věřit, co od toho očekáváš? Já jsem vdaná žena, ty čeledín. Nějak se to nerýmuje.“
„Já tu také nejsem kvůli rýmovačce, ale touha po vašem těle mě nutí udělat… tohle!“ řekl Josef, náhle se na ni vrhl, svalil se s ní na břeh potoka a hned ji začal líbat a rukou vyhrnovat suknici.

Lidumilu útok zcela zaskočil a paralyzoval. Než se vzchopila k obraně, dotyky rukou na prsou, váha jeho těla na sobě i vášnivé líbání… to vše v ní aktivovalo zcela zasuté i nikdy nepoznané pocity slasti a prosté přirozené potřeby těla i duše.
Odevzdala tedy své tělo Josefovi, ať činí, co muž má se ženou činit a zalykala se stoupající rozkoší. Tělo jí vibrovalo a chvělo se nedočkavostí a vzrušením.
„Konej… co chceš… jsem tvoje,“ šeptala její ústa a dychtivě se znovu jejich rty spojily a mrštné jazyky se propletly.

Josef nasadil ocas na pysky a přirazil. Ty se roztáhly a Lidumila vydala bolestný výkřik. Tvrdý ocas do ní pozvolna pronikal, dokud v ní nebyl zasunutý v celé délce po kořen.
„Oohh… to… bolí… oooohh,“ sténala žena s doširoka roztaženýma nohama.
Josef mlčel a začal pomalu přirážet. Pozvedl se na loktech a rukou jí rozvazoval tkanici košilky, aby se dostal na prsa.
Lidumila nyní sténala slastněji, jak se celá uvolňovala. Z pochvy jí vytékaly stružky šťáv a přírazy byly volnější. Do velké slasti a rozkoše to ale všechno mělo daleko. Přece jen léta v sobě neměla mužský úd, a tak velký obzvláště.

Josef jí konečně odhalil prsa a začal je mnout a líbat.
Ženu zalily další příjemné pocity a vznášela se na vlnách blaženosti.
Náhle z ní ocas vyjel a Josef ji obrátil břichem dolů. Porovnal si ji do správné polohy a nabodl ji hezky zezadu.
„Uhh… ty seš ale úzká ohh… ani se mi tam nevejde,“ tlačil se pomalu do ní a Lidumila úpěla nad rozměrem ocasu, který do ní pronikal v jiném směru.
Nakonec jí koule pleskly o zadek a Josef jí v dlaních sevřel prsa, až to skoro zabolelo.
„Pěkně mě svíráš…“ a rozjel strojové přírazy.

Lidumila nevěděla, jestli má sténat bolestí nebo rozkoší. Tvrdý ocas jí nemilosrdně raboval klín, zato každý příraz násobil sílící pocit z klína do celého těla, až ji zalil náhle přenádherný pocit uvolnění a rozkoše. Právě prožila svůj první vrchol.
Rytmické poševní stahy svíraly v sobě pulzující ocas a ten pustil svou mízu. Horké příval semene žena doprovázela vzdechy a steny, než se svalila na zem zcela neschopna pohybu.

„Bylo to krásné,“ pohladil ji vedle ležící Josef.
„Přenádherné…“ vydechla ztěžka.
„Už víš, proč jsem tě chtěl? Tvoje tělo to chce a naše spojení nám přineslo chybějící rozkoš,“ umně balil slova Josef.

Rozešli se s vědomím, že tohle nebylo jejich poslední milostné dostaveníčko.

***

Boty byly hotovy, Josef byl spokojen, zaplatil zbylou částku a Lidumila ho šla vyprovodit.
Josef musel uznat, že celá jakoby zkrásněla, i když se mu dál nelíbila, přecejen ho docela vzrušovala. Hruď se jí dmula, jak rychle dýchala, když mu zašeptala: „Budu zítra tam, co posledně. Přijdeš?“
Josef kývl a usmál se na ni, až celá zrudla.

***

S Lidumilou se Josef sešel ještě třikrát a počtvrté mu žena vyjevila, že se do něj zamilovala.
Josef se zachvěl. Tohle nebylo v plánu. Jednak Lidumilu nemiloval a nikdy nebude a jednak mu to kříží plány. Zamilovaná žena je jak vystřelená dělová koule a kam dopadne, sedm let tráva neroste. A nemýlil se.

Lidumila mu vysvětlila svůj plán, jak by se mohl stát podomkem v jejich domácnosti a až se zbaví manžela, mohl by se stát jejím plnohodnotným milencem. Ovšem jen v domě,kde by byli skryti zraku ostatních.
Ovšem na vsi je jiná morálka, takže časem by možná… žena už si malovala svatební průvod. Josef spíš viděl pohřební máry, neboť svazek s touto ženou by pro něj byl cestou na krchov.

„Jak se chceš zbavit manžela?“ zajímalo Josefa.
„To je má věc. Od tebe chci dítě. Tak nemeškej a předej mi svůj život,“ svlékla se donaha a ulehla, čekajíc s roztaženýma nohama.
Josef si pohonil tvrdý ocas, nalehl na ni a vykonal, co bylo od něj žádáno.
Po sérii rychlých přírazů a hlubokých proniků do ní vystříkal dávku semene a Lidumila byla spokojena.
Pohrál s jejími prsy, chvíli se ještě mazlili a líbali, pak Lidumila vstala bylo to vyřízeno. Milování z lásky se pomalu stávalo milováním z povinnosti.

***

Uběhlo pár dní a švec Kadleček byl nalezen mrtvý v úvozu cesty za vesnicí. Nešťastná lkající Lidumila řekla, že muž brzy zrána odešel do vedlejší vsi za zákazníkem a takto dopadl.
Jelikož na něm nebylo nalezeno žádné zranění, jeho skon byl prohlášen za zástavu srdce, jak učeně prohlásil farář, který ač nebyl ranhojičem, byl z vesničanů nejvzdělanější.

Ať už měla Lidumila prsty ve smrti manžela nebo ne, plány jí nevyšly. Josef se ze vsi náhle vypařil jak pára nad hrncem, že s ním Lidumila nestihla ani obtěžkat. Její život zas nabyl smutné všednosti, tak jako donedávna.

***

Před svým odchodem si Josef vzal stranou Nimru.
„Znal si Stázku, ženu rybáře Michala?“
„Stázku? Ale ano… ta přece svého muže zabila a utekla,“ vzpomněl si Nimra.
„Jak to víš?“
„No, říká se to… nikdo ji neviděl a Michal byl píchlej nožem… tak kdo by ho zabil?“
„A proč by to dělala?“ dorážel Josef.
„Nevím… ale on pil a byl to podivín,“ dumal Nimra. „Proč tě to zajímá?“
„Stázku někdo přepadl a zhanobil a její muž to věděl, víš!“
„Zhanobil? To je strašné…“ divil se Nimra.
„A tobě se líbila?“
„Všem se nám líbila… hele, mě už se nechce nic říkat. Mám schůzku s Andulou,“ tvářil se Nimra trochu vyděšeně.
„Tak hele, ty hajzlíku… pěkně to vyklop a vzpomeň si na ten večer u řeky… a hezky rychle!“ chytil ho Josef pod krkem.
„Já nic… to Kadleček… tvrdil, že je Stázka moc hezká a pro Michala je jí škoda… jen chlastá… tak mu koupil kořalku, přidali pár zlatek on jim řekl, ať si ji půjčí…“ zmítal se Nimra v sevření.
„Takže Kadleček, Matouš a Jirsa… a co ty?“
„No… Já šel okolo… vona tam ležela, Jirsa na ní, ostatní si honili ptáky a čekali až na ně dojde řada. Pozvali mě, ať si taky vrznu. Já nevěděl, že Stázku… to… przní. Jen vzdychala, nijak se nebránila, tak co bych si nedal hezkou holku, že jo? To mi řekli až pak že si ji vlastně koupili,“ sípal Nimra a valem mu docházel vzduch.

Josef ho pustil a Nimra se konečně nadechl. Kdyby ještě chvíli držel, udusí ho, ale rozhodl se ho nechat být. Ať si děvčata ve vsi užívají jeho koňského ocasu, když jeho intelekt na víc nestačí. Jen mít koho šoustat, co jíst a kde spát. Nádherný bezstarostný život.

Nimra odešel šukat Andělu a Josef si sbalil svých pár švestek a bez rozloučení opustil statek i vesnici.

***

Stázka zalévala záhon, když vtom ji nějaké dlaně zezadu překryly oči.
„Kdo je to?“ ozvalo se změněným hlasem.
Stázka nejdřív myslela, že Matěj, který míval takové nápady. Většinou ji pak popadl do náruče, odnesl do seníku, kde ji pomiloval… tohle ale nebyl Matěj.
„Josef?“ náhle ji napadlo.
„Ano… jsem to já,“ usmál se Josef, když se k němu otočila a dychtivě se na něj zadívala s otazníky v očích. „A hlásím, že úkol jsem splnil. Víc vědět, prosím, po mě nežádej.“
„Nebudu,“ kývla Stázka a v sednici mu naskládala vrchovatě jídla, což zaskočilo i Matěje, který se vrátil z pole.
„Koukám, že čeládce se dává víc než pánovi domu. Vítej, Josefe, zase zpátky. Chápu, že si nějakou tu odměnu zasloužíš, ale zítra zas tě čeká práce. Začínáme kosil louky.“

Josef loupl očima po Stázce, která zrudla. Věděla, že Josef má nárok ještě na jednu odměnu, kterou mu slíbila, ale to je jen mezi nimi, bez vědomí Matěje.

***

„Tak kdy?“ otázal se asi za týden Josef, když osaměl se Stázkou v sednici.
„Vždyť to vidíš sám,“ vzdychla Stázka. „Není čas… až skončí senoseč, tak do žní najdem chvilku, ale… teď je Matěj stále nablízku… nechci, aby to bylo jen šupšup… ty snad taky ne?“
„To ne,“ pousmál se Josef, poplácal ji po zadnici a odešel.

***

Skončily sena a Stázka se k ničemu neměla. Co se týče sexu, měla ho dost od neúnavného Matěje, ale slib je slib. Jen se jí od té doby vykouřil z hlavy, a tak s jeho splněním nijak nespěchala. Ani se jí do toho popravdě moc nechtělo. Bohužel, takhle Josefa vyprovokovala k nečekanému výpadu.
Ten si pečlivě vychytal chvíli, kdy byl Matěj daleko a zaútočil na Stázku v sednici.
„Tak a teď tě ojedu jak fenu,“ ohnul ji v pase o stůl a prudkým pohybem jí vyhrnul suknici na záda. Stázka se nebránila a jen hekla, jak do ní prudce pronikl tvrdým pérem.
„Ahhh… pomaluuu,“ sykla bolestí, jak ještě nedostatečně zvlhla.
Josef přirážel sice pomalu, ale s důrazem na hloubku.
„Tak co, už je to lepší? Cejtíš ho v sobě? Slíbila jsi mi, že mi podržíš, když splním tvé přání. Tak teď si vybírám svou odměnu,“ funěl při přírazech.
„Jo… vezmi si svou odměnu… oh… oh,“ sténala Stázka ve vzrůstající slasti, pozvedla se na lokty a hned pocítila sevření prsou v jeho dlaních.
„Máš je skvělý, pevný…“ mačkal je.
„Už… ještě chvilku,“ sténala Stázka nad přírazy.
Ocas cítila hluboko v sobě a blížila se k vyvrcholení.
Josef se dál věnoval prsům, laskal tvrdé bradavky a Stázka se zalykala rozkoší.

„Seš má coura…řekni to!“ zesílil Josef přírazy.
„Jsem tvá coura… už budu… božee…“ vykřikovala Stázka, pocítila cukání v pochvě a vyvrcholila.
„Anoo…“ kroutila se v prožívané slasti, plněná horkou lavinou semene.

Josef v ní zůstal zaražený, dokud mu ocas nezvadl a jakmile opustil její lůno, následoval čůrek vytékajících šťáv a semene.
„Tak svou odměnu jsi dostal. Nyní jsme spolu vyřízeni,“ dávala se Stázka do pořádku a Josef mlčky opustil dům.

***

Josef si usmyslel, že vděk Stázky by měl být větší, než jen jeden šoust u stolu v sednici. Začal na ni dorážet, tu ve stodole i ve chlévě. Stázka se vždy dokázala vymanit z jeho objetí, ale věděla, že jednou se mu neubrání.
Změnila proto taktiku, byla na něj milá a plná příslibů a podstrojovala mu dobré pití. Zásoby medoviny ve sklepě se povážlivě tenčily, až jednou… Josef ráno ležel v čeledníku tuhý a dočista mrtvý.

Jako prostého čeledína bez rodiny uložily ho na hřbitově na náklady sedláka u něhož sloužil, ale nikdo se jeho úmrtím nezabýval. Prostě lidé žili a umírali nejen ve vysokém věku. Jen Stázka věděla víc, ale vše si nechala pro sebe.

***

To již také věděla, že nosí pod srdcem dítě. Bylo pravděpodobně Josefovo, neboť s Matějem to v poslední době bylo všelijaké. Erekci měl slabou a jakoby stárnul rychleji než vypadal. Není divu, že na manželské hrátky nebyla chuť. Aby zaplašila necudné myšlenky, vrátila se Stázka k tomu, co uměla nejlépe, k rybaření.
Od potoka i z rybníka nosila úlovky, že Matějovi se ryby začaly zajídat. Tloustnoucí Stázka měla však období zvláštních chutí a ryby byly oblíbenou pochoutkou. Když už to bez sexu nemohla vydržet, sama v loži muži odhalila ocas a začala ho dráždit.
„Matěji… potěš mě… prosíííín,“ drmolila a třela mu ocas v rychlém rytmu.
Pak se k němu sehnula, přetáhla předkožku a vsála ho do pusy. Toto ji poradila vdova po domkáři Matýskovi, která měla řadu tajných milenců a znala mnoho způsobů, jak si udržet zájem mužů. Toto byl údajně jeden z nejspolehlivějších.

„Jooo… ah… ah,“ Matěj slastně vzdychal, ocas mu stál a Stázka ho dál sála sevřenými rty a pohyby hlavou, až muž sebou cukl a ona polykala semeno, valící se jí do krku. Vadnoucí ocas mu ještě ocumlala do čista a pak na Matěje pohlédla.
Ten ležel s blaženým úsměvem a zavřenýma očima. Nehýbal se a nedýchal. Byl mrtvý.

Stázka ho oplakala (měl krásnou smrt) a po pohřbu se stala žádanou vdovou. Mohla si vybírat ženichy, ale nejdříve si sehnala čeledína na výpomoc. Ten jí pochopitelně byl k službám ve všech směrech. I jak jí břicho kynulo a prsa se nalévala, stále byla plna touhy po proniku údu a šestinedělí po porodu doslova přetrpěla, než zase spolu mohli šukat.

***

Stázce bylo třiadvacet let, když se provdala za sedláka Mareše, vdovce o deset let staršího. Měla s ním ještě pět dětí a žili spolu mnoho let v lásce a štěstí, než Stázka zavřela oči v požehnaném věku 97 let.