Šlechtický synek 01

Jáchym s pokorně skloněnou hlavou naslouchal láteření otce Bořivoje. Tentokrát to nebylo otcovské kázání, ale opravdová zlost.
„Tos tu čubku musel obtěžkat? Proč, probůh, zrovna ji! Co seš to za nekňubu!“
„Ale… otče,“ špitl Jáchym, ale ten ho neposlouchal.
„Jak je náš rod na tomto světě, můžeme prznit jen neurozené chudé holky z podhradí, nebo raději ani ty ne. Postačí ti děvky z čeledníku. To už tě moudí tak tlačilo, nebo jak to bylo?“

Bořivoj domluvil, usadil se za stůl a nalil si do číše ze zeleného skla víno ze džbánu. Jáchym nedostal nic a musel zůstal stát.

„Zrovna jsem byl v lese se… si… ee… odskočit…. když mě po cestě minuly dvě holky. Poznal jsem, že jde o měšťanské dcery a jal se je sledovat, kam lesní pěšinou jdou. Pak je potkali dva myslivci a hned „kam panenky, kam jdete a která moje budete,“ sváděli je. Pak zatroubil roh a myslivci rychle chvátali zpět do hloubi lesa…“
„To souhlasí. Chystal se hon. A dál?“ přerušil ho Bořivoj.
„No a pak přijel nějaký jezdec… tedy už tam čekal. Jedna z dívek mu padla do náruče, on té druhé něco řekl, ta se otočila k cestě nazpět a ta první zůstala s ním. No a jak už jsme byli dost daleko, skočil jsem po ní… a…“
„Zneuctil ji,“ zahromoval Bořivoj.
„Právě že ne. Vyšla mi ochotně vstříc, otče. Tedy… ehm… až když mě poznala,“ řekl Jáchym.

Bořivoj si myslel své. Holka neměla jinou možnost, než se mu oddat, a tak mu podržela… no a ten hlupec se jí vysemenil do klína a neštěstí je hotovo. Aby si urozený muž vzal dceru nějakého měšťana, byť bohatého, ani nápad. Musí syna někam uklidit a to co nejdříve. S pány rodiči té holky ale bude musit promluvit a uspokojit je pár stříbrňáky.
„Jdi mi z očí! Promyslím co s tebou a ty teď moudí udržuj v klidu, to ti říkám,“ zahřímal na syna, který zkroušeně opustil místnost a odešel do své komnaty.

Sotva za ním zaklaply dveře, obličej se mu rozjasnil v úsměvu. Lehl si na lože a vracel se ve vzpomínce na dívčino pružné, slastí svíjející se tělo, pevné objetí, vášnivé líbání a pevná prsa, která mnul a hnětl a zadkem rytmicky přirážel mezi její doširoka roztažené nohy. Její lůno bylo tak vlhké, horké, uvolněné a rozkoš byla oboustranná.
„Ještě… ještě… anoo,“ vyrážela Amálie mezi vzdechy a ve chvíli, kdy vyvrcholila, se do ní uvolnil. Nedalo se to zadržet.
„Nečekala jsem, že by ses někdy konečně zachoval jako chlap,“ ocenila jeho výkon a urovnala si vyhrnutou suknici a dopínala blůzku.
„Nejsem zlosyn a nepřepadám nevinné dívky,“ zabručel Jáchym.
„To vím. Ale mně už nadbíháš docela dlouho. Čekala jsem, kdy se konečně odvážíš mě políbit a stále nic,“ usmála se dívka. „Až teď sis mě vzal se vším všudy.“

Rozešli se v dobrém rozmaru a Jáchym ji v sedle dovezl na kraj lesa, kde se ještě chvilku líbali, než se definitivně rozešli. To bylo před třemi měsíci. Od té doby se ještě párkrát sešli si pošpásovat, až mu Amálie oznámila, že ji obtěžkal a Jáchym to musel sdělit otci a ona zase doma. Ve své naivitě zřejmě předpokládala, že se stane hradní paní.

***

Bořivoj zavřel dveře komnaty na závoru a pohlédl na velkou okovanou truhlu v rohu. Ano, zde se to stalo. Na této truhle se tehdy zmocnil Marie z Krajku, ukojil se jejím mladým tělem, i on se neuhlídal… a pak se narodil Jáchym a Marie se stala jeho manželkou. Čekalo je jistě mnoho šťastných let, kdyby nezemřela na horkou nemoc. To už je osud.
Bořivoj se podruhé již neoženil. Majetek nebyl velký, aby ho dělil mezi více případných potomků a doufal, že se Jáchym dožije důstojného stáří a slávu rodu Hnátů z Křivice pozvedne on a jeho děti. Na ukojení chtíče mu postačí služebné. Hlavně když je kam ho strčit… tak jako to dělá on.

Nyní truhlu otevřel a vyňal velký naditý měšec. To by těm měšťanům mohlo stačit. Jejich dcera nebude ve městě jediná nesezdaná s děckem, tak co. Ať si moc nevyskakujou. Asi zapomněli, kdo je jejich pánem. Bořivoj ve skutečnosti pravomoc nad městem a jeho obyvateli neměl tak neomezenou, ale tím, že bylo na jeho panství mu stačilo, aby si to alespoň myslel.

***

Leonard Fukar byl vážený člen cechu kovotepců a kromě této živnosti provozoval i povoznictví. Žena mu věnem přinesla kamenolom a to mu přinášelo další nemalý příjem. Byl zkrátka bohatým a váženým měšťanem a konšelem na radnici k tomu.

Bořivoj přijel na koni sám, bez fanfár, praporců a skupiny ozbrojenců, téměř nepovšimnut a služka ho málem nepoznala a chtěla příkře odbýt, co tu pohledává. Až v poslední chvíli poznala pána, klaněla se k zemi, zvala ho dál a křikla na podomka, aby se postaral o koně.
„Uvedu vás, pane.“
Stoupali z mázhauzu do patra, ale Bořivoj ji za suknici strhl zpátky.
„Uvedu se sám. Ty zůstaneš tady,“ pleskl služku přes pozadí.
„Jak… si… přejete,“ byla služka zaskočena tou důvěrností a vůbec pánovým chováním.

***

„Jsem Bořivoj Hnát z Křivice,“ vešel muž rázně do kuchyně a přítomná rodina ztuhla překvapením.
„Jsme poctěni, pane,“ vzmohl se Leonard ke slovu a ženy se mu uctivě klaněly.
„Vítej v mém skromném domě a hádám, jdeš kvůli… jisté… ehm… události?“
„Tak jest,“ kývl Bořivoj a oči zabodl do Amálie, až zrudla a cudně sklopila zrak. Docela se mu líbila a chápal Jáchyma, proč vpravil svůj meč do její pochvy.

„Dorko, dones víno a ty Amálie ven…“ rozkazoval Leonard, ale Bořivoj ho zarazil.
„Nebudu dlouho zdržovat, ať nikdo neodchází.“
Rodina zostražitěla, neboť pochopila… vdavky se asi odkládají na neurčito.
„Co řeknu, neberte ve zlém, ale budu upřímný. Že můj syn cizoložil s vaší dcerou je skutečnost, ale že ji i obtěžkal, už tak jisté není…“
„Chceš snad říci, vzácný pane, že Amálie je snad povětrná kurevná holka? To bych si vyprosil!“ zpřísněl Leonard a i matka se zatvářila pohoršeně.
„Mám jisté zprávy, že Jáchym nebyl jediným, kdo se ochomýtal kolem vaší dcery a ta úsměvy neskrblila. Je to tak?“ zadíval se na Amálii.
Ta zrozpačitěla a mlčela, zato Leonard spustil pobouřeně.
„Jenže tvůj syn ji zneuctil! Samotnou v lese ji přepadl…“
„To vám řekla ona? Já to zase slyšel jinak. Setkávali se a cizoložili zcela dobrovolně. Pokud Amálie nepřizná dalšího s kým uléhala a můj syn nebude očištěn od křivého nařčení, neobdržíte dar do vaší domácnosti,“ pohodil na stůl naditý měšec a dodal. „Jsme urozeného stavu a ani syn nesmí tento status narušit tím, že by si vzal neurozenou dívku.“

Sen o svatbě se synem hradního pána se tak rozplynul a všem bylo jasné, že buď přijmou peníze nebo nic. Ač Amálie si stála pevně za tím, že dítě je Jáchyma, nic s tím nezmůžou a pokud by se přec nějaký ten soud konal, co se stane? Jáchym zaplatí nevysokou pokutu. Přitom před nimi na stole leží tolik peněz, jen je vzít. A na to Bořivoj čeká.
„Budiž. Přijímáme tvůj ušlechtilý dar a žádné obvinění vůči tvému synovi nevzneseme,“ řekl nakonec Leonard, žena donesla víno a muži si připili plnými poháry.

***

„Tak, synu, odejdeš z domu,“ oznámil Bořivoj Jáchymovi, když se k němu doneslo, že děvečka Slaměna je v očekávání se synem hradního pána. Pochopitelně Jáchym se k tomu neměl, ať už to bylo pravda nebo ne, trpělivost otce nebyla nekonečná. Syn je neschopný dát si pozor a za chvíli obtěžká i tu nejposlednější děvečku.
„Kam, otče?“ pípl Jáchym zvědavě. Opouštět otcovský dům se mu nechtělo, ale poznat svět také nebylo k zahození.
„Václav Holoubek z Hrdličic, můj dávný přítel, se nedávno oženil a hodí se mu mít k ruce panoše. A ty jím budeš. Tak jsme se dohodli,“ děl Bořivoj spokojeně.
„Ale… otče… já přeci nemám věk na panoše… nejsem žádný slouha, abych…“
„Tak dost!“ zahřímal Bořivoj, až se Jáchym zachvěl. „Nebudeš panoš dle regulí, ale budeš dělat, co panošové dělají. Sloužit věrně svému pánu a hlavně žít podle rytířských zásad. To znamená nenadzvedávat každou suknici, poslouchat, žít pokorně a ctnostně dle Božích zákonů… nu, věru potřebuješ vládu pevné ruky. Zítra se vydáš na cestu na hrad Ostříž.“

***

Jáchym šel do své komnaty, kde na lůžku seděla Slaměna.
„Ty mě opustíš?“ řekla smutně.
„Musím. Otec rozhodl. Pokusím se promluvit se svým pánem, abys tam dostala službu, abychom si byli nablízku, ale příliš v to nedoufej,“ odvětil Jáchym a vzal ji něžně kolem ramen. „Pokud to nevyjde, nebudu přece ve službě navěky.“
„Já vím, ale našemu malému už bude rok, dva,“ mínila Slaměna.
„I kdyby deset, bude to naše dítě a já se o vás postarám,“ šeptl Jáchym a sklonil se nad její ústa a pevně ji políbil. Vnímal, že mu vychází vstříc a splynuli tak ve vášnivém polibku.

Pomalu uléhali, Jáchym jí vykasal suknici nad pas a pak nalehl mezi rozevřené nohy.
„Ano… ano,“ vzdychala Slaměna a rukama ho za kopulující zadek tlačila na sebe.

Jáchym byl opět v zajetí rozkoše a blaha ze tření o poševní stěny její úzké pochvy a dívka zase z vyplnění a rytmických pohybů jeho tvrdého kolíku. Ten nenahradí žádný čeledín na hradě a že jich už měla. Těm šlo jen o uvolnění přetlaku v moudí, ale Jáchym si počíná láskyplně. Rád se líbá a také zaobírá jejími vnadami.
I teď jí pevná hezká prsa mnul, líbal a jazykem dráždil ztuhlé bradavky, která měla citlivá a vzrušivá. Ocas mlaskavě projížděl mokrou jeskyňkou a pak už se ozvalo krátké zaúpění a husté sémě se valilo lůnem dívky do dělohy, kde již kvetl nový život. I Slaměna pocítila slast, ale nebylo to vyvrcholení, jenž zatím zažila jen několikrát a vždy s Jáchymem. Byla šťastná, když se hlásil k jejímu dítěti a sliboval jí věčnou lásku.
Naivní dívka věřila slovům šlechtice, aniž tušila, že realita je daleko tvrdší a prostší, Chudák zůstane chudákem, boháč boháčem a mezi nimi je propastný a takřka nepřekonatelný společenský rozdíl. Nyní o svého milého přichází, no což, snad se stihne vrátit aspoň na porod… myslila si.

***

Hrad Ostříž seděl na vysoké skále opravdu jak nějaký dravec a ze své vysoké věže vše bedlivě sledoval ostřížím zrakem.
Václav Holoubek z Hrdličic byl rytíř v důstojném věku, ale mohutná postava a jasná mysl ho stále ještě neposílaly na zasloužený výminek. Dokonce se ve zralém věku oženil. Jeho předchozí ženy zemřely dříve, než mu stihly dát dědice, a tak to zkusil popáté.

Otýlie Anastázie Vilma Schenk von Popowitz byla nejstarší dcerou barona Schenka, který se titulu domohl teprve nedávno za nějaké blíže nespecifikované zásluhy vůči panovníkovi. Václav byl bohatým nápadníkem, a tak si s baronem hned plácli. Dívka ve věku dvaceti let už by měla být dávno vdaná, jenže baron ještě nebyl baronem a tudíž mezi šlechtou o ni nebyl zájem. Hezká byla, o tom žádná, ale dívka bez titulu nebyla tou pravou volbou. Co na tom, že otec vlastní několik mlýnů, poplužní dvůr i tvrz v Popovicích. Bez erbu jako by nebyla. Nyní už byla komtesou, ale všechny nápadníky předešel Václav Holoubek a sličnou dívku si odvezl na svůj hrad a doufal, že se nakonec dědice dočká.

Otýlie měla plnější postavu, velká prsa a dle ohledání porodní báby při kontrole panenství (na němž muž trval) její tělo snese porod. A to Václav potřeboval. A aby se mohl plně věnovat manželce, na drobné úkony ohledně řízení panství si pořídil panoše, shodou náhod syna přítele Bořivoje, Jáchyma Hnáta z Křivice.

***

Role, již se měl Jáchym zhostit, nebyla těžká. Obsluhu svého pána a posluhování po něm Václav nechtěl. Pověřoval ho drobnými úkoly po panství, kdy mu vystavil glejt a Jáchym ho odejel splnit. Šlo o kontrolu dvorců, výběr výnosů z mýta a podobně. A Jáchyma ty cesty bavily. A když byl na hradě, učil se dvorským způsobům, tancům a také číst a psát.

V té době se také zahleděl do své paní Otýlie. Byla mu věkem blízká a rozhodně nebyla povýšená, panovačná a s panošem svého manžela si měla o čem vyprávět. Nebyli u královského dvora, aby se ženy vyhýbaly mužům a celé dny dlely ve fraucimoru.
Na venkovských panstvích šel život uvolněněji a nebyl tak sešněrován. I její společnice byly snáze přistupny ke dvoření, jež jen zřídka nebylo korunováno zakončením v loži.

Jáchym už měl dva „zářezy“ na údu, kdy osouložil jistou Kamelii z Grunwaldu a Esmeraldu von Mosendorf, obě mladičké urozené dívky. Dívky byly svolné k pošpásování a navzdory věku už nebyly panny a v loži si počínaly velmi zkušeně.

***

Jednou jel volně krajinou podél lesa. Bylo teplo a měl za sebou vyřízenou záležitost, když vtom se před ním mihla dívka a spatřil, jak odhazuje náruč klestí a dává se na útěk.
Hravě ji dojel a vysadil k sobě do sedla.
„Pusťte mě… pusťte!“ bušila do něj pěstmi, ale Jáchym se smál.
„Nech toho, děvče. Raděj mi řekni, proč sbíráš tam, kde se to nesmí?“
Ta se přestala bránit a řekla plačtivě: „Otec tak řekl. Prominete mi to, vzácný pane?“
„Tvůj otec je tak přísný a… napadlo ho vůbec, jak můžeš skončit?“
Dívka mlčela a Jáchym seznal, že je něco v nepořádku.

„Tak povídej,“ vybídl ji.
Dívka popotáhla nosem, chvíli mlčela, ale pak řekla: „Přiznám se vám, pane. Otec není můj skutečný otec. Matka si ho vzala, když můj tatínek zahynul v lese. Při bouři na něj padla sosna. Nemá mě rád a… a… chce… abych mu byla po vůli. Když odmítám, je zlý a hrubý a posílá mě na klestí i když ví, že se to tu nesmí. Ale já ho nechci a matka mi nevěří…“ a dívka se rozplakala.

Jáchym si úkosem prohlížel její tvář, na venkovskou dívku nezvykle jemnou a pohlednou.
„Poslyš, jak se jmenuješ?“
„Bára… z Týrlova statku.“
„Chceš odejít a nastoupit někde službu?“
„Otec to nedovolí… a nemohu opustit maminku. Snad, že by i ona…“ vyhrkla Bára.
„Podívej, Báro. Mohu pomoci jen tobě. Buď půjdeš se mnou sloužit na hrad, nebo si tu zůstaň. Matka se tě nezastane, ani když tě ten muž obtěžká. To mi věř. Tak co?“
„Vy… vy… byste… mě přijal do služby na hrad?“ vykulila oči.
„Ano. Ale ty se rozhodni. Pak zajedeme k vám, ano?“ Jáchym rychle přemýšlel, jak to na hradě zaonačit. Tohle nějak nedomyslel.

Bára se rozhodla jít s ním, takže mu nezbylo, než s ní jet na statek a nerudnému muži a upracované ženě sdělit, že Bára je nyní pod jeho ochranou a muži pohrozit, že sbírání klestí tam, kde se to nesmí, by se mu mohlo nevyplatit.

Ženy se rozloučily objetím, byly u toho i slzy, i když z matčina výrazu tváře Jáchym pochopil, že to dceři přeje. Panská služba je vždy víc, než dřina na poli.

***

Kůň lehce klusal a zátěž dvou osob ani nepocítil. Bára seděla s hlavou opřenou o Jáchymovu hruď a přemítala, jak se mu odvděčit. Napadla ji jen jediná věc.
„Než dorazíme na místo… nechcete se… ehm… potěšit, pane?“ špitla Bára.
Jáchym zastavil.
„Je mi líto tvého osudu, ale pranic od tebe nežádám,“ odvětil, jenže tělo ho zradilo.

Bára mu rukou přejela rozkrok a dlaní hladila bouli, jež mu tam narostla.
„Nemyslím si, pane, že byste se nepotřeboval uvolnit…“
„Jsi šikovná. Myslím, že tě poslechnu,“ sesedli a dívku pomalu položil do trávy u cesty.
„Ale buďte opatrný, ještě jsem neměla muže,“ zrudla Bára a Jáchymovo vzrušení opadalo. Ne, že by mu vadilo její panenství, ale takto v trávě ji připravit o věneček se mu nepozdávalo.

Když Bára viděla, že váhá, pohladila ho po ruce.
„Takto jsem to nemyslela, posloužím vám i tak.“
Jáchym ale byl rozhodnut.
„Pojď, ať jsme do setmění zpět,“ pomohl jí zpět do sedla.

Zbytek cesty mlčeli, na hradě ji Jáchym ponechal ve své komnatě a šel vyhledat paní Otýlii.

***

Našel ji v kuchyni, jak kárá kuchařku za nějaký prohřešek.
„Vzácná paní, mohu s vámi mluvit?“ otázal se tiše.
Otýlie se na něj usmála a vyšli na chodbu, kde jí všechno dopodrobna vylíčil.
„Tys hotový lidumil. Za chvíli sem přivedeš všechny nešťastné poddané z celého panství. Pro jednou ti to prominu, ale tvá outlocitnost musí mít své meze. Tu dívku zaměstnáme. Třeba v kuchyni. Kuchařka začíná dělat chyby a potřebuje dohled. Doufám, že umí vařit. Postarej se o to a nech ji zapsat u purkrabího.“
„Děkuji, paní,“ poklonil se Jáchym a Otýlie mu blahosklonně pokynula.

***

Jáchym vše Báře ukázal a byl spokojen, jak to dobře dopadlo. Kuchařka Mařka ji přijala přátelsky. Sama s neschopným kuchtíkem už na všechno nestačila.
Purkrabí ji zapsal do desek a určil komoru ke spaní, neboť hradní služebníci nespali v čeledníku. Bára seznala, že je jen o dvě patra níže, než komnaty panstva a tedy i Jáchyma.
Stále totiž přemýšlela o tom, jak se mu chtěla odměnit a trápilo ji, že si ji nevzal. Zkusí to tedy podruhé ještě tuto noc.

***

S tlukoucím srdcem stoupala po temném schodišti do patra a doufala, že nenarazí na stráže. Naštěstí ne a zaklepala na Jáchymovu komnatu, stiskla kliku a bylo odemčeno.

Jáchym stál u postele v noční dlouhé plátěné košili.
„Ty? Co tu děláš?“ byl její přítomností zaskočen. Ale příjemně, to musel uznat.
„Já… já… tě přišla potěšit… zasloužíš si to… udělám vše, co budeš chtít,“ drmolila Bára.
„Musíš to opravdu chtít a ne, že je to tvá povinnost. I otčíma jsi odmítla. Nejsem tvůj pán,“ řekl Jáchym a cítil erekci. Ta holka je snad čarodějnice. Stačí na ni pohlédnout a už mu ocas tuhne.
„Pomohl jsi mi, ač jsi nemusel. Odmítl jsi mě v lese a nemusel. Dovol mi aspoň jednou mít také nějaké přání,“ tvářila se Bára smutně. Všechno se v ní pralo. Touha i strach z prvního milování, ale touha byla silnější. Chce se oddat tomuto mladému rytíři a odevzdat mu to nejcennější, co dívka má.

Jáchym k ní přistoupil, vzal za ruku, dovedl k loži a čekal, až si sama svlékne šaty.
Pak mu Bára předvedla něco, co málokterá žena. Dřepla si a vzala jeho tuhý úd do úst, začala sát a rytmicky pohybovat hlavou.
„Gulp… gulp… gulp,“ vydávala zvuky a Jáchym jen opojeně vzdychal, jaká to byla slast.
Bára si jednou rukou ocas přidržovala u kořene a druhou mu jemně mnula a mačkala koule.

Jáchym ho už měl jako kámen a když Bára udělala přestávku, jak ji už bolela sanice, položil ji na záda, do černého porostu klína nasadil žalud, fialová hlavice z přehrnuté předkožky vypadala hrozivě, zatlačil a pomalu na ni nalehával.
Když pocítil překážku, dívka bolestně vzdechla.
„Ach… auu… promiňte, pane.“
„Pšš… pšššš,“ konejšil ji, když přirazil podruhé a prudce.
„Ááááá… Bože!“ Bára vykřikla a stala se ženou.

Další pronik do lůna již nebyl tak bolestný a jak se pochva přizpůsobovala velkosti údu, cítila se stále lépe.
Jáchym též cítil slastné sevření poševními svaly a pronik do panenského těla ho naplňoval pocitem mocného dobyvatele. Začal přirážet stále rychleji a rukou hnětl její menší pevná prsa, až přirazil naposled a ve sladké rozkoši do ní vypustil veškerou nastřádanou mízu. Nesouložil už kolik dní, takže toho bylo dost. Sebeukájení prováděl jen zřídka, neboť dle ranhojiče to bylo zdraví škodlivé a uschla by mu hříšná ruka.

„Děkuji,“ špitla Bára, když se z ní odvalil.
Na stehnech měla stopy krve a též jeho úd byl pošpiněný. Vstala, narychlo na sebe hodila šaty a odešla. Splnila, co si předsevzala, pána uspokojila a víc se od služebné neočekávalo.