Službička 01

Mám jednoho prima kámoše. Chodíváme spolu na pivo, občas i na fotbal či hokej, to podle sezóny, a někdy ho doprovodím i na kulečník, který doslova miluje, a sleduji, jak mu to nejde, ale nevzdává se. Jsme zkrátka dvojka k pohledání.

Jednoho dne mi zazvonil u dveří. Pozval jsem ho dál a při kafi se mě zeptal, jestli bych mu mohl prokázat službičku. Samozřejmě jsem souhlasil, a tak mohl začít tento kratičký příběh, k němuž je potřeba trochu osvětlit, proč o tu službičku žádal.

Můj kámoš, jmenuje se Petr, to měl všechno poněkud zašmodrchané. O svém soukromí jsme se spolu nijak zvlášť nebavili, a tak jsem se, díky jeho prosbě o pomoc, dozvěděl spoustu věcí, o nichž jsem dosud neměl ani ponětí.
Věděl jsem, že mu v patnácti letech náhle zemřel otec a zůstal s matkou sám. Když dosáhl plnoletosti, jeho matka se podruhé vdala a odstěhovala se ke svému novému manželovi. Byt mu ponechala k užívání, ale vlastnila ho dál. Co kdyby, že?

No, Petr si toho užíval. Vodil si tam slečny, občas ho zapůjčil i mně, až jednou uvízl drápkem a oženil se s Hedvikou, mimochodem docela pěknou ženskou. Bylo mu dvacet, když se brali, a do roka a do dne se jim narodila dceruška Bára. Pyšný otec se o maminku i dcerku staral, jak nejlépe dovedl. Prostě vzorňas k pohledání. Vím to, protože jsem k nim v té době často chodíval na návštěvu a mnohokrát je doprovázel na procházkách. Zkrátka, na první pohled příkladné manželství, jaké se hned tak nevidí.

Až jednou!
To bylo malé Báře sedm roků, když se Petr shodou nešťastných náhod dozvěděl, že Hedvika na jednom firemním večírku náhodně a nečekaně „uklouzla“, a podržela jednomu z kolegů.
Petr se rozzuřil k nepříčetnosti, a jen jeho anděl strážný mu nedovolil ji zabít či zmlátit do bezvědomí. Bez meškání sepsal u advokáta žádost o rozvod a při něm požadoval o svěření Báry do jeho péče. Manželství rozvedli, avšak Báru mu do péče nesvěřili. Určili jenom výši alimentů, které bude platit, a že jednou za 14 dní od pátečního do nedělního odpoledne může mít dcerku u sebe. Rozlíceně protestoval, ovšem zbytečně.

Požadoval tedy po Hedvice, aby se okamžitě odstěhovala, ale jeho matka jako majitelka bytu rozhodla, že Hedvika s Bárou zůstanou kde jsou, a Petr že se přestěhuje k ní a časem si najde nějakou garsonku. Jak řekla, tak i bylo.

Nedlouho poté si Petr našel 2+1 a přestěhoval se. Bylo to ideální řešení pro něj i pro malou. Když byli spolu, příkladně se o ni staral a Bára se na jejich setkání vždy těšila. Já zase občas navštěvoval Báru u Hedviky, neboť mi Hedvika volala, že se malé po mně stýská. Kdo by odolal takovému milému čertíkovi. Petr o tom věděl, avšak uznával (kupodivu), že když může být mým dobrým kamarádem on, může být mou dobrou kamarádkou i ona.
Jenže, co se nestalo!

Asi po roce Petrova matka náhle zemřela. To už byla opět sama a Petrovi jako jedinému dědici připadlo vše, co matka vlastnila, tedy i byt. Okamžitě dal Hedvice výpověď z bytu. Silně jsem mu to rozmlouval, ale nedal si říct.
„Nestrpím, aby v mým bytě bydlela úplně cizí ženská,“ bylo jeho vysvětlení.
Tak silně Hedviku nenáviděl, že nebral ohledy ani na dcerku. Že by jí aspoň pomohl shánět byt a odstěhovat se, to tedy ani náhodou. Tak jsem jí s tím musel pomoci já.

A tak se dostáváme k tomu, jakouže službičku po mě chtěl.

Když se Hedvika konečně odstěhovala, přišel za mnou Petr s prosbou o službičku. Jestli prý bych mohl po Hedvice převzít byt místo něj, aby bylo zákonu učiněno zadost. Že on se s ní nemůže a nechce setkat.
„No, proč ne,“ přislíbil jsem mu a hned, jakmile Petr odešel, jsem zavolal Hedvice, abych ji seznámil se situací a dohodl s ní termín předání. Domluvili jsme se na sobotu po obědě.

Ve zmíněný den jsem se dostavil včas. Hedvika tam již byla a přivítala mě, jako obvykle, bratrským políbením.
„Tak co, Lukáši, půjdem na to?“ zeptala se.
„Jo, půjdem. A kde máš Báru?“ vyzvídal jsem.
„Nechala jsem ji u babičky, tady by nám nejspíš překážela,“ osvětlila mi. „Já jsem si odvezla jen Bářiny věci. Sama jsem toho tady moc neměla, takže je tady vlastně všechno tak, jak tady asi odjakživa bylo,“ oznamovala mi.

Provedla mne po celém bytě. Já jen koukal, jestli není někde něco rozbitého, polámaného či jinak poškozeného, ale nenašel jsem nic. Byt byl vzorně uklizen.
Tak jsme se pustili do odečítání měřičů energie a vody, a hodnoty zapisovali do předtištěného Protokolu o předání bytu, což jsme měli vmžiku hotové. Hedvika si Protokol i kopii důkladně přečetla, zkontrolovala a nakonec podepsala. Petrův podpis tam již byl.

„No,“ povzdechla si Hedvika, „někdy si říkám, co jsem komu tak strašně hroznýho provedla, že mám takovej život.“
„Máš to hodně těžký, co?“ poznamenal jsem účastně.
„To mi povídej,“ povzdechla si znovu.
„Ale koukni, třeba ještě nějakýho chlapa objevíš abys nebyla sama. Jsi pořád ještě hodně hezká ženská,“ snažil jsem se jí dát naději.
„Kdybys nepovídal, Lukáši, já a hezká, v mejch letech?“
„Hele, vím, na co jsem doteď koukal a na co koukám teď, tak vím co říkám. Jenom o tom, co jsem neviděl nemůžu říkat nic. K tomu mi chybí tvůj celkovej obraz.“
„No jo,“ prohodila Hedvika… a začala se svlékat.
„Co děláš, prosím tě?“ vykulil jsem oči.
„Svlíkám se, nevidíš?“
„Proboha proč!?“
„Přece abys měl ten celkovej obraz, ne?“

No, těbůh! Já to myslel úplně jinak, tak něco o duši a o tom, jaká je. Ale tohle? Asi jsem se blbě vyjádřil.
„Ale k tomu mě stačí moje fantazie, abych si tě představil to… jen tak. Proto se nemusíš honem svlíkat,“ navázal jsem na její slova, snažíc se zachránit situaci.
„Jenomže fantazie se mnohdy dost drsně liší od skutečnosti, tak proto, víš?“ namítla. To už si sundávala kalhotky a když se narovnala, stála proti mně nahá s nevyřčenou otázkou v očích.

Mlčky jsem se na ni díval. Nevydržela to, a snad z legrace se otočila kolem své osy, abych si ji prohlédl ze všech stran, a poté čekala na můj verdikt.
„Nemám co bych na svý řeči měnil. Seš fakt hodně hezká ženská. Jak vidím, prsa máš pořád dostatečně pevný a tam dole, ta loučka, ta vypadá tak cudně a neposkvrněně, že je to až k neuvěření. Když tak přede mnou stojíš, skoro mi připomínáš Venuši a nemyslím tu Věstonickou, ale tu, co vysochal pravděpodobně nějakej Alexandros z Antiochie, a taky…“
„Hele nech toho,“ přerušila mě, „nemusíš si ze mě zrovna dělat šoufky.“
„Ale já si ji nedělám. Mě se fakt moc líbíš.“
„Tak jo, ale něco mě dlužíš.“
„Ano!?“
„Jo. Teď zase mě chybí tvůj celkovej obraz,“ vysvětlila mi.

No potěš. Co teď? Já ji přece nenutil se svléknout, to ona sama. Na druhou stranu, když už to udělala… Nenutí mě k tomu, jen mě nabádá, abych učinil totéž. Když to tak vezmu, je to vlastně docela fér. Jen nevím, co z toho vzejde. Nebo vím?

„No, tak dobře,“ tiše jsem souhlasil.
Začal jsem odkládat svršky a když jsem byl hotov, po jejím vzoru jsem též provedl otočku kolem dokola, aby si mne i ona řádně prohlédla.
Pak jsem zůstal stát proti ní, a v tu chvíli se spustilo to, co prostě muselo a proti čemuž není obrany. Můj mezinožní přívěsek počal tuhnout a narovnávat se, až nakonec dosáhl plného vzrůstu. Čekal jsem, kdy se Hedvika začne smát, ale nestalo se. Chvíli si mne docela vážně prohlížela, pak se usmála, přistoupila ke mně, vložila si mé ruce na prsa a řekla: „Myslím si, Lukáši, že jsme oba přesně v tom stavu, kdy je třeba naše vzájemné obrazy upřesnit a doplnit o detaily. Oboustranná spolupráce v tomhle směru nás obohatí víc než co jinýho, a já nemyslím, že bys byl proti.“

Ještě abych byl, to bych byl pěkný vůl. Jen jsem tiše povzdechl, že mi k tomu chybí něco jako ochrana.
„Tak ho prostě vytáhneš o pár vteřin dřív a já tě dodělám,“ briskně vyřešila tento malý problémeček, a už mě navigovala ke gauči. Cestou ještě stačila někde schrastit ručník, který si rozprostřela pod sebe a rozevřela vstřícně svůj klín.

Rozechvěn jako panic před první souloží jsem vlezl mezi roztažená stehna a doufal, že se trefím napoprvé. Nevím, zda to Hedvika vytušila, ale jakmile jsem se přiblížil, popadla mého trčícího fešáka a hbitě si ho vsunula dovnitř.
Bože to byla nádhera! Už jsem si nevrznul nejméně tři týdny, a tak jsem se pomalu pustil do přirážení, abych se ubezpečil, že se mi to nezdá a doopravdy šukám ženskou, navíc fakt hezkou.

Jenže každý pohyb mě vzrušoval víc a víc, a jak jsem byl nadržený, po necelých dvou minutách jsem musel ven. Hedvika se hned chopila díla a po pár vteřinách jsem skropil její hruď semenem.
„To sis teda moc neužila,“ poznamenal jsem věcně když bylo po všem.
„To nevadí, Lukáši. Udělala jsem to schválně, protože po druhý aspoň vydržíš víc. Nebudeš snad proti?“ optala se Hedvika starostlivě.
„Určitě ne, jen doufám, že se to Petr nedozví. Ten by mě sežral, a to nemluvím o mý Líbě,“ vyslovil jsem bezdůvodnou obavu.
„Chceš jim to snad vyslepičit?“ zeptala se, nevěříc svým uším.
„Jasně že ne. Ale jeden nikdá neví…“
„No, já jim to vykládat nebudu a nikdo jinej tady není, takže klídek. A teď se jdu vomejt,“ prohlásila a zamířila do koupelny.
Poté, co se celá vymydlená objevila, vystřídal jsem ji a šel se též očistit.

Když jsem vyšel z koupelny, rovnou jsem zamířil ke gauči a sedl si vedle Hedviky.
Mlčel jsem.
„Seš nějakej nemluvnej,“ ozvala se po chvíli ticha Hedvika.
„Ále, tak nějak přemejšlím,“ řekl jsem neurčitě.
„Neříkej, a o čem?“ chtěla hned vědět.
„No, víš, připadá mi to všechno, co se právě událo takový neskutečný. Když jsem řekl, že mi chybí tvůj celkovej obraz, tak jsem to myslel úplně jinak, tak něco o duši a o tom, jaká jsi. Asi jsem se blbě vyjádřil, protože tys to vzala úplně jinak a než jsem se nadál, stálas proti mně nahá. V ten moment jako bys mě zhypnotizovala a já udělal cos chtěla. Když se mi pak postavil, jako kdybych ztratil hlavu. Prostě jsem tě musel mít. A stálo to za to!
Bylo to něco úplně jinýho než doma. Byl z tebe cejtit život a radost z toho, co děláme. A já jsem z toho úplně mimo.“
Skončil jsem a hleděl do země, jako kdybych se styděl za to, co jsem právě Hedvice pověděl.

„Nó, docela mě udivuješ. Ona ti snad Líba tyhle radovánky odpírá?“ podivovala se.
„Ale to vůbec ne. Kdybych chtěl, tak mi vyjde vstříc třeba i třikrát za den. Jenže… no… je to prostě složitý. Víš, z počátku to bylo u nás v sexu úplně normální. Ale jen do doby, než jsme zjistili, že nemůže mít děti. V tu chvíli se strašně změnila. Jako by jí přestal bavit život. Sice mi vyhoví kdykoliv si jen vzpomenu, ale je jako bez života, chladná, studená. Je na ní vidět, že z toho nejenom nic nemá, ale i to, že to podstupuje jen kvůli mně, že se sama bez toho úplně obejde. To prostě vycejtíš, a proto ten sex po ní chci, jen když je to pro mě nezbytně nutnej. Tak se nediv, že jsem z tebe úplně vedle.“
To jsem netušila,“ pokývala Hedvika hlavou. Vzala mě za ruku a řekla: „Tak víš co? Teď si tady pěkně lehneš, já probudím tvýho bumbrlíčka a ukážu ti, jaký to je, když je holka nahoře.“

Poslušně jsem se uložil, Hedvika si klekla u gauče, podebrala bumbrlíčka a šoupla si ho do pusy.
„No páni!“ vykřikl jsem, „tohle mi ještě žádná ženská neudělala. I když musím přiznat, že Líba je vlastně jediná, kterou jsem kdy poznal. Už od základky,“ dodal jsem a vychutnával si slastné počínání Hedvičiných úst. Netrvalo ani deset minut, a byl jsem připraven.
„Až to na tebe půjde, včas řekni a vyměníme se,“ udělila mi poučení a nasedla.

V té minutě začal úplný sexuální koncert, alespoň pro mne. Začala zvolna, nijak nespěchala, ale to své napichování dělala pokaždé jinak. Po několika minutách se pustila do všelijakého vrtění a kroucení, až najednou vzdychla, a já ucítil, jak mě ve své kotlině svírá v nastoupivším orgasmu. To moje vzrušení popohnalo o hezký kus dopředu, a protože pokračovala ve svých úžasných pohybech dál, vbrzku jsem ji oznámil, že se blíží konec.

Hedvika si okamžitě lehla vedle mě, já do ní vniknul a po pár přírazech jsem musel ven. Hbitě se chopila díla a než jsem se nadál, už jsem ji zdobil bílou smetanou. Pak jsem si na ni lehl a podepřen jejími ňadry, na chvíli v klidu vnímal horkost jejího těla.

Do koupelny jsme odešli společně, a jak jinak, navzájem jsme se i omyli.

„Hele, Lukáši, co takhle ještě do třetice všeho dobrýho i zlýho?“ optala se Hedvika, sotva jsme vytáhli paty z koupelny.
Zavrtěl jsem odmítavě hlavou.
„Víš, Hedviko, nějak nám to předávání bytu trvá dost dlouho, a já bych nerad pokoušel osud nebo náhodu. Snad se to tvý přání splní někdy jindy. Já… no, nebudu proti.“
„Nebudu zastírat, že mě to docela mrzí, ale asi máš pravdu,“ řekla Hedvika již při oblékání. „No, telefon na mě máš, tak doufám, že se mi ozveš až ti to půjde.“
„Jo, určitě. A kde teď vůbec bydlíš?“ zeptal jsem se, dokončujíc oblékací rituál.

„No jo, ty to vlastně nevíš,“ uvědomila si Hedvika a pokračovala: „To ti byla strašná klika. Mluvila jsem s kámoškama, že sháním bydlení a jedna čirou náhodou věděla o jednom starým pánovi, kterej šel do domova důchodců a přemejšlel co s bytem. Tak mě to s ním domluvila a dohodli jsme se. Měl 3+1 a pronajal mi ho za docela levno. Že prej mě nechce jako samu s děckem dřít a jako přilepšení do důchoďáku mu to stačí. Takže to mám i s nábytkem a nemusím žádnej pořizovat. Je to v tom starým činžáku jak je Kolomazníkova vila, jestli víš.“
„Jo, to vím,“ ujistil jsem ji. „No, myslím že půjdem. Ještě mi dej všechny klíče a zavřem krám.“

Převzal jsem žádané, vzali jsme si předávací protokol a vypadli jsme ven. Před domem jsme se rozloučili a vydali se každý po svém.