Stěhování firmy

Namáhavé stěhování má nečekané a velmi příjemné zakončení.

Firma, ve které pracuji již pár let, není velká. Žádná nadnárodní společnost. Jen obyčejná česká firma. Obor činnosti je v tuto chvíli zanedbatelný, není potřeba o něm mluvit, nemá s mým příběhem nic společného.

Jmenuji se Daniella, je mi 27 let a jsem asistentkou šéfa a majitele firmy v jedné osobě. Na práci si nemůžu stěžovat, je jí dost a hlavně, není jednotvárná. Tím, že je zde zaměstnáno maximálně 15 lidí, se víceméně všichni známe a nemáme problém v komunikaci. Rádi si společně zajdeme na bowling nebo zahrát šipky, popít a pobavit se. Dobré zaměstnance si šéf hýčká a dopřeje jim i jejich rodinám vždy zajímavé odreagování.

Letos se majitel rozhodl přestěhovat firmu do nového. Tahle stará budova na okraji města byla pronajatá a nemělo smysl do ní vrážet jakékoli peníze na opravy. I přes rostoucí ekonomicko-hospodářskou krizi jsme na tom byli dobře, podnik vydělává, takže nebyly obavy o finance.
Už na jaře začal shánět prostory, nakonec zavrhl koupi staršího komplexu, a  rozhodl se, pro právě dostavěnou novou budovu Business Centra ve středu města.

Všichni už se těšili, jak od nového měsíce začneme v novém. Vše bylo připravené. Jediné co zbývalo, byl převoz a následná instalace technického zařízení. Měla se uskutečnit během posledního víkendu tak, aby zákazníci nebyli stěhováním omezeni. Tohle měl na starosti smluvně náš smluvní partner Autocont. Vždy se o nás dobře starali, a i teď bylo vše domluvené.

A právě tohle byl můj poslední úkol před znovuotevřením. Zajistit to tak, aby v pondělí bylo vše na svém místě, plně funkční. Nepřipouštěla jsem si žádné komplikace, Martina z Autocontu, který pro nás delší dobu vše zajišťuje, znám a vím, že je spolehlivý.

V pátek večer, jen co se uzavřel pracovní týden, jsem prošla všechny kanceláře a místnosti, zrakem přelétla kde co všechno je a odcházela poslední domů.

V sobotu, v devět ráno, kdy jsem odemykala dveře, právě Martin parkoval vedle mého auta. Otočila jsem se k němu s pozdravem. Usmál se jako vždy a oba jsme vešli dovnitř. Zamkla jsem za námi a otočila se zpět. Možná to bylo moc rychlé, nestačil ani uhnout pohledem. Koukal na mě tak, že jsem se začala prohlížet, co kde mám.
„Copak? Jsem někde špinavá?“ obhlížela jsem se.
„Ne, jen jsem tě nikdy neviděl takhle!“
„Jak takhle?“ Nedávalo mi to smysl.
„No takhle, v riflích.“

Teď už jsem pochopila. Ano měl pravdu, do firmy jsem mívala jiné oblečení, vhodnější pro jednání, ať už se zákazníky, nebo obchodníky.

„Tak to neřeš, máme fůru práce. Někde začni,“ snažila jsem se to zamluvit, „ udělám ranní doping a pak ti pomůžu nosit všechno ke dveřím.“
Odcházela jsem do kuchyňky a ještě se otočila.
„Nezměnil jsi chutě? Stále bez cukru a dva kapucíny?“
„Díky pořád stejně.“

Zasmál se a zamířil k prvním počítačům. Než jsem se vrátila s dvěma hrníčky, byl už jeden kompletně připravený, odpojený. Každý ze zaměstnanců si vše polepil štítky se jménem, aby se dalo rozpoznat čí co je. Na kávu jsme si ještě vyhradili pár minut a pak už jsem se pustila do přenášení. Celkem nám to šlo od ruky, takže když ve dvě odpoledne klepala objednaná donášková služba na dveře, měli jsme víc než polovinu za sebou.

S pozdním obědem jsme se usadili k jednomu z prázdných stolů, každý z jedné strany. Když dojedl i on, odešla jsem krabičky vyhodit a pak se posadila na stůl k němu. Popíjeli jsme ještě Colu, povídali si a zažívali.

„Víš, že v těch riflích vypadáš vážně jinak?“ začal znovu se stejnou připomínkou jako ráno. „Pozoroval jsem tě, jak jsi odnášela ty věci, když jsi se skláněla k zemi.“
„Plácáš nesmysly,“ znovu jsem se snažila zlehčit jeho slova.
„Ne, vím, co vidím,“ pokračoval dál a položil mi dlaň na koleno.

Najednou bylo ticho. Dívala jsem se shora na jeho ruku, která se posunula kousek výš, a v podbřišku se mi rozechvěla malá motýlí křídla. Martin se postavil a druhou rukou mě chytil za bradu a donutil tak zvednout hlavu k němu. Přiklonil se a lehce přejel rty po mých. Ještě pořád jsem byla téměř v šoku z toho, jaký to vzalo spád. Nevěděla jsem co si myslet.

„Líbíš se mi,“ jako z povzdálí jsem zaslechla hlas. Odmlčel se, ale pak pokračoval,  „nepřemýšlej moc dlouho, máme plno práce…“ Teď už zase zněl úplně jinak.
Probrala jsem se jako z transu a seskočila ze stolu. Bylo to jako sen, nevěděla jsem, jestli se mi to nezdálo.

Kolem páté bylo hotovo, naloženo vše na auto a odjížděli jsme směr střed města. Tam jsme se pustili do vykládání, zapojení bylo v plánu na neděli. Myslím, že oba jsme toho za celý den měli dost. Poslední kus byl konečně přenesen z auta a já připravená k odchodu.

„Hodím tě domů, auto nech v garážích, ráno tě vyzvednu,“ najednou se ke mně přitočil.
Celkem se mi to i hodilo, část cesty máme společné a takhle nebudu muset utahaná ještě i řídit. Souhlasila jsem, tak jsme vyrazili. V autě jsem na chvíli zavřela oči. Probudilo mě až lehoučké pohlazení po tváři, teplý dech na rtech. Pomaličku jsem otevřela oči a rozhlédla se do tmy.

„Usnula jsi, nechtěl jsem tě budit a tak jsem jel dál. Smím tě pozvat k sobě na večeři?“
„To jsi neměl, něco bych doma sezobla a šla spát. Nechci ti přidělávat starosti!“
„Tak dost vytáček, vstávej a jdeme!“ rázně zavelel, tak jsem se povzdechem zvedla z auta.
Vážně se mi moc nechtělo.
„Touhle dobou bych stála už ve sprše!“ pořád jsem odmlouvala.
„Nic ti nebrání,“ namítal, když odemykal dveře malého domku.

Vstoupili jsme a Martin hned ukazoval.
„Záchod, koupelna, ručníků tam na polici bude dost. A čistý župan tam mám, půjč si ho klidně.“
Mrknul spiklenecky a dodal, „ a pak přijď támhle do těch dveří.“
Obrátil se a odcházel tím směrem.
Zůstala jsem za ním koukat. Otočil se, „tak šup, je uvařeno, ať ti to netrvá dlouho,“ a za broukání jakési melodie zmizel za oněmi dveřmi.

Chvíli jsem ještě stála a přemýšlela. Nakonec jsem využila nabídky a do koupelny přece jen šla. Za celý den tahání se s počítači, tiskárnami a dalšími věcmi, jsem osvěžující sprchu uvítala. Ručníky a osušky opravdu byly tam, kde Martin naznačoval. Problém nastal vzápětí. Obléknout se zpět do toho umouněného trička a riflí? Ani čisté spodní prádlo jsem sebou neměla.
Sakra, pomyslela jsem si, měla jsem jet domů! Pohledem jsem přelétla kolem sebe. Ten župan tu vážně je, ale to se nehodí! Pozval mě na večeři a já tam budu sedět jen v županu?

„No tak, jídlo je skoro na stole,“ probralo mě z myšlenek klepání na dveře koupelny, „vezmi si ten župan a pojď!“
Rezignovaně jsem si povzdechla a strčila rukávy do světle modrého měkoučkého županu. Utáhla jsem pásek pevně v pase a otevřela dveře. Martin stál za nimi, a když mě viděl, usmál se.
„Tak pojď,“ vzal mě za ruku a vedl ke kuchyni. „Taky se ještě půjdu umýt, nachystej zatím talíře, ano? Jsou támhle, no však ty to najdeš a poradíš si.“
Nechal mě tam stát. No, musím říct, že kuchyni měl nádhernou, než jsem se rozkoukala a připravila talíře a příbory, stál znovu ve dveřích. Moc mě uklidnilo, že si neoblékl kalhoty, ale i on si nechal župan. Ten jeho byl tmavě modrý, stejně měkoučký a teplý.

Martin nachystal již ohřáté jídlo, do skleniček rozlil víno. Během večeře jsme si dobře popovídali, bavil mě svými historkami se zákazníky, tak jsme se i zasmáli. Pak jsem mu pomohla s nádobím a chtěla se jít obléknout.
„Hodíš mě prosím domů,“ zeptala jsem se, „už jsem vážně po dnešku zralá na spaní.“
„No, rád bych…“ otočil se ke mně čelem.
„Ale?“ neodpustila jsem si. Vykročil pomalu ke mně, ucouvla jsem dozadu.
„Jsou tu dvě malé skutečnosti…“
„A to?“
„Jedna věc, je ta, že už jsem požil, jak sis jistě všimla.“
Nevěřícně jsem zůstala koukat a nezmohla se ani na slovo. Měl pravdu, kolik jsme toho při večeři vlastně vypili?
„No a další, která měla zaznít asi jako první, je ta, že nechci, abys odešla.“
Po všech těch slovech se znovu přiblížil. Ucouvla jsem ještě o jeden krok a zachytila se o židli. Rychle jsem se otočila zády a poodešla bokem. Nahrál to celé. Už dopředu věděl, co udělá. A co já? Mám se zlobit, že to zkouší? Nakonec se mu to povedlo, ne? A vlastně proč ne? Vždyť ani mně není lhostejný!

Otočila jsem se zpět k němu a zvedla hlavu, abych se mu podívala do očí. Poznala jsem, že znejistěl a to rozhodlo. To že si přestal být jistý, mě přesvědčilo.
„Zůstanu.“
Jedno jediné slovo stačilo, aby se mu po tváři rozběhl zase ten nádherný úsměv.
Dvěma kroky byl opět u mě. Oběma rukama mi zajel do vlasů, přitáhl si mě a zlehka se přitiskl na mé rty. Pootevřela jsem ústa a maličko mu vyšla jazykem vstříc. Naše zkoumání brzy přešlo ve vášnivější líbání. Nenechavé ruce obou z nás navzájem zkoumaly své protějšky, zatím stále zahalené župany.

„Strašně tě chci ochutnat,“ slyšela jsem šepot u ucha.
„Já tebe taky!“ odpověděla jsem
.„Tak pojď se mnou,“ vzal mě opět za ruku a vedl domem dál, až k ložnici.
Zastavil až u letiště, přitočil se ke mně a pomalu rozvazoval pásek županu. Jen co jej povolil a on zůstal viset, se strany rozevřely. Oběma rukama pod něj zajel, chytil v pase a přitáhl blíž k sobě. Držela jsem jej za paže, zatímco se hlavou opět skláněl k mým rtům. Projel jazykem ústa a já mu netrpělivě vyšla vstříc. Naše jazyky kolem sebe zakroužily, dotýkaly se a vzdalovaly, aby se vzápětí znovu sešly a pokračovaly v tom nekončícím vášnivém polibku. Kolena se mi lehce podlamovala pod náporem vášně.

Když jsme na chvíli zvolnili, sjela jsem rukama mezi naše těla. Toužila jsem se přitisknout na jeho holé tělo, ale župan, který měl stále na sobě mi v tom překážel. Zvolna jsem rozvázala uzel a rozhrnula cípy od sebe. Zajela jsem dlaněmi dovnitř k tělu, přitiskla se a  tváří se opřela o něj. Se zavřenýma očima jsem vdechovala a vychutnávala si jeho vůni. Když jsem je otevřela, přímo přede mnou se napínala v tempu tlukotu srdce krční tepna. Políbila jsem ho na ni a zůstala tam. Jeho tep klepal po mých rtech a přecházel až do mě.

Najednou jsem byla na chvíli nohama ve vzduchu. Ale byl to okamžik a vzápětí jsem ležela na posteli, vlasy rozhozené kolem hlavy.
Martinovy nenechavé ruce tiskly a laskaly prsa, v jejíchž středu se stavěly a vystavovaly na obdiv bradavky. Na chvíli se k nim sklonil, vsál je do úst, lehce zuby skousl a jazykem po nich přejížděl. Cítila jsem, jak se mi tělem žene rozvášněný tok emocí, až dolů do podbřišku, až dolů k vlhnoucí lasturce. Tiše jsem zavzdychala tou krásou, která prostupovala tělem.

Nechtěl se však zdržet jen na jednom místě těla, po chvíli opustil prsa a něžnými polibky se přesouval přes bříško. Jeho vlasy mě lechtaly po kůži. Zakroužil jazykem kolem pupíku a pak přímou čarou sjížděl dál dolů. Cítila jsem horký dech odrážející se v klíně a prsty, které mě hladí v nejintimnějších místech.

Ústy se stále věnoval klínu, ale jedním prstem už přejížděl po čárce, po rozevírající se štěrbince vydávající svou vlhkost. Kundička se pod jeho doteky rozevírala jako vchod do tajné místnosti. Přesunul se přímo mezi stehna, do rozkroku. Tam jazykem nejdřív několikrát za sebou projel celou mušličku od studničky až k vrcholku. Pečlivě slízával všechen prozatím nahromaděný nektar.
Nemohla jsem se pod tím lízáním udržet a z hrdla mi unikaly polohlasné steny. Ale to nebylo nic proti tomu, když se přesunul hbitým jazýčkem na vrcholek rozevřené lasturky, kde se mu už nabízela perlička, toužící po polaskání. I přes ni několikrát jen tak přejel, pak ji nasál mezi rty a laskal jen její vrcholek.

To už nebyly jen polohlasné steny, co mi vycházelo z úst. Tělo se mi začínalo třást, počínající vlnobití se šířilo do celého zbytku těla.
Tady většina mužů vždy skončila a šla do útoku. Ne však Martin. Nejprve dvěma prsty zajel do zaplavené dírky, projel ji pořádně několika tahy a vzápětí přidal k těm dvěma, ještě třetí. Nepřestával se věnovat jak poštěváčku, tak i pochvičce. Přímo jsem vzlykala nad tím nádherným orgasmem, kterým mě provázel. Tělem mi probíhalo vlnění prožívané extáze, připadala jsem si jako na horské dráze. Pochvička se stahovala v pravidelných intervalech kolem Martinových prstů. Každé zasunutí i vysunutí provázelo mlaskavé ozvučení. Takhle mě ještě nikdo k vrcholu nedostal. Dostávala jsem se do rozpoložení, kdy odešla veškerá kontrola nad tím, co dělám, co říkám.

„Už pojď, vraž ho tam, strč ho dovnitř,“ slyšela jsem svá slova. „Vyšukej mě, pořádně!“
Nikdy jsem takhle nemluvila!
„No tak, nečekej…“

Martin se nadzvedl, shodil z ramen župan. Přiložil a zakroužil ztvrdlým ocasem po ústí už předtím protahované pochvičky. Zajel do ní…
Povytáhl jej ven a znovu pomalu zajel. Byla jsem nepříčetná z těch pomalých pohybů. Zvedla jsem nohy a obtočila je kolem jeho těla. Nadzvedla jsem se tím a chtěla přirážet do protisměru. Nechtěl to tak. Chytil mě v bocích a mé pohyby zastavil. Pokračoval sám ve svém zpomaleném tempu.

Pozoroval mě, jak se pod ním vzpínám v prožívaném orgasmu. Teprve po nějaké chvíli postupně zrychloval a hlavně přirážel rázněji. Svým ocasem mě dokonale vyplňoval. Cítila jsem každý pohyb, každé zavrtání. Žaludem se otíral o bránu rozkoše. Naše vzdechy a hekání přidávaly na hlasitosti. Už jsem ztrácela sílu, tak dlouhý orgasmus mě vyčerpával. Stěny pochvičky si stále udávaly svůj rytmus. Každým zásunem, každým přiražením, přiživoval a prodlužoval jejich život.

„Vydrž se mnou,“ zvolal Martin najednou, „ještě chvíli se mnou buď! Nenech mě samotného!“
„Ano,“ vydechla jsem a z posledních sil se k němu vypjala. „Budu, jsem tu!“
„Už to bude, ano, jen chvíli…“
Jeho vzrušený hlas ve mně znovu probouzel živočišnou vášeň.
„Jo, stříkej, stříkej do mě…“ vykřikla jsem.
Ale to už přirazil snad nejhlouběji za celou dobu a já opravdu pocítila, jak mě zaplavuje v několika střicích horké semeno. Ještě dvakrát takhle přirazil a zůstal uvnitř. V tom hřejivém teplém hnízdě.

Přitáhla jsem jej na sebe, naše těla se k sobě přilepila, oba jsme hluboce a hlasitě oddechovali. Něžně jsem ho hladila po zádech a vlasech.  Zvedl hlavu a přitiskl se polibkem na rty. Jemně jsem je olízla, ten polibek byl dlouhý, něžný a jemný. Byl jako poděkování.

Když ze mě Martin vyklouzl, vzal mě do náruče a přetáhl přes nás peřinu. Ospalým pohybem jsem ho pohladila po tváři a oba jsme za chvíli oddechovali, tisknouce se jeden k druhému.