Tajemný návštěvník

Na krajinu se snášela noc a v chalupách havířské osady u Jeronýmova dolu se zhasínaly svíce, měli-li chudí obyvatelé vůbec nějaké.

„Kubo, Mařka zase obtěžkala. Kdy já se dočkám?“ Vojtěška se vyčítavě zadívala na manžela.
Ten jen vzdychl. Měl ženu rád, ale havířina byla těžká robota. Deset hodin kutání tvrdé horniny ve vlhku a tmě a výdělek prachbídný. Akorát tak, aby nepomřeli hlady. S dítětem by bylo vše ještě horší. Jenže Vojtěška měla pravdu. Rodina bez dětí, to je proti Bohu. Už tak ho pokouší, když se milují častěji, než káže pan farář a z čiré radosti pro naplnění touhy a prožívanou slast!

Kuba se vztyčil za stolem, beze slova povalil ženu břichem na stůl, jako by byla pírko, vykasal ji suknici a údem, jen taktak tuhým pro zasunutí, do ní prudce vnikl.
„Ahhh, Kubo… ne… tak… zhurta,“ vyjekla Vojtěška. Nebyla připravena, a tak to zabolelo.
Kuba nedbal jejího protestu, přirážel prudce a zuřivě, ocas v pochvě nabyl objemu, tření zesílilo, vlhkost také a přírazy začaly být příjemnějšími.

Jak milování s ženou měl rád, v poslední době měl hlavu plnou starostí a neužíval si to tak. Přirážel prudce, aby se rychle odbavil.
„Ah… ahh… dobrý Bože,“ sténala Vojtěška, když cítila v lůně rozlití semene. Kuba z ní vyjel, shrnul jí vykasanou suknici, odpotácel se na lože a téměř ihned usnul.

Vojtěška vzdychla, ještě musela poklidit sednici, ulehnout na lavici u kamen a doufat, že dnes snad již… pokolikáté již si to myslela. Vždyť je to rok, co se vzali a odešli sem za štěstím, bohatstvím, rodinným životem. Nic z toho se zatím nenaplnilo. Tiše se rozplakala.

***

Bylo ještě šero, když Kuba vstal, oblékl si kutnu, pojedl řídkou polévku, skrojek chleba a vyrazil na šachtu. Kutali již kolik sáhů pod povrchem, ve tmě, jen za svitu lojových svící. Vlašský předák Pittomio určil směr kutání, kde údajně je žíla nejmocnější.

Kuba jen pokrčil rameny. V jeho znalosti a zkušenosti moc nevěřil. Zrovna před měsícem se propadl strop jakési podzemní jeskyně a Dieter a Rolf se zřítili kamsi do neznámých hlubin. Už je nenašli. A kutat je tam poslal Pittomio. Místo bohatství našli smrt.

A tak v podzemí těžká práce, doma mladá žena, hlad a všudepřítomná bída.

***

Druhého dne v podvečer kdosi zaklepal.
Kuba otevřel a na zápraží stál urostlý muž v šatech zdůrazňující vyšší stav, ale nebyl to šlechtic. Opodál stál osedlaný dobře živený kůň.
„Pochválen buď Ježíš Kristus. Dobří lidé, je možné u vás přenocovat? Jsem poutník a nestihl jsem dosáhnouti špitálu bratrů Benediktýnů, kde bych hlavu složil,“ řekl muž a pousmál se.

Kuba byl záhadným návštěvníkem zaskočen. Muž se choval slušně a vyzařovala z něj jakási autorita, že ani nijak neprotestoval.
„Jistě, pane, ale zde je chudý příbytek. Jsem jen prostý havíř… snad předákův dům jest pro vás vhodnější…“ blekotal Kuba a přitom ustupoval, aby neznámý mohl vstoupit.

Ten vešel do sednice, Vojtěšce mírným úklonem hlavy naznačil pozdrav, že jen zrudla a rozpaky nevěděla co dělat, a tak ukázala na židli a lemem sukně otřela sedátko.
„Prosím, pane…“
„Jmenuji se Václav. Jak pravím, jsem poutník, jinak syn formana a otcovo neustálé pachtění se za obchody mě znechutilo, že vyrazil jsem projít zem a najít sobě vhodnější živobytí. Rozhodně tu nechci spáti zadarmo,“ usedl a položil na stůl stříbrnou minci.
Kuba ji opatrně zvedl a prohlížel, pak předal Vojtěšce, která na ni hleděla s obdivem. Nikdy takový peníz neviděla. Asi to má velkou cenu, usoudila, když viděla manželův úsměv, a tak ho napodobila.

Ke spaní vzácnému hostu vyhradili postel, jedinou, co v chalupě měli a oba se vytratili ven do seníku. Noci už nebyly teplé, ale v objetí a v trošce sena to nějak přečkají. Za ten stříbrňák to jistě stojí.

***

Ráno se Kuba vytratil a neznámý ještě spal. Vzbudila ho Vojtěška s omluvou, že musí vařit a prát a prostě… vše co je potřeba.
„Račte si přát k jídlu, pane… ehm… Václave? Jen chlebovou polévku mohu nabídnout. Nemáme takřka ničeho jiného… jsme chudí,“ brebentila a Václav ji zadržel.
„Za tento peníz,“ vytasil z váčku další stříbrňák. „Dostane se pečeně, chléb a pivo. Kde je tu nejbližší šenk?“
„Mám ti posloužit?“ nechápala Vojtěška.
„Je na rozcestí… tam,“ ukázala rukou směr.
„Ne, zajedu si tam sám. Vždyť přenocovat jsem chtěl, nic více,“ děl muž, usedl na koně a odcválal.

***

Šenk „U hrabavého kuřete“ byl ráno tichý a prázdný a šenkýř byl nabručený nad časným hostem. Nabízený stříbrňák mu vrátil úsměv do tváří a hnal ženu a dceru do práce, aby pána uspokojily.

„Jsem Apolena,“ usmálo se plavovlasé děvče, dcera šenkýře, když položila na stůl ošatku s chlebem, plátky nakrájeného sýra a teplou medovinu. Dělala to dovedně tak, aby dala najevo, co jiného, krom jídla, může nabídnout a muž se usmál.
„Jsi hezká a šikovná… zač by bylo potěšení s tebou?“
„Dva stříbrňáky, pane. Ale až večer. Přes den musím býti s matkou v kuchyni,“ usmála se Apolena a odkráčela, svůdně kroutíce boky.

Muž dojedl, pochválil jídlo a s příslibem, že se možná na noc vrátí, usmál se na Apolenu a odjel.

***

Vojtěšku velmi překvapilo, když muž před polednem znovu se zjevil před jejich chalupou. Sousedky zvědavě pokukovaly, kdo se to zastavil u Kuby, ale hned se rozutekly, sotva muž přísně pohlédl jejich směrem.
„Zase ty, Václave? Co… tu… děláš?“ znejistěla Vojtěška, vědoma si své samoty.
„Jel jsem se jen najíst. Směr mé cesty je tam,“ ukázal na opačnou stranu.
„Ach tak… ano, k městu je to tamtudy,“ souhlasila Vojtěška.
Muž sesedl a sedl si do trávy.

„Pozveš mě na jídlo? Zaplatím ti,“ pohlédl na ni.
„Další střibrňák?“
„Nejen. Záleží na dohodě.“
„Dohodě?“
„Pojďme dovnitř,“ pobídl ji muž a zašli do sednice. „Pověz mi více o svém životě. Zajímá mě to, všechno.“

Vojtěška ho chtěla odbýt, ale muž byl zvláštní, že k němu cítila důvěru a celá se mu otevřela… jako každá žena, potřebovala se vypovídat.
„Máš těžký osud,“ řekl Václav. „S tím ti nepomohu, ale co tohle?“
A na stůl položil stříbrňák.
„Ach, Václave! Co si za to žádáš?“
„Milostnou chvilku s tebou. Jsi velmi smutna, chci tě poveselit.“

Vojtěška znervózněla. Jejím manželem byl Kuba a ona nikdy s jiným mužem nebyla. To je přece hřích. Jen sezdaní lidé se mohou milovat… Ale co ty stříbrňáky? Pomohou jim z chudoby za pár prchavých okamžiků s Václavem, který ji i tak trochu přitahuje?

Cítila, jak ji zezadu objímá rukama přes prsa. Stiskl je a tělem jí projela elektrizující vlna slasti i studu. Nikdy jí cizí muž nesáhl na prsa.
„Jsi krásná,“ slyšela a celá tála. Tohle už dlouho neslyšela.

Jen v košilce vklouzla do lože a Václav za ní. Svlékl ji donaha, líbal, laskal a hladil její hezké jen trochu více hubené tělo. Prsa ale měla plná, dost velká k její postavě a bradavky jí trčely dopředu jak rotunda na kopci Říp.
„Ano… ach ano… vstup do mě… prosím,“ drmolila Vojtěška zcela v zajetí slasti.
Václav na ni nalehl, vnikl do ní a v několika přírazech byl v ní až po kořen.
Rytmické pomalé přirážení zvedlo v ženě vlnu rozkoše, jak dlouho nepoznala tak mazlivý přístup. Poslední dobou to Kuba odbýval a rozhodně ji při tom nelíbal a nemnul a nelaskal prsa jako nyní Václav.
Také musela přiznat, že se jí líbil i jako muž. Měl chlupatou hruď, byl urostlý a svalnatý a měl… dole… silnější výbavu. Tou jí právě raboval zahrádečku a bylo to opravdu slastné orání. Klín jí čvachtal uvolňovanou rozkoší a Vojtěška mu byla zcela poddána a oddána.
„Ah… ah… já… já… již… ooááááh,“ vzepjala se pod vlnou vrcholné rozkoše a vzápětí cítila záškuby, jak do ní uvolňuje svoji mízu.

Václav zůstal ještě ležet, zatímco Vojtěška se rychle oblékla a věnovala se zanedbaným domácím pracím.

Než den postoupil k večeru, vzal si ji Václav ještě jednou.
Vojtěška klečela na loži, Václav stál na zemi a vnikal do ní zezadu. Vniknutí to bylo hluboké, jiný směr tření slastný a hlavně, opětovně to bylo dlouhé. Václav nikam nespěchal, vysouval úd skoro celý ven, aby přírazem zajel do ní až po kořen. A zas a zas. Opět se zezadu rukou věnoval jejím prsům, mnul je a podebíral, až ji pevně chytil v pase a rychlými a prudkými přírazy ji naplnil životodárnou mízou.
Vojtěška byla opět na vrcholu blaha a s ruměncem ve tváři pojala hříšnou myšlenku, že styk s tímto cizincem byl lepší než s manželem. V poslední době určitě.

Václav nakonec odjel, když odmítl pozvání ke skromné večeři a opětovné přespání.
„Věnuj se a miluj svého muže. Buďte spolu šťastni,“ zavolal, když nasedal na koně a Vojtěška ještě dlouho za ním v zamyšlení hleděla.

***

Václav přenocoval v šenku „U ulomené šišky“ na kraji hustých, ještě panenských lesů.
Na noc si netroufal lesem projíždět a i sám krčmář ho od toho zrazoval.
„Cesta je plná výmolů, kůň si zlomí nohu, ty vaz a také jest tam kdejaká vyvedená cháska, proč zbytečně přijít o svůj život. Zde ti bude lépe.“
„Já vím,“ usmál se Václav. „Zaplatím za přespání a více toho vypiju a sním.“
„Tak jest, pane,“ smál se krčmář. „Ale abys neřekl, dva žejdlíky piva jsou zdarma. A mám zrovna dobrou várku. Mniši z Dobrotínského kláštera se vyznají.“
„Proto jsou tak pupkatí, říká se, že z piva,“ řekl Václav a obrátil list. „A co ti lapkové z lesa, proč je vrchnost nepochytá?“
„Jsou to jen pobudové… každý rytíř si s nimi hravě poradí. Oni útočí hlavně v noci na osamělé poutníky, nebo formany co spěchají domů. Ve dne si moc netroufají. Uvidíš sám, že zítra zdárně dojedeš do města.“

S příchodem noci ještě Václavovi nabízela služby pihovatá sklepnice, ale nepochodila. Václav se v komoře zavřel na závoru a spal tvrdě až do rána.

***

Cesta lesem byla dlouhá, ale ne nekonečná. Na jejím konci však Václav zastavil koně, seskočil a ukryl se v křoví u cesty. Na cestě stál povoz a dva lapkové právě odvlékali zmítající se mladou dívku kamsi do lesa. Nikde kolem neležela žádná mrtvola. Že by dívka cestovala krajem sama? To bylo hodně nezvyklé, až podezřelé a Václav trojici zpovzdálí sledoval.

Muži byli opravdu jen nějací pobudové a zjevně si chtěli s dívkou užít. Přivlekli ji do svého doupěte, mručeli a na něčem se dohadovali. Asi, kdo bude první.
Jeden muž s dívkou zmizeli Václavovi ze zorného pole, pak uslyšel dívčin výkřik a nějaké výhrůžky jako „mlč, doroto,“ nebo tak nějak.
Křik zesílil a Václav už chvátal na pomoc. U pasu tasil malou dýku a vrazil do tábora. Stojícího muže skolil bodnou ranou do krku. Ten jen chroptěl a drže se za krk, mezi prsty mu vytékala krev z prořízlé tepny, až se svalil mrtvý k zemi.

Druhý ležel mezi roztaženýma nohama bránící se dívky a prudkými přírazy pánve ji znásilňoval, nebo se o to pokoušel.
Toho se Václav zbavil bodnutím do zad, mrtvolu svalil z dívky, která si rychle shrnovala suknici a překryla si rukou roztrženou košilku s odhalenými prsy.
„Již volná, děvče,“ děl Václav a pootočil se, aby se dívka necítila zahanbeně.
Ta se chvíli dávala dohromady, až se otázala.
„Kdo jste, pane. A kde jste se tu vzal?“
„Jsem Václav, syn formana, nyní poutník na zkušené. Zahlédl jsem tvé přepadení a jdu po stopách těch lotrů tě osvobodit. Zdá, že jsem přišel pozdě.“
„Ne. Naštěstí mě nestihl zhanobit. Moc ti děkuju. Jsem Kordula, dcera…“ dívka se zajíkla.
„Ano?“
„Poříčského kata Maximiliána. Vlastně bys ani neměl být v mé blízkosti. Lidé se nás straní, a tak…“
„Třesky, plesky,“ usmál se Václav. „Já se tě neštítím, ani nestraním a ti lumpové také tebou nepohrdli. To jsou všechno jen řeči. Přitom za vámi tajně chodí pro radu, byliny a otec jistě umí rovnat zlomeniny…“
„Ano. Umí a přitom místo bránou musí chodit katovskou branku v hradbě, své místo v kostele i šenku a žijeme stranou lidí ve městě a veřejně se s námi nikdo nebaví.“
„Pojď, Kordulo, doprovodím tě domů.“
„Nemůžeš, jsem nečistá!“
„A dost! Pro mě jsi moc pěkná dívka, jako každá jiná. Doprovodím tě domů, neboť jsem tak rozhodl a nechci, aby tví rodiče pro tebe truchlili.“

Kordula pokrčila rameny, na cestě usedla na povoz a s Václavem cválajícím po boku pokračovali do Poříče, do místní katovny.

***

Kat Maximilián a jeho žena Gerta byly po vyslechnutí záchrany dcery šťastní a rozpačitě zvali Václava do svého skromného příbytku, ale ten jejich rozpaky uťal.
„Už jsem řekl Kordule. Nejste pro mě nečistí, ale řádní a počestní křesťané. Rád s vámi pojím z jedné mísy,“ a vstoupil dovnitř.

Nuzná chatrč zvenčí se zevnitř vyznačovala jistým přepychem. Kat byl zámožným člověkem a mohl si leccos dovolit a dopřát. Jen se s tím neměl komu pochlubit. Václav mu vše pochválil, poté i jídlo hospodyně, až se Gerta zarděla a večer probíhal v příjemném družném hovoru.

Když nastal čas spaní, řekl Maximilián.
„Městské brány už jsou zavřené, ale Kordula tě provede katovskou brankou k šenku, který vlastní můj vzdálený příbuzný. Nikdo o tom neví a ten tě u sebe ubytuje. Pro hosty ode mě má vždy čistou houni i slamník. Vyspíš se náramně. Koně nech zde, postarám se o něj. Souhlasíš?“
Václav se rozloučil a Kordula ho zavedla do zmíněného šenku, až do pronajaté komůrky v podstřeší.
Václav se chtěl rozloučit a dát jí stříbrňák, ale dívka se před ním náhle svlékla donaha a ulehla do lože.
„To je odměna za záchranu i to, jak jsi se k nám choval. Jsme opravdu nečistí a lidé se nás štítí. Není to lehký život. I já se mohu provdat jedině za kata. Ty nejsi jiný, ale dnes to není o vdavkách, ale o odevzdání se tobě. Chceš-li mě vůbec.“

Kordula se usmála, když viděla, že se Václav svléká a přistupuje k ní. Úd se mu pozvolna napřimoval, jistě po ní touží a ona mu předvede vše, co v milostném konání zná a dovede…
Václav byl překvapen, když se mu sklonila k pasu a jeho ocas vzala do úst a začala sát. Zažíval to poprvé a bylo to velmi slastné. Pohyby hlavou a sevřenými rty po tuhém ocasu skoro v celé délce byly plny rozkoše. Odvážil se a dívku zaujatou sáním pohladil po ňadrech. Neměla je velká, zato hezky kulatá a pevná. Mezi stehny se tkvěl černý kožíšek klína a dívka měla mladou hladkou snědou pleť, opravdu k pomilování.

Když dosála ocas k pořádné tuhosti a ulehla na záda s roztaženými nohami, nebyl nikdo, kdo by jí odolal. Václav na na ni nalehl, vnikl do ní a hned začal rytmicky přirážet.
„Ano… ano… jsi… silný… tvrdý… ooch… anooo,“ sténala a zalykala se Kordula slastí a objímala ho rukama a hledala jeho rty k líbání.
Během vášnivého spojení se Kordula ocitla nahoře, zvedla se a na ocase začala odsedat. Pro Václava opět něco nového. Další vlna nových slastných pocitů. Ocas neměl nijak nadprůměrný, ale mladá dívka byla docela úzká, takže tření bylo silné.
Jak se na něm pohybovala, věnoval se jejím prsům, mnul je a mačkal a dívka sténala prožívanou rozkoší.

Pak už jen cítil, jak do ní stříká, dívka poskakuje na ocase stále rychleji a ve svém vrcholu na něj padá, aby posléze se svezla z těla vedle něj a společně tak usnuli.

***

Ráno byl v loži sám a před šenkem stál jeho kůň.

„Hned po otevření bran ho přivedla Kordula. Nemáte je prý už navštěvovat, ale děkuje za vše,“ řekl mu šenkýř a dodal. „I já za ně. Maximilián není z katovské rodiny. Pocházíme od Kutné Hory a jsme bratranci. Maximilián se jednou připletl k jakési exekuci, kde soud neměl kata a protože neviděl problém pověsit tři otrapy na strom, přihlásil se a oběsil. Dostal zaplaceno, jenže soud ho pozval k další exekuci a jelikož se osvědčil, stal se katem a tím ovšem opovrženým člověkem… Oženil se s Gertou, dcerou brněnského kata, doučil se, co neuměl a nyní je katem i s glejtem. Rodina ho zavrhla, jen já se s ním občas vídám a jsem dál jeho příbuzným. Vzhledem k mé živnosti ovšem tajně.“

***

Václav dál pokračoval ve své cestě, až jednoho večera dorazil na výstavný statek.
Majitel byl nerudný muž, který se uvolil poutníka ubytovat, až po zaplacení tří stříbrňáků. Čistý šat a dobrý kůň ho nezaujaly, peníze ano.

„Přespíte v čeledníku. Moc se tu neokounějte, je tu plno práce. Kdybyste přidal ruku k dílu, nebyl bych proti.“
„Jak si přejete, pane. Můžu pomoct,“ řekl Václav a muž se ušklíbl.
„To rád slyším. Tamhle Martin ti řekne, co a jak.“

***

Při večerním jídle před čeledníkem si k Václavovi přisedla celkem hezká děvečka.
„Jsem Bětka a ty?“
„Václav, vandrovník, jinak syn formana a otcovo neustálé pachtění se za obchody mě znechutilo, že vyrazil jsem projít zem a najít sobě vhodnější živobytí,“ odpověděl Václav naučenou větu a Bětka se dál neptala. Její svět byl malý, uzavřený a touha po vědění pražádná.
„Všimla jsem si tvého měšce… je naditý. Tvůj otec je asi bohatý.“
„Hmm. Matka tak rozhodla. Když už chci vandrovat, tak ne o hladu. I koně mám… cestuje se mi dobře.“
„Tak já ti něco řeknu. To tvoje bohatství by někomu mohlo být trnem v oku a mohl by zatoužit si ho přivlastnit. Tady jsi ve špatném domě. Pán o něčem podobném již jistě uvažuje!“ řekla Bětka vážně.
„Váš pán?“
„Angolt Weismann se jmenuje. Drží nás tu jako otroky a má nad námi veškerou moc,“ pokračovala dívka a v oku se jí zaleskla slza.
„To přec není možné. Nejsou už žádní otroci,“ podivil se Václav.
„Nic nevíš, tak mlč. Pán není sám, mezi čeledí má své špehy a všechno ví. K ruce má pár chlapců a ti konají, co přikáže.“
„A ženy?“
„My? K čemu je pánovi poddaná? Víš to sám nejlíp… Sloužíme mu nejen venku, ale i v loži. Kterou si vybere, tu má. Nechci o tom mluvit,“ odvětila Bětka. „Přišla jsem tě jen varovat!“
„Děkuji,“ hlesl Václav a jal se přemýšlet. Pokud ho muž chce skutečně zlikvidovat, již ho ze dvorce odjet nenechá. Brána už je stejně zavřená a kůň odsedlaný v maštali.

Všiml si malého chlapce. Ten určitě nepatřil mezi pánovy špehy. Přivolal ho, ukázal mu stříbrňák a zeptal se, jak se nepozorovaně dostat z čeledníku ven? Určitě zná nějakou skulinu.
Chlapci zasvítily oči.
„Jistě, pane. V podstřeší v zadním rohu zatéká a prkna jsou shnilá a uvolněná. Dá se tamtudy prolézt a seskočit na zem. Není to vysoko. Zpátky se dá vylézt spárami mezi kameny.“

Václav se usmál, chlapec dostal stříbrňák a přátelský štulec, aby se o rozhovoru nikde nezmiňoval a šel si to místo prohlédnout. Opravdu bylo snadné dostat se ven.
Pak se potuloval po dvoře a snažil se zachytit a pochopit uspořádání místností v panském domě. Asi to bude stejně jako všude jinde, usoudil.

***

Nastala noc, když se u Václava zjevila Bětka a horkými rty ho začala líbat.
„Pojď… chci tě… pomiluj mě… budu tu s tebou… tak si na tebe nikdo netroufne… podívej,“ rozhrnula si košilku a nabídla mu svá prsa. Pevná a velká, tak akorát na její dobře stavěnou postavu.
Václav se poddal jejímu laskání a vnímal jak mu rukou vniká do nohavic, uvolňuje ocas ven a honí. Ztvrdnul mu skoro okamžitě. Bětka si začala vyhrnovat suknici, když vrzly dveře, zazářil svit lucerny a ozval se ostrý hlas.
„Bětko, kde seš, ty mrcho!? Vylez!“
Bětka se bleskurychle přistrojila a poslušně předstoupila před muže. Byl to čeledín Janek, jeden z pochopů pána.
„Hm… už si chrápala, co? Nebo někoho oblažovala? Pán si tě přeje vidět. Prý jsi moc mluvila s tím vandrákem… tak pojď!“ pokynul jí.

Bětka šla jak na porážku a sotva odešli, vylezl Václav ke krovu a vylezl ven.
Oběhl stavení a podařilo se mu dostat se oknem zezadu do komory panského domu. Byla to spíž. Tiše otevřel a vyklouzl na chodbu. U dveří sednice se zastavil a naslouchal.

Sedlák zrovna láteřil, pak někomu řekl, aby šli a když klaply dveře, muž znovu spustil na Bětku vodopád nadávek, až najednou vše utichlo. Co se děje? Vždyť nikam neodešli…
„Ach… ach… to… bolí!“ ozvalo se najednou bolestné zasténání.
„Mlč, doroto a drž pánovi… jo… máš tu kotelnici hezky úzkou… he, he,“ odvětil muž a zjevně Bětku souložil.

Václav na nic nečekal a vrazil dovnitř. Bětka ležela břichem na stole a muž do ní vnikal zezadu, ale ne do klína, nýbrž do zadku! Teda obzvlášť nechutným a hříšným způsobem!
Václav ho ranou pěstí srazil na zem, ale muž byl drsný a silný soupeř. Bětka zděšeně sledovala ten pěstní souboj, jež neměl vítěze, až pán nešťastně zakopl a Václav mu o hlavu rozbil hliněný džbán a tím ho dorazil. Naštěstí ho nezabil.
Zvedl bezvládné tělo, usadil na židli a svázal řemeny.

Do sednice vrhli čtyři pacholci, ale zjevně nevěděli, co činit. Jejich pán byl svázaný na židli a u krku mu ten vandrovník držel dýku. V rohu byla schoulená plačící Bětka.
„Podříznu ho jak podsvinče!“ vyhrožoval Václav. „Odložte zbraně!“
Pacholci rozpačitě odhodili sekeru, jakýsi zrezivělý mečík, velkou dýku a oštěp se zkráceným ratištěm. Hledali ho v čeledníku, nenašli a on tu zatím napadl a přemohl jejich pána!
„Co… chcete… udělat?“ opovážil se jeden z pacholků k otázce.
„Propustím ho, když mi osedláte mého koně, do vaku jídlo a otevřete bránu,“ děl Václav pánovitě a pacholkům nezbylo než poslechnout.

***

Na dvoře se sešli všichni obyvatelé. Z uctivé vzdálenosti sledovali, jak Václav vleče jejich probraného pána se svázanýma rukama za zády a páskou přes ústa ke koni. Vyšvihl se do sedla a ukázal na Bětku.
„Ty. Pojď sem!“
„Ííííí… co to děláš?“ vypískla, když ji prudce vytáhl k sobě nahoru.
„Myslíš, že tě tu nechám těm zvířatům?“ šeptl jí Václav do ucha a pomalu se krokem rozjel k bráně a klopýtající muž na laně za nimi.

Za branou si muže přitáhl k sobě a pohlédl mu do očí.
„Možná se ještě uvidíme! Ale to už nebudu tak shovívavý!“ a prudkým kopem nohou do obličeje ho odhodil do strany a pustil provaz ruky.
„Převezměte si svého pána,“ křikl na čeleď a prudce se rozjel vpřed.

„Kdo opravdu jsi?“ užasle vydechla Bětka, ale když Václav mlčel, pevně ho objala, hlavou se mu opřela o hruď a cítila se šťastná.

***

Po několika dnech putování dojeli do hlavního města království. Bětka, neuvyklá jízdě na koni toho měla právě dost. Václav ji zavedl do šenku, kde vysypal na stůl hrst stříbrňáků.
„Tuto dívku zde ubytovávám na několik dní, včetně jídla. Ručíš mi hlavou za to, že ti neuteče.“
„Jak to mám zajistit, pane?“ kroutil se šenkýř.
„To je tvoje věc. Peněz jsem ti dal víc, než je obvyklá cena,“ houkl Václav pánovitě.
Pak se otočil na Bětku.
„Několik dní to tu vydrž. Já se vrátím. Nikam neodcházej. Pak se vše dozvíš.“
„Já už vím kdo jsi. Tys…“ vyhrkla Bětka.
„Pššš. Uvidíme se,“ špitl Václav a vtiskl jí polibek na ústa.

***

Český král a římský císař Václav, toho jména pátý, rodové dynastie Luceků von Emburk von Groussherzogtum zasedl k poradě se svými rádci nad číší vína zvoucí se Bushek von Welharticz, na počest známého pěstitele vína a sdělil jim, co při své utajované cestě královstvím viděl a zažil.

„Chudobu i bohatství jednotlivých lidí nezměníme. Jde ale o celkovou podporu řemesel, těžby rud, klučení lesů, pěstování obilí… zkrátka aby vzkvétala celá země. Jsou zapadlé vísky, malé hornické osady, kde lidé sotva přežívají. Toto se musí změnit,“ kázal král.

Moudří mužové rokovali celé hodiny a poté se rozešli do skriptoria to vše sepsat na pergameny. Král uměl číst a psát a hodlal si vše ještě před vyhlášením nařízení znovu řádně prostudovat.

***

Druhého dne se král, opět inkognito, vypravil do šenku „U zlomené loukotě,“ kde narazil na Bětku, čile zde obsluhující hosty a vypadajíce zcela spokojeně.
„Vidíš, pane, neutekla vám. Naopak, sama mě žádala o nějakou práci,“ hlásil mu šenkýř spokojeně. Hezká holka k obsluze vždy znamená více hostů.
Bětka radostně vypískla, sotva Václava spatřila a bez ohledu na lidi v šenku mu skočila kolem krku a celá se radostí rozplakala.

Pak se přesunuli do komory v podkroví, kde si mohli v klidu popovídat.
„Říkala jsi, že víš, kdo jsem,“ otázal se Václav. „Kdo tedy?“
„Jsi Volek Kucmoch z Třásně,“ řekla Bětka. „Tam na statku ses zachoval jako rytíř a vystupování šlechtice nezakryje ani obyčejný kabátec a pohádka o vandrování. Tys majitel sousedního panství na cestách a zabloudil´s náhodou na náš statek. Služebná holka by ti posloužila k pošpásování a ráno bys jel bys dál, kdyby…“
„Nejsem ten, koho myslíš, ale nechme to tak. Jsem majetným, to ano a můžu pro tebe leccos udělat,“ řekl Václav. „Můžeš kupříkladu mít vlastní chalupu a korec polí. Sloužit můžeš i na Královském hradě, řekni si sama.“
Bětka se dlouho nerozmýšlela.
„Na život služky panstva bych si nezvykla. Mít vlastní chalupu… no, ale nemám muže. Sama bych hospodářství nezvládala. Ty si mě taky nevezmeš, takže… co kdybych zůstala tady v šenku? A ty bys mě tu občas navštívil. Se šenkýřem už jsem skoro domluvena, záleží jen na tobě.“
„Na mně? Odvedl jsem tě od toho bídáka Weismanna, ale nehodlám ti do života dál mluvit. Rozhodla ses sama,“ pousmál se Václav. Jen jedno přání mám. Dokončeme to, co jsme začali v čeledníku.“

Bětka zrudla, ale začala si zvolna svlékat, až byla nahá a Václav také. Nato se k sobě přivinuli splynuli v dlouhém vášnivém líbání.
Václav se s ní dlouho nelaskal, nalehl jí mezi rozevřené nohy a tvrdým ocasem do ní pronikl. Bětka bolestně sykla, ale jak byla zvlhlá, brzy začala slastně sténat do rytmu přírazů.

Bytelná postel pd oběma praskala a a čelo naráželo do stěny „buch… buch… buch,“ což muselo být slyšet i dole v šenku, ale milenci to nevnímali. Zaobírali se sami sebou, přijímali a dávali si vzájemně svou vášeň a rozkoš.
Po prvním vystříkání měl Václav ještě dost sil pokračovat a a vzal si Bětku vkleče zezadu.
Ta opět se slastným hlasitým sténáním přijímala prudké přírazy a užívala si jeho dlaně mnoucí jí prsa a dráždící tvrdé a citlivé bradavky. Tělem jí prostupovaly vlny rozkoše až po tu nejsilnější, kdy se jí takřka zatmělo pře očima, že byla na moment bez sebe. Václav do ní vypouštěl svoji dávku semene a zaséval v jejím plodném lůně život.

***

Že je Bětka konkubínou samotného krále se dozvěděla, až když mu oznámila, že s ním obtěžkala. Václav slíbil, že se o své dítě postará a tehdy odhalil svoji pravou totožnost.
Bětku to překvapilo, ale kupodivu nijak neoslnilo. Dál byla holkou ze šenku a odmítla stát se zámožnou měšťankou se služebnictvem a domem na rynku.
Václavovi zatajila, že se šenkýřem Helmutem spí a plánují se i vzít. Prostě o své budoucnosti se rozhodovala sama, byť pod srdcem nosila královo dítě.

Král nenaléhal a vlastně mu to i vyhovovalo mít v podhradí potěšení a na hradě manželku, poněkud upjatou Doru z Waldesteinu, kterou dle očekávání též obtěžkal, ale mnoho veselí si s ní v loži neužil.
Žena se mu oddala bez emocí a odevzdaně. Manžel ji zbavil panenství a poté do ní obden vstupoval tak dlouho, než zjistila, že je těhotná. Splnila svůj ženský úkol a byla spokojena… tedy hlavně aby se narodil chlapec.
Slasti manželského lože nikdy nepoznala a nijak neprožívala. Václav se zpočátku snažil o mazlení a milování, ale nakonec z toho býval je prostý akt na jediný církví povolený způsob. Dora roztáhla nohy, nechala muže do sebe vniknout, poté cítila rytmické pohyby, které snad by mohly býti slastnými, pokud by se dostatečně uvolnila, následovalo uvolnění sémě, Václav se odvalil stranou a odešel do své komnaty.

O to více zábavy si král užíval s Bětkou. Ta se s ním milovala ráda a bez zábran. Po narození dívky Johanky se zase postel prohýbala a vrzala pod jejich dováděním.
Když se jednou vydýchávali, osmělila se Bětka k dotazu.
„Dál budu s tebou líhat, můj pane, ale chtěla bych býti i počestnou manželkou a vzít si za muže Helmuta. Svolíš k tomu?“
Václav se pousmál.
„Nebudu ti bránit ve štěstí. Všechny mé dary jsi odmítla. Víš sama, co chceš, a tak je to nejlepší. Postarám se ti o věno, neboj se.“
„A když budu mít dítě s Helmutem…?“
„Bude alespoň z manželského lože. Já přece netrvám, že musíš rodit děti jen mně. Johanka je sice mé krve, ale je… jak se říká… levoboček… Nemohu se k ní veřejně hlásit, ale budu sledovat její růst i výchovu.“

***

Bětka se s tím spokojila a v dalších letech rodila děti v poměrně rychlém sledu. Koneckonců v loži měla dva výkonné a nadržené muže.

Králi porodila ještě chlapce Františka, manželovi dcery Albínu a Květu a chlapce Arnolda. Alespoň tak jejich otcovství určila z pravděpodobné doby početí.
Král přece jenom nemohl od vladařských povinností odbíhat příliš často a navíc mu královna povila dceru Vilmu a bylo třeba ji co nejrychleji zase obtěžkat. A tak měl práci jinde.

***

Dora nakonec v loži našla přece jen více potěšení a král tak od ní odcházel znavený a vysátý, úplně bez šťávy a na milostně pletky v podhradí neměl ani pomyšlení.
Dokonce se kdesi doslechla a naučila sát mu jeho chloubu, což byla pro Václava mimořádné překvapení a pocta od dříve chladné manželky.

Když se k němu poprvé sklonila a pojala ho do úst, ulekl se, ale žena si počínala sice neuměle, ale jemně a brzy se zdokonalila k jeho takřka nadpozemské slasti. Sevřenými rty po něm jezdila, sála ho a olizovala jazykem a snažila se ho do úst pojmout co nejhlouběji.
„Ach, drahý,“ vzdychla slastně, když do ní pak tvrdým údem vnikl až po kořen.
Jelikož ji předtím Václav uvolnil klín laskáním ústy a jazykem, byla celá mokrá a otevřená pro jeho nástroj. Navíc jí přivodil silnou rozkoš drážděním jistého místa a tělo se jí stále ještě třáslo a vibrovalo slastí.
Strojové pohyby se zrychlovaly, přírazy byly prudší a hlubší a Dora s nohama zvednutýma a zapřenýma o jeho ramena prožívala směs rozkoše, bolesti a jistého ponížení ze své bezmoci cokoli dělat, v této pro muže slastné pozici a nadvlády.
Šťávy uvolňovala v celých proudech, sténala a zmítala se ve svém vrcholu, když Václav naposledy přirazil a plnil ji semenem až po okraj. Dora cítila, že její lůno nasává životodárné sémě pro obtěžkání a přivedení na svět následníka trůnu.
Václav se usmál. Miloval svou ženu, ale vzpomínal i na Bětku a v mysli se mi mihla i Vojtěška, Kordula a kdovíkolik ještě žen a dívek z jeho království, které prošly jeho náručí.

„Na co zase myslíš, drahý? Pojď mě ještě obejmout,“ ozvala se Dora mazlivě a rukou mu sjela mezi nohy a Václav se jal pokračovat v manželských povinnostech.

Jak je úžasné býti králem.