Tajemství hradního sklepení 01

Archeologický průzkum zříceniny hrádku Křivolín (něm. Schiefhorn) vrcholil.
Skupina vyklízející sutí zavalená sklepení učinila objev. Místnost s valenou klenbou byla zhruba v polovině uměle přehrazena kamennou stěnou. Zazdívka byla zjevně staršího data, že by šlo o úkryt pokladu dávného majitele?

Vedoucí výzkumu ing. Vrápenský rozhodl o proražení otvoru a před zraky archeologů se objevila nevelká prostora a na zemi v různých pozicích ležících šest koster!

***

„Co o tom soudíte?“ nadhodil vedoucí otázku na večerní poradě. „Moniko? Jsi přece antropoložka.“
„Tak především jsou to všechno muži, tak kolem dvaceti, pětadvaceti let. Dle prvotního ohledání jsem zjistila, že nezemřeli hladem, ale byli zavražděni.“
„Hromadná vražda?“ otázal se kdosi.
„Ale proč? Měli na sobě zbytky šatů a někteří dokonce na rukou prsteny a kolem krku medailonky. Okradeni nebyli. A i když někoho zabijete z jiného důvodu, tak mu alespoň vezmete cennosti. Zlato tedy určitě,“ mínil vedoucí. „Jak dlouho tam leží?“
„Zatím těžko říct, sedm, osm století?“ pokrčila rameny Monika.
„Někdo je zabil a zazděním ve sklepě se zbavil těl. Ale o koho šlo a proč se tak stalo, už nikdy nezjistíme,“ uzavřel debatu vedoucí.

Opravdu? Nezjistíme?

***

Chtimír ze Semtína, sídlem na Schiefhornu mohl být spokojen. Hrad, spíše větší a výstavnější tvrz, byl dostavěn a on se hned cítil mocným pánem, ač byl jen zemanem a manem mnohem bohatšího souseda, jímž byl Ota Kutík z rodu Ronovců. Tito velmoži měli přáno i u samotného krále a nebylo radno je dráždit.
Chtimír ovšem byl prudké letory a rychleji konal než myslil, ale zatím mu to procházelo. Například lapkovství. Možná i proto, že škodil a přepadal kupce za hranicemi království (jak to dělali i jiní), což bylo všeobecně tolerováno a pokládáno za správné, dát Bavorům najevo, kde je jejich místo.

Chtimír se přesto na svém sídle více opevnil, aby se cítil bezpečněji, kdyby nějakého Němce napadlo se mu pomstít. Nešlo jen o něj, ale měl dceru Markétu, dvacetileté děvče, jistě by se Němcům líbila.
On a dcera byli posledními členy kdysi rozvětveného rodu pánů erbu psí hlavy ve stříbrném štítě. Ženu mu Bůh vzal před pár lety, ale tak to na tom božím světě chodí. Oplakal ji a za měsíc už mu lože zahřívala služebná Vendula.

I teď mu dělala slast, když seděl za stolem, ona klečela na zemi mezi jeho nohama a sála mu ocas. Zručně a zkušeně si ho zasouvala do krku, měla v tom už velkou zkušenost a sevřenými rty sála pánovu výbavu. Neměla problém pustit si ho hlouběji do krku a olizováním žaludu a kmitáním po uzdičce zvyšovala jeho rozkoš a urychlovala vyvrcholení.

„Už… jooo,“ ozvalo se slastné zachroptění a následovalo vypuštění semene. Vendula vše spolkla a vylezla zpod stolu, zatímco on si ocas ukryl zpět do nohavic.
„Nyní nos na stůl a zavolej Markétu… mám hlad, nebudu na ni čekat celou věčnost,“ zahromoval a Vendula opustila rychle místnost.

„Jsem tu, otče,“ vešla do sálu Markéta a dodala jízlivě. „Nechtěla jsem rušit vaši modlitbu.“
Chtimír zakašlal a ušklíbl se.
„Mno… ehm… v pořádku, dcero má milá, jsi dospělá…“
„Ušetři mě těch řečí, otče. Je mi jedno, že líháš s Vendulou nebo Marjánou. Jen tak konej ve své komnatě a ne v hradní síni, kam běžně chodí služebnictvo, nebo já… Pak stojím za dveřmi a proběhne kolem Vendula a otírá si u pusy cosi bílého… ááá… jídlo,“ věnovala pozornost přinášeným mísám, ze kterých se kouřilo.

Chtimír jedl, po očku si prohlížel dceru a přemítal, proč stále nemůže pro ni najít vhodného ženicha. Pravda, s věnem to nebylo nic moc, a holka taky příliš neodpovídá ideálu krásy dle požadavků doby. Je příliš hubená, bez výrazných boků, prsa taky má malá a vypadá příliš obyčejně. Jak prostá holka ze vsi.

Navíc ten italský mazal Leonardo (nebo Galileo?), čert ví, jak se vlastně jmenoval, co ji maloval a nezapomněl ji ještě přitom připravit o věneček, to ještě více pokazil. Slušná šlechtická dcera, která není pannou, to má těžké.
Tuto skutečnost samozřejmě Chtimír tajil, ale ani s podobenkou u případných adeptů na ženicha neuspěl. Nikomu se moc nelíbila. Za chybějící krásu Markéty chtěl každý vysoké věno a to jaksi Chtimír neměl.

Sama Markéta o muže nijak nestála a žila si ve vlastním uzavřeném světě a s nikým z okolí se moc nestýkala. Měla pár přítelkyň, ale navštěvovaly se jen málo, párkrát do roka a spíše jen ze zdvořilosti.

***

Jednoho dne vjel na dvůr jezdec celý zahalený v plášti s hlavou překrytou kapucí.
Sám Chtimír ho šel přivítat a byl překvapen, když se před ním zjevila žena ve středním věku v hábitu jeptišky.
„Ctěná sestro… kdo jste?“ zablekotal zaskočeně, zatímco žena uzdu předala okounějícímu podomkovi.
„Napojit a vydrhnout do sucha,“ poručila a teprve pak se obrátila ke Chtimírovi.
„Jsem Teodora, abatyše kláštera Sester svaté Doroty… jistě chápete, že cestování osamělé ženy není bezpečné a proto jezdím zakryta pláštěm a snažím se cestu stihnout do setmění, ale zdržela jsem se a proto prosím o skromné přístřeší. Jsi jistě dobrý křesťan.“

„Samozřejmě, můj dům, služebnictvo, vše je ti k službám, sestro, nebo vlastně jak ti mám říkat?“
„Říkej mi Teodoro. Nejsme na církevní půdě a odhoďme květnatou řeč a buďme k sobě otevření, ano?“ odvětila Teodora, která sama byla oděna v mužských nohavicích, aby se jí lepe cestovalo a hábit měla vyhrnutý nad pas.
Teď si je svlékala a nebrala ohled, že odhaluje holé nohy až nad kolena! Chtimír ji pozoroval po očku a celkem bez zájmu, jen Markéta projevovala velkou radost nad nenadálou návštěvou. Žena, ač abatyše, je tak hovorná a bezprostřední, to měla ráda. Zase jednou bude doma veselo.
„Kam cestujete, sestro?“ zajímala se hned.
„Byla jsem pro jistou důležitou listinu pro náš klášter u jeho Milosti arcibiskupa, který dlí v současné době ve dvorci v Kaceři,“ odtušila žena a pozorně se na Markétu zahleděla.
„Tys ještě neprovdána? Nechceš dojíti spasení v našem klášteře? Máme u nás pár dcer vznešeným mužů na vychování. Na pár měsíců i let. Není to navěky.“
„Ne. Chci být doma,“ pohodila hlavou Markéta a Teodora pak obrátila řeč, přidal se i Chtimír a nakonec vedli všichni družný hovor až do pozdních nočních hodin.

***

Když konečně Teodora ulehla do vyhrazené komnaty, netrvalo dlouho a nezamčenými dveřmi pronikl dovnitř stín.
„Mohu?“ špitl hlas.
„Pojď,“ odpověděla Teodora, která věděla, kdo přišel. Byla to Markéta.

Ta ulehla pod pokrývku a přitiskla se k ní na těsno.
„Jak víš, že jsem to já?“ ptala se dychtivě.
Teodora ji políbila a usmála se.
„To již žena pozná, když po ní druhá touží… již jsi měla zkušenost?“
„Ano… i s mužem. Jistý malíř dělal portrét. Stála jsem mu modelem, on mi dal pít víno… více si nepamatuji. Jen tolik, že mě zbavil poctivosti. Později jsem poznala lásku a tělo ženy. Má přítelkyně Věnka z Bítova se tu jednou zastavila, pršelo a ona byla zmoklá… převlékala se a jak byla nahá… obě jsme byly vzrušené… roztoužené… bylo to nádherné a já poznala, že mě přitahují ženy… je to proti Bohu a…“
„Není,“ odpověděla Teodora. „Jako abatyše vím, co pravím. Nedej na řeči a kázání žlučovitých a zahořklých kleriků, kteří brojí proti tomu, co sami nepoznali. Rozkoš a slast Bůh svěřil lidem a my ji tedy užíváme. Není to nic hříšného a nyní nemarněme čas…“ a zahrnula tělo Markéty vroucími polibky.

Navzájem se pak v obrácené poloze lízaly v klínech a sály uvolňované šťávy, mazlily a laskaly si prsa a vášnivě se líbaly vzájemně propletenými jazyky. Jejich nádherné milování vyvrcholilo až nad ránem.

***

„Co víš o hříchu sodomském na svém dvoře, pane Chtimíre?“ otázala se přísně Teodora ráno u jídla.
„Nevím, o čem mluvíš.“
„Bůh vidí vše a my tak jeho prostřednictvím také. Třeba tvůj stájník a podkoní spolu tento hřích páchají a kdoví kdo ještě. To abych na vás poslala exorcistu!“
„Zadrž, sestro. Jsi tu hostem, ale ostrý máš jazyk, jen co je pravda! Tu záležitost sprovodím ze světa a exorcistu shodím z hradby, jen se tu objeví… co chceš za své mlčení?“

Teodora se usmála. Přesně tam chtěla rozhovor nasměrovat.
„Nechci peníze, ani nic hmotného. Jen jistou službu. Jak víš, na vychování máme u nás dcery urozených mužů, jak jsem říkala. Ty vnáší mezi naše sestry světské chování, které mnohdy na hony čpí hříchem a kazí je. Ale i jeptiška je jen žena se všemi svými slabostmi. Nebohé sestry tomu podléhají a snaží se všemi možnými způsoby své potřeby uspokojit, ale chybí jim to nejhlavnější. Pořádný tvrdý mužský úd, silná mužská náruč, polibky a dotyky. A to ty zajistíš!“
„Jak, proboha?“
„To je tvoje věc. Čas od času sem zavítají sestry, ty uspokojíš jejich touhy a náš klášterní život zase nabude klidu. Souhlasíš? Nežádám snad mnoho?“
„To jako já sám? To nezvládnu…“ vyplašil se Chtimír při představě roztouženého houfu jeptišek.
„Zařiď si to, jak chceš. Dám ti včas vědět, kdy to bude a kolik jich přijede,“ řekla Teodora rozhodným tónem a dál už se zaobírala podaným jídlem.

Markéta se v duchu smála, Chtimír přemítal, jak tu zapeklitou věc vyřešit. Že si také vrzne, to předpokládal, ale sám ošukat hejno jeptišek si netroufal. Není už žádný mladík.

***

Při jedné loupežné výpravě za hranicemi království zajal Chtimír na jednom dvorci mladého muže, rytíře, který se představil jako Gerhart Ruprecht von Wogastisburg, Byl zastižen v nelichotivé situaci se staženými kalhotami s dcerou majitele dvorce.
Ten se pochopitelně bez boje vzdal a Chtimír ho přivedl sebou domů. Gerhart žádal o předání zprávy rodičům, kteří ho vyplatí, ale Chtimír s ním měl jiné plány, které mu pak v soukromí vyložil. Zdálo se, že mladík souhlasil. Dostal jistou volnost, ale nesměl opustit hrad.

O týden později zmizel na cestě domů z městského trhu Hynek z Kundaštátu. Jeho družina vypověděla přepad neznámou tlupou ozbrojenců znalých boje, takže se raději vzdali, než by padli v marné potyčce. Jejich pána pak lapkové unesli sebou.

***

Kaplan Martinus četl Chtimírovi pergamen od abatyše kláštera Sester sv. Doroty. Jako jediný vzdělaný muž na hradě byl i Chtimírovým písařem a dělal vše, co souviselo se znalostí číst, psát a počítat.
„Píše se tu, že po příštím úplňku na sv. Bernarda vás hodlá navštívit samotná abatyše a pět jeptišek, pane,“ řekl Martinus a přečetl mu celý pergamen slovo od slova.
„Hm… to půjde,“ řekl Chtimír v zamyšlení. „Herdek, měl bych se to taky naučit,“ civěl na klikyháky v dopise, což bylo krasopisně vyvedené písmo.

***

V udaný den stanula na nádvoří šestice jezdců. Chtimíra překvapilo umění jeptišek jízdy na koni, ale koneckonců… kůň je nejspolehlivější dopravní prostředek, lepší než nějaký povoz.

Vzácná návštěva byla uvedena do sálu a nasycena připravenou krmí. Cudnost jeptišek byla tatam a dívky vesele švitořily mezi sebou.
„Kdo jsou ty dívky a jak si to celé představuješ, Teodoro?“ optal se Chtimír.
„Všechno to jsou jeptišky. Mladé a žádostivé. Já sama si mezitím pohovořím s tvojí dcerou Markétou. Nechceš ty dívky, doufám, tahat někam do sena či na čeledník? Kdo se jich ujme?“ chtěla vědět Teodora.
„Mám tu dva mladé šlechtice na výpomoc, řekněme. Dívky budou jistě uspokojeny, ale ne všechny najednou,“ ušklíbl se Chtimír. „Jedné se ujmu i já sám.“
„To tě ctí,“ usmála se Teodora. „Přivolej ty muže do sálu, ať si sestry sami vyberou..“

Ukázalo se, že dívky jsou rozumné a o mladíky se nepraly. Na každého vyšly dvě a sestry Nugaty se ujal sám Chtimír a ani v jeho případě dívka neprotestovala. Úd jako úd, řekla si pravděpodobně.

***

Teodora strávila milostné chvíle s Markétou, mladí rytíři se pyšnili pevnou výbavou a výdrží a každý svou „vyvolenou“ patřičně uspokojil.
Samotné dívky byly znalé líbání a mazlení, jen styk s mužem byl pro ně nový a i přes mnohdy vlastnoručně porušené blány, byly vlastně stále pannami. Mladíci jim dali okusit pocity z pevného ocasu zaraženého v pochvě až po kořen a slast ze strojových pohybů a přírazů. Jeptišky byly mladé, hezké a tudíž muže přitahovaly, takže rozkoš byla vzájemná.

Chtimír se překonal a třikrát mu ocas povstal k boji s mladou dívkou, která po prvotním pokouření ptáka si ho osedlala a sama si řídila celou soulož až do vlastního vyvrcholení. Napodruhé se nechala klátit zezadu a třetí styk proběhl v jediné, církvi povolené, poloze muž na ženě s roztaženýma nohama.

Chtimír byl zavalité postavy, ale vzepřel se na pažích a rytmicky pojížděl vzdychající tělo pod sebou, laskal pecny pevných prsou, dokud ji nevyšplíchl semeno na břicho. V tom jediném na dívku bral ohled.

Teodora byla spokojena a slíbila mu brzkou návštěvu s větším počtem dívek.
„Až se dovědí, co dnes jejich sestry zažily, nebudou k zastavení. Tu máš, na úhradu výdajů z klášterní pokladnice,“ podala mu naditý měšec a pak už koně projeli bránou ven.

***

Gerhart a Hynek byli také spokojeni, jen jim vadil status zajatců. Mohli se pohybovat po hradě, ale byli vždy bedlivě střeženi. Chtimír je potřeboval a nemínil jen tak propustit. Naopak, vzhledem k okolnostem, jež mu abatyše nastínila, potřeboval ještě další muže.
„Zařídím to,“ řekl mu Hynek. „Nech mě napsat list pár přátelům, pane. Rádi se na takovou kratochvíli připojí.“
„A zůstanou mými hosty delší čas jako vy?“ otázal se Chtimír.
„Vyjádřím se tak v listu. Chápu, že jde o citlivou záležitost, ale nemůžeš nás tu držet věčně. Jsme šlechtici a máme snad nějaká práva… rodiny nás hledají.“
„Nebudu vás tu držet věčně, ale nyní vás potřebuji a nemohu připustit prozrazení jisté ošemetné záležitosti mezi mnou a abatyší. Zkrátka budeme mými hosty, ale pod dozorem,“ řekl Chtimír rezolutně.

Přesto se po okolí na určená místa rozjeli posli a na Schiefhorn přibyli čtyři mladí muži.
Bolehlav z Tráwowa, Ctirad ze Sarkowitz, Wlastibor Kotojed a Jan Štipec Tabak (jeho předci přišli z Benátského knížectví a jmenovali se původně Tabacco, ale počeštili své jméno na Tabak).
Všichni to byli Hynkovi přátelé a i přes varování v listu souhlasili s dočasným „zajetím“ za účelem styku s jeptiškami.

Pod přísným zákazem nesměli obtěžovat ženský personál na hradě a na krácení dlouhé chvíle mohli užívat hradní šenk. Uvolnění pak mohli konat jen ručně. Ale nařízení je jedna věc a skutečnost druhá. Mladí šlechtici měli peníze a ty rozevíraly kolena všem dívkám, na které prstem zakývali.
Chtimír nakonec nad tím mávl rukou. Co mohl dělat? Jen doufat, že se muži zklidní, až přijede horda nadržených jeptišek.

***

Když jeptišky skutečně dorazily, bylo si z čeho vybírat. Teodora a ty, které nebyly na chlapce, se opět setkaly s Markétou, o zbytek se rozdělili mladí šlechtici.

Po několik dní se z hradního paláce ozývaly milostné vzdechy, steny a slastné kvílení. Jeptišky odhodily cudnost a oddávaly se mladíkům ve všech možných polohách. Zejména hříšnou pozici zezadu měly rády a poskytly mužům i polaskání údu ústy, což řada z nich neznala a zažila vůbec poprvé.
Mladíci byli při síle a střídali si dívky, aby ani jedna nezůstala neuspokojena. Vrážely stále pevné a tvrdé ocasy do jejich klínů i zadečků a odměnou jim byly hlasité projevy rozkoše i jejich vlastní uspokojení.
Dívky se i rády líbaly a líbilo se jim laskání prsou i klínů jazykem, což opět řada mladíků neznala a bylo nutno je v tomto poučit a zaučit.

Sestra Brunhilda se pyšnila obřími prsy a byla proto velmi oblíbená a šla z náruče do náruče. Ta jediná vyzkoušela všech sedm mužů a nejvíce ji uspokojil Ctirad ze Sarkowitz, neb měl dlouhý jazyk a vylizoval jí štěrbinu opravdu důkladně a hluboko.
Brunhilda pak tekla jak bystřina a ocas do ní poté zajížděl hladce a hluboko. Bolehlav zase rád ptákem projížděl mezi jejími prsy a vystříkal ji tam semenem. Bylo to pro něj prý slastnější, než kdyby ji „pigloval kundici“, jak sám řekl.

Sestra Karmelína zase byla oblíbená pro svoji drobnou postavu a tudíž úzký klín i zadeček. Bolestně sténala nad pronikem tlustého ocasu Chtimíra, když se jí cpal právě tam. O to rychleji se jí pak vysemenil do střev, ale počátek byl opravdu nepříjemný a bolestivý. Ostatní muži naštěstí již tak tlusté ocasy neměli.

***

Jeptišky odjely a muži odpočívali a odřené údy nechávali v klidu.
Pak se však začali nudit a služebné dívky jim opět musely být k dispozici. Ale za peníze šla ráda každá, co si budeme namlouvat.
Přesto se mladíci cítili nevyužiti a toužili i po tom nějakém povyražení jako rytíři. Štvát zvěř na lovu, utkat se v lítém boji s nepřítelem, zmocnit se jeho majetku, ženy, dcery… zkrátka vše po čem mladí mužové prahnou a k čemu jsou vychováváni. To vše jim ale Chtimír upíral.

***

I stalo se, že když se na hradě objevila Teodora a bylo s ní jen několik dívek, způsobilo to mezi mladíky rozbroj. Příliš mnoho ocasů na roztoužené klíny. Dívky si vybraly milence, to bylo jejich právo a ostatní holt ostrouhali.

V hradním šenku se sešli Gerhart, Bolehlav a Jan Štipec. Zvlášť Gerhart byl naladěn bojovně a hučel, že už je tu dlouho na to, aby jeho meč zahálel.
„Myslíš ten mezi nohama?“ ušklíbl se Bolehlav.
„Taky, ale hlavně železný… hrome… jenže jsem tu uvězněn a nemám ani ten! Otec by mě vyplatil, kdyby věděl, kde jsem, ale nedostanu ven ani proužek pergamenu!“
„Já zase neumím psát, takže o pomoc žádat nemohu. A navíc jsem tu dobrovolně,“ hlesl Jan Štipec a zahleděl se na dno džbánku, jak právě dopil pivo. „Ale mám nápad!“
Ostatní zvedli se zájmem hlavu.
„Naši přátelé ať si obšťastňují jeptišky. My si vezmeme do parády jejich abatyši. Ta se vždycky vypraví za Markétou a tráví spolu čas.“
„Na modlitbách,“ řekl sarkasticky Bolehlav.
„Taky jsem slyšel, že Teodora má ráda ženy. Ale zmocníme-li se jí my, určitě se jí to bude líbit,“ ušklíbl se Gerhart. „Ale co s pannou Markétou?“
„Tu přefiknu já,“ kasal se Jan Štipec. „Pannou už nebude, zato pozná sílu mého nejlepšího přítele!“
„Dohodnuto!“ a muži se vytratili z šenku ven a zamířili k hradnímu paláci.

***

Mezitím v paláci.

„Uchh… děláš to dobře,“ funěl Chtimír slastí a sledoval plavovlasou Vendulu, jak laská, olizuje a saje mu vztyčený úd. Dívka byla nahá a klečela na lůžku mezi rozevřenýma nohama svého pána a oblažovala ho dle jeho pokynů.
„Zůstaň klečet!“ přikázal jí později a Vendula věděla, co bude následovat. Vstoupí do ní zezadu. To bylo pro ni příjemné, neboť do ní sice vnikal hluboko, ale jeho pohyby jí přinášely silnou rozkoš.

„Ahh… pane… oh… oh… oh,“ vzdychala a sténala do rytmu přírazů.
Chtimír ji zespoda zezadu podebral prsa a mnul je a hrál si s nimi, čímž zvyšoval její slast. A svou také, pochopitelně.
„Uuhhh… krásně mě svíráš… uhh… brzy… tě… naplním…“ funěl a chytil ji pevně za boky a tvrdě prudce a rychle přirážel.
„Ah… pane… já… já… již… božeee,“ vřískala Vendula hlasitě prožívanou rozkoší a muž do ní vypustil svojí dávku v trhavých výstřicích. Bylo to nádherné oboustranné vyvrcholení.
Úd mu ještě pořádně neklesl, když oba strnuli.

Na chodbě se ozval lomoz a výkřiky. Co se to děje?
Chtimír se rychle přioděl, popadl meč a vyrazil z komnaty. Tam už stál velitel stráží a zjevně nevěděl co činit.
„Co tu čumíš?! Sakra, rozražte ty dveře!“ křikl Chtimír a rázem byl v čele útoku na komnatu, odkud se ozývaly ty podivné zvuky.

***

Nedlouho předtím.

Trojice mužů vnikla dveřmi do komnaty a jejich tušení se naplnilo. Na loži byla nahá Teodora s pannou Markétou v ne zrovna bohulibé činnosti. Prováděly totiž spolu sodomský styk.
Ležely na sobě obráceně a vzájemně se v klíně uspokojovaly jazykem! Jaká to prostopášnost a hřích. To ale muže nezajímalo. Ten výjev je spíš ještě více vzrušil a vrhli se na překvapené a zaskočené ženy. Gerhart a Bolehlav se zmocnili Teodory, Jan Štipec Markéty.

K ženám se muži uměli chovat nejen jako rytíři. Nyní jednali jako plenitelé a ženy neměly žádnou možnost se ubránit, než zmítat sebou a volat o pomoc.
Teodora ležela na zádech, ruce držené rozpažené nad hlavou a mezi nohy se jí vklínil a nalehl Bolehlav a hrubě do ní vnikl nadrženým ocasem.
„Nee… nee,“ zmítala se bolestí a bezmocí Teodora. Ne, že by neznala styk s mužem, ale těm se snažila vyhýbat, co to šlo. Někdy tomu ale neunikla.

Naposledy musela podržet jáhenovi arcibiskupa, aby urychlil vyřízení její žádosti k Jeho milosti. Naštěstí muž nijak netoužil po něžnostech. V předpokoji ji ohnul přes křeslo, vyhrnul hábit a několika prudkými přírazy se uspokojil.
„Buď s Bohem, sestro a přijď zítra. Tvá záležitost bude vyřízena,“ spustil jí hábit zase k zemi a pokynul jí ke dveřím. A svůj slib splnil.
Teodora z toho neměla nic, jen ji utvrdilo v tom, že nic nenahradí tělesnou rozkoš víc, než láska k ženám. A muž slouží jen jako nutný zploditel dítěte. Jako abatyše byla tohoto údělu ušetřena, a tak mužům slouží jen k ukojení jejich potřeb.

Nyní tedy se jí zmocnili mladí šlechtici, ale opět cítila jen odpor a bolest. Tvrdý úd jí raboval pochvu a i když začala vlhnout a cítit příjemnější pocity, stále se bránila. Cítila, jak jí muž olizuje bradavky prsou a ty, tvrdé a vztyčené, byly nyní velmi citlivé.

„Oááh… ne… nemůžete… jsem abatyše,“ sténala Teodora, ale muži se jen hrubě smáli.
„Jseš obyčejná kuběna a hezky mi svíráš… ooooh… macka,“ hekal Bolehlav a cítil, že už bude stříkat.
Zralé tělo ženy ho velmi vzrušovalo, její plné křivky, prsa, i vynucená poddanost a bezmoc, to vše mladíka přivádělo do stále rychlejších přírazů až k ke slastnému vyvrcholení.
A to už na svoje číslo chystal Gerhart.

Jan Štipec měl s Markétou menší práci. Dívka pochopila, že zhanobení neujde a rozhodla se mu podvolit. Sice již také muže poznala, ale bylo to v opilosti a nic si nepamatovala, až zjistila, že se jí líbí a přitahují výhradně ženy. Děsila se chvíle, kdy ji otec provdá za některého nápadníka, ale těch moc nebylo a když se tu zjevila Teodora, život nabral úplně jiný spád.
Otec šukal jeptišky a ona se zamilovala do jejich abatyše, která její lásku opětovala.

Nyní opět měla poznat mužnou sílu, a tak apaticky roztáhla nohy a cítila, jak tvrdý ocas do ní pomalu vniká, roztahuje pysky a noří se do hloubky jejího lůna. Nebolelo to, jak očekávala a jakmile muž začal rytmicky přirážet, začalo to být vcelku příjemné.
„Ah… ah… ah…“ sténala do rytmu a nebránila se ani laskání a mazlení prsou, kde všude ji Jan líbal. Když jí políbil na ústa, Markéta je rozevřela a splynuli ve vášnivém líbání a výměně a kmitání jazyků.
Zhanobení se stalo divokým milováním s oboustranně slastným prožitkem. Markéta cítila nepoznanou slast z pohybů ocasu v sobě a rozkoš v ní stále narůstala. Nevnímala bolestné hekání a vzdechy Teodory a prožívala svůj vlastní vrchol, kdy se Jan vzepjal a plnil ji proudem semene.

***

„Ty bastarde!“ vykřikl Chtimír, který první spatřil, co se v komnatě děje. Máchl mečem a Jana ťal do zad. Ten s výkřikem se svalil z hrůzou vřeštící Markéty a další rána ho usmrtila.
„Zabte ty psy, všechny!“ rozkázal Chtimír a ozbrojenci se vrhli na Gerharta a Bolehlava.

Další strážní to pochopili tak, že vnikali do komnat, kde souloužili jeptišky s Hynkem, Ctiradem a Wlastiborem a i je bez milosti pobili. Nahé jeptišky zkoprnělé hrůzou sledovaly, jak zkrvavené mrtvoly pak táhnou ven a bály se, že jsou další na řadě, ale muži si jich pranic nevšímali. Dívky se nakonec seskupily v jedné komnatě a čekaly na svou abatyši. Ta však stále nepřicházela.