Tajemství hradního sklepení 02

Teodora prožila šok a nebyla při smyslech. Hradní ranhojič shledal „insulto apoplettico” a dobu procitnutí jako časově neodhadnutelnou.

„Ovšem, může se i stát, že nebude schopna řeči, chůze a apatie stane se trvalou a nezvratnou,“ děl ranhojič.
„Ty by mi ještě scházelo!“ hučel Chtimír a vtom se dozvěděl, že horliví strážní pobili všechny mladíky, ne jen ty násilníky.
Následoval výbuch hněvu a vyděšení služebníci se rozutekli na všechny strany.

Když se Chtimír uklidnil, začal přemýšlet. Dostal se do pěkné šlamastyky. Polomrtvá abatyše, mrtví šlechtičtí synci… ještě, že ti tupci nezabili i ty nebohé jeptišky. Ostatně, kde vlastně jsou?
Ty se vyděšeně tísnily v jedné komnatě. Ujala se jich Markéta a v hradní síni zasedl Chtimír s velitelem stráží.

„Přechu! Co mi k tomu řekneš? A jistě navrhneš i nějaké přijatelné východisko? Ubráníme hrad při napadení?“
„Matouš, Kuba a Matěj… ti tři spáchali ten mord. Ale na tvůj příkaz, pane,“ děl Přech.
„Cože?!“
„Zabte ty psy, všechny, přesně tak jste to řekl. A muži poslušně konali.“

Chtimír si uvědomil, že opravdu řekl ta slova. I když myslel jen ty tři v komnatě, strážní to chápali jinak. Špatně, ale vlastně dobře. V té složité situaci to jinak nešlo.
„Máš pravdu,“ souhlasil nakonec. „Dobře. A to ostatní?“
„Myslíte ty mrtvé? Zatím jsou ve sklepení, ale brzy začnou zavánět…“
„Mám nápad. Zazděte je tam, kde jsou. Rozumíš? Tu místnost prostě přepažíte. Ručíš mi hlavou, že nová zeď nebude poznat, jinak tě tam nechám zazdít zaživa!“ zahřměl Chtimír a Přech vypjal po vojácku prsa.
„Rozumím, pane! Spolehněte se!“
„A teď obrana. Až se něco semele, udržíme se?“
Pŕech se zamyslel.
„S muži, co máme a čeledí, která udrží zbraň, bychom to měli zvládnout. Celkové obležení ano, ale náhlý útok z více směrů, to už si nejsem jist. Odpusťte, pane, ale nejsme na královském hradě a na kamenné hradby už nebyl materiál, takže…“
„Vím o tom,“ zavrčel Chtimír. „Ale chtěl jsem znát tvůj názor. Zařídíme se podle toho a budem doufat, že k ničemu nedojde. Nyní zařiď ten sklep. Jdi!“

***

„Co se stalo?“ pohnula Teodora ztěžka rty a u lůžka dřímající služebná hned obživla.
„Ano? Sestro… jste v pořádku?“
„Jsem… a ptám se… co se stalo?“ ale místo odpovědi viděla jen služku vyběhnuvší z komnaty a volající, že sestra abatyše se probrala.

K lůžku dochvátal ranhojič a Markéta a Chtimír sledovali, jak jí dává vypít nějaký lektvar a k jejich údivu se Teodora posadila a prohlásila, že je jí lépe.
„Co to je?“ zeptal se Chtimír.
„Erektus lopuchus, výtažek z byliny lopuchovité. Celkově dává tělu energii, hlavně mužům,“ pousmál se muž. „Ale funguje to i na ženy. Nyní již můžete pomalu jíst a zítra vstát. Z mého pohledu jste v pořádku.“

Pak do komnaty přiběhly i jeptišky a radovaly se a děkovaly nebesům za záchranu jejich abatyše. Chtimír se v duchu radoval s nimi, že konečně odjedou a zavládne tu klid. Jen aby to nebyl klid před bouří.

***

Uběhlo pár dní a jeptišky stále dlely na hradě. Dívky se staraly o zbožnost hradní čeládky a nebo pracovaly na zahradě a Teodora odpočívala. Tedy… ehm… jak se to vezme.

„Nikdy bych nečekala, že spolu skončíme takto,“ protáhla se Teodora slastně v loži.
Ona i Chtimír leželi vedle sebe a právě se vydýchávali z prožité rozkoše.
„To proto, že jsem nejlepší milenec v širém okolí,“ usmál se Chtimír samolibě a žena mu to nevymlouvala. Všichni muži, se kterými měla co do činění, mysleli jen na sebe. Ani Chtimír nebyl jiný, leč přece jen ji dokázal dovést na vrchol slasti, což oceňovala.
„Měla bych k tobě prosbu,“ řekla a mazlivě ho hladila po mužně zarostlé hrudi.
„Pusť Markétu se mnou do kláštera. Nebude z ní jeptiška, ale poskytnu jí vychování společně s ostatními dcerami. Ona je prostě… svá a zde se jen trápí, že ji provdáš i když teď víš, že vztah s mužem pro ní bude utrpením.“

Chtimír se zachmuřil.
„Nezdá se, že by natolik propadla sodomskému hříchu. Sama říkala, že se jí to líbilo…“
Teodora zvážněla.
„Teď mluvím jako žena a ne abatyše. Zákoutí její duše nikdy neprohlédneš. Jen já znám pravý stav věci. Ano, poznala slast ze styku s mužem, ale to neznamená, že muže bude milovat. Prostě je to vůle Boží, že tvou dceru přitahují ženy. Věz, že v klášteře dojde potřebnému vychování, naučí se číst a psát a pak se sama rozhodne o své životní pouti. Pokornou ženu pro budoucího manžela z ní ale neučiníme ani my ani ty.“
„Když myslíš…“ hlesl Chtimír. „Ale Markéta to musí chtít sama.“
„Ano. Řekne ti to,“ kývla Teodora a usmála se, když ucítila jeho ruku na ňadru a pohledem do klína spatřila tuhý stonek údu. „Ach..Chtimíre… už zase máš chuť?“

Ano, měl. Ukázalo se totiž, že Teodora není vůči mužům tak odmítavá, jak se tváří. Ovládala řadu milostných technik, pro Chtimíra neznámých. Ježto ale chtěla, aby ji oplatil stejně a on to neuměl, neoblažila ho plně ani ona. I tak mu to stačilo ke vzrušení a chuti se s ní milovat.
Přitahovala ho její plná prsa, velká, měkká a přitom ještě docela pevná. Při přirážení zezadu jí visely dolů, on je mnul a mačkal a Teodora sténala slastí. No a pochopitelně ho lákal klín, kde v hustě zarostlém porostu se skrývala studna lásky, která mu ocas krásně svírala a masírovala za uvolňování potoků šťávy, jak to pak při přírazech mlaskalo.

Poprvé ji naplnil séměm vkleče zezadu, podruhé se na ni odbavil v klasickém způsobu, kdy mu stačilo, aby roztáhla nohy, nechala do ho do sebe vstoupit a čekat, až se odbaví.
Teodora nenápadnými pohyby pánve do protipohybu zvyšovala jeho i svoji slast a urychlovala jeho vyvrcholení.
„Uh… uhh… anooo,“ zaúpěl Chtimír a uvolnil do ní druhou dávku semene.
Teodora se nebála obtěžkání, protože byla neplodná. I proto tehdy vstoupila do kláštera. Necítila se být plnohodnotnou ženou, manžela by také nikdy nenašla a nalezla tak útěchu v Božím slovu.

Znovu se vydýchávali z rozkoše, když Teodoru napadlo.
„A co ti nešťastní mládenci. Jak si s nimi naložil?“
„Pohřbili jsme je,“ odvětil Chtimír.
„Doufám, že do posvěcené půdy, kde?“ hned se zajímala.
„Podívej se, sestro. To je má věc. Ta je vyřízena a nebudeme o tom již mluvit. Je to i v našem zájmu. Vy teď odjedete, ale možná tu bude až příliš veselo. Víš, jak to myslím. Ty i zbožné jeptišky složíte slib mlčení, jinak budeme všichni zatraceni. Rozumíš mi?“
Teodora mlčela a vše chápala. Vražda je vražda, ač její tělo bylo napadeno násilím a je třeba hledět dopředu a ne zpět. Nic se zpětně nevyřeší.

Do kláštera s jeptiškami nakonec tedy odcestovala i Markéta.
Chtimír se s tím smířil a usoudil, že to tak i bude lepší. Pro všechny. Nyní měl volné ruce a mohl v případě potřeby jednat rázně, přesně dle své letory. Tušil, že ten čas nastane brzy.

***

Život v klášteře

Markéta byla těhotná!
Tuto skutečnost abytyši Markéta sdělovala s pláčem, ta to přijala s klidem a hned začala jednat.
V každém případě tu Markéta nemohla zůstat. Klášter Sester svaté Doroty nebyl zařízením pro padlé ženy. Teodora sice Markétu měla ráda, ale řádová nařízení se neodvážila překročit.
Napsala list do konventu sester Boromejek v Horním Hovězí, který oficiálně spadal pod klášter Minoritů v Dolním Hovězí. Bylo to zcela nelogické a oba řády si stejně žily svým životem a v tomto zapadlém koutě Království je nikdo neobtěžoval nějakou kontrolou či návštěvou.

Konvent byl určen pro padlé ženy z řad šlechty a dívky zde dočkaly svůj čas a když porodily, mohly se rozhodnout, zda si dítě ponechají nebo předají sestrám Boromejkám. Co s dítětem se pak dělo dál, už se nedozvěděly.
Většina dívek se vrátila domů a mohly se provdat a počít dítě, tentokráte již z manželského lože. Některé ženy zůstaly v klášteře, jiné i s děckem odešly neznámo kam.
Sem tedy putoval list od Teodory s žádostí o přijetí Markéty von Schiefhorn, násilím obtěžkané dívky, dcery rytíře Chtimíra ze Semtína a Schiefhornu.

***

„Opravdu se musíme rozloučit?“ plakala Markéta v náruči Teodory poté, co jí přečetla list o přijetí do konventu Boromejek.
„Není to navždy, má drahá. Bude ti tam lépe a jakmile bude po všem, pohovoříme si o tvé budoucnosti,“ objímala ji Teodora.
Markétu litovala. Věděla, jak to v takových zařízeních chodívá. Za peníze jde vše lépe, ale těch většina dívek mnoho neměla a rodiny s placením „výchovného“ nikdy moc nespěchaly.
Padlé dívky, ač šlo o šlechtičny, zde žily v nuzných poměrech. Při ohlášené návštěvě nějakého velmože-mecenáše či otce některé z dívek se vše rázem zlepšilo, ale pak to zase upadlo do vyjetých kolejí. Nehledě na mlsné, nadržené mnichy z Dolního Hovězí, kteří si sem chodili ukájet své pudy. Nebylo radno, aby večer dívky chodily samy v ambitu či po zahradě. Z tmy náhle vyskočil stín a na nebohé dívce se uspokojil, nebo i více mnichů najednou.
Povětšinou se ale tak konalo za úplatu. Za pár stříbrňáků dívky byly ochotnější vykasat si suknici. Tohle vše Markéta nevěděla, ale měla se brzy dozvědět.

***

V Horním Hovězím ji přivítala chladná cela, nevlídný konvent a spolubydlící Hedvika, asi pětadvacetiletá dívka, na níž se provinil vlastní bratranec. Ten sice skonal rukou rozzuřeného Hedvičina otce, ale dívku stejně „uklidili“ sem, aby se vyhnuli rodinnému zostuzení.

Dívky se ihned spřátelily a Markéta se dozvěděla vše potřebné, včetně varování před tmavými kouty a odlehlými místy.
Hedvika již brzy měla rodit a byla jak koule, na Markétě to ještě nebylo tak vidět.
„Já už jsem v bezpečí, ale na tobě by si smlsli,“ řekla Hedvika otevřeně, když se večer převlékaly do nočních úborů a ona pohlédla na její nahé tělo.
„Zažila jsem to již dvakrát. Potřetí už ani nechci,“ odvětila Markéta a ukázala Hedvice malý nůž. „Nosím ho při sobě a neváhám ho použít. To mi věř.“

***

Hodně času Markéta trávila v klášterní knihovně. Snažila se vylepšovat se ve čtení a starý knihovník, mnich Asparagus vždy pro ni našel tu správnou literaturu. Vesměs zbožné kodexy, nebo hrdinské báje.

Jednou knihovník nebyl na svém místě a Markéta sama si v regálech hledala vhodný svazek.
„Opera completa di santo Rocco“ přečetla si na hřbetu a svazek vyjmula. Byl zvláštní. Ten hřbet, žádná vepřovice, ale hladký a tvrdý pergamen, nebo něco takového. A ty listy, jeden jako druhý, tenký a s ostrými hranami, podivný text, jako by nebyl psaný rukou. A obrázky? Výjevy jako živé, ovšem velmi bezbožné. Markétě zrudly líce studem i vzrušením zároveň. Souložící lidé v různých pozicích. Ženy sající mužům ocasy, oni je laskají v klínech, které byly prosty ochlupení. Hladce vyholení byli i muži a ty svalové proporce… jak antičtí bohové a nádherné, taktéž božské ženy. Obrázky znázorňovaly i různé milostné polohy a dokonce i proniky do zadku ženy!
Jak nechutné a přitom vzrušující, projelo Markétě hlavou.

Náhle ji vyrušilo klapnutí dveří a tichý hovor. Skrčila se mezi regály, ani nedýchala.
„Pojď, nikdo tu není,“ zazněl hlas, v němž poznala knihovníka.
Pak bylo slyšet šustění šatů a hlásek nějaké dívky.
„Já… já… jsem to nikdy nedělala.“
„Saj ho a dej pozor na zuby a pak polykej… mlíčko… joo… mlíčko,“ funěl Asparagus a dýchal a vzdychal stále hlasitěji a rychleji.
Mlaskavé zvuky pokračovaly a Markéta se odvážila vykouknout ven tím směrem.

Spatřila stojícího mnicha s vyhrnutým hábitem a klečící dívku, mladou Arnoštku z Holkowic, který mu rytmickými pohyby hlavou sála ocas.
Úd jí jezdil sem tam mezi sevřenými rty, jen nejevil známky velikosti a tvrdosti jako na obrázcích.
„Ohhh… krásně… to… děláš… oááh,“ vyjekl mnich, držel dívce hlavu a pohyboval pánví proti jejím puse a zjevně uvolňoval své sémě do jejích úst.
Arnoštka usilovně polykala a teprve po chvíli jí hlavu pustil a z pusy jí vypadla povadlá žížala.
„Jsi šikovná… budeš-li zase něco potřebovat, víš, kde mě najdeš,“ pohladil ji Asparagus po hlavě a nechal jít. Pak si sedl ke stolu a po chvíli usnul.
Markéta si knihu uschovala pod hábit a nezpozorována odešla.

Po nocích pak hltala tajemnou knihu ve svitu svíčky. Hedvika o ni zájem nejevila. Byla před slehnutím stále unavená a protivná. Zato Markéta byla knihou doslova fascinována.
Text byl psán sice srozumitelně, ale jinak, než je běžná mluva i slova byla někdy jiná a neznámá. A hlavně vše bylo prodchnuto hříchem a nemravností. Ale jak se ta kniha dostala do klášterní knihovny? Bůh suď.

***

Jakmile Markéta knihu dočetla, nepozorovaně ji vrátila do regálu v knihovně a pak ji „jako“ objevila a oslovila knihovníka o zapůjčení.
Ten jí knihu vytrhl z ruky a stroze a přísně řekl.
„To není kniha pro tebe, ctěná panno. Je mi líto!“
„A co to je?“
„Nic pro tvé oči a mysl. Sbohem!“
„Takže ty tu obcuješ s nebohou Arnoštkou a já si nesmím půjčit knihu, kterou jsem tu našla? Je snad zakázána? Optám se na to převora!“
„Neoptáš!“ chytil ji knihovník za ruku. Přes svůj věk měl velkou sílu a pronikavě jí hleděl do očí. „Tys tu knihu již četla, že je to tak!“
„Aúú… pusť… ano… četla,“ přiznala se Markéta a vyděšeně hleděla na starého muže, který jako by omládl a vládl nadlidskou silou.
„Ta kniha se sem dostala… odtamtud,“ zvedl knihovník prst nahoru. „Nic víc ti neřeknu. Omylem se dostala mezi ostatní a já ji už nějaký čas postrádám. Čekal jsem, kdo ji vrátí. Ze zbožných bratrů asi nikdo a jsem rád, že se dostala k tobě a nyní i zpět ke mně.“
„Nerozumím ti. Ta kniha je snad… z nebes?“ nechápala Markéta.
„Tak nějak… chceš-li vědět víc, přijď hodinu před půlnocí sem do knihovny. Nyní jdi s pokojem,“ pousmál se mnich a vyprovodil ji ven.

Druhý den Markéta ani Asparagus nebyli k nalezení a nikdo je už nikdy neviděl. A tajemná kniha zmizela společně s nimi.

***

Zánik hradu Schiefhorn

První návštěva, která hrad navštívila, byla nečekaná. Hans Wolfgang von Wogastisburg se nějakým způsobem dozvěděl, že Chtimír by mohl vědět něco o jeho synovi Ruprechtovi. Onehdá ho nějací ozbrojenci unesli a kdosi snad v jednom z nich poznal samotného Chtimíra ze Schiefhornu, tak si to jel ověřit. Po synovi velmi truchlil.

Chtimír ho přijal v hradní síni a nabídl mu číši vína. Hans byl rázný muž a jednal přímo.
„Ty mi škodíš na majetku. Nevymlouvej se, nejsi sám. Tyhle potyčky jsem ale nepřijel řešit. Při jednom vašem přepadu byl ale unesen můj syn Gerhart. Jako otec jsem čekal obvyklou žádost o výkupné, ale nic nepřišlo. Proto jsem tady, poptat se na svého syna přímo tebe.“
Chtimír se zatvářil překvapeně.
„S tvým synem a jeho únosem nemám nic společného. Pravda, občas mám se sousedy nějaké spory, ale zabíjení a únosy neprovádím. To bys měl sám vědět, a nebo ten, kdo tě sem poslal. Jako důkaz mé pravdomluvnosti tě můj purkrabí a nebo já sám, provedu po celém hradu, od sklepení po krovy, abys viděl, že tvého syna tu nikde neukrývám. K čemu by mi byl, bez výkupného? Jen hladový krk navíc. Nežijeme zrovna v blahobytu, pane Hansi.“
To Hans uznal a prohlídku hradu odmítl. Řekl, že Chtimírovi věří a odjel, že bude pátrat dál ale jinde.

Chtimír si oddechl. Jednu nepříjemnost měl za sebou, ale čekal, ze další ještě nastanou.

***

Mezitím musel strávit smutnou zprávu o zmizení jeho dcery Markéty z konventu Boromejek v Horním Hovězí a sotva se ze smutku jakžtakž vzpamatoval, zjevil se posel se zprávou ověšenou pěti pečetěmi pánů z Kundaštátu, Tráwowa, Sarkowitz, Kotojed a Tabaku.

Chtimír zavolal hradního kaplana, aby mu ho přečetl a přitom rázoval po místnosti a tvářil se zasmušile.
Uvedení šlechtici ho žádají o propuštění svých synů o jejichž pobytu na Schiefhornu je všeobecná známost, doložená pozvánkou Hynka z Kundaštátu na jakési hradní veselice. „Tyto veselice již jistě skončily a proto neotálejte naše syny propustit, neb s vámi bude naloženo dle práva,“ nepřímo vyhrožovali.

Chtimír reagoval zprávou, že mladí šlechtici byli již propuštěni před časem a za jejich případné zmizení nenese žádnou odpovědnost.
Odpovědí mu bylo obležení hradu na počátku září vojsky pěti uvedených pánů.
Ti již z Chtimírem nevyjednávali a rovnou vzali hradby útokem. Po trojím neúspěšném pokusu se stáhli a rozhodli se posádku vyhladovět.
Jenže podzim na krku, zima a plískanice se blížily a hrad stále odolával.

Až jednoho jitra přivlekli stráže sebou služebnou dívčinu, jež přiznala spojení hradu s okolím podzemní chodbou.
„Já sama takto chodím do vsi pro zásoby. Zrovna jsem šla pro tvaroh, když mě vaši muži zajali. Nebyla jsem dost opatrná,“ vypověděla odevzdaně, vědoma si svého smutného osudu. Oběsí ji, nebo předhodí k potěšení armádě?
Avšak páni ji velkomyslně propustili a podzemní chodbou do hradu pak pronikl oddíl nejstatečnějších vojáků a po krátké potyčce na nádvoří otevřeli bránu vojákům venku a hrad tak v krátké době padl. Převaha byla příliš velká.
Rozvášnění muži se rozběhli kořistit a zmocňovat se služebných, které s jekotem hledaly úkryt, kde se dalo.

Samotný Chtimír se zabarikádoval v paláci a díky řadě chytrých obranných prvků (zavalení chodby strženou klenbou, propadlé schodiště…) nebylo snadné se k němu dostat. Bohužel pro něj, ale ani ven.
Dlel ve své komnatě s Vendulou, zbavoval se brnění a vydýchával se. Tak prudký boj už pro něj není. Dnes stejně vše skončí.
„Co s námi bude?“ hořekovala Vendula. „Nosím pod srdcem tvé dítě, můj pane.“
Chtimír ji objal a mlčel. Nejdřív ji hodlal pustit, ale nyní se rozhodl, že takto ji do spárů nepřítele nevydá. Nikdo jeho krve nesmí být zajat a vydán na milost a nemilost vítězi. Kdoví, zda by uznali její obtěžkání a neukájeli se na ní až do konce jejího bytí. Takovou smrt jí nechtěl dopřát.

Vendula byla vděčná za pánovo objetí. Vlastně ho ani nečekala. Vždyť nebyla jeho družkou, jen služebnou, co s ním líhala na jeho přání a obtěžkání byl její problém, ne jeho. Proto ji překvapilo, když při bitce na nádvoří ji náhle vzal za ruku, zatáhl do paláce a spustil za nimi všechny ty pasti a překážky. Přežili, ale co dál?
Náhle cítila, jak jeho objetí se mění na něžné doteky a pozvolné svlékání. Snad se pán chce milovat?
Ano, Chtimír se chtěl milovat.
Oba se svlékli a ulehli do lože. Mladá štíhlá ani ne dvacetiletá dívka a statný, zavalitý dvaačtyřicetiletý muž s prvními šedinami ve tmavých vlasech.

Jeho úd splihle visel dolů, ale Vendula si s ním věděla rady.
Hned ho smyslně a zkušeně začala kouřit, znaje, co pánovi dělá dobře a brzy tak dosáhla úspěchu v jeho pevném a tvrdém postoji.
„Ahh… anoo… usedni na mě,“ vybídl ji Chtimír a pak oba zasténali slastí, jak na něj nasedala a ocas pozvolna v ní mizel v celé délce, až po kořen.

Dívka začala odsedat a Chtimír se zmocnil jejích nalévajícíh se prsou, neklamné známky obtěžkání. Mačkal je, mnul a prsty drtil tvrdé špunty bradavek a Vendula sténala slastí.
„Ach… pane… takto konejte…ještě…“ a Chtimír se činil.
Po změně polohy do ní vstoupil zezadu a tvrdými přírazy do ní vnikal a Vendula vyvrcholila. Silnými stahy pochvy, přivedla i pána na vrchol a mocné proudy semene jí plnily lůno.
Poté si zavdali vína z velkého džbánu, jenž tu Chtimír vždycky měl po ruce a poté, co mu zase ústy vztyčila ocas, pokračovali v milostné hře. Co se děje na hradě je netrápilo. Chtimír věděl, že cesta k němu je nepříteli natolik ztížena, že ještě stihne Vendulu minimálně dvakráte uspokojit.

Nyní se milovali mazlivě v klasické poloze, kdy vnímali dotyk svých těl, líbali se a muž jí jen pomalými pohyby projížděl klín. Zrychloval jen pozvolna a řídil se vzdechy a steny a prožitky své milostnice.
Vendula se zavřenýma očima měla své představy a v nich si ji bral mladý rytíř mužných rysů a činil tak směsí násilí a něžného milování… každopádně se mu ochotně odevzdávala. Muž, který se jako muž chová, ji vzrušoval, samozřejmě bez bití a ne hrubě, to jsou rozdílné věci.
A tak vnímala přírazy v sobě jež jí činil onen rytíř a unášena proudem slasti pozvolna stoupala k rozkoši nejvyšší.
„Oh… oh… ooooáááách… dobrý bože,“ vykřikla v extázi a Chtimír do ní uvolnil dávku semene.

Opět tu byl čas na odpočinek. Leželi vedle sebe a něžně se mazlili. Takový přístup u pána ještě nezažila. Bylo to asi tím, že tu byli uvězněni. Co s nimi ale pak udělají?
„Netrap se tím,“ řekl Chtimír klidně, když se ho na to otázala.

Přistoupil k oknu a zahleděl se opatrně dolů, aby ho netrefil nějaký šikovný střelec z kuše. Na nádvoří pobíhali vojáci, nějaký muž si přes rameno odnášel zmítající se holku kamsi do seníku, další jinou táhl do budovy, ležely tam mrtvoly… tohle byl konec hradu.
Bylo ale třeba učinit ještě jednu věc.

„Napijme se,“ podal Vendule číši vína a sám pozvedl druhou, ale pil jen naoko.
Chvíli po napití se Vendula cítila malátně a slabě a musela ulehnout. Náhle jí tělo zaplavila bolestná křeč, která trvala jen chvíli… a pak už nebylo nic.

Chtimír sebe i její mrtvé tělo oblékl do šatů, položil vedle sebe, vypil číši do dna, ulehl a přes tělo si položil meč, který překřížil rukama. Tak zemřel Chtimír ze Semtína a Schiefhornu.

***

Epilog:

„Tak a rodinná kronika Chtimíra ze Semtína a Schiefhornu je hotova,“ prohlásila žena, zaklapla notebook a otočila se na starou ženu sedící v křesle. „Mami, chceš k tomu ještě něco říct?“
„Myslíš, že ti to v Ústavu všechno uvěří, Alenko?“ pousmála se.
„Jsem vystudovaná historička, proč ne?“ podivila se Alena.
„Znáš mnoho detailů, které jsou z dnešního pohledu neprokazatelné. Těžko jim vysvětlíš, jak ses k tomu dostala,“ kývala hlavou žena a přijala šálek kávy od ženy, která přinesla z kuchyně občerstvení. „Co myslíš ty, Teo?“
„Jak říkal otec Asparagus, řekou času proteče ještě mnoho vody, než lidé budou schopni přijmout, co znali lidé již ve třináctém věku,“ řekla Tea a sedící ženu pohladila po hlavě. I ve stáří se stále milovaly.

Alena na ně zamyšleně hleděla. Matka Markéta, její družka Teodora a strýc Asparagus do moderní doby přišli z minulosti. To jediné jí prozradili a čemuž musela uvěřit. Ale jak a proč se nikdy nedozvěděla.
Ale možná díky tomu úspěšně vystudovala historii a stala se renomovanou autorkou řady knih a publikací. Její specializací bylo sepisování historie různých šlechtických rodů.
Vždy znala řadu detailů a podrobností, které i když byly jen fabulací, byly zajímavé a čtivé, jak přiznávali její kolegové.

Když se při průzkumu hradu Křivolín našli zazděné kostry, byla Alena požádána o pomoc při pátrání po jejich totožnosti. A tehdy zasáhla její matka a převyprávěla jí celou historii rodu, včetně oné události. Bylo jasné, že vše takto sepsat nemůže, stejně by to opět označili jen za výmysl, ale rozhodla se odhalit alespoň totožnost Bolehlava z Tráwowa, který byl spřízněn se starým šlechtickým rodem Benešoviců.
Jeho pozůstatky identifikovala podle medailonku, jež jedna kostra měla na krku. Na medailonku vyryté písmeno „B“ a „von Gras“ sice nebylo stoprocentně průkazné, ale učení historici byli ochotni to přijmout za fakt. Alena znala i jména ostatních těl, ale nakonec je odhalila až ve svém díle o životě Chtimíra (svého dědy), ať už tomu někdo věří, nebo ne.