Teambuilding 04 – Poprvé

Ubytovali jsme se na pokoji. Pokud to, že dáte cestovní tašku do skříně považujete za ubytování.
Ve filmu bychom se teď měli na postel, a hlavně na sebe, nedočkavě vrhnout a vášnivě se pomilovat.
Možná ještě dřív, než se „ubytujeme“?
Jenže toto nebyl film, ale skutečnost. Pro mě nádherná a já byl připravený udělat cokoliv, aby to krásné bylo i pro Lenku.

Napětí cítit bylo, oba jsme se trochu rozpačitě chvilku dívali na sebe a na postel, očividně v rozpacích co teď a co potom.
„Půjdeme dolů na kafe?“ vysvobodil jsem nás z rozpaků.
Lenka stejně jako já patřila k velkým milovníkům kávy, a tak nadšeně souhlasila.

„Kam vyrazíme?“ zajímala se při míchání kávy a evidentně se rozhodla nechat veškerou iniciativu na mně.
„Nakonec proč ne, výlet, Český ráj, ubytovat se zrovna tady, to byl tvůj nápad tak se starej. Já si budu jen užívat,“ vyloženě říkal její provokativně nevinný úsměv.
„Třeba na Kost. Mělo by to být kousek a já si rád trochu protáhnu kostru.“
„Ty to tady znáš?“
„Jistě, prstem na mapě jsem po okolí cestoval tři dny. Tady není kde zabloudit.“

Slovo dalo slovo, dopili jsme a vyrazili.
„Podívej, Kost 4 km,“ ukázal jsem na rozcestník.
„To není daleko, to je fajn procházka.“
„Ani se nenadějeme a jsme tam.“

Na to, že je turistická sezóna v plném proudu jsme potkali jen několik lidí.
Až kousek od hradu nás dostihl jízdní oddíl ozbrojenců, jak by se nejspíš o nich vyjádřil autor historického románu.
Mlčky, ve tváři výraz únavy, přísnost a soustředění.
Koně jen odfrkávali, leskli se potem, jezdci na tom nebyli o moc lépe.
Ve vzduchu zůstal viset pach koňského potu. Pro někoho vůně, pro jiného smrad.
„Asi jsme někde prošli branou a ocitli se zpět v čase,“ navrhl jsem možné vysvětlení.
„Zdá se, že je Kost v obležení a tito ve zbroji spěchají na pomoc. Jen nevím, jestli obráncům nebo dobyvatelům.“
„Uvidíme až tam budeme,“ řekla Lenka a mně nezbylo než souhlasit. 
To „uvidíme až tam budeme“ bylo v podstatě za další zatáčkou.
Kost v obležení byla – ale trhovců.
Vypadalo to tam jak na nějakém jarmarku, alespoň jak já jsem si takové středověké tržiště představoval.

Ve stínu mohutného stromu byl jeden z mnoha prostých malých přístřešků.
„Pojď si vyrazit paměťní minci,“ lákal jsem Lenku a ukázal na vybavení stánku.
„Medaili,“ opravil mě mincmistr. Tedy pardon medailmistr.
Chvilku se zdráhala, ale protože já to zkusit chtěl a mít i něco na památku je taky fajn, třeba zrovna tu medaili, když tedy mám být důsledný (stejně tomu budu říkat mince), šel jsem příkladem.

Základ je dobře se trefit.
Raznice musí být kolmo a musí se do ní fakt pořádně praštit, v ideálním případě také kolmo, a když se dobře trefíte a máte štěstí, je medaile podařená.
Já se trefil a měl štěstí.
„Dobrý!“ ocenil kvalitu mé medaile mincmistr.
„Vy byste se tím mohl živit,“ pokračoval, ale znáte to, taková pochvalná slova jedním uchem tam a druhým ven.
Pak zkusila štěstí i Lenka.
Možná se bála pořádně praštit, navíc to nebylo kolmo, takže její výtvor byl dost nepovedený, ale výměnu odmítla.
Byla to její medaile, kterou si sama vyrazila a tak si ji nechá na památku.

Z prohlídky hradu, na kterou jsme se oba těšili, nebylo nic.
Tržiště, množství „zbrojného lidu“, řemeslníků a podobných kulis se ukázalo jakoby víceméně kulisami skutečnými.
Chystalo se tu nějaké natáčení a tak to byla docela logická symbióza.
Nadšenci do historie si sem jako kompars přišli přivydělat a než to velké natáčení vypukne a připraví, chtěli si trochu přihrát svou polívčičku.
Zahrát si svůj příběh podle své verze, svých znalostí a vědomostí středověkého života dřív, než přijdou filmaři a budou jim do toho kecat a vnucovat jim zase tu svou.
Byl to prostě jejich svět, jejich životní styl.

Cesty náhod jsou nevyzpytatelné.
Jak jsme se tak toulali kolem hradu, narazili jsme na ohrazenou plochu, kde si šermíři nacvičovali vystoupení.
Určitě to bylo několik skupin, žádná nemůže být tak početná, a tak o to pečlivěji pilovali choreografii.
Nejprve několikrát zpomaleně, ještě si ujasnili jak který výpad provedou, kdo a jak výpad vykryje, jak a kam kdo uhne a odstoupí, odklidit z „bojiště“ poslední klacky, kameny, vše o co by se dalo zakopnout, škobrtnout… potom v „normální“ rychlosti.
Sice už na sobě měli historické oblečení, zatím ale místo zbraní jen klacky.
A potom znovu a znovu, aby zdání skutečného boje bylo dokonalé.
Zaujatý sledováním, jsem na chvilku zapomněl na Lenku i na cely svět okolo.
Trest přišel vzápětí.
Na rameno mi dopadl snad staletý dub.
Ne, dub to nebyl. To byla tunová drtička, která okamžitě začala mé nebohé rameno drtit.
„Přišel jsi na čumendu, jo? A bez placení?“

Určitě jste slyšeli o týpkovi, co se učil mluvit hlasitě, jasně a srozumitelně u mořského příboje.
Ne křičet a řvát.
Mluvit. Hlasitě. Jasně. Srozumitelně.
Tak podobně zvučný hlas se mě zrovna ptal.
Už jsem se vám „pochlubil“, že občas nejdříve jednám a pak myslím?

„Dej tu pazouru dolů, nebo ti ji přerazím“ vyzval jsem dotyčného tónem, který varoval že svou hrozbu myslím smrtelně vážně.
Ale to už jsem se otočil a udělal výpad prsama na prsa toho dotyčného.
Za mnou stál mastodont mezi lidmi.
Goliáš… který podobnou reakci s naprostou jistotou očekával a tak se zapřel.
Navíc měl na sobě brigandinu, pod ní drátěnou košili i s kapucí proto to bylo au au 🙂 takový naráz docela zabolel.
Pozdě bycha honit.
Měl jsem si všimnout že má koženou rukavici a mělo mi dojít proč. Zůstal stát jako skála a já musel o krok dva podstoupit, abych udržel rovnováhu a neskončil na zadku.
Tak znovu a lépe!
Ty dva kroky stačily k pořádnému odrazu a útoku ramenem jako beranidlem.
To už neustál, o krok couvl a my se do sebe pustili v podivné směsici řecko-římského zápasu, juda, suma, všech možných i nemožných stylů.
„Na to nemáš frajere.“
„To ještě uvidí! Vytřepu tě z té konzervy ty plechovko.“
„Tak to zkus!“
„A co asi tak dělám?“

Takový boj je náročný sám o sobě, ale když se u toho vzájemně popichujete, smějete a dáváte si pozor, abyste si vzájemně neublížili, jste u konce s dechem poměrně brzo.
Oba jsme toho nechali a v hlubokém předklonu lapali po dechu a smáli se.
Skupinka zvědavců co nás sledovala a patrně doufala, že uvidí skutečnou pranici, se začala zklamaně rozcházet.
Zůstalo jich jen pár a Lenka.
Ta s překvapeným nechápavým výrazem v obličeji.
Podání rukou, zalomení palce, šťouchnout pěstí do ramene a uvítací rituál je u konce.
„Kde se tady bereš?“
„Pak povykládám,“ krotil jsem jeho zvědavost, „ale napřed se snad dámě představíš?“ napůl otázka a napůl výzva.
„Nebo to udělám raději já… to je Václav… to je Lenka.“
Netuším, jak takové představení vnímáte vy, ale já to beru tak, že tím každému dávám na srozuměnou „ruce pryč to je MOJE holka“.
„Václav, ale všichni mi říkají Sil,“ podal jí Vašek ruku.
„Lenka, ale všichni mi říkají Lenka,“ přijala nabízenou pravici i s rituálem zalomeného palce.
„Pojďme to naše setkání zapít,“ mávl Vašek rukou neurčitým směrem někam mezi směs stanů, aut a karavanů.

Václav je chlap jak hora. Do dvou metrů mu moc nechybí, možná spíš přebývá, hodně přes sto kilo svalů, šlach a kostí, sádlo byste fakt hledali marně, ruce jsou spíš lopaty, mohutný plnovous, u pasu meč a dýka, prostě jako podle představ středověkého válečníka. A rozhodně to není dobrák od Kosti, jak často takový obři bývají vykreslováni, Sill je z Boskovic.
„Sil? Proč Sil?“ zajímal Lenku původ jeho přezdívky, když jsme se s půllitry piva – nealkoholického, pochopitelně – usadili u jednoho ze stolů.
Václav jen tiše zapískal známou, krásnou melodii.
Pískat se musí umět, aby to nepištělo, netahalo za uši ale naopak krásně znělo, neslo se… a to on fakt uměl.
Pískal si tuto melodii, vždy pěkně tichounce, při každé možné i nemožné příležitosti – když přemýšlel, něco kutil, chtěl se uklidnit, prostě furt.
A když ji jeden večer zahrál i na trubku…
Jinou přezdívku prostě dostat nemohl.
Navíc tu byl ten jeho hluboký zněly hlas.
„A jakou přezdívku má tady Ondra?“ zajímalo Lenku.
Vašek se pobaveně zasmál.
„On se ti mladej nepochlubil?“
Dostal ode mne pořádný kopanec do holeně.
Jistě že měl chrániče.
„Dědku, jak to bylo s tím černým uhlím? Fakt ho pomáhala zakládat Helenka Vondráčková?“
Pokoušel jsem se odvést řeč na jiné téma.
Vašek se už trochu uklidnil.
„Ne, ta dělala kantýnskou.“
Aby bylo jasný, „dědek“ byl jen o pár let starší, ale každý kdo byl třeba jen o hodinu mladší – jako třeba jeho bratr – byl prostě „mladej“.
„Tak se jí pochlub… Drtikole.“
Být to opravdová středověká krčma, tak bych mu ten půllitr rozbil o hlavu :).
Nakonec, kapuce z drátěné košile by ho měla ochránit. Měl jsem sto chutí vyzkoušet její funkčnost.
„Nechci riskovat rozbitou hlavu,“ plácl se do stehen Václav a smál se, až málem spadl z lavice.
„Podívej se na něho, jak drží ten půllitr a jak se tváří,“ jeho chechot musel být slyšet až v Jičíně. To mě pobavilo a chuť rozbít půllitr zmírnilo. Ale taky překvapilo. To jsem tak čitelný?
„Tak mu říkáme, jen když ho chceme trochu pozlobit, on totiž rád fotí.“
„Silencio!“ zvláštní kolik významů ta přezdívka může mít.
Václav jen mávl rukou jako by odháněl mouchu.
„On pak dělá, že se zlobí a máme z toho všichni legraci, ale je to hodný kluk,“ pozvedl půllitr k symbolickému ťuknutí. „Všechno v dobrým.“
„Jasně,“ souhlasil jsem.
„Moc nechybělo a ten krygl jsem ti rozbil o hlavu.“
Vašek je veselá kopa. Zasmál se.
„Bylo to vidět.“

Zůstali jsme až do odpoledne a sledovali – pochopitelně bez placení – lítý boj, ve kterém chudý zemanský synek Václav prokázal takovou statečnost a um, že byl pasován na rytíře.
Pak už honem „domů“ na večeři.

A po večeři na pokoj…

„Můžu ti umýt záda?“ zeptal jsem se.
Chvilku váhala, ale pak souhlasila.
„Tak já za chvilku přijdu,“ řekl jsem a nechal ji zmizet v koupelně.

Chvilku jsem počkal a pak jen v županu šel za Lenkou.

Sprchový kout byl zavřený a připomínal spíš parní saunu. Tolik tam bylo páry.

Stála v koutě otočená zády, ruce překřížené na prsou, trochu schoulená… jako by se styděla a musím říct, že i takhle jí to slušelo.
Rychle jsem za sebou zavřel. Voda byla horká na hranici snesitelnosti. Sprchový kout není dělaný pro dva, a tak jsme museli být docela na těsno.

Chvilku jsem jí jen tak masíroval ramena.
Stála a vypadalo to, jako by se bála pohnout a hlavně uvolnit. Když jsem od ramen přešel k zátylku, její napětí trochu povolilo. Není kam spěchat, máme před sebou celou noc.
Trochu sklonila hlavu, jako by mě vybízela k pokračování a chtěla mi to usnadnit.
Dokonce, poprvé za tu dobu, neuhýbala zadečkem, když jsem se o něj otřel.
K masáži jsem občas přidal i polibek. Držela jak helvetská víra, ani se nepohnula, skoro ani nedýchala.

Vzal jsem ji za ruce, kterýma si ještě stále kryla prsa a sice opatrně a jemně, přesto rozhodně, jí je spustil podél boků. Bránila se jen symbolicky.
A když jsem si dal na ruce sprcháč a začal je umývat, nádherně to klouzalo.
Zaklonila hlavu… nabídla mi tak tváře i rty k polibku.
„To ale nejsou záda,“ poučila mě šeptem o anatomii ženského těla se směsí výtky, ale i úsměvu.
„Já vím,“ ujistil jsem ji o SVÝCH znalostech anatomie. Dokonce se lehce zavrtěla, snad aby se ujistila, že to co ji tlačí je opravdu to, co si myslí.

Políbil jsem ji na tvář, na krk, na ouško, které jsem vzal mezi rty a chvilku je tak mnul.
Usmála se a zašátrala rukou za sebe, jako by něco hledala.
Tak jsem kousek poodstoupil bokem, abych jí to hledání usnadnil (já vím, jsem hodný kluk a když můžu pomůžu). A dobře jsem udělal.

Skutečně hledala a když našla, pevně svůj nález, nebo spíše kořist, uchopila a začala zkoumat, co vše se s tím dá dělat. Věděla dobře co s tím a uměla to ještě lépe. Moje ruce také nelenily.
Když už jsem si řekl, že jsou ta její roztomilá kůzlátka umyta dostatečně a jedna ruka si už s tím nějak poradí, druhou jsem pohladil bříško a pokračoval k podbřišku. Napřed jen tak, jako by náhodou zavadil o štěrbinku.

Zaklonila hlavu až na moje rameno. Nabídla mi rty a tváře k polibkům a očím nádherný výhled na ruku, která se právě pouštěla do průzkumu jejího klína. Zkoumal jsem pozorně a pečlivě.

Za chvíli jsem našel ta nej nej zákoutí jejího klína, kde se jí mé doteky nejvíce líbily. Líbily se ji až tak, že se zapomínala soustředit na ruční práci. Pak se na mě usmála, chytla mě za ruku a odtáhla ji z klína.
Položil jsem jí ruce na ramena a pomalu otočil čelem ke mně.
Konečně jsem si ji mohl prohlédnout. Vlastně jsme se prohlíželi vzájemně.

„Jsi krásná holka,“ zašeptal jsem a políbil ji.
„Děkuji.“
Nedalo se poznat, jestli se červená rozpaky, studem, následkem právě prožitého vyvrcholení nebo horkou sprchou.
Nechala se obejmout a políbit. Když jsem jí pohladil bok a nazvedl nohu, nijak zvlášť neprotestovala a dokonce mi ho pomohla nasměrovat.
V pornu to vypadá fajn, možná tam mají kachličky, ale vanička ve sprchovém koutu na takové radovánky fakt není dělaná.
„Necháme si to do pelíšku,“ navrhla a já souhlasil.
Ale člověk míní, vzrušení a touha mění. Během utírání jsem to ještě vydržel, ale pak jsem ji znovu objal a políbil. Pohladil bok, nazvedl jí nohu a vnikl.
Objala mě kolem krku a já toho využil.
Zvedl jsem ji a jí nezbylo, než se pevně držet.
Takhle jsem s ní šel jen pár kroků ke stolku, ale musím říct, že to bylo moc fajn, cítit jak se v ní za chůze pohybuju.

I když jsem ji posadil na stolek, a už se mohla bez obav pustit, neudělala to, naopak mi ovinula nohy kolem boků.
Já v rámci možností přirážel a směsice vrzání stolku a vzdechů od Lenky byl krásný koncert.
Jenže stolek vrzal víc a víc…
Když jsem se vysvobodil z objetí jejích nohou na chvíli byla zklamaná.
Ale jen chvilku, než jsem si klekl a dal si její nohy na ramena. Spokojeně se usmála a ještě trochu dala nohy od sebe, abych měl k její jeskyňce dokonalý přístup.
A já se hned pustil do díla uspokojit sebe i ji.

Rty, jazyk i prsty se činili a její sténání mi sdělovalo, že se činí dobře.
Dokonce se jí podařilo na tom stolečku i lehnout.
Její vzdechy byly hlasitější a hlasitější a najednou se stalo několik věcí současně.
Hlasitě vykřikla, až jsem se lekl, jestli jsem jí nějak neublížil. Chvilku byla zmatená a nevěděla, jestli mi má hlavu sevřít stehny a tlačit ji do, nebo od klína… a pak přišlo její vyvrcholení.
Mokrý orgasmus!

Mě to zaskočilo, považoval jsem to za výmysly, latinu…
Něco takového jsem zažil poprvé.
„To bylo úžasné, něco takového jsem ještě nezažila,“ řekla, když už odeznělo to největší vzrušení.
„Teď by jsi na oplátku měl postříkat ty mě,“ a jako ještěrka se rychle svezla ze stolku a než jsem se nadál, začala mě kouřit.
Mně už stačilo málo.
Poslechla mé varování a už ho jen trochu pohonila… namířila na ty nádherné kozičky a oba jsme sledovali, jak je pokrývá hustá smetana.
Lenka se na mě rozpustile usmála.
„Nechceš mi umýt záda?“