Tomyšův příběh 01

Tento text se jednoho dne objevil v mé poštovní schránce za podivných okolností.

Dobrý den, pokusím se vysvětlit, proč jsem se rozhodl napsat těchto pár vět. Přečetl jsem si příběh Kdo hlídá hlídače. Jak už asi tušíte, já jsem onen Tomyš, bratr Lukyho neboli Lukáše. Já jsem připravil pro Mak všechny plány útěku a možná jí naznačil cestu, která nakonec skončila tak, jak skončila. Už v tom asi máte zmatek, stejně jako já, když jsem se dozvěděl… Nic, musím začít od začátku. Použiju všechna jména z onoho příběhu, i když nemají úplně logiku, mě jako Tomyše nikdo nepozná. Alespoň doufám. A Mak v té době ještě nebyla Mak, ale…
Konec zmatených slov, začínám.

Věnováno Mak, kterou jsem nestačil poznat tak, jak si zasloužila. A Lukymu. A hlavně Ditě, protože… To se dozvíte.

Praha, někdy koncem divokých devadesátek.

Díl první: Dita

Nebudu popisovat, na jaké misi jsem byl. Nebyla legální tehdy ani teď. Moje spojení se zbytkem rodiny v Čechách se omezovala na naprosté minimum, což v tomto případě znamená prostě nic. Jedině můj bratr znal jednu adresu na hotmailu. Domluvili jsme se jednoduše. Jednou za měsíc krátká zpráva: ‚Jsem v pohodě, vše OK, oženil jsem se, rozvedl…“ Tak to šlo docela dlouho, „Jsem v pohodě,“ to mi stačilo. A já jemu psal: „Jsem naživu.“
Jenže pak zprávy ustaly. A pak jen stručné oznámení. „Jsem asi v prdeli, brácho.“ A už nic.

Z vlaku na Hlavním nádraží jsem vystoupil asi za měsíc, dřív to prostě nešlo a cesta nebyla zdaleka přímá. Letadlem bych možná pár dní ušetřil, ale nechal bych za sebou moc stop. A nakonec bych stejně asi nic nezachránil. To jsem v tu chvíli ale ještě netušil. Stejně jako to, že jsem se právě ocitl ve válce dvou gangů.

Věděl jsem, kde měl Luky byt, vždyť jsem mu ho sám sehnal i financoval. Klidná čtvrť, kousek od stanice podzemky, našel jsem ho jednoduše, i když se okolí celkem změnilo. Obešel jsem blok kolem dokola, nic divného, žádné postavy v průjezdech nebo nenápadná auta s řidiči zahloubanými do Večerní Prahy. Proč by tam také byli, ale jistota je jistota.

Dům vypadal docela dobře, vyměněná okna a bohužel i vstupní dveře. Časy, kdy mohly být otevřeny, byly už i tady asi pryč.

„Prosím, šel jsem ven se smetím a zabouchly se mi dveře.“ Uspěl jsem až u čtvrtého zvonku, ženský hlas, asi starší paní.
Potichu po schodech do třetího patra, dveře i zámek vypadaly dobře. Zazvonil jsem, co kdyby… A pak jsem v batohu našel klíč, který jsem tam měl jen pro případ naprosté nouze. Nadechl jsem se a otočil klíčem. Všechna stavítka byla na svém místě, tak jako tehdy. Zámek hladce povolil. Přehrnul jsem si mikinu přes dlaň a stiskl kliku, vklouzl dovnitř a rychle tiše zavřel.

Zvenku byt vypadal spořádaně, ale vnitřek byl čistý chaos. Někdo to tu prohledal opravdu důkladně a s úklidem se už nenamáhal. Opatrně jsem našlapoval mezi kusy nábytku a poházeným oblečením, černá trika s různými nápisy, spodky, ponožky, asi troje džíny, nějaká mikina. Mnoho toho nebylo, o to víc ale neznámého ženského oblečení. Prádlo, blůzky, pěkné letní šaty jen na úzká ramínka, nechal jsem je klouzat mezi prsty, velikost 36, asi pro mladší holku, zbytky pěkné vůně.

Pod stolem s otevřenou zásuvkou se válela odkopnutá růžová motorkářské helma, jedna ženská bunda ležela na dně skříně. Nikde jsem neviděl žádné fotografie, vlastně ani nic extra osobního. Uvažoval jsem, kdo tohle všechno udělal, a hlavně co hledal. To bylo nejdůležitější a mohlo mě to nejspíš přivést k tomu prvnímu. A pak i k Lukymu nebo zatím neznámé dívce.

Podíval jsem se na zásuvku u stolu, byla trochu zvláštní. Stačilo ji vysunout, pak otočit dlaň a prsty nahmátnout malou tajnou schránku. Zkusil jsem to, byla tam. Ten přede mnou ji nejspíš nenašel, nebo ho obsah nezajímal. Odhrnul jsem ze stolu nádobí a vyklepl obsah malé schránky.

Na desku cvakl malý svazek klíčů, od bytu, neznámý, možná od dveří do baráku, klíč s nápisem Honda, jasně, od motorky. Ještě jsem prošel byt, ale nenašel jsem ani mužskou helmu ani bundu. Takže bratříček nejspíš nasedl na motorku a zmizel, tohle budou nejspíš rezervní klíče. Anebo taky ne. Uvidíme. A co ta holka? Všechno tady nechala? Jen tak? Museli najednou zmizet, brácha na motorce a ona možná odjela někam jinam. Ale proč by se nevrátila pro svoje věci? Točil jsem klíčem na prstě a přemýšlel, zavrtěl hlavou a strčil svazek do kapsy. Chodil jsem po bytě z jedné strany na druhou a hledal, co jsem přehlédl. Nic zásadního, jen dámské hygienické potřeby v koupelně, dva kartáčky. Mrknul jsem na hodinky, moc brzy, automaticky jsem začal uklízet.

Asi za hodinu jsem zazvonil u bytu vedle. Nic. Zkusil jsem to o patro níž. Cedulka na dveřích Adam Novák. Na druhé zazvonění otevřel mladší muž v županu.
„Hele, jsem po noční, co je?“
„Jasně, sorry, hledám toho kluka z bytu nad váma.“
Trochu ožil, za ním z pokoje na chodbičku vykoukla rozcuchaná dívka jen velmi spoře zavinutá do prostěradla.
„Lukáše? Jo, toho jsem viděl tak před měsícem a půl naposled, tak to asi bude. Nejspíš se přestěhoval.“
„To budou už tak dva měsíce,“ přidala se dívka a rychle si přizvedla cíp prostěradla, který jí sklouzl z ňadra. Moc pěkného, co jsem stačil zahlédnout.
„Asi se stěhoval, byl tam tehdy docela rachot, ale tady se furt někdo stěhuje,“ odhrnula si narezlé vlasy z obličeje a prostěradlo z ní zase sklouzlo.
„To je blbý, dluží mi prachy, hodně prachů.“ poznamenal jsem.
Chlapík se na mě účastně podíval.
„No jasně, ani se nedivím, nový hadry, ta motorka, luxusní kočička…“ dívka se na něj pátravě podívala.
„Myslíte tu štíhlou kočku?“
„Jasně, bloncka, taková menší, ale moc…“
Chlapík zachytil dívčin pátravý pohled a zarazil se. Ne neví, kde jsou, jak se ta holka jmenovala, nic. A teď už…
Měl jsem dojem, že by ještě holka něco chtěla dodat, mrkl jsem na ni.
„Co ta motorka?“ nadhodil jsem, „asi je taky fuč.“
„Vždycky ji nechával na druhý straně bloku v průjezdu, pod plachtou. Fakt pěkná,“ holka se snažila zahalit neposlušná prsa a vytáhla si prostěradlo víc, než asi chtěla. Zahlédl jsem pohledná dlouhá stehna a málem i…
Chlapík se na ni udiveně podíval. Holka se ještě nadechla, ale jen zavrtěla hlavou.

„Tak moc dík.“ Naposledy jsem se potěšil pohledem na dívčí vnady. Rád bych si s chlapíkem vyměnil místo. Na půl hodiny. Ale možná by stačilo i čtvrt.

Obešel jsem blok, doufal jsem, že průjezd bude prázdný, motorka pryč, možná jen řetěz u sloupku, kdyby se zase vrátila. To by znamenalo… Nic, byla tam, upoutaná tlustým řetězem k litinovému sloupku. Zamrazilo mě. Sundal jsem plachtu a hvízdl sám pro sebe. Honda Africa Twin, stará tak rok dva. Zapnul jsem zapalování, benzín asi na půlce, měl jsem chuť zkusit nastartovat. Místo toho jsem vyzkoušel další klíč, pasoval do velkého kufru. V něm byla ta chybějící helma i bunda, hned jsem prošacoval kapsy. Ve vnitřní zavřené pečlivě na zip byl řidičák. A pak už jen malá fotka docela pěkné blonďaté holky. Jinak nic dalšího. Oboje jsem zastrčil do kapsy. Zamkl jsem kufr, motorku jsem pečlivě přikryl a zmizel v ulicích.

Stál jsem ve vagóně metra, úplně v rohu, občas se mi v okně mihnul bráchův obraz.

Tak, co teď, věděl jsem, že potřebuju Ditu. Neměl jsem na ni žádné spojení, ale znal jsem její zvyky. To je někdy lepší než telefonní číslo.

Opřel jsem se o strom v parku, viděl jsem na vchod. Přesně v sedm se otevřel a objevila se štíhlá malá postava v teplácích. Co bylo nové byla světlá hlava a pes. Nepodstatné detaily. Zvyky zůstaly.
Proběhla kolem mě.
„Ahoj Dito.“
Pomalu se zastavila a otočila ke mně tvář. Radostně ke mně přiběhla a vítala mě. Ta fenka, ne žena.
„Myslela jsem, že jsi mrtvý,“ přejížděla nečitelnýma očima od pevných bot přes džíny a mikinu vojenského střihu až k opálenému obličeji a krátkým vlasům. Na batohu se chvíli zastavila.
„To mi říká každý. Máš fajn psa. Hodí se k tobě.“ Vipet poskakoval kolem nás a tahal za vodítko.
„Jasně, obě jsme krátkosrsté. Sousedčina, beru ji ven, aby se proběhla.“
„To jsi hodná.“
„Ne, ona jinak hrozně vyje.“
„Sousedka?“
„No, ona taky, když křičí na psa, aby nevyl.“
Nakrčila hlavu, vypadala ještě pevněji a drsněji než dřív, stejně štíhlá a svalnatá jako ten malý chrt, na hlavě světlý tenisák.

„Něco potřebuju, ne pro sebe, pro bráchu. Jseš ještě u policie?“
Zamyslela se a přikývla.
„Za hodinu jsem zpátky, jestli chceš, počkej.“ A zmizela svižným tempem v parku.

Dita byla dávná známá z armády, jenže si při jednom seskoku hodně dokurvila kotník a doktoři jí už nedali plnou třídu. Chvíli se motala kolem psů, ale pak přešla k policii, hned jak skončila základní závazek. To jsme se už moc nevídali. Mrzelo mě to, skvělá holka a kámoška v nouzi, když nám teklo do kanad.

Nebyl jsem si jistý, jestli není lesba, vlastně jsem neznal nikoho, kdo by tak víc vypadal. Na začátku byla sázka s kámoši a na konci jsme se večer probíhali lesem.
„Chceš jít ke mně?“ Vlastně mě ani nepřekvapilo, že je tak přímá.
„A tvoje parťačka?“
„Vykopnu ji.“
Jak řekla, tak udělala. Byla víc než o hlavu menší, když někdo někde píše o pevném těle, mohl by tam dát její fotku jako ilustraci, plná kůže zatraceně hezky tvarovaných kostí, šlach a hlavně svalů. Stáhl jsem jí propocené triko a kraťasy. Pak na mě omluvně mrkla a ukázala na sprchu.

Tam jsme se sice vešli, ale nic dalšího tam dělat nešlo. A bylo jasné, že v klidu nevydržíme, ale poctivě jsme to zkusili. Pak mě vyhodila, asi měla pravdu, nevím jak by správci zdůvodnila totální devastaci zánovního sprchového koutu, jenom vyhodila vrchem dva kusy prádla.
Prozkoumal jsem ledničku, ale její prázdnota mohla směle soupeřit s mou hlavou. Opřel jsem se o dveře a sledoval stín ve sprše, občas výrazný, když se skoro dotkla zástěny, jinak spíš jen tušený. Začal jsem si představovat víc a ztuhl mi ocas.
„Podej mi osušku,“ úplně jsem v zasnění přeslechl, že voda ztichla. Stála nahá v otevřených dveřích. Stáhl jsem osušku z háčku, schoval za zády a přistoupil k Ditě. Šátrala po mě prsty, až nahmátla vztyčený klacek. Zarazila se a ohmatávala ho. Díval jsem se na ni a bál jsem se, že to skončí v trenkách, ale včas přestala.

„Honem běž do sprchy,“ zašeptala, když si otřela tvář, „a nemydli se moc rychle.“

Ležela v posteli pod dekou, koukali jí jen oči. Vysunula ruku, přejela mi prsty břicho a stehna, pak mi jednoduše stáhla ručník.
„Zhasni, prosím.“
Bylo spíš jen šero, neměl jsem čas zatahovat rolety a venku svítily jako vždycky reflektory. A navíc jsem chtěl něco vidět. Třemi kroky jsem byl u ní a honem k ní vklouzl pod peřinu. Byla krásně horká, ale najednou uhnula.
„Zavři oči.“
Začal jsem ji hladit, uvolňovala se, zase nahmátla rukou můj klacek a dráždila ho. Vzrušovalo ji, když jí v dlani tvrdnul. Vyhoupla se na mě a sama si ho zasunula do klína. Zasténala, byla ještě moc stažená. Roztáhl jsem jí dlaněmi půlky a pomalu jsme pokračovali. Viděl jsem její zavřené oči, pevně sevřené rty, krásná malá prsa, vzal jsem je do dlaní.

Musela zpomalit a počkat, až se všechno porovná, i když by se nejraději rozjela hned. Bylo vzrušující se dívat, jak se musí přemáhat, nutit do klidu, nechat mě do ní vnikat. Ale za chvilku to už šlo krásně, dosedla na mě a úplně zvláčněla. A pak se rozjela.
Nechal jsem ji starat se o sebe a jen se snažil neudělat se, což nebylo zdaleka jednoduché, protože sledovat, jak se na mně kroutí, poskakují jí prsa, sténá a hladí se, bylo prostě moc. Zavřel jsem oči a myslel jsem na velitele a pořadová cvičení na buzerplace. Vlevo v bok, vpravo v bok. Šlo mi to, vydržel jsem, dokud hlasitě nezasténala a nezmrtvěla. Svezla se do postele a vzala mi klacek do dlaně. Rychle ho honila, byl jsem už prohnutý a těsně před výstřikem. Nesnažila se nic oddalovat a prostě mě dohonila do konce.

Zamyšleně špičkou prstu šťouchala do cákanců spermatu a utírala je kapesníkem.
‚První je až tady, promiň.‘
‚Měl jsem si vzít šprcku a zůstat v tobě.‘
‚No jo, jenže to není ono.‘
‚Jak kdy.‘

Podruhé jsem pro změnu zmaloval záda Ditě, nechtěla, abych jí to dělal zezadu, ale nějak si dala říct. Moc jsem se tedy neptal. Bylo to hrozně rajcovní, když jsme se prali, kdo bude mít nakonec navrch. To mě s ní vždycky bavilo, ale mockrát jsem si to neužil. Neměla nic proti tomu se se mnou občas vyspat, ale nic víc, žádný další vztah. Takže jsem jí nakonec vzal jako kamarádku s občasnými výhodami, ale stejně to skončilo, když jsem nabalil… No, to už je jedno, prostě tu její spolubydlící.

To všechno bylo z jiného života, teď jsem viděl, jak se v dáli blíží, malý chrt sice statečně kmital dlouhýma nohama, ale bylo vidět, že už toho má dost. Dita držela neúprosně tempo.
„Pojď se mnou,“ řekla stroze. Zve mě dál, takže bude asi sama. Podíval jsem se ni trochu jinak, štíhlá šlachovitá žena, nádherný zadek, s boky naštěstí nic udělat nemohla. Ucítila na sobě můj pohled a zamračila se. Na okamžik zaváhala, pak mávla rukou je dveřím.
Vyběhla po schodech, zazvonila na dveře a vrátila psa. „Promiňte, Jano, pokecáme jindy, jsem úplně mokrá.“

Odemkla dveře a pustila mě dál.
„Natoč si vodu nebo uvař čaj, kafe, co chceš.“ Odešla svižně do koupelny.
Ve skříňkách jsem našel velkou sklenici, naplnil ji vodou z kohoutku a rozhlédl se kolem. Všechno přísně srovnané, na polici pár knížek o výcviku psů a taky o drogách, pár fotek, spíš jen psi, žádný manžel, děti, rodina. Nic.

„Tak povídej, a natoč mi taky vodu,“ vyšla z koupelny v županu do půlky stehen, ještě si sušila vlasy.
„Ztratil se brácha,“ začal jsem a stručně popsal, co se stalo. Přimhouřila oči.
„A ty jsi kde?“
„Venku, neptej se.“
„Aha, takže nemůžeš nakráčet na služebnu, nahlásit to a poptat se?“
„Ne. Proto jsem tady.“
„Jasně.“

Dívala se na mě a mračila oči. Seděl jsem klidně s dlaněmi na stole.
„Kde teď vůbec děláš?“
„U policie.“
„To mi došlo, ale přesně?“
„U protidrogovýho.“
„Pěkný.“
„Není to pěkný, to mi věř.“

Vstala, prošla dvakrát sem a tam přes pokoj a opřela se o linku, sepnula dlaně v klíně.
„Chceš, abych u nás zjistila, jestli o něm něco nevíme?“
„Tak, můžete ho sami hledat, může někde sedět, aspoň mít někde záznam, co já vím.“
„Není to divný?“
„Je.“
Vytáhl jsem z kapsy Lukyho řidičák a fotku té dívky z bundy, natáhla se pro ni.
„Tohle měl schované, asi jeho holka.“
„Znáš jméno?“
„Jen ta fotka, jinak nic. Ale ještě budu hledat v bytě.“
„Hmm…“ prohlížela si fotku, „můžu si to nechat? Poptám se.“ Přikývl jsem.

Klepla prsty do stolu. Vytáhla z linky balíček celozrnného chleba, v lednici našla kelímek pomazánkového másla a rajče.
„Dáš si taky? Nic jinýho nemám.“
„Klidně.“
Když dojedla, kývla hlavou.
„Zeptám se. Ale co když u nás nic nebude?“
„To ještě nevím. Budu hledat.“
„Kolik máš na to času?“
„Nic moc.“
„A řekneš mi, co vlastně děláš?“
„Ne.“

Pokrčila rameny a opláchla talíře. Pak se usadila proti mně, viděl jsem napětí v jejích očích i celém těle.
„Chceš mi dát facku?“
„Jo, moc, ale to je pro tebe škoda.“
Poklepala se dlaní do nahého stehna.
„Jak tě najdu?“
„Blbě.“
Chvíli váhala.
„Jestli chceš, přijď zítra sem.“
„Kolem osmé?“
„Jo, jasně. A teď zmiz.“
Vstal jsem, chvíli se na ni díval a pohladil jí rameno. Nejraději bych z ní ten župan stáhl, ale to jsem si nezasloužil. Kývl jsem hlavou a zmizel.

Trochu jsem doufal, že mi zítra večer řekne něco jako: ‚Jasně, je ve vazbě, udělal to a to.‘ Nebo: ‚Máme tady záznam, čtrnáct dní starý, odtud nebo odjinud.‘ Ale vlastně jsem s tím moc nepočítal. Bylo mi divně a měl jsem ještě horší tušení.

Zazvonil jsem dole u dveří, za chvíli mi Dita hodila oknem klíč. Vešel jsem dovnitř, zase se opírala o linku, už vysprchovaná, v triku a teplácích. Chtěl jsem ji políbit, ale podívala se na mě tak, že jsem si to rozmyslel.
Položila na stůl bráchův řidičák a fotku neznámé holky. Klepla prstem na řidičák.
„Poslední záznam dva a půl měsíce, silniční kontrola, vysoká rychlost. Zaplatil pokutu a tím to haslo.“
„A pak?“
„Co pak? Posloucháš mě? Poslední záznam. Pak už nic. Prostě nic.“ Chvíli se na mě dívala, pak posunula prstem fotku blonďaté holky.
„Tohle je zajímavé.“
„Víš, kdo to je?“
„Ne, něco lepšího.“ Dita se opřela a složila paže na prsou, chvíli se houpala na židli.
„Nehoupej se, to mě vždycky rozčilovalo.“
„Právě proto to dělám,“ zamyšleně se na mě dívala.
„Tak jo, řeknu ti to. Nedávno jsme dělali razii v jednom squatu, kolega tvrdí, že tam podobnou holku viděl. Ale byla divná.“
„Pokračuj.“
„Tam jsou normálně smažky, anarchisti, alternativní typy. Prostě divný lidi. Jenže ona byla prej jiná, divná mezi divnejma, proto si ji pamatuje. Papíry měla v cajku, byla asi čistá.

Dita se zamyslela.
„Jako by se tam schovávala, říkal kolega. Prej se jí ptal, jestli nechce pomoct, ale nechtěla. Tak jí jen řek, ať se ozve, když se rozmyslí.“
„Kde to bylo,“ vstal jsem.
Zase se na mě dlouho dívala.
„Teď tam nechoď, až zítra dopoledne. To je tam klid. Navíc nic nedoženeš.“
„Kdy jste tam byli?“
„Asi dva týdny.“

Chodil jsem po místnosti a zvažoval možnosti.
„Jestli to bude fakt ona…“
„Bude nejspíš něco vědět,“ přikývla, „aspoň něco.“
Připadal jsem si jako tygr v kleci, Dita mě klidně pozorovala.
„Pojď, něco sníme, vedle je nová Čína.“

Poodešla ke skříni, svlékla si tepláky a triko, zády ke mně. Malé kalhotky, nahoře samozřejmě nic, na to si nepotrpěla. Protáhla si ruce, nohy trochu od sebe, svaly na zádech jí jen hrály, klidně by mohla jít na soutěž kulturistek. Dost možná tam i někdy byla. Objela si prsty kalhotky, trochu si je povytáhla, odhalily ještě víc. Našla ve skříni jednoduché krátké letní šaty, navlékla si je přes hlavu, ukázala mi na chvilku ňadra. Nijak velká, pevná, velké bradavky. Takové, jaké jsem si pamatoval.

Seděli jsme proti sobě u malého stolku v rohu, pojídal jsem nudle, ona kousek kuřete s rýží, lehké, výživné. Vyptávala se, co a jak, na všechno měla hned spoustu otázek nebo alternativních možností, co se mohlo stát. Mozek jí fungoval naplno, to se o mém říct nedalo.
„Nepamatuju se, že bych tě viděl v šatech.“
Chvíli se na mě dívala a pokrčila rameny, malinko se usmála.
„Pojď ke mně,“ řekla, „musíme to všechno domluvit.“

V bytě natočila dvě sklenice vody. „Pivo sis měl koupit.“
„Dávej si v tom squatu fakt bacha, nechceš, aby šel s tebou někdo od nás?“ pokračovala za chvíli.
„Nechci.“
Pokrčila rameny, tvoje věc, naznačovala. Zase jsem vstal.

„Zůstaň tady,“ dívala se do stolu, trochu se jí chvěla dlaň. Pak zavrtěla hlavou, šla ke dřezu, vylila zbytek vody. Opřela se dlaněmi o linku. Postavil jsem se kousek od ní. Opatrně, trochu bokem.
„Bojíš se, že tě kopnu do koulí?“
„Tak to s tebou bylo vždycky.“
„Nikdy jsem ti nic neudělala.“
„Ale občas jsi vypadala, že chceš.“
Trochu rozevřela kolena, v těch šatech to vypadalo strašně rajcovně. Stoupl jsem si mezi ně.
„Lepší?“
„O trochu, ale teď zase můžeš…“
„Zkus chvíli mlčet, prosím,“ zvedla hlavu.

Raději jsem jí jemně přitiskl dlaně na linku, než jsem se k ní úplně přitiskl a lehce políbil na čelo. Na víc jsem si netroufl, i teď jsem vnímal, jak se napjala. Na doteky byla vždycky hrozně citlivá, i podání ruky se dokázala nějak vyhnout, natož…
Natož teď, když jsem si ji přitiskl pevně k sobě, jen na chvíli, ale i tak jsem cítil její rychle bijící srdce.

Klekl jsem si a rychle ji políbil na břicho, vzal za boky a vysadil na linku. Kupodivu nijak neprotestovala, ani když jsem jí prsty hladil záda od krku až tam, kde ztrácela svoje slušné jméno. A ještě o kousek dál.
„Pojď do postele,“ zašeptala mi do ucha.
„Tady by se ti to nelíbilo? Přímo na lince, jenom bych si sundal kalhoty, trochu ti shrnul kalhotky na stranu a…“
„Uhmm… Zaplatíš mi novou linku?“
„Proč bych…“
„Dělej, kalhoty dolů, a támhle ty dveře.“
Podařilo se jí rozepnout knoflík u džínů, zbytek jsem raději udělal sám. Bleskově mi stáhla mikinu a hodila na židli. Přesně se trefila.
Pověsila se mi na krk a objala nohama. Chytil jsem ji za zadek. Nebyla úplně jako pírko, ale nesla se mi úplně krásně.
„Nejraději bych tě přimáčkl ke zdi a rovnou pořádně…“
„Prosím, do postele. Nechci tě pouštět. Zase bys zmizel.“

Do dveří jsem netrefil, opřel jsem ji o zeď, odsunul uzounký proužek kalhotek z kundičky a vnikl do ní. Tentokrát už byla trochu připravená, jen hluboce zasténala, když se jí začala roztahovat štěrbinka, visela mi na krku, držel jsem ji za stehna.
„Pojď vedle,“ fňukala mi do ucha.

Do postele jsme prostě spadli Ditou napřed, kupodivu vydržela. Dita i postel. Už byla dávno ve své náladě, teď už jsem mohl dělat, co jsem chtěl, kromě… Políbil jsem ji, ztuhla jen na chviličku a přisála se ke mně, držela mě za hlavu, já ji. Zkoušeli jsme všechno možné, úhly, jazyky. Pořád jsem byl hluboko v ní a jen jsme se trochu pohupovali. Ale už se zase rozjížděla. Svíjeli jsme se po posteli a hledali nějaký smír. Nechal jsem se zatlačit na záda, bleskově si stáhla kalhotky a zahodila je do kouta, nasedla a rozjela jízdu. Až pak si svlékla šaty, možná jako odměnu pro mě. Stiskl jsem její malá ňadra, nabrčené bradavky mezi prsty. Hladil jsem ji dlaněmi od krku přes prsa na břicho, hlavu měla zakloněnou, oči zavřené, byla v nějakém svém vzdáleném světě. Byla hezčí než dřív, zralejší, dřív na nějakou úpravu kašlala, teď neměla na těle ani chloupek. Prohnula se a opřela o ruce, krásně jsem viděl, jak jí klacek vniká do široce rozevřené pičky. Nad ní vykukoval vzrušený poštěváček, chtěl jsem ho pohladit, ale rychle si přitlačila mou dlaň na břicho. Trochu zavrávorala, rychle jsem ji chytil, zase se opřela a vlnila. Pak se zase nahrbila a začala se dlaní honit, sám jsem ji prošukával úplně na dno. Začala rychle oddychovat, pevně jsem ji chytil za zadek a zrychlil. Křečovitě zmrtvěla, po krku jí stékala kapka potu na břicho.

Rychle jsem ji otočil na záda a stiskl koleny. Vrtěla se pode mnou, svaly se jí napínaly, ale domrdal jsem se ke své rozkoší. Vystříkal jsem jí celou frndu, musela být úplně plná.
Držela si na ní dlaň a pomalu řekla: „To jako vážně? Mám shánět nějakej blbej prášek?“
„Ne, střílím slepejma.“
Za hodnou chvíli zvedla hlavu.
„Cože?“
„Mám vasektomii.“
Chtěla se zvednout na lokti, ale vyjekla. Napůl v podřepu zmizela v koupelně. Za chvíli byla zpátky, svlékla mi triko a přetáhla přes nás deku.
„Cos to udělal?“
„Nic. Prostě jsem se rozhodl.“
Otevřela ústa, ale pak jen zavrtěla hlavou. Položila mi ji na prsa.
„Nebudeš se mi smát?“ začala potichu.
„To se uvidí.“
„Fakt jsem chvíli myslela, že spolu zůstaneme,“ pokračovala za chvíli ještě tišeji, „šťastná rodinka, usadíme se, budeme mít děti, zestárneme spolu…“
Nic jsem neříkal, jen jsem jí pohladil kraťounké vlasy.
„Asi jsi to vytušil a skončil to, je to tak?“
Měl jsem dojem, že úplně přestala dýchat.
„Jo, nechtěl jsem se vázat,“ řekl jsem nakonec, „myslel jsem, že mám ještě na všechno čas.“
„A teď?“
„Co teď?“
„Co si myslíš?“
„Nic, jsem úplně jinde. A neptej se, kde. Nemám tady co dělat.“
„Nemůžeš se vrátit?“
Jen jsem jí pohladil záda. Co já vím?
„Nejspíš ne.“

Přikývla, zdálo se mi, že se s něčím smiřuje.
„Děkuju ti,“ řekla klidně.
„Za co?“
„Za upřímnost.“
Pokrčil jsem rameny, víc jsem pro ni mít nemohl. Najednou mi to bylo líto.
„Co budeš dělat, až ji najdeš?“
„Jestli ji najdu. Musím zjistit, kde je brácha. A až to budu vědět, zase zmizím. Ona je teď jediná stopa.“
Přikývla a zavrtěla se.
„Prosím.“

Nemusela prosit, obrátil jsem ji na záda a prozkoumal celou jazykem a prsty. Nechal jsem ji, aby ona udělala mně to samé. A pak jsem se věnoval jen jednomu kousku jejího těla a ona zase mého. A za další chvíli jsme je zase propojili, teď už mnohem klidněji, vychutnávali jsme si každý pohyb, dotyk. Na chvíli jsem skončil, když se zase udělala. Pak jsem ji otočil na všechny čtyři a věnoval jsem se sám sobě, hladil jsem jí záda a prsa, dlaněmi roztahoval pevné půlky a sledoval svůj klacek, jak do ní vniká a zase vyjíždí ven a vytahuje ven i její lístečky. Tohle bych chtěl vidět navždycky, ale to se ještě nikomu nepodařilo. Zrychloval jsem, vystříkal, pevně jsem ji držel za boky.

Ráno mě vzbudila.
„Už jdu, musíš vypadnout.“
„Ani žádná sprcha?“
„Chrápal jsi moc dlouho.“
„A snídaně?“
„Totéž, za rohem je fajn bistro.“
„Aspoň kafe?“
„Tak jo.“
Sedli jsme si ke stolu. Ukázala na popsaný papír.
„Tady je adresa toho squatu. A tady můj telefon do práce a sem. Kdyby něco… Ale raději na to zapomeň.“
„Moc díky za všechno, Dito.“
Pokrčila rameny.
„Uvidíš, snad tu holku najdeš. A pak…“
Klepla prsty do stolu.
„A pak je to už na tobě. Rozumíš.“
Přikývl jsem, bylo mi to jasný. Nikdy jsem Ditu neviděl a vůbec nic mi neřekla.
Naposledy jsme se rychle objali a vykopla mě ze dveří.

Popíjel jsem v bistru další kafe a dojídal míchaná vajíčka. Z rádia hrála docela tiše jedna písnička:

Pro tenhle okamžik nemůžu lhát a utíkat jak malej kluk
Ať jinej zabuší u vašich vrat, mě uhranul polnice zvuk.

„Kdo to je?“ Zeptal jsem se kluka v kapuci vedle u stolku a ukázal k reproduktoru. Nechápavě se na mě podíval a spolkl velký kus lívance.
„No přece Dan Landa, to neznáš?“
Zavrtěl jsem hlavou, neznám. Písnička dohrála, zaplatil jsem. Byl čas jít dál.

Konec první části.