Tomyšův příběh 02

Jak si možná pamatujete, vrátil jsem se do Čech, abych zjistil, co se stalo s mým bratrem Lukym. V jeho bytě jsem nalezl fotografii světlovlasé dívky. Moje expřítelkyně policistka Dita mi za mírnou úplatu vyhledala zajímavou informaci. Někoho podobného nedávno viděli při šťáře v jednom squatu. Byla to jediná stopa, kterou jsem měl.

Díl druhý: Mak

Ten barák zažil lepší časy, stejně jako tohle otřepané úsloví. O téhle vile v Libni to ale platilo úplně dokonale. Kdysi honosná zeď kolem byla oprýskaná a pobořená, červených tašek nahoře už zbylo jen pár. Prošel jsem branou, z vrat zůstaly jen díry v pilířích. Všechno, co bylo z kovu, už nejspíš dávno skončilo ve sběru.

Zahrada byla chaotická, místy zarostlá náletem a hustým křovím, místy ale až překvapivě udržovaná. Teprve, když jsem uviděl pařezy, došlo mi, jak ty stromy skončily.
Vila samotná byla zašlá, většina omítky byla opadaná, z ozdobných štuků zbyl jen kousek pod střechou. Ta vypadala kupodivu docela dobře, i okna byla zasklená, kromě pár tabulek v přízemí. Automaticky jsem si zapamatoval, kde to asi je, kudy bych mohl uniknout, kdyby se něco semlelo.

Vešel jsem dovnitř, dveře byly rozeschlé, ale klika fungovala dobře. Ustoupil jsem stranou do stínu, dokud si oči nezvykly a nezorientoval se. Přede mnou vpravo bylo schodiště do patra, vlevo a vpravo chodby, dveře do místností, někde už spíš jen otvory ve zdech. Spousta místa, kde se může někdo ukrýt.

Zkusil jsem chodbu vpravo, potichu jsem našlapoval, držel se spíš u zdi. Mrkl jsem do první místnosti, na starém gauči seděl chlapík se staženými kalhotami. Před ním klečela holka jen v sukni a kouřila ho. Překvapivě velké péro mu trčelo, pracovala na něm ústy a prsty. Nechápavě se na mě podíval, rychle jsem zmizel. Další místnosti byly relativně prázdné, jen občas někdo pospával, ale žádné světlé vlasy.
Nemusí mít už světlé vlasy, napadlo mě, jestli ji někdo hledal, bylo by to asi to první, co by změnila. Ale ten policajt říkal, že ji poznal podle fotky, zajímavé.

Odbočil jsem za roh. Ve dveřích stála vysoká hubená mužská postava s mastnými dlouhými vlasy a vousy. V ruce držela špeka a zírala přímo na mě.
Roztáhl jsem trochu ruce a ukázal dlaně.
„Co tady kurva děláš, šmejde?“ zeptal se chraplavým hlasem.
Rychle jsem mrkl za sebe, nikdo, sledoval jsem tedy už jen neznámého muže. Natáhl si z brka pořádného šluka a odlepil se od futer.
„Proč sem pořád strkáte rypák, do hajzlu? Co si myslíte, my k vám domů taky nelezem,“ šermoval mi před obličejem rukou. Jen jsem se trochu připravil, stačilo by mu trochu zmáčknout krk a šel by k zemi…
„Tak už vypadneš, hajzle…“ jeho ruka se pohnula a stejně i moje. Už jsem ho skoro držel…
„Nech toho, Gavro,“ řekl klidně někdo za mnou. Uskočil jsem doleva ke zdi, mohl jsem teď čahouna klidně sejmout, kdyby to bylo nutné. Podíval jsem se doprava.

Muž, který se náhle objevil v chodbě, vypadal zvláštně. Mohlo mu být klidně třicet i padesát, dlouhé dredy měl možná trochu prokvetlé, ale tady v šeru těžko říct. Obličej s krátce zastřiženými vousy, kostkovaná košile a kožená vesta, džíny, sandály. Stál úplně klidně a pozoroval mě stejně jako já jeho.
„Kde máš parťáka, slídí nahoře?“ řekl překvapivě mírným hlasem.
Jen jsem zavrtěl hlavou a trochu se posunul. Mohl udělat cokoliv, ale jen mírně roztáhl prsty.
„Pojď ven, pokecáme,“ řekl klidně, vzal vysokého muže za rameno a zavedl ho do místnosti. Vrátil se a mrkl na mě.
Prošli jsme kolem prvního pokoje. Dívka klečela na gauči s vyhrnutou sukní, chlapík ji zezadu protahoval, jeho hubený zadek se pohyboval sem a tam.
„Zavírejte si, do pytle,“ poznamenal muž a zabouchl dveře. Omluvně pokrčil rameny. „Daň za svobodu. Ale ta holka je fajn, je to dcera Ha… No, to ti nebudu říkat, je ti do toho kulový.“

Posadili jsme se na schody, vytáhl krabičku cigaret.
„Dáš si?“
„Ne, díky.“
„Tvoje věc,“ poznamenal a zapálil si cígo.
„Seš z kriminálky, že jo? Ale tady nic nenajdeš. A Gavro je v pohodě, jen blbě snáší THC, vidí pak všude nějaké démony. Je to skvělej muzikant, ale vždycky ho za chvíli vyhoděj. Jednou za čas tady máme koncerty, Gavro obejde známé, sejdou se lidi, je to nádhera. A když sám vezme ságo a začne hrát, lidi stojej za zdí a jen poslouchaj.“
„Ty to tady vedeš?“
„Tady to nikdo nevede. Jsem jen takový tiskový mluvčí,“ usmál se, vypadal najednou docela sympaticky. „Říkají mi Jamajka.“
„A já jsem Tomyš. A nejsem polda. Jen někoho hledám, nebo někoho, kdo by mi možná mohl píchnout toho člověka najít.“
Vytáhl jsem fotku, Jamajka na ni mrkl a vrátil zpátky.
„Je tady?“
„Co já vím.“
„Hledám bráchu, ona u něj asi bydlela nebo s ním žila, nevím. Zmizel.“

Muž si pohodlně natáhl nohy.
„Není tady.“
„Sakra.“
Jamajka pokrčil rameny a natáhl z cigarety.
„Není tady, ale bude, šla něco koupit k jídlu,“ ušklíbl se.
„Nekecáš?“
„Nikdy nekecám, kámo,“ podíval se na mě úkosem.
Ztratil zájem o další konverzaci, asi za dvacet minut ukázal k bráně.
„Už jdou.“

Blížily se dvě dívky, ta vpravo měla světlé vlasy. Chtěl jsem vstát a běžet k ní.
„Počkej, někam zdrhne, pořád se něčeho bojí.“
Za chvíli byly na půl cesty od nás, zarazily se a prohlížely si mě. Jamajka na ně kývl a ukázal ke mně cígem.
„Tohle je Tomyš, někoho hledá.“
První holka se na mě vzpurně zamračila, blondýnka naklonila hlavu a prohlížela si mě, Oči měla úplně nečitelné. Kývl jsem na ni.
„Hledám Lukyho, bráchu.“

Seděli jsme na zahradě na trávníku, Jamajka nás pozoroval ze schodů a pokuřoval.
„Nevím, co se s ním stalo,“ řekla nápadně pomalu a tiše, dívala se do země. Bylo mi jasné, že se něčeho bojí a nechce se jí mluvit.
„Nemám moc času, rozhodni se, pomůžeš mi?“
Zvedla obočí a rozhlédla se, podívala se na mě.
„Dáš mi den na rozmyšlenou?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Jen hodinu.“
„Tak jo, počkej.“

„Nech ji na pokoji, šmejde!“
Rychle jsem uskočil a otočil se. Za námi stál Gavro, zornice měl rozšířené, nohy se mu trochu třásly. Nečekaně rychle vytáhl z kapsy vystřelovák a stiskl tlačítko. Švihl pravačkou proti mně, ale už jsem byl o kus stranou. Než se zorientoval, držel jsem ho za zápěstí a vypáčil jsem mu nůž z ruky. Napřáhl jsem se…
„Nechte toho, Gavro, on není ten zlej.“
Gavro na dívku zmateně zamrkal, stála před ním a dívala se mu do očí.
„Není, opravdu ne. Není to ten, koho se bojím.“ Překvapeně jsem vzhlédl. Gavro se ale uklidnil, objal dívku, sebral nůž ze země a loudal se ke schodům. Tiše se bavili s Jamajkou, občas jeden nebo druhý ukázal na mě. Pomalu jsem ztrácel trpělivost, zvedl jsem se a přecházel kolem. Občas se v oknech objevily tváře, žádná z nich nebyla milá.

Za chvíli jsem za sebou uslyšel kroky. Ohlédl jsem se.
„Půjdu s tebou. Nechci…“ zavrtěla hlavou a mávla rukou, „počkej.“
Stál jsem v bráně a díval se, jak se loučí se všemi obyvateli vily. Vypadalo to, jako by odcházela dcera někam daleko na školu, nebo odjížděla do Ameriky. Naposledy se dlouho objímala s Jamajkou, vzal ji za ruku a pomalu vedl k bráně jako otec dceru. V druhé ruce držela igelitku. Přišli ke mně a Jamajka mi s malou úklonou dívku předal.
„Tady to už stejně brzy rozprášej, policajti jsou tady obden, pořád si někdo stěžuje,“ poznamenal místo rozloučení. „Přitom neděláme nic zlýho, jen nezapadáme do společnosti.“
Podíval jsem se na něj s větší sympatií a kývl jsem. Rozuměl jsem mu, já jsem taky nikam nezapadal.
Počkal, až dívka trochu poodešla.
„Má ještě občas v noci noční můry, dávej na ni pozor.“
Nezeptal jsem se, jak to Jamajka ví a jak na ni dával pozor. Do toho mi nic nebylo. Zase jsem jen kývl. Podal mi ruku a klepl mě do ramena.

Šli jsme ulicí k podzemce, ukázala na drogerii.
„Půjčíš mi nějaké peníze?“
„Klidně, ale nezkoušej se ztratit,“ vytáhl jsem z kapsy pár bankovek.
„Neměj strach.“
Za chvíli se vrátila, tašku mnohem plnější.
„Jak ti vůbec říkají?“
„Tady mi říkali Mak.“
„Dobře, já jsem Tomyš.“
„Vím, opravdu jsi Lukyho brácha?“
Přikývl jsem. V podzemce jen stála a dívala se do okna, za kterým se míhaly stíny. Co asi viděla? Těžko říct, ale potřeboval jsem to vědět.

U domu jsem vytáhl klíče, zarazila se a dívala se nahoru. Otřásla se.
„Musím?“
„Nemusíš, ale pojď.“
Zvedla obočí a vzdychla. Odemkl jsem dveře a pustil ji dovnitř. Pak po schodech nahoru. A zase dveře. Neprotahoval jsem to, otevřel jsem a ukázal. Šla opatrně dál, rozhlížela se. Uklidnila se, když uviděla uklizený byt.
„Vypadalo to tady trochu jinak,“ ukázal jsem kolem, „a teď ti doporučuju sprchu, docela smrdíš.“
Loupla po mě očima, ale poslušně šla. Tašku si vzala s sebou.
Nalil jsem si vodu a přemýšlel, jak z ní dostat všechno, co ví. A pokud možno rychle.

Kdysi tady byla dobrá restaurace, o dvě ulice dál. Místo ní byla jakási pizzerie, Mak ale znala kousek dál jedno nové místo. Vypadala teď moc hezky, jen ty šaty ze skříně jí byly trochu velké. Když jsem viděl, jak se spokojeně cpe grilovaným masem, tušil jsem, že je zase brzy pěkně vyplní. Jen ty oči měla pořád prázdné. Občas se na mě podívala, ale hned zase ucukla. Vzdychla si.
„Asi budeš chtít všechno vyprávět.“
Jen jsem kývl.
Oči se jí rozostřily jako při milování. „Počká to do rána?“
„Už jsem ti říkal, nemám moc času.“ Vzdychla.

Spala v posteli, já na malé pohovce v kuchyni. V noci mě vzbudila a posadila se ke mně, deku kolem ramen. A začala vyprávět.

Vyprávěla mi celý příběh, jak studovala, seznámila se s Lukym, začali spolu bydlet, užívali si života a svobody. A jak najednou začal Luky nosit víc peněz, než by měl mít. Nechtěla se ho ptát, ale bylo jí jasné, že to není košer. Nakonec prozradil, že dělá někomu kurýra, kolem drog.
„Začal si odlejvat pro sebe,“ řekla Mak. „Trvalo to asi dost dlouho, zdálo se, že nikdo nic nezjistil. Dokud nás ti dva nechytili a nezavřeli ve skladišti. Zavázali nám oči, chtěli vědět, kde jsou ty ulité prachy, asi jich bylo mnohem víc, než jsem si myslela. Ale Luky neprozradil. Řekli, že byla pitomost zkoušet okrást pana Frosta. Částka přesáhla limit, o moc, to říkali. A pak mě znásilnili přímo před Lukym. A vyhodili ven. Jeho už ne, zabili ho tam.“

Zvedl jsem se, hlavou mi vířily myšlenky.
„Seděla jsem venku, schovala jsem se mezi bedny. Slyšela jsem křik, ale najednou bylo ticho. Hrozný ticho. Pak ti dva vyšli ven, otevřeli kufr od auta a hodili tam… jeho. Jako nějaký pytel. Odjeli a já jsem zmizela. Měla jsem štěstí, potkala jsem Jamajku. Tak.“
Zakryl jsem si oči, abych si všechno zkusil přehrát.
„Viděla jsem ty dva,“ dodala tichounce nečekaně, „kdy mě… no, nedávali si pozor a svezl se mi šátek z očí. Viděla jsem je.“ Přitiskla dlaně mezi kolena.

„Proč nešla na policii?“ zeptala se Dita. Seděli jsme večer u ní v bytě, před sebou sklenice vody. Pivo jsem zapomněl koupit a stejně by mě s ním vyhodila.
„Bála se, tvrdí. Nevěří policajtům.“
„Dva chlapi, od Frosta?“
„Podle všeho. Kdo je to?“
„Frost? Nevíš? Fakt jsi asi dlouho pryč. Frost a Aksamit, dva kohouti na drogovým hřišti. Pak je tady ještě pár malých, ale tihle určují trh.“
„Dává ten příběh podle tebe smysl?“
„Znám podobné, ale tam nezbyl nikdo, kdo by svědčil. Nebo nic neviděl a neslyšel.“
„Co teď?“

„Ten tvůj brácha vůbec nemusí být mrtvý,“ řekla najednou. „Byl v bezvědomí, hodili ho do auta a odvezli někam jinam, možná k šéfovi, aby z něj dostali, kde jsou ty prachy. Může být teď někde zalezlej jako ona. Jestli jí teda všechno věříš.“
„Znám ji den.“
„No právě,“ povzdychla si Dita. Pak zvedla oči. „Jak je na tom?“
„Překvapivě docela dobře, možná líp než já.“
Opřel jsem se a zadíval se na Ditu.
„Možná už nějak tušila, že to všechno blbě skončí, věděla, odkud má brácha prachy a že to jednou hnusně praskne. Ale neudělala nic.“
„Jseš na ni moc přísný. Kolik jí je? Osmnáct? Devatenáct?“
„Vlastně nevím o té holce opravdu nic. Není moc sdílná. A doufám že ji najdu zase v bytě a někam nezmizí.“

Dita se napila vody a zadívala se někam za mě.
„Takže spěcháš domů,“ řekla spíš sama pro sebe. Položila dlaně na stůl a pomalu je natahovala ke mně. Vyšel jsem jí vstříc, potkali jsme se někde za půlkou. Hladili jsme si dlaně, proplétali prsty, různě se za ně tahali. Skončili jsme s dlaněmi proti sobě, měla zvláštní dlaně, docela široké, a hlavně nezvykle dlouhé prsty.
„Měla bys hrát na klavír.“
„Jo, to jsi mi říkal i kdysi. Dlouhé prsty klavíristu nedělají.“
Hravě jsem jí stiskl zápěstí, ale elegantně se uvolnila a drbala mi prsty dlaně.
„Pamatuješ, jak jsme se jednou v zimě vrátili z lesa? Když jsme vybíhali, bylo nad nulou.“
„A pak začalo fičet a ochladilo se snad o dvacet stupňů.“
„Chvíli jsme se schovali v nějaké boudě na seno.“
„Tulili jsme se k sobě a snažili se zahřát. Strčil jsem si dlaně k tobě do kalhot, aby mi rozmrzly.“
„To mi nepřipomínej. A pak jsme stejně museli běžet zpátky.“
„Museli, ale byla to škoda. Jenže tam byla taková zima…“
„No právě. Doběhli jsme totálně ztuhlí.“
„A zalezli pod sprchu, oba najednou.“
„Museli jsme se držet, abychom se tam vůbec vešli. A pustili jsme si na sebe teplou vodu.“
„A tiskli se k sobě, cítili jsme, jak se rozehříváme. Ty až moc.“
„Nechtělo se nám vůbec ven. Vyplácali jsme vodu pro celou ubytovnu.“
„A pak jsme se rychle usušili a zapadli do postele.“
„A tam pokračovali v zahřívání.“

„Hmmm…“ Dita mi kreslila na dlaních kroužky, pak si vzdychla, vzala prázdné skleničky a položila je na linku. Chvíli u ní zůstala, triko do půlky nahých stehen, kotníky kousek od sebe. Trochu se prohnula a vystrčila zadek.
Hned jsem byl u ženy a lehce se k ní přitiskl, jen lehce, roztáhla ruce a položila dlaně na linku. Přejel jsem jí zase prsty po zádech od krku až dolů. Chvíli jsem ji drbal, vzal ji za boky a hravě přimáčkl proti sobě. Zavrtěla těmi svými pevnými půlkami a vzdychla. Zase jsem opakoval cestu dlaní nahoru a podržel ji za ramena. Ucítil jsem, jak má napjaté svaly. Neodolal jsem, pohladil ženě krk a přejel k ňadrům, pomalu jsem je hladil a cítil pod tenkou látkou tvrdnoucí bradavky.

Klekal jsem si a líbal jí přitom záda, níž a níž, mazlil se s hezkými stehny. Vyhrnul jsem Ditě tričko a líbal zadek. Došlo mi, že to dnes tak asi chtěla, vzala si krásné malinké kalhotky, žádné obyčejné pohodlné, jako obvykle. Půlky měla skoro nahé, mohl jsem je líbat a hladit. Ucítil jsem její vůni, něžně jsem ji kousl, zajel prsty pod kalhotky a pohladil kundičku.

Rychle se obrátila, klekla si a rozepnula mi kalhoty, bez cavyků je stáhla dolů. Přes spodky mi hladila tvrdnoucí ocas. Podívala se na mě, v očích kromě vzrušení trochu nerozhodnosti. Stáhla mi i spodky a líbala klacek, přejížděla ho prsty. Tohle mi ještě nikdy neudělala, připadalo jí to vždycky ponižující. ‚Nebudu před nikým klečet,‘ poznamenala jednou.
A teď mě najednou olizovala, chvíli i varlata, pak celou délku penisu, tiskla ho prsty, dokud neuviděla první čiré kapky. Pečlivě je rozetřela po žaludu, vyzývavě na mrkla a vstala.

Vzal jsem ji za ramena a otočil zády k sobě, objel prsty lem kalhotek a rázně je stáhl. Setřepala je na jeden kotník a svižně odkopla, vystrčila vyzývavě zadek. Projížděl jsem jí žaludem otevírající se štěrbinku, ale těžko říct, kdo měl v tu chvíli víc vlhkosti pro toho druhého. V tu chvíli jsem měl ale myšlenky někde úplně jinde. Nejspíš v penisu tak krásně a hladce pomalu vnikajícím do Ditiny natěšené svatyňky. Prohnula se a sama nabodávala na klacek, dokud v ní nebyl úplně celý.

Dlouze a spokojeně zasténala rozkoší. Držel jsem ji za prsa a pomalinku promrdával, vyjížděl ven a zase prudce zajížděl zpět. Třásly se jí nohy, už se na nich stěží držela. Vzal jsem ji do náruče a položil na stůl, roztáhla si dlaněmi stehna a ukázala v plné rozevřené kráse mokrou pičulinku s vykukujícím nadrženým poštěváčkem. Nechtěl jsem ji nechat dlouho ležet ladem a vychladnout, hned jsem ji zase zaplnil kolíkem a trochu napěnil její šťávy. Dita se nechala chvíli projíždět, ale pak se začala vrtět, tohle pro ni nebylo. Ale možná ji jen tlačil stůl.

Zhoupla se ke mně a chytila kolem krku. Tohle jsme si už vyzkoušeli, teď to klaplo úplně krásně, chytil jsem ji za zadek, pořád jsem byl v ní. Překlopýtal jsem k posteli a položil ji, mnohem opatrněji než minule.

Ještě jsem ji chtěl chvíli provokovat, otočil jsem ji k sobě zády a šukal ji na boku. Cítím jsem, jak uvnitř Dity bojuje rozkoš s napětím. Měl jsem chuť ji prostě k sobě přitisknout a možná i loktem hravě stisknout krk, naznačit jí, že je v tuhle chvíli jen moje a musí se mi poddat. Ale nechal jsem ji vykroutit a nasednout do sedla, obráceně. Hladil jsem její krásný zadek, boky, záda. Fňukala rozkoší, ale nevydržel jsem to, vystříkal jsem ji, zklamaně vzdychla, ale za chvilku se sama dodělala prsty, byl jsem ještě v ní a cítil její milostné křeče.

Opatrně si na mě lehla zády a přitiskla mi dlaně na ňadra.
„Vydrž ještě chvíli.“
„Rád bych, ale to na mě moc nezáleží.“
„Škoda, tohle bych vydržela hodně dlouho.“
Já taky, ale cítil jsem, jak měknu a vyjíždím ven. Vzdychla a odkvačila do koupelny.
Za chvíli byla zpátky, ještě si stihla navléct tričko. Přitulila se ke mně a vzala do dlaně leklý ocas.

„Už víš, co budeš dělat?“
„Až se mi zase postaví? No, chtěl bych to zase zezadu nebo zkusit zase něco jiného. Ale nejdřív tě asi hezky vylížu, ne do konce, ale abys byla hezky vláčná a rozjetá, a pak…“
Hravě mě zmáčkla. „Víš, co myslím.“
Objel jsem prstem křivku jejího prsu.
„Zkusím najít ty dva, co jiného.“
„Ty, co znásilnili Mak a možná zabili tvýho bráchu? Víš, co říkáš?“
„Docela jo.“
„A jak je budeš hledat?“
„Něco vymyslím.“
Povzdychla si.
„Jak dlouho jsi tady nebyl? Stačí, aby ses někde blbě zeptat a budeš mít někoho na zádech.“
„To je dobře, od něj se dozvím víc. Možná to tak udělám, budu se v klubech blbě vyptávat a někdo vyleze z nory.“
„A pak tě někde najdou. Nebo spíš nenajdou, zmizíš.“
„Docela si věřím.“
„Máš zbraň?“
„Jen nůž.“
„A pistoli?“
„Zbytečné riziko.“
„Jsi blázen.“
„Nevíš, čím se živím.“
„A řekneš mi to?“
„Ne.“

Vzdychla a zavrtěla hlavou.
„Těm chlapům mělo být kolem čtyřiceti, nebyli to cizinci, to by si ta holka všimla. Věděli, co dělají, takže žádní začátečníci.“
„Možná byli až moc klidní.“
„No právě.“
Chvíli přemýšlela.
„Zajdi zítra k Juráskům, je to v Nuslích. Tam hraje každou úterý a čtvrtek jeden člověk kulečník. Počkej, až dohraje a kup mu pivo. Bude vědět, že po něm něco chceš.“
„Dělal u kriminálky?“
Dita vzdychla a konečně mi pustila ocas z dlaně. Mrzelo mě to, právě to zase začínalo být zajímavé.“
„Ne, u kriminálky ne, u STB.“
Nic jsem neřekl, trochu se ošila.
„Ale je v pohodě. Chytrej chlap, moc chytrej.“
„Opravdu?“
„Opravdu, znám ho moc dobře. Jmenuje se totiž Marvan.“
„Počkej, ty jsi přeci… Takže…“
„Jo, je to můj táta.“

Pak už neřekla nic, bylo vidět, že o něčem přemýšlí, ale zavrtěla hlavou a přetočila se ke mně, políbila mi nos.
„Jsi idiot a už o ničem nechci bavit. A vezmi s sebou tu holku, on má takové rád.“
Přitiskl jsem ji zase k sobě, cítil jsem, jak se mi zase dole něco probouzí. Cítila to i ona. Pootevřela ústa, ale jen pohodila hlavou. Pak ji pomalu položila na polštář.
Věděl jsem, co mám dělat. A dělal jsem to, tak nejlépe, jak jsem dokázal. Tohle všechno dělala pro mě, abych aspoň na chvíli zapomněl na to druhé. A docela se jí to povedlo.

„Jak se daří Ditě?“ řekl pomalu pan Marvan a prohlížel si mě ostrýma očima za brýlemi se staromódními tlustými kostěnými obroučkami.

Zatím šlo všechno dobře, strávili jsme s Mak hezký den, moc toho sice nenamluvila, ale to nebylo úplně potřeba. Chtěl jsem, aby mě zavedla k tomu skladišti, kde se to všechno odehrálo. Tvářila se klidně, ale cítil jsem její napětí. Vrata byla zavřená, na nich laciný zámek. Nešel jsem do dovnitř, viděl jsem, jak se Mak ulevilo. Prošel jsem si únikové zóny, kde tehdy stálo ono auto, kudy asi odjelo, odkud do Mak viděla.
Obešli jsme všechno dokola, opřel jsem se o stěnu a prohlížel druhou úzkou uličku.
„Kam tahle vede?“
„Nevím, projdem ji.“
Za asi půl kilometru se ještě zúžila a protáhla mezi halami. Odbočila doprava a pokračovala vedle plotu. Za ním byl kousek zeleně a pak už asi dvoumetrový taras a docela rušná silnice. Šli jsme ještě kousek, jedno pole skoro bez plotu, dokonce i schody dolů k silnici. Tudy se sem mohl každý dostat, nebo třebas i ven. To mě zajímalo víc. Člověk musí mít vždycky nějaký plán úniku.
„Prosím, pojď pryč,“ Mak stála na místě a zírala na zamčená vrata. Měla pravdu, tady už asi nebylo nic víc k vidění.

„Myslím, že celkem dobře,“ odpověděl jsem panu Marvanovi. Napadlo mě, kdy ji viděl naposledy a proč se nevídají. Asi to na mě poznal, chytrej chlap, až moc. Čekal jsem, že si bude stěžovat na nový režim, na to, jak dopadl, ale nic.
„Odkud se znáte?“
„Z armády,“ odpověděl jsem a překvapilo mě, že je to pravda.
Složil dlaně a podíval se na nás. Šťouchl jsem do Mak a ta pomalu vyprávěla celý příběh, občas se napila kofoly.
„Takže hledám ty dva,“ dodal jsem.

Nezeptal se, proč nejdeme na policii, jen se na mě ostře podíval. Uvědomil jsem si, že tohle nebyl žádný řadový tajný někde dole, kdepak.
Nechal si zopakovat popis, ještě se vyptal na podrobnosti, oblečení, zbraně, zvláštní znamení. Pak zase přemýšlel.
„Proč bych vám s tím vůbec pomáhat?“ řekl náhle příkře, ale včas nezakryl záblesk v očích.
„Jsou od vás, že ano, od policie nebo STB. Nemám pravdu? Čtyřicátníci, ostřílení a drzí.“
Zamyslel se a podíval na Mak.
„Máte pravdu,“ dodal spíš sám pro sebe a pak pokračoval. Jak pracoval u kriminálky, chtěl výš, ale měl škraloup. „Táta byl u PTP, smůla.“ Pak jsem dostal nabídku, vyšší funkce, mnohem víc peněz. Podepsal jsem.“
„I když jste věděl, že je to smlouva s čertem?“ řekla najednou tiše Mak.
„V té době vypadalo všechno jinak, měl jsem rodinu. A navíc jsem si myslel, že se nemusím ušpinit, když nebudu chtít. Nebo jen tak docela malinko ušpinit. Vlastně mi to docela vyšlo, ale nakonec nijak extra nepomohlo. V práci ani v rodině.“

Nemusel jsem se dál ptát. Dita mu asi nikdy neprominula. Sedělo by to k ní, byla vždycky taková zaťatá.
„Já… Zkusím s ní promluvit,“ řekl jsem, ale byl jsem naštvaný sám na sebe. Do tohohle mi nic není. Měl asi stejný názor.
„Takže ti dva,“ začal najednou jiným tónem. „Jak jsem říkal, bylo u nás dost lidí, kteří prostě jen dělali svou práci, a pár, kteří se snažili víc. A taky někteří, kteří to celé pochopili trochu jinak, ne jako službu státu, jakkoliv z dnešního pohledu podivnou.“
„A tihle dva patřili do třetí skupiny.“
„Tak, ten tlustý je Cejha, říkali mu samozřejmě Cejcha, ale nikdy do očí. Druhý je Dejmal, zvláštní chlap, nevím, jak se k nám dostal. Když bylo potřeba někoho zmlátit nebo zastrašit, šlo se za ním. Ale nejraději měl odposlechy, hlavně z ložnic. Chápete.“
Chápali jsme.
„A kde je najdu?“ pokračoval jsem zásadní otázkou.
Dopil pivo, už nechtěl další, tohle je prý akorát. Zase tak složil dlaně, do stříšky.
„Zkusil bych klub Nemesis,“ zašeptal nakonec. Cítil jsem, jak s sebou dívka škubla.
„Něco mi je divné, řekl nakonec, „ale časy se asi mění.“
Podíval jsem se na něj, jen zavrtěl hlavou a pokrčil rameny, zadíval se na Mak a zahájil přátelský rozhovor. Omluvil jsem se a odešel na záchod, byl jsem tam docela dlouho, pak jsem se ještě prošel venku.

Rozloučili jsme se.
„Prosím, kdybyste mluvil s Ditou…“ řekl jen tiše a podal mi ruku. Stiskl jsem ji, byl jsem ten úplně poslední, kdo ho mohl nějak soudit. A byl to Ditin táta.

„Nemesis,“ řekla Mak, když jsme šli domů. Tedy do bráchova bytu, ale byl dřív také můj. „Je to klub na Jižáku, asi nejdražší, hlavně pro cizince. Co zavřeli Sylvii, je to asi top klub v Praze, pro všechno, zábava, holky, drogy.“
„Počkej, Discoland Sylvie je zavřený?“
„Jo, a Jonáka zavřeli, objednal si vraždu manželky.“
„Hodně mi toho uteklo.“
Podívala se na mě a shovívavě zavrtěla hlavou. Nechápala, do čeho se hrnu, když jsem úplně mimo. Jenže to byla i moje výhoda. Nikdo mě neznal.
„Co je s tím klubem?“
„S Nemesis? To je právě to, jen se mluví, co všechno se tam děje. Holky pro prachatý zákazníky, občas prej maj dost zvláštní choutky, za který by je u nich zavřeli, ale tady stačí jen balík peněz. Hnusný místo. Jamajka by věděl víc.“
„Zajdu za ním. Půjdeš taky?“
Zavrtěla hlavou, „tohle je už pryč.“
Nijak jsem jí to nevyvracel.

Nešel jsem za Jamajkou, ale za Ditou. Ta věděla o Nemesis hodně. Ale musel jsem za to zaplatit. Nedělalo mi to žádný problém. Tedy poprvé a podruhé, potřetí už docela jo.
„Dneska jsi nějaká divoká,“ poznamenal jsem, hladil ženě vlasy a záda, zatímco se snažila přivést můj smutně ležící úd opět do stavu branné pohotovosti. Zanechala snah a přitiskla se ke mně.
„Kolikrát ještě přijdeš?“
„To, kdybych věděl. Podle mě se v Nemesis rozhodne.“
„Máš plán?“ Přikývl jsem.
„A řekneš mi ho? Můžu ho vylepšit nebo rovnou řeknu, že je to pitomost.“
„Popravdě je to velká pitomost.“
„Jak jinak. Pokračuj.“
To jsem nechtěl, protože by nejspíš našla želízka a přikurtovala mě k posteli nebo topení. Hmm…
„Nemáš želízka?“
„Chceš je půjčit?“
„To taky, ale nejdřív bych je potřeboval vyzkoušet…“
Kousla mě do ucha, „a jak?“

„Přicvakl bych ti ruce k pelesti, pěkně široce roztažené, a pak bych ti zavázal oči. A pak bych si hrál, nejdřív nahoře, měla bys prsa krásně vytvarovaná a úplně bezbranná. Dráždil bych tě, dokud bys nevzlykala a neotírala se o mě klínem. Ale na ten by ještě bylo dost času, možná bych ti jen roztáhl nohy a díval se, ty bys věděla, že se dívám, pak bych se tě malinko dotknul.“
Dita se protáhla.
„Hezké, ale vůbec to nezkoušej.“
„Máš strach?“
„Ne, nemám železnou postel. A dřevěná by nevydržela.“ Věřil jsem jí.
Převrátil jsem ji na záda, políbil na tváře a ústa. Hravě jsem ji podržel zápěstí nahoře a líbal ňadra. Kupodivu se nesnažila vykroutit ani mě kopnout, už mi tak věřila. Chyba.

Líbal jsem ji níž a níž, dychtivě roztáhla nohy. Ale nejdřív jsem jen laskal stehna, musel jsem jí pustit ruce, vzala mě za vlasy a snažila mi nasměrovat jazyk do klína. Přetlačovali jsme se, líbal jsem ji všude, kromě klína. Až za dlouho jsem ho něžně prolízl. Po předchozích číslech byla už uvolněná, pomalu jsem do ní zasunul dva prsty, přetočil je a trochu ohnul. Dráždil jsem jí přímo přední stranu jeskyňky, zvedla boky a přirážela. Ucítil jsem, jak se mi v klíně něco probouzí. Ale na to byl čas. Ještě jsem Ditu různě šukal dvěma prsty, palec na Venušině pahorku, občas jsem podráždil trochu poštěváček. Reagovala hrozně dychtivě, nadšeně vzdychla, když mi sjela dlaní do klína a nahmátla tvrdý klacek. Chvíli ho obratně hladila a pak mi odstrčila ruka z klína.

Zvedl jsem jí nohy a prostě začal mrdat, bez rafinovaností, sledoval jsem, jak Ditě poskakují prsa, kouše se do předloktí, oči chvílemi zavřené a chvíli upřené do stropu. Obrátil jsem ji a šukal zezadu, roztahoval zadek a díval se, jak mi ženina rozevřená pička svírá klacek, na chvíli ho pustí ven a pak zase vtáhne. Položil jsem palec na druhou dírku, jen se prohnula v zádech. Miloval jsem ji, dokud se neudělala. Zůstal jsem v ní, slyšel jsem, jak se její dech zase uklidňuje, za chvíli usnula.

Opatrně jsem vyklouzl z Dity a postele, omyl se a oblékl.
„Jdeš,“ dívala se na mě, oči už zase pozorné. Přikývl jsem. Chtěl jsem jen odejít, ale vrátil jsem se a klekl si u postele. Políbil jsem ji mezi ňadra.
„Prosím, ozvi se tátovi.“
„Víc, mi neřekneš?“
„Ozvu se, snad.“
„Snad?“
„Víc ti neslíbím.“
„Hraješ si na tajemného drsňáka.“
„Nevím.“
Vzdychla, ukázala na skříňku. „Horní zásuvka, vezmi si, co chceš.“
Vzal jsem si jen ta pouta, i když jsem nevěděl, k čemu mi vlastně budou.

Ještě jsem Ditu políbil a rychle odešel. Protože jinak bych u ní už možná zůstal. A to teď nešlo. Doufal jsem, že to ví i ona. A najednou mi došlo, že to nepůjde asi nikdy. Byl jsem překvapený, jak mě to zdrtilo.

Konec druhé části.