Tři kruhy lásky

Den byl mizerný jako včerejšek i předvčerejšek. Pár lidí se sice objevilo, ale většinou jen dlouho postávali mezi regály a listovali si v knížkách. Po zdvořilém dotazu, co bych jim mohl nabídnout nebo co hledají, na mě jen civěli nebo krátce poděkovali. Tyhle jsem znal, něco si vyberou a objednají si to na e-shopu nebo rovnou někde ukradnou. Ale pořád lepší než další kategorie, diskutéři. Byli ochotní se minuty a možná i hodiny bavit o autorech, románech, sériích, dlouze je zasvěceně hodnotit, a nakonec poděkovat a odejít s prázdnou.

Byl jsem vždycky slabý v počtech natož v matematice, ale tržby bych hravě spočítal z hlavy. Poslední Viewegh hned dvakrát, jedna Pawlowská, Kosatík, pár učebnic. Ty nás držely nad vodou. A samozřejmě jedna Dívka ve vlaku, velký hit minulý měsíc, teď už končí, škoda. Pak už jen kalendáře, ty jsme měli pěkné, Odvárka, Hajný, kočky, psi. Ale pán si koupil nejlepší kousek, krásný Luis Royo, ten jsem objednal tak trochu pro sebe. Za chvilku smůla. Nový King bude bohužel až příští týden, chcete ho objednat? Ne, díky, uvidím. No jasně. A jedna hra, Osadníci z Katanu, ale s paní jsem strávil snad hodinu. Ale co, stejně tady nikdo jiný nebyl. Child Lee, novinka ze série s Jackem Reacherem, Poslední aristokratka, taková moc milá starší paní, krásných dvacet minut hovoru a vzpomínek.

Musel jsem přiznat, že se z brigády snů stala tak trochu strašidelná štace jako od toho Štefana Krále. Tak, čtyři pryč, ještě musím hodinu vydržet. Procházel jsem mezi regály, žádný zákazník, jen stovky a tisíce knížek. Občas jsem nějakou vytáhl, hlavně novinky, abych věděl, co někomu doporučit, kdyby tedy měl zájem o radu. Bohužel dost knížek bylo ve fólii, nezbylo než odhadnout děj a styl podle anotace na zadní straně obálky nebo z popisu vydavatelství. A pak čeští autoři, občas si z tohoto regálu ještě někdo nějakou knížku koupil. A nutný všeobecný přehled, základ, klasikové, učebnice, odborná literatura.

Jediné štěstí, že byla majitelka obchodu ve svém, jinak by to musela už dávno zavřít nebo pronajmout Vietnamcům. Přitom pěkné místo, pár kroků od náměstí, lidi chodí kolem do oblíbené cukrárny, dívají se do výlohy, ale dovnitř nezajde skoro nikdo.

Vrátil jsem se k počítači a projížděl ediční plány. Dohodneme se s šéfovou, co objednat. Novinky musíme mít, to jsou vábničky našeho podnikání, ale zase to s nimi nepřehnat.

Cinknutí dveří, dívka, dlouhý kabát, pletená čepice na delších vlasech. Dobrý den, krásný den přeji. Hmm, druh knihomolka. Uvidíme, co z toho bude. Sledoval jsem ji jen koutkem oka, aby neměla pocit, že na ni někdo civí. Prošla si novinky, poctivě přejela očima hřbety snad všech knih v dlouhém regálu. Trochu pokrčila nos a zmizela v oddělení tuzemské prózy. Začala zleva nahoře, zavrtěla hlavou a přemístila pohled do opačného kouta.

Zabrala se do prohlížení, občas na mě nenápadně mrkla. To se mi úplně nelíbilo, významně jsem se podíval na kameru nad dveřmi. Snad neudělá nějakou blbost, schovat knížku pod kabát možná vypadá jako dobrý nápad, ale není. Dívka ale hledala dál, přešla k dalšímu regálu a zvedla bezradně dlaně.

Vstal jsem a pomalu vyšel zpoza mého malého útočiště zavaleného ještě nezařazenými knihami a papíry. Nenápadně jsem se postavil kousek od dívky a pobídl ji pohledem. Nadechla se a zvedla ke mně oči jako hrdinka slavných romantických románů.
„Můžete mi pomoci? Hledám jednu knížku.“
„Jenom jednu v moři ostatních?“ Odpověděl jsem možná až moc rychle, ani jsem si nevychutnal hezký hlas. Nebyl to úplně alt, o trochu vyšší, ale nezněl špatně. Hlavně se hodil k velkým modrým očím.
Přikývla.
„Ano, jmenuje se Tři kruhy lásky.“

Zamyslel jsem se. Matně mi to něco říkalo, ale připadal jsem si jako v soutěži Chcete být milionářem, kdyby se na mě usmíval Vladimír Čech. Tam bych si taky nevzpomněl ani na autora Třech mušketýrů.
„Nevíte autora, prosím?“
„Ano, je to Sofia Ariel.“
Hmm, zase nic.
„Kdy to vyšlo?“
„Minulý týden.“
„Počkejte prosím.“

Kapituloval jsem a posadil se k počítači. Tohle mě mrzelo, byla to taková malá prohra. Oč hezčí bylo ukázat dlaní po regálech a zapíchnout prst do jednoho místa. Ne, opravdu jsem nevěděl.
„A vydavatelství, neznáte ho náhodou?“
„Ano, jistě, Astrál.“

Cože? Tak to jsem v životě neslyšel, ale mohl jsem se splést, občas jsme brali i knížky od prapodivných samodomo exotů. Takže to by mě ani nepřekvapilo. Horší bylo, že počítač nenalezl nic, nabídl jen krátkou větu zarámovanou v obdélníku: „Vyhledávání ukončeno, 0 výsledků.“
Zkontroloval jsem si zadání, ale žádný překlep. Obrátil jsem se k dívce, abych jí s nacvičeným smutným výrazem sdělil svůj ortel, ale zarazil jsem se. Klidně a důvěřivě na mě zíraly dva upřímné a zářivě modré velké reflektory.

To byl jeden důvod, ten druhý byl snad ještě zajímavější, tedy pro mě osobně. Dal bych krk na to, že jsem o té knížce slyšel nebo ji dokonce viděl. Jasně, možná někde na internetu, když jsem si ve volných chvílích projížděl bazary, inzeráty nebo diskusní skupiny. Ne, kdepak, bylo to tady, měl jsem ji v ruce a sám zasunul do regálu. Jak jsem na to mohl zapomenout? Tři kruhy lásky, o čem by to bylo? Nabízela se romantika nebo ezoterika, ale spíš by to mohlo být…
Vstal jsem a prosmýkl se mezi regály.

„Pojďte, tak tady máme novinky, učebnice, klasiku, tak, tady je fantasy. A jestli si všechno dobře pamatuju…“
Přejel jsem prstem prostřední regál a vytáhl požadovanou knížku. Paperback, hezký obrázek nejspíš vytvořený počítačem, anděl s ženskými rysy drží v otevřené dlani jakýsi předmět. Tři podivně spletené kruhy, oči mi uhnuly stranou snad samy, hluboko v hlavě jsem ucítil píchnutí. Rychle jsem otočil na zadní stranu, většinou tam byla fotografie autora, anotace, někdy až směšně kladná hodnocení. Ale tady byly jen dva řádky:

Sofia Ariel
Tato kniha vám může změnit život

Povytáhl jsem obočí a lehce zavrtěl hlavou. Podal jsem knížku dívce. Bylo vidět, že přemýšlí o něčem úplně jiném, ale nakonec jemně kývla hlavou a natáhla ruku. Mechanicky knihu obrátila sem a tam, projela stránky špičkou prstu. To jsem neměl úplně rád, zvlášť u těchto laciných vydání se vazba rychle poškodila a nikdo nechtěl oslí uši.

„Vezmete si ji?“
„Já… ještě nevím.“
„Hmmm…“ dívka se na mě podívala tak, že jsem spolkl výčitku.
„Přiznám se, že jsem ji nečetl, vlastně vůbec nevím, o čem je.“
„Moc se neprodává?“
„Ne, kdepak, to víte, fantasy, je toho moc. A kdo to čte, koupí si teď raději ebook, to je život.“
„No jo, škoda, je to prý moc pěkné.“

Podíval jsem se na hodiny, spousta času, navíc nikde nikdo.
„A o čem to má být? Počítám láska, draci, kouzla, láska, a konec bez konce, aby mohl být další díl.“
Teď zvedla obočí dívka. Vypadala moc hezky, ale trochu uraženě.
„Nesmějte se knížkám.“
„Já… Nesměju se, ale víte…“ Ukázal jsem na obrovský regál fantasy, odshora až úplně dolů, po celé úctyhodné šířce, velká spousta knih, většina buď špatně přeložená nebo už špatně napsaná. Nebo rovnou obojí. Těch bylo možná nejvíc.
„Nikdo se ani nezeptal? Nepodíval se?“
Znovu jsem ukázal na přeplněný regál.
„Je toho prostě moc a všechno je na jedno brdo. Teda až na výjimky,“ dodal jsem rychle, dívka se zamračila.

Dívala jsem se, jak opatrně drží knížku v dlaních a hladí ji prsty. Konečně mi to došlo. Vím, vy už určitě dávno tušíte, ale bylo už skoro pět, byl jsem hladový, utahaný a otrávený.
„Vy jste ji napsala, že je to tak,“ ukázal jsem na útlou knížku v dívčiných rukou.
Dívka se nijak nerozzářila, vlastně ani neusmála. Jen zamyšleně přikývla, otočila se a pomalu šla uličkou k mému pultíku.
Šel jsem za ní a sledoval… No, musím přiznat, neuvažoval jsem o literatuře, ale o něčem mnohem přízemnějším. I když i to bylo jistě mnohým literátům bohatým vřídlem inspirace. Prostě jsem se díval na pěkný dívčí zadek v úzké sukni.

„Vezměte si ji?“
Nechápavě se na mě podívala.
„Promiňte, je to asi hloupé, to mě jen tak napadlo.“
Zavrtěla hlavou, knížku si držela smutně na prsou.

„Opravdu nikdo? Nekoupil si, nezeptal se?“
„Já… Řeknu vám pravdu, fakt nevím, možná… Možná ji někdo vytáhl, prohlédl, prolistoval…“
„A zase vrátil zpátky.“
„Spíš si ji objednal někde jinde, nebo koupil jen ebook, to teď dělá spousta lidí.“
„To ne, nevyšla jako ebook.“
„Ne? Ale to je…“
„Ne, nevyšla.“

Dívka se otočila, myslel jsem, že už naštvaně odejde, ale jen se podívala na velké hodiny na zdi nad regálem moderní anglické prózy.
„Máte otevřeno do pěti?“
„Tak jest, za chvilku je konečná.“
„Můžu na vás počkat, jestli nikam nespěcháte?“
„Jistě, to byste byla… Jenom…“ zaskočilo mi, tohle… No tohle… Ještě se mi to nestalo. Nezkoušel jsem to na holky, a že jich tady vystřídalo hodně, ale jen koupily nebo spíš nekoupily a odešly. Neměl jsem odvahu na ně mrknout, pozvat je někam, vlastně ani oslovit. Samozřejmě až na… no, až na pár výjimek, ale to byl jiný příběh. A teď tahle…
‚Spisovatelka,‘ uvědomil jsem si.
„Dejte mi chvilku, prosím.“

Mechanicky jsem všechno uzavřel, zkontroloval, doprovodil dívku ven a zamkl dveře. Nejraději bych se zarachocením stáhl i roletu, ale tu zrušili asi před pěti roky. Škoda, byla by to krásná tečka za dnem, lepší než jen tiché otočení klíčem v zámku.
Dívka klidně postávala, knížku v dlaních.
„Půjdeme si někam sednout?“
Nechápavě se na mě podívala.
„Občas zajdu do čajovny, je to tady kousek v podloubí, můžeme sedět v zahradě, je to tam pěkné.“
Přikývla, ale myslela na něco úplně jiného. Kdybych ji pozval na fotbal, tvářila by se nejspíš úplně stejně.

Popíjeli jsme opatrně zelený čaj, vybral jsem skvělý Mao Feng, před námi stála na pěkném stolku konvička se sítkem.
„První nálev je trochu silnější, druhý je podle mě nejlepší, jemný, užijete si všechny odstíny chutě.“
Mimoděk přikývla, moje blábolení evidentně ani nevnímala, zdvořile si ale usrkla z krémového šálku. Oči jí zase zabloudily ke knize na stole.

„Promiňte, můžu?“ řekl jsem napůl uraženě. Ona tu knížku vlastně ukradne a teď se tady ještě tváří ublíženě. Podíval jsem se na první stránku tiráže, obvykle tady byla měkkou tužkou vepsána cena. Ale tady nebylo nic. Podíval jsem se ještě na další stránku, jenže dívčin pohled mě přinutil stránky zaklapnout. Nesouhlasně na mě zírala. Opatrně jsem položil knížku na stolek a posunul ji k dívce.

„Nechcete, abych si to četl?“
Naklonila hlavu a pohladila desky.
„Máte tam u vás prázdno.“
Zamrkal jsem, to tedy byla změna tématu, ale vlastně má pravdu.
„No jo, moc knížek, málo čtenářů.“
„Moc knížek?“
„Moc, opravdu moc. Už máme plné regály, něco je i vzadu ve skladu.“
„Lidé málo čtou? Divné, co se stalo?“
„Kupují přes internet, čtou ebooky, možná si půjčují v knihovnách.“
„Možná ani nečtou.“
Jen jsem smutně kývl hlavou.

Poposedla si, stále zírala na knížku před sebou, položila na ni hezkou dlaň s pečlivě zastřiženými nehty, pěkně nakrátko dokulata. Dokonale jsem si uměl představit, jak vážně sedí u psacího stroje a pečlivě tiskne tlačítka, kladívko se vymrští, páska se na okamžik zvedne a na papíře se objeví další písmenko. Ne, jistě, psala by na počítači, ale to jsem si vůbec nedovedl přestavit, nehodilo se to k ní.

„Dřív lidé četli asi víc, nemyslíte?“
„Asi jo, co taky měli dělat. Ale muselo to být hezké, když vyšel nový Hrabal nebo Souček, Páral, nějaký překlad, Umberto Eco a Jméno růže, ty fronty na ulicích před obchody ve čtvrtek. Knížky se nechávaly známým pod pultem. A přitom ty náklady byly ohromné.“
„A lidé si koupili knížku a četli ji a četli.“
„A pak si ji často půjčovali mezi sebou, v rodině, kamarádům. Hele, tohle se mi moc líbilo, to si musíš taky přečíst.“
Zvědavě zvedla hlavu.
„Už to tak není?“
„No jo, všechno se změnilo, méně času, víc možností, televize, kino, co já vím.“
„To je ale škoda,“ pohladila prsty tmavý obal.
„No, to se už asi nevrátí.“

Zavrtěla hlavou a zamyslela se.
„V obchodě jste mi říkal takovou zajímavou větu: ‚Jedna v moři ostatních‘.“
„Je to tak,“ odpověděl jsem, „víte, občas si říkám, že je možná víc autorů než čtenářů.“

Dívka zvedla hlavu a zadívala se někam do dálky.
„Jenže,“ klepla prsty na knihu, „co kdyby tady byla knížka, která by byla opravdu důležitá a měli by si ji opravdu přečíst všichni, najednou by pochopili, co se musí změnit, otevřelo by jim to dveře, o kterých neměli ani ponětí. Všechno by se mohlo změnit.“
Asi jsem se trochu ušklíbl, nesouhlasně na mě zamrkala.
„Tato knížka vám může změnit život“, pamatuju si to dobře?“

Zase si přitiskla útlý svazek na prsa a zvláštně přimhouřila oči. Jako by pozorovala nějaké podivné zvíře.
„Nevěříte tomu.“
Nebyla to otázka. Najednou mi bylo líto, že jsem byl tak cynický. Dívka napsala příběh, nejspíš svůj vůbec první, někdo si ho přečetl a vydal ho jako knihu, stálo jí to asi dost peněz, má právo být trochu hrdá.

„Víte,“ začal jsem pomalu, „připusťme, že by se opravdu objevila taková kniha. Je jedno, odkud by se vzala nebo kdo ji napsal. Ale byla by tady.“
Dívka zvedla zvědavě tvář.
„Vyšla by ale jen v pár výtiscích, co já vím, pět set, možná i méně, tak to teď chodí. A pak by se dostala do pár obchodů, úplně ztracená ve vodopádů známých autorů, bestselerů, titulů z reklamy. Úplně utopená ve vodopádu slov, vět, odstavců, stránek.“

„Ale před chvílí jste říkal, že by stačilo, kdyby si tu knížku přečetl jen jeden člověk, úplně jediný. A pak by ji půjčil dalšímu, ten zase dalšímu, tak by se rozšířila, sama od sebe. Lidé by se začali měnit.“
„To zní jako nějaký sci-fi příběh. Možná i horror.“
Zase se zamračila.
„Dobře, ne měnit, ale chápat, rozumět, co jim chybí, aby byli… Teď mi chybí to správné slovo, šťastnější. Ale jinak, než si možná představujete.“
Zase jsem se asi zatvářil skepticky, protože se zarazila. Pak ale smutně kývla hlavou a opatrně položila knížku na stůl.

„Jenže se to nestane, protože si ji nikdo nepřečte. Nenajde jednu kapku v moři jiných knih. Nikdo, vůbec nikdo. Ani jeden jediný člověk.“
Sklopila hlavu, vůbec jsem nevěděl, co na to říct.
Rozlil jsem poslední zbytek Mao Fengu a požádal obsluhu o druhý nálev. Opřel jsem si tvář do dlaní a zadíval se na dívku. Vypadala teď hrozně křehce a zranitelně, shrbená, poražená.

Opřela se, vzala do prstů šálek, nevědomky, dopila čaj, až teď si možná zase uvědomila, kde je a co dělá. Možná, spíš ale ne. Podívala se smutně na svou knížku. Chtěl jsem ji aspoň trochu potěšit.
„Někdy se stává, že lidé neobjeví dobrou knížku hned, klidně až po pár letech.“
„Například, když autor umře,“ řekla pomalu a tiše.
Zatrnulo mi, dívka se ale dívala do prázdného šálku s klidným úsměvem, takže asi nehodlala umřít.
„No, to by ale musel být už předem slavný, když ne jako spisovatel, tak aspoň celebrita,“ dodal jsem rychle. Pokrčila rameny a prohlížela si čajovou nabídku.
„Dáme si ještě nějaký další, Fénixovy oči, to zní zajímavě.“
„Ten je taky skvělý,“ poznamenal jsem a raději v duchu přepočítal obnos v mé kapse. Jo, je skvělý, ale dražší než Mao Feng. A to je co říct.

„Jen nevím, jestli po tolika šálcích usnu,“ zašeptala, když ochutnala čerstvý nálev.
„Toho by se mohlo využít,“ plácl jsem první blbost, která mě napadla. Popravdě jsem spíš myslel na tu její knížku a divné řeči kolem ní. Rychle jsem se zarazil, snad mě neposlouchala, ale spíš to bude ignorovat. Ach jo, budu vypadat jako…

Sám bych tomu nevěřil, ale právě s touto nejapnou poznámkou jsem posledně zabodoval, jenže ta holka byl opravdu jiný případ, asi bych ji mohl pozvat i na prohlídku kompletních Jiráskových spisů a dopadlo by to stejně. Na první pohled taková intoška, možná až knižní panna. Hubená, velké brýle, vlasy do culíku, ale ošklivá nebyla, to zase ne. Navíc jí to koukalo z očí, což jsem tedy pochopil až doma v posteli, kde mě vyšukala z podoby ve všech možných polohách. Na rozdíl ode mě se ráno probudila spokojená a růžolící. Snad to byla nějaká moderní succuba, která se nasytila mou energií.
‚To byla nádhera, zavoláš mi?‘ zašeptala a přisála se ke mně naposled úžasnými rty. Říkám úžasnými, protože mi ho dokázaly pokaždé probudit, pravda, naposledy to byla spíše už resuscitace.

‚Určitě,‘ zalhal jsem a nenápadně se snažil trochu odtáhnout, aby mi slipy tolik nedřely omlácený ocas. Papírek s číslem jsem druhý den omylem vypral s kalhotami. Věděla, kde mě může najít, ale už se nikdy neobjevila. Už za týden jsem toho litoval.

No, a teď tahle holka, mírná, podle všeho chytrá, spisovatelka, navíc smutná, a takhle blbě po ní vyjedu. Omluvně jsem zvedl oči, dívka na mě klidně zírala přes okraj šálku, snad ani nemrkala.
„To má být pozvání?“ zeptala se úplně klidně, jako by chtěla podat konvičku. Omlouvat se nebo přikývnout, rychlá volba. Přikývl jsem, nanejvýš se urazí. Ale neurazila, nezměnila ani výraz, možná jen přivřela oči.

„Je to daleko?“
„Kam?“
„No k vám domů, zvete mě, ne?“
„Ano, teda… Ne, není to daleko. A ano, zvu vás, pokud se tedy nezlobíte.“
Zvedla trochu nechápavě obočí a pokrčila rameny.

Nebylo to daleko, už za chvíli mě to mrzelo. Bylo podivně uklidňující jít s tajemnou dívkou večerním městem, ztichlým, spíš už prázdným. Vůbec nemluvila, ťapala kratšími kroky, jak ji dovolovala úzká sukně. Jen se občas rozhlédla, knížku držela opatrně v ruce. Občas jsem chtěl něco říct, ale vždycky se na mě podívala tak zvláštně, že jsem ihned zmlknul.

Moje město zmizelo, i čas. Jsme v Paříži, kráčím s neznámou dívkou na Montmartre, obklopeni kavárničkami, kabarety, malíři, spisovateli a prostitutkami. Doba belle époque, míříme do kavárny La Mie, pít absint, bavit se, pozorovat Henriho Toulouse-Lautreca, jak maluje dívčin portrét. A pak spolu pomalu vystoupáme po rozvrzaných schodech do střešní mansardy, odemknu dveře, otevřu okna, obejmeme se a vtančíme do horké noci.

I to je pryč, jen různé myšlenky zůstaly a byly stále hlasitější. Proč jde ke mně? Chce se se mnou vyspat? Tahle? Nebo nemá kam jít a potřebuje prostě postel? Nebo je za tím něco úplně jiného? A kdo to vůbec je? Tahle poslední otázka postupně umlčovala ostatní. Sofia Ariel, umělecké jméno, jak se vůbec jmenuje doopravdy? A řekne mi to? Zatím to tak vůbec nevypadalo.

„Šesté patro bez výtahu,“ poznamenal jsem hledaje po kapsách klíče. Zase jen pokrčila rameny a očima změřila výšku oprýskaného činžáku. Svižně a pečlivě kráčela po schodech, s rukama v kapsách, v každém patře se zastavila a podívala se nahoru, povzdychla si a vyběhla další patro. V posledním se opřela o zábradlí a zadívala se dolů do hlubin schodiště. Za chvíli jsem byl u ní, zvedla tvář, v očích temnotu, do které hleděla. Ale pak se usmála koutky úst.

Nadechl jsem se a otevřel dveře, paží ji dvorně pozval dál. Pomalu vešla dovnitř, zvědavě se rozhlížela, velkoryse přehlédla dřez plný nádobí, neustlanou postel i knížky rozházené po stole. Vzala do ruky jednu po druhé, prolistovala a pečlivě odložila zpět. Na úplně stejné místo. Nerovnala je, neposouvala, prostě je na milimetr přesně odložila.

Přejela očima knihovnu, dřepla si a prohlížela elpíčka v regálu dole. Jedno trochu povytáhla, vstala, otočila se a spokojeně rozhodila ruce. Vzala do ruky svou knihu, kterou před chvílí odložila na stůl vedle jejích druhů. Obešla byt, zastavila se u postele a zamyšleně si ji prohlížela. Pak položila knihu přesně uprostřed nočního stolku, musela o kousek posunout lampičku. Ještě ji trochu porovnala a konečně se podívala i na mě, vesele, trochu koketně zvedla obočí, protáhla si prsty.

Fascinovaně jsem ji pozoroval a přemýšlel, jestli mi zůstala ta půlka pytlíků chipsů nebo jsem ji už snědl. Naštěstí zbývá ještě kus chleba, ráno jsem si ho koupil v malém krámku na rohu. No, a něco na namazání snad asi taky bude, pokud jí máslo. Víno… Ne, víno nemám, ale nějaké čaje, dobrou kávu, uvidíme.
Dívčino mlčení zaplňovalo byt, teď se dívala z okna, dlaně opřené o parapet. Byl tam docela hezký výhled, ale ona nejspíš viděla něco jiného. Stoupl jsem si za ni, malinký kousek, vlásek by mezi námi propadl, kdyby nebyl moc tlustý.

Montmartre zářil světly, Červený Mlýn se pomalu otáčel, davy vyšňořených zvědavců zaplňovaly ulice. Muži v oblecích, vysokých cylindrech, v rukou švihácké hůlky. Dámy v úzkých šatech, často s rafinovanými a dráždivě zaplněnými dekolty, všechny s fantastickými klobouky na načesaných vlasech. V dáli svítila Eiffelovka.

Dívka se náhle otočila, v očích ještě záři cizího světa. Nemusela se ptát, jestli to také vidím, věděla to. Vláčně zaklonila hlavu a pootevřela ústa. Políbil jsem ji, lehce, pousmála se. Stále se ještě opírala dlaněmi o parapet, vycházela mi vstříc jen rty a pohledem. Líbal jsem ji jako v omámení, okno za ní zářilo.

Rozepínala si kabátek, ale vůbec ne tak, aby ho jen pověsila na věšák v předsíni či přehodila před židli. Každý knoflík byl tónem předehry, brnknutím na strunu, stlačením klávesy. Štíhlé prsty postupovaly od krku dolů, rozeply poslední knoflík. Stáhl jsem jí kabát z ramen a políbil krk kousek na límečkem světlé blůzky.
Pokračovali jsem v líbání, teď se už ke mně přitiskla, držel jsem ji v pase, klouzal po zádech na krk a do vlasů. Pak zase zpět, prsty zaznamenaly proužek podprsenky, níž, až k sukni, prsty zabloudily ještě trochu níž, nahmátly zip a pomalu táhly jezdec dolů, úplně jsem slyšel, jak od sebe články odskakují.

Sukni si stáhla sama, zase na mě trochu uličnicky pomrkávala, zamotal se jí do ní kotník a málem upadla. Rychle si zula botky a zase se opřela dlaněmi o parapet, hezké nohy v punčochách trochu od sebe, blůzka kousek pod pás. Změnila se, úplně, místo smutné zakřiknuté tajemné dívky se tu opírala vyzývavá polonahá kráska s jiskřícíma očima a špičkou jazyka mezi rty. Oči byly vůbec jiné, tmavší, zorničky rozšířené, celé mnohem větší. Ale dřív je měla skoro pořád sklopené k zemi, takže jsem si je nemohl prohlédnout.

Ještě jsme chvíli stáli u okna, líbali se, mazlili, hladil jsem svůdný zadek, zadní strany stehen, boky, hrál si s kalhotkami.
Chtěl jsem právě zajet dlaněmi za gumičku a konečně se pomazlit s nahými půlkami, trochu mě odsunula, ukázala na onu povysunutou desku, přivřela oči a olízla si rty.

Ani jsem nemusel dlouho hádat, jaká deska to bude. Výběr Edit Piaf, koupený nedávno za pár korun. Opatrně jsem nasadil desku na talíř gramofonu a spustil jehlu. Hlasitost jsem nastavil prostě tak akorát. Za sebou jsem zaslechl zapraskání postele. Ozvaly se první tóny, otočil jsem se. Seděla na posteli a klidně a pečlivě si stahovala punčochy, schovala je do bot. Lehla si na břicho, dlaněmi podepřela tvář a zakomíhala nahýma nohama. Chvilku na mě mrkala a pak se přikryla dekou až po nos. Rychle a křečovitě jsem se svlékl do trenýrek a přitulil se k dívce. Za tu chviličku se jí nějak podařilo deku krásně vyhřát. Překulila se na mě, měl jsem dost času si hrát s knoflíky blůzky, s podprsenkou, konečně vzít do dlaní nahá ňadra, ani velká, ani malá, prostě akorát, moc hezká dívčí ňadra. A pak už jen kalhotky, ucítit vlhkost přes tenounkou látku.

Hudba zesílila, nehrála ze starých reprobeden, ale tam někde venku, v pařížské čtvrti, kde se právě svlékala krásná dívka před mladým malířem, starý básník usazený v rohu kavárny usrkával absint, kradmo pozoroval dvě veselé dívky u prvního stolu a rychle psal verše na ubrousek. V úzkých uličkách postávaly holky s dlouhými cigaretami a líčily na elegantní kunčofty. Šanson unikal z baru otevřenými dveřmi a vinul se nahoru ulicí až do jednoho pootevřeného okna. Za ní se miloval mladík s tajemnou dívkou.

Za ním jsem držel v náručí tajemnou dívku, poslouchali jsme hudbu a oddali se jejímu rytmu. Stáhl jsem dívce napůl kalhotky, konečně jsem mohl pohladit prsty přímo klín, projet vlhkou a vábící štěrbinkou.

Non! Rien de rien …
Non! Je ne regrette rien
Ni le bien qu’on m’a fait
Ni le mal tout ça m’est bien égal!

Přizvedla se se zavřenýma očima, stáhl jsem malý kousek látky přes štíhlá stehna, zmizel někde pod peřinou nebo vedle postele. Bylo to jedno, byla úplně nahá. Chtěl jsem ji ještě chvíli hladit, ale dobývala se prsty pod trenky a nedočkavě mě hladila. Cosi mumlala, sama pro sebe, nerozuměl jsem jí. Obrátila se na záda a rozevřela kolena, přitiskla mě k sobě a sama do sebe zasunula tvrdý pyj. Oči měla rozevřené stejně jako ta kolena, tmavé, dívaly se nejspíš do nějakého jiného světa.

Úplně mě ovládla, jen jsem se přizpůsoboval a vycházel vstříc drobným náznakům. Udělala se, když na mně seděla, ale nesklouzla ze mě, jen pevně sevřela rty, cítil jsem její křeče, snažila se je překonat, zase pohnout boky, ale byla tak přecitlivělá, že jen zalapala po dechu a propnula prsty. Přitiskla se ke mně, prudce oddychovala, líbali jsme se, cítil jsem na prsou tvrdé stojící bradavky, hladil jsem ji, záda, zadek, projížděl prsty vlasy. Deka se už dávno válela někde na zemi.

Konečně se zase pohnula, byl jsem pořád v ní, i když trochu vyměklý. Ale to se zase rychle spravilo, šukal jsem ji přes její prsty, spokojeně zamroukala, když už byl zase v plné síle a pronikal celou kundičkou. Rychle se obrátila na všechny čtyři, prohnula v zádech a roztáhla kolena. Nabídla mi chvíli pohled na rozevřený klín, než jsem do něj zase prudce zajel. Přirážela divoce proti mně, stále rychleji, konečně mě skoro v poslední chvíli napadlo, že jsme se vůbec nedomluvili, chtěl jsem uniknout a postříkat jí záda. Zabořila hlavu do polštáře a chytla mě za boky, tlačila do sebe, nebylo kam utéct, jen divoce přirážet až do úplného slastného konce. Hodně slastného.

Převrátili jsme se na bok, umíral jsem v ní, spokojeně se usmívala a něco broukala. Hudba konečně slábla. Ještě jsme se políbili. Už jsem byl venku, čekal jsem, že se půjde osprchovat, ale jen si lehla s koleny u sebe, nahmátla přikrývku a přetáhla ji přes nás. Usnuli jsme nebo možná spíš upadli do bezvědomí.

A zdál se mi podivný sen.

Probudil jsem se a spatřil tu podivnou bytost. Stála u postele se sklopenou hlavou a rukama zkříženýma na prsou. Jakmile poznala, že jsem vzhůru, pomalu zvedla oči a usmála se. Byl to ten nejpodivnější úsměv, nejsmutnější, jaký si dovedete představit. Mrkl jsem rychle vedle, ale dívka tvrdě spala. Snad ani nedýchala.

Nepolekal jsem se, vlastně jsem ani nebyl překvapený. Bytost jsem už znal, z obálky dívčiny knihy. Tam držela v rukou ten podivný předmět, nyní měla prázdné ruce. Tehdy na obrázku jsem si myslel, že je to anděl, ale teď jsem si tím vůbec nebyl jist. Jenže kdo může vědět, jak vypadají andělé.

Bytost na mě kývla, vstal jsem, najednou jsme stáli u okna. Neměla už paže složené na prsou, ale držela v dlouhých štíhlých prstech knihu. Onu knihu. Ale na obálce byl už jen předmět, pohyboval se, otáčel, tři kruhy propojené v nepochopitelné vyšší dimenzi. Za oknem nebylo nic, jen tma, divná tma.
„Omlouvám se,“ řekla bytost, jak to ve snech bývá, slyšel jsem její hlas přímo v hlavě. Ale hýbala i rty, měl jsem ji tedy slyšet i ušima.

„Omlouváš se?“ pomyslel jsem si, „proč se mi omlouváš?“
Zvedla hlavu a koutky úst v tom nejhezčím úsměvu. Už mi došlo, že je to opravdu ‚ta‘ bytost, žena, a vlastně moc hezká žena, s malými prsy a štíhlými boky a tím vším mezi stehny. Všimla si, že si ji prohlížím, znovu se usmála.
„Ale ne, tobě se neomlouvám, proč bych také měla,“ ukázala očima na postel, „jí se musím omluvit. Neměla jsem to dělat.“
Teď jsem zvedl obočí já.
„Myslela jsem, že byste už mohli Nové Slovo pochopit,“ ukázala na knihu, „ale byl to největší omyl.“ Povzdychla si. „Takže ona… Všechno to bylo zbytečné.“

Najednou nestála vedle mě, ale za oknem, na parapetu, který tam ale vůbec nebyl. Vznášela se.
„Má příliš otevřenou mysl,“ dodala ještě, „bylo až příliš lákavé jí využít. Je mi to líto.“
Zvedla velké průzračné oči někam nahoru. Konečně se podívala přímo na mě.
„Teď to bude na tobě.“
Ustrnul jsem.
„Co?“
„To poznáš, uvidíš,“ povzdychla si, „teď už to musí tak být. Je mi to líto.“

Podívala se na postel, na mě a zase někam nahoru. A pak do sebe, soustředila se na něco úplně jiného a začala se rozpouštět.
„Tohle není konec,“ zašeptala, „ale úplný začátek.“ To byl poslední dojem. A byla pryč.

Vzbudil mě výkřik. Dívka seděla na posteli, zděšeně se rozhlížela a zakrývala si pažemi prsa. Ani to mě nepřekvapilo, byl jsem úplně netečný a ztuhlý. Podal jsem jí oblečení, otočil jsem se. A pak jsem hledal knihu, na tu si nepamatovala vůbec, ani trochu, nechápavě se dívala, když jsem už po desáté pátral ve všech koutech. Ale byla pryč. Jen posunutá lampička na nočním stolku prozrazovala, že tam ještě večer ležela.

V kabelce jsme nalezli občanku, jméno, Rebeka N., adresu. Byla úplně klidná, přikyvovala, skoro nemluvila. Dokonce ještě i usnula, oblečená, na mé posteli. Seděl jsem na židli, díval se na dívku a snažil se aspoň trochu pochopit, co se stalo.

Ráno jsem ji doprovodil domů. Do vedlejšího města, klidně jsme se rozloučili, rodičům to prý nějak vysvětlí. A to měl být konec. Ale už tehdy jsem tušil, že to nebude tak jednoduché.

Objevila se asi za dva měsíce, vešla do mého knihkupectví, asi pět minut před pátou. A tvářila se zvláštně, zmateně, smutně i vesele. Zašli jsme si na čaj, popíjeli, ani mi nemusela nic říkat. Čeká dítě, sáhla si přitom významně na břicho. Nepamatuje si sice všechno, ale tamtu noc jsme přeci spolu, sklopila oči. Jo, tamtu noc jsme spolu opravdu dělali to, z čeho se děti rodí. Ale…

Ne, nenavrhl jsem jí ‚tu druhou možnost‘, ani ‚tu třetí‘. Dívala se klidně a umíněně. Takže jsem zvolil tu první a požádal ji o ruku. Tiše přikývla. Bude to prý holčička a bude se jmenovat Sofie. Ani to mě nepřekvapilo.

Byla to holčička a jmenuje se Sofie. Je jí devět let, je moc šikovná, krásně maluje. Daří se nám… Daří, tak. Paní domácí na nás převedla obchod, nájem platit nechce, občas nám vypomáhá. S prodeji to ale nejde nijak slavně, každý týden vychází spousta knih, které skoro nikdo nečte. Rebečiny nápady nás ale drží nad hladinou. Vyčistili jsme místnost za prodejnou, setkávají se tam pravidelně hráči deskovek, dost toho od nás nakupují, možná ze zdvořilosti nebo soucitu.

A Rebece se nějakým zázrakem daří k nám pozvat na besedy nebo autorská čtení tvůrce, zná jich spoustu, spisovatele, někdy malíře. Posledně byl tady Jaroslav Rudiš, museli jsme si pronajmout sokolovnu, aby se všichni vešli. Prodaly se bedny knih. Ale to je jen taková radost, jednou za čas. Nabízíme i grafiky, hezké věci, Minku, Hřivnáče, Černoše, Hujbera. Lidi se to učí kupovat, není toho moc, ale díky tomu všemu dohromady žijeme. A baví nás to.

Samozřejmě, hledal jsem onu knihu, Tři kruhy lásky, ale nikdo o ní nic neví. Ve vydavatelstvích, antikvariátech, na internetu, v knihovnách, nikde nic. Mrzí mě, že jsem ten jediný ztracený výtisk aspoň neotevřel, nepřečetl pár stránek.

A ještě jedna věc mě mrzí, Sofie je jedináček, prostě to tak dopadlo, i když nikdo neví, proč. Přitom jsme se vždycky snažili. Tedy i snažíme. Ale nic. Co se dá dělat.

Rebeka za chvíli půjde do ZUŠky, vede tam kroužky kreslení. Je teď často hodně unavená, hodně zhubla, měla by si asi zajít k doktorovi, ale vždycky se na mě tak podívá a připraví si nějaký čajík. Prý to pomůže.

Nepomohlo, umřela asi za půl roku. Bál jsem se, jak to malá vezme, ale ta byla kupodivu úplně klidná, soustředěná, smířená.

„Nemusíš být smutný,“ řekla mi večer, „máma už je tam, kam vždycky patřila. Sedí u potůčku, prsty si máčí ve vodě, tvář nastavuje sluníčku. A čte si. Tam si vůbec všichni čtou, kolem je plno knížek, občas někdo zvedne hlas a začne předčítat nějaké odstavce, které se mu líbí, všichni poslouchají, pak čtou dál nebo se baví o tom, co slyšeli. A také hodně malují, poslouchají hudbu nebo sami hrají.“
„Nic jí tam nechybí,“ pokývla Sofie pomalu hlavou a zadívala se kamsi do dálky.

Poslední adventní týden, pátek. Letos není takový nápor, jak jsem si sliboval. Ale snad to ještě o víkendu přijde, máme spoustu pěkných novinek. Samozřejmě poslední pražský Dan Brown, pár kousků se ještě prodává. Manželství od Patrika Hartla, to mají lidé moc rádi, Mornštajnová, Bočkova další Aristokratka, samozřejmě dětské knížky, nové i klasika. To je milované území paní domácí, dokáže lidem poradit mnohem lépe než já. Vůbec i jinak hodně pomáhá, pohlídá mi obchod, když musím odejít. A samozřejmě její zbožňovaná práce, vybalovat nové knížky a řadit je do regálů, nasát přitom tu vůni čerstvého výtisku. Nic za to nechce, jen si číst v nových knížkách. Občas je to trochu…

Například teď, vyloupla si klidně z fólie Čornejova Žižku, posadila se k čtenářskému stolku a listuje si. Pokaždé si olízne prst a každou stránku pečlivě otáčí. V duchu úpím, když si vybavím cenovku nalepenou na pečlivě složeném igelitu.

Sofie přišla před chvílí ze školy, měli poslední den před vánočními prázdninami, rozdali si nějaké dárečky. Teď sedí u stolku naproti paní domácí, dárky si už prohlédla, vytáhla si svůj oblíbený velký blok a akvarelové pastelky. Položí si dlaně na stolek a dívá se z okna. Nebo spíš někam jinam, daleko za okno. Trochu se zamračí a konečně začne kreslit.

„Ty ale krásně kreslíš,“ řekne za dlouhou dobu paní domácí, když se odtrhla od líčení lítých bitev nesmiřitelného válečníka, „z tebe bude asi malířka.“
Sofie se nenechá rušit, až za chvíli nespokojeně zavrtí hlavou.
„Ne, budu spisovatelka.“
„Spisovatelka? Dítě moje, podívej se, kolik je tady všude knížek, vzadu máme plné krabice, nestačíme je posílat zpátky, nikdo je nechce ani za pár korun. Lidé už nečtou.“
„Tuhle budou číst,“ odpoví dcerka klidně a doplní pečlivě do kresby posledních pár čar.

Zvednu hlavu od počítače a dívám se ke stolku. Světlo teď dopadá Sofii přímo na tvář, je klidná, skoro průsvitná. Někoho mi hrozně připomíná.

„Vidíš? Nakreslila jsem obálku,“ řekne rozhodně a zvedne čtvrtku. Je na ní podivný předmět, tři kruhy propletené v nějaké vyšší dimenzi. Paní domácí na to zděšeně zírá.
„Ale… Co to maluješ? A o jaké knížce to mluvíš? Jak se bude jmenovat?“
Sofie klidně nakloní hlavu a pomalu a smutně odpoví.

„Ty to nevíš? Přeci Tři kruhy lásky.“