Velký hlad 01

Šafář Hrouda stál na pavlači v patře domu, bojovně mával velkou sukovicí a dirigoval čeleď.
„Kubo k bráně… Jene a Petře, nalevo… lezou přes palisádu..Stázo, Ančo… ukryjte se!“
Dvorec byl přepaden. Ale ne nějakou lapkovskou cháskou, nýbrž davem hladových a zoufalých vesničanů, kteří oblehli panský dvorec znamenající jídlo a spásu před hladomorem, který sužoval již skoro celou zem.

***

Již druhý rok byla neúroda a na lid v království dolehl hlad, bída a neúnosná drahota.
Na panství pána z Asfalthu byla ale situace jiná. Rytíř Klaus von Asfalth se patřičně vyzásobil na několika loupeživých výpravách do Bavorska, a tak jeho lid měl sice také hlad, ale nikdo hlady neumíral. Zásoby rozvezl do několika zemědělských dvorců a měly zde vystačit až do žní, které už snad budou bohaté a situace se zlepší.

Jakmile se o tom ale dozvěděli lidé v okolních panstvích, přicházeli v proudech ke dvorcům a žebrali o jídlo. Byli to lidé již zcela apatičtí ke všemu, slabí jako mouchy a jejich cestu lemovali mrtvoly těch, co nedošli.
Když dvorce své brány neotevřely, v lidech se nahromadily zbylé síly a statky vzaly útokem.
Bránící se obyvatele povraždili a ve spížích, chlévech a sýpkách nadělali více škod, než co nakonec pobrali jako kořist. Z lidí se stala zvěř, zabíjeli se i mezi sebou a táhli od dvorce ke dvorci, až došli sem.

***

Davu lidi se nedalo ubránit, čeledě zde mnoho nebylo a nebyla uvyklá boji. Zato útočníkům bylo všechno jedno a to nerovný boj rozhodlo. První se daly na útěk děvečky, hledaje nějaký úkryt. Nevěděly, nakolik jsou muži vzrušeni touhou se na nich uspokojit, nebo nakolik je zajímá jen jídlo. Čeledíni bojovali srdnatě do posledních chvil a i když se třeba nakonec i vzdali, byli nemilosrdně zmasakrováni.

Šafář Hrouda měl nyní poslední možnost, jak uchránit alespoň život svůj a rodiny. S dcerou Anežkou a ženou Marií zmizel v tajném úkrytu pod krbem. Stačilo zvednout velký plochý kámen v podlaze. Ještě předtím z krbu vyhodil ven pár hořících polen.
„Jen tak lehce a zadarmo tu nic nedostanete, lůzo!“ procedil zlostně mezi zuby a s uspokojením sledoval, jak plameny lačně začínají olizovat stůl a židle. Dům za chvíli vzplane se vším, co v něm je a útočníkům zbydou jen oči pro pláč a prázdný břich, tak!

Pod krbem se nacházela malá klenutá místnůstka jako nouzový úkryt pro pár osob. Předchozí šafář nechal vykopat únikovou štolu ústící do hlubokého koryta blízkého potoka, kde břeh tvořily strmé skály. Ústí bylo několik sáhů nad hladinou a zamaskováno velkým balvanem.

Štolou lezli po čtyřech a taktak, že v ní neuvízli, jak byla místy úzká. Počkali do setmění, než úkryt opustili a vydali se na cestu ke tvrzi svého pána.

***

Tvrz Asfaltstein je uvítala zavřenou bránou a nevraživým hlídačem.

„Neznám vás. Sypte od brány, sic po vás střelím z kuše!“ křikl, když Hrouda žádal o slyšení u pána.
„Kušuj, Knute!“ ozvalo se. „To je Hojmír Hrouda, šafář ze Knetic. Co tě sem přivádí, brachu? Jak vidím, neneseš asi dobré zprávy,“ objevil se nad palisádou druhý strážný, Matěj zvaný skřítek, pro svou malou postavu.

Knut jim pootevřel bránu a pak odešel ohlásit je svému pánu a Hojmír se zatím s Matějem přátelsky objal a představil mu svou rodinu.

***

Ani jejich pán je nepřijal s kdovíjakou radostí.
„Další tři hladové krky! Kdo to má živit? Co mi přinášíš?“ začal zostra, ale nebyl takovým kruťasem, aby neporučil služebným, aby se postaraly o ženy a donesly i něco pro šafáře.

Hojmír vše pánu vypověděl a čekal, co on na to.
„Takže jsi přežil jen ty a ženy?“ řekl Klaus podezíravým tónem. Vinil ho snad ze zbabělosti?
„Čeleď nenahradí bojovníka,“ opáčil Hojmír. „Ti venku byli jako zvěř. Padlo jich mnoho, ale další se hrnuli za nimi. Nevím, kdo z našich ještě přežil. Unikl jsem, když padla brána. Pak už bylo vše marno.“
„Kdybys padl, kdo by přinesl tu nepěknou novinu,“ odvětil rytíř laskavěji, neboť v duchu uznal Hroudovo konání, spasit se před přesilou útěkem.

„Ti lotři vypálili Koudelov, Plátnhof a teď tedy Knetice… první ze statků na mém panství. A jistě potáhnou dál. Tohle už není hladová armáda, ale voj lapků a zemských škůdců. Hlad máme všichni. Tvrz ubráním, ale co ostatní mé dvorce? Ujmeš se dvorce Hadovec. Tamní šafář je starý a nejspíš nedožije zimy. Jsou tam uskladněny valné zásoby obilí a ty musíš uchránit za každou cenu! Pošlu s tebou dva muže. Hrdlem mi ručíš, že dvorec uhájíš! Tvé ženy mohou zůstat zde. A teď se v klidu najez,“ pokynul Klaus služebné s miskou a džbánem stojící ve dveřích a odešel.

„Tys tady nový?“ oslovila Hojmíra služka. „Tu máš kus pečeně a nech si chutnat.“
A Hojmír se nenechal pobízet a dal se hladově do jídla.

***

Klaus zašel za Hroudovou ženou a dcerou.
„Co s vámi dvěma?“ začal zeširoka. Žena ho moc nepřitahovala. Těžkou prací sedřená, už ne mladá… no, ale dcera bylo něco jiného. Pohledná, svěží, jistě ještě panna.
„Budeš pradlena, taky povedeš lázeň a dcera ti bude pomáhat,“ rozhodl nakonec. Sám nebyl z těch, co věřili hlásání nemytých kleriků, že častým mytím snáze vstupuje do člověka nemoc a podobně. Naopak na tvrzi vyžadoval udržování těla i šatů v přijatelné čistotě. Tudíž míti k ruce i lazebnici bude jen ku prospěchu všech.

***

Marie, žena uvyklá těžké práci u zvířat a na poli, přijala práci pradleny s poklidem. Bude sice na tvrzi bez muže, ale nebude o hladu a bude bez strachu z přepadení a ta kupa šatů jí nedá takovou práci. Obavy měla spíše z toho lazebnictví. Slyšela o tom dost a většinou to byly řeči plné necudností. Dovedla si živě představit, co se v lázni děje a toho hodlala Anežku uchránit, jenže jak? S pánem se přít nemohla a hezká mladá holka… to je pro muže mocné lákadlo. Nu, dá s ní řeč a Anežka si musí poradit sama. Každý dospělý bojuje v životě sám za sebe.

Pak si uvědomila, že Hojmír bude daleko a s kým ona bude líhat, když bude mít chuť na špásování? Ona přece ještě nepatří mezi ctnostné jeptišky. A najednou ji to lazebnictví nebylo zas tak proti mysli a umínila si, že lázeň povede ona a jen když to nepůjde jinak, pustí tam Anežku.

***

Hojmír dospěl ke dvorci Hadovec a nalezl ho v dobrém stavu. Čeleď pracovala, nereptala a prakticky místo stařičkého šafáře Helmuta Knispela tu vládl nejstarší čeledín Jan s přízviskem Sosna, pro svou sílu a robustnost a děvečka Dora, žena mladá věkem, ovšem statné postavy a ostrého jazyka.

Nového šafáře přijali s povděkem, neboť sice přišli o velení, ale starý Helmut už měl smrt na jazyku a nebyl schopen cokoli důležitého rozhodnout. A na rozhodování oni nebyli.
Nový šafář Hrouda a dva zbrojnoši jim tak spadli z nebe. Zatímco Hrouda se ubytovával v domě, v čeledníku se strhl povyk z příchodu dvou mužů – vojáků. Děveček zde byl přebytek a každá jim chtěla být co nejblíže, z důvodu jistě zřejmých.

Halas a křik přivábil Hojmíra do čeledníku a nastalo dlouhé dohadování bez jasného výsledku. Zbrojnoši sice pokukovali po děvečkách mlsným zrakem, ale tušili, co by je čekalo, a tak se nebránili, když ji Hojmír vyčlenil komoru v domě s tím, že je třeba se usadit, zabydlit a teprve pak se uvidí co a jak dál.

„Nebojte se, o nic nepřijdete,“ řekl nakonec a všichni pochopili. Nový šafář bude rozumný a chápavý chlap.

***

Večer ho ve velké místnosti, zvané sál, zastihla Dora. Hojmír tam byl sám a nahříval se u krbu. Večery byly chladné. Alespoň zde v podhůří.
„Co mi chceš?“ opáčil otráveně, jak byl mrzutý ze samoty a chyběla mu Marie.
„Přece… posloužit vám,“ Dora byla zaskočena. „Tak to chodí. Vy jste pán a já budu…“
„Poslyš,“ Hojmír se otočil a upřeně na ni pohlédl. „Nemohu říct, že nejseš fortelná ženská, ale dneska na podobný blbosti nemám náladu.“
„Ale já… umím pánu posloužit, aby byl spokojený. Dokud byl pán Knispel ještě při síle, nikdy si nestěžoval,“ nedala se Dora. Nečekala odmítnutí. Ten nový šafář musí být nějaký divný. Holky v čeledníku se div neservaly o ty dva ozbrojence, ona chce oddati pánovi a on nechce! Zkusila to ještě jednou.

Poklekla u jeho nohou, rukama mu vnikla do nohavic, nahmátla pyj a aniž se dočkala slova protestu, vylovila ho ven, přisála se na něj ústy a začala cumlat, olizovat a sát.
Hojmír tuto praktiku znal, jen ji neprovozoval často. Marie to dělat nechtěla a s děvečkami moc nespával. Spíše mu ho někde v koutě vykouřily, aby si momentálně ulevil, ale nešukal je. Jen prsatá Helda ho vzrušovala a tu občas protáhl, ale jinak si vystačil a spokojil se s manželkou.

Teď mu ptáka sála Dora a musel uznat, že to umí velmi dobře. Konečně, manželku uvidí kdovíkdy a aby tu trpěl nadržeností z potlačovaného chtíče, to tedy ne! Dora ví, kde je její místo a co má dělat, tak proč se tomu bránit?
„Už… ohhh… budu,“ vyjekl a překvapilo ho, jak více sevřela rty a zesílila sání a veškerá dávka jí skončila v puse. Bylo vidět, jak sémě polyká a pak měknoucí ocas celý olízala do čista.

„Jste spokojen pane?“ usmála se Dora na něj.
„Ano,“ přiznal Hojmír. „Myslím, že až zase budu ve smutku, pošlu pro tebe.“
„Jsem tu pro vás, pane,“ naznačila Dora poklonu a odešla. Byla spokojená sama se sebou. Pánovi posloužila a časem si určitě vydobude nějaké to postavení hned pod šafářem a nebude se muset tolik dřít. S Knispelem taky spala jen kvůli výhodám. A že ten má, nebo spíš měl, pořádnýho macka! Dlouhýho a tlustýho! Někdy ji to i bolelo, když si ji vzal tvrdě, ale vyšukala si postavení vrchní hospodyně a to jí stačilo. Teď to snad bude stejné.

***

Jednoho dne vyslal Klaus Marií na nějakou pochůzku mimo tvrz za nemocnou Knechtu a objednal se v lázni. Anežka nanosila vodu, roztopila pec a do ohniště naskládala k nahřátí oblé kameny. Sama se převlékla do dlouhé košile. Sice ji tenkým plátnem prosvítaly temné dvorce prsou i tmavý chomáč klína, ale nahota nebyla nic podivného a muži tu chodili běžně nazí. I když později celá zmáčená byla taky v podstatě nahá, nikdy si k ní nic nedovolili a ani to nezkoušeli. A že jim údy občas stály jako svíce! Pevné, hladké i žilnaté, s nalitými hlavami žaludů i měkké s ještě nepřehrnutou předkožkou…

Ač panna, věděla o tom všem dosti a občas slyšela z vedlejší místnosti vzdechy a steny matky milující se s některým ze zákazníků. Zprvu jí to měla za zlé, ale vyslechla si řeč o škodlivosti odpírání si slasti a že jistě i otec Hojmír není zdrženlivý, tak co?!
Anežka tak vlastně již byla zkušená mladá žena, jen ještě sama neokusila koláč rozkoše.

***

Jejich pán, rytíř Klaus von Asfalth byl rodem Němec, ale mluvil plynně česky a vlastně se tu i narodil. Němci běžně žili v českém království, v polském knížectví, byli všude.

Klausovi bylo přes třicet let a měl manželku, jakousi Juditu, jenže ta dlouhodobě dlela v Bavorsku na panství svého otce a sem jezdila jen několikrát do roka. Proč tomu tak je, Anežka nepátrala a Juditu vlastně doposud nespatřila. Podle služebnictva byla krásná a zbožná, ale zamlklá a česky neuměla ani slovo.
O pánových potřebách v době jeho samoty nepochybovala, ale nevěděla, zda má mezi děvečkami nějakou konkubínu. Kdykoli byl pán v lázni, posluhovala mu tam matka, ale nikdy s ním nesouložila. To by věděla. A tak nečekala, že by to dnes mělo být jinak.

***

Klaus si odložil, nechal dívku pokochat se jeho sošnou postavou, na níž byl hrdý a ponořil se do kádě plné horké vody a vonných esencí. Anežka před něj položila prkno a na něj džbánek vína, žitné placky a kousky masa. Před pár dny se mu podařilo skolit divočáka a maso každému přišlo vhod a doslova ho sežrali až na holou kostru. Nejlepší kusy masa samozřejmé skončily ve spíži a kuchař za ně pánovi ručil vlastní hlavou.

Klaus pojedl, popil a pak křikl na Anežku, že ho může omýt.
Ta uchopila do ruky kámen, prý se mu říká pemza a jím se jala pána drbat. Tím se pochopitelně celá zamokřila, prsa se jí přes košilku vyrýsovala a Klaus ji náhle uchopil za ruku a natáhl ke svému klínu, kde pocítila tuhý úd!
„Vidíš, co se mnou dělá tvá krása?“ řekl tiše a vzrušeně. „Sevři ho rukou a pohybuj nahoru, dolů… áááno… táák… ahh… ještě,“ vzdychal a rukama jí jezdil po těle, zvláště po prsou a ještě ji přikázal. „A sundej si tu košili!“

Anežka poslechla (co jiného jí zbývalo) a její ňadra se objevila na božím světle. Byla krásná. Plná a pevná se vztyčenými bradavkami. Klaus hned jedno prso promnul a sevřel v dlani.
„Aach, pane… ohhh,“ vzdychla Anežka.
Klaus vstal, vystoupil ven a dívce přikázal, aby se předklonila, rukama zapřela o káď a více rozkročila.

„Můj pane, jsem ještě nedotčena mužem,“ pípla dívka.
„Kdo jiný by to měl být, než tvůj pán?“ opáčil Klaus. „Jsi lazebnice se svými povinnostmi vůči návštěvníkům. A jsi příliš krásná na to, abys uchovávala svou nevinnost pro svého manžela, kterého, jak vidno, stále nemáš a vlastně ani nehledáš.“
Na to neměla Anežka odpověď a vlastně pán má pravdu. Kdo jiný má právo na její nevinnost, než on. Udělala, co chtěl a čekala.

Klaus si dával na čas. Nádherné souměrné tělo, pevný zadeček, Nebýt hladem poněkud vyhublá, je přímo bohyní rozkoše.
Prsty jí zajel mezi nohy. Cítil ochlupení a suchou spáru mezi pysky. Chvíli ji tam prstil, až se dívka rozvzdychala a uvolňovala se. Vnikal do ní hlouběji, pak prsty vyměnil za ocas a tlačil se do ní, ale pomalu.
Porušení panenství nezaznamenal. Náhle byl v ní až po kořen a cítil silné sevření panenské pochvy. Ani Anežka nijak nereagovala a sténala stále stejně. Táhle a tiše.

Chytil ji v pase a začal přirážet. Bylo to slastné a brzy pocítil mravenčení ve slabinách. Přirazil rychle párkrát za sebou a semeno uvolnil mimo její lůno. O tomto věděl dost a pár levobočků už měl a dalšího nechtěl.
Na povadajícím údu neměl stopy krve, ani Anežka nekrvácela. Podivné. Asi už pannou nebyla… Nu což. Teď pannou není už zcela jistě a může mu posloužit, kdykoli bude chtít.

Nyní mu stačila už jen příjemná masáž zad.