Velký hlad 02

Bylo svěží jitro, když se na tvrzi objevil Václav Plž z Mlže, Klausův soused. Zvěstoval mu novinu, že hladovějící lid napadl jeho statky a není síly, jež by je zastavila.

„Král opustil zemi a dlí prý v Benátkách, daleko od hladu a bídy. I jeho sýpky jsou prázdné a vyplundrované. Co máme dělat my, když i panovník všechno vzdal?“ vykládal Václav truchlivě.
„My se musíme postarat sami o sebe,“ řekl Klaus tvrdě. „Ty zlotřilce zastavíme, i kdybych je měl mečem porubat do posledního. Kolik máš bojovníků? Já deset. Zjistíme kam půjdou a připravíme léčku. Nebudeme čekat, až sem přitáhnou! Aby sis odpočal, zvu tě do lázně, kde zapomeneš na světské starosti a zažiješ nebeskou rozkoš, to mi věř.“

***

Tak toho dne Anežka zažila soulož s dvojicí mužů. Zprvu ničeho nechtěli. Jen dostatek vína a jídla. Až později žádali mytí těl a nakonec si ji vzali jako hračku na ukojení chtíče.
Dívka jednomu sála úd, druhý jí přitom plenil klín a tak se střídali stále dokola. Jako by se jí nemohli nabažit. Prsa ji už bolela, pička pálila, sanici měla skoro vykloubenou a všude po těle zasychající skvrny sémě.

Kromě tohoto však zakoušela i vlny rozkoše a slasti od jejich tvrdých pevných údů. Ona sama jim zase poskytovala slast svými rtíky pevně sevřenými kolem pulsujícího ocasu a pouštěné hluboko do krku. Její úzká pochva zase krásně masírovala pronikající ocas a ty její pevné prsy… pro oba muže byla opravdu nádherným zdrojem rozkoše a uspokojení.

Václav ji nakonec obdaroval dvěma denáry, což v této těžké době nebyl ani strych mouky, ale zde na tvrzi Anežka nehladověla a tudíž byla s penězi spokojena a ukryla si je do měšce.

***

Hadovec patřil mezi větší dvorce a tudíž měl i odpovídající počet čeledě. Byl i dosti dobře opevněn, v podstatě se jednalo o menší tvrz. Sem Klaus nechal uložit většinu ukořistěného obilí a dalších potravin, aby zde byly bezpečně uchráněny před lapky. S hladovějícími davy vesničanů ale nikdo nepočítal.

Hojmír se svého úřadu chopil rázně. Stařičký šafář Knispel nic nenamítal, když převzal vládu a vydal mu veškeré listiny a písemnosti, jež tu měl. Pouze Hojmíra pokorně požádal o dožití svých dnů ve dvorci, což mu bylo slíbeno.

Kromě práce se čeleď učila vojáckému řemeslu pomocí zemědělského náčiní pod velením dvou zbrojnošů, které si nový šafář přivedl sebou. Dva vojáci obranu moc nevytrhli, ale každá ruka držící zbraň se počítá.
Mladé děvečky místo boje spíše zajímalo, kde se mohou bezpečně ukrýt, aby unikly zhanobení zdivočelým davem.

„Vy nebudete bránit palisády, ale hasit louče a zápalné šípy, kdyby nás chtěli zapálit. A taky ošetřovat raněné. Únik a úkryt neexistuje, dvorec musíme ubránit stůj co stůj, rozumíte?!“ odpověděl Hojmír přísně, přesto pak dodal. „Mám uchystanou únikovou cestu, kdyby se to zvrtlo. Ale to je až ta nejposlednější možnost.“

Dívkám pochopitelně lhal. Žádná taková cesta tu nebyla. Snad jen, kdyby dvorec nebyl obležen, což ani nepředpokládal, by se dalo uniknout na půlnoční straně, kde byl do lesa prudký sráz… kdyby se navázaly provazce s uzly, dalo se tamtudy sešplhat, ale snad toho nebude zapotřebí.

Večerní samotu mu vyplňovala neúnavná Dora a skoro mu na mysl nepřišla vzpomínka na ženu a dceru, jak se jim asi žije na tvrzi.

***

Oddíl ozbrojenců pánů z Asfalthu a Mlže zaskočil venkovany v úvozu lesní cesty, kudy museli projít. Muži provedli zásek a pak je napadli z obou boků. Ženy se s křikem daly na útěk směrem zpět, muži bojovali, ale neměli žádnou šanci. Zbrojnoši povzbuzeni svými pány, že co u poražených najdou, je jejich, je rubali a drtili meči a sekyrami jako nezadržitelná lavina sněhu valící se svahem do údolí.

Muži byli ale nakonec zklamáni. Venkovani u sebe neměli cenného prakticky nic. Tu a tam nějaký ten groš, jinak šaty zvetšelé, špinavé a potrhané, zbraně tvořilo zemědělské náčiní… muži litovali, že nehonili raději nějaké ty ženské pro potěchu těla, ale kde těm byl konec.

Páni byli naopak rádi, že uchovali svůj majetek v pořádku a bez úhony.

***

Bylo velkým překvapením, když jednoho dne na Asfalth dorazilo deset vozů plně naložených potravinami se silným doprovodem ozbrojenců vedených samotnou Juditou von Dittelsbach!
„Ty? V těchto neklidných dobách osobně?“ uvítal ji Klaus na nádvoří. Mluvil s ní pochopitelně německy.
„Otec mi tak řekl. O mé muže se nestarej. Mají sebou své zásoby jídla. A teď bych si ráda odpočinula,“ řekla Judita a kývla na svůj doprovod dvou dam.
„Hned ti dám připravit komnatu,“ hnal se Klaus napřed.
„Copak? Má komnata není snad připravena na můj příjezd kdykoliv?“ podivila se Judita podezíravě.
„Jistěže je, ale komorná tam neuklízí denně a přiznávám, nečekal jsem tě,“ odvětil Klaus a mrkl na přítomného strážného a ten naštěstí pochopil. Místo svého pána vyběhl schody ke komnatě a vypakoval odtud co nejrychleji Anežku. Sic byla polonahá, ale hlavně musela co nejrychleji pryč a komorná zde začala rejdit s pometlem, aby zakryla jakoukoliv stopu přítomnosti cizí osoby a druhá komorná rychle měnila pokrývku na loži.

„Fuj, prach!“ vykřikla Judita hněvivě na prahu a otočila se na patě. „Jdu do sálu a ty zařiď jídlo, než se to tu usadí.“
„Jak si přeješ, drahá,“ řekl Klaus s ulehčením, že vše dobře dopadlo a vydal služebným příslušné rozkazy.

***

Že si pán udělal s Anežky konkubínu nesla Marie těžce, jenže co proti tomu mohla dělat? Na druhou stranu ona v lázni líhala s více hradními služebníky, zato Anežka měla jen jednoho milce, ještě k tomu vlastního pána, což by se vlastně dalo brát jako velká pocta.

S dcerou se o tom nebavily a dál dělaly práci, která jim byla určena. Příjezd paní Judity je překvapil. Paní byla mladá, hezká, možná až moc štíhlá, „taková éterická“ podotkla Marie, ale manželovy služebníky přehlížela a mluvila jen německy. Proč s ní Klaus je, nikdo moc nechápal, ale byl to pánův život a šlechtici jsou vždycky jiní než ostatní.

***

„Řekni mi, ale po pravdě, proč jsi tu?“ položil Klaus stejnou otázku, jako na nádvoří.
„Je u vás hladomor, ne? Otec se obává, aby bouře lidu nepřeskočila do Bavor. Už teď tam plení statky jakýsi Pššš… neumím to jméno vyslovit a bere vše, co mu přijde pod ruku. Otec ti toto posílá na přilepšenou a chce věřit, že ty nejsi takový,“ děla Judita.

Klaus pochopil, že oním „Pššš“ myslí nejspíš Plže z Mlže, který jak vidno napáchané škody si rychle nahrazoval, ale mlčel. Dovezené zásoby mu přijdou vhod. Je to ale jen opravdu výraz vděku tchána k zeti, nebo je za tím něco jiného? Vztah s Juditou je, jaký je a plány tchána můžou být lecjaké. Což takhle pohltit zeťův majetek? Teď se to nevyplatí, ale za čas, až se na polích urodí, bude zase mít svoji nemalou cenu.

„U vás nemáte hlad?“ optal se ženy, která zavrtěla hlavou.
„Máme. Ale ne jako zde. Ty živoucí kostry co jsem cestou viděla, mě naplnily děsem. A těch mrtvol podél cest… Jak tu můžeš žít? Odjeď se mnou na otcův hrad!“
„A co můj lid?“ opáčil Klaus.
„Co by?“ nechápala Judita. „Máš tu svého purkrabího, tak ať se stará. Jsou to jen poddaní. Když vymřou hlady, dosadíme sem osadníky z Bavorska.“

Klaus už byl příliš Čechem na to, aby svůj majetek a lid zbaběle opouštěl. Německy taky uměl jen díky rodičům a nenarodil se tam, ale tady.
„Víš, drahá, je to složitější, než si myslíš. Ty nikomu nevládneš, neřídíš panství ku prospěchu svému. Máš, na co si vzpomeneš jen díky otci a mně. Nemohu to tu opustit.“
„Když nemůžeš, tak nemůžeš,“ pokrčila Judita rameny, vstala a v doprovodu dam odešla do své komnaty odpočívat. Byla unavená z dlouhé cesty.

***

Navzdory své odtažité paní se němečtí ozbrojenci z jejího doprovodu s Čechy sblížili. Hlavně tedy s děvčaty. Penězi neskrblili, a tak byly dívky ochotné nechat si vyhrnout suknici. Celou noc pak bylo v čeledníku veselo.

I Klaus se večer vypravil do komnaty své ženy. Svou ženu zastihl ve společnosti své společnice Konstance, která jí předčítala ze zbožného kodexu sv. Piláta Pavijánského.
Klaus ji pokynem ruky vykázal a na Juditu se usmál.
Ta ho opětovala kyselým úsměvem.
„Co tu chceš? Zase… tamto?“
„Chceme-li se dočkat syna, musíme,“ řekl Klaus.
„Já vím, co musíme,“ odtušila Judita odměřeně. „Ale o synovi mluvíš jen ty. Já tě o nic takového nežádám a nejsem nádoba na rození dětí. Všechno to byl jen otcův nápad! A to proto, že jsem chtěla jít do kláštera…“
„To všechno je stará muzika… klášter, modlení, odříkání… poslouchám to pořád dokola! Už mě to unavuje! Jsi vdaná žena a máš jisté povinnosti. Vůči mě, rodině…“ rozčílil se Klaus.
„Nemám. Vše se konalo proti mé vůli ale… vyhovím ti. I rodiče na mě tlačí, kdy už to bude a že málo za tebou jezdím,“ tvářila se Judita zarputile.

„Můžeš přece tu žít se mnou,“ mínil Klaus.
„To bych to chytla. Otcův hrad je pohodlnější a navíc…ten váš podivný jazyk. V řádných zemích se mluví latinsky nebo německy,“ ušklíbla se Judita a jala si odkládat oděv.
Když byla nahá, beze studu se procházela komnatou, snad aby mu dala na odiv své spanilé nádherné tělo nedotčené těhotenstvím. Klaus ji následoval ve svlékání a když ven uvolnil ztopořený ocas, všiml si jejího pousmání.
Ta mrcha ví, jak že jí neodolám. Ať řekne cokoli, stejně se mi z ní postaví, projelo mu myslí.

Judita byla opravdu nádherná žena, ale navzdory fyzické kráse a přitažlivosti ji milování nebavilo, ba se jí přímo hnusilo. Manželovi vyhověla, ale nic z toho neměla. Věděla, že chce-li se dočkat potomka, musí se nechat oplodnit a pak ho odnosit. Sama neměla mateřský instinkt, ale tak to prostě je na světě zařízeno a proti tomu nijak neprotestovala ani svatá církev. Milostný akt za účelem plození je dovolen, ovšem rozkoš, slast a praktiky jiných poloh pro tělesná spojení jsou hřích a cesta k zatracení.

A Judita se toho držela. Muže vzrušila, nabudila, pak ho na sebe pustila a jakmile jí předal svoji mízu, byl konec. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Ležela na zádech a prakticky nijak nespolupracovala. Klaus ji líbal po těle, hrál si s jejími skvostnými prsy a pak na ni nalehl, ona roztáhla nohy a čekala, až do ní vstoupí, bude se rytmicky pohybovat, údem v ní jezdit, dokud se nevystříká. Klaus se snažil v ní roznítit vášeň a chtíč… ale vše marno. Udělal se, uvolnil, ale sám si to vlastně také nijak neužil.
„Dost, Klausi, dost,“ začala ho Judita ze sebe odstrkovat, když pocítila v klíně výron semene.

Jenže dnes to bylo nějak jinak. Klaus cítil, že mu ocas nijak neochabuje a znovu se ho zmocnil chtíč. Popadl ženu za zápěstí, ruce jí rozpažil a znovu začal přirážet.

Pro Juditu to bylo něco nečekaného. Tohle nikdy nezažila, aby se jí bez přestávky Klaus zmocnil podruhé. Pochvu měla prokrvenou a vlhkou a zřejmě díky tomu začala pociťovat příjemnější pocity, než jen strojové pohyby údu sem a tam.

„Klausi, pusť, nech mě,“ zmítala se v jeho pevném sevření, ale marně. Viděla jeho tvář zkřivenou chtíčem a divokostí, dostala strach a přestala se bránit. Zároveň v sobě potlačovala projevující se pocity slasti.
„Teď to bude po mém, drahá Judito,“ řekl Klaus, vyjel z ní, obrátil na břicho a než se nadála, roztáhl jí nohy a vnikl do ní zezadu! Tedy hříšným způsobem!
„Klausi, neee!“ zaječela Judita, ale vniknutí neustávalo, naopak ho v sobě cítila hluboko a co bylo nejhorší, bylo jí i tak zvláštně příjemně.
Poddána v psí pozici se nechala šoustat, až do jeho slastného výdechu a výronu semene.
„Mein Gott!“ vykřikla, jak i jí se zmocnil nefalšovaný pocit rozkoše a z klína uvolnila proud vlastních šťáv, které odkapávaly do lože, kde vytvořily mokrou louži.

Klaus vstal a ona zůstala ležet, zmatená a zjevně netušící, co se stalo a co dělat. Manželovi vyhověla, ale to ostatní nečekala. Hlavně to, že by při aktu pociťovala pocity slasti. To je dle církve hříšné… ale přitom tak příjemné. Tohle musí probrat se svým doprovodem.

„Můžeš odejít, můj pane?“ řekla, ale ne pánovitě jako obvykle. „A zavolej sem Konstance a Brunhildu.“
„Jak si přeješ,“ odvětil Klaus a vyšel na chodbu.

***

Judita se na Asfalthsteinu zdržela více dní, než měla v plánu, ale byla spokojená. Každou noc strávila s manželem a určitě si jen nepovídali. Alespoň její společnice věděly své. A ani ty čas nemarnily a sblížily s několika služebníky. Jazyková bariéra byla snadno překonána, neboť se při tom moc nemluvilo, ale konalo. A řada služebníků německy uměla aspoň lámaně. Muži z doprovodu odjížděli zcela bez žoldu a s bolavými ocasy, ale spokojeni. Místní děvečky už možná v sobě nesly zárodky jejich budoucích potomků, ale v tuto chvíli to nikomu na mysl nepřišlo. Čeleď se i v těchto krušných dobách bavila a nereptala.

Klaus byl spokojený, že v ženě probudil rozkoš a slast a musel přiznat, že učit ji milování bylo velmi příjemné. Vyzkoušeli vše, i praktiky veskrze netradiční. Nemíní se sání ocasu, ale třeba lízání klína nebo zadku, či dokonce průnik ocasu do něj. Judita se sice naoko bránila, ale pak udělala vše, co jí radil a požadoval. Sám to ze své hlavy neměl, ale četl jistý necudný kodex a tam bylo vše podrobně popsáno. Až si pozve do lože Anežku, vyzkouší to i s ní.