Vilém rudý gentleman 01

Cestou zrady a uličkou hanby

Každý syn, jenž svoji matku skutečně ctí a miluje, jí také bezmezně důvěřuje. Nejinak tomu bylo v případě Viléma – devatenáctiletého nedávno vyučeného spojového mechanika. Dnes, s brašnou přes rameno, následoval svoji maminku labyrintem chodeb a výrobních prostor podniku, jenž voněl všemožnými dokonce i tropickými vůněmi. Ty často exotické vůně jej ovanuly pokaždé, když je míjela nějaká bíle oděná žena. A voněly tak všechny – jak ty jako Vilém právě vyučené, tak také ty, které by zdárně na základě životních zkušeností už mohly samy vyučovat. Žádná z těch žen určitě netušila, jak barvitě smyslné představy se mladému muži vybavují, když míjející jej dívku provází oblak vůně například kopry – drceného kokosu, jenž vyrůstal někde daleko v Tichomoří. V té chvíli Vilém zřetelně viděl nahé oblé dívčí boky a v rytmu bubnů přesně kmitající okrouhlou pánev – i když vzdalující se kráska měla bílý plášť až do poloviny stehen a ten rytmus působily ventilátory.

„Viléme, poslouchej mě přece, když na tebe mluvím! Do kanceláře paní Pokorné musíme přes tuto oplatkárnu. Půjdu před tebou a ty se celou cestu dívej jenom na mě.“

Nic zlého netuše Vilém za maminkou vstoupil, dokonce uposlechl na dveřích velkými písmeny psaný příkaz ZAVÍRAT! – jenže vzápětí nabyl dojmu, že byl úskokem vlákán do pece, kterou žhavil dvojí žár. Centrální nalajnovanou uličku po obou stranách lemovaly plynem rozpálené poloautomaty a to spalující vedro plynových hořáků velmi úspěšně zvyšovaly mladé ženy, jež byly oděny do kratičkých bílých plášťů, avšak v rozporu s nařízením vedení továrny pod těmi plášti už neměly nic. Nic je zbytečné zahalovat a proto snad se potem vonící a vzrušeně dýchající mladice při ukládání upečených plátů oplatek hluboce předkláněly – aby rudý Vilém mohl každé to nic podrobně studovat ze všech možných úhlů – jak zepředu, tak zezadu.
Ještě nikdy neviděl takový špalír nahých dívčích převážně smyslně kyprých zadnic, které svoji smyslnost pečetily černou, blond nebo zrzavou většinou chlupatou pečetí. Pravda, byly mezi nimi výjimky. Ty vítaly přicházející usměvavým výrokem: „Dobrý den, paní Jiřino! To se nám dnes ale udělalo teplo!“ Zvedaly při tom obě ruce nad ramena a mnohé z nich při větrání vypínaly bujně čnící zpocené prsy někdy tak výrazně, až hrozila ztráta knoflíků na předním zapínání plášťů.

Vilém svoji maminku sice následoval, ale dívat se pouze na ni nedokázal. Údivem široce rozšířenýma očima sledoval a do své skvělé optické paměti pečlivě ukládal i každý odstávající chloupek na v takovém množství dosud nikdy nevídaných živých kvítečcích, broskvičkách, jeskyňkách, frndičkách – ba dokonce někdy i na kundičkách – jak mu je krásná literatura jen velmi vzácně prezentovala.

Pokud by některá z dívek stála o jeho omluvu za příliš neomalený pohled – pak by to tento náš student při zaměstnání s rudýma ušima co skutečný gentleman učinil slovy: „Promiňte, pane!“ Rozhodně by však tento encyklopedicky vzdělaný mladý muž ve vědecky hladovém pozorováním nepokrytě se nabízejících zevních ženských genitálů – jak mu suše jeho šťavnaté pičulinky prezentovala literatura odborná – ani po omluvě neustával.

„Mami, to jsi neměla! Proč jsi to udělala? Klidně jsem mohl na ten telefon paní Pokorné přijít po pracovní době!“
„To bys sice mohl, ale to by tady na tebe čekala čerstvá směna. Tady jedeme nepřetržitě. Ty se ptáš, proč jsem to udělala? Když se podívám na tvoje kalhoty, tak už mám konečně jistotu, že nejsi na chlapečky. Co si má myslet matka o svém devatenáctiletém synovi, když jí po roce a půl uteče ze střední školy plné nádherných holek na vdávání na převážně klukovské učiliště a doma pak pořád leží v knížkách, hrabe se jen v těch svých drátcích, staví si rádiem řízené hračky – ale že by si konečně našel pěkně oplácanou holku a šel s ní když ne hned do postele tak aspoň do kina – toho jsem si zatím nevšimla! A to máš modrou knížku i peněz dost, abys se mohl klidně třeba už zítra oženit. Jak dlouho si myslíš, že já tady budu?! Ne, takhle to dál nejde…“

Teprve nyní si jinak docela bystrý Vilém sečetl jedna a jeden, aby zjistil, že jsou to zpravidla minimálně tři. Teprve nyní pochopil úplný smysl dvou docela nedávných změn v jeho životě.

Tou první byla při pravidelném malování bytu maminkou nekompromisně navržená a realizovaná vzájemná výměna místností její ložnice a jeho pokoje. Brzy se domníval, že ví proč. Díky té změně se jeho postel ocitla u nosného panelu, do nějž z opačné strany prakticky každý večer naráželo čelo manželské postele. V té posteli v orgastické extázi pověstně ryčela svůj part paní Lojkásková a někdy dokonce i její dvacetiletá dcera. Buď sólo, nebo v duetu se svojí ještě mladistvě utvářenou a také jako ona velmi smyslnou maminkou. Pro dokonalou průzvučnost paneláku a pro obvyklé hygienické zvyklosti na šachtách se těmto uměleckým produkcím žen nikdo nedivil. Obyvatelé obou paneláků, patřících OKD, byli většinou tolerantní, neboť věděli, že: „Lojkásek, jóó, ten ho nemá jako myší ocásek!“

Problémy s usínáním, stejně jako Vilém, proto řešili jednoduše nákupem krabičky nadepsané „AKUVER – skleněná mikrovlákna k ochraně sluchu“. Tento výrobek národního podniku Vertex Litomyšl byl lepší, než na obale sliboval, neboť mnoha citlivějším jedincům – stejně účinně jako Vilémovi – chránil také duševní rovnováhu. Mamince se Vilém nedivil. Oba zvukovody měla neobvykle citlivé, o čemž svědčily i bez mikrovláken jejich časté záněty.

Ta druhá změna ve Vilémově životě byla stejného data jako jeho stěhování. Maminka začínala trpět patrně už stařeckou zapomnětlivostí. Láhev s vychlazenou Ondráškovou, která vždy musela stát večer na nočním stolku, nyní už pravidelně zapomínala v ledničce. Nelze se tedy divit, že když v noci ponejprv dostala žízeň, tak cestou do kuchyně rozsvítila na chodbě a ve své rozespalé zapomnětlivosti procházela tou krátkou úzkou chodbou kolem vždy zcela otevřených atypicky širokých dveří Vilémova pokoje opatrně pomalu a nahá. Tu smyslnost burcující krásu zralé a smyslné ženy však – ospalý po pravidelné dlouhé preventivní masturbaci chránící prostěradlo a díky těm skleněným mikrovláknům – Vilém téměř vždy zaspal. To mu nyní nehrozilo.

„Tak ti jej, Maruš, vedu. Až ti to dá tady všecko pěkně do rychtiku, tak počkejte na střídání. Vyveď jej pak v tom zmatku ven spodem spíš, než se mi na něj ty tvoje věčně hladový a provokativně hanbatý kačeny od automatů vrhnou. Před malou chvilkou jsem jim viděla i na očích, s jakou ochotou mu předváděly ty svoje ubryndaný frndy a s jak škodolibou radostí by si každá z nich smlsla na Vilémově panictví. Já teď už musím do Sluny. Mám tam zamluvený čtyři lístky na toho Vinnetoua, aby tenhle můj rudý gentleman zítra odpoledne mohl vzít tvoje tři holky do kina. Tak zatím ahoj!“

„Víš, Viléme, máš bezva mamku, ale já si myslím, že to bere za špatný konec. Musela vědět, jak to tady dopadne, když je tolik mladých holek v kupě. Za mlada jsme nebyly lepší. To byla nádherná doba. Jídla sice dost nebylo, ale kolika nestydatých hanbatostí jsme si užívaly! Dnes už to není ono! Nechápu, proč jste nešli spodem!
Když už máš ten telefon v ruce – nemohl by si mi dát ke sluchátku takovou tu zakroucenou šňůru? Víš, takovou, co má náš starý na tom červeném telefonu, který jsi mu minule namontoval. Dopoledne tu byl Smutek z pivovaru a náš starej vejtaha se mu tím „horkým telefonem přímo do Moskvy“ pořád chlubil.“

„Takový telefon už nemám. Ale kroucenou šňůru můžete mít teď hned černou, bílou, šedou nebo hnědou. Víc se jich zatím ani nedělá. Začátkem příštího měsíce vám ale vyměním celý telefon za módní béžovou rakvičku. Dostanu tři, a tak mamka a vy jste první na řadě.“
„Jsi bezva kluk, Viléme. Abys věděl, že dovedu být uznalá, tak si tě vezmu do parády já. Kluk jako ty nesmí být taková stydlivka. Na nahé ženské tělo si musíš zvykat. Slyšíš ten rambajz ze vzduchotechniky? To se ty naše divoký rampepurdy sprchujou a díky Václavíkovi, co je už v důchodu, se na ně podíváš. Vylez si na tyto jeho schůdky, já tě za nohy podržím, a když odsuneš tu mřížku támhle nahoře na té hranaté rouře, tak budeš mít ty moje krasavice jako na dlani. Třeba se ti budou takhle víc líbit.“

I když byl stále se červenající Vilém častým vítězem resortních soutěží zručnosti a dovednosti, ještě nikdy nevyměnil šňůru mezi sluchátkem a telefonem tak rychle. Bylo to, jako už několikrát, na výhru v celostátním finále.
A již po krátkém jeho pohledu na metráky čiperně se vrtících většinou kyprých zadnic, které lemovaly pestrobarevné pečlivě mydlené frndy, bylo znovu vidět, že Vilém na chlapečky opravdu není. Všimla si toho i paní Pokorná. Ta tu výraznou bouli v rozkroku jeho plátěných kalhot pohladila a nejspíš jen pro forma se nesměle tázala: „Viléme, můžu?“

Ovšem stydlín Vilém neodpověděl, ale nepochybně pod dojmem z dosud nikdy neviděného rudý jako rudý gentleman mlčky sám si rozepnul knoflíky poklopce jednou rukou – aniž by přerušil svá vědecká pozorování nahých ženských těl. Vždyť v popředí té přehlídky smyslné krásy na Viléma vystrkovala své báječné pozadí Helenka – dosud neprovdaná jedenadvacetiletá a překrásně urostlá dcera paní Pokorné.
Helenka, jak Vilém od její nespokojené maminky už nejednou slyšel, je přesvědčená, že na vdávání má ještě času dost. Druhou rukou se Vilém musel přidržovat opěrky schůdků, poněvadž při pohledu na mydlenou Helenčinu rozměrnou a dokonale utvářenou zadnici se s ním začínal točit svět. A nebyla to jediná jeho potíž. Vždyť těch nepochybně ke koitu svolných a většinou velice svůdných nahých mladých žen byla úplně plná dlouhá koupelna.

„Páni, hochu, tak ta moje ukecaná kámoška z městských lázní, víš ta mohutně ceckatá a vlezle zvědavá Růžena ta co tě pokaždé šmíruje, jednou nekecala! Viléme, tvůj utěšitel je fakt lepší, než jakého má tvůj otec. Tomu my, znalkyně ze sesterstva potřebných, říkáme okresní bejk na motocyklu, protože on i tu funkci okresního inseminátora pro ženské by hravě zvládal levou zadní.“

To bylo poslední, co Vilém pro nenadálé hučení v uších zaslechl. Paní Pokorná obešla schůdky a stoupla si na balzovou bednu s kokosovou drtí, aby mohla Vilémův z kalhot vysvobozený tvrdý penis pohodlně vzít do úst. Ten však začal chrlit záplavu ejakulátu už od té chvíle, kdy Vilém, divoce vzrušen pohledem na klidně se myjící macatou Helenku, ponejprv ucítil jazyk její maminky na uzdičce pyje. Nepotlačitelná bouřlivou ejakulaci do úst ženy provázející slast byla tak veliká, že Vilém se zbavil zbytku svého studu i závratě a hlavu paní Pokorné si oběma rukama přitlačil na dopředu vystrčený podbřišek. Také dárkyni této pro Viléma s ničím nesrovnatelné slasti se to určitě líbilo. Jinak by tak chrochtavě nepolykala a nepřitahovala si ejakulujícího mladého muže za jeho nyní už holý svalnatý zadek trénovaného běžce.

Největší překvapení však silně vzrušeného Viléma potkalo, když chvíli po skončení těch původně inseminačních aktivit do ticha kanceláře – provázeno plesknutím po jeho zadku – šeptem zaznělo: „Děkuji ti, Vilímku, ty můj miláčku! Pro dlouho a těžce strádající vdovu ses dopustil pravého křesťanského milosrdenství. Ani v tom nejmokřejším snu by mne nikdy nenapadlo, že mi, už stárnoucí ženské, právě probuzený skokan daruje své panictví. To si zasluhuje odměnu!
Nemáš ponětí, Viléme, jaká je to hrůza, když tě brázda svrbí a najednou nemáš nikoho, komu bys ji mohl jako dřív nabídnout! Podej mi ruku a pod mým vedením buď poslušným zajíčkem, který i když už má svou mošničku prázdnou, tak poslušně jde tou mou mokrou brázdou nahoru. Až ke zvonečku, na který lehounce zazvoní.“

A tak se stalo, že na hromadu vypraného dámského prádla upadl nejdřív úplně nahý dřívější stydlín Vilém a na něj pak stejně oděná velmi smyslně oplácaná mistrová oplatkárny. Když se mladému muži podařilo vyprostit se ze závalu kypré krásy bez závoje, poučen nejen literaturou, neomylně zamířil na určená místa. Bylo to velice snadné, poněvadž nyní na zádech ležící paní Pokorná velmi široce rozevřela statná stehna a v hlubokém nádechu Vilémovi navíc nabídla na matku tří dcer až neobvykle zachovalé mohutné prsy. Tou vskutku mokrou brázdou se stále divoce vzrušený Vilém dobrodil až k onomu zvonečku a nemusel zvonit dlouho.

Dlouho se však v milostné křeči zmítala jeho nositelka, která se nakonec na o generaci mladšího milence znovu překulila a musela se ovládat, aby jej v mohutném návalu žhavé dosud nezvládané vášně nezahubila. Její těžké, mohutné a zpocené prsy s velkými bradavkami se jí totiž pohupovaly opravdu životu velmi nebezpečně. Těsně nad Vilémovým obličejem. V této situaci neúmyslná smrt zadušením byla velmi pravděpodobná.
Tomu však vzrušením hořící rudý gentleman velice ráznou změnou pozice zabránil, neboť nyní už v pokleku svíral v ruce škubající se pyj a znovu ejakuloval. Proud spermatu směřoval na vzrušením se dmoucí prsy na zádech ležící paní Pokorné, která si je oběma rukama pečlivě a s viditelným zalíbením potěžkávala a spokojeně zavlažovala tou stříbřitou zálivkou. Její dodavatel byl pyšný, že i na tak mohutná prsiska je jeho zálivky ještě dost.

„Miláčku, Viléme, už jsem se často bála, že takovou krásu, jakou je vždy mrhání panice, už nikdy neprožiju. A kolik jsme jich s tvojí mamkou za mlada ulovily! Dnes už to není ono. Dnes jsou z nich už staří fotři.
Až budeš mít tu moji rakvičku, tak nejdřív zavolej, abych mohla zjistit, kdy bude nahoře za ředitelnou šmajchlkabinet našeho starýho volný. On v něm má i sprchovací kout. Nediv se! Každý dlouho ženatý rád občas zahne a náměstků tu máme dost. Jsem si jistá, že z okresu je k nám dávají za odměnu. Střídají se nám tu jako apoštolové v Praze na orloji.
Ten náš starý zahýbal nejenom rád, ale hlavně často. Vždyť k tomu zahýbání nemá v našem městě nikdo jiný tolik nádherných příležitostí. Jenže stáří je neúprosné. Už pár roků mu to pořádně nefunguje. Nebýt Václavikových schůdků a mé svolnosti, tak se mu už ani nepostaví. A udělat se bez pořádného vykouření se mu už hodně dlouho nepovedlo. S tím šmajchlkabinetem můžeme počítat. Kdybych mu kývla, tak do týdne jsem paní ředitelová. Ale řekni sám, Viléme, co se stárnoucím impotentem, když zlatokopka být nechci. Nedal by sis ještě repete? Opakování, jak je obecně známo, je matkou moudrosti. Kdo je otcem se neví. Já si myslím, že rozum. Ten má tolik rozumu, že se k tomuto otcovství raději nehlásí. U skutečných otců nic neobvyklého.
Vidím, že náš utěšitel hlasuje pro, ale já jsem tím svým vzpomínáním zapomněla na čas. Dnes už ho nemáme dost. Musíme hlavně nenápadně. Já odejdu jako obvykle přes dílnu, a ty teď potichu sejdeš, pořád po těchto kovových schodech, do válcovny náplní. Přilehlou dlouhou chodbou – ne, v tuto dobu už tam nepotkáš živáčka – podejdeš celý dvůr a dostaneš se až na malou nákladovou vrátnici. Na tu, která je na Provaznické ulici.“

Vilém, stále ještě rudý gentleman, při návratu do dílny na hlavní poště, se pokoušel pomalou chůzí smyslný žár paní Pokorné a svůj na čerstvém vzduchu rychle vydýchat. Aby dle přání paní Pokorné svou rudou tváří nebyl nápadný a hlavně, aby jeho utěšitel konečně přestal hlasovat.

Že maminčinu kamarádku ponechal stran svého panictví žít v bludu jej netrápilo. Slušně vychovaný syn gentleman klidně a bez uzardění zalže – jen aby svoji maminku před cizí osobou ze lži – i když ze lži nevědomé – neusvědčil. Ani za tu maminčinu nevědomost se nestyděl. Skutečný gentleman totiž s žádnou ženou o milostných příhodách s jinými ženami zásadně nehovoří! Pokud ano, tak by v tomto případě tím hovorem urazil nejen sebe, ale i maminčino ženství. To je u syna obzvlášť zavrženíhodné.

Vilém si byl navíc jistý, že jeho psychicky velmi odolná maminka by celou pravdu o jeho sexuálním a milostném životě neunesla. Určitě jí bohatě stačí to, co prožívala až do rozvodu s jeho otcem. Proto bude nejlepší, když o svém synovi v této oblasti života, jako doposud, nebude vědět nic. Lepší bude, když se bude stále domnívat, že tentokrát jablko nešťastnou náhodou dopadlo velmi daleko od stromu. Vše pak bude v nejlepším pořádku. Žádné komplikace ani v budoucnu hrozit nebudou.

Uprostřed těchto prognostických úvah jej u spořitelny zastavil jeho jen o pět let starší mistr. Ten se velmi zaradoval.
„Nazdar, Viléme! Jdeš jako na zavolanou. Před chvíli si mi stěžoval ředitel pivovaru Smutek, že jej přehlížíš, jako širé družstevní lány, protože v celém našem okrese už jedině on má na psacím stole černý telefon.
Slíbil jsem, že se určitě polepšíš. Ráno mi připomeň a dáme mu ten hnusně zelený. Jo, to vyblité zelí, které se nikomu nelíbí. Ty jej ale pravdivě ujistíš, že takový zaručeně nikdo ve městě ani na okrese nemá a mít nebude.
Tihle velcí hoši, co spolu mluví, jsou fakt jako malí kluci. Vůbec bych se nedivil, kdyby si na těch svých výborových schůzích poměřovali taky pindíky! Tak se zatím, hochu, měj a zítra ráno zase ahoj!“