Vilém rudý gentleman 09

Výlet nadějí ještě plnější

Každý dobrý úmysl musí být po zásluze potrestán, usoudil Vilém, když po dopolední návštěvě obchodního domu v Olomouci čtyři hodiny po poledni ve tmavě hnědém obleku a ve stejně barevných semišových polobotkách – s počestným úmyslem dobře reprezentovat – doprovázel Zuzanu v jejím šik béžovém kostýmku do recepce brněnského hotelu Voroněž. Dostal totiž příkaz za všech okolností se tvářit smrtelně vážně. „Stone face“ dle komika a akrobata s kamennou tváří amerického Friga se doporučuje – i když němá groteska není dnes na programu.

Zuzaně ten kostým velmi slušel. Snad proto, že oba měli v klopě celkem nenápadný zlatý odznáček se dvěma zkříženými ozubenými klíči a s papežskou tiárou nad nimi způsobil, že se jim údivem oněmělý portýr hluboce uklonil a vstupní dveře držel tak dlouho, aby také hotelový sluha, jenž od mercedesu s diplomatickou značkou vezl na nízkém vozíku plyšem potažený béžový a hnědý kufr, mohl pohodlně projet. Udivenější, než portýr však byl Vilém, když již decentně prošedivělá recepční oba hosty velmi srdečně italsky přivítala a pak, s pohledem na Vilémův občanský průkaz, přidala ještě malou českou poznámku: „Signorina Trombonchini, váš oblíbený apartmán Její Excelence pana arcibiskupa je vám již plně k dispozici. Také o pana Ondříčka bude dobře postaráno jako vždy.“
Obzvlášť mile se usmála na Viléma a podle údajů z jeho občanského průkazu jej zapsala do hotelové knihy hostů. Se samozřejmostí, jež je určitě vlastní zkušené bordelmamá v každém dobře vedeném nevěstinci, avšak při zasněně přimhouřených očích, pronesla přání: „Nechť se vám u nás oběma moc líbí!“ Zuzanin diplomatický pas státu Vatikán vrátila majitelce, aniž by jej jednou otevřela. To na Viléma velmi silně zapůsobilo, neboť předpokládal, že on stálým hostem interhotelu nikdy nebude.

Je však poctivé poznamenat, že mnohem silněji na něj o necelou hodinu později zapůsobila Zuzanina úchvatná zadnice, když ji oblečenou do opravdu velmi úsporných plaveček nedočkavě uchvátil pod vodou v hotelovém bazénu.

Právo laskat a hmatem objevovat tuto báječně vyklenutou a rozměrnou krajinu žhavé smyslné rozkoše bylo Vilémovi Zuzanou uděleno jako exkluzivní privilej, která se však již zakrátko ukázala být klasickým starořeckým danajským darem. Čím déle a čím směleji se Vilém pokoušel kochat se oblou nádherou těch tolik jej vzrušujících i pod hladinou pružně dokmitávajících hýždí, tím víc mohutněl plavkami jen obtížně skrývaný inseminační úd, jenž se už bolestivě domáhal plnění své určené biologické funkce. Zakrátko byl ve stavu, že by pověstné kýble s uhlím mohl bezpečně nosit.

Když si rozdychtěná Zuzana Vilémovu dlaň chtěla zasunout pod plavky na své tentokrát opravdu mokré přirození, musel tomu zabránit. Netrvalo by dlouho a návštěvníci krytého bazénu by si mohli připadat jako v rybím trdlišti – zrovna když mlíčňáci, poslušni reflexu oplodnit jikry, vypudili z křečí prohýbajících se těl své miliardy pohlavních buněk, čímž dosud čirou vodu změnili na mléko. O takový incident ani silně vzrušený Vilém rozhodně nestál. Vždyť pouhé stání jeho mohutného po kopulaci opravdu tvrdě prahnoucího pyje mu působilo oprávněnou obavu o bezvadnou funkčnost jeho, nyní mechanicky mimořádně namáhaných plavek. Neštěstí může způsobit jediné zavrtění Zuzaniny velkolepé zadnice. Velká a lepá je na to dost!

Už při příchodu této esteticky dokonale vytvarované a na muže velmi smyslně působící mladé ženy došlo k incidentu. Dva plavci středního věku, při pohledu na to kolem jdoucí boží požehnání, ztratili orientaci i smysl pro rovnováhu. Po čelní srážce před pádem do bazénu je musel krom Zuzany zachraňovat také pohotový Vilémovi velmi sympatický černovlasý plavčík.

Také to na Viléma silně působilo, neboť když plavčíkovi za tu obezřetnost děkovala Zuzana, používala plavčíkovo křestní jméno. Usmívající se Lumír však díky odmítal slovy: „Vždyť je to mé povolání, signorina Trombonchini! Proto se sluší, abych poděkoval já vám. Jsem vám kdykoliv k službám!“
Vilém si stačil s uspokojením a se zadostiučiněním povšimnout, že ten sympatický plavčík je nepochybně také velice pravdomluvný. Jeho inzerovaná připravenost ke kdykoliv službám krásné slečně byla totiž velice dobře patrná při pohledu do rozkroku jeho tenounkých a uzounkých plavek.

Určitě za takových okolností lidé vynalezli solidaritu. Bez ní by se tak rychle nepřemnožili. Tak smýšlel vzrušený Vilém, když nestydatě a obouruč pozvedával Zuzaniny mohutné, ale přesto velmi půvabné poloviny hýždí, aby jmenovaná mohla snáze po žebříčku vylézt z bazénu poté, co nečekaně a obratně po hlavě zmizela pod jeho hladinou. Po vynoření horní díl jejích plavek pevně lpěl na obou plných prsech jako názorný důkaz krejčovského mistrovství tvůrců tohoto u skutečně lepých žen, nejnamáhanějšího kousku garderoby.

Kdykoliv se Zuzana prošla po břehu, byly ke spatření její pravidelně se střídající boubelaté šunky, jež se stávaly nepřekonatelným magnetem upřených a chtíč prozrazujících pohledů i těch nejstarších mužů. Zuzana se vědomě snažila vrtět svojí velkolepou zadnicí co nejdráždivěji, aby si pak tu prudce vydrážděnou mužskou smyslnost viditelně vychutnávala. V jejím neustávajícím a neustále mohutnějícím přílivu oslnivě zářila jako na vánoční noční obloze zlatá hvězda betlémská. A tato hvězda viditelně zářit chtěla. Vilém si ji proto v jednu chvíli snadno představil i v podání španělského surrealisty Salvadora Dalího – jako hypertrofovanou ozubenou vagínu na lovu. Ta kromě velkého ozubeného přirození, boubelatého zadku a nohou s opravdu statnými stehny neměla již jiné tělesné orgány.

Srozumitelné vysvětlení této své exhibicionistické choutky podala Zuzana po hodinovém pobytu v té vysoko obkladačkami obložené místnosti, která však tou dobou už mužským chtíčem přetékala. Až v útulném bezpečí široké postele v arcibiskupském apartmánu se zářící hvězda betlémská svěřila.
„Víš, Viléme, ty roky vynucované cudnosti pod sutanou, která záměrně potlačuje smyslnost probouzející tvary ženského těla, mě silně poznamenaly touhou mužům, zejména těm nejstarším, se za to bezpráví páchané na ženách mstít. Jenže právě zde v tomto hotelu jsem si ponejprv všimla, že i když – ačkoliv bych opravdu ráda chtěla – se tu jako ta mytologická Zuzana před starci do naha nesvlékám, tak ty chtíčem slintající mužské tváře mě – tak jako i dnes – neuvěřitelně rajcují. Netrap mě i ty a udělej mi to rychle, protože já bych teď po té hodinové turistické túře kolem bazénu mrdala – až bych fakt chtíčem brečela! Miláčku, lízni si nejdřív mého medu, ať dobře vidíš, jak moc zase teču! Jestli ti chutnám, tak bude nejlepší, když mi tu moji věčně pramenící lesní studánku důkladně vysaješ. Na chvíli předejdeme tomu hlasitému mlaskání.“

Viléma k lízání Zuzaniny masité vulvy nebylo nutno dvakrát pobízet také proto, že i on v tom hotelovém bazénu učinil stran vlastní sexuality významný objev. Při pohledu na neukojenou touhou po Zuzanině smyslném tělem marně vzrušené neznámé mužské obličeje si náhle uvědomil, že by se mu velice líbilo, kdyby alespoň část těch nejvybavenějších chtíčem ovládaných mužů dostala příležitost se na svém sexuálním idolu dokonale ukojit. Kdyby je při tom mohl velmi zblízka pozorovat, pak by si určitě i on dokonale přišel na své. Sledovat zblízka proměny Zuzaniny tváře během kopulace, a hlavně při orgasmu – to Vilém považoval za duchovní projev smyslného chlípného chtíče.

Vždyť také nyní – s rozvášněnou nahou Zuzanou v náruči – Viléma palčivě vzrušuje neodbytná představa takových neřestných orgií, kdy jediné ale dokonale utvářené nahé ženské tělo radostně čelí hromadnému zájmu skupiny ztopořených mužských. Ti už při počátečním čekání v řadě na fyzický kontakt s tou chtíč smyslů burcující krasavicí Zuzanino nahé tělo v ejakulačních křečích vydatně sprchují semenem. Realizace takové představy by se Zuzaně určitě moc líbila, neboť vše nasvědčuje tomu, že pro její neobvyklý sexuální apetit se nejedná o ženu pro jednoho muže. To však Vilém nepovažoval za vadu.

Esteticky dokonale utvářené Zuzanino tělo – s dominující okrouhlou bílou zadnicí, která mu byla zhmotnělým synonymem nekonečnosti vesmíru – bylo nepochybně poukázkou na prožití těch nejžhavějších smyslných prožitků, které by jej však bez možnosti pravidelného fyzického kontaktu s touto ženou určitě minuly. Takové nepochybně bolestivé hromadění semene nehodlal připustit. Ani v případě, že by Zuzaně sexuální úlevu poskytoval ještě někdo jiný. Nadarmo staříček na Slovácku neříkali: „Když se ženská povede, tak jedna taká stačí pro celú dědinu!“ A Zuzana tou povedenou skutečně byla.

Její pěkně masitou kluzkým sekretem zalitou vulvu proto rychle prolízl, aby chlípnými představami ztopořený pyj do ní okamžitě hluboko zanořil. Už se nemohl dočkat té chvíle, kdy po nekonečné hodině odkladů v bazénu konečně uskuteční své neodbytné vytoužené přání a Zuzanou zručně navlečený růžový prezervativ bude ve slast přinášejících hlubinách vagíny plnit spermatem. Ovšem když se chystal se žaludem až na děložním krčku zahájit sprosťačinkami kořeněnou kopulaci, tak hned po úvodním poměrně cudném zahřívacím příkazu: „Nebuď líná a pořádně přirážej, ty věčně chtivá couro!“ následující ticho místnosti narušil telefon.

Poněvadž následující hovor byl veden v italštině, tak Vilém porozuměl jen slovům jako „Signorina Trombonchino“ nebo „Roma“, která navíc pronesla spojovatelka v ústředně hotelu. Po ní mluvil italsky hlubokým hlasem muž, jemuž Zuzana většinou pouze jednoslabičně ale neustále přitakávala: „Sí… sí… sí… sí, signor.“
Muselo to být něco nepříjemně důležitého, neboť Zuzana ztratila nejen dobrou náladu, ale i barvu v obličeji, což je evidentní nesmysl, když doopravdy byla ve tváři náhle tak zdravě svěže zelenkavá. Po tom hovoru se telefonicky omluvila panu Ondříčkovi za rušení jeho zaslouženého odpočinku, neboť ona se teď musí z příkazu strýčka neprodleně dostavit na letiště do Tuřan.

Tam si všichni tři cestující z černého mercedesu malou chvíli po svém příjezdu v odbavovací hale vyslechli výzvu ke zvýšení opatrnosti, neboť do blízkosti letištní budovy doroluje soukromý speciál z Říma. Tím speciálem byl malý bílý dvoumotorový turbovrtulový hornoplošník s italskou imatrikulací.
Zastavil v bezpečné vzdálenosti od odbavovací plochy s na volnoběh běžícími motory. Jeden ze dvou opálených pilotů v tmavě modré uniformě s bílou brigadýrkou téměř poklusem zamířil k odbavovací přepážce. Tam přispěchala Zuzana ještě dřív, než k tomu byla vyzvána rozhlasem. Od letce, po předložení průkazu, převzala větší zelenou plátěnou tašku se zipem, jenž byl proti samovolnému otevření chráněn zapečetěnou tkanicí.
Vilémovi přikázala, aby tašku nedával z ruky. Aby ji hlavně, po celou dobu, co bude pryč, nikdy neotevíral. Mohlo by se stát, že diplomatická pošta se při neoprávněném otevření sama zničí i se všemi cennými doklady.

Pana Ondříčka požádala, aby se sem o půlnoci spolu s Vilémem vrátili. Na Viléma se pousmála, rychle jej jen letmo políbila na tvář s tím, že se opravdu velmi brzy vrátí. Od pasové úřednice si zpět převzala svůj diplomatický pas a již za pár minut ten italský bílý letoun s naplno běžícími motory nabíral kurs na Řím. Posmutnělý Vilém Zuzaně ten let moc záviděl, neboť jako zájemce o letectví věděl, že za pouhou hodinu letu velmi rychlý Mitsubichi MU2 ve Věčném městě přistane.

Když se ten neobyčejně rychlý letoun deset minut po půlnoci zastavil na místě předchozího parkování, Vilém, plný radosti z událostí příštích, zažil opravdu těžké zklamání. Po vestavěných schodech letadla vystoupila pouze jedna žena – opravdu těžká váha. Z těžké hnědé sutany se na Viléma usmívala mnohem těžší řádová sestra Agáta – z výletu za odměnu se vracející matka představená kláštera na Kylešovské ulici.
Okamžitě se k Vilémovi hrnula.
„Pane Viléme, ani nevíte, jak ráda vás znovu vidím. Jste první známá tvář, které se mohu svěřit se svým štěstím. Představte si, že předevčírem jsem, tak jako vás teď, viděla Svatého Otce. Když jsem se mu hluboce poklonila, tak on se na mne usmál a sám mi nabídl, abych mu směla políbit jeho prsten. Já pouhá obyčejná řádová sestra – a jako nějaký vznešený kardinál! Až to budu doma sestrám vyprávět, tak mi bude každá – i když je to hřích – určitě moc závidět. Abych nezapomněla! Od mé dočasné zástupkyně mám pro vás dopis. Máte si jej přečíst až někde na klidném místě.“

Nedočkavý Vilém takové místo ihned nalezl na toaletě, kde udiven četl:
Můj milý Viléme!
Neočekávaná událost narušila mé plány, avšak v poledne buď i s tou zelenou taškou na letišti. Přiletím si pro Tebe.
Líbá Tě Tvoje Zuzana

Když se Vilém vrátil do letištní haly, tak do ní od těsně u vchodu zaparkované služební žluté volhy právě vcházel uniformovaný příslušník Veřejné bezpečnosti. Ten Zuzaniným vzkazem dokonale vykolejeného Viléma stroze komisně vyzval: “Váš občanský průkaz!“
Pak Vilémovi začala obvyklá kratochvíle uniformovaných příslušníků veřejné bezpečnosti – zkouška paměti lustrovaného. Vilém uspěl. Věděl, jak se jmenuje, kdy se narodil i kde bydlí a tak za odměnu se stal svědkem něčeho velice neobvyklého: „Promiňte, prosím, pane Kremere! Dostal jsem rozkaz doprovodit vás k podání vysvětlení na Krajskou správu VB v Brně. Následujte mě, prosím.“
Tou neobvyklou zdvořilostí zmatený Vilém se raději velmi dobře rozhlédl. To neskutečně korektní jednání se skutečně týkalo jeho osoby! Když se radil s panem Ondříčkem, co udělat s matkou abatyší, byl arcibiskupským řidičem ujištěn, že ona má rezervovaný pokoj hned vedle jeho pokoje a bylo Vilémovi doporučeno, aby bez obav o osud matky představené a o svůj vlastní na to Krajské ředitelství VB před letištní budovou zaparkovanou žlutou volhou jel. Bude opravdu v dobrých rukou. Také zpět do hotelu jej ta volha určitě nakonec v pořádku doveze.

Ovšem pověstnou korunu těm neuvěřitelným neobvyklostem nasadil uniformovaný příslušník VB, když před o možné příčině všech podivností hloubajícím Vilémem otevřel dveře spolujezdce: „Pane Kremere, posaďte se, prosím, vedle mě. Budete mít lepší výhled a, jak doufám, nevznikne ve vás mylný pocit, že jste byl mnou zatčen. Pokud špatně snášíte rychlou jízdu, tak mi, prosím, řekněte. Součástí toho mého rozkazu k vašemu předvedení je totiž také příkaz, abych se k vám choval maximálně ohleduplně.“

I když se to může zdát nemožné, tak Vilémův zmatek ještě vzrostl. Ve svižně jedoucí volze si totiž uvědomil, že když se míjeli ti dva řidiči – jeden arcibiskupský a ten druhý Veřejné bezpečnosti – tak se pozdravili velmi lehkým téměř neznatelným přikývnutím hlavy. Ten sotva patrný pohyb dvou tak rozdílných brigadýrek byl sice velice podivný, ale ve Vilémovi nakonec vzbuzoval naději, že nemusí být zle. Celá podivná událost se jistě brzy vysvětlí nějakým banálním nedorozuměním.