Vilém rudý gentleman 10

Noc plná překvapení

Každý takzvaný znalec žen je přesvědčen o své výjimečnosti. To však nebyl Vilémův případ, neboť na Krajské správě veřejné bezpečnosti si jej vyzvedli tři muži v civilu, převedli si jej do poschodí plného mužů v civilu a když se ten prostřední z trojice představil jako doktor Macháček ze zamini – tedy z ministerstva zahraničních věcí – tak ve zvlášť důkladně střežené místnosti položil Vilémovi první otázku: „Pane Kremere, znáte Lucii Slabihoudkovou?“

Vilém důrazným zamítnutím naznačené možnosti u pana doktora vyvolal radostný úsměv.
„Toto popření, pánové, názorně dokládá krásu našeho povolání. Pan Kremer lže, jak když tiskne a současně vypovídá ryzí pravdu. Přitom z nás čtyř je to právě on, kdo zná Lucii Slabihoudkovou – abych tak řekl nejpodrobněji. Nepochybně stejně důkladně, jako zde vyfotografovanou Zuzanu Trombonchini. Mám pravdu, pane Kremere?“
Udivený Vilém jen němě přikývl, neboť na druhé velmi kvalitní fotografii byla zobrazena nejenom Zuzana, nýbrž i on ráno před nástupem do mercedesu na parkovišti před strojní průmyslovkou. Z úhlu záběru bylo zřejmé, že fotografovo stanoviště bylo v prvním patře necelých sto metrů vzdálené budovy, patřící Stb.

Takový zájem nevěstí nic dobrého! Tato Vilémova předtucha se začala naplňovat už v tom okamžiku, kdy na dveře místnosti zaklepal uniformovaný příslušník VB a pak panu doktorovi Macháčkovi mlčky předal kus dálnopisného papíru. Čtoucího doktora Macháčka dobrá nálada přešla.
„Pane Kremere, velmi se obávám, že nemám pro vás dobrou zprávu. Moji pražští kolegové obdrželi z římského zastupitelství ověřenou informaci, že dnes kolem dvacáté hodiny při nastupování do taxíku, a to prosím pod dohledem policejní ochranky, byla v Římě zastřelena Lucie Slabihoudková, jedním ze dvou mladých spolupachatelů, kteří v hustém provozu uprchli na motorce. To je rukopis italské mafie. Vyvstává zásadní otázka, kdo si tu vraždu objednal.“

Vyjevený Vilém oněměl, náhle viděl rozmazaně a pro sucho v hrdle požádal o vodu. Tu nádherně boubelatou a vášnivou prdelku už nikdy nepohladí a ani neuvidí! Natož, aby si pro něj zítra v poledne přiletěla! Co je v životě opravdu nádherné, to nikdy netrvá dlouho!

„Soudruhu majore,“ oslovil muže po levici doktor Macháček, „od této chvíle budete panu Kremerovi nepřetržitě poskytovat skutečně neprůstřelnou ochranku. Ta dosavadní nestačí. Zdůrazňuji, že je ve státním zájmu, aby se panu Kremerovi nic zlého nepřihodilo. Je to sice jen nemajetný občan Československé socialistické republiky, ale současně podle argentinského práva docela úspěšný latifundista, jehož majetek se nejlépe počítá v miliónech amerických dolarů.

Jak máme již nějaký čas ověřeno ze zlomků dochované korespondence, za tuto skutečnost, pane Kremere, můžete poděkovat vaší babičce Adéle Kremerové z Uherčic. V roce 1907 ji po v podstatě banální roztržce opustil její milenec ze sousedství Ladislav Čumba. Jenže ten mladík byl dobrodružné povahy a emigroval až do Argentiny pod jménem Larry Tschumba. Vaše babička se rychle vdala za vašeho dědečka Floriána Kremera a jako každá zhrzená milenka, toužící po pomstě, nyní už Larrymu napsala, že je otcem jejího prvorozeného syna Františka, kterého nikdy neuvidí.
Po této zkušenosti s vaší babičkou si Larry víc než žen cenil koní, které opravdu miloval a jejichž chovem v Argentině zdárně bohatl. Výnosy z chovu koní investoval do nákupu pozemků. Na ženy nezanevřel, často je však střídal, ale příliš je nerozmazloval. Důsledně však dbal, aby se znovu nestal otcem. Když pátého ledna tohoto roku zemřel, tak veškerý svůj majetek odkázal pouze svému jedinému synovi, což byl Larryho způsob pomsty bývalé milence za to, že tak rychle dala přednost jinému a zavčasu neinformovala milence o jeho nastávajícím otcovství, pro něž by Ladislav údajně nikdy neemigroval. Toto, pane Kemere, potvrzuje prozkoumaná dochovaná část korespondence vaší babičky Kremerové – rozené Bílovské.
Jenže když se váš otec František o svém obrovském dědictví dověděl z argentinského konzulátu, tak si vybavil opravdu velmi nuzné poměry svého dětství a před argentinským konzulem za přítomnosti svědků podepsal prohlášení, že se dědictví vzdává, poněvadž teď už mu je – není potřebné a jeho skutečným otcem je Florián Kremer, zkrachovalý majitel větrného mlýna, který svého syna i přes tu bídu dobře vychoval. Mám-li být pravdomluvnější, tak se o současné užitečnosti dědictví nevyjádřil až tak moc spisovně. Netušil však, že v případě vzdání se dědictví se i v Argentině ze zákona stávají novými dědici děti původně obmyšleného.

Pane Kremere, podle informací z argentinského konzulátu jste v tuto chvíli vlastníkem, mimo jiné, velmi kvalitních zemědělských pozemků v argentinské provincii Córdoba a také v provincii Mendoza, jejichž celková výměra převyšuje polovinu rozlohy jižní Moravy. Což i na tamější poměry je opravdu velmi slušný majetek.
Tady, jak máme zjištěno, jste čerstvě vyučený spojový mechanik, bydlící se svojí maminkou v panelákovém bytě, ale v hlavním městě jedné té provincie – také v Córdobě – vám patří několik činžovních domů a skutečně reprezentační vila ve čtvrti těch nejbohatších latifundistů. Soupis majetku spolu s nyní platným zněním závěti vám zde ve dvě odpoledne v mé přítomnosti předá argentinský konzul pan Alvarez. Byl jsem ministerstvem pověřen, abych na legálnost úkonů dohlédl a byl vám nápomocen. Překlady dokumentů zajistím.“

Vilém sice vnímal, avšak poskytované informace mu připadaly jako z jiného velice vzdáleného světa. V tom zde přítomném světě je však Zuzana mrtvá a proto by byl moc rád, kdyby se nemusel ovládat a mohl hlasitě plakat. Kdo a proč mohl mít zájem Zuzanu zabít?! Němě ale tázavě se smutnýma očima zahleděl na doktora Macháčka.

„Na našem zastupitelství v Buenos Aires jsem sloužil víc jak deset let. Znám argentinské poměry a proto mi byl případ vašeho dědictví svěřen, pane Kremere. Argentina je v mnoha směrech zemí ještě středověce barbarskou. Zejména bohatí latifundisté považují za čestné řešit spory nebo i majetkové nároky pomocí střelných zbraní. Mnohdy i zbraněmi najatých střelců.
Vražda Lucie Slabihoudkové má nejspíš podle mých zkušeností docela časté příčiny a důvody. Nejdéle a nejlépe fungující informační službu má v této silně katolické zemi díky institutu zpovědního tajemství právě katolická církev. Proto se státní tajemník Vatikánu, po odmítnutí dědictví vaším otcem, rozhodl svoji neteř provdat za zatím o svém bohatství nic netušícího mladého muže. Jenže já to vidím tak, že nějaký nám dosud neznámý argentinský kolega pana Čumby si ve věčné nenažranosti latifundistů, na v závěti odkazovaný obrovský majetek brousí zuby.
Když se však dozvěděl o v Argentině zcela nepochopitelném odmítnutí dědictví a o pravděpodobném osudu těch rozsáhlých nemovitostí, tak nehodlá nečinně přihlížet a rozhodl se celou záležitost vyřešit čestně – tradičním a rychlým způsobem. Mrtvý konkurent – nejlepší konkurent! V takových případech tam bývá zvykem, že se nejdříve vyvraždí všichni dědicové ze zákona a v následující dražbě, ovšem po zastrašení zbývajících zájemců – třeba i dalším vražděním – se nemovitosti od státu hodně pod cenou odkoupí. Zpravidla nastrčenými zájemci.
Pane Kremere, jsem nucen vás upozornit, že vám zejména v západní cizině hrozí osud Lucie Slabihoudkové. Proto bude ve vašem zájmu, když po vlastní úvaze mi dobrovolně odevzdat tu zelenou plátěnou tašku se zipem.“

Vilémem podávanou tašku však převzal muž po pravici doktora Macháčka a teprve až ji opatrně ale důkladně kousek po kousku prohmatal, tak ji předal původnímu adresátovi s poznámkou: „Je čistá.“
„To jsem předpokládal. Na popálený prsteníček by nebylo možno navléci snubní prstýnek“ – tak pravil doktor Macháček a rozevřel zip.
„Tušil jsem to! Buďte zdráv, pane kolego Kremere! Pánové, pohleďte, jak bezchybně ve Vatikánu umějí udělat diplomatický pas člověku, kterého nikdy ani neviděli. Služební průkaz kurýra diplomatické pošty také nemá sebemenší chybičku. Holt, kdo umí, ten umí! Ty vaše fotografie, pane Kremere, jsou opravdu zdařilé. Takže to vaše na zítřek naplánované ilegální opuštění republiky by proběhlo hladce.

Jenže, pane Kremere, jsem povinen vám připomenout, že ani platné doklady diplomata vás nedovedou ochránit před kulkami z mafiánského revolveru. Dnes ani samopal už není vyloučen. Slečna Trombonchini ty doklady měla také, ale před vražednou kulkou ji ani italská policejní ochranka nedokázala ochránit. Když dovolíte, tak si ty doklady ponechám. Řekněme proto, aby vás jen tak náhodou nenapadlo slečně Zuzaně Trombonchini zaletět na pohřeb – aniž byste tušil, že letíte na pohřby dva.
Jak jsem již řekl, měl byste vědět, že dnes odpoledne argentinský konzul pan Alvarez vám předá doklady o nabytí vlastnických práv k vašemu dědictví. Pokud ovšem jste ochoten za této nebezpečné situace je přijmout a své rozhodnutí před svědky stvrdit podpisem. Nechci vás příliš strašit, ale ze svých letitých zkušeností s argentinskými poměry usuzuji, že by to byl od vás velmi riskantní krok.“

I bez pohřbu měl Vilém pohřební náladu. Ještě odpoledne, když se domníval, že je – až na pár drobných na bankovním účtu – chudý jako kostelní myš, tak mu patřil celý svět, tak nádherně symbolizovaný dokonale globusovitě okrouhlou mladou ženskou zadnicí.

Nyní, ve dvě ráno, když ví, že mu toho světa skutečně patří neobvykle velký kus, tak si uvědomuje skutečnou cenu ženské zadnice a chápe, že bez ní je… někde hluboko uprostřed mezi těmi okrouhlými půlkami.
S tím je třeba něco zásadního udělat. Vzdát se dědictví by byla nebetyčná hloupost. Ale nechat se kvůli majetku zavraždit by byla hloupost daleko nebetyčnější. Těžce ale přesto hluboko se nadechl…

„Pane doktore Macháčku, až nám odpoledne pan konzul Alvarez potvrdí, že jsem se podle jejich zákonů stal vlastníkem v závěti odkázaných nemovitostí, tak budu skutečně rád, když budu moci, a to je důležité – přímo před panem Alvarezem – ze své svobodné vůle podepsat vámi připravenou listinu. Tou vás jmenuji správcem svého majetku s právem podle vlastní úvahy všechen můj rizikový argentinský majetek komukoliv prodat nebo darovat. Třeba i naší republice. Vycházím totiž z celkem jednoduché matematické úvahy. Vystřílet šestnáct miliónů lidí je přece jen poněkud obtížnější, než zabít jediného vlastníka…
Budu proto opravdu rád, když v této věci – samozřejmě za vámi zvolenou přiměřenou odměnu – se mne trvale ujmete. Tuším, že dědictví je tak veliké, že by to mé zastupování mohlo být opravdu dlouhé. Určitě bude užitečné, když pana konzula o těchto skutečnostech z titulu své funkce písemně informujete.“

„Musím se vám přiznat, pane Kremere, že jste mne opravdu mile překvapil. Nečekal jsem, že optimální řešení najdete sám a tak rychle. Vaši nabídku proto velmi rád přijímám. To mé jmenování však písemně potvrdíme okamžitě. Posílí mé vyjednávací pozice vůči argentinskému konzulátu i vůči mému zaměstnavateli.“

Proto už v tento právě začínající dlouhý den, avšak až velmi pozdě odpoledne, z Brna na severovýchod směřující v Itálii registrovaný černý mercedes olomouckého arcibiskupství v minimálním ale bezpečném odstupu následovala stejně černá volha s pražskou civilní státní poznávací značkou.

Uslzený Vilém se zarudlýma očima seděl na zadním sedadle mercedesu vedle hlasitě spící dlouholeté abatyše kláštera v Kylešovské ulici. Ačkoliv ženatý dosud nikdy nebyl, věděl už velmi přesně, jak se cítí čerstvý vdovec. I když z ohleduplnosti ke spící spolucestující americký gramofon nebyl v provozu, přesto Vilémovi v uších zněla vážná barokní církevní hudba. Tentokrát v ní převažovaly tragické tóny.