Vilém rudý gentleman 15

Tisíc řečí na prahu nového světa

Každý, kdo ponejprv vstupuje na cizí zemi, se obvykle nejdříve rozhlédne. Ani Vilém nebyl výjimkou, když ještě na schůdcích letadla udiveně hleděl na staré římské letiště Ciampino, jež ve srovnání s modernějším třicet kilometrů vzdáleným letištěm Fiucimino bylo velmi malé. Avšak takový provoz ani na Ruzyni neviděl. Mnohem víc jej však ohromil opálený odhadem padesátiletý muž v černém obleku, jenž spokojeně ve slunečním úpalu před bílým letadlem vedle přistaveného bílého mikrobusu vedrem překvapené cestující uvítal.

„Dámy a pánové, moji nejvzácnější hosté! Srdečně vás vítám ve Věčném městě“ – pronesl česky bez cizího přízvuku a za okamžik opravoval za přivítání děkujícího doktora Macháčka: „Kájo, alespoň ty – profesí diplomat – bys mi neměl tak lichotit. Díky sympatiím Svatého Otce jsem pouhý podtajemník, jenž sice nemusí být kardinálem, avšak i tak smí vykonávat všechny povinnosti dosud nejmenovaného státního tajemníka. Modlím se denně, aby ho servus servorum Dei – ten služebník služebníků Božích – nikdy nejmenoval.“

Ačkoliv uvítání probíhalo v přátelském duchu, tak v rudém gentlemanovi žhavě zatrnulo, když pan podtajemník mu ke stisku nabídl ruku a dodal:
„Pane honorární konzule pro argentinskou Córdobu, jsem velmi potěšen vaším černým oblekem i kravatou v mnou oblíbených barvách. Tady se totiž velice dbá především na dekorum a úctyhodnost. Člověk, obzvlášť ten přicházející z komunistického východu, je tu přímo pod drobnohledem. No, pane Kremere, snad vás na oplátku potěším i já. Už dnes, hned po večeři, vám všem a velmi rád sdělím nové příznivé informace o vašem skutečném původu. Je to totiž již více jak rok, co jsem si najal pomocníky a nechal je pátrat v matrikách a v archivech.“

„A nemohl bys nám, Petře, raději teď hned prozradit, kde budeme bydlet? Můj nový přímý nadřízený si takovou informaci, stejně jako my ostatní, také moc rád vyslechne. A jsem si jist, že přítomné dámy víc než po informacích tady v tom vašem vedru touží po osvěžující sprše.“

„Plně vás chápu, přátelé, avšak nejdříve ty informace pro případ, že byste se mi tu ztratili. Slabých osm kilometrů jihovýchodním směrem po té rušné výpadovce s historizujícím názvem Via Appia Nuova leží Castel Gondolfo, což je klidná malá vesnice. Tam se mi podařilo na celý rok pronajmout komplex vil s tenisovými dvorci a dvěma bazény uprostřed sadu, jenž krom soukromí skýtá zde tak vzácný stín. Je to v zatáčce na Via Santa Caterina na dohled od níže položeného papežova letního sídla nad jezerem Lago Albano. K výši sumy za pronájem, Kájo, mi už můžeš klidně gratulovat. Takže vzhůru dolů na jih!“

Když se z vydatného odpoledního spánku a až sprchou právě probuzený Vilém rozhlížel po příjemně zastíněném pokoji svého dočasného domova, tak Zuzanu na široké manželské posteli – která byla spíš pobočkou letiště Ciampino – neviděl. Stála totiž na balkoně se zděným zábradlím, jenž propojoval moderně vybavený prostorný apartmán se stejným ubytováním doktora Macháčka a jeho manželky Aleny.
„To je dost, že už seš vzhůru! Vždyť jsme prospali celé odpoledne! Pojď se pokochat tou nádherou!“ Tak zvala Viléma jeho nadšená choť v lehounkém bílém hedvábném župánku sotva do poloviny silných jen lehce snědých stehen, když se zalíbením hleděla na nedaleký rozsáhlý papežský palác se dvěma nepřehlédnutelnými kopulemi hvězdárny. Za nimi se v dálce rozprostíralo rozlehlé jezero Lago Albano. To však nedbalo svého po Albánii bílého pojmenování. I v paprscích zapadajícího slunce, jež bylo už nízko nad obzorem, jezero přímo provokativně hýřilo sytě modrou.

Ke všem krásám přírody vždy velice vnímavý Vilém rád uposlechl manželčinu výzvu. S ve spánku ztopořeným klátícím se těžkým pyjem se na balkon okamžitě vydal. Ovšem pouze v přes ramena přehozeném bílém županu, neboť on o nádheře a kochání se měl své vlastní představy. Inspirován kopulemi hvězdárny obdivně potěžkal obě kopule mocných Zuzaniných hýždí a touhou kluzký a ztopořený pyj zvolna posouval hlubokou brázdou mezi půlkami k horní dírce tak dlouho, až se mokrým žaludem lehce dotýkal hvězdice dobře patrných tmavě snědých radiálních svalů okrouhlého terče zevního konečníku.
Už první lehký kontakt žaludu se středovou plochou cíle Viléma silně vzrušil. Ovšem když se rozvzpomněl, že zářivě bílá zadnice manželky jeho tajemníka – jak dobře viděl v letadle – ukrývá obdobný paprskovitý klenot v barvě světle růžové a když si uvědomil, že brzy bude moci porovnávat účinky obou těchto smyslných dráždidel na své libido, tak žhavý chtíč jej zamrazil na zádech a pokryl je husí kůží. Jeho mohutně narostlý pyj se ztopořil velmi tvrdě – jak je ostatně u tak vzácných údů obvyklé – a Vilémovo smyslné vzrušení tak vzrostlo, že jeho ukojení už nemohl odkládat.

Jenže zejména v cizině se sluší být příkladně slušným. Proto, co způsobný a snaživý žák své učitelky italštiny, místo na dveře zaklepal tvrdě prokrveným pyjem na nádherně nakynutou půlku zadnice, aby se pak dotázal: „Permesso?“ – tedy „Povoleno?“
Očekávaná Zuzančina odpověď: „Avanti!“ – „Kupředu!“ zazněla okamžitě. Na správné užití fráze, odkoukané a odposlouchané během dne od služebných, pyšný Vilem svoji tvrdě ztopořenou pýchou radostně a snadno vstoupil, neboť víc než vyhlídkou na přírodní krásy vyhlídkou na oblíbené sexuální rozkoše potěšená Zuzana mu svojí smyslně kyprou a rozložitou zadnicí vyšla ochotně vstříc.

Také tentokrát byl tunel báječně úzký a velice rozměrná lokomotiva brzy jezdila hluboko tam a zase zpět. Bylo to však mnohem hezčí, než v autě Jeho Excelence pana arcibiskupa, neboť výhled na historický palác Svatého Otce a na pěkné jezero v pozadí – ovšem pouze při divoké kopulaci do pozadí velice smyslné ženy – má své jen skutečným znalcům zjevné kouzlo duchovního povznesení. Proč by jinak análně divoce a tvrdě ukájená pět a dvacetiletá žena s velkou zadnicí – donedávna ještě nevěsta Kristova – tak úpěnlivě a vytrvale vzývala pána boha, spasitele lidstva a na konec i mnohé svaté?

Dokonce také Viléma do toho svatého společenství velkomyslně zahrnula – i když už byl bez županu úplně nahý a při ďábelsky divokém ukájení buclaté manželčiny zadnice hořel plamenem nepochybně pekelným. Ten se velmi snadno pozná podle toho, že navzdory spalující žhavé vášni souložícího jedince po celém těle hluboko mrazí.

„Ještě… pane bože… ještě!… Dělej mi to hluboko!… Zaraz mi čurina až do krku!… To je ono!… Neboj, ani tvůj macek mi kachel nezbourá… Ach, Kriste pane, jak jsem vůbec mohla bez takové lahody tak dlouho žít?!“

Toto je stručný souhrnný obsah všech smyslností nasycených prohlášení. Závěrečná otázka nebyla určena Vilémovi a ten se proto během duchovního povznášení věnoval také záležitostem velice estetickým. Držel svoji manželku za pěkně oblé boky. Ze stejných estetických důvodů ji pak zbavil i toho kratičkého župánku. To aby kromě obdivování jejich krásy mohl taháním za dudlíkovité bradavky lépe dojit oba v hlubokém předklonu divoce se houpající plné prsy. Představa, jak nádherně funkční to budou v době těhotenství vemena, jej už nyní vzrušovala. I když věděl, že grandiózních Patriciiných rozměrů v době laktace nedosáhnou.

Při sledování pravidelně pracujícího dobře vyvinutého pohlavního údu obdivoval oba souměrné a velmi mohutně nakynuté kulaté pecny nyní zběsile avšak souhlasně kmitajících hýždí, jež jeho tvrdému pyji během těch rychlých vibrací neustále velmi ochotně přicházely vstříc.

Nad pro slabší povahy zdrcujícím množstvím tohoto chleba, co poeticky nadaný křesťan ateista, velice zbožně – ale především s velikým uspokojením právě ukájeného labužníka – Vilém, s pyjem hluboko zavedeným do konečníku manželky, si vroucně a polohlasně recitoval. Recitoval usvědčující důkaz svého nepochybně nefalšovaného duchovního povznesení:
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes – a nedopusť, aby se nám přejedl!“

Otec náš se po té výzvě předvedl jako Vilémův příznivec. Jen co divoce kopulující zpocený muž při zálibné masáži manželčiných poněkud tmavších patrně celozrných bochníků vyslovil to své rozumné přání, po pravé ruce se mu zjevila vzrušující nahotou a sněhobílou pletí temnou smyslnost budící avšak čistotou dětské nevinnosti v souměrné tváři oslnivě zářící nepochybně pohádková Zlatovláska. Tu čistou nevinnost jí v tu chvíli určitě záviděla i tolikrát mistrně zobrazená Bohorodička.

Stála mírně zakloněná vedle balkonových dveří svého apartmánu. Levou rukou si kroucením a vytahováním stimulovala levou bradavku svých viditelně tuhých a fantasticky narostlých prsů. Při upřeném sledování své divoce análně kopulující intimní přítelkyně její pravá ruka už čvachtavě a stejně divoce dvěma prsty zběsile kmitala v kupředu vystrkovaném – avšak dlaní shora pečlivě přikrývaném – zlatě ochmýřeném pohlaví. Ústa měla široce otevřená a povrchně velmi rychle a hlasitě dýchala. Jako nějaká pouliční fena, právě krytá houfem potulných psů. Romantičtější výstižné přirovnání zatvrzelého poetu Viléma nenapadlo.

Ten nečekaný výjev nezvladatelné smyslnosti u ženy s tak nevinně dívčí tváří nedokázal ustát. I když okamžitě přerušil anální koitus se svojí manželkou, tak se vztyčeným penisem ve své dlaní zůstal bezradně stát. Bylo již pozdě. Cítil, že semeno se už dalo na pochod a za malou chvilku se změní ve žhavý drát, jenž bude jako v drátovně protahován průvlakem jeho smyslné vášně. Veden přáním zachránit situaci, odstoupil o krůček a po přetáhnutí předkožky až na doraz daleko za hranu žaludu, několika vydatnými přímo bohatýrskými výtrysky všechen ejakulát vystříkal na záda změnou situace viditelně pobavené a usmívající se Zuzaně. Při prvním nejmohutnější výstřiku Zlatovláska udiveně vyjekla a při posledním už byla pryč.

„Zuzi, pojďme pod sprchu!“ Tak slyšitelně zklamaným hlasem lákal Vilém manželku, ale sám zůstával nehnutě stát. To aby mu manželka vynahradila tu smutnou skutečnost, že nepochybně při chůzi se střídající kypře boubelaté alabastrově bílé hýždě odcházející Zlatovlásky ani na kratičký okamžik nezahlédl. A tak rád by ji tu i vysouložil! Jenže ona vymrdala s ním!

Jako projev upřímného pokání za svoji intenzivní mimomanželskou touhu pak horlivě pod vlažnou sprchou mydlil a šamponoval Zuzanu od hlavy až k patám. To mu umožňovalo do sytosti a hygienicky prospěšně se mazlit se stále jej vzrušujícím tělem, plným rozkošných oblin, záhybů, úžlabí a ovšem i stále jej lákajících dutin. Nejenže trpělivě držela, ale pod jeho laskajícíma rukama v proudech příjemně vlažné vody mu, dosud plně neukojená, rozkvétala. Ten zázrak živé přírody jej dost dlouho a tak moc zaměstnával, že úplně zmlkl.

„Neměj obavy, Alenka se ti brzy vrátí. Ten její nevinný kukuč tatínkovy hodné panenky tě nesmí mást. Ve skutečnosti je velice smyslná. Možná i víc, než jsem já. Už když jsem ji uviděla ponejprv, tak mě napadlo, že se ti bude moc líbit. A když jsem ji měla ponejprv nahou v náruči, tak jsem si byla jistá. Když nás budeš mít v posteli současně, a ten čas určitě brzy přijde, tak budeme jako ti dva teriéři na flašce Black and White. Ani jedna z nás ti hned tak nezevšední. Stále budeš chtít srovnávat a proti vzniku manželské nudy je to moc dobré opatření. I když údajně nevstoupíš dvakrát do stejné ženy. Ženu přirovnávají k řece, ale to je fakt kolosální blbost. Když ženskou chlap pořádně vymele, tak to její koryto jiné není. Nenarovná se. Jenom chvíli tolik nesvrbí.

Ale už teď jsem viděla, že na tvoji potenci má toto naše tak slaďounce nevinné ale parádně prsaté a prdelaté děvčátko báječný vliv. Rozhodně jsem nečekala, že po dnešní cestě autem z Olomouce do Brna dokážeš ještě čtyřikrát vystříknout. Musím tě však varovat. Ne abys Alenku podceňoval! Věř mi, že by se ti to šeredně nevyplatilo. I když zákeřná nebo úskočná opravdu není.

Nikdy se jí nesnaž třeba jen naznačit, že je blbá blondýna! Je totiž v jistém smyslu výrazně schopnější, než my dva dohromady a máme jí co závidět. S fantastickým výsledkem vystudovala gymnázium pro mimořádně nadané. Karel se s ní dal dohromady, když zjistil, že tento zdánlivý prosťáček s jakoby dětsky důvěřivou tváří hravě tlumočí z a do jedenácti evropských jazyků – včetně maďarštiny! Proto Alenku v černínském paláci tak rádi a tak dobře platí. Někdy jako účastnici zahraniční delegace bez oficiálně určené funkce. Párkrát se už totiž stalo, že si na recepcích zahraniční diplomaté nedávali pozor na jazyk a z francouzštiny přecházeli do svých málo frekventovaných jazyků, aby i před tou krásně ceckatou a prdelatou blbou blondýnkou se mohli otevřeněji bavit. No a tato naivní slípka to pak všechno s velikou chutí ještě za horka vyslepičila svému muži. Ten ji opravdu miluje takovou, jaká je. Nesnaží se ji měnit a nechal by se pro ni i pokrájet.
Ty můj miláčku! Ani nevíš, jak jsem šťastná, že jsme tu konečně spolu, že si mi – co se smyslnosti a mrdačky týká – tak podobný… a že máme kolem několik dobrých přátel. Teď už nám ke štěstí nebude nic chybět. Ať se už nikdy neudělám – jestli toto není pravda! Víš, Viléme, je to zázrak. Já teď cítím, že jsem s tebou úplně šťastná!“

„Kdybys tak moc nelhala! Copak ti nevadí, že tentokrát to byla Alenka, kdo nás vyrušil dřív, než ses stačila pořádně udělat? A neodmlouvat! Zastav sprchu, chyť se kohoutků oběma rukama, rozkroč se a trošičku přidřepni! To abych ti vsedě tu tvoji frndu mohl prolíznout tak, až uslyšíš všechny andělíčky zpívat. Musím přece napravit to, co ta překrásná Zlatovláska určitě nechtíc pokazila. Ale měla bys vědět, Zuzi, že si myslím, že to slepičení s ní musí být úžasné. Ona mne na tom balkóně tak strašlivě vzrušila, že kdyby si to přála a dělalo by jí to dobře, tak bych tam velmi hlasitě a dlouho třeba i kvokal. Ještě přesně nevím proč, ale je až bolestně vzrušující.“

„Rozhodně musím souhlasit. Je vzrušující a už moc se těším, že budu brzy sledovat, jak se ti to slepičení s ní líbí. Ona se už dlouhou dobu – stejně jako já – na to moc těší. Jenom duševní omezenci pro svoji chronickou neukojenost a závistivou nepřejícnost nedokáží pochopit a ocenit božskou rozkoš, jakou opravdu milující manželka prožívá, když její muž přímo před jejíma očima divoce kopuluje s její lesbickou milenkou takové krásy. Je přece logické, že ta milující a dobře pravidelně ukájená manželka se ze sexuální rozkoše těch dvou upřímně raduje a nejen své milence, ale i svému kopulujícímu manželovi všemožně pomáhá, aby té rozkoše měli všichni co nejvíc. Tak bohatýrský chuj – to je přímo nedocenitelný poklad! To mi věř!
Ale nemám nic ani proti tvé snaze, dopřát mi dnes ten nebeský vokální zážitek se všemi andělíčky. V tomto směru máš určitě jazykové schopnosti minimálně dostatečné. Tvůj vynalézavý jazyk přijmu ráda.
Ovšem musím tě upozornit, že dnešní den bude dlouhý. Proto hned po té nebeské zpěvohře andělíčků tě uložím do postele a budu ty dobré čtyři hodiny do večeře jako Kerberos hlídat tvůj nerušený spánek. To mi nesmíš ve vlastním zájmu odepřít. Čeká nás totiž velmi dlouhá noc. Ta bude jako na mytologickém Olympu jeden veliký božský hampejz. Prožiješ několik moc pěkných a pro tebe nejspíš ještě nepoznaných zážitků, na které se už tak těším, že při jejich představě teču. Abych o nic z té nádhery nepřišla – podávám zlepšovací návrh. Musíme totiž postupovat vždy plánovitě a důsledně pravdivě se informovat.

Tu sprchu zastavím. Jenže když jsem se při té anální mrdačce neudělala, tak jsem pořád až bolestivě vzrušená a mám na pořádné divoké pojebání takovou chuť, že chci kvůli okamžité a aspoň částečné úlevě mluvit zase moc sprostě. Přece nedovolíme ani našemu slušnému vychování, aby nás v naší posteli okrádalo o tu nejkrásnější smyslnou rozkoš.
Nejdřív probuď mého frajtra! A aby jí nebylo líto, nejdřív jen tak lehounce – ale pak pořádně – mi rukou prohrábni a zavlaž moji po prcačce vždycky toužící prcinu! Nádherné je – když nemáme existenční starosti – že jí teď můžeme věnovat neuvěřitelnou spoustu času a ona se nám ráda odmění.
Tomuhle, ty můj chovný hřebče s kládovitým pyjem, určitě rozumíš. Aby se ti dobře usínalo, tak si teď hned vlezeme do postele. Já na tebe na čtyřech vystrčím tu svoji macatou prdel nadržené děvky a ty mi toho svého zatím jenom marně tvrdého ale i tak nádherného čuráka – jo, vyhoním ti ho já – nasuneš do konečníku. Pokračovat budeš jakoby nás Ali nevyrušila a pořádně a hlavně rychle mě do ánusu vykřápeš. Kdyby to mělo být nasucho, tak mám na stolku takový nemastný kluzký krém.

Uvidíš, Vili, bude to fakt nádherné! Má věčně chtivá piča se mi už sama rozevírá a parádně teče – jenom o tom slyší. Určitě proto, abychom na ni při tom análu nezapomínali a na střídačku ji oba hluboko prstili… a ani frajtra nešidili. Ten už mi zvědavě vykukuje. Každé piče jebání mi jej z piče vyhání!
Jsem moc ráda, Viléme, že tě ty mé věčné kecy o chujovinách a pičovinách neotravují a že se k nim přidáváš. Já jim totiž vděčím za hodně. Bez těch sprosťačinek a nestydatě smyslných příběhů by byl i ten nejlepší mrd jen prd. Málokdy by byl mrdem aspoň napolovic!
Ono totiž i v tom nejlepším případě by to byla jenom taková krátká v podstatě zvířecí bezduchá muchlovačka, kdy samec, třeba na pastvě, ucítí ovulující samici. Poslušen hormony a feromony řízeného instinktu ji rychle pokryje a za pár okamžiků – jen co se zbaví semene – si každý z nich jde bez zájmu o toho druhého po svých. Přesně tak si ti debilní církevní otcové představují sexuální život svých zbožných oveček. Jedním slovem – hnus!
Lidé ale mají přece dar řeči a fantazie, což jim umožňuje hlouběji se zajímat o pocity a přání – ano, na to hlouběji mám pizdu dost hlubokou – toho druhého. Nejenom lyrickými verši básníků, ale i vulgárními a mnohdy velice nestydatými slovy se u lidí projevuje skutečná láska… Vždyť i ten romantik Puškin bavíval své kamarády nádherně zveršovanými neuvěřitelně peprnými sprosťačinkami. Tomu nejspíš, ty můj pořád mrduchtivý kokote, rozumíš víc než dobře. Jinak bys mi už utekl.“

„Zuzi, máš sice pravdu, ale pojďme už raději křápat. Abych před usnutím – dřív než mi naděláš křapky z kulek v kulečníku a než mi přelomíš tágo – jazykově stihl projevit vděčnost té tvé moc hezké a skautsky vždy připravené pyjolapce. A to nevíš, jak moc toužím hladit tvůj nádherně boubelatý zadek a tvá úžasně hladká silná stehna statné samice! Ty jsi můj celý vesmír.“

„Po ničem jiném ani netoužím. Když máš zase ten svůj koňský lofas jako násadu do krumpáče, tak si vezmi z mé černé peněženky ve stolku tu největší šprcku a zaraz mi svůj klabrdón do pořád hladové mrdny až po pytel. Ale prcat musíš pěkně pomalu, abys mi mou prcinu nepoškodil a dokázals sledovat, co si povídáme. Když si uvědomíš, že podle těch falešných pravých dokladů jsme víc jak půl roku manželé, tak je ostuda, že se tak málo známe. Svým způsobem jsme světoví rekordmani. Dva dni a během nich jen občas spolu v posteli a pak – po víc jak dvouleté úplné pauze – najednou manželé!
Vili, ani nevíš, jak jsem šťastná, že si proto při nebo po každé dupačce – a to i po té divoce králičí – můžeme dlouho povídat taky o svých tajných přáních a fantaziích vybraným slovníkem. Za ten by se ani vysloužilé staré kurvy stydět nemusely. Nikdo nám to zakazovat nemůže. Ale je toho ještě hodně, co si říct zavčasu musíme. Jinak bychom spolu dlouho nevydrželi.“

„Já ti v tom důležitém určitě rozumím. Měla bys ale, Zuzi, zohlednit fakt, že správný muž je mužem činu. Rád tě poslouchám, ale už se vážně začínám bát, že pro samé nezbytné řeči – pokud nebudou dost vzrušující – nakonec bez sebemenšího činu usnu.“

„Nevidím tu problém. Raději ti sama nasadím šprcku – nejraději mám tyhle růžové – na této parádně široké posteli úplně roztáhnu stehna a to moje pořád svrbící marně jebané kundisko pozvednu tak, abys svým obludným kunďasem pohodlně vešel a neuškodil. Abys mi neusnul, tak – jestli ovšem chceš – ti teď prozradím, kdy a proč jsem začala řachat se strejdou. Zajímá tě to vůbec?“

Viléma to skutečně velmi zajímalo, avšak považoval za nejen vhodnější, ale za především slušnější neodpovídat slovně. Využil manželkou slíbené a už také realizované konstelace – tedy vztahu přítomných již uspořádaných objektů navzájem – a svým skutečně toporovitě ztopořeným pohlavním údem opatrně avšak hluboko konečně vešel tam, kde již dlouho chtěl být. Ta nestydatým rozevřením dosud jen zvoucí statná stehna se sevřela a za jeho zády překřížené nohy jej pevně uvěznily. I když nebyly výrazně snědé, tak dokázaly ve Vilémovi vyvolat vzpomínku na jeho první pomilovanou ženu – na o osm let starší vysokoškolsky vzdělanou profesorku tělocviku. Jaruška tím uvězněním ráda zahajovala svoji velmi oblíbenou sexuální aktivitu, kterou dokonale ovládala a pojmenovala „vaginální dojení“. To uskutečňovala pevným sevřením dobře vytrénovaného poševního svalstva kolem hluboko zavedeného erigovaného penisu a následnými pohyby celé pánve. Výsledná silná stimulace shrnuté předkožky a úplně obnaženého žaludu nedala Vilémovi na tuto smyslnou rozkoš zapomenout. Ovšem ani Vilémova manželka zapomenout nedokázala.

„Jsem opravdu velmi ráda, že mne nehodláš sexuálně zanedbávat. Jenže začínám mít dojem, že ti nestojím za odpověď. Odpovíš mi na co jsem se tě před chviličkou ptala?“

„Že se vůbec, Zuzanko, ptáš! Už když jsem ponejprv uviděl tento růžový preservativ, tak jsem se podíval na tu krásnou velikou dřevořezbu Krista v klášterní kapli a při pohledu na jeho umučené tělo na kříži jsem pochopil, že tak mi bude, pokud tě nezískám nebo, nedejbože, ztratím. Což se taky vzápětí stalo a pak jsem měl dost času marně se snažit najít za tebe rovnocennou náhradu. Od té doby mne zajímáš do nejmenších podrobností a já – i když jsem už poznal dost žen – marně pátrám po příčině té tvé… nazvěme to odborně a úplně: spontánní radostné a intenzivní souloživosti.“

„Časem na to přijdeš sám. Když jsi vzpomněl naše první setkání, tak teď by mě moc zajímalo, kdy sis začal dělat naději, že bychom my dva spolu mohli někdy a někde pumprlíkovat.“

„Ve své ješitnosti už v té chvíli, kdy jsem v květináči objevil šroubováček, kterým jsi uvolnila šroubky v přípojné růžici telefonu. To by matka představená sestra Agáta nikdy nedokázala a neudělala. Dokonce jsem si myslel, že ona ti pověděla o tom všímavém a ohleduplném mladém opraváři, který je tak bystrý, že za pět minut najde a opraví na ústředně to, co jeho mistr a mistr výstavby za celý den nenašli a neopravili. Ta příhoda ze dne, kdy jsem byl zase jednou za čtrnáct dnů celý den ve škole, mi nadělala hodně zlé krve. Se závistí mám už veliké zkušenosti z devítiletky. Je ale úsměvné, že i ten největší blb ve mě ihned vidí konkurenta.“

„Měls nějakou představu, proč jsem ten telefon odpojila? Nebylo ti divné, že se o tebe zajímá řádová sestra?“

„Ani trošku. To je pořád stejné. Že je to s tebou jinak – to je jen výjimka, která potvrzuje pravidlo. Staré ženy si chtějí popovídat a mladé potřebují pořádně podrbat to své svědidlo. Že by nevěsta Kristova krom toho podrbání – na které má morální nárok – chtěla natrvalo vyměnit ženicha… to mě fakt nenapadlo. Jenže je tu ještě jistá vzácnost.

Ženy mladé a inteligentní jsou nejnebezpečnější. Některé z nich by totiž chtěly, i když je nechci, abych jim aspoň udělal chytré dítě. To už se po mně párkrát chtělo. Ne, ne, Zuzi! Klidně vydechni! I kdybych vyhověl, tak bych ti to nepřiznal. I chytré inteligentní ženy zasluhují ochranu před zlobou a blbostí lidskou. Člověk se nechtěně někde prořekne a neštěstí je tu. Lidi jsou dnes schopní závidět si i smrt. Tak se, prosím, nezlob.“

„Co bych se zlobila, když máš pravdu. Dělej mi to dál tak pěkně pomalu. Tak to mám moc ráda a vydržím to do vyvrcholení hodně dlouho. Jenomže si nejsem jistá, jestli to s tím pumprlíkováním nepřeháníme. Jestli se ti to už se mnou nezačíná protivit. Jestli ne, tak můžeš trošku přidat a víc do hloubky.“

„Neměj péči! K mému ideálu ses téměř nepřiblížila. Ještě máme spolu co dohánět. Mým kopulačním vzorem je totiž ruměnice pospolná. To je nepatrně přes centimetr veliká ploštice. Nemá jméno po rumu, jak by se mohlo zdát. Je to totiž černý brouk s výraznou červenou kresbou na celé horní straně těla. Žijí pod kameny ve velkých hejnech velmi těsně vedle sebe – proto ruměnice pospolná. Jako malí chlapci jsme je rádi pozorovali i když dělaly vždy jen krátký vláček. Až ve školním věku jsem se dočetl, že ta táhnoucí mašinka je vždy samice a vláčený vagónek je vždycky slabší sameček. Ten když zasune své kladélko, tak je okamžitě pevným stiskem na minimálně čtyřiadvacet hodin páření připojen k samičce. Nemá šanci se odpojit. Říkalas něco?“

„Mrdej!… Mrdej mě naplno!… Ááách… áááách…ještě… ještě víc brouku!… Dělej mi to tvrdě!… Zaraz mi kladélko až po pytlík… ty můj jebavej brouku Pytlíku!… Kunda žádné ploštice se té mé nikdy nevyrovná!… Připoj to spřáhlo pořádně!… Budeme se pářit aspoň měsíc!…“

„Jestli se ti to neprotiví, Zuzi, tak povol stisk a otevři svoji mezinožku řásnatou. Rád bych na chviličku odešel – abych se sám nechtěně nepoškodil jako údajně Tycho de Brahe… Až se vrátím, tak si to ve vší manželské počestnosti ještě párkrát uděláme. Nejlíp bez gumy do té neplodivé dírky. Až párkrát poplácám, pohladím a snad taky postříkám tvé vesmírné polokoule, potom bude čas na ty zpívající andělíčky. U nich určitě neusnu.“

„Ale okamžitě po nich spát budeš muset! Rozumná manželka ve vlastním zájmu nikdy nedovolí, aby manžel celý čas, určený k nezbytnému posilujícímu spánku, zbůhdarma promrdal mrdáním! Na to si zvykat nebudeš!“