Vincek

„Vstávej… dělej… zaspali jsme a já musím ke kravám. A vypadni zadem, ať tě nikdo nevidí!“ Bára necitlivě budila Vincka a chvatně se oblékala. Rozcuchané vlasy si přejela rukou a obírala ze sebe stébla sena v seníku, kde spolu nocovali a souložili. A než se nadál, byla pryč. Vincek seděl na zemi, koukal kolem sebe a nebyl schopen si ani navléci nohavice… takhle brzo po ránu nebyl pořádně při smyslech.
Když si konečně uvědomil co je, kde je, vytratil se ven přes zahradu, neb tu neměl co pohledávat.
V úvozu cesty pookřál, ohříval se pod paprsky ranního slunce a přemítal, kde by se najedl a co bude celý den dělat. Vlastně nedělat.

***

Vincek byl mladík bez domova, bez rodičů, zkrátka tulák a budižkničemu. Ve vsi byl trpěn, protože se tu narodil a dokud žila jeho matka, chudá podruhyně, snažila se z něj vychovat pořádného mužského, ale když zemřela, stal se z něj lenoch a zlodějíček. Za žvanec jídla tu a tam někomu pomohl, ale nikdy to nebylo nastálo, protože na něho nebylo spolehnutí. Ráno pro něj bylo někdy v poledne, někdy prospal celý den… a roční období dělil na teplo a zimu. Přespával, kde se dalo a jen v zimě se nad ním vždy slitoval místní farář a poskytl mu útočiště v kozím chlívku, kde aspoň nezmrzl.

„Chlapče, chlapče, proč nevstoupíš někde do služby? Takhle se stáří nedožiješ,“ říkával mu, ale bylo to jako házet hrách na stěnu. Vincek měl zkrátka neklidnou, divokou krev. Nebyl zlý, nepral se, i ty drobné krádeže se mu daly odpustit… ale usadit se, to ne.
Někdy sedával celé dny u potoka, kde lovil raky, ryby i úhoře, za což pak od šenkýře Nerudy dostal i kus pečeně a žejdlík piva a jeho žena Márinka přidala i milý úsměv. Oba věděli proč.

***

I přes svůj chudý život byl Vincek urostlý hoch, sice pohublý, ale šlachovitý a síly měl dost a hlavně… to, co měl skryté v nohavicích mnohé ženy a dívky přivádělo k úžasu či úleku.

Že je vyvinut více než ostatní chlapci, poznal už dřív a o panictví také přišel záhy, ledva okusil slast samohany.
„Co si ho tu honíš tak naplano?“ zaskočila ho jednou za šenkem právě Márinka, která se tu byla vyčurat. Vincek si tam právě honil ocas a nestihl nijak zareagovat.
Když popošla blíž a spatřila tu nádheru.
„Jůů… ty máš ale ptáka!“ vydechla obdivně.
Vincek zrozpačitěl, když k němu došla a bezostyšně ho vzala do ruky.
„Teda! A jak je tvrdej! Pověz, kolik holek už si s ním projel?“ začala mu ho honit a vzrušeně dýchala, jak tu kládu skoro ani nemohla obejmout a jak byl dlouhej… a ten nalitej žalud… prostě nádhera. Ten její moula má jen takový párátko zlomený… uchichtla se.

„Já ještě neměl holku,“ vysoukal ze sebe zrudlý Vincek.
„To musíme napravit. A hned,“ Márinka se usmála, přiměla ho, aby si lehl na záda, vykasala si suknici a začala na něj pomalu nasedat.
„Ohh… seš teda… velkej… a tvrdej… Bože… uhhh… ohhhh… se mi… tam… skoro… nevejde… uhh… uhhh… uhhh,“ vzdychala hlasitě, jak v ní jen pomaličku velký ocas mizel.
Nakonec dosedla až po kořen a hlasitě vydechovala pocit rozpolcení z maximální výplně.

Rozvázala si tkanice košilky a pustila kozičky ven.
Vincek bystře pochopil, co má dělat a hned se jimi začala zaobírat, což Márinka kvitovala úsměvem. Pak se mu rukama zapřela o ramena a začala pomalu odsedávat.
Pocit uvolnění byl obrovský, když z ní vyjel skoro celý, slizký a mokrý od jejích šťáv. Slastné vzdechla a stále rychleji začala nejen odsedat, ale i sténat rozkoší. Po delší době cítila blížící se orgasmus a chtěla udělat i Vincka.
„Ah… ah… stříkej… vystříkej do mě… všecičko… prosííím… oooááááách,“ úpěla rozkoší a tělem se jí valila nevýslovná slast vyvrcholení.
Vincek jí přirážel naproti, až nakonec pocítil, jak do ní pumpuje svou mízu. Byl to nádherný pocit, plnit ženě lůno.
Márinka hlasitě sténala a kroutila pánví, stále nabodnutá na jeho ocase a prožívala slast, jak se do ní trhavě vyprazdňoval mohutnými výstřiky. Kdy naposledy to takto cítila?

Sotva se z něj svalila do trávy, z klína jí doslova vytékal proud semene. Velký ocas jen pozvolna ochaboval a Vincek hlasitě vydýchával svůj velký první prožitek.
„Tys mě dokonale obšťastnil,“ pronesla žena spokojeně, uhladila si suknici a pelášila nazpět do šenku.
Vincek s povadlým pyjem tam zůstal ještě dlouho, a věděl, že nyní ocas patří do kundice a ne do ruky. Jen jak ty ženský dostat? Ve vsi není zrovna oblíben.

Časem se ukázalo, že zas takový problém to není. Márinka svůj zážitek pochopitelně netajila (kromě manžela) a ve stylu „něco ti řeknu, ale nech si to pro sebe,“ to prozradila nejlepší kamarádce, a tak to prošlo vsí, až to věděly všechny ženy. A některé to chtěly i samy zažít, Vincka vyhledaly, oslovily a… ošukaly.
Obecní býk se ale z něj nestal. Přece jen, byl to tulák a povaleč a která holka se s ním veřejně zahodí?

***

Tohle prožil před pár lety.
Nyní řešil každodenní problém. Jak naplnit svůj věčně hladový žaludek. V noci souložil s děvečkou Bárou a byl, co se lásky týče, nasycen, ale žaludek mu hrál árie, jak se kroutil svojí prázdnotou.
Mohl zajít ke vdově Babáčkové, která mu něco na zub vždycky poskytla, ale nebylo to zadarmo. Žena v babičkovském věku totiž stále měla své touhy a pokud je splnil, dostal skývu chleba, nebo polívku. To se snadno řekne, jenže žena již neoplývala žádnými přednostmi. Vytahaná prsa jí visela kamsi k pasu, tlusté břicho a kyprá stehna též nevypadala lákavě a ani chlupatý šedivý drn v klíně ho nijak nepřitahoval. Měl vždy co dělat, aby se mu postavil, vdovu ošukal k její spokojenosti a byl rád, když to měl za sebou. Naštěstí se s ním žena nechtěla cicmat a líbat a stačilo jí, jak na ní rajtoval, takže když zavřel oči, představoval si pod sebou jinou ženu a fungovalo to. Dnes ale na vdovu neměl chuť ani za pečenou husu.

Kráčel přes louku, kde nějaká žena, jen v dlouhé košili nad kolena a bosa shrabovala seno.
Popošel blíž. Žena byla ještě poměrně mladá, štíhlá… byla to Adéla, žena sedláka Buldoga, co sem přišel odněkud z Falce. Byl sice původem Němec, ale mluvil česky jen s nepatrným přízvukem a za ženu měl Češku. Žena tu teď sama shrabovala seno do kupek. Chtěl ji obejít obloukem, ale když ho zahlédla, hned zvolala: „Haló… Vincku… nechceš mi pomoct?“

Rád, nerad, šel tedy přímo k ní.
„Ještě jsi u nás nikdy nepracoval. Neboj, zadarmo to nebude,“ usmívala se bílými zuby.
Takhle zblízka byla opravdu hezká. Pokud věděl, tak ještě ani neměla dítě. Že by sedlák nemohl, nebo ona? Konečně, co je mu po tom.
Něco jí odpověděl, dostal druhé hrábě a pustil se do díla. Břicho se mu kroutilo hladem, ale nemyslel na to a makal, až ho náhle zastavila.
„Hej, stůj! Neužeň se. Slunce stoupá a bude ještě větší horko. Pojď, tamhle u studánky si na chvíli sedneme.“

K svému překvapení dostal krajíc tlustě namazaný tvarohem a v hliněném džbánu bylo čerstvé mléko. Selka seděla naproti němu a poskytla mu tak nechtěný pohled skoro až do klína, jak se jí plátěná košile vyhrnula vysoko nad kolena.
„Chutná?“ zeptala se ho s plnými ústy.
„Jo… moc. Děkuju,“ souhlasil Vicek.
„Pracuješ, tak si zasloužíš jídlo. Kdo nepracuje, ať nejí,“ odvětila a Vincek se ošil. Tohle asi neřekla jen tak, ale cílila přímo na něj.
„Už toho mnoho nezbývá. Do poledne to stihnem a pak dostaneš svoji odměnu,“ řekla, napila se mléka a vstala.

***

Skončili opravdu dřív, než slunce dosáhlo vrcholu na své nebeské pouti a Vincek poslušně šel s Adélou na statek. Bylo podivné, že nikde nebylo ani človíčka.
„Všichni jsou dnes na poli pod lesem,“ vysvětlila mu. „Ale seno se shrabat musí. Jistě přijdou deště. Je už dlouho dusno a Hans tvrdí, že nejdéle pozítří něco spadne. No, hlavně když to nebude střecha chalupy, hi, hi,“ zasmála se zvonivě.

Vincek byl zaskočen, když namísto věnování se plotně ho Adéla zavedla do komory, kde roztopila pod velkým kotlem plným vody.
„Hybaj do necek a pořádně se vydrbej. Smrdíš strašně. A ty tvý hadry… najdu ti něco jinýho,“ štítivě se dotkla jeho šatů.
„Já… já se nechci koupat!“ bránil se Vincek.
„Ale já tě takhle nepustím do domu! Pěkně se vykoupej. Voda bude ohřátá za chvíli, zatím se opláchni studenou. No, co je? Stydíš se přede mnou svlíknout? Taky toho na sobě moc nemám…“ vykasala si košilku vysoko, že Vincek na moment zahlédl i černý kožíšek klína.
Nakonec kapituloval a pod jejím dozorem se svlékl donaha. Když Adéla zahlédla jeho svěšenou hadici, jen vydechla a nemohla od něj odtrhnout pohled. Ženský měly pravdu. Má ho většího než kůň!

Vincek se začal koupat a Adéla šla domů. V truhle našla manželovu starší halenu a nohavice, snad Vinckovi budou a pak přejela očima spíž. Tak co jen teď uvaří?

***

Vincek prošel proměnou. Koupel mu svědčila. Čistý a oblečený byl mladým mužem, který se musí líbit všem dívkám i (ne)zadaným ženám. Tak jako v jejím případě.
„Tak tě vítám u nás,“ pokynula mu ke stolu. „Uvařila jsem něco rychlého,“ dala na stůl krmi. „Naber si… první si dává hospodář.“
Tím sice Vincek nebyl, ale Adéla byla zvyklá, že pánem je v domácnosti vždycky muž a to Vincek byl.

Po jídle se Adéla někam vytratila a dala před Vincka na stůl láhev domácí jalovcové.
„Počkej… já nepiju,“ chtěl ji zastavit, ale nakonec ochutnal… uhhh… brrr… byla silná, ale dobrá.

Adéla s záhy vrátila v čisté košilce a zůstala stát ve dveřích.
„Pojď si vzít svoji odměnu,“ a odvedla ho do pokoje, kde bylo velká manželské lůžko.
„Já budu tvá odměna,“ špitla celá zrudlá. „S Hansem se pokoušíme o dítě, ale nějak se nedaří. On již není tolik při síle a ty… máš jí jistě dost… prosím, udělej mi dítě. Potřebujeme potomka, dědice statku. Cokoli budeš chtít, se mnou dělej. Hans se se mnou také nemazlí. Jen mě, prosím, nebij…Hans tak někdy koná..tak..alespoň ne do tváře. A neboj se. Do večera máme čas…“ a přetáhla si košilku přes hlavu a stála před ním nahá.

Adéla byla hezky rostlá žena v nejlepších letech. Byla též vykoupaná, vzrušená, dychtivá. Vinckovi se načaly nadouvat nohavice. I on byl vzrušen a kdo by také odolal takové nabídce? A že by ji při milování bil? Ani náhodou.
Přimkli se k sobě a začali líbat. Nejdříve opatrně, pak stále vášnivěji a divočeji. Adéla mu dychtivě vyšla vstříc. Zřejmě jí líbání velmi chybělo. Při líbání se vzájemně hladili po těle. On jí mnul plná, pevná prsa, ona jemu honila povstávající kládu.

Když ulehli do lože, poskytla mu Adéla co málokterá žena jinému muži. Totiž vzala si jeho úd do úst a začala sát. V tomto případě to dost dobře nešlo. Adélu hodně bolely koutky úst, aby ho dokázala do sebe vpravit. I tak Vincek vzdychal slastí, jak sám na to nebyl zvyklý. Hladil Adélu po těle a vnímal její kmitající jazyk a sevřené rty na ocase.
Poté jí nalehl mezi doširoka roztažené nohy a pomalu do ní začal vnikat. Šlo to jen pomalu, ale dokázal ho, za jejího bolestného sténání, vpravit ho do ní až po kořen.
„Seš… velkej… ooohhh… celou mě roztrhneš,“ sténala Adéla, která si to moc neužívala. Necítila žádnou slast a to jí Anča, dcera košíkáře Proutka, říkala, že slyšela hrát nebeské harfy, když ji Vincek prcal.
Ten nyní do ní rytmicky přirážel a jazykem rejdil po prsou a bradavkách a Adéla trpělivě čekala až se uspokojí, zaplaví jí lůno svojí dávkou a zaseje v ní dítě. Nic víc nechtěla.

Když se tak stalo a vycákaný ocas z ní vyšel ven, stiskla stehna k sobě, aby z ní nic nevyteklo. Pak pajdavým krokem kachny Vincka vyprovodila ven a doufala, že svou práci odvedl dobře. Neměla touhu si to zopakovat.

***

Při svých toulkách Vincek jednou narazil na podivné jámy v lese. Některé byly mělké, jiné zasypané a některé zabezpečené výdřevou, padaly kamsi do temných hlubin země.

„Co tu okouníš? Chceš tam spadnout? Tady nemáš co dělat! Kdo vůbec jsi?“ ozvalo se za ním přísným hlasem.
Za ním stál urostlý postarší muž přísného vzezření, dobře oblečený.
„Promiňte… ee… jen náhodou jsem sem zašel… sháním práci,“ napadlo Vincka zalhat.
Muž se ušklíbl.
„Na havíře nevypadáš. Byl si vůbec někdy dole v dole?“
„Ne. Co tu vlastně kopete?“ zajímalo Vincka.
„Jsem Franc, předák zdejšího dolu Matthias. Rudné žíly zde vystupují na povrch a po nich jdeme níž a níž. Tohle je Královský majetek. Proto ti víc neřeknu a teď se raději kliď, protože narazíš-li na stráž, ta se s tebou vybavovat nebude,“ pohrozil mu muž a zamířil k ústí štoly vyražené ve svahu, z níž vytékal potůček vody. To byl, zdá se, pohodlnější vstup do podzemí, jenže vyražená chodba byla osazena bytelnou mříží.

Vincek se obloukem vrátil do vsi, aby si někde ukradl pár vajec. Měl už docela hlad.

***

S plným žaludkem se líp přemýšlí a Vincka napadlo, jak se do tajemné štoly dostat. Přece pomocí šperháku se dá otevřít kdejaký zámek a ani tento jistě nebude kdovíjak složitý. A šikovné šperháky viděl u kováře. Naštěstí měl již cosi s jeho dcerou Františkou, takže nebylo těžké se do kovárny dostat. Přes lože.

Františka byla korpulentní děvče, stále vesele naladěná, ale hlavně nenasytná, co se týče milování. Vincek byl vždycky uondán, jak její váhou, tak stahy její nenasytné kundice, jež ho vždy vyždímala do poslední kapky semene. A tuto „torturu“ musel chtíc nechtíc podstoupit.

Františka měla vlastní komůrku a hravě se tak dostal dovnitř, že rodiče nic nevěděli. Ti se stejně věnovali sami sobě a poctivost dcery nijak nehlídali.
Dívka poklekla na kraj lože a nastavila Vinckovi svou macatou zadnici. Ten již věděl, že tak to má nejradši a když jí prohrábl visící prsiska a ocas mu povstal a ztvrdl, přisadil ho k rýze mezi černým ochlupením klína a prudce přirazil.
„Éééék… hyk,“ vyjekla Františka, jak do ní tlustý ocas zajel, ale její masitá pochva se roztáhla a přijala ho v sobě v celé délce, až po kulky.
Vincek ji pevně držel za boky a rytmicky přirážel a dívka mu slastnými steny odpovídala, že: „ještě… můžeš… víc… ah… ah… anooo.“

Františka ve stoupající slasti padla břichem do lože a stále nabodávaná jeho oštěpem svoji rozkoš vykřičela tlumeně tváří zabořenou do přikrývky.
Cítila, jak do ní proudí jeho sémě, které snad v této době, těsně po pravidelném krvácení, není nebezpečné.
Pokračování pak bylo v obrácené poloze, kdy ona mu ústy laskala jeho chloubu a on jí vylizoval uvolňovaný nektar v klíně. I to bylo pro Vincka nezvyklé, ale velice rád se tomu poddal.
Františka sála jeho tuhý stonek a snaživě si ho zasouvala do úst, co jen to šlo a sáním, cumláním, olizováním a kmitáním jazyku po ocasu se mu všemožně snažila poskytnout rozkoš.
Vincek ji lízal v klíně a sál a polykal šťávy smísené s jeho séměm, jež z ní vytékalo v malých čůrcích. Chlupy mu nevadily a orientoval se hlavně podle vzdechů na ta nejcitlivější místa. Zejména výrůstek na spojení pysků nahoře byl velmi citlivý. To vždy hlasitě zasténala a následoval výron šťáv. Kmital po něm jazykem a Františka měla jeden vrchol za druhým. Ocas mu ještě vykouřila do vystříknutí a pak, zemdlena, upadla do spánku.

Vincek se proplížil do dílny a sebral jeden šperhák. Kovář si toho jistě nevšimne a on mu ho později zase nepozorovaně vrátí. Nejde tedy o krádež.

***

Takto vybaven, ometal se Vincek kolem jam a sledoval , jak to tam chodí.

Havíři přišli do práce ještě za šera, zmizeli v dole a venku se objevili až pozdě odpoledne. Předák Franc odcházel poslední a vždy mříž štoly uzamkl. Samotnou jámu havíři jen zakryli prkny.
Vincek ale tuto cestu zavrhl. Ještě by se mohl dolů zřítit, když to tam neznal. Vybaven loučí si šperhákem otevřel mříž štoly a vkročil dovnitř. Chodba byla úzká a nízká a různě se klikatila. Tu a tam byly krátké boční chodbičky, spíše takové sluje, kde se asi kutala ta žíla, jak o ní mluvil předák.
„Co jen tu hledají?“ přemítal Vincek. Bylo tu vlhko a začala mu být zima. Chodba končila strmým srázem kamsi do hlubin. Byl tu sice žebřík, ale nevzbuzoval v něm zrovna moc důvěry.
Začal si zblízka svítit na stěny, aby odhalil… ano, to je ono! Těží se tu zlato! Třpyt horniny byl neomylný.
„Budu boháč, boháč,“ začal Vincek radostně povykovat. „Budu sem chodit v noci odlupovat zlato ze stěn a za pár dní budu bohatý. Koupím si hospodářství a jiní za mě budou pracovat…“

Záhy se ukázalo, že odloupnout kus horniny je nadlidská práce. Na to potřebuje nástroje. Ten kus železa a kladivo, jak mají havíři. A opatří si ho jedině u kováře. Po delším úsilí vydloubl ze stěny kus kamene, ukryl si ho do záňadří a druhý den se vypravil přímo za kovářem Perlíkem.

***

„Co mi neseš? Snad mi nejdeš pomoct?“ uvítal ho kovář s úsměvem, sotva Vincka spatřil postávat na prahu kovárny.
„Bůh vás pozdrav, mistře,“ pozdravil Vincek slušně a natáhl ruku v níž držel třpytivý kámen.
„Podívejte se, mám zlato,“ řekl pyšně.
Kovář si ho se zájmem prohlédl a pak mu ho vrátil.
„To není zlato, ale pyrit. Je to minerál vhodný k výrobě železa. Proto se tu v okolí těží pro Královskou huť. Kdo se v tom nevyzná, většinou si ho splete se zlatem.“
Vincek posmutněl. Kováři věřil, ale rozhodl se, ještě si to ověřit u odborníka na slovo vzatého, předáka France.

Oslovit přímo jeho nechtěl, musel by vysvětlit, kde ten kámen vzal, ale když byl muž v dole, navštívil jeho ženu Hermínu.
Ta se v kamenech moc nevyznala, ale pyrit určila jednoznačně. Věděla od muže, co tu kutají a měli i pár moc hezkých kousků čistého minerálu doma.
Vinckovi mohlo žalem puknout srdce. Nebude boháč, nikdy nebude pánem.

***

Život se mu vrátil do starých kolejí. Žil z ruky do úst, tu a tam obšťastnil nadrženou vdovu, vdanou paničku i svobodnou dívku.

Pak potkal u potoka koupající se Adélu. Mladá žena z jejich styku neotěhotněla, stále byla štíhlá jak proutek a ve Vinckovi vzbudila prudkou touhu. O jeho přítomnosti neměla potuchy a ve vrbinách se cítila zcela bezpečně. Až do chvíle, kdy vyšla na břeh nastavit mokré tělo slunečním paprskům.
Slunce zakryl mrak… tedy… nebyl to mrak, ale muž, v němž poznala Vincka, jen na ni nalehl a snažil se jí dostat kolena od sebe!
„Nech mě… co děláš… pusť!“ bránila se, ale neměla šanci.
Rozvášněný Vincek dosáhl, co chtěl a zarazil do ní své kopí až po kořen a hned začal přirážet.
Přes počáteční bolest a nechuť k souloži, Adélu zalila směs slasti a chtíče a když už se mu neubránila, proč si to neužít? Jeho velký ocas jí nepřinášel mnoho rozkoše, ale přece jen tam jisté náznaky byly. Rozhodně se k ní alespoň nechoval hrubě jako Hans, jenž svou slabou erekci a výdrž jí vyčítal, fackoval ji a nešetřil oplzlými slovy.

Opět se dočkala horkých vášnivých polibků na ústech i prsou a i klín se přizpůsobil jeho kůlu jakoby snadněji.
„Ah… anooo… udělej mi dítě… chci to… Bože… ty mě… roztrhneš… ah… ah,“ sténala a zalykala se směsicí slasti a bolesti.
Vincek to neprodlužoval. Náhle vyjekl a zalil jí útroby dávkou semene. Když mu ocas změkl a opustil sevření pochvy, vytékalo jí semeno ven, jak jím byla přeplněná.

Žena doufala, že snad se v ní sémě ujme. Brzy bude mít své dny, tak dnes by to mohlo vyjít. Vincek se omluvně usmál.
„Promiň… ehm… moc se mi líbíš… neodolal jsem… již se to nestane.“
„To doufám,“ jala se Adéla oblékat. „I když přiznávám, že se mi to trochu líbilo. Kdybych to řekla rychtáři, pranýř tě nemine! Ne-li něco horšího. Zneuctění vdané ženy je přísný prohřešek.“
O právu Vincek nevěděl nic. Bral život, jaký je a co si mohl vzít, si vzal. Zde tedy i tělo ženy, alespoň zpočátku proti její vůli.

Cestou domů jí pomohl natrhat kopřivy pro kachny a rozešli se přátelsky, kdy ho Adéla dokonce odměnila polibkem na tvář.
„Děkuju ti,“ špitla tiše.

***

Když nastal podzim, Vincek pilně vypomáhal na statku, kde žila děvečka Bára. S tou nyní pravidelně spával a doufal, že by tu i mohl strávit zimu. Dívka se mu zamlouvala. Byla sice trochu divná, proto jí říkal přízviskem divá, neboť její zálibou bylo chodil k řece ke splavu a tam si zpívat jakési podivné písně beze slov. Prostě byla to divá Bára. Jinak to byla veselá dívka a v milostném konání byla též nepřekonatelnou milenkou.

Sedlák Máchal neměl o dalšího čeledína a ještě k tomu Vincka, zájem. Další hladový krk v zimě by byl jen na obtíž. Selka Cecílie mírnila jeho rezolutní nesouhlas a snažila se mu naznačit, že Vincek pod správným vedením umí vzít z práci.
„Tebe on poslechne na slovo, máš autoritu,“ vemlouvala mu.
Sledovala tím totiž své vlastní zájmy a to byl jeho proslulý úd. Bára byla prosté děvče a selce se ochotně svěřila, jaký je Vincek milenec. Cilka něco věděla i od žen ze vsi a nápad byl na světě. S mužem v loži to už byl stereotyp a proč si trochu nepovyrazit s výkonným čeledínem? To vlastně není ani nevěra, když se vše koná pod jednou střechou… uvažovala. Nakonec muže přemluvila a Vincek mohl u nich strávit zimu.

***

„Oáááách… to je slast… Bože… júúúáách… ještě… víc… přirážej… och… anoooo… stříkej, stříkej… naplň mě,“ ječela Cilka hlasitě a zmítající se Vincek do ní prudkými přírazy zarážel tvrdého ptáka. Bylo to pro oba úžasná chvíle vyvrcholení a oboustranné rozkoše.
Již nejméně popáté spolu ulehli do lože, oddat se milostným chvilkám, kdy pantáta nebyl doma a čeleď taktéž kdesi mimo statek. Cilka byla nadšena jeho výkonem i velikostí nástroje rozkoše.

Když za ním poprvé přišla a vyjevila své přání, bez rozpaků ho vyjmul z nohavic a nechal si ho ohmatat, posléze i pokouřit v ústech. Jaká slast pro ženu, sát mužskou chloubu. Alespoň Cilku tu bavilo, zvláště když on na oplátku jí jazykem potěšil štěrbinku. Těšil ji jeho zájem o prsa a vůbec celé ženské tělo. Její lůno se přizpůsobilo jeho rozměrům a přes silný tlak a maximální roztažení se do ní vešel celý. Byla to fantastická slast. Nejraději to měla zezadu, kdy ji šukal jak pes háravou fenu a nebo když na něm seděla a sama se tak odbavila.

Když časem obtěžkala, jak se ostatně dalo očekávat, poprosil Vincek sedláka, zda by mohl pojmout za ženu Báru, s níž by rád též zplodil potomka a žili na statku jako rodina, což mu oba potvrdí poddanským slibem.

Pod sepsanou listinu otiskli své palce (psát neuměli) a sedlák jim vystrojil skromnou svatbu. Na statku pak měli, dle listiny, sloužit jen za stravu a skromný výdělek. Sedlák jim zajistil příbytek mimo čeledník, kde se mohou usadit a případně rozrůst o další rodinné příslušníky.

***

Přešla léta.

Již několik let byl Vincek vdovcem, když Báru jednou našli utopenou pod jezem, kam chodívala zpívat své teskné písně beze slov. Vincek s ní měl dva syny Kubu a Josefa, Cilka syna Martina a dceru Dorku. Vinckovi nikdy nepřiznala, že Dorka je jeho, což byla chyba, jak poznala, když ta se jí jednoho dne s pláčem svěřila, že s Kubou obtěžkala. Prý „to“ spolu zkoušeli a ono se „to“ nějak stalo. Nedalo se ale už nic dělat a sourozenecký styk dál tajit. I Vincek čas od času s Cilkou spával, ale na tohle si sakra dával pozor.

Když pak asi za rok sedlák Máchal zemřel, nový hospodář Martin prohlásil kdysi sepsanou smlouvu za neplatnou a Vincka s chlapci i sestrou vyhnal. Matku ponechal na výminku a ta by se brzy utrápila žalem, kdyby Dorka nenašla útočiště u vzdálených příbuzných ve vsi za kopcem. Byli to drobní zemědělci s malým majetkem, ale velkým srdcem. Poskytli všem přístřeší, prý jim tak pospolu bude v trudném životě veseleji. A bylo samozřejmé, že se tam našlo i místo pro Cilku.

Dorka s Kubou vychovávali syna Jana, jež nenesl naštěstí žádné znaky svého hříšného početí, Vincek podzim života strávil v lásce s Cilkou a i Josef si časem našel nevěstu, oženil se a stal se hospodářem.

Trvalo ještě řadu let, než se Vincek, původem chudý chlapec bez výhledu na lepší život, a nakonec přece jen došel štěstí, odebral na věčnost.