Zánik Bělického mlýna

Povídka navazuje na „Život ve mlýně“ a popisuje zánik mlýna za časů třicetileté války. Tehdy zaniklo mnoho vsí, mlýnů, samot, mnohdy za dost děsivých okolností. Proto předem upozorňuji čtenáře na ponurý a smutný příběh.

Byla to zlá doba trvající už přes dvacet let. Kombinace náboženských, politických a dynastických sporů znamenala bídu a rozklad života obyčejných lidí. Evropu zaplavily armády a kudy táhly, tam rozsévaly zkázu a smrt. A činila tak i vlastní, císařská armáda.

Pro Bělický mlýn to znamenalo ztrátu obživy. Pole osiřela, vesnice se vylidnily, nebylo co mlet. Tomuto kraji se naštěstí válečně běsnění vyhýbalo, ale zprávy odjinud byly plné hrůz a utrpení, většinou nevinných obětí.

Matouš a Jonáš Běličtí, synové Martina a Heleny, nelenili a mlýn výrazně opevnili. Vnější okna zazdili a ponechali jen úzkou štěrbinu, průvlaky mezi domy uzavřeli zdí vysokou dva sáhy a vrata nahradili novými, s okovanými veřejemi. Vlastní mlýn, stodola, čeledník a chlévy tak vytvořily uzavřený celek s malým nádvořím uprostřed. Na pohled zdání malé tvrze.

Bratři se o mlýn starali společně, neboť otec Martin se ještě nerozhodl, kdo mlýn nakonec povede. Doma se ještě zdržovaly i jejich sestry Jitka, Johana a Markýtka a z početné mlýnské chasy tu zbyli všeho všudy dva čeledíni a jedna děvečka. Nebylo jisté, zda se nějakému útoku jsou v tomto počtu schopni ubránit, ale rozhodli se bez boje nevzdat.

***

Nebezpečí setkání s nepřítelem se přiblížilo v roce, kdy zemřel Martin, poklidně ve spánku a měsíc po něm i Helena, ta však nejspíše žalem po milovaném muži.

Jonáš s Jitkou se vraceli z města, když z návrší nad vesnicí spatřili planoucí chalupy, hlasitý ryk, křik a střelné rány. Ihned jim došlo, že vesnice je přepadena a rychle se ukryli na kraji lesa.
Vesnici nepřepadla pravidelná armáda. Muži měli směsice různých mundúrů, špičaté helmice a chovali se neurvale a násilně. Na tu vzdálenost nebylo vše vidět jasně a zřetelně, ale k hrůzyplnému prožitku to stačilo.

Sukův statek hořel a ještě dvě další chalupy. Na rychtářově dvoře probíhal boj zoufalých obyvatel s nájezdníky. Prohrávali. Jeden po druhém padali pod útoky sečných ran šavlemi. Muži se pak vrhali na děvečky, které se nestihly schovat a táhli je na seník a do stodoly. Dívky se marně bránily a zmítaly v náručí uchvatitelů. Jinde zase ležely na dvoře mrtvoly sedláků a útočníci vynášeli ven jejich majetek a nakládali na vozy. Byl to hrůzný masakr. Naprosto zbytečný. To vše jen kvůli víře?

Na více již sourozenci nečekali. Oklikou se co nejrychleji navrátili do mlýna a zvěstovali, co viděli. A všichni se hotovili k obraně. Největší strach měla nejmladší Johana. Byla ještě nevinnou pannou, a slyšela, co se dívkám v zajetí děje. Zatáhla Jonáše za rukáv.
„Slib mi, že kdybychom měli prohrát, provrtáš mě kulí. Nechci jim živá padnout do rukou. Slib mi to!“ a Jonáš roztržitě přikývl, aby ji uchlácholil. Cítil za sestru odpovědnost, ale jestli ji opravdu dokáže splnit i tohle přání, nevěděl.

***

U mlýna se útočníci objevili až za dva dny. Nejdřív kolem projela hlídka na koních a až později dorazil voj asi třiceti mužů vyzbrojených bambitkami, mušketami a šavlemi. Stáli nerozhodně před opevněným dvorcem a zjevně nevěděli, jak na něj.

Když se přiblížili na dostřel, Matouš jednoho skolil mušketou. Ve mlýně jich měli několik a všichni se s nimi naučili zacházet.
Výstřel tu sebranku zaskočil, že se stáhli a vyslali dopředu parlamentáře. Muže, dle oděvu velitele a druhého, asi překladatele, protože mluvil česky. Špatně, ale bylo mu rozumět.

Přes zeď s nimi mluvil Matouš. Ven vyjít odmítl.
„Vydejte se nam a nyc se vam nestane,“ zahlaholil překladatel.
„Proč? Vypalujete vesnice a vraždíte nevinné,“ odpověděl Matouš.
Muž pokrčil rameny.
„Branyly se vojenske moci. Te se nesmyte branyt. Otevšete bránu a nyc se vam nestane.“
„To už jsme slyšeli. Odejděte a nechte nás na pokoji!“ křikl Matouš.

Muži se na něčem domlouvali a pak spolu s oddílem odtáhli. Bylo jasné, že ne daleko, ale že chystají nějaký úskok.

***

Byla to pravda. Na zdolání zdí potřebovali žebříky a na bránu kanón. To vše měli, ale ne tady. Zbytek mužů měl přitáhnout za pár dnů, tohle byl jen průzkumný oddíl. No a i ten stačil na vyrabování bezbranné vesnice a pošpásování s vesničankami, jak tomu sami říkali.
Rozmístili hlídky a jali se vyčkávat.

***

Toho si ve mlýně všimli a morálka uvadala. Ne bojovnost. Ženy vědomy si osudu, jež by je ve spárech zvlčilé armády čekal, byly odhodlány bojovat jako lvice a vyžadovaly od mužů slib zabití v bezvýchodné situaci. Za to byly ochotné se s nimi oddat tělesné tužbě, aniž by nad tím přemýšlely.

Johana byla panna, ale Markýtka a Jitka měly svou milostnou zkušenost za sebou, stejně jako děvečka Dorka. Matouš, Jonáš a čeledíni Jíra s Kubou byli též znalí věci. Byli tedy čtyři na tři. Nikdo netušil, že i Johana spřádá tajný plán přijití o věneček a rozhodla se pro nejmilejšího bratra Jonáše. Jen ho musela předlouho přemlouvat.

„Nechci jít do nebe a nepoznat pozemskou lásku!“ hněvala se. „Jako bratr bys měl sestře v nesnázích pomoci!“
„Je to těžký hřích. To ti nevadí?“ divil se Jonáš.
„No a? Stejně umřem,“ broukla Johana uraženě a pak bytáhla trumf. „A pokud je mi známo, o panictví jsi přišel s Jitkou!“
„Lžeš! Nevnikl jsem do ní… sakra!“ vyhrkl Jonáš a zarazil se, když řekl víc, než chtěl.

Johana věděla všechno. Mezi sestrami se nic neutajilo. Ano, Jitka zasvěcovala Jonáše do tajů lásky, ale ne úplně, i když k tomu chyběl jen pověstný krůček. K proniku údu do lůna skutečně nedošlo. Jitka ho nakonec uspokojila rukou a už spolu nikdy nic neměli a mělo to zůstat jen mezi nimi, leč… když už je to venku?

A tak se tedy stalo, že v noci majíce společnou hlídku se místo sledování okolí spolu milovali na seně. Johana měla nulové zkušenosti, ale byla snaživá žákyně. Líbání pochopila hned a vše ostatní šlo už tak nějak samo. Rozevřela nohy a odevzdala mu nejcennější dar každé nevinné dívky – své panenství.

Přes prosbu o něžnost se s ní bratr moc nepáral. Tvrdý ocas prudce prorazil její nevinnost a Jonáš dlaní přes ústa ztlumil její bolestný výkřik. Musel. Nechtěl to prodlužovat a byl už příliš vzrušen, než aby to skončil a Johana sebou začala škubat, pohazovat a bolestně sténat a bál se, aby si to nerozmyslela.

U dívky bolest pomalu nahradily příjemnější pocity, ale nejkrásnější bylo úplné opuštění lůna a výron semene na břicho. Johana ale věděla, že první styk je pro ženu jen málokdy uspokojivý a slastný.

***

Vojenská jednotka plukovníka Jasse Gripenssona se s oddílem kapitána Saabenecka nespojila. Byla odvelena jinam, ale přenechala jim dvě pěchotní kanóny a sílu padesáti mužů pod velením kaprála Volvoberga.

Sám kaprál vyrazil na obhlídku a večer ve stanu uspořádal poradu velitelů.
„Jak vidíte situaci, pánové?“
„Je nás málo na takovou tvrz,“ řekl rozmrzele kapitán Saabeneck.
„Tvrz? Kdo tu viděl nějakou tvrz?“ divil se kaprál. „Vždyť je to obyčejný mlýn, vy hlupče! Je však opevněný a pravděpodobně i vyzbrojený. Stojí vůbec za dobývání?“
„Moji muži jsou unaveni,“ soudil kapitán. „Dá se očekávat, že se tam vyzásobíme před dalším tažením.“
„Přepad vesnice vás nějak zmohl. Co také můžu čekat od chlapů, které zajímá jen chlast a děvky,“ ušklíbl se kaprál. „Proč jste se nezásobili tam? A bez násilí?“
„Chtěli jsme, ale nějak se to zvrtlo a pár chlapcům ujely nervy,“ nerad přiznával kapitán. „Pak už se to nedalo zastavit.“

„Hm,“ kaprál si to uměl barvitě představit. Slyšel o apokalypse, jež před lety postihla Magdeburg a mnohá další města. Něčeho se i sám zúčastnil. Ne, tohle už nebyla válka protestantů s katolíky ale ohle bylo jen o rabování a hromadění kořisti.

„Mám tu padesát mužů a dvě děla. S těmi vašimi nás bude stovka. To snad na tu pevnůstku stačí. Kolik jich může být uvnitř? Deset?“ řekl kaprál. „Končím poradu. Nyní bych se rád navečeřel…“
„A poté, kdybyste dovolil, jako dezert vám nabízím čarokrásné mladé jeptišky z kláštera Zbožných sester Kristových nebo tak nějak. Před pár dny jsme ho obsadili,“ ševelil kapitán.
„Saabenecku, vy zvíře!“ zařval kaprál. „Jak se to vyjadřujete? Jsem snad kanibal, že dostanu takový dezert! Navíc jeptišky mi strkat do postele! Jen piští, jsou jak prkno a žádné užití s nimi není!“
„Tyto jsou naprosto jiné,“ kroutil hlavou kapitán. „Jsou poddajné, chtivé, naprosto excelentní, pane.“
„Opravdu? Co je to za klášter?“ zdvihl kaprál obočí.
„To je právě to, co nikdo neví,“ pokrčil kapitán rameny. „Klášter je chudobný, ale sestry nadržené a rozhodně ne upejpavé. Proto jsem si dovolil… pro vaši zábavu… ee… ty dvě…“

„Víte co?“ řekl nakonec kaprál. „Do stanu mi přiveďte jejich abatyši. Rád si poslechnu, co je to za řád a ty dvě si vezměte do postele vy. Nepochybuji, že si s nimi poradíte lépe, než s tím mlýnem.“

***

„Och… hmm… děláš to hezky,“ vzdychal Jonáš a hladil vlasy Johany s hlavou v jeho klíně a soustředěně mu kouřící ocas. Moc to neuměla, ale snažila se podle jeho pokynů mu poskytnout rozkoš a zdálo se, že bude slavit úspěch. Úd byl tvrdý, naběhlý a dech bratra stále rychlejší.
Jonáš zatím štěrbinou okna sledoval příjezdovou cestu, ale nikde se nic nehýbalo. Mohl si proto více užívat kouření Johany.
„Už… budu… stříkat… ohhhh… všechno… ohhh… polkni… ano… anooooo,“ zachrčel a mohutnými střiky jí plnil ústa a Johana polykala, seč jí síly stačily.

Měknoucí ocas následně olízala do čista a olízla si rty. „Spokojen?“
„Naprosto,“ kývl Jonáš a vnímal, jak mu ocas drží v ruce a strojovými tahy honí. „Co děláš?“
„Třeba chci být spokojena i já, bratříčku,“ usmála se a ladila mu měkký klacíček v pružný, ale pevný prut.

Sotva se jí to zdařilo, vyhrnula si suknici a nasedla Jonášovi na klín. Klacek do ní zajel hladce až po kořen.
„Aááách….“ vydechla slastně. „Mazli mi prsa,“ nabídla mu své vnady v rozepnuté košilce.
A tak Johana odsedala na jeho péru a Jonáš se plně věnoval jejím pevným kozičkám.
Když cítil, že už bude, povalil ji na zem na všechny čtyři a zajel do ní zezadu. Tvrdě a hluboko.

„Ach… seš… hrubej,“ vyjekla Johana, ale hned se rozvzdychala nad rytmickými přírazy doplněnými pleskotem jejich těl, který stále zrychloval, až z ní ocas rychle vyjel a proud semene zamířil na obliny zadku a na záda.
Johana chtěla zažít výstřik v sobě, ale chápala, že s Jonášem obtěžkat prostě nesmí. Už tím co dělají, hněvají Boha, proč ho ještě více dráždit.

Ostatní páry ve mlýně souložily obdobným způsobem, bez hrozby obtěžkáním. Doba byla složitá a nikdo nevěděl, co bude. Ale místo souložení se teď všichni hlavně věnovali úkrytu poslední záchrany.

Vzadu ve sklepě za soukolím hnací hřídele od kola a hromadou harampádí Matouš objevil jakýsi zahloubený prostor ve skalním podloží. Snad to kdysi sloužilo jako sklípek, nyní se to hodilo jako úkryt. Bratři prostor vyklidili, v mezích možností rozšířili, pak zazdili jen s pár uvolněnými kameny pro vlez a zase obestavěli harampádím. To byl úkryt poslední záchrany. Obava, že ho někdo objeví, byla takřka nulová. V temném vlhkém sklepě, mezi hřídelí a spleti soukolí a až v zadním koutě kdo by co hledal. Sem se hodlali ukrýt, kdyby obrana mlýna byla beznadějná. Připravili tam nějaké zásoby, takže by tam určitý čas i vydrželi přežít.

***

Abatyše Kleciána předstoupila před kaprála se vzpurným výrazem ve tváři.
„Jmenuji se Erik Volvoberg, ctěná sestro,“ promluvil kaprál k jejímu úžasu česky. „A předem vás ujišťuji, že nejste zajatkyně, ani cokoli jiného. Chci si s vámi jen porozprávět,“ pokynul ke stolu, kde bylo víno a na míse plátky masa a chlebové placky.
„Jezte, pijte a přitom vyprávějte,“ vybídl ji a sám si vzal maso. Abatyše se nenechala prosit a hladově se dala do jídla.

Co chete vědět, pane… pane…Volvergu,“ řekla hltavě.
„Volvoberg,“ opravil ji kaprál s úsměvem. „Říkej mi Erik, Luciáno.“
Do abatyše jako by uhodil blesk. Ztuhla a pátravě se na muže zahleděla. Neznala ho. Po těch letech a množství zákazníků to ani nebylo možné.
„Mýlíte se, pane, jsem Kleciána,“ opanovala se.
Muž se usmál.
„A co Bivoj? Vrátný té vaší Rajské zahrady? Tak to byl můj bratr. Často mě tajně pouštěl dovnitř, abych se mohl dírami ve stěně dívat, jak tam vyvádíte.“
„Jak nechutné,“ zakabonila se Kleciána.

„Byla jsi tenkrát nádherná. Ani nyní ti nechybí zralá krása. Já odešel do světa a vidíš, kam jsem to dotáhl. Na švédského kaprála Erika Volverga alias Emila Volejníka.“
„Ano. Bivoj se jmenoval Volejník, ale že má bratra jsem nevěděla. Proč by mě to taky mělo zajímat? Měla jsem jiné starosti. Jak neobtěžkat, ubránit se násilnému zákazníku… Neměli jsme náhodou taky my dva… spolu…?“ přestala žena zapírat svou minulost.
„Ne. Neměli. Jistá Kateřina mě za půl zlatky zbavila panictví, ale to bylo v Rajské zahradě všechno. Farář Olbram a mniši od sv. Zicha si to hodně hlídali a já byl chudý mladík a tudíž neperspektivní zákazník. Ti by se mnou byli rychle hotoví a nemohl jsem také ohrozit bratra,“ odpověděl Erik.
„Co vlastně ode mě chceš? Připomínat mi minulost? Ráda na ni zase zapomenu. Teď jsem abatyše kláštera…“ Kleciána se rozohnila.
„Vlastně jsem si chtěl promluvit o klášteru a cudnosti zbožných jeptišek, ale jak to vidím, odpověď už znám,“ usmíval se Erik.

Kleciána si nalila pohár vína a naráz ho vypila, než promluvila.
„Nic nevíš. Ale dobrá, poslouchej, vojáčku. Každá si neseme svůj kříž. Některá život konkubíny, některá obcovala s vlastním bratrem, otcem nebo strýcem, některou svedl a zhanobil cizí tulák, voják, sedlák… Životem v uzavřené komunitě kláštera se snažíme na vše zapomenout a hříšný život v sobě zadusit zbožností a duševní čistotou, jenže… nejde to. Svody a plody hříchu jsou všudypřítomné a pro některé z nás stále lákavé. A tak žijeme klášterním životem, ale slasti pozemské si neodpíráme. Tedy myslím ty milostné prožitky. Když nás napadli vaši vojáci, co jsme mohly dělat. Bránit se? Nač? Byly bychom tak jako tak násilím zhanobeny. Zvolily jsme cestu hříchu, ale alespoň nenásilnou a pro některé i slastnou. Teď už to tedy víš.“
„Mě ani tak nezajímají ženy, jako spíš zlato. Kde máte ukryté cennosti?“ Erik zostřil hlas.

Abatyše se rozesmála. „Kde bychom je vzaly? Sestry sice daly veškerý majetek klášteru, ale co chceš od padlých žen? Zlato a šperky? Žijeme z poddanských dávek vesnice a kdo nám co dá. Jsme naprosto chudé.“
To nakonec uznal i Erik i když zprvu měl pochybnosti.

„Můžu už jít?“ zvedla se žena k odchodu.
„Jistě… počkej, otevřu ti dveře,“ dvorně Erik vzal za kliku, aby abatyše prošla, avšak náhle se jejich tváře ocitly blízko, že oba spatřili v očích toho druhého touhu a chtíč. Nemohlo to dopadnou jinak, než objetím a vášnivým líbáním.

Dvojice se poté přesunula za paravánem skryté lůžko, kde se plně oddali milostnému konání. Kleciána Erikovi předvedla umění Luciány a ač býval kaprál hostem v leckterém hampejzu v Evropě, zažil snad poprvé neskutečnou slast.
Znalost kouření a laskání ptáka byla nepřekonatelná. Žena ovládala i techniku dráždění a oddalování vyvrcholení po dlouhou dobu. Sála mu ocas, olizovala a líbala koule a pak zase přestala, aby předčasně nevystříkl, dokud nebude chtít ona. K výronu ho přivedla rukou a sotva z něj vymáčkla poslední kapku, vrhla se na něj, líbala ho, jemně kousala do krku a šeptala, aby jí taky udělal dobře… Zkrátka vydráždila ho, aby jí polaskal, olíbal a prohmatal plná a pevná prsa a pak už na ni nalehl a vnikl do ní lehce, jak nůž do másla.
Muž neměl velkou fantazii a stačila mu klasická poloha, kdy se po delší době stálých strojových přírazů udělal, vyšplíchl do ní semeno a bylo odbyto. Kleciána se ani nepokusila řídit si to sama.
Bylo by to zbytečné. S vojáky je to vždycky rychlé a většinou i neslastné.

***

Útok na mlýn započal z rána.
Palba z desítek hlavní mušket byla rušivá a snažila se vyprovokovat obránce k odezvě a zjistit, kolik jich ve mlýně je, ale marně.

Jonáš dřímal s Johanou po boku v seníku. Matouš s Dorkou spali v domě a zbylá čtveřice místo stráže laškovala u brány. Střelba je zastihla v intimní pozici, kdy Jíra a Kuba vráželi ocasy do klečících dívek s vyhrnutými suknicemi. Bylo tomu skutečně tak. Beze špetky studu všichni čtyři souložili vedle sebe a co hůř, někdy se i vzájemně prohodili! Jitka s Markýtkou si ze všech sourozenců byly nejblíže. A když se rozhodly podělit se o muže ve mlýně, proč je nevyzkoušet vzájemně. A stydět se? I matka s otcem se někdy milovali poměrně veřejně a nikoho tím nepohoršovali. Hříšný vztah Johany a Jonáše chápaly, bratra Matouše při milování s Dorkou vidět nepotřebovaly, ale před sebou žádné tajnosti neměly.

Při rachotu výstřelů se všichni ulekli, dívky si stáhly suknice, muži ocasy do nohavic a rychle se rozmístili na předem určená místa.
Útočníci se s připravenými žebříky a hurónským křikem rozeběhli proti mlýnu ze tří směrů a proti bráně stály dva pěchotní kanóny.
Jak se ukázalo, malá ráže nedokázala bránu rozmetat hned prvním zásahem, navíc Matouš postřelil kanonýra mušketou a děla musela být posunuta dále.

První útočníci přelézající zdi byli obránci zabiti, ale bylo jich příliš mnoho a Matouš zavelel ke stažení do domu. Jonáš očima hledal Johanu, kterou právě uchvátil jeden voják, zabil ho, ale pak oba zjistili, že do domu už se nedostanou. Dvůr se plnil útočníky, a tak bleskově zamířili k seníku. Cestou Jonáš spatřil, jak se kdosi zmocňuje ječící a bránící se Dorky, když z domu třeskl výstřel a dívka se mrtvá složila na zem. Kdosi jí poskytl poslední službu. Oni dopadnou zrovna tak. Uzavřeli se v seníku, Johana ho v pláči líbala a šeptala, že ho miluje. Od vrat zněly zvuky dobývání se dovnitř a nezbývalo jim moc času. Naposledy se políbili a vykročili na mlat. Tam se objali, Johana zavřela oči a Jonáš jí prudkým švihem vrazil dýku pod žebra. Mrtvou Johanu něžně položil na zem, přešel k vratům a sám je útočníkům otevřel. Okamžitě padl zasažen bodnými ranami a muži vtrhli dovnitř hledajíce dívku. Když ji spatřili mrtvou, popadl je šílený vztek. Vše bylo marno!

Po vniknutí do mlýna nebylo po zbytku obránců ani vidu. Prohledali celý dům, ale nic. Ani lidé, ani žádné cennosti, ani jídlo!

Kaprál Volvoberg si odplivl. „Unikli vodou. Na březích je vysoká tráva a rákosí. Jak to, že jste tam nepostavili stráže?! Za ta léta válčení jste se nic nenaučili! Nebude chlast, děvky a v téhle chudé díře tuplem nic! Celé to bylo na hovno. Zapalte to a odcházíme.“
Venku se dozvěděl, že padlo pět mužů. V porovnání s třemi mrtvými obránci, z toho dvěma ženami, ho to naprosto šokovalo. Celá ta šarvátka byla k ničemu.

Na místě zůstalo několik mužů, kteří mlýn důkladně vypálili až do základů. Když opouštěli ještě žhavé doutnající požářiště, stály tu jen kamenné zdi, tu a tam zbytek trámu a v potoce rozlomené vodní kolo.

***

EPILOG

V roce 1976 proběhl na místě archeologický průzkum. Nic důkladného, mlýn neměl žádnou historickou hodnotu, spíš šlo o zdokumentování dříve osídlených a už neobnovených míst.

Rozvaliny časem podlehly zubu času a zbytek zakryla milosrdná příroda. Náhon se zanesl bahnem a i tok říčky Smrdava částečně změnil svoji trasu.
Než začal samotný průzkum, byla na místo vyslána parta vysokoškoláků z Filozofické fakulty, naleziště očistit od náletů a nánosů zeminy, což byla úmorná práce. Bahno, smrad, komáři….

Jednoho dne na místě zůstala čtveřice Dana, Klára, Honza a Leo, což byl jejich spolužák ze spřátelené ciziny, konkrétně Zambie. On se jmenoval jinak, jenže skutečné jméno bylo česky tak nevyslovitelné, že mu všichni (včetně profesorů) říkali Leo a jemu to bylo fuk.

„Jdu do tábora chystat večeři,“ zvedla se Klára a s ní i Leo.
„Tak půjdem taky, ne?“ řekl Honza, ale Dana po něm loupla očima.
„Mlč. Nevidíš, že chtějí mít prostor a chvilku pro sebe,“ dodala potichu a v duchu mu spílala, jak je natvrdlej. Už pár dní bylo víc než jasný, jak to mezi Klárou a Leem jiskří…

Teď to zajiskří úplně. Ale budiž jim to přáno. Klára byla vždycky divočejší a ráda v sexu experimentovala. Testovala chlapy (spíš jejich ptáky) a holkám se pak na koleji chlubila, jak jsou na tom. Asiati je mají malé, běloši a arabové jak kdo a černoši jsou někdy tak vybaveni, až má strach, že ji roztrhnou. A popisovala to tak důkladně, až holkám lezly oči z důlků. Sex ve třech, ve čtyřech pro ni nebyl problém, polykání semene taky… byla to prostě divoška.

Dana se považovala za umírněnou a klidně by si dala říct i s Honzou, jenže ten nechápal ani dost jasné signály a víc už se mu nabízel nechtěla. Balit ženskou má chlap.

A tak zatímco Klára s Leem odkvačili si užívat, ona tu nabírá do kýblů bahno…
„Áááá…“ náhle pod ní něco prasklo, zem povolila a ona se celá propadla kamsi do hlubin.
Honza přispěchal na pomoc o vteřinu později. „Dani… seš živá?“
„Jo. Mám naraženou nohu, ale v pohodě. Hele, jsem v nějakým sklepě. Vezmi baterku a polez dolů,“ozvalo se zdola.

Záhy oba zjistili, že se nachází ve sklepení mlýna. Dřív tu asi byl klenbový strop, ten se rozpadl a zem a porost nad ním časem vytvořily jakousi pevnou slupku, která ovšem váhu člověka neunesla a proto se Dana propadla.
Teď stáli na pevné zemi a hleděli na rozpadlé mlecí soustrojí. Hřídel od kola byla pěkně zachována, zato ostatní bylo buď shnilé, rozpadlé a nebo ohořelé, jak zde zuřil asi dost velký požár. Sklep byl zakončen zdí z kamenných tvárnic. Při bližším pohledu byl vidět v rohu jeden kámen jakoby povysunutý. To je zaujalo. Honza svítil a Dana se pokusila s kamenem pohnout. Šlo to. Kámen vypadl a za zdí se otevřel další prostor. Jenže nešla tam vstrčil ani hlava. Bylo třeba uvolnit ještě pár kamenů okolo…

***

Zpocený Leo se vzepřenými pažemi ležel na Kláře, která se pod ním svíjela spalující rozkoší a strojovými pohyby do vrážel svého ptáka, no spíše orla. I on patřil mezi vybavené a tudíž řadou dívek oblíbené spolužáky. Většinou byli všichni tmavé pleti. Leo měl poctivých dvacet cenťáků ve ztopořeném stavu, tudíž i patřičně tlustého a pro mnohé dívky to bylo „wau.“

S kouřením sice měly problém, ale kundičky měly schopnost pojmout i takového obra. Silné tření a maximální výplň je pak vynášely do nadoblačných výšin slasti. Jako teď Kláru.

Ta mu ptáka také jen lehce pokouřila, pak už mu mohl sát jen žalud a už mu roztahovala nohy, aby mohl do ní zajet. A Leo se neupejpal. Byl zvyklý na zájem dívek, klátil jednu za druhou a věděl, že zdroj ochotných kurviček po dobu studia určitě nevyschne. A aby tomu dodal korunu, píchal i jistou profesorku, pětačtyřicetiletou rozvedenou matikářku, paní Dášu a tudíž měl z tohoto předmětu vždy výtečnou. Často k ní chodil na konzultace, většinou až jako poslední a paní profesorka pak vypadala poněkud „pomačkaně“ a pajdala domů jak kachna. Ale to je vedlejší. Nyní šoustal Kláru, která si užívala, jak jí tvrdě šukal kundu a ve svých tlapách jí drtil pevné kozičky.

Houkala jako siréna, když se udělala a on ji plnil litry hustého semene, jak zahradní hadice. Byla to divoká a drsná soulož, ale Klára byla spokojená, Leo rovněž, když přiběhli Dana s Honzou s vytřeštěnýma očima jim ohlásit svůj nález!

***

Dva kameny po stranách byly též uvolněné a vznikl tak otvor, kterým už se dalo proplazit dovnitř.
„Jdu první,“ řekl Honza neohroženě i když strach měl. Dana mlčela, neboť měla stejné pocity.
Honza dovnitř vsoukal půlku těla, když najednou vykřikl úlekem a rychle se tlačil zpátky.

„Tam… tam… jsou ňáký kostry!“ vykoktal zděšeně.
„Jupííí,“ vyjekla Dana radostně. Konečně nález, ale k osobnímu průzkumu se neměla.
„Tak tady končím! Jdu do tábora!“ řekl Honza rozhodně a oba se vypravili sdělit to ostatním.

***

Detailní antropologický průzkum pozůstatků těl sdělil všem smutný osud nalezených osob, dvou žen a tří mužů. Nade vší pochybnost zhruba v polovině 17.století v domě vypukl velký až devastující požár. Nalezené osoby z neznámých příčin neunikly ven, ale vyhledaly úkryt ve sklepení, kde sice byly uchráněny před ohněm, nikoli však před kouřem a udusily se. Těla nenesla známky poranění a nahromaděné zásoby potravin zůstaly nedotčené. Další objevy a poznatky archeologický průzkum nepřinesl.