Zapadlý kout království 02

V noci do Ondřeje drcnul Petr.
„Otče, někdo tu je!“
Spali na seně u koní, neboť nikde jinde v domě nebylo místo.
Ondřej sevřel jílec meče.
„Kdo je tam?“ zeptal se výhružně.
„Pst. To jsem já, Kateřina,“ozvalo se tiše a kroky se přibližovaly, až mezi ně vpadla ženská postava. Byla to opravdu Kateřina.
„Nemohla jsem dát najevo, že vás znám. Chám vás nepoznal, ale došlo by mu to. Není hlupák. Moji chlapci, co tu děláte?“
„Přišli jsme tě osvobodit,“ špitl Petr, ale žena zavrtěla hlavou.
„Čekala jsem na to kolik let. Tys už dospělý, já stará… po deseti letech jsem se dočkala, ale odejít odsud nelze a…“ nedořekla a svezla se bezvládně na zem. To Ondřej zezadu ji omráčil jílcem meče.
„Otče!“
„Klid, chlapče. Spí a budeme mít čas s ní odjet. Ty její řeči jsou o ničem. Pojď vyvedeme koně a proklestíme si cestu třeba mečem.“

Nakonec toho nebylo třeba.
Spící vesnicí projeli snadno, jen v lese marně hledali tu správnou cestu. Nakonec zvolili jednu. Že není ta pravá přišli až nad ránem, kdy museli zastavit, aby si koně odpočinuli. Přece jen, měli těžký náklad v podobě Kateřiny, již probrané, ale mlčící.

***

„Ty nejsi ráda, žes volná?“ otázal se jí Ondřej.
„Já… mám tam své děti… zůstaly tam další unesené ženy… nejen od nás…“ rozplakala se Kateřina. Už to nebyla ona. Deset let je dlouhá doba, asi si zvykla na své zajetí.
„Povídej nám o svém životě,“ měkce řekl Petr.
Kateřina mu pohlédla do tváře. Díval se na ní ne malý chlapec, ale mladý muž. Jak je smutna, že neviděla jeho růst. A začala vyprávět.

„Hlavou rodu je velký Chám Ovod. Tak si říká. Celý rod je jen jedna vesnice a aby nevymřeli, přepadávají v širém kraji dvory a unášejí ženy, jež se stávají otrokyněmi. Žádná otrokyně ale nepatří únosci, nýbrž všem. Kdokoli chce, může s nimi obcovat. Pouze na ženy Cháma nesmí sáhnout nikdo jiný. Já se naštěstí stala Chámovou otrokyní. Spolu se mnou má celkem tři ženy. Věru, že jsme se vzájemně nemilovaly. Křesťanský řád světa je nezajímá a řídí se vlastními zákony.“
„A ty se mezi ty zvířata chceš vrátit?“ řekl Ondřej ponuře.
Kateřina svěsila hlavu.
„Ano i ne… mám tam dcery, Plhu a Vlhu… a našeho syna Kosmu.“
„Našeho syna?“ vyhrkl Ondřej.
„Ano. Když mě unesli, byla jsem obtěžkána. Naštěstí si Chám nevšiml, že rodím brzy po svém únosu a syna považuje za svého, ale je to má a tvá krev, Ondřeji.“
„Bohužel, je zcela spjat s rodem Ovodů a v deseti letech už je přerod nemožný,“ uvažoval Petr. „Bohužel, nelze ho zachránit. Nikoho. Musíme tu chátru potřít.“

***

Trojice bloudila krajem po šest dní, než našli správnou cestu k manském dvorci U slatě, kde byl Ondřej správcem.
Kateřina jen vzdychla, když spatřila, kolik ji čeká práce v přeměně mužského nepořádku v útulnou domácnost, ale po několika dnech mohla zvěstovat spokojenost.

Petr jel vše ohlásit pánovi Msticelovi z Peřeje a ten vyhlásil proti škůdcům kraje křížovou výpravu. Zájem však byl pramalý.
Vybít bezbrannou vesnici nebyl čin hodný rytíře a když už, tak kořist z toho nekynula žádná. Otroctví už bylo vymýceno a lapit nějaké vesničanky pro potěchu těla? Svolných holek je vůkol dost a dost, tak co ještě se nějakých zmocňovat násilím.

Nakonec se podařilo dát dohromady skupinu rytířů, kde nechyběl Ondřej, zato Petr zůstal doma, neboť ho Msticel pověřil úřadem purkrabího, když ten dosavadní se opil a zřítil se v noci z hradeb. Předtím ho ale ještě pasoval na rytíře, jak slíbil.

***

„Vidíš, kam to může dotáhnout pouhopouhý panoš,“ řekla mu s úsměvem Savita u večeře, kde seděla po jeho boku.
Správně mělo být místo vedle ní prázdné, neboť zde sedával Msticel, ale nyní tam seděla ona a Petr vedle ní, jako druhý nejváženější muž na hradě.
„Jsem poctěn a…“ odvětil, ale žena ho přerušila.
„Jsi tu od dětství, o hradě víš všechno. Kdo jiný by to měl být… a hýčkal mé tělo v chladných osamělých nocích,“ dodala tichým šepotem.
Petr se ošil a nikdo z přítomných zjevně nic neslyšel. Ta slova nebyla vyřčena planě a tušil, že k návštěvě Savity dojde brzy.

Nemýlil se. Druhého dne se v Petrově komnatě zastavila Dorka, dvorní dáma Savity.
„Dnes večer čekej na mé zaklepání. Třikrát po sobě, jako minule.“
„Jistě,“ odtušil Petr. Už věděl, co ho čeká.

„Netrpělivě čekám příchod rytíře, jež se mi bude klanět, kořit a ty si dáváš na čas,“ naoko se Savita zlobila, když osaměli. Věděla, že sama Dorku vyslala pozdě. Nejdřív ji museli přece vykoupat a nalíčit.
„Víno je na stole. Nalej mi a koř se. Chci to slyšet!“ rozkázala pánovitě.
Petr si vzpomněl na kodex rytíře Zachariáše a úryvek z jeho vyznání svůdné Siréně.
Spustil a Savita tála a rozplývala se nad jeho slovy. Přesně to chtěla slyšet a cítit každým kouskem těla… že je žádoucí, dokonalá, nejkrásnější žena jen pro něj a nikoho jiného na světě.

„Teď přistup ke své paní a máš právo ji svléci, ona tebe, než se oddáte milostné hře, již si zasloužíš, můj rytíři,“ řekla měkce a něžně.
Už během svlékání se líbali a dotýkali na zapovězených místech a když mu Savita sála ocas, nezadržitelně vypustil svou mízu. Žena ji zachytila do připraveného šátku i úd mu jím otřela, než pokračovali.
„Ach… tys nedočkavý, můj milý,“ usmála se a nahá se mu rozložila na loži v celé své exotické kráse.

Petr se začal věnovat prsům a posléze v polibcích sjel až do jejího klína. Přes slabý porost tmavých chloupků laskal a lízal rozevírající se pysky, sál sladkou šťávu a žena se během slastného vzdychání otvírala víc a víc.
„Pojď, drahý, pojď,“ zvala ho ke vstupu naléhavě.
Petr na ni nalehl a pomalu do ní vnikl v celé délce údu.
„Oááááách… jsem tebou plna,“ vydechla Savita a začala sténat, jakmile začal s pozvolnými přírazy.

Bylo to slastné spojení. Savita sténala rozkoší, cítila tu neutuchající sílu, tvrdost a pevnost jeho nástroje lásky. Petr zase vnímal teplo, vlhkost a sevření lůna nádherné ženy, která, ač není jeho, se mu tu poddává a oddává a žádá si ho,aby ji uspokojil.
Zrychlil a přírazy nabraly na intenzitě a hloubce proniku a Savita začala hlasitě hekat.
„Ahhh… ahh… jsi… příliš..hlubokooo… drahý… již… já… já… dobrý Bože… áááááách,“ vykřikla slastí a vyvrcholila.
Silné poševní stahy svíraly pulzující ocas a Petr do ní vypustil dávku hustého semene.

Uvolnění leželi vedle sebe, šťastni a uspokojeni.
Pak Savita řekla.
„Zítra tě pozvu ke slyšení. Mám pro tebe zprávu.“
„Dobrou?“
„Neřeknu. Není špatná… I když, jak se to vezme. Určitě to změní tvůj život. Ať už se rozhodneš jakkoli.“

Později ho Dorka nepozorovaně provedla palácem do jeho komnaty. Purkrabí přece musí dlít na svém místě a býti k dispozici, je-li třeba.

***

Slyšení, které se Petrovo dostalo bylo soukromé, ale přítomen byl hradní kancelarius, aby učinil zápis a Dorka, která bděla nad ctností své paní, přesně dle dvorní etikety.
„Tvůj otec Ondřej se píše z Kozova a vlastníte erb kozí hlavy, je to tak?“ začala otázkou.
„Ano, ale nechápu, co…“
„Rozhodla jsem se, za všechny tvé zásluhy,“ tu se mírně usmála, „tě povýšit. Jsi rytíř a tvůj erb nyní bude doplněn o hradní věž, jako doklad tvého purkrabského titulu. Nebudeš jím sice navždy, ale erb už tuto záležitost neřeší. Tvůj otec obdrží dvorec, kde slouží, za svůj, jako náhradu za vypálený. Spokojen?“

Petr kývl hlavou, i když si nejasně uvědomoval, že takto jednoduché to není. Své slovo k tomu jistě bude mít královský heraldik. Ovšem za přiměřenou odměnu jde všechno. A v otcově truhlici ještě zbylo dost šperků z rodinného pokladu.

Když kancelarius odešel, vykázala Savita ven i Dorku.
„Za vše, co pro tebe činím, čekám sladkou odměnu. Konám tak bez vědomí manžela, ale ty si to zasloužíš a já mu to už vysvětlím,“ řekla a Petr se pousmál. Uměl si to představit.
„Druhou částí tvé odměny, o níž jsem nemluvila, je tvá ženitba. Purkrabí je důstojným úřadem na to, abys byl sám. Nevěstu nehledej, bude ti sama nabídnuta. Neboj, sama na to dohlédnu, aby byla pohledná a přiměřená tvé urozeností. A nyní věnuj se své práci. Večer tě vyzvedne Dorka.“

***

Návrat trestné výpravy byl velkolepý. Ozbrojenci přivedli zástup zajatých dětí a žen. Muž mezi nimi nebyl ani jeden.
Ondřej v zakrváceném vaku měl hlavu samotného Cháma, kterou mu osobně uťal a k radosti Kateřiny sebou přivedl Plhu a Vlhu a Kosmu. A děti návrat k matce daly radostně najevo.

Msticel Vlna z Peřeje se pak s manželkou radil, co učinit s ostatními.
„Bez mužů jsou jako beránci. Bránili se, to ano, ale jak padl poslední muž, vzdali se nám. Když pak muži kořistili a sáhli na nějakou ženu, ochotně se mu poddala.“
„To si umím představit,“ sarkasticky se ušklíbla Savita. „Navrhuji je po skupinkách vydat po okolních dvorcích na výpomoc. Jsou to vesničané, umějí hospodařit.“
„Matky ponechte s dětmi, ale opatrně, aby se nám později nezvedli k pomstě!“ varoval Msticel správce. „Pomíchejte je s bezdětnými a pár jich ponechte zde. Pár čeledě navíc nebude na škodu.“

***

Na dvorec „U slatě“ přijížděl Ondřej jako pán.
Obyvatelé již byli se vším srozuměni a klaněli se mu až k zemi. I Kateřina byla spokojena, jen s hlavou Cháma naraženou na tyči a vztyčené u brány se nesmířila.
„Je to ohavnost! A navíc je to otec mých dětí. Jak k tomu přijdou? Sundej to!“
Ondřej nesouhlasil a jak se ukázalo, dětem to nijak nevadilo. Byly s matkou, která pro ně byla tou hlavní osobou, sžily se s ostatními a uťatá hlava otce, měnící se pomalu ve vybělenou lebku, je nezajímala.

Malý Kosma netušil, že Ondřej je jeho pravým otcem a ten se ke všem choval stejně laskavě a děti ho respektovaly. Pro Kosmu určil duchovní kariéru a když povyrostl, dal ho studovat do Prahy na katedrální školu. Zde zapůsobil vliv Msticela Vlny z Peřeje.

***

Byla vlahá noc. Na loži v komnatě purkrabího nahá Savita jemně mnula Petrovi povadlý stonek již podvakrát vystříkaného údu a špitla: „Byla ti vyhledána vhodná nevěsta.“
Petr se ošil. Málem na to zapomněl. Musí se oženit.

Když za ním Savita přišla, zmocnil se jí jako drsný dobyvatel. Nijak se mu nebránila, nechala se svléci a tvrdě do sebe vniknout a dvakrát naplnit séměm. Jeho přístup jí imponoval, potřebovala cítit nadvládu muže. Jen někdy, ne pokaždé…
Vzdychala a sténala pod jeho přírazy, jak si ji tvrdě bral a mačkal jí přitom prsa až na hranici bolesti, že tam měla otlaky. To se konalo na stole.

Podruhé se na ní ukojil v loži v normální milostné poloze, kdy se mu oddala s doširoka roztaženýma nohama, které mu je posléze ovinula kolem pasu, aby ho cítila celého v sobě a prožívala tak silnou nevýslovnou rozkoš.
„Ahhhh… uhhh,“ uvolnil do ní Per semeno a zůstal v ní zasunutý, až do úplného zvadnutí. Nyní už mu tedy mohla říci pravý důvod své návštěvy.
„Kdo je to?“ otázal se.
„Soběslava z Kotinor, dcera Koštýře z Vinořic, sedícího na manském dvorci v Kotinorech. Je to služebník Msticelova přítele Kolomana Radlického z Orbic,“ odvětila Savita, ale více nevěděla. Muž tak stejně rozhodl a ona jen předávala zprávu.
„Jistě jde o ctnostnou pannu,“ řekla, jak by tím onu neznámou povyšovala.
Petrovi na tom tak nezáleželo. Znalost milostných technik považoval za důležitější než být čistý a neposkvrněný. Na hradě již okusil řadu dívek a žádná se neupejpala a uměla se radovat a milovat naplno… i Savita.

***

Petr s jistou obsílkou navštívil rodiče a oslovil otce s otázkou.
„Soběslava z Kotinor?“ opáčil Ondřej. „Nikdy jsem o ní neslyšel, ale Koštýře znám. Vypili jsme spolu něco číší vína. Tam se révě daří a na svých pozemcích pěstuje převážně jen víno. Je to prý po templářích, co tu kdysi byli a v Čejkovicích měli tvrz. Možná tam ještě žijí. Byli to tajemní muži, říkával můj děd a jeho děd. No, ale o Koštýřově dceři jsme nikdy nebavili. Rytíři velebí půvaby dostupné,“ usmál se Ondřej a popleskal Kateřinu po hýždích.
„I ty jeden,“ ohnala se po něm vařečkou.

Od doby, co měla u sebe děti, byla spokojená a dokazovala to Ondřejovi v loži skoro každou noc. Nyní měla pocit, že zase obtěžkala. Byla ve věku, kdy ženy již umírají, ale ona se cítila mladá a zamilovaná, plná života. Snad jí Bůh dá žít ještě mnoho let.

Petr se moc nevyspal. Ze své komory musel poslouchat hekavé zvuky soulože z vedlejší komnaty a představoval si, jak asi Kateřina vypadá nahá a roztoužená? Vždy ji ctil jako matku, ale vlastně je to cizí žena… rychle zaplašil hříšné myšlenky a druhý den se navrátil do Peřeje.

***

„Tvrz Armendorf potřebuje pevnou ruku, pane Petře z Kozova,“ řekl Petrovi usměvavý Msticel a přátelsky ho objal kolem ramen. „Zbavím tě úřadu purkrabího a staneš se správcem velkého území. Jako rodina tam budete žít a rozvíjet bohatství toho kraje.“
„Rodina?“
„Ano, tvá rodina. Až se oženíš, přirozeně,“ děl Msticel. „Navrhla mi to má žena. Ve svém úřadě jsi prý skvělý, což je významná pocta od mé ctěné manželky. Nu, tak nyní ukážeš, jakým budeš hradním pánem. Jsi přece rytíř!“
Petr okamžitě poklekl a sklonil hlavu z úcty ke svému pánu.
„Jsem poctěn a vykonám manský slib, můj pane,“ řekl tiše s nehranou pokorou.
„To ano,“ řekl Msticel. „Nyní se ale vydej na cestu. Již jsem ti dal osedlat koně.“

Petr si zabalil vak, opásal se mečem a scházel na nádvoří, kde narazil na Savitu.
„To jsem zařídila já,“ špitla tiše.
„Vím o tom. Chceš se mě zbavit,“ broukl Petr rozmrzele.
„Právě naopak. Cožpak nechápeš, že zde se nemůžeme vídat tak často, jak bychom chtěli? Na Armendorf je to pár hodin cesty… budu tě tam navštěvovat,“ pokračovala tiše.
„Uvidíme, jak ten slib dodržíš, má paní,“ odvětil Petr, vyšvihl se do sedla a klusal k otevřené hradní bráně.

***

Jak se blížil k siluetě tvrze na obzoru, shledal, že se mu zde bude líbit. Kraj je to sice málo úrodný, zato zajímavý. Skály, rybníky, hluboké hvozdy, prozatím jen řídce osídlen.
Tvrz byla starobylá. Zčásti dřevěná, ale dobře udržovaná a opevněná. Původní majitel (nebo nájemce) se o ní dobře staral.
Zblízka spatřil, jak v otevřených vratech stojí postava, která nabyla podoby mladé dívky s kopím v ruce.

Dojel až před ní a děvče, vlastně již mladá žena, zvolala zvučným hlasem.
„Kdo jsi a co tu pohledáváš?“
Petr se pousmál. Dívka se mu líbila. Plavé vlasy měla spletené do copů a ty stočené na hlavě do korunky. Tvář měla pohlednou a postavu plnější, křivky tak akorát.
„A kdo´s ty, ctěna panno?“ odpověděl otázkou.
„Soběslava z Kotinor, zdejší paní,“ vyštěkla odbojně.

Petr ztuhl a polkl. Setkání se svou budoucí ženou v bráně tvrze nečekal.
Sesedl z koně, pokročil k ní, ale napřáhla bojovně kopí proti němu.
„Jsem Petr z Kozova a ve jménu mého pána Msticela Vlny z Peřeje přebírám tuto tvrz pod svojí správu. A tys… ehm… má… budoucí drahá a ctěná choť.“
Kopí se sklonilo k zemi a teď zase ztuhla dívka.
„Omlouvám se, ale… ano… měl si přijet, ale nebyla jsem spravena, že jen osaměle, jako jezdec… netušila jsem… jsi vítán a… vstup prosím,“ ustoupila stranou.
„Jako budoucí manželé vstoupíme branou spolu, ne?“ chytil ji Petr za ruku.
„To se ještě uvidí,“ pousmála se dívka, ale rukou mu neucukla. Sama byla zmatena a zaskočena, ale ten mládenec se jí líbil.

***

V sále u jídelní tabule se vysvětlilo, že překvapivé setkání Petra a Soběslavy má na svědomí její otec Koštýř z Vinořic a Msticel Vlna z Peřeje. Mladí lidé se neznali a vše vyšlo, jak muži předpokládali, že to vezmou s humorem a uvolní to bariéru mezi nimi. Sice celé to setkání bylo v rozporu s mravy a ctností, ale zde, v zapadlém koutě království se to tak nebralo.
Ostatně Soběslavu otec vychoval jako syna, když skutečného se nedočkal a dívka uměla vládnout mečem a řadu jiných mužských dovedností, Rozhodně byla povahy neohrožené.

U tabule se oba živě bavili a rozuměli si. Služebnictvo se předhánělo v úslužnosti, až to Soběslava přehnala s vínem, hlava jí klesla a u stolu usnula.
Služebné dívky se k ní vrhli, ale Petr je odehnal.
„Stát! Já sám!“ vzal ji do náruče a poručil služce, aby mu ukázala komnatu její paní.
Tam ji složil na lože a… mezi něj a dívku se rázně postavila služebná.
„Ne, pane! Více nemůžete. Paní je nemohoucna pohybu a to po čem toužíte… až sama dovolí. Zajisté, chápete…“
Petr zbrunátněl, co si to dovoluje, ale hned se uklidnil a zavrčel.
„Zajisté, chápu,“ opustil komnatu, ale mocný chtíč mu plnil slabiny a vzdouval rozkrok.
„Chcete světlo, pane?“ ozval se za ním hlas. Stála tam služka s loučí.
„Kde je má komnata?“
„Právě vám jdu ukázat. Je o patro níže, přímo pod paní,“ špitla dívka a scházela po schodech jako první.

„Zde, pane,“ otevřela pak dveře a naznačila dovnitř.
Petr ji tam popostrčil a zavřel dveře na závoru. Dívka se na něj plaše podívala.
„Dej louč do držáku a pojď ke mně,“ řekl Petr a sám si začal odkládat.
Dívka tak učinila a pak si začala rozvazoval šněrování u krku…

***

„Čekala jsem, že využiješ mé nemohoucnosti, ale jsi pravý rytíř,“ sdělila ráno Soběslava Petrovi s úsměvem.
„No… ehm… to je přeci samozřejmé, nejsme oddáni,“ byl Petr zrudlý.
„Chi, chi,“ zasmála se Soběslava vysokým tónem. „Myslíš, že nevím nic o mužských touhách? Dorota mi ráno vyprávěla o nesení louče do tvé komnaty.“
„Ona… prozradila?“
„Klid, drahý. Nic neprozradila. Je to má osobní komorná a musí být ke své paní upřímná a pravdomluvná. Prostě jsem se jí zeptala. Dopředu tě upozorňuji na jednu věc. Mé ne znamená ne! A to v každé situaci, nejen v loži. Pokud neudržíš moudí v klidu, jsou tu holky z čeledníku a na mé komorné nesahej. Přišly se mnou z Kotinor a nerada bych je propouštěla kvůli obtěžkání. Dorota byla první a poslední. To si vyjasněme hned na počátku. Jsem vychována jako chlapec, na to pamatuj. Vím co je mou povinností být manželkou pána tvrze, ale nebudu tichá ani pokorná, jak někteří muži chtějí a vyžadují. Když na to přistoupíš, můžeme se nechat oddat.“

Petr oněměl na tou upřímností. Skutečně očekával ženu tichou, poddajnou, poslušnou a ne, aby mu stanovovala nějaké podmínky! On je pán tvrze i její muž a pán. Co řekne, ona udělá. Na druhou stranu se mu taková žena zamlouvala. Staví se na jeho roveň a jasně vymezuje hranici soužití. A zkrotit se nenechá…

„Ano… souhlasím,“ odpověděl a Soběslava se usmála.
„Pošlu list rodičům a nyní, s tvým svolením, dám pokyny do kuchyně, co a jak. To je totiž má práce a povinnost. Starat se o hladové krky a o zásoby.“

***

Svatební veselí trvalo dva dny. De tradice se během oslav novomanželé vytratili zkonzumovat svůj svazek. Soběslava nebyla panna a Petra překvapila znalostí jemu neznámých milostných poloh. Svatební prostěradlo dívka potřísnila holubí krví a bylo ukázáno všem jako důkaz neposkvrněnosti nevěsty a otcové Ondřej a Koštýř byli na své děti pyšní.
Pyšný byl i Petr, když mu Soběslava přiznala, že ji krásně uspokojil a že je nejlepší. Raději se nepídil po tom, kolik mužů před ním měla a věřil, že vzhledem k věku snad moc ne…
Snažil se ji co nejrychleji obtěžkat a plnil ji semenem den co den a Soběslava se mu ráda oddávala. Tato činnost patřila mezi její nejmilejší.

***

Asi po půl roce jel Petr navštívit své rodiče na Sumpfstein, jak se nyní nazýval dvorec, který otci darovala Savita.
Otec ho neustále vylepšoval a byl hrdý na své dílo a šťasten, že zase má majetek, hodný jeho původu a postavení. Už se nepsal z Kozova, ale ze Sumpfsteinu, jen Petr zůstal původnímu jménu věrný. Navíc Armendorf mu nepatřil. Msticel se vyjádřil, že jednou bude, ale to „jednou“ zjevně ještě nenastalo.

„Soběslava ještě neobtěžkala,“ řekl večer rodičům, když děti šly spát a oni osaměli u stolu.
„Musíš se víc snažit,“ řekl otec, ale Kateřina na něj hodila pohledem.
„Kušuj! Jistě to dělá, viď?“ pohlédla zas na Petra, který se ušklíbl.
„Mám ho celého bolavého…“
„Tak je… tento… neplodná,“ začal zas Ondřej.
„To se neví,“ konstatovala Kateřina. „Je to jedna z možností. Jisté to ale není ani u tebe.“
Petr se ošil. Tohle ho nenapadlo. Aby tak byl kapoun. Ta potupa!

***

Večer skončil bez řešení… alespoň si to Petr myslel.
Jenže sotva ulehl, klaply dveře a dovnitř vklouzla postava. Byla to Kateřina.
„Co tu děláš?“
„Jsem jako tvá matka, ale nejsem. Rozhodla jsem se zkusit s tebou obtěžkat. Na dítě ještě mám sílu a ty buď tím dárcem života v mém lůnu,“ řekla, bez ostychu si stáhla plátěnou košili a nahá k němu přilehla do lože.

Petrovi se vztyčil ocas. Samovolně a z touhy, kterou sám nečekal. Po Kateřině nikdy netoužil, ale když tu byla, touha tu najednou byla také. Převalil se na ni a ne zrovna něžně si ji vzal. Vnikl do ní drsně a hned začal přirážet a Kateřina bolestně sténala. Nebyla na takovou razanci připravená. Ocas jí vyplnil pochvu a každý pohyb vyvolával silné tření, které jen pozvolna začalo být slastnější, jak pochva začala vlhnout, uvolňovat a přizpůsobovat se jeho rozměru.

Petrovi chvíli trvalo, než si začal užívat líbání. Zato Kateřina toužila po líbání vášnivém s výměnou jazyků, ale líbat matku mu přišlo nechutné.
„Není to tvá matka… není matka,“ bušily mu v hlavě perlíky uvědomění, ale stejně,chvíli to trvalo. Její tělo bylo ještě pevné, hladké, prsy už povislejší, ale stále krásné, plné a jak je mnul a hnětl, Kateřina to doprovázena spokojeným vzdycháním.

Nakonec si ji vzal vkleče zezadu. Zadek už měla větší, ne tak pevný a slastně hekala nad jeho rytmickými přírazy. Prsa jí visela volně dolů a on je podebíral a mačkal a přirážel stále rychleji až po slastné uvolnění a vystříkání se do jejího lůna.
Kateřina v orgasmu stahovala pochvu a nasávala sémě do nitra těla, kde doufala, započne nový život. Bylo to krásná oboustranná rozkoš a oba chvíli zůstali v milostném objetí.

„Ráda bych s tebou strávila noc, ale musím se vrátit do komory,“ sbírala se k odchodu.
Petr přikývl a byl rád, když druhý den Kateřina nijak nedávala najevo, že je něco jinak. Odpoledne sedl na koně a vyrazil zpět na Armendorf.