Zapadlý kout království 03

Jednoho dne se na tvrzi objevila Savita s doprovodem ozbrojenců. Cesty nebyly zcela bezpečné a neslušelo se, aby cestovala sama. Společnost jí dělala Dorka.
„Můj ctěný manžel mě pověřil kontrolou hospodaření,“ sdělila uklánějícím se manželům. „Ale to až později. Nyní bych si ráda odpočinula.“
„Co má za lubem?“ blesklo Petrovi v hlavě. Už skoro zapomněl, jaké to s ní bylo a najednou je tu. Kvůli kontrole jistě ne. Soběslava byla téhož názoru. Šestý smysl jí napověděl, že možná kvůli Petrovi, ale nedala to na sobě znát.

U večerní tabule Savita hýřila dobrou náladou a vyprávěla lehce pikantní a necudné příběhy, co, kde a o kom slyšela a oči se jí leskly vášní a chtíčem.
Soběslava brzy odpadla po pár číších vína, což Petra udivilo, neboť věděl, jakou má manželka výdrž. Když osaměli a Dorka jako poslední za sebou zavřela dveře, Savita objala Petra kolem krku.
„Jistě jsi pochopil, proč tu jsem, Manžel odjel na měsíční výpravu a já tak strádám. Už dlouho jsme se spolu nemazlili, můj drahý Petře,“ řekla. „Tvou manželku odstranily spací byliny, protože dnešní noc chci aby ses mi plně věnoval. A když říkám plně, myslím to doslova,“ svezla se na kolena a než se Petr nadál, uvolnila mu nohavice a začala sát ocas do pevného tvrdého postoje a dál a dál, až do výstřiku. A jeho pokusy se jí zmocnit, odrážela.

„Oáááh,“ vyjekl, když čára semene vytryskla ze špičky ocasu. Další cákance dopadly na dlažbu a Savita vstala.
„Dorka nás doprovodí,“ vzala Petra za ruku, přede dveřmi stála Dorka a uklonila se.
„Vše je připraveno, má paní,“ vedla je do komory blízko kuchyně, kde stranou stála velká káď, plná horké vody a vonných esencí v ní rozpuštěných.
„Koupel?“
„Ano. O čistotu těla je třeba dbát. Cesta byla únavná a ve velkém horku… nechci před tebe ulehnout nečistá,“ a Savita se s pomocí Dorky svlékala. Petr tak učinil sám.

Seděli pak proti sobě a Dorka je obsluhovala vínem a různými pamlsky. Sama byla polonahá s odhalenými prsy, jen v pase byla zakrytá ovinutým plátnem.
Během koupele je oba omývala a dle instrukcí paní se dotýkala a laskala je na vzrušivých místech.

„Chceš Dorku obšťastnit?“ zeptala se Savita s úsměvem.
„Ne… chci tebe,“ odvětil Petr.
„I když bych si to přála… nebo přikázala?“
„O co ti jde?“
„V mé domovině je běžné, že muži v lázni poslouchají ženy a plní všechna jejich přání. A já si to přeju,“ řekla Savita zastřeně a vystoupla z kádě, nahá usedla do křesla a začala se prsty laskat v klíně.
„Aááh… udělej… jí to… chci to vidět… ahhh… ahh,“ sténala a třela se v klíně stále rychleji.

Dorka stála před Petrm nahá a usmívala se. Její štíhlé tělo s menšími prsy nevypadalo úchvatně, ale i tak Petrovi ocas pevně stál jak věž.
Otočil ji zády k sobě, Dorka se zapřela rukama o hranu kádě a rozkročila se.
„Ohhh,“ vyhekla, když do ní prudce zajel tvrdý ocas.
Byla nezvykle úzká a Petrův nástroj jí roztahoval kundičku až bolestivě, než se mu přizpůsobila.
„Oh… oh… oh,“ sténala Dorka a Petr, oči upřené na uspokojující se Savitu, přirážel prudce a stále rychleji.
„Nesmíš stříkat…“ ozvala se Savita. „Chci abys jí naplnil tu druhou dírku…“
„Myslíš… zadek?“ ujistil se Petr.
„Ano. Dorka to má ráda… nehleď na řeči svatých otců… bude to slastné pro oba… dělej… já… již… ooáááh… aaah,“ sténala Savita a třásla se v předtuše nastupujícího vyvrcholení.

Petr byl zaražen. O plenění zadku nikdy neslyšel a přišlo mu to velmi hříšné až zvrácené.
Dorka si rukama roztáhla půlky a Petr hleděl na hnědý svraštělý otvor, odkud… brrr, otřásl se.
Dívka ho pobídla: „Vraž mi ho tam. Bude to krásné a paní si to přeje..“
Petr zavřel oči, když přiložil žalud na otvor a zatlačil. Cítil, jak se mu otvor jen pomalu otevírá a zajíždí dovnitř. Dorka potlačovala bolestné steny a zhluboka vzdychala, dokud v ní nebyl zaražený celý a ustal tak v tlaku. Pak bolest zvolna začala ustupovat.

Petr cítil silné sevření a maximální slast a instinktivně začal přirážet.
Dorka začala sténat a vzdychat, ovšem slastně.
„Oh… oh… anooo… ještě… přitlač… dobrý Bože… to… je… ooooh… já… to… již… nevydržím,“ vyrážela v prožívané rozkoši.
Savita je sledovala, třela si klín, hlasitě sténala a prožívala svůj vrchol. Dvojí slastná sténání, silné sevření a poddanost dívčího těla, to vše násobilo stoupající rozkoš Petra, který pak plnil Dorčin zadek záplavou semene. Byla to nepopsatelná slast.
Ze zadku vyjel až povadlý úd, jak v ní byl dlouho dobu bez hnutí zaražen a ženy vydýchávaly svůj vrchol.

Petr měl dost. Ani pohled na nahou Savitu ho nevzrušil. Prožil něco nového a to ho vyčerpalo. Sotva s tím však může přijít za Soběslavou. Ta by ho hnala.
„Jsi spokojený, můj drahý?“ usmála se Savita a rukou pokynula Dorce, že se může svlažit ve vychládající vodě.
„Proč jsi to udělala?“
„Je to naše rozloučení. Chtěla jsem ti ukázat rozkoše, kterých se ti dostane v Orientu. Já jsem obtěžkána a s mým ctěným manželem čekám jeho nástupce. Věřím, že to bude syn. Proto už s tebou se nemohu milovat a dávat ti rozkoš jako doposud. Bude to naše tajemství, tak ho uchovávej v paměti. A teď pojď, ulehni se mnou na lože…“ vstala z křesla a popošli k širokému lůžku.
„Za svítání vás vzbudím, pane. Buďte bez obav,“ Dorka je přikryla houní a odešla.

Savita se k němu přivinula a začala ho olíbávat po těle. Na ústa, na tvář, na krk, na mužnou hruď…
Petr byl znaven, ale cítil, že by možná ještě se vzmohl… no, uvidí se.
„Můžeš si se mou dělat, co chceš,“ zašeptala, než se jejich ústa spojila a jazyky propletly.

***

Trvalo ještě několik měsíců, než Soběslava konečně otěhotněla. Petr se již nemusel obával o svou mužnost. Styk s Kateřinou, byť ho ještě jednou zopakovali, obtěžkání nepřinesl a těch pár děveček, co s nimi spal, také zůstaly bez následků. A Savita trvala na tom, že dítě zplodil její manžel, ale pravdu věděla jen ona.

***

Petr skládal účty svého „panování“ na Armendorfu, ale jeho pán nebyl spokojen.
„To je vše?“ rozkřikl se nad měšci dukátů vyrovnanými v truhle. „Tvůj předchůdce byl schopnější!“
„Za neúrodu nemohu, můj pane,“ osmělil se Petr bránit.
„Neúroda, neúroda. To slyším každý rok. Střes se mě ošidit! Kojot ze Psár na mučidlech hezky zpíval až… dozpíval. Taky prý neúroda. Já umím být vstřícný, ale též přísný a nesnáším zlodějnu nade vše,“ rozčiloval se Msticel, až změnil řeč na přátelský tón. „Chápej, král chystá válečnou výpravu a já mu mám přivést dostatek bojovníků. A ty získám jen za dukáty. Věřím ti, žes mě neošidil, ale já prostě potřebuju víc. Víc!“
Petra osvítil nápad.
„Když vám dodám dukáty na půjčku, jakou mám jistotu splacení?“
„Chceš snad zpochybňovat panovníkovu čest? No, za tu si samozřejmě nic nekoupíš. Chápu tvé obavy. A zlato obvykle odtéká jen jedním směrem. Ale budiž. Pokud do určitého data nebude půjčka uhrazena, stane se Armendorf tvým majetkem. Odteď ho máš v pronájmu a budeš odvádět desátky jako každý manský dvorec. Souhlasíš?“
Petr souhlasil a slíbil zlato dodat do týdne a druhý den odjel na Sumpfstein.

***

Otec Ondřej se jen nerad loučil se svojí truhlou s rodinným zlatem.
„Chápu, že se chceš zabezpečit, ale smlouvu o půjčce vyhotovte opravdu správně sepsanou a nezpochybnitelnou. Pánové bývají vychcaní… co si budeme povídat. Z truhly si ale odejmu matčin prsten. Je rodový a dědí se v ženské linii a taky tento náhrdelník. Obdrží ho Kateřina. Právě mi oznámila své obtěžkání. Farář zapsal všechny děti vzešlé z manželského lože a dodatečně nás i oddal před Bohem. To víš, za milodar církvi jde všechno. Můj život dostal řád a tobě, prvorozenému, odevzdávám, co jsem střežil do dnešních dnů. Ať je to ku tvému prospěchu.

Kateřina mu pak stranou sdělila, že by byla radši, kdyby otcem jejího dítěte byl on, ale Boží vůle je nevyzpytatelná.
„Máš ale syna, takže nejsi kapoun, to je důležité,“ usmála se a políbila ho necudně na rty.

***

Zpráva o smrti Msticela Vlny z Peřeje všechny zasáhla jako blesk. Král sice slavně zvítězil, ale mnoho dobrých rytířů v bitvě položilo své životy.
Savita utrpěla nervový šok, ale rychle se zotavila a naplno se chopila vlády nad panstvím. Věděla o něm už dost a nyní zjišťovala i podrobnosti, jež před ní manžel tajil, ať už úmyslně či neúmyslně. Moc nerozuměla účtům, řeč čísel jí zkrátka nic neříkala.
Vyslala Dorku pro Petra, aby ji ihned navštívil.
Ten se dostavil opravdu rychle, zvědav s čím žena vyrukuje. Neviděli se již dlouho a poměry se změnily. Savita o tom ale neměla tušení.

„Potřebuji tě tu jako správce. Kohokoliv najmu, může mě odírat a to nestrpím. Ujmeš se toho ty,“ řekla nezvykle pánovitě. Dráždila ji jeho bohorovnost a jistá ironie v očích. Co si myslí? Je pouhým manem na jejím panství. Tatam byla jejich někdejší zamilovanost.
„Vše je trochu jinak, má paní,“ začal Petr klidně a v ruce držel pergamen opatřený pečetí.
„Nedávno vypršel čas splacení půjčky jeho Královské Milosti na tažení do Uher. Částku jsem pochopitelně poskytl mému pánu, jak je psáno v této listině „patto prestito.“ Při neuhrazení k určitému datu, stávám se svobodným mužem, nikoli vazalem a tvrz Armendorf je mým majetek. Nyní jsem Petrem z Kozova a Armendorfu. Nejsem ti tedy povinován sloužit.“

Savita zalapala po dechu a pak sáhla po listině, aby si ji přečetla. Měla tisíc chutí ji roztrhat ale opanovala se. Je přece důstojná žena. Vše bylo psáno, jak řekl a bylo to právně nezpochybnitelné. Podpis i pečeť manžela byly pravé.
Usmála se, když mu pergamen vrátila.
„A co jestli ti tu částku uhradím s mírným zpožděním?“
„Pak se můžeme bavit o vstupu do tvých služeb,“ kývl Petr.
„Ty zmetku,“ sykla Savita, ale usmívala se, takže to nemyslela zle.
„Dorko, přiveď Sebastiána,“ řekla a ta odkvačila. Sebastián byl purkrabím po Petrovi a byl to muž trochu těžkopádný, ale pečlivý a hlavně poctivý.

Po dobu čekání se Savita tvářila nepřívětivě.
„Vůbec nevíš co to je být vdovou. A ty mi ještě přiděláváš starosti. Co ti vadí, být tu se mnou, trávit společně večery… možná noci?“
„Chci být a žít se svou rodinou a jsem rytíř, ne správce,“ odvětil Petr. „A na tvrz mám nárok.“

***

Purkrabí Sebastián po pravdě vypověděl, že dlužnou částku v současnosti není možné uhradit. Prostě na to není.
Do toho se vložil se svými názory kancelárius Luther a celé to zamotal.
„Ví o tomto úpisu Královská komora? Jistěže ne a přitom dluh je třeba vymáhat tam.“
„Ale částku jsem poskytl pánu Msticelovi,“ mínil Petr.
„Byl jen prostředníkem. Zde se píše, že poskytuje se částka na královské žoldnéře,“ tvrdil Luther
„Které zajisti pan Msticel,“ dodal Petr, ale Luther zavrtěl hlavou a obrátil se na svou paní.
„Je třeba obeslat s dotazem Královskou komoru. Do té doby považuji tuto listinu za neplatnou.“
„I já,“ ušklíbla se Savita a dodala, že jmenuje Petra z Kozova úřadem správce na Peřeji. „Slyšení je skončeno,“ Petrovi znělo jak pohřební hudba.

***

„Nahněval jsi mou paní,“ sdělovala mu Dorka v loži, když za ním tajně v noci přišla.
Rychle se pomilovali a pak leželi v objetí, rozpáleni rozkoší.
„Neboj se. Strádat nebudeš, ráda tě v noci navštívím,“ usmála se na něj.

Petr uznával, že zralé tělo Savity je mnohem dokonalejší, ale i Dorka měla své přednosti. Zejména neutuchají energii a aktivitu a… měla to ráda do zadečku.
Když jí ho tam později vrážet, sténala blažeností a vyrážela slastné vzdechy, že ji musel tlumit dlaní přes ústa. Vystříkal se jí do střev, ona mu ho olízala, většinou tak i znovu postavila a v další milostné poloze oblažil a semenem naplnil i její klín.
„Paní dlí ve svých komnatách a přemítá, jak tě ztrestá,“ říkala mu dál.
„Proč? Jsem jejím vazalem…“
„Paní tuší, že Královská komora dá za pravdu tobě. Co říká kancelarius jsou jen plky. Pak tě bude muset propustit. Ale nejdřív na tebe nachystá něco, za co tě potrestá. Ranami bičem, třeba. Už musím jít,“ vstala Dorka z lože, rychle se oblékla a tiše vyklouzla na chodbu.
„Proč to muselo zajít až sem,“ povzdechl si Petr, otočil se na bok a usnul.

***

Tvrz Armendorf spala, jen v jedné komnatě svítila malá svíce a na loži se divoce milovala Soběslava a velitel stráže Walter. Ti dva spolu měli pletky již krátce po svatbě, kdy Soběslava ne a ne obtěžkat a přisuzovala to manželově neplodnosti. Nikdy žádnou děvečku neobtěžkal, což jí přišlo podezřelé. To její bratr Šemík na kterou sáhl, tu přivedl k outěžku.
Hřmotný velitel Walter se jí zalíbil. Nebyl tak zanedbaný, nemluvný a tupý, jak zbrojnoši bývají. Dbal o sebe a uměl dokonce číst a psát, což byla nevídaná věc. Přiznal se, že otec s ním původně počítal na kněžskou dráhu, ale on dal přednost meči.
Soběslava ho svedla a on ji udělal děcko. To bylo pochopitelně označeno za Petrovo, ani Walter nic netušil a Soběslava mlčela. Tak to chtěla a tak se to i stalo.
Milenecký vztah pokračoval velmi řídkými dostaveníčky, ale nyní žena zatoužila po druhém dítěti a bylo třeba více milostných aktivit.

Když byl teď Petr pryč, měli volné pole působnosti a šukali spolu téměř každou noc. Soběslava zbožňovala proniky zezadu, kdy se jí ocas třel o vnitřní stěny takovým způsobem, že slastí upadala do skoro bezvědomí a měla pak několikanásobná vyvrcholení.
Walter si bral tělo své paní způsobem drsných nájezdníků, nenásilně sice, ale rázně. Kupříkladu v poloze na zádech jí držel ruce za zápěstí rozpažené, aby se nemohla pohnout a jen snášela jeho hluboké přírazy. Když na něm seděla a odsedávala, její prsa zažívala drsnou ale přitom slastnou masáž, navzdory pozdějším otlakům a podlitinám. Jeho ocas s pravidelnou rytmikou jí projížděl klínem až na dno a tření bylo silné, jak jím byla plná.
Jeho jazyk, když ji slízával šťávy a laskal všechna citlivá místa… byl to zkrátka skvělý milovník. Ráda mu dopřála slast jejích úst, kdy mu ho v puse sála, cumlala a lízala…

Nyní spolu souložili tak, že žena klečela na kraji postele, on stál na zemi a drže ji v pase strojově vrážel svůj buchar do její pochvy, až to mlaskalo.
Trvalo to již delší čas, Soběslava už pokolikáté se odbavila, když i Walter hekl, naposledy přirazil a naplnil jí lůno životodárnou dávkou.
„Tak, čubko, tu máš,“ pomyslel si, když cítil, jak se do ní vyprazdňuje.
Paní Soběslava se sice chová jak konkubína, ale jinak je skvělá. Mladá, krásná, co víc si starý voják (bylo mu čtyřicet let) může přát?
Spali spolu na jednom lůžku aniž tušili, jak osudová to je chyba.

***

Petr dosáhl bran Armendorfu časně ráno. Těšil se na rodinu i teplou polévku.
Strážný u schodiště když ho spatřil, vytřeštil oči, cosi zamumlal, zakymácel se a omdlel.
„Co to, kruci, má znamenat?“ rozkřikl se zlostně a v ranním oparu se seběhlo pár čeledínů a jali se ho křísit.

Petr vyklusal schody do patra a vstoupil do komnaty své ženy ve chvíli, kdy se Walter rychle dooblékal, zatímco nahá Soběslava si rozmarně probírala své plavé vlasy.
Hrůzou vykřikla, když spatřila Petra a ten tasil meč a namířil hrot na Waltera, též patřičně zděšeného.
„Co tu pohledáváš?“ výhružně zněla otázka.
„Můj pane, já… já… byl u své paní… poručila,“ blekotal Walter a věděl, že skončil.
„Ven… ven ty pse!!“ Petr zařval a Walter šel jak na porážku.

Soběslava osaměla a horečně přemítala, co nastane. Bude obviněna z cizoložství a popravena? Nebo ji Petr vyžene? Každá z možností byla špatná a dala se do pláče.

***

Walter byl pověšen. Výslechu nebylo třeba, Petr vše viděl na vlastní oči.
Soběslava zůstala prozatím uvězněna ve své komnatě, kde si za pár dnů vzala život jedem rozpuštěným ve víně. Pravděpodobně jí ho na její žádost donesla služebná.

Další den se na tvrz dostavil farář a předal Petrovi voskem zalepený pergamen.
„To jsem napsal dle žádosti ctěné paní Soběslavy. Bylo jejím přáním, abych vám to předal den po její smrti. Jsem vázán zpovědním tajemstvím, takže obsah listu znát budete pouze vy.“

Když odešel, Petr odlomil vosk a četl. Soběslava se vyznává ze svého cizoložství a omlouvá ho častou samotou při jeho povinnostech. Zapřísahá ho, aby ze syna vychoval muže a rytíře, protože přese všechno ho miluje a je nejlepším mužem jejího života.
„Tak se stane,“ řekl si Petr, když dočetl a list vložil do kapsy pláště.
O svém dalším osudu se rozhodl záhy. Přestěhuje se na Peřeje a bude sloužit Savitě, jak si přeje. Na výchovu syna dohlédne a o tvrz a hospodářství se postará najatý správce.

***

Život na Peřeji se ustálil.
Savita měla svého správce a Petr byl pečlivý hospodář a nedal se jen tak ošidit, až ji napadl návrat ke starým časům. Trpěla samotou a měla časté návaly horka a nervozity, ke kterým se přidávala i bolest hlavy. Určitě je to nedostatkem tělesné slasti.
Petr je vdovec a určitě musí přece též trpět absencí ženské náruče.

Byla naivní, když si to myslela. Petr se žen nezříkal a netrpěl samotou. Spal s Dorkou i mnohými děvečkami, v tom nebyl vybíravý. Většina vášnivých chvilek se odehrávala v jeho kanceláři ve věži, kam přístup ztěžovaly vrzající schody, které prozradily každého návštěvníka. A pochopitelně dveře byly uzavřené na závoru.

***

Když přišla zpráva z Královské komory, že spor o dlužnou částku Jeho Milost považuje za urážku Majestátu a nehodlá se tím vůbec zabývat, Savita uznala svou porážku.
S těžkým srdcem Petrovi vydala Armendorf jako rodový majetek a vyňala ho z manské služby.
Na věži tvrze tak zavlál prapor s erbem – na rozpůleném štítu kozí hlava a věž v modrobílém poli a Petr z Kozova měl právo psát se z Armendorfu.

***

„Budu ráda, zůstaneš-li ve službě. Za obvyklý plat, samozřejmě,“ řekla Savita u slyšení.
Petr se jí zadíval do očí. Zahlédl plaménky vášně, nadrženosti a chtíče, nebo již pohasly? Její ústa se mírně usmívala.
„Budu vám sloužit, má paní,“ řekl a pokorně sklonil hlavu.
„Dobrá. Slyšení je skončeno. Vstaň a přijmi číši, pane z Kozova,“ řekla Savita a sotva osaměli, přešla do důvěrného tónu.

„Mé tělo je stravováno nemocí z tělesné neuspokojenosti. Potřebuji lék. Dnes přijď do mé komnaty.“
„Proč ta změna?“ podivil se Petr.
„Nech to být,“ ušklíbla se žena. „Stalo se mnoho věcí na jednu slabou ženu. Mám odpovědnost za panství, za dítě a na své potřeby jsem zapomněla. Ty, zdá se, tou nemocí netrpíš… no co, jsi muž a umíš si poradit. Já ne. Přijdeš? Je to mé přání…“ přistoupila k němu a rukou mu sáhla do rozkroku a jemně obsah promnula dlaní.
„Ohh… jak dlouho jsem to necítila. Stále tak naditý… hmmm… jsem plna spalující touhy.“
„Já také,“ šeptl Petr a lehce se políbili až ho náhle objala kolem krku a začali se vášnivě líbat, Petr ji vysadil na stůl, vyhrnul jí šaty na pas a ve stoji do ní vnikl a několika rychlými prudkými přírazy se uspokojil a do ní vysemenil.
Savita se zalykala slastí, jen nevyvrcholila, což jí nijak nevadilo. I tak to byla rozkošná chvíle.

***

Milování se nezapomíná a vše proběhlo, jakoby žádná časová prodleva mezi nimi nebyla. Po dlouhém mazlení a líbání jí nalehl mezi rozevřená stehna, vlhká pochva ho přijala a nastalo rytmické přirážení doprovázené slastnými vzdechy a steny.
Petr se dál mazlil s jejími prsy a Savita ho držela za zadek a narážela na sebe, aby ho cítila v sobě co nejhlouběji.
„Stříkej, drahý… již… já… já… oooááááá,“ vybuchla ve vyvrcholení a Petr ji plnil dávkou semene a hned pokračoval, neboť erekce mu zůstala bez potřeby odpočinku.
Savita to využila a odsedávala na něm, ocas v sobě zaražený až po kořen a řídila si celou soulož sama, podle svých pocitů. Slastná masáž prsů zvyšovala rostoucí rozkoš a vyvrcholení přišlo záhy s další dávkou semena v lůně.

Pak už ale Petr potřeboval odpočinek.
„Je nemožné se vzít,“ řekl, když oběma nalil víno do číše ze zelenkavého skla. „Ale lze sezdat naše děti?“
„Možná,“ zamyslela se Savita. „Co tím získáš? Chceš větší majetek?“
„Chci zabezpečit syna.“
„Nepřemýšlej o tom. Jsme tu kvůli jiným věcem,“ přesunula se mu Savita hlavou do klína vzala do pusy povadlý ocas a začala sát.

***

Uběhlo patnáct let.
Savita, provdaná před deseti lety za Záviše z Oleinburgu již čtvrtý rok snila svůj věčný sen v rodinné hrobce a ke spojení rodů Petra z Kozova a Vlny z Peřeje nikdy nedošlo.
Vlastně se už o tom nikdy nebavili.
Celou dobu, co u ní Petr dělal správce si ho vydržovala jako milence. Věděl to kdekdo, i když navenek se k ní chovali jak ke ctnostné vdově.

Exotická kráska Savita pochopitelně přitahovala mocné muže jak magnet a Petr byl jen rytíř.
Záviš z Oleinburgu ji neoslnil ani tak svým zjevem, jakož majetkem a nabídkou života ve světě plném zábav, plesů, zkrátka v hustě zalidněné části světa. Na Peřeji byl život přece jen trochu nudný a jednotvárný.

***

Petr žil na Armendorfu, jež postupně přestavoval v pevný kamenný hrad.
Syn Petr byl již pátým rokem panošem u mocného velmože z rodu Vítkovců kdesi na jihu Čech a byl spokojený a na návrat domů se nechystal.
Matka Kateřina, již ovdovělá, žila na výminku na dvorci Sumpfstein, kde ji Petr pravidelně navštěvoval. Už to nebyla ta zralá žena s níž se podvakráte pomiloval, ale stárnoucí žena, pokorně čekající na konec své pozemské pouti.
Svého životního štěstí dosáhla vlastně až po smrti své mladší sestry, kdy dala Ondřejovi dalšího syna, v zajetí porodila dvě dcery a stala se zemankou. A po smrti manžela i paní na tvrzi, kde panovala v zastoupení syna Kosmy, jež se přejmenoval na Kosmas a byl písmákem v cisterciánském klášteře.

***

Dorka, rodem druhá dcera rytíře Plecka z Pleckova, opustila paní Savitu brzy po jejích vdavkách. Záviš z Oleinburgu se jí pokusil uchvátit do lože, ale u své paní nenašla zastání a Savita ji po prudké hádce naopak vyhnala, i když toho později hořce litovala.
Dorka se obrátila na Petra, který ji přijal doslova s otevřenou náručí. Nesezdali se, ale žili spolu po zbytek života. Ač se snažili, vlastních dětí se nedočkali a Petr netušil a nikdy se nedozvěděl, že je neplodný a že ani syn není jeho krve.
Dorka časem ztrácela na časté milování chuť a s bezdětností se smířila a našla si zábavu ve vyšívání ozdobných vzorců i erbů na bílé plátno, čímž získala mnoho zákaznic z okolního panstva.

***

Petr Dorku miloval a nikdy jí neřekl, že se ještě jednou a naposledy viděl se Savitou, a to těsně před její smrtí.

To jednoho dne se na nádvoří objevili tři jezdci. Dva ozbrojenci a mladá dívka v mužském šatu i škorních, nevídaná věc.
„Tys Petr, pokorný služebník Savity z Peřeje a Oleinburgu?“ křikla pánovitě.
Petr se naštval a veškeré ohledy dal stranou.
„Cténá panno. Jsem svobodný rytíř a Savitě jsem sloužil do doby, než se vdala. Nikoli jako manský služebník, ale za smluvní plat. To je minulost a ty z jakého příkazu si přijela a skrýváš se v mužském odění, nehodné jistě tvého postavení?“
Dívka se ušklíbla, ale změnila tón řeči.
„Jsem Helga, dcera Savity. Má matka mě sem vyslala a prosí tě o navštívení. Zde je list,“ podala mu pergamen ovinutý průsvitným šátkem.
„Ten šátek prý též poznáš,“ dodala.

Petr četl list, v němž mu Savita sděluje, že umírá, ale prosí o poslední setkání. Helga má nařízeno udělat cokoliv, co by ho obměkčilo ji následovat do Oleinburgu. Petr se ušklíbl, uměl si vyložit co „cokoliv“ asi znamená. Dívka to byla pěkná, hezky rostlá, věkem na vdávaní, jistě panna, ale… na mladou dívku už neměl chuť a možná ani sílu. Miloval Dorku a ta mu stačila.

„Pojedu s tebou bez nějakého mého přání, jak píše tvá matka,“odpověděl a dívka si viditelně oddechla. Zdálo se, že měla opravdu udělat cokoliv!

***

Setkání se Savitou bylo smutné. Žena už ztěžka mluvila, měla bolesti a těch pár vět, co spolu vyměnili, ji velmi vyčerpaly. I na smrtelném loži to byla krásná žena, jen poznamenaná nevyléčitelnou nemocí a pouštěním žilou, jak jí ranhojič zkoušel ulevit. Vlastně to byla zbytečné cesta.

„Ranhojič tvrdí, že ještě týden, ne déle,“ řekla mu Helga, když usedal na koně.
„Když jí přestane pouštět žilou, může tu být i déle. Což neví, že ji tím ještě víc vyčerpává?“ řekl Petr. Savita se v ranhojičství také vyznala, ale neměla asi sílu se tomu mastičkáři bránit.
Helga kývla. „Zařídím to a jsem ráda, pane, žes se mnou jel. A děkuji, žes netoužil po mé těle.“
„Chápu. Tvé srdce plane pro jiného rytíře, jistě mladého a bohatého. Buď s Bohem,“ usmál se Petr a odcválal, aby Savitu a její dceru již nikdy neviděl.

***

Rod pánů z Armendorfu přetrval 200 let, než vymřel po meči a jelikož v ženské linii se nedědí erb, rod tak zanikl.