Zelené oko 04

Ostrov Nikolos, tam jsou na dovolené dva páry, mladí manželé Irena s Ivanem a jen o něco starší Jitka a Jakub. Ti ale mají podle všeho jiné starosti než sex, pláž, dobré jídlo a zase sex. Jitka ale dobře ví, že bez sexu se rozhodně nepodaří to, po čem tak touží. Doufá, že by to mohlo jejich podle všeho lehce skomírající vztah vrátit k životu. Pomůže tomu setkání manželek se dvěma tajemnými ženami na pláži? Uvidíme.

Míň hřeší ta, jež hřešit smí.
Publius Ovidius Naso

Irena

„Jitko, prosím, Mám u tebe něco v tašce.“
„Jasně, počkej.“
Jitka došla pro tašku a pokud možno nenápadně vyndala dva kousky prádla. Stejně nenápadně se je snažila podat Ireně přes přepážku.
„Díky.“

Irena se zase usadila ke stolku, prádlo položila nenápadně vedle sebe. Labužnicky olízla lžičku od medu a nabrala si další jogurt. Ivan se pohodlně opřel a ukousl pěkný kousek fety, zajedl ho čerstvým chlebem, pozoroval zpod víček manželku. Byl to takový „ten“ pohled, s lehkým úsměvem, navíc občas mrkl na dva kousky látky na lavičce. Za chvíli se už na sebe dívali oba, Irena olízla lžičku.

„Nechala sis prádlo u Jitky?“ řekl tiše Ivan.
Irena jen přikývla, mazlivě přikývla.
„Jak se ti podařilo?“
„Tak, bylo to hned.“
„A ty máš zase její prádlo?“
„Vlastně ne, žádné neměla.“

Ivan naklonil hlavu a zvedl obočí, žena se tvářila úplně nevinně, znovu olízla lžičku, špičkou jazyka, z jedné strany až na druhou. Ivan nevěřil, jak to může trvat dlouho. Trošku zvedla koleno a opřela si ho o polštář, sukně se trochu vyhrnula. Zadívala se na manžela. Ten nevěděl, kam se má dívat dříve, jestli na důkaz absence kalhotek nebo do drzých modrých očí.

„Kdepak jsou naši staříci?“ zašeptala Irena a ukázala lžičkou na horní patro.
„Šli už dolů.“
„Nevymýšlíš si?“
„Proč bych to dělal?“
„Abys mě tady mohl…“
„Přímo tady?“

Irena odložila misku s jogurtem na stolek a pohodlně se uvelebila na polštáři. Ivan si klekl jedním kolenem na lavici z dřevěných palet a naklonil se k ženě. Políbil ji na čelo, na tváře a na rty. Pomalu a důkladně se líbali.
„Jsi celá slaná.“
„Koupaly jsme se.“
„Bez plavek.“
„Tak tak,“ zašeptala Irena. Pauza mezi prvním a druhým „tak“ byla strašně dlouhá a vyplněná proplétáním jazyků.

Rozpustila mu vlasy a hrála si s nimi, leželi vedle sebe.
„Mám takový dojem, že někdo jde,“ zamumlal Ivan, „nemůžeš se mrknout?“
„Co? Proč?“ Irena zmateně sledovala usmívajícího se manžela. Pak jí docvaklo a zakroutila hlavou. „Ty máš nápady.“
Vzala jeden polštářek a položila si ho na zídku terásky. Klekla si na improvizovanou pohovku a pohodlně si opřela hlavu a lokty.
„Nikdo nejde, i Jitka s Kubou jdou dolů,“ zašeptala, prohnula se v zádech a roztáhla kolena.

Za chvíli ucítila dotyky a polibky na zádech, zavřela oči. Hladil jí záda konečky prstů, jemně i tvrději, pak zadek, dolů na stehna. Pak doteky nahoru, mezi nohy, vzdychla, ale jen projel žlábkem a zase se věnoval zádům a prdelce. Cítila, jak vlhne, zavrtěla boky, ale on to musel taky vědět. Na chvíli ucítila na kundičce tvrdý úd, chtěla se na něj napíchnout, ale uhnul. Políbil ji přímo mezi půlky, ještě víc roztáhla kolena. Polibky na stehnech a konečně jazyk v klíně, kolem štěrbinky a nahoru k druhé dírce. Jen na ni klepnul jazykem a vrátil se zpět, prolizoval celou pičku od zdola nahoru, zadek jí držel roztažený.
Bylo to nádherně perverzní, rajcovalo ji, že někdo může vidět její obličej a domýšlet si, co se s ní děje. Raději se ale položila na polštáře a nechala se vylízat až k extázi.

„Ty zase nic?“
„Tvému tempu bych rozhodně nestačil.“
„Večer?“
Políbil ji na frndičku.
„Uvidíme.“

Protahovala se, bylo to skvělé, ale mohlo by to být lepší. Přitáhla manžela na sebe a hladila mu klacek, dlouho nemusela, ale líbilo se jí to. Pomalinku pokračovala.
„Když se neuděláš, budeš mrzutý.“
„Ani ne.“
„Nebo nadržený, pojď.“
Přitáhla si kolena k tělu a nasměrovala mužskou zbraň přesně tam, kam chtěla. Zkousla si předloktí, když do ní zajel.
„Přeci nemůžu být pořád tak nadržená?“ byla její předposlední rozumná myšlenka.
Ta poslední byla „a proč bych neměla?“ Pak ji manžel začal pomalu mrdat, přesně tak, jak to milovala.

Jitka

Irena se buď zmýlila nebo úmyslně neřekla Ivanovi celou pravdu. Ve skutečnost odešel jen Jakub, Jitka se spokojeně natáhla na terase a četla si knížku o životě na řeckém ostrově. V dalších chvílích se stala posluchačkou přímého přenosu soulože z přibližně metrové vzdálenosti. Po počáteční panice se rozhodla být tiše, nikoho nijak nerušit.
Jenže tušila, že ranní zážitek spolu s jednoznačným akustickým vjemem na ni bude mít očekávané následky. Musela si sama přiznat, že je jednoduše roztoužená, že ‚to‘ chce, a pokud možno ihned.

Lehla si, zavřela oči a snažila se o meditaci, vytěsnit z uší Ireniny vzdechy a neodbytné svrbění v podbřišku. Místo toho si začala zase představovat, co se vedle děje, rozličné obrazy, ve kterých byli její sousedé v různých polohách. Už skoro začala hledat nějakou škvíru v přepážce, jako šmírák někde u nudapláže.

Probrala všechny možnosti, vyhrnula si sukni a zkusmo si přejela prstem klín. V hlavě probíhal boj výčitek s prostým chtíčem. Ten druhý získával s každým stenem a plesknutím od vedle navrch.

Rozepnula si šaty a hladila si bradavku, druhou rukou lehce kroužila kolem poštěváčku. Překvapilo ji, jak je mokrá. Jakubův klacek by do ní zajel jako do smetany, jen by to mlasklo. Smutně se usmála. Dráždila se a snažila naladit na Irenino vzdychání, aby se ona sama stala Irenou, kterou Ivan šuká, líže, dráždí, kdo ví, co s ní všechno dělá. Začala si to všechno představovat, Ivanův silný klacek zajížděl do její vlastní štěrbinky, tak hluboko, že ho cítila až někde mezi žebry, objala by ho stehny, aby mohl co nejhlouběji, ven, dovnitř, ven, dovnitř. Pak by byla ona nahoře, dráždil by jí bradavky, hladila by se, houpala na to úžasném údu. Zrychlila by, jak pohupování, tak hlazení poštěváčku, muž by ji držel za boky a křečovitě vzdychal. Přesně v okamžiku, když se představě udělal, dosáhla vrcholu. V rozkoši napjala nohy a málem kopla do přepážky.

Sakra, sakra, to bylo něco, budu mít asi flek na šatech, musím to přeprat. A jak jsem přitom byla slyšet? Normálně jsem tiše, ale tohle bylo… Úúúúch.
Vedle už bylo ticho a za chvíli uslyšela šumění vody. Vzdychla si a šla pod sprchu.

Autíčko se vyškrabalo až na konec betonové cesty, dál už museli pěšky. Pomalu stoupali po kamenité cestě. Irena s Ivanem šli vepředu, nedbale se drželi za ruce. Ženě povlávaly světlé vlasy ve svěžím a voňavém větříku, Ivan tentokrát změnil tvar uzlu vlasů, nejspíš mu ho uvázala žena. Vesele vykračovala v krátkých šortkách a ještě kratším topu. Otočila se.

Jitka si všimla, že Jakub rychle zvedl hlavu, ušklíbla se sama pro sebe, jasně, kdo by se nedíval na takový výstavní zadeček kousek před sebou.
„Nějak se šouráte.“
„My nebydlíme v Krkonoších jako někdo.“
„Na túry jsem fakt líná.“

Pokračovali všichni čtyři vedle sebe, výhledy byly stále úžasnější, občas uslyšeli mečení koz a konečně zahlédli i stádečko rohatých zvířat.
„Támhle jdeme,“ ukázal za další zatáčkou Ivan na bílou kapličku na vrcholu.
„To si děláš pr… srandu?“
„Už je to kousek.“

Jitka se bavila s mladými manželi, Jakub se k nim za chvíli přidal. Vůbec byl od začátku výletu jako vyměněný, Jitka se bála, že bude jen mlčet a tvářit se otráveně, ale teď spokojeně vykračoval vedle Ireny, ukazoval co chvíli někam rukou a usmíval se.

„Jsme tady,“ oznámil Ivan vcelku zbytečně. Kaplička stála na skále obklopená piniovým kouzelně vonícím lesem. Vylezli až nad skálu opřeli se o zeď a rozhlíželi se. Pod nimi byl přístav obklopený modrozelenou vodou, trajekt právě nakládal poslední auta. A pak celé východní pobřeží s plážemi, vesničky ve vnitrozemí.

„To jsou pláže Ornos, Elia, a Gialos. A pod námi je prý nejhezčí.“
„Livadi?“ zeptala se Jitka. Měla všechno nastudované, teď byla šťastná, že je konečně vidí.
„Tak, Elia by měla být nudistická,“ mrkl Ivan.
„Vida,“ dodala Irena.
„Ale není tam ani kousek stínu, nic.“
„To je pravda, jedině si vzít slunečník nebo plážový stan.“
„Stan je lepší,“ dodala Irena a podívali se s manželem na sebe.

Ještě obešli kapličku, na zdi visely dva provazy vedoucí ke zvonům v jednoduché věžičce.
„Smí se zvonit?“
„Proč by nesmělo.“
„Ale pozor,“ zvedl prst Ivan, „četl jsem, že kdo si při zazvonění něco hodně přeje, vyplní se mu to.“
„Fakt?“
„No jo, je to prokázané. Proč by tady jinak postavili tu kapličku, tak daleko?“
Byla to zvláštní logika, ale odněkud se objevilo kouzlo místa a obklopilo je. Bylo ticho, všichni vážně stáli a dívali se na provazy.

Irena si vydechla, vzala provazy do dlaní, zkusmo zatáhla, zavřela oči a rozezněla zvonky. Ozvaly se překvapivě hlasitě a jasně. Mladá žena se zamyšleně posadila na okraj skály. Pak zvony rozhoupal Ivan, usmál se, posadil se vedle manželky a objal ji. Třetí přišel Jakub, dvakrát rázně zazvonil a zatvářil se omluvně.

Jitka si vzdechla. Na co jiného by měla myslet? Aby se „to“ už konečně podařilo, na co jiného. Jenže snad poprvé měla pochybnosti, jestli dělá dobře. Rázně je zahnala, vzala do ruky ohmataný provaz, napnula ho a zatáhla.
‚Chci mít dítě, moc ho chci. Prosím.‘
Jasný zvuk dvou zvonů jí zněl dlouho v uších.

Irena

„Tak tohle je ta pláž,“ ukázala Irena prstem, když autíčko pro změnu klesalo nespočtem zatáček k pobřeží.
Jitka jenom tiše hvízdla, Ivan zastavil. Dívali se na široký, a hlavně snad nekonečně dlouhý pruh bílých oblázků omývaný z jedné strany modrozelenými vlnami a ze strany druhé rázně ukončený vysokou skálou.
Obě ženy vystoupily a fotografovaly si fotogenickou scénu.

„Slunečníky jsou jen tady úplně vpravo, dál je klid,“ Irena si srovnávala světlé vlasy, které jí vlály kolem obličeje.
„No, on je klid asi všude,“ dodala, když uviděla na malém parkovišti jen čtyři auta.
„Čím horší cesta, o to lepší pláž,“ prohodil Ivan.
„To vlastně platí o všem,“ dodal trefně Jakub.

Sešli dolů po strmé úzké cestě kolem provizorního plážového baru, kde si mladík znuděně četl jakýsi časopis.
Irena mávla vesele ke skále na pravé straně, na velké dece u ní ležela úplně nahá dvojice.
„Hele, není to taky nudapláž?“ ozvala se Jitka.
„A kdyby byla?“ mrkla na ni Irena, „není, pokud vím. Jdeme dál pod tu skálu, je tam stín.“

Minuli dvě dvojice v plavkách pod slunečníky, Jitka si oddychla.
„Ráno ses koupala nahá a byla jsi šťastná, co teď vyšiluješ? Jasně, kvůli Jakubovi, ach jo. No uvidíme,“ pomyslela si Jitka.
Šli ještě kousek, museli uhnout z písečného pásu zpátky na oblázky.

„Tady je to super, ne?“ rozhlédla se. Vlevo v dálce viděla jen oranžový plážový stan a dvě pravděpodobně nahé postavičky. Usmála se sama pro sebe.
Rozhodila deku, našla čtyři pěkné kameny a zatížila ji. Z tašky vytáhla dva kousky plavek.
„Divím se, že něco tak prťavého vůbec můžeš najít,“ poznamenal Ivan, vyplázla na něj jazyk. Poodešla ke skále a stáhla si přes hlavu top. Navlékla si podprsenku. Ohlédla se, všichni tři na ni civěli.

„Hele, tak jo, já první, ale pak zase budu koukat já,“ stáhla si šortky a odkopla je opatrně na deku. Hrála si chvíli s kalhotkami, malinko je stáhla, pak se ušklíbla, omotala si boky ručníkem a převlékla se. Mrkla se na Jakuba, samozřejmě, oči mu úplně zářily. Aha, no, uvidíme, jak hodně velký jsi suchar.
Ale možná je takový kvůli Jitce, jasně, je to žárlivec, ale sám samozřejmě čumí, no uvidíme.
Jitka si převlékla plavky pod sukní.
„Fakt tady nejsou kabinky?“
Irena rozhodila rukama.
„Ale můžeme to tady vyhlásit ‚nahoře bez‘, budu jen ráda.“
Jitka protočila oči, rozepnula si šaty a dovedně si pod nimi převlékla podprsenku.
Jakub se neobratně převlékal pod ručníkem, Ivan se prostě posadil, stáhl kraťasy i trenky a natáhl dlouhé plavky.
„S ručníkem to prostě neumím,“ mávl rukou.

Vběhli do vody, dokonce i Jakub vynechal osmělování. Chvíli si hráli ve vlnách a pak Jitka s Ivanem odplavali pěkný kus dál.
„Kde se naučila tak plavat?“
„Plavala kdysi závodně, ale jen chvilku,“ objasnil tuto záhadu stručně Jakub. Stáli s Irenou na mělčině a jen občas skočili do vln.
„Moc díky, že jste nás vzali s sebou.“
„V pohodě.“
„Včera jste byli taky tady?“
„Jo jo, jen dál, až za tím oranžovým stanem. Chtěli jsme zahodit plavky.“
Jakubovi lehce zaskočilo, asi kapička vody.
„Těm ve stanu to nevadilo?“
„Vůbec.“

Slunili se všichni na pláži, za chvíli se přesunou do stínu. Irena si lehla na břicho a rozepnula si podprsenku.
„U toho provázku stejně nemůžeš poznat rozdíl.“
„Pche, jde o princip.“
„Jestli chceš, můžu ti ho každou chvíli posouvat.“

„Koukejte, pěkná jachta.“
Všichni se otočili, Irena se s nějakým hledáním podprsenky neobtěžovala.
Jachta plula pod plachtami, příď tiše prořezávala vodu, nakloněná v bočním větru. Jen občas uslyšeli zapleskání plachty nebo klepnutí ráhna.
„To musí být super,“ opřela se Irena spokojeně o lokty, „víte, kdo to byl?“
„Nemám ponětí.“
„Ty dvě kočky z rána, poznala jsem jachtu, podle mě je tam i ta zrzka.“
„Jaké dvě kočky?“
„Potkaly jsme je ráno, pokecaly, zaplavaly.“
„Aha.“

Irena spokojeně mhouřila oči, ještě víc se líbilo, že Jakub neví, kam by koukal. Nakonec skončil vždycky na to jednom, tedy na dvou.
Podívala se ještě raději na Jitku, ale ta se tvářila spíš pobaveně. Rozhodla se ještě přitlačit na pilu. Sáhla do tašky a vytáhla láhev opalováku. Vystříkla si trochu do dlaně a začala si ho pečlivě roztírat po ňadrech.
„Nechceš pomoct?“ nabídl se nezištně Ivan.
„To už zvládnu, hele mám nápad,“ Irena se rozhlédla.
„Vyhlašuju tenhle kousek pláže za beztextilní, přidáte se?“
Byla to ryzí škodolibost, zahlédla záblesk v Jakubových očích.
„Prostě se mi nechce ležet v mokrých plavkách, je to nezdravé a… vůbec. Pojďte.“

Jitka si už sahala na zapínání podprsenky, ale pak se podívala na Jakuba a zase spustila ruce na stehna. Zavrtěla hlavou.
„V pohodě, nikoho nenutím, ale připadám si jako na výletě s katolickou školou. Ivane, půjdeme zase tam co včera?“ ukázala bradou.
„Jasně.“
„Tam, co je ten stan?“ zeptala se Jitka, občas tam zahlédla dvě nahé postavičky.
„Přesně tam, jsou to nějací Francouzi, trochu starší, ale úplně v pohodě,“ dodal Ivan, „když budete chtít, pojďte taky. Jsou fajn, dobrý bylo, když k nám paní přišla a řekla mi, jestli mi nevadí koukat na starou ženskou, když její manžel může očumovat takovou kočku.“
„Kdybys nekecal,“ pleskla ho Irena.
„Určitě něco takového říkala, kdybych jí rozuměl. Tak jdete?“

Jitka

Jitka omluvně pokrčila rameny.
Mladí manželé si sbalili věci a šli, drželi se za ruce. Asi na půl cesty si svlékli plavky. U Ireny by asi nikdo nepoznal rozdíl.

Kam to mám nechat zajít, Irena Jakuba naschvál provokuje. A jemu se líbí, nejsem slepá, taky se nedivím, pěkná mladá kočka. Co s tím? Vlastně je dobře, že ho aspoň někdo vzrušuje, ale proč to nemůžu být já?
A co já tady? Proč nemůžu být s nimi, byla by legrace. Jenže už to slyším – to budeš nahá před cizím chlapem?

„Pojď si taky sundat plavky.“
„Nevím…“
„Všichni jsou daleko, koukej.“
Napravo je chránil útes, daleko nalevo byl stan. Teď už se čtyřmi postavičkami kolem, bylo jasné, že jsou nahé, ale vidět nic moc nebylo. Pokud si člověk nezačal domýšlet.
„Hele, mě ty plavky už taky vaděj,“ rozhodla se Jitka a rozepnula si podprsenku. Chvíli váhala, ale za chvilku šly i kalhotky do tašky. Posunula se do stínu a blaženě se rozvalila na dece. Tohle bylo úplně něco jiného.
„Co když půjde někdo kolem? Budeš tady nahá?“
„Přetáhnu přes sebe ručník. Anebo se na to vykašlu, pokud to nebudou nějací čumilové nebo mlaďasové.“
„Hmmm….“
Jakub dlouho uvažoval.

„Co se dělo ráno?“ začal z úplně jiného konce.
„Šly jsme se s Irenou projít, došly jsme na jednu ukrytou plážičku. A námi ještě dvě ženské. Tak jsme si tam všechny zaplavaly.“
„Bez plavek?“
„No jo.“
Jakub se zamračil. Jitka měla pocit, že se náhle ochladilo a zašlo slunce. Přitiskla kolena k prsům a přetáhla přes sebe ručník.
„Mohl vás tam někdo přepadnout.“
„Byly jsme čtyři,“ řekla až přehnaně příkře. Ale byla naštvaná, do háje, proč dokáže všechno zkazit?
„Příště půjdu s vámi…“ začal Jakub a zarazil. Pak se nečekaně usmál a sundal si plavky.
„Promiň, to je blbost, pojď si zaplavat. Měl jsem jen starost, víš.“

Plavali a bylo jim fajn, vyhřívali se na pláži. Nastavila slunci nahý klín, představila si, jak jeho paprsky pronikají dovnitř a v jejich teple vzniká nový život. Vyjekla, když jí cosi studeného přistálo na břiše.
„Spálíš se, počkej, namažu tě.“
Jen přikývla a vychutnávala si se zavřenýma očima, jak jí manžel maže prsa, břicho, usmála se, když opatrně pokračoval vnitřní stranou stehen.
Obrátila se, aby jí mohl namazat i zadek. Uvažovala, kdy naposledy viděl sluneční paprsky. Nemohla si vzpomenout. Doma nesměla na zahradu ani v plavkách, hned bylo zle. Maminka se zlobila.

Teď jí nechyběly ani plavky ani nic jiného. Vlastně jen jedna věc, mrzelo jí, že se tady nemůžou prostě pomilovat, to by bylo úplně dokonalé.
Šlo by to, uvažovala, přehodili by si přes sebe ručník nebo druhou deku, jsou dost daleko ode všech, leželi by na boku, dělal by jí to zezadu, mohl by jí hladit prsa, ale opravdu hezky, pomalu, a hlavně jen lehce, jen doteky, žádné mačkání nebo muchlání jako obvykle. Začala si celý obraz představovat a hrozně jí to vzrušilo. Ale… Raději ne, někdo by se mohl dívat, a Jakub by určitě také nechtěl.

Večer toho litovala.

Konec čtvrtého dílu