Zelené oko 05

Pátý díl příběhu snad už přinese alespoň náznak rozuzlení. Máme tu řecký ostrov Nikolos, slunečné září a teplé moře. A dvě manželské dvojice, mladší Irenu s Ivanem, kteří si tu užívají bezstarostnou dovolenou. Jitka a Jakub jako by se stále trochu hledali. Navíc Jitka má jiné trápení, chybí jí dítě, po kterém už tak dlouho touží. Zapomenout nesmíme ani na dvě záhadné lesbické cizinky, možná i je čeká důležitá role.

Buď nezačínej vůbec, nebo dokonči.
Publius Ovidius Naso

Jitka

Dny se střídaly, jeden hezčí než druhý. Jitka si neříkala, ‚už za čtyři dny pojedeme domů‘, ale ‚čekají nás ještě čtyři nádherné dny‘.

Vztahy mezi čtveřicí se ustálily, snad jen Jakub už nebyl tak zaražený a sucharský. Ale ještě nikdy nebyli na pláži spolu všichni nazí, zvykli si, že jedni jdou dál stranou, když si chtějí užít nahoty. A když to nešlo, plavky si nechali. Víceméně. Irena usoudila, že je horní díl prostě nadbytečný a oblékala si ho jen v krajní nouzi na více zalidněných plážích. Aby oba muže potrápila ještě více, nechala si důkladně mazat prsa i zadek, blaženě se usmívala, když jí Ivan jemně vmasírovával do ňader opalovací krém.

Ivan možná tolik netrpěl, ostatně vynahradil si to v noci. A Jakub? Asi takto, Jitka si už párkrát chtěla s Irenou promluvit, aby trochu ubrala, nebo možná s Ivanem, aby s rozvernou mladou manželkou promluvil. Jenže…

Jenže tu byly nečekané následky. Milovali se teď často, skoro každou noc. A bylo to opravdu docela hezké milování, nejen povinné pohyby a završení. Ale Jitka přesto nebyla úplně šťastná, něco jí říkalo, že z tohoto semínka rostlinka nevyroste. Kromě toho si vůbec nedělala iluze, na co nebo spíš na koho její muž myslí. Ale ona na tom nebyla jinak. Buď byla v myšlenkách sama s Ivanem nebo častěji ve trojici i s Irenou, to bylo zábavnější a rajcovnější, šlo vymyslet tolik možností, jedna svůdnější než druhá, občas více či méně perverzní. Sama se divila, co všechno ji napadá. Milovala se s Ivanem, Irena se jen dívala nebo se pomalu přidala do trojky, všechny zábrany mizely. Ale jen tam, kam nikdo neviděl, v Jitčině hlavě.

Napadlo ji to jednou večer, když seděla se sklenkou vína na terase. Něco se musí stát, cítila to ve větru, který jí jemně čechral vlasy. V nějaké knize četla, že ‚vzduch byl těhotný očekáváním‘, tuhle frázi si zapamatovala, i když už dávno zapomněla, jaká kniha to byla. Připadala jí podivně melancholická, snad za to mohlo slovo ‚těhotný‘, které se pokoušela zapomenout. Ale teď se této věty nemohla zbavit, visela jí v hlavě jako jemný písek z pláže v sandálech.

Začalo to hned další den, ale nikdo si toho nevšiml. Byli na své oblíbené pláži, plavali a pak se do Jitky dala zimnice. Byla chvíli na sluníčku, říkala si, že jen ve stínu trochu chladně fouká. Zabalila se do ručníku a bylo jí lépe. Jen na chvíli. Nikomu nic neřekla, i když se ptali, proč už nejde do vody, nechtěla jim kazit zábavu.

„Pojď, už na nás čekají,“ poznamenal Jakub večer.
„Nevím, copak je?“
„Jdeme na večeři.“
Cože? Její šetřivý manžílek se uvolil jít s přáteli na večeři? No tam rozhodně musí.
Vzala si mikinu, ale dobře jí nebylo. To určitě přejde, říkala si, když vlekla těžké nohy dolů.

Minuli dvě taverny, pohlední mladíci v bílých košilích je zvali dál, ale Ivan jen pokynul rukou.
„Kam až jdeme? Tenhle byl opravdu moc pěkný, tedy pěkná, ta taverna, jasně.“
„Jasně. Uvidíš.“
Ivan vešel do předposlední taverny, byla plnější než ostatní, o pult se opíral zamračený muž v džínách a modrém tričku. Obratně přicvakl na stolek papírový ubrus. Za chvíli byl zpět s deskami, držel je v ruce a obřadně pronesl: „Today, we have stifado.“
Irena zajásala, Jitka s Kubou se na ni nechápavě podívali.
„Stifado, to si musíme dát, uvidíte, jak je to skvělý.“
„A hlavně tady mají točené pivo,“ dodal přízemně Ivan.

Chvíli čekali, Jitka nenápadně sledovala docela pěkného mladíka s rozcuchanými vlasy a smutnýma očima vedle u stolku, soustředěně ťukal cosi do notebooku, občas usrkl nazlátlého nápoje z malé skleničky. Měla ale dojem, že se před chvílí usmál jednomu Ivanovu vtipu. Že by to byl taky Čech? Zajímavé, s nimi nepřiletěl.
Dojedli, zase se roztřásla zimnicí, schoulila se do mikiny.
„Musím jít, je mi nějak špatně, klidně tady buďte, zalezu do postele.“
„Mám jít s tebou?“ ozval se Jakub.
„Ne ne, jen mi dej klíče,“ natáhla Jitka ruku.

Irena ji aspoň kousek vyprovodila. Spěchali kolem mola, blondýnka ukázala najednou prstem.
„Hele, to je jachta našich kamarádek.“
„Jsou tady pořád, ne?“
„No, právě, že ne. Co jsme je viděli plout kolem pláže, byly fuč. Neviděla jsem je. Ani jachtu.“
To byla pravda, po dvou zvláštních přítelkyních se slehlo moře. A teď byly asi zpět.
Byly rozhodně zpět, protože právě vyšly z baru.
„Hi!“
„Hi, Jitka and Irena.“
Starší žena vypadala úplně jinak, ve volných šatech a vlasech stažených šátkem. Její přítelkyně byla ale naprosto oslnivá s rozpuštěnými vlasy, v jakési jednoduché antické tenké košili s hlubokým výstřihem a zlatým páskem nad boky.

Starší žena se zadívala na Jitku, znovu měla dojem, že dvě velké zelené oči pronikají až hluboko do hlavy. Pak jí beze slova položila dlaň na tvář a na čelo.
Chvíli se bavila s Irenou a pak cosi ukázala své společnici. Ta jen překvapeně rozhodila dlaně, ale rusovláska přikývla.
Ariadné, tak se jmenovala ta druhá, Jitka si konečně vzpomněla. Otočila se a spěchala do šera.
Rusovláska s nejistým jménem Sunny kývla na obě ženy a poodešly. Ukázala na jachtu a cosi říkala.
„Prý tam má nějaké léky, Ariadné je přinese.“
„Ale… To je v pohodě, vezmu si paralen.“
Žena se otočila a usmála se. Něco Jitce řekla, ale pak se obrátila na Irenu.
„Říká, že je to nějaký zvláštní lék.“
„No potěš koště.“
„Mám to přeložit?“
„Ne.“

Cizí žena se postavila těsně vedle Jitky, tak těsně, že se jí mírně dotýkala, cítila její cizokrajný parfém, přímo z ní sálalo teplo a energie. Nejraději by se k ženě přitulila v posteli pod dekou, objala ji, přitiskla k sobě, hladila… Zamrkala, co to má za divné nápady.

Ariadné byla zpět, spíš se vynořila ze tmy. Podala Jitce malou krabičku s hezkými kresbami. Neodolala a otevřela ji. Uvnitř byla jediná velká tableta.
„Prostě si ji vezmi dnes večer před spaním, ale až v posteli,“ překládala Irena.
„Evcharistó polí,“ našla Jitka řecké poděkování.
Rusovláska ji objala a cosi řecky zašeptala do ucha. Čas se zastavil, převrátil vzhůru nohama, byly tu jen zářivé zelené oči.
Přitiskla ji k sobě a lehce políbila na tvář, Ariadné se stejně rozloučila s Irenou. Pokývly a odešly, držely se v pase, zmizely ve tmě, rozpustily se jako dohořelá svíčka.

„Kdo to byl?“ Ozval se Ivan za nimi a toužebně hleděl do světel ulice.
„Už jsme o nich vyprávěly, ty dvě ženy, jak jsme se s nimi tehdy koupaly.“
„Áha, tak to jsou ony, koupaly, jen tak, hmm… To jste nás ani nepředstavily? Aspoň té v bílých šatech.“
„Nějak to nevyšlo,“ pokrčila Irena rameny a významně zamrkala, „ale příště vás vezmeme na to plavání s sebou.“
„Slibuješ?“

„Už půjdu sama, těším se do postele,“ přerušila konverzaci unaveně Jitka a sevřela klíče. Cesta nahoru jí připadla nekonečná, v půli cesty se k ní přidal velký zrzavý kocour.
„Tebe taky už známe,“ oddychovala.
„Mňau.“
Kocour starostlivě přešlapoval, Jitka se sebrala a doklopýtala do apartmánu. Kocour zůstal způsobně venku a stočil se pod fíkovníkem.

Zavřela dveře, uvařila si bylinkový čaj, ve skříni našla tlustou deku. Položila krabičku na stolek a prohlížela si ji. Snažila se sledovat obrazce, linii, která přecházela ze jedné hrany na druhou, ale měla dojem, že se ztrácí v labyrintu. Odklopila víčko, vzala do prstů tabletku, zkoumala ji pod světlem lampičky. Zeleně se zaleskla, ale nic nenašla, žádnou značku. Přidala si do chladnoucího čaje trochu medu, spolkla pilulku a zapila ji. Postavila hrnek na židli u postele, kterou už první den nahradili noční stolek. Zahrabala se pod deku.

A to bylo to poslední, na co si pamatovala. Až mnohem později si říkala, že kdyby rozuměla, co jí tajemná rusovláska šeptá do ucha, mohlo dopadnout všechno úplně jinak.

Sen

Kráčela pomalu po úzké cestě. Byla tma, ale cesta sama svítila nazelenalým světlem. Nikdy tudy nešla, ale měla pocit, že ji dobře zná, každou zatáčku i krajinu kolem, ukrytou v temnotách. Věděla, že kousek vpravo je starý chrám, nalevo zase olivový háj a za ním malá osada vesničanů. Bylo teplo, bezvětří, zpěv cikád byl ohlušující. Cesta odbočila doprava dolů, opatrně našlapovala na kameny. Uviděla před sebou moře, možná ho spíše jen ucítila a uslyšela. Blížila se k malému světlému městu, cesta se rozšiřovala a svítila jasněji. Teď už kráčela rychleji, u prvního domu na ni čekal velký zlatý kocour. Pohladila ho, sáhla do kapsy a podala mu nějaký pamlsek. Dál pokračovali spolu, udusaná cesta se změnila v mramorovou ulici lemovanou sloupy a sochami.

Liduprázdným městem prošla rychle, cesta začala stoupat v zatáčkách, zářila tak, že ani neviděla město kolem, možná už ale zmizelo. Jitka nebyla unavená, pružně kráčela. Došla až na vrchol skály, kde zářily trosky jakéhosi prastarého chrámu. Před ním stál menhir ve tvaru obřího falu a u něj dvě ženské postavy.

Jitku ani neudivilo, že obě zná, vpravo stála Ariadné, v podobných šatech, když ji viděla naposledy. Ale nebyly úplně stejné, velký výstřih odhaloval dvě nejkrásnější nahá ňadra, která kdy viděla. Vlevo se lehce usmívala rusovlasá žena, ta ale moderní šaty nahradila nádhernou košilí z nejjemnějšího lnu, tak jemného, že skrze něj prosvítaly obrysy těla. Pod ňadry košili spínal zlatý pásek se sponou v podobě kočičí tlapky. Ve vlasech jí zářila čelenka s velkým smaragdovým kamenem.

Kocour přiťapal k rusovlásce a otíral se jí o nohy.
„Klíčníku, děkuji ti, že jsi sem naší přítelkyni dovedl,“ žena se sehnula a drbala šelmičku za krkem. Ta blaženě hrbila hřbet a točila se kolem dlaně.

Jitka pochopila, proč žena tehdy poznamenala, že Sunny je jen její vypůjčené jméno. Tady se jmenovala určitě jinak. Byla někým jiným.
„Musíš si vybrat cestu,“ řekla zelenooká žena měkce.
Až teď si všimla, že cesta pokračuje dál doprava, širokým jasným obloukem. U menhiru z ní odbočovala uzoučká pěšinka.
„Tohle je dobrá a jistá cesta,“ ukázala žena na široký oblouk, „víš, kam půjdeš a co tě tam asi čeká.“
„Pokud si vybereš tuto úzkou cestu,“ ukázala Ariadné na druhou stranu, „budeš muset zapomenout na svoje stará pravidla a zahodit je. Není to jistá cesta, ale možná tě dovede blíž k cíli.“
Jitka si uvědomila, že poprvé slyšela Ariadnin hlas, úžasně melodický, malinko zastřený.
„A co je vlastně můj cíl?“
„Správná otázka, i to se musíš rozhodnout.“

Jitka konečně poznala, kde jsou. Byla to ona kaplička na strmém kopci, spíše jen její úplné prapůvodní základy a skála.
„Když jsem zvonila, nebyly tady žádné dvě cesty,“ namítla Jitka.
„Myslím, že byly, ale jen v tvé hlavě. Tušila jsi, že musíš jednu zvolit,“ v hlase starší ženy byl smutek a melancholie.
Jitka znejistěla, ukázala na širokou cestu.
„Ale tahle mě dovede také tam, kam chci?“
„Nevím, možná, a kdyby ne, neopustíš svůj bezpečný svět.“
„A tahle?“
„Bude to složitá cesta, to je jediné, co víme.“
„A na konci?“
„Má vůbec konec? Můžeš něco získat, ale také něco jiného ztratit.“

Jitce vířily v hlavě vzpomínky, myšlenky, přání. Přání…
„A co mé hlavní přání, jakou cestu mám zvolit?“
Ženy se na sebe podívaly a pokrčily rameny. Pak rusovláska zvolna přišla k Jitce.
„Ale ty už to víš dávno.“
Stáhla jí šaty z ramen, zvolna se v záhybech svezly na zem. Položila Jitce dlaně na boky, zadívala se jí do očí a pak lehce políbila.
Jitka znovu musela překonat touhu ženu obejmout. Ale nakonec neodolala, přitiskla ji k sobě, ucítila její ňadra, boky, bříško.

„Děkuji.“
„Už jsi jednou poděkovala, a jednou nás možná budeš proklínat, kdo ví. Kočkám se nikdy nedá věřit.
„A tobě?“ otočila Jitka hlavu k Ariadné.
„Mně? Můžeš věřit někomu, kterou zradil ten, koho nejvíc na světě milovala? A která zatrpkla na celou mužskou polovinu lidstva?“
„To vlastně zní nadějně,“ podotkla Jitka.
Ariadné naklonila hlavu, černé oči se zaleskly.
„A teď už si zvol svou cestu.“
Jitka pokynula Ariadné a přejela si dlaněmi nahé tělo.
Zelenooká královna koček ale ještě dodala.
„Abys získala to, po čem toužíš, budeš muset nejspíš odhodit víc jen než svoje šaty. Ale to už také víš, jen si to nechceš připustit.“
Vír zmatku v hlavě Jitku málem srazil ze skály, žena ji přitiskla k sobě. Už se neusmívala, pohladila Jitce něžně tvář. A políbila na rty. „Už víš, co musíš udělat.“

Jitka přikývla, pomalu se vydala k uzoučké cestě. Naposledy se ohlédla. Ženy si navzájem svlékly šaty, objímaly se. Kocour seděl před nimi na zemi a vyprovázel ji pozorným zeleným pohledem.
Jitka se nadechla a vkročila na stezku. Vše kolem zmizelo. Nebylo to už důležité, rozhodla se. Byla jen ona a její cesta, nejasně zeleně světélkující v prudkém svahu. Za další zatáčkou ale už žádné světlo nebylo, nic, jen tma. Jitka zavřela oči a odhodlaně vstoupila do temnoty. Před sebou viděla jen dvě zářící zelené oči.

Probudila se, snažila se vybavit poslední okamžiky snu. Nebyl tam žádný pád nebo naopak let, co tam tedy bylo? Neznámo. Ale něco ještě zahlédla, jen koutkem oka. Co to mohlo být? Cosi zeleného. Vzpomněla si a polilo ji horko.
Seděla na posteli a zahřívala v dlaních hrnek čaje. Jakub ležel vedle ní na břiše a potichu oddychoval. Jitka ho zamyšleně sledovala.

Znovu usnula, měla chvíli pocit, že jedna její polovina spí a druhá je v úplně jiném světě spolu s dvěma krásnými nahými ženami.
„Jenže která polovina?“ ušklíbla se ze spánku, „ta od pasu dolů?“

Ráno se vzbudila s dokonale čistou hlavou. Věděla, co ji nejspíš čeká, ale vůbec netušila, jestli k tomu najde někdy odvahu. Sedla si na terasu a zhluboka dýchala.
„Jak je ti,“ Jakub se protahoval.
„Úplně skvěle.“
„Opravdu? Radši buď ještě dneska tady v klidu.“
Jen přikývla a našla si knížku.

Asi za hodinu zaklepala Irena, přinesla chléb. Zamrkala na Jitku.
„Už lepší? Nemám uvařit čaj?“
„V pohodě.“
Irena se rozhlédla a spiklenecky se sklonila k Jitce.
„Zase jsem potkala ty dvě.“
„A kde?“
„No… Na pláži. A pak…“ Irena se začervenala. Tohle Jitka viděla prvně, jen zvedla obočí.
„A pak… Pozvaly mě na jachtu, podívat se, a tak…“
„A tak…?“
Irena byla červená jako Leninovy trenky. Zavlnila dlaní.
„Něco mi řekly, bavily jsme se, kde jsme byli, co jsme už viděli. A je tady jedna stezka, o které moc lidí neví.“
„Ale?“ významně se usmívala Jitka.
„Neškleb se. ‚Vlevo na pláži Perivoli, hledejte zelené značky‘.“
Jitka zavřela oči.
„A co tam najdeme?“ zeptala se zbytečně. Věděla to.
„Nevím.“
„Zítra?“
„Jasně, jestli ti bude dobře.“
„Uvidíme,“ řekla Jitka pomalu, před očima měla ale něco úplně jiného. A nebyla to ani její blonďatá kamarádka milující se s dvěma cizokrajnými ženami.

„Pojď ke mně,“ zašeptala spiklenecky Irena a ukázala očima ke dveřím. „Přinesla jsem ti tu mou hračku, aby ses tady nenudila, když budeš zavřená.“
„To jsi nemuse…“
„Blbost, hele, tady tímhle se zapne, tady se nastavuje ‚víc‘ a ‚míň‘. No, a tady ten kroužek trošku namažeš a umístíš přímo na… Víš, co myslím.“
„Předpokládám.“
„Večer si ho zase vezmu, tak nezapomeň dobít baterky,“ šeptla vesele Irena. Jitka rychle schovala hračku ve skříni pod oblečení.

„Kubo, pojedeš s námi?“ zavolala ještě sousedka a zamrkala na Jitku, „půjdeme na nudapláž, konečně nebudeš mít za zadkem patrolu, můžeme být spolu.“
Jitka už už chtěla něco dodat, ale uviděla manželův výraz, jen záblesk v očích, kterými rychle přejel spoře oděnou světlovlasou sousedku.

„Klidně můžeš,“ dodala rychle Jitka, „stejně budu jen pospávat.“
Neudělá to, sice po tom touží, ale bojí se. Chce už vidět Irenu úplně nahatou. Ať si ještě chvilku počká.
„V pohodě, půjdu se projít po okolí, je tady jedna pěkná dlouhá trasa po zaniklých vesnicích.“
„Jak myslíš,“ pokrčila Irena rameny, ještě mrkla jedním okem na Jitku a zmizela na schodech.

„Nevadí ti to?“ zeptala se Jitka manžela při snídani.
„Proč, nic se neděje. Spíš je škoda, že nemůžeš se mnou.“
Jitka mu pohladila ruku.
Po snídani se sbalil, do batohu strčil dvě lahve vody a vyrazil.
„Kdy tě mám čekat?“
„Tak nejdřív za dvě tři hodiny.“

Osaměla, uklidila a uvelebila se na terase. Vzala do ruky knížku, ale nemohla se soustředit. Podívala se na cestu, zlatý kocour seděl na rohu ve stínu granátového jablka a pozorně ji pozoroval. Natočila do misky vodu, chvíli uvažovala a do druhé nabrala trošku jogurtu. Seběhla po schodem a nabídla misky kocourovi. Přičichl k jedné i druhé, uraženě zamžoural očima a blahosklonně slízl trochu jogurtu.

Jitka se vrátila do pokoje. Za chvilku usoudila, že by měla dělat to, co ji srdce radí. Rozhlédla se a vytáhla ze skříně růžovozlatou hračku. Rozhlédla se, nikde nikdo.
Tohle ti ale srdce neradí, ale jistý jiný orgán.
Zkusmo stiskla tlačítko, nestalo se nic, jen uvnitř vrněl tiše motorek. Takže asi funguje. Naslinila si špičku prstu a zkusmo přikryla kroužek. Vytřeštila oči. Aha, tak na to si bude muset dávat pozor. Napadlo ji, jestli tam nezůstalo nastavení, které používá Irena. V tom případě je tedy sousedka tam dole hodně – odolná. Zase hračku vypla a položila na stůl. Chvíli chodila mlsně kolem. Zavřela dveře na terasu, zatáhla závěs a svlékla se. Zavřela oči, pohladila si dlaněmi ňadra, boky, břicho. Zkusmo sjela levou rukou ještě níž.

Zamračila se, odešla do koupelny a pečlivě se pod sprchou oholila, nespěchala, dávala si záležet, Nechtěla ji mít na holčičku jako sousedka, pečlivě si upravovala tmavou čárku chloupků. Pak se pomalu vyholila do hladka úplně dole, pomáhala si zrcátkem, kontrolovala si každý kousek klína. Když byla spokojená, vetřela si do kůže olejíček. Už tak byla citlivá, to asi ty sny, masírování přešlo v rafinované hlazení, drbání, doteky na správných místech. Zachvěly se jí nohy, stiskla si dlaněmi bradavky. Nejvyšší čas.

Vzala hračku, lehla si do postele uvelebila se. Ještě si hrála s ňadry, projela si prsty kundičku, znovu, ucítila na prstech vlhkost. Aniž o tom už moc přemýšlela, rozetřela ji po gumovém kroužku, umístila ho na správné místo a stiskla tlačítko.

Vykulila oči, honem ubrala na intenzitě, vyzkoušela, malinko přidala, spokojeně vzdychla a zavřela oči.

Na jejich malé pláži stály tři ženy, Irena a ony dvě cizinky, Sunny s Ariadné. Svlékaly se, ale ne tak jako minule, aby byly prostě jen rychle v moři. Bylo to úplně jiné. Irena se objímala s Ariadné, hladila jí úžasný zadek, projela prsty černé vlasy, nechala je zase splynout na záda. Rošťácky se usmála, zatočila prsty, objela jimi dívčiny šortky a rozepnula knoflíček, zkusila pod ně zasunout dlaň, pak rozepla zip.

Nejstarší žena s čelenkou v zrzavých vlasech byla zatím jen opřená o skálu a sledovala je jiskřícíma očima. Teď ale pružně přešla za Irenu. Stáhla světlé vlasy do dlaně a políbila nahý krk, vypadalo to, že ji lehce kousla. Rozepínala blondýnce šaty, knoflíček po knoflíčku.

Znovu ji políbila na krk, přejela prsty od krku až úplně dolů, vmáčkla ji sukni mezi půlky. Hravě sevřela blondýnčina zápěstí a přitiskla si ji k sobě.
Černovlasá Ariadné stáhla mladé ženě šaty z ramen, prstem objela podprsenku. Zahákla ukazováček za horní okraj a pomalu ho stahovala dolů, kousíček po kousíčku. Vždycky zastavila a jen se dívala. Blondýnka zhluboka oddychovala. Zrzka jí uvolnila zápěstí a zajela dlaněmi zezadu do podprsenky, držela ji za ňadra, hladila je a dráždila. Konečně stáhla podprsenku dolů. Ariadné fascinovaně sledovala nahá ňadra, pomalinku k nim přiblížila prsty a pohladila bradavky.

Zrzka teď držela blondýnku za boky, vyhrnula jí sukni. Nic dalšího nadělala, zatím, nechala přítelkyni, aby si hrála se ženinými ňadry.

Jitka odtrhla aparátek od klitorisu, nohy se jí lehce chvěly. Obraz zmizel. Přejela si opatrně špičkou prstu poštěváček a málem vyjekla. Odolala pokušení se prostě udělat, místo toho tlačítkem snížila intenzitu a znovu si kroužek přitiskla do klína.

Ariadné Ireně líbala ňadra, jazykem kroužila kolem bradavek. Zrzka si zezadu hrála se ženinými kalhotkami, pak jí ale nečekaně a drsně vzala klín do dlaně a hladila ho, nijak citlivě,
Ireně poklesla kolena, chtěla se předklonit, ale Ariadné ji držela.
Zrzka přestala s drážděním a pleskla Irenu přes zadeček. A stáhla jí kalhotky ke kotníkům. Nohama jí roztáhla nohy a zvedla sukni. Zase si přitiskla Irenu k sobě, musela být trochu zakloněná, ukazovala černovlásce nahý klín.
Ariadné strčila ukazováček Ireně mezi rty a pak jím projela kundičku. Držela ho chvíli vztyčený mezi nimi, obřadně ho sama olízla, než ho opět vrátila Ireně do úst.

Všechny tři ženy teď jen oddychovaly a nehýbaly se, snad si vychutnávaly sexuální energii, která mezi nimi proudila. Napětí se zvyšovalo, pak Ariadné políbila Irenu mezi prsa a pokračovala dolů. Blondýnka se prohnula a opřela o třetí ženu. Ta jí cosi šeptala to ucha a hladila prsa.
Ariadné Irenu pomalu prolízla, projela jazykem štěrbinkou a brnkla o poštěvák. Podívala se nahoru, usmála se a všechno zopakovala. A znovu. Blondýnka se chvěla rozkoší a tiskla si černovlasou hlavu do klína.
Zrzka hladila Ireně klín zezadu, zasunula do ní pomalinku dva prsty, chvíli jimi kmitala do všech stran. Blondýnka roztáhla ještě víc nohy, třásla se, kolena se jí podlamovala. Klesla na pláž.
Ležela na zádech, mezi nohama černovlasou hlavu. Zrzka ji hladila, líbala prsa. Irena jí snad mimoděk zajela dlaní pod sukni i kalhotky a hladila klín.
Všechny tři ženy se složily do krásného obrazce, Irena cítila v prstech cizinčinu vlhkost, zrychlila dráždění, Ariadné začala kroužit jazykem kolem naběhlého poštěváku, blondýnka se prohnula v zádech…

Jitka se prohnula v zádech, tiskla si hračku do klína, tiskla si cizinčinu hlavu do klína. Obě překročily hranici rozkoše a teď si ji jen vychutnávaly. Jitce vypadl aparátek z prstů, stiskla stehna, užívala si doznívání orgasmu. Viděla jen, jak Irena leží na pláži s dlaněmi mezi stehny. A byl konec.
Jitka oddychovala, přemýšlela, proč právě tohle viděla a co to pro ni může znamenat. To v tuto chvíli ale ještě nemohla vědět, měla to pochopit až za mnoho let.
Usnula.
Na kraji postele seděl veliký zlatý kocour. Přivřenýma očima spokojeně sledoval spící ženu.