Zelené oko 06

Minulý díl slíbené rozuzlení nepřinesl, něžnější polovička manželského páru Irena a Ivan prožila důvěrné setkání se dvěma tajemnými ženami. Nebo si to všechno její sousedka Jitka jen vymyslela? Ta už ale začíná rozehrávat svou promyšlenou hru. Je také nejvyšší čas.

Na cizích polích je úroda vždy o mnoho větší
Publius Ovidius Naso

„Zatraceně, hele, fakt tam musíme lézt? A proč vlastně?“ Irena si třela lýtko odřené o ostrou skálu. „Vydrž, támhle je další značka,“ ukázala klidně Jitka, mladší žena jen unaveně protočila oči a zvedla se.
Tohle měl být Jitčin den, kdy do sebe zapadne všechno, co zatím prožila. Ale teď si vůbec nebyla jistá a smutně se dívala na útrpně se tvářící mladou světlovlasou sousedku. Ivan naštěstí nezklamal.
„Pojď, promiň, měl jsem ti ukázat, kudy přesně jít.“
„No to jsi teda sakra měl.“
„V pohodě, musíme dávat pozor.“
„A kdy už tam budeme?“

Jitka

Vrchol dne, tajemná cesta z pláže Perivoli, o které jim řekly dvě cizinky. A snad by to měl i být i vrchol celé dovolené, pokud se splní všechno, co Jitka viděla v podivném snu. Jenže sny jsou zrádné a nejisté a stejně nejistá byla i Jitka sama. Zatím naštěstí nikam nespěchali, po cestě na západní pobřeží uviděli ukazatel a Ivan zastavil.
„Xenia pláž,“ luštil pracně alfabetu, „říká vám to něco?“
„Píšou, že je tam špatná cesta.“
„Hmm… A jak je to daleko dolů?“
„Asi kilometr.“
„Jdeme?“
„Jasně, auto necháme tady.“

Cesta byla kamenitá, Jitka zamyšleně sledovala Irenu, šla kousek vpředu a cosi si vyprávěla s Jakubem. Měla by jí říct o svém plánu? Aspoň o první části, o druhé… To si vůbec nedovedla představit. A pochybovala, že by s tím sousedka souhlasila.
Nemysli na to, co bude potom, jen na svůj cíl.
„Už je ti dobře? Jsi nějaká zamlklá,“ vyrušil ji Ivan z rozjímání.
„Skvěle, asi jsem si potřebovala trochu odpočinout.“
„Nevadí ti, že musíme kousek pěšky?“
„Vůbec,“ srovnala si záda a ramena, vzala si dnes světlé krátké šaty, nechala schválně o jeden knoflíček nahoře rozepnutý víc než jindy. Možná o dva. Tmavovlasý soused neskrývaně oceňoval nabízený výhled.

„Co ta zelená stezka?“ nadhodila Jitka, když ho nechala chvíli se pokochat.
„Já nevím,“ protáhl Ivan, „nechci tě zklamat. Už jsme tam jednou byli, prolezl jsem tam toho docela dost, ale nic zeleného jsem neviděl.“
„Možná jsi to jen nehledal.“
„Uvidíme.“

Konec cesty na pláž byl celkem obtížný, několikrát hledali ztracenou pěšinu, ale už byli dole, zatím sami na bílých oblázcích, olizovaly je pěkné vlny. Irena se významně dívala na ostatní.
„Přeci se tady už zase nebudem trápit s plavkama?“
Jakub nevěděl, kam s očima. Jitka jen klidně ukázala ke kraji pláže.
„Za těmi kameny je malinká pláž, můžeme si tam zalézt, viděla jsem to ze shora,“ mrkla na manžela.
Jasně, už uvažuješ, že Irenu uvidíš, až půjde do vody.
„Hele, fakt se už na to nechcete vykašlat, o nic nejde,“ vyhrnovala si Irena významně šaty, jelikož se nedočkala odpovědi, odešli na druhý konec.
Jitka s Jakubem se uvelebili za kameny, prohlíželi si krásné skály.
„Jak ti je?“
„V pohodě.“
„Připadáš mi nějaká nervózní.“
„Nevím, snad jen, že se to už krátí.“
Jakub přikývl, svlékli se. Jitka se musela usmát, když manžel čekal, až když druhá nahá dvojice vběhne do moře. Bylo to mnohem blíž než jindy, tak přesně akorát, aby člověk něco hezkého viděl a něco si musel domyslet. Sama zamyšleně pozorovala světlou skvrnu v Ivanově ochlupení. Zavřela oči a snažila si představit trochu víc. To se jí podařilo, ale nic to s ní neudělalo. Hmm, začíná to dobře.

„Moc hezké,“ poznamenal tiše manžel.
Myslela, že tím myslí nahou blonďatou sousedku, ale místo pozoroval Jitčin pečlivě upravený klín.
„Hele, nekoukej,“ hravě srazila kolena k sobě.

V moři byli všichni spolu, Ivan trousil vtípky, Irena jako obvykle lehce provokovala, Jakub se podle všeho dobře bavil.
Jejich hrátky byly stále odvážnější, vlastně už všem kromě Jitky připadalo, že je nesmysl být na pláži dál od sebe. Jakub se překvapeně podíval na manželku, proč zrovna jí teď tohle vadí. Jen pokrčila rameny.

Na Perivoli dojeli až odpoledne, stavili se ještě po cestě v malé taverně u moře a pochutnali si na lehkém obědě a výborném víně.

„Říkám vám, že tady nic není,“ mávl Ivan rukou, když sjeli nekonečnými serpentýnami až k moři a obešli levý kraj pláže.
Musí tady být, někde je, vždyť to říkaly.
„A tohle?“ Jitka ukázala náhle na malou zelenou tečku na kameni u cesty k jakési rybářské boudě, Ivan se nechápavě podrbal ve vlasech a rozhlédl se.
„Támhle je další, tak to nechápu, přezujeme se a jdeme. Tašky necháme tady, beru jen batoh s pítím.“
Jitka si nenápadně přibalila i tlusté osušky, protože… Prostě protože.

Ze začátku byla cesta úžasná, kličkovali mezi ostrou vegetací a hledali další zelené body, brzy šli po útesu nad mořem, cesta se vyhýbala proláklinám, ve kterých se voda zakusovala do pevniny. Za chvíli jim připadalo, že kráčí po cizí planetě, v červené vyprahlé půdě zůstávaly otisky jejich bot. Rostliny se zmenšily do trsů s houževnatými lístky a trnitými větvičkami, museli je opatrně obcházet. Mezi nimi tu a tam ležely kameny fantastických tvarů, erozí změněny do podoby krunýřů nestvůrných zvířat. Bylo neuvěřitelné ticho, jen občas zaslechli zprava šumění příboje.

Ivan se zastavil, ukázal na další tečku, napil se a nabídl lahev Ireně.
„Ještě kousek a budeme u těch skal, jsou docela vysoké, nejspíš je obejdeme zleva, ale kdo ví.“
„A jak dlouho vůbec půjdeme?“ zeptala se Irena a vrátila manželovi vodu.
Ivan vytáhl z batohu mapu, rozložil ji a studoval.
„Nemám ponětí, ale dál než sem,“ zabodl prst do papíru, „to už podle mě nepůjde. Je tady dlouhá soutěska, kdo ví, jak je prudká.“
Složil mapu do batohu a hodil si ho na ramena.
„Jdeme dál, uvidíme.“
Nejbližší skály opravdu obcházela značka zpočátku zleva, ale pak zamířila mezi ně. Cesta se změnila na kamenitou stezku, co hůř, občas museli slézat z kamenů nebo naopak šplhat na nemilosrdně ostré skaliny. Právě tam Ireně sklouzla noha a odřela si nepříjemně lýtko.

„Hele, ještě kousek a balím to.“
„Někam to musí vést,“ namítla Jitka.
„Nebo taky ne. Prostě najednou nenajdeme další značku a poplahočíme se zpátky.“
„Tak jo, hele, uvidíme, mám dojem, že se stáčíme k moři.“
To byla pravda, zdálo se ale, že dojdou jen k vysoké skále.
„Na tu šplhat nehodlám.“
Nebylo to ale potřeba, na poslední chvíli cesta našla úzkou cestu mezi skalisky a protáhli se na druhou stranu. A tam…
„Koukejte!“
„Júúúúú…“
Vlastně nevěděli, kam se dívat dřív. Asi deset metrů vlevo se skály propadaly do hluboké soutěsky, na druhé straně úplně nahoře viděli zbytky jakéhosi už dávno opuštěného města, polorozpadlé domy, torza kaplí. Bylo to úžasné, ale všichni čtyři se dívali doprava dolů.
„Co to je?“
„Nevím, ale jdeme tam.“
„Jasně, támhle je značka.“

Opatrně sestupovali, ale stezka už nebyla tak nebezpečná, možná si ale jen zvykli. Lehce přeskakovali hluboké průrvy nebo se vyhýbali ostrým hranám. A najednou byli jen kousek nad…

Pod nimi mezi skalami zářilo zelené jezírko. Do dokonale průzračné vody se opíralo odpolední slunce. Mohlo být velké asi deset na patnáct metrů, těžko říct. Ale hlavně ten tvar, téměř dokonalého srdce, tak jak se kreslí na všech zamilovaných obrázcích.
„Asi vím, co to je,“ řekla tiše Jitka a hleděla na třpytivou smaragdovou hladinu. „Někde jsem o tom četla, ale nevěděla jsem, kde to jezírko přesně je, nikde v mapách prý není zakreslené.“
Opřela si tvář do dlaní a přivřenýma očima sledovala mihotavou hladinu.
„Tady na ostrově se narodila Afrodité, bohyně lásky. A ještě, než odcestovala na Kypr, kde vystoupila z vln, vykoupala se. Právě tady, v tomhle zeleném jezírku. Jmenuje se Afroditina koupel, musí to být ono.“
„A co pak?“
„Pak vstoupila do zlaté klece nebo lastury a odletěla na Kypr.“
„A ještě připomeň, jak se narodila,“ podotkl Ivan.
„Ale fuj, nechci teď nic slyšet o Uranových… no, přívěscích hozených do moře.“
„Přívěsky?“ otázala se Irena, „aha, ty myslíš…“ naznačila, jako by v dlaních potěžkávala mohutná varlata.
„Jo, přesně tak. Jeho synek titán Kronos mu je ufikl.“
„Jaká romantika.“
„Pojďte dolů.“

Nalezli další zelený bod a sešplhali opatrně po okraji skály. Tam nalezli poslední zelený bod ve tvaru srdce.
„Tohle je cíl.“
„Jasně,“ vzdychla Irena a zadívala se na mihotající se hladinu.
„Jsou tam ryby,“ ukázala na tmavý stín.
Ryba pomalu připlavala k hladině a překvapeně pozorovala čtyři cestovatele. Visela v podivné svislé poloze a vlnila ploutvemi.
„Támhle je další, co asi tady můžou žrát.“
„Turisty.“
„Tak tak, po dně se válejí kostry ubohých ohlodaných cestovatelů.“

„Musíme do vody,“ hlesla Jitka, „nebo někdo chce vynechat koupání v Afroditině lázni?“
„Ani náhodou.“
Obě ženy se dívaly na sebe a pak se otočily na muže.
„Kdo má plavky?“
„Já ne.“ „Ani já.“ „Nic.“
„Do pytle, ale přeci…“
„Muži se otočí, ženy se svléknou a skočí do vody. A pak… Pak je to už jedno,“ dodal prakticky Ivan.
Jitka se zarazila a rozhlížela se s prsty na horním knoflíku.
„Máš jiný nápad?“
„Všichni se prostě svlékneme a skočíme tam,“ navrhla Irena.
„Tak to první, chlapi otočit,“ zašeptala nesměla Jitka.

Irena byla nahá hned, jen ze sebe stáhla tričko a šortky a kalhotky. Zvědavě se dívala na Jitku, která si nervózně rozepínala šaty.
„Chceš pomoct,“ zašeptala blondýnka vesele a významně si pohladila ňadra.
„V pohodě,“ našla Jitka další knoflík.
„Nespěchej, pomalu,“ Irena se usmívala.
„Nedělám tady striptýz.“
„Škoda,“ rozmarně se ušklíbla blondýnka, „víš, jak by to bylo pěkné, Afroditina koupel, my se pomalu svlékáme, chlapi na nás koukají…“
Jitku zašimralo v břiše, jo bylo by to skvělé. Ale teď už to doděláme takto.
Konečně rozepnula šaty a spustila je ke kotníkům. Stáhla si kalhotky a rozepnula podprsenku, vše pečlivě srovnala.
A v tu chvíli si všimla, že se Ivan dívá, jen koutkem oka. A Jakub samozřejmě taky.
Klidně bych se svlékla přímo před nima, proč si hrát na upejpavou hysterku. Úplně klidně, tady je to už jedno. Ale uděláme to takhle. Proč spěchat. Všechno má svůj čas.

Jen na ně vyčítavě mrkla, zvedla se a otočila k jezírku. Vzala Irenu za ruku.
„Nebude to studené?“
Blondýnka smočila palec. „Vůbec ne.“
„A nejsou tam kameny? Jak je to asi hluboké?“
„Těžko říct. Ale hlavně neskoč na rybu. Jo, je to slané.“
„Cože?“
„Neskoč na tu rybu,“ zavolala Irena, položila odhodlaně nohu na kraj jezírka a skočila. Jitka hned za ní.
„To je nádhera.“
„Neuvěřitelný. Hele, pošlem kluky zpátky a budem tady jen samy. Je to Afroditina koupel, ne?“
„Výborný nápad.“
„Můžeme už jít?“
„Co…“ otočila se Jitka. Proti slunci viděla jen obrysy dvou jednoznačně nahých mužských těl.
Ozvalo se dvojí žblunknutí.
Následující chvíle byly prostě dokonalé, do všech snad vstoupilo Afroditino kouzlo. Plavali sem a tam, cákali po sobě, jiskřivá voda jen zvýrazňovala jejich nahotu.

Irena

Krása, naprostá krása, Irena se potopila a proplula mezi Ivanem a Jakubem. Něčeho se dotkla špičkou prstu, něčeho měkkého a poddajného. Potlačila touhu se vrátit a udělat něco, aby „to“ nebylo měkké. Dostala lepší nápad, položila se zády na vodu, roztáhla nohy a ruce. Dívala se nahoru na skály, na modrou oblohu. Takhle si tady určitě musela kdysi připadat samotná Afrodité, věděla už tady, že je bohyní lásky? A co to pro ni vlastně znamenalo? Jak se může cítit taková bohyně lásky? Stačí, aby na někoho mrkla a dotyčný jí už leží u nohou s vyplazeným jazykem? Tehdy, dnes by to bylo se zlatou kreditkou v ruce…

„Pozor na hlavu,“ ucítila dlaň na vlasech, „už jsi skoro u skály.“
Zaostřila na Jakubův obličej, usmíval se, oči bloudily po všech končinách ženina těla.
„Ufff, díky, nějak jsem se zasnila,“ na chviličku zaklonila hlavu, mávla rukama a ponořila se. Věděla, že chvilku měla nad vodou víc, než by jindy chtěla. Ale bylo jí to jedno. Tohle místo bylo jednoduše jiné a nemínila si hlídat kousek nahé kůže. Ještě se ho hravě dotkla a odplula pod hladinou, vynořila se ne druhé straně jezírka, postavila se na kámen a otřepala vodu z obličeje.

Jitka

Jitka opatrně proplouvala hladinou sem a tam, nechtěla si ukopnout prst. Před chvíli se setkaly s Irenou a na okamžik se objaly, byla to jen hra, ucítila na zadku prsty mladé blondýnky. Připadalo jí, že má tělo podivně citlivé, každý náhodný dotek dlaně nebo nohy způsoboval téměř potěšení. Už jen vědomí nahých těl, v čiré vodě navíc ještě dráždivější. A vlastní nahota, nedělala si iluze, že by ji jezírko zakrývalo. Ivan několikrát proplaval pod vodou kolem ní, možná měl ale zavřené oči. Ale lepší by bylo, kdyby neměl, protože to by znamenalo, že by mu nabídla přesně to, co chtěla.

Zavřela oči a znovu se v ní na chvíli odehrál souboj mezi zvyky a vychováním a tím, co teď hodlala udělat.
‚Budeš muset zapomenout na svoje stará pravidla a zahodit je,‘ řekla tehdy ve snu Ariadné.

Doplavala na opačnou stranu jezírka, než postávala Irena. Blondýnka si uhlazovala vlasy a bavila se s Jakubem, co chvíli nad hladinu vykoukla dvě hezká malá ňadra. Jitka vydechla a nohama našla plochý kámen. Mávla na Ivana, který stál kousek od ní a pátral po oné velké rybě.
„Už jsem ji málem chytil,“
„Co říkáš? Mám vodu v uších. Pojď sem.“
Ivan jedním tempem připlaval až k ní, zašátral po skále a dotkl se přitom lehce ženina stehna.
„Málem jsem ji měl,“ opakoval vesele.
„Copak jsi měl,“ usmála se nevinně a malinko se zvedla z vody. Přesně tak akorát, aby měla bradavky kousíček nad hladinou, stály jí chladem a vzrušením. Mladý soused se na ně bezostyšně díval.
„Tak tohle celou dobu schováváš?“
„Cože… Počkej,“ zase se rychle potopila.
„Á, už nemusíš, tajemství je prozrazeno. Teď nebudu v noci spát.“
„Neblbni, Irena má tak krásný prsa, mnohem hezčí.“
„Já si nestěžuju, ale hele, víš, že jsme se o nich hned první den s Irenou bavili?“ Ivan ukázal vesele očima na dva Jitčiny velepůvabné oblé ostrovy co chvíli se rozverně vynořující nad hladinu.
„O mých…“
„Jo, přesně o nich. Protože v plavkách člověk nikdy úplně neví.“
„No, tak teď záhada končí.“
„Hmm, to bych úplně neřekl.“
Dlouhovlasý mladý muž se spokojeně opřel o skálu hned vedle Jitky, trochu se dotýkali, jen tak aby o tom věděli.
„To je právě to krásný, že jste každá jiná, teda kromě obličeje, jasně, každá máte trochu jiný prsa, zadek, i v klíně jste jinačí. Teda, ne že bych to nějak zkoumal, jasně, že ne.“
„Kdeže všude jsme jinačí?“
„Nic, ten jen člověk občas něco zahlédne.“

Jitka se zase vynořila a cákla na šklebícího Ivana. Všimla si, že ji Jakub i Irena sledují, no jasně.
„Nekoukej.“
„To se nedá, nekoukat.“
Hravě vzdychla, zaklonila hlavu a opřela se vzadu o ruce. Teď už nabízela sousedovi pohled v plné kráse.
„Tohle je zvláštní místo, jinde bych se styděla, ale tady mi připadá všechno úplně normální. Jsme všichni bez plavek, občas se dotkneme, jen tak, nikdy nevím, jestli je to naschvál nebo jen náhodou.“
Mrkla na Ivana přesně ve chvíli, kdy zvedl oči z jejich prsou.
Dívali se na sebe, přimhouřila oči a snažila se mu říct, co by chtěla, tady a teď. Pod vodou se dotkla mužova penisu, už teď byl trochu vzrušený.

„No, teď hned tak z vody nemůžu vylézt,“ zašeptal.
„Pomilujeme se, na břehu,“ ženin hlas byl najednou hlubší, mazlivý, lehce nervózní.
„Cože? A co Irena?“ Ivan měl pocit, že mu hlas způsobuje přesun krve z mozku do úplně jiných partií.
„Vyměníme se, ona s Jakubem, já s tebou.“
Ivan vytřeštil oči, Jitka se na něj vzrušeně dívala zpod přivřených víček.
„Ty jo, to mi říkáš jen tak?“
„Jindy to už neřeknu, tady je prostě všechno úplně jinak, připadá mi, že se zábrany rozpustily v zelené vodě.“
„Dát čtyřku?“
„Tak.“
„Tady na šutrech?“
„Jo, tady na šutrech.“
„A to tedy můžu…“
Jitka se k mladému muži přitulila, hravě mu položila prsty na hrudník a v roztodivných kličkách putovala po jeho svalech dolů, neodolala a přejela aspoň lehce penis. Byl přesně takový, jaký si ho představovala. Jenže je velký rozdíl si něco jen představovat a najednou to mít tak blízko, znovu ho pohladila.
„Můžeš, všechno. A rovnou můžeš začít.“
Postavila se na špičky a prohnula se v zádech. Ivan položil dlaň na levé ňadro a potěžkal ho.

Irena
„Hej, co si tam povídáte?“ zavolala na Jitku a Ivana vesele Irena. A pak zmlkla.
Viděla, jak Ivan Jitce pohladil prsa, znovu, vzal je do dlaně a trochu stiskl. A jak Jitka blaženě opřela hlavu o skálu.

A v ten okamžik jí došlo, co se tady všechno děje, proč jsou právě na tomto místě a jakou roli nejspíše hrají obě záhadné cizinky. Zavřela oči, v tu chvíli ji Jakub neobratně políbil pravé ňadro. Vír myšlenek a pocitů jí jen zmátl, pohladila mužovy mokré vlasy, sklopila oči a pozorovala, jak se mazlí s jejími kozičkami.
„Půjdeme na břeh,“ zavolala po chvilce zastřeným hlasem.

Jitka svými elegantními tempy přeplavala jezírko a vyšvihla se na břeh. Prsa se jí krásně zhoupla. Nikdo se už ničemu nedivil, ani tomu, že dala na chvilku všem na odiv svou pečlivě upravenou kundičku. Nenuceně se sehnula zády k ostatním, otevřela batoh a vytáhla dvě osušky. Postavila se čelem k jezírku, nohy lehce od sebe. Věděla, že má slunce v zádech a přátelé ve vodě si budou muset spíš jen domýšlet. Proč ne, to je mnohdy hezčí než realita. A k té mělo také dojít.

Za chvíli byli už na břehu tři, Ivan lezl ven poslední, s polotuhým ocasem.
„Hele, co jsi s ním udělala,“ šťouchla Irena do Jitky.
„A to jsme se jen bavili, no a pak…“ mrkla druhá žena.
„Pak ses tady předváděla,“ prohodila blondýnka, ale neznělo to nijak vyčítavě.
Jitka jí podala druhou osušku, sama si otřela obličej, pak chvíli přemýšlela, pečlivě rozhodila ručník na kámen a usadila se.
Dlouhé vlasy si stáhla na záda, jednu nohu pokrčila a opřela se o dlaně. Dívala se na Ivana, na jeho stále trochu vzrušené mužství.

„Pojď ke mně,“ mrkla na Irenu a uvolnila jí místo na osušce.
„Nějak se tě bojím,“ zašeptala druhá žena a usadila se vedle Jitky, zahalená do svého ručníku.
„Víš, co se chystám udělat,“ nebyla to otázka, řekla to tiše a klidně.
„Došlo mi to. A být to někde jinde, pošlu tě do háje. Ale tady… No, jsem nadržená jako veverka.“
Jitka chtěla něco prohodit, ale místo toho blondýnce odhrnula vlasy z krku a políbila ji. Přesně tak, jak to udělala tehdy zelenooká cizinka. Ale to bylo ve snu.
„Nedávno tě někdo takhle políbil,“ zašeptala Ireně do ucha.
Kamarádka si nechápavě zakryla obličej dlaněmi.
„Jak to můžeš…“
„Takže se to opravdu stalo?“
Blondýnka přikývla. „Na té naší pláži.“
Pak se začervenala. „A to víš opravdu všechno?“
„Ne, to zase ne, nevím nic o tom, jak tě Ariadné…“
„Ariadné… A to potom?“
„Co bylo potom?“
„Takže to už nevíš, no aspoň něco.“

Jitka se na Irenu usmála a stáhla jí ručník z prsou. Pohladila malá pevná ňadra, přejela něžně špičkami prstů bradavky.
„Nejraději bych ti to udělala jako ty dvě.“
„Ale ty přeci nejseš na holky.“
„Asi bych se přemohla. Ale teď, víš, co chci udělat. Chceš to taky?“
Irena byla dlouho tiše, pak jen přikývla se sklopenou hlavou.

Jitka

Jitka Ireně ještě jednou políbila něžně krk a postavila se, trochu prohnutá záda, jednu nohu před druhou, aby byl vidět jen kousek chloupků v klíně. Pomalu přišla k Ivanovi a přitiskla se k němu. Koutkem oka viděla, že ji Irena napodobila, dokonce přejela Jakubovi prsty schlíplý ocas. Skvělá holka.

Pak vzala Ivana prostě za ruku a dovedla k velkému plochému kameni. Měla dojem, že se proměnil v pohodlné lůžko, porovnala pečlivě osušku, lehla si na bok vedle souseda a přitiskla se k němu, pomalu přes něj posunula koleno. Políbila ho na tvář.
„Tak, a je to. Teď už můžeš…“
„Všechno?“
„Tak. Ale musí se mi to líbit,“ zašeptala mu do ucha. Trochu se posunula, aby nabídla mužovi ňadra, hned toho využil. Políbil jedno i druhé, potěžkal v dlani, hrál si jazykem s bradavkou.
Trochu se nahrbila, prohrábla mu dlouhé vlhké vlasy, zvedla významně jeho dlaň a položila si ji do klína, ucítila špičky prstů na kundičce, možná už malinko uvnitř.
„A na konci to chci přímo tam, bez toho to není ono,“ pošeptala mu do ucha.
„Fakt?“
„Jo, opravdu.“
„Poslední slovo?“
„Úplně poslední, slibuju. Když už, tak se vším všudy.“

Jitka si důležitě naslinila prst a ukázala ho Ivanovi. Pak políbila muže přímo na tvrdnoucí penis. Nechala si ho v ruce a posunula se tak, aby ji mohl Ivan hladit všude, úplně všude. Za chviličku ucítila znovu obratné prsty v klíně, zavrněla, zavřela oči a myslela už jen na to jedno.

Irena

Irena si připadala jako ve snu, ještě se úplně nedokázala dostat na druhou stranu, snažila se, jak to šlo, ale byla tam možná jen napůl. Ležela vedle Jakuba, hladili se, pořád tomu ale něco chybělo. A navíc se musela po očku dívat vedle, Ivan hladil Jitku v klíně, její čárka se rychle měnila v puklinku, kterou projížděl ukazováčkem sem a tam.

Klekla si nad Jakuba, vzal jí ňadra do dlaní, moc hezky jí něžně sevřel bradavky mezi prsty. Chvilku ji hladil, ale pak už…
Přitiskla se k němu.
„Pomalinku, to je už moc.“
„Promiň.“
„Nespěchej.“

Zase se musela podívat vedle, nedalo jí to. Ivan měl dva prsty v Jitčině vlhké vagíně a pomalu jí šukal, kroužil prsty a laskal překrvené vzrušené pohlaví. Zase zajel dovnitř a zatřepal prsty. Jitka se úplně prohnula rozkoší.

Irena si to představila, dva prsty rejdící v nadržené pičce, ufff, nádhera. Pohladila Jakubovi penis, dlouhý, ale zatím splihlý. Nevadí, začala na něm pracovat, jak to uměla nejlépe, přejížděla ho prsty od varlat po žalud, občas ho stiskla. Konečně začal tvrdnout, oddechla si, navíc jí to jako vždycky vzrušovalo. Rozhodla se, klekla si obráceně na Jakuba a položila mu tvář na stehno. Hrála si s jeho ocasem, naslinila si prsty, aby pěkně klouzaly a mírně ho proháněla, vztyčoval se, žalud se naléval. V klíně ucítila doteky, prsty nebo jazyk, nebylo to špatné, ale… Zase moc hrrr. Přitom by to chtělo teď jen trochu hladit, naslinit, nespěchat.

Začala se sama projíždět prstem, aby to Jakub viděl. Oči jí zase sklouzly vedle, Jitka si klekla nad Ivana, klín rozevřený jeho dlaněmi. Nasměrovala si tvrdý klacek na správné místo a pomalu dosedala. Rudý žalud zmizel mezi rozchlípenými pysky. Žena se houpala sem a tam, po ocasu stékaly kapičky z nadržené pičky.
Už také vlhla, jenže Jakubovi přestal stát, nasála ho do úst a pomalu sjížděla. Vedle vzdychala Jitka, pohupovala se na Ivanovi a sama se nechávala mrdat.

Konečně, už zase mu cinknul, otočila se a přitiskla k Jakubovi, honila mu hezkou kládu.
„Jak to máš nejradši?“
„Zezadu.“
„Hmmm, no vida.“
Irena se mazlivě přetočila, pokrčila nohu a rozevřela si broskvičku. Zasykla, když se do ní začal zhurta dobývat.
„Promiň.“

Úplně změnil taktiku, lízal ji, jazykem kroužil sem a tam. Oúúú, tak tohle uměl, Irena konečně jen vzdychala a kroutila zadkem, zapomněla na Jitku, Ivana, byla jen její vzrušená frnda a jazyk, nahrbila se, aby se dostal úplně všude, ucítila ho uvnitř, kolem poštěváčku, snad i na prdelce. Bylo jí jedno, kde právě je, bylo to prostě nádherné. Neodolala a podívala se, jak se Jitka pohupuje na Ivanovi, držel ji za zadek, velká ňadra se mu vlnila kousek od obličeje. Žena zpomalila, sklouzla dolů. Položila se na záda, přitáhla stehna k sobě a pomalu je rozevřela. Stejně tak se jí otevírala i kundička, vlhká a nadržená. Dlouhé lístečky připomínaly cizokrajnou rostlinu, která přiláká ptáčka k sobě a bez milosti ho vtáhne kamsi do hlubin. I Ivan podlehl jejímu vábení, políbil vykukující poštěváček a zase zasunul stojící zbraň tam, kam se patří. Jitka se prohnula v zádech, oči jí zabloudily kamsi do neznáma.

Irena v sobě ucítila Jakubovy prsty, nevěděla kolik, napichovala se na ně. A pak jazyk kolem poštěváčku, úúúú, ještě, rychleji, jo, to je úplně přesné, jóóó.
Zabořila tvář do osušky, to vůbec nebylo špatné, oddychovala. Jakub se k ní přitiskl a šeptal jí do ucha něžnůstky a sprosťárničky. Usmívala se. Vedle vzdychala Jitka a Ivan, manžel zvolna kamarádku mrdal, nikam nespěchal, chtěl si to pořádně vychutnat, hladil jí prsa, pak se jen díval, jak jí krásně nadskakují v rytmu přírazů.

„Jak jsi na tom,“ sáhla rozverně Jakubovi mezi nohy.
„No teda…“
„Tohle mě vždycky vzruší nejvíc.“
„Když jí to děláš a ona je z toho hotová?“
„Jo.“
„Šťastná to žena, ale pojď už.“
Zase si lehla na bříško a vystrčila boky a vyzývavě se dlaněmi rozevřela. Teď už do ní zajel krásně, pomalu vjížděl hlouběji, uvolňovala se, svírala kundičkou Jakubův tvrdý klacek, bylo to dokonale perverzní.
„Máš úplně skvělou pičulinku, a tu nejhezčí prdelku.“
„Teď je to všechno jen pro tebe.“

Lehce ji plesknul přes zadek a přidal, napichoval ji na svůj dlouhý rožeň, díval se, jak do sousedky zajíždí a pak ho zase pomalu vytáhl, ulepený a lesklý. Vyjel úplně ven, roztáhl ženě půlky a prohlížel si její intimní partie. Kroutila se, „pojď už…“ Zase do ní zajel, opřela se o ruce a přirážela proti němu, moc jim to nešlo, raději se zase opřela o lokty, držel ji za prsa, funěl a zrychloval, kroutila boky, aby ho povzbudila. Ještě chvíli a byl hotový, křečovitě přirážel, než skončil.

„Promiň.“
„Copak?“
„Bylo to moc rychlé, no, a nezeptal jsem se.“
„Teď už je to jedno,“ odpověděla Irena mazlivě. Otočila hlavu.

Jitka

Jitka malinko sevřela kolena, zvýšila rozkoš sobě i Ivanovi. Protáhla se a rozverně položila lýtka sousedovi na ramena. Vyjekla, když do ní přirazil a dostal se někam hrozně hluboko, až snad mezi žebra. Ale rychle si zvykla a jen vzdychala blažeností. Zase zpomalil.
Stáhla nohy zase dolů, roztáhla kolena a začala si dráždit klitoris, okázale a provokativně.
„Teď už až do konce, prosím.“
„A ty?“
„Nestarej se, honem,“ dívala se mu vyzývavě do očí, ale brzy už asi neviděla nic nebo se ocitla v úplně jiném světě, šukal ji, ona se sama dráždila.
Dodělala se první, ale to nevadilo, teď už sám šel za svou rozkoší, mrdal ji, kroutila se svým orgasmem, mumlala nějaká slůvka. Konečně stříkal, přitáhla si ho ještě k sobě rukama i nohama, cítila, jak do ní proudí sperma, představovala si, co se asi uvnitř děje. Byla úplně spokojená.
„Jsi v pohodě?“
„Ccooo? Lepší to být nemůže. Úžasný.“

Konečně otočila hlavu a zadívala se na Irenu s Jakubem. Vyjeveně ji pozorovali, Jakub s trochu nechápavým pohledem. Možná mu všechno začalo docházet, ale to už bylo jedno.

Jitka se protáhla a masírovala si otlačené lokty a zadek.
„Jdeme do vody.“
„Honem.“
Hráli si ve vodě, teď už úplně bez zábran. Afrodité by z nich měla radost.

Neradi se sbalili a odešli. Cesta zpět jim utekla nějak rychle, po cestě nemluvili, jen se občas dotkli prsty. Na pláži Perivoli už nikdo nebyl, vytáhli z auta svačiny a čekali na západ slunce. Pak se ještě jednou společně vykoupali.

Poslední večer, Irena se s Ivanem lehce mazlila.
„Nebudeme balit?“
„To stihneme zítra.“
„Jasně. A co myslíš?“
„Uvidíme.“
Za chvíli uslyšeli kroky na schodech a zaklepání na dveře.

Na parkovišti u letiště se objali a vyměnili telefonní čísla. Ale tušili, že to skončilo, že se kouzlo ostrova Nikolos a Afroditiny lázně nevrátí. Ale věděli, že to stálo za to.

Už si nezavolali. Ale stalo se něco úplně jiného, co nikdo z nich neplánoval. A i o tom stojí za to vyprávět, protože jinak by příběh nebyl celý,