Zelené oko 07

V minulém díle skončila dovolená a s ní i příběh dvou manželských dvojic. Irena s Ivanem se vrátili do Tanvaldu, Jitka a Jakub na svoje hospodářství u Jihlavy. Ostatně Jakubova maminka na ně netrpělivě čekala.
Jak už víme, Jitce šlo o víc než jen o příjemné letní hrátky. A jak to vlastně všechno dopadlo? A má tento příběh vůbec nějaký konec?

„Noc a láska a víno, ty nemohou rozumně radit.“
Publius Ovidius Naso

Na parkovišti u letiště se objali a vyměnili telefonní čísla. Ale tušili, že to skončilo, že se kouzlo ostrova Nikolos a Afroditiny lázně nevrátí, že se už nikdy neuvidí.

Už si opravdu nezavolali a tady měl být původně konec celé zvláštní historie. Ale stalo se něco úplně jiného, co nikdo z nich neplánoval. A o tom stojí za to vyprávět, protože jinak by příběh nebyl celý.

Za osm a půl měsíce po návratu se Jitce narodila dcerka Anička, měla tmavé oči a vlásky.
Za dva roky se Irena a Ivan rozešli, sami úplně nevěděli proč, nevím to tedy ani já. Možná ještě chtěli zkusit něco dalšího, jiné dobrodružství, být zase volní. Irena mi slíbila, že snad časem prozradí víc.

Aničce byli tři roky, když stála s maminkou před domem. Křečovitě se držela za nohu, vedle nich stály dva kufry, nebyly nijak velké. Čekaly na taxíka.
„Jó, holka, s nahým zadkem si přišla, s nahým odejdeš,“ prohlásila pomalu a vítězoslavně maminka, tchýně, panímáma, paní domu i jejího manžela. Jitka uvažovala, jak dlouho si tenhle proslov cvičila.
„Ale já nejdu s prázdnou,“ odpověděla klidně a přitiskla k sobě dcerku, „už ji nikdy neuvidíte, nebojte.“
Tchýně se zarazila a těkala očima ze snachy na vnučku, ruka jí pomalu klesla. Chtěla ještě rychle něco říct, ale u vrat zastavilo auto a zatroubilo. Jitka jen kývla, vzala dcerku za ruku a odcházely, chlapík s kšiltovkou vzal kufry a narovnal je do auta. Anička se ještě naposledy ohlédla a zamávala.

Jitka si pomalu vybalovala nejnutnější věci, bude to teď těžké, ale co se dá dělat, jiné jsou na tom hůř. Rozvedená známá je naštěstí nechala bydlet u sebe, jeden malinký pokoj. Proč ne.
„Mami, můžu si s tím hrát?“ Anička držela v rukou malou dřevěnou krabičku. Byly v ní mušličky, lahvička s pískem a vodou a také malý papírek.
„Jasně, můžeš,“
Dcerka už točila v prstech malou krásnou krabičkou a snažila se sledovat nakreslenou linku. Ta vždycky záhadně zmizela a zase se objevila.
„Tu jsem dostala kdysi od jedné známé, uvnitř byl prášek, zelená tabletka,“ mluvila Jitka tiše spíš sama pro sebe.
„Prášek proti čemu?“
To byla dobrá otázka, ale odpověď se hledala složitě.
„Vlastně nevím, možná proti samotě,“ dodala nakonec a vzala do prstů lístek s telefonním číslem. Dlouho se na něj dívala, vzdychla a natáhla se pro mobil. Trvalo dlouho, než nacvakala devět čísel a ještě déle, než stiskla zelenou ikonku.

„Gym Fit Tanvald, prosím?“
Ticho.
„Haló, kdo je? Haló.“
„Ivane?“
„Ccooo… Kdo? Počkej, Jitko, to jsi ty?“

Doslov – vyprávění, které nemá konec.

Irena

„Neohlížej se, civí na tebe nějakej úchyl.“
Restaurace v obchodním centru byla teď po poledni plná, úředníci z okolí sem přijížděli něco zhltnout, než se zase nahrbí u počítačů nebo papírů, případně budou předstírat zájem na poradách.

U stolku seděly tři ženy v elegantních kostýmcích a jedna z nich se nenápadně dívala kolegyni kolem módně přistřižených světlých vlasů.
„Neblbni.“
„Vážně, támhle sedí a civí na tebe.“
„Jak vypadá?“
„No, jak to popsat, takový hipster z Wishe.“
Třetí žena se zachichotala.
„Přesně.“
„A co dělá?“
„Právě, že nic. Jen sedí a kouká.“
„Ach jo.“

Světlovlasá žena nervózně dojedla a zvedla se s tácem v ruce. Otočila se, strnula a zase si sedla.
„Běžte bez mě.“
„Co je?“
„To je jeden… Známý.“
„Ahá… Povídej.“

Blondýnka se ale jen tiše zvedla a pomalu došla ke stolku v rohu. Popis byl vlastně výstižný, muž měl plnovous a flanelovou kostkovanou košili.
„Ahoj, Jakube. Pojď ven, projdeme se, je hezky.“
Procházeli se pomalu kolem řeky. Zatím si řekli jen pár slov, Irena čekala, co bude dál. Jakub se konečně zastavil a podíval se na ženu.
„Nevíš něco o Jitce?“
„Ccooo? Proč bych měla?“
„Jasně, počkej, no, rozvedli jsme se, chápeš, je to už skoro dva roky.“
„Co mi to vykládáš,“ zatřepala žena světlými vlasy, „co se stalo?“
Jakub ukázal na lavičku v parku. Usadil se, položil dlaně na kolena a chvíli přemýšlel. Irena si zamyšleně prohlížela jeho ruce a prsty, jak ji tehdy hladily, kde všude ji hladily. Teď se ale jen nervózně proplétaly.
„Máme dceru, víš, vlastně měli jsme, teda měl jsem,“ začal nesouvisle.
Irena pozvedla obočí.
„Narodila se asi devět měsíců, co jsme se vrátili tehdy z Řecka, pamatuješ, jasně. Krásná zdravá holka, Jitka byla úplně šťastná, já vlastně taky.“

Jakub se na chvíli usmál, ale pak zakroutil hlavou.
„Jenže, začalo mi to všechno vrtat v hlavě, chápeš, bylo to prostě divný.“
Irena začala chápat, ale nic neříkala. Jakub chvíli mlčel a jen si popotahoval nohavice.
„Ani mi neříkej, cos udělal,“ řekla tiše a pomalu.
Jakub svěsil hlavu.
Nechtěl jsem,“ pokračoval rozpačitě, „ale maminka, začala s tím a už nedala pokoj. Neumíš si to představit, pořád vytahovala alba a hledala, komu je Anička podobná. A pak do mě ryla, nedala pokoj. Takže jsme šli na test otcovství, aby byl klid.“
„Jsi naprostý a totální pitomec,“ řekla Irena důrazně. „Měl jsi dceru a moc hezkou ženu, proč jsi do toho strkal rypák, proboha? Mám hádat, jak to dopadlo?“
„Nemusíš.“

Irena měla dojem, že se jí slunce propálilo až do hlavy. „A nenapadlo tě doufám to mamince vyslepičit? Musel jsi přeci tušit, jak to je.“
„No, tehdy jsem měl ještě pár procent, takže – jo, možná trochu. Jenže pak mi dělali nějaké nové testy. No, asi tušíš, jak dopadly.“
„Asi jo,“ najednou jí bylo smutného muže líto.
„Tak, nic, skoro nula. A nechtěl jsem to mamce říct, jasně že ne,“ zvedl konečně hlavu a podíval se jí do očí, „zatloukal jsem dlouho. Ale pak to jednou ze mě vytáhla.“
Jakub mávl unaveně rukou.
„Dělali jsme na zahradě, ona tak nenápadně začala, pěkně jsme se bavili, jen tak mezi řečí prohodila, proč ještě nemáme druhé dítě a tak. No, a nakonec jsem se trošku ukec, fakt malinko, že nemůžu. Hned se toho chytila a nedala pokoj. No, dlouho se nic nedělo, mamka byla na Jitku stejná jako dřív. Až najednou.
Byl jsem jednou pár dní pryč, něco jsem zařizoval, nijak dlouho. A když jsem přijel, stála mamka vítězoslavně ve dveřích a řekla, že Jitku vyhnala.“
„Vyhnala? To je jak z blbý povídky.“
„No právě, jenže to nakonec udělala. Pohádaly se kvůli nějaký blbosti, no a mamka řekla, co řekla, pak už to šlo jedno za druhým. Nakonec jsem dostal jen žádost o rozvod, advokáti se pobavili, ale nebylo co řešit. A Jitka ani nechtěla výživné. Mě se vlastně nikdo na nic neptal.“
„Nekecej.“
„Máš pravdu, kecám, ale mamka…“
„… Byla spokojená, že se jí všechno vydařilo, že je ta coura konečně pryč.“
„Tak, jenže…“
„Ale měl jsi na výběr, ne? Na co si hraješ? Mohl jsi odejít s Jitkou a dcerou,“ skočila mu do řeči Irena.
Jakub si poposedl, zadíval se na řeku.
„No jo, jenže maminka by byla úplně sama, ona nemá… No, má jenom mě, to bych se zase nemohl na ni úplně vykašlat.“

Irena v duchu sepnula dlaně k nebesům a přestala Jakuba litovat.

„Jenže,“ pokračoval Jakub jakoby nic, „jenže pak se jí to rozleželo, když už bylo všechno v háji. Začalo se jí stýskat po malý. A začala remcat a remcat, co jsem to provedl a proč jsem je vyhnal.“
Jitka se na Jakuba účastně podívala, ale nic neřekla.
„A pořád remcá, hučí do mě, každý večer. Že je to moje chyba, co teď bude, a abych…“
„Abys je našel a přivedl zpátky?“
Jakub mlčky přikývl, oči zaryté do chodníku.
Irena si smutně vydechla a rozhlédla se. Kousek od nich šla maminka s holčičkou, asi tříletou.
„Ty nemáš děti?“ zeptal se najednou Jakub.
„Už jsme se rozvedli, je to dlouho, no, a teď mám kariéru a tak.“
„Neblbni. A žádné dítě?“
„Ani žádný manžel.“
„Aha.“

Chvíli bylo ticho, Irena pak tiše pokračovala.
„Vím, kde Jitka je, a ne, neřeknu ti to. Je to uzavřené, konec.“
Jakub kupodivu klidně přikývl.
„Myslel jsem si to, ale chtěl jsem to zkusit. Takže…“
„Takže někoho má, tak.“
„No jo, pěkná ženská, ach jo, fakt jsem blbec.“
Irena kupodivu rozpoznala nádech sebeironie. Snad ještě nebyl úplně ztracený. Položila mu dlaň na nohu.
„Zapomeň na ni, dej se do pořádku, seš fajn a hezkej chlap, volnej a mladej, hledej. Klidně nějakou s dítětem, je jich spousta, ale musíš to zkusit. Není to úplně lehký, ale vyjde to.“
Jakub vzdechl, zvedl hlavu a zaostřil někam na druhý břeh. A pak řekl to, čeho se Irena bála od začátku.
„A ty? Říkala jsi, že nikoho nemáš?“
Irena neodpověděla hned, poklepala mu prsty na stehno.
„Teď ne. Nejsem úplně volná, víš.“
„Aha. Škoda.“
„Škoda,“ usmála se Irena, „jsi fajn chlap.“
Zazvonil jí mobil.
„Promiň… Jasně, jo, vím, hned tam budu, musela jsem nutně něco vyřídit. Za čtvrt hodinky? Dobře, domluveno.“
„Máš schůzku?“
„No jo, porada se šéfem, něco chce, nová strategie, probrat nějaké výsledky.“
„Baví tě to?“
„Dřív jo, ale teď jsem z toho nějaká unavená.“
„Škoda. A promiň, měl jsem se domluvit předem.“
„No, pravda, hele, opravdu musím jít.“
Jakub vstal a směšně si rovnal kalhoty, mávl rukou.
„Měj se fajn!“
„Ty taky, Jakube.“
Dívala se za ním, než zmizel mezi keři. A myslela na ta slůvka, která jí tehdy u jezírka šeptal do ucha. A která měl šeptat někomu úplně jinému.

Irenin slíbený dodatek

Tohle měla psát Jitka, ale nechce. Má strach se vrtat v minulosti, vlastně o ní vůbec nemluví. Mám dojem, že je tam něco horšího, než jsem se dozvěděla a než vůbec chci vědět. Ale proto tohle nepíšu. Řeknu vám, co jsem Jakubovi zatajila. Nelhala jsem mu, to ne, jen jsem mu prostě neřekla všechno. Protože by asi nevěřil a já tomu vlastně taky ještě sama nevěřím.

Začnu rozvodem, i když to není zajímavé. Už mě to v Tanvaldu nebavilo, Ivan měl jen tu svou směšnou posilovnu. Dostala jsem super práci v Hradci, teda tehdy mi připadala super. Nějaký čas jsem dojížděla, ale to mě ničilo. Kolegyně mi nabídla přespávat u ní, měla velký byt, takže jsem jí něco přisypala na nájem a domů jezdila jen na víkendy.
No, a nějak to přestalo fungovat, doneslo se mi, že Ivanovi občas ujedou kecky, jasně, ve fitku je to asi občas těžký, je pěknej, holky se před ním nakrucují, takže asi někdy prostě využil situace. A já jsem taky nežila v Hradci v celibátu, z kolegyně se vyklubala pěkná potvůrka, přitom byste to do ní neřekli.

Přetočím dva roky, nejsou pro příběh důležité, začnu někdy před půl rokem. Tak to asi bude, protože byl konec léta, mamka měla narozeniny a přijela jsem do Tanvaldu na malou oslavu. Už jsem tam dlouho nebyla, nějak spolu moc nevycházíme. No, a na oslavě jsme se taky chytily, přidala se i sestra, takže jsem vypadla, jak jsem mohla nejdřív, měla jsem moře času, než něco pojede do Hradce.

Procházím se po parku, bylo hezky, trochu mě to uklidnilo. A pak vidím takovou malou rodinku, šla kousek přede mnou. On se širokými rameny, tmavé vlasy smotané v japonském stylu, ona štíhlá a dlouhonohá, mezi nimi holčička, vlasy stejná barvy jako…
Jasně, došlo mi to hned, kdo to je. Jestli čekáte něco ve stylu, že jsem strnula úžasem nebo že to bylo jako blesk z čistého nebe, tak nic. Možná mi už dřív něco říkalo, že to tak dopadne, a to jsem nevěděla ještě vůbec nic od Jakuba. Nejdřív jsem je chtěla nechat jít a neotravovat, ale nedalo mi to. Koukali jsme na sebe divně, hlavně Jitka vůbec nemluvila, jen holčička byla zvědavá, Anička, jak mi řekla, a že jdou k babičce a dědečkovi, že tam bude přes víkend, a že se na to těší, protože půjdou někam do hor k vodopádu. A že se taky těší na kocoura, mají velkého rezavého, odněkud se objevil a už tam zůstal. A někdy s ní spí v posteli a má úplně úžasné sny.
„Ten kocour?“
„Nééé, já přeci, nedělej si ze mě srandu.“

Chtěla jsem se rozloučit, ale Anička říkala, že mi musí ukázat, jakou jí děda udělal na zahradě prolézačku a taky kocoura, jestli bude doma, často prý někam tajemně zmizí. No, představila jsem si, jak na mě budou asi Ivanovi rodiče koukat, když se tam najednou objevím, ale už mě držela za ruku. Mohla jsem se na něco vymluvit, třebas že mi jede autobus nebo na mě někdo čeká, ale nechtělo se mi. Navíc jsem si chtěla promluvit, hlavně s Ivanem, vždycky nám spolu bylo fajn a nerozešli jsme se vlastně taky nijak ve zlém. I s jeho rodiči to bylo vždycky v pohodě, hlavně s tátou, asi jsem se mu nějak líbila.

Tak jsme šli, mluvila vlastně jen Anička, jak se jí to tady v Jizerkách líbí, že je tady krásný vzduch a v Hradci to smrdí…
„Počkej, vy bydlíte v Hradci?“
„No jasně, už dlouho.“
„Jak dlouho?“
„No hodně dlouho.“
Podívala jsem se na Ivana.
„Přeloženo necelý rok.“
„Co se stalo?“
„To je nadlouho.“
„Jak nadlouho?“
„No hodně nadlouho.“

U babičky a dědečka jsme to nějak uhráli, schovala jsem se za rohem, aby mě jako neviděli. Ale Aničce to už bylo jedno, zapomněla na mě hned, když uviděla domek a zahradu.

„Chceš hodit do Hradce? Bydlíš tam ještě pořád?“ zeptal se potom Ivan. Chtěla jsem hned souhlasit, ale Jitka se dívala, no, zvláštně, ani tak ani tak. Po „oslavě“ u mamky jsem neměla vůbec náladu na nějakou scénu.
„Pojeď,“ řekla najednou, „někam si sedneme, je hezky.“ Ivan se na ní vděčně podíval.

A navečer jsme seděli v takové pěkné hospůdce u řeky, my jsme pily víno a Ivan pivo. A nějak jsme si zase začali rozumět, jako tehdy. Jitka vyprávěla svůj příběh, asi ho trochu upravila, aby byl veselejší. No, a pak začal Ivan, jak mu Jitka zavolala, sešli se, nejdřív jen sami, pak vzala s sebou Aničku. A pak zase bez Aničky…

Jitka se usmála jedním koutkem úst. „Ano, a pak bez Aničky.“ Nemusela jsem se ptát, co tím chce říct, bylo to jasný.
„Počkejte, a co Hradec a co fitko?“
„No, to povídej,“ kopla Jitka Ivana lehce do lýtka.
„Jitka chtěla do Hradce, Anička tam byla zvyklá ve školce a tak. Jenže já mám v Tanvaldu to fitko, teda měl jsem. Takže jsem nechtěl, ale něco mi říkalo, že bych se měl pohnout. Navíc mi to tam už taky přestalo klapat s parťákem, já jsem chtěl to a on něco jiného. Už mi párkrát říkal, že můj podíl koupí. Tak jsme se nakonec domluvili, čekal jsem víc, ale nebylo to zlý.“
„Akorát se mu po tom fitku pořád stýskalo,“ dodala Jitka.
„Jo, asi půl roku, přišel covid a všechno zavřeli. Kdybych tam zůstal, byl bych v háji. Sice bych možná něco dostal, ale co s tím. Tady se vždycky něco našlo, teď už dělám zase trenéra a je to fajn, práce je dost. A to všechno díky Jitce a Aničce,“ stiskl ženě pod stolem ruku.

Čas utíkal až moc rychle, začalo trochu foukat, neměla jsem s sebou bundu, Jitka taky ne, dovnitř se nám nechtělo.
„Hele, pojď k nám, je to kousek.“
„Počkej, to ne.“
„V poho, zavoláme ti pak taxíka.“

Nakonec mě přemluvili, bydleli na druhém konci Hradce než já, byt ve druhém patře na docela pěkným místě.
Už jsme něco vypili, no, začalo být trošku veselo, teda mezi mnou a Ivanem, Jitka byla fajn, ale spíš na nás jen koukala, o něčem uvažovala. Chtěla jsem jít, ale zase mě nepustili, udělaly jsme nějaké chlebíčky.
„Jak často vzpomínáte na Nikolos?“ začala Jitka, to mě zarazilo, ale dívala se úplně klidně, spíš se usmívala. To ona umí, tak se usmívat.
Vyprávěli jsme si, co jsme tam zažili, jen o tom jezírku ne, mně se nechtělo a Jitce asi taky ne.

„Víš, co je divný?“ řekla jsem najednou.
„No povídej,“ Jitka se opřela a přehodila nohu přes nohu, sukně se jí vyhrnula hodně vysoko, ale nevšímala si toho, Ivan samozřejmě jo.
„Pořád jsme tam potkávali ty dvě ženský, Ariadné a tu zrzavou.“
„Sunny.“
„Jo, tak si říkala, i když se asi jmenovala jinak. Mám asi tisíc fotek, ale nikde nejsou.“
„Počkej, mám dojem…“
Začala hledat fleshku, otvírala různě šuplata, bylo to hezký, jak se ohýbala, Ivan už koukal tak jak mužský koukají. Jo, měla jsem odejít, ale to už Jitka vítězoslavně zvedla stříbrnou věcičku a strčila ji do televize.

A pak jsme si prohlíželi fotky, začalo to být ale spíš melancholický, letovisko, pláž, náš hotýlek, západ slunce.
A pak jsem tam najednou byla já nahoře bez.
„Tohle vymaž.“
„To nejde, a kromě toho je to dokument.“
„No, pravda, skoro už kus historie. A kdo to fotil?“
„Nejspíš Jakub, stáhla jsem si od něj všechny fotky.“
„No vida, pokračuj.“
„Přestávám mít odvahu.“
„Víš, co hledáme, ty dvě, hlavně Ariadné.“

Bylo vidět, že Jakuba tohle focení docela bavilo, byla jsem tam docela často, pak taky Jitka ve svých odvážných plavkách, jednou dokonce úplně bez.
„Tak tohle jsem teda přehlédla.“
„Je moc pěkná,“ dodal Ivan, „tu mi pošli.“
„Dej pokoj, a navíc je to, jak jsi to říkala, už jen historie.“
Byla to moc hezká fotka, Jitka seděla nahá na pláži a opírala se o ruce, fotka byla trochu zezadu, takže nic moc nebylo vidět, jen kousíčky náznakem. O to byla hezčí.

„Zavřete oči, podívám se na další fotku a pak vám teprve řeknu, jestli je přístupná ostatním.“
Podívala jsme se s Ivanem na sebe a zavřeli oči.
Jitka vyjekla, „tak tohle ne…“
„Počkej, vrať to zpátky.“
„To určitě.“
„Honem.“
„Neměl jsi koukat.“
„Dej sem ten ovladač.“
„Au, nekousej mě.“
„Tak mi ho vrať.“
„Až se podívám.“
„Fakt jak malej.“

Na fotce byla zase nahá Jitka, ležela na zádech, pohodlně opřená o batoh, přes obličej asi šaty. Pokud na předchozí fotce nebylo nic vidět, tady naopak úplně všechno.
„Tuhle si dám na pozadí v počítači.“
Jitka byla červená a zírala na obrazovku.
„Promiň,“ Ivan ji objal.
„No, nemyslela jsem, že tady budeme koukat na moje nahý fotky.“
„To nic, a fakt jsou krásný. A jsou tam i ty dvě.“
„Co?“
„No trochu jiné dvě. Ale ještě hezčí.“

Ivan se zvedl a podal mi ruku.
„Najdem něco na zakousnutí, schválně to projeď. A hlavně nic nemaž,“ podrbal ji na zádech, „pak na nás zavolej.“
V kuchyni to bylo mezi náma zvláštní, jak jsme se tak různě dotýkali, když on chtěl tam a já zase jinam.
„Škoda, že nemám taky takovou fotku od tebe,“ řekl najednou, malinko se mě dotýkal prsty.
„Naštěstí.“
„Ale co víš, třeba tam bude nějaká od Kuby.“
„No, snad ne.“
Opírala jsem se o stůl, stál přede mnou, najednou… Najednou bylo zase všechno zpátky, prostě jsem ho přitáhla k sobě, mezi kolena. Jen jsme se objímali, nic víc.

Jasně, nachytala nás tam, to už je takový zákon schválnosti. Zarazila se a přivřela oči, bylo mi fakt blbě.
„Nejsou tam, ani jedna z nich,“ řekla klidně.

Šly jsme zpátky do pokoje, Ivan ještě zůstal v kuchyni.
„Hele, moc promiň, hned jdu.“
Vypadalo to, že Jitka myslí na něco jiného.
„Myslíš, že by se bez těch dvou stalo to všechno?“ řekla potichu.
Zarazila jsem se. „Co všechno?“
V pokoji bylo najednou horko, dívala se na mě, odhrnula mi vlasy a políbila vzadu na krk.
Pak se usmála.
„A stačilo si na ně jen vzpomenout.“

Ivan se vrátil, sedl si vedle mě, zase až moc blízko. Jitka se zvedla.
„Nebudu vás rušit.“
Za chvilku jsme uslyšeli sprchu.
Dívali jsme se na sebe s mým ex.
„Promiň, jsem nějak hrozně vyprahlá.“
„No jo, tys to měla vždycky ráda, to se nikdo nenajde?“
„Občas jo, ale není to ono.“
„A co ta hračka?“
„Nó, ještě jí mám. Ale ani nevím, kde.“
„To je vidět.“

Museli jsme se smát, trochu mě políbil, mazlili jsme se. Sprcha ztichla. Ještě jsme měli chvilku čas, líbali jsme se, dokud neklaply dveře od koupelny.
Jitka vešla v županu, v jedné ruce tři skleničky a ve druhé láhev metaxy.
Posadila se na křeslo, nohy křížem.
„Takhle to nějak začalo, myslím.“
Připili jsme si, pak ještě jednou dokola.

Rozvázala si župan a stáhla si ho do klína, černá krátká krajková košilka se na prsou vzdouvala, jak hluboce dýchala. Dívala se na nás, pak vstala odhodila župan na křeslo, zůstala jen v té krásné košilce a hrozně sexy kalhotkách.
„No, už to není jako na té fotce.“
Ivan ji políbil mezi ňadra, vstala jsem, nevím proč.
„Jestli chcete, počkám na vás v ložnici. Sprcha je volná, máš tam osušku a triko,“ podívala se na mě.
„A budu ho potřebovat?“ ujelo mi automaticky.
Pohladila mi zadek.
„To záleží na tobě,“ přikývla vážně, „a kdybys nechtěla se mnou… no, máte tady gauč.“
Vzdychla, bylo mi jí najednou hrozně líto, jak tady stála v krásným prádle a říkala tyhle smutný věci. Objala jsem ji, ona mě, ruce mi samy sjely na ten její pořád hezkej zadek. Ivan na nás civěl, v klíně bouli.

Ve sprše jsme byli s Ivanem jako ve snu, jen jsme se lehce dráždili, bylo to hezký a ještě hezčí bylo uvažovat, co nás čeká. Ze sprchy jsme byli rozjaření, rozjetí, to bylo to správné slovo. Ivanovi pěkně stál, nejradši bych si prostě klekla a vykouřila ho. Nebo se opřela o zeď a nechala si to udělat zezadu, nebo by mě přimáčkl ke zdi zády a držel mě a přitom mrdal. Ufff… Ale to by bylo moc jednoduchý, takhle nás čekala…
„Vlastně nevím, co čekat.“
Pohladil mi nohu pod osuškou. „Já taky ne, to je na tom to skvělý.“
„Tak co, tričko nebo jen tak?“ Prostě ze mě sundal osušku a díval že jsem úplně cítila, jak vlhnu. Stála jsem před ním nahá, no nebyla jsem úplně upravená a tehdy v Řecku jsem vypadala taky trošku jinak.
„Jsi úplně nádherná, mnohem hezčí.“
„Kecáš.“
Natáhla jsem si triko, Ivan si uvázal osušku kolem pasu, políbili jsme se na cestu a vešli jsme do ložnice.

Bylo tam šero, teplo a voňavo, Jitka seděla na posteli, napůl pod dekou.
Usadili jsme se kolem sebe, a nechali kolovat láhev metaxy. Byla by škoda, aby se vypařila jen tak. Jitka se začala pomalu usmívat, bylo to hrozně nakažlivý, ale nesmáli jsme se jako blázni nebo jako po hulení, jen jsme se trochu usmívali a vzali se za ruce, pak jsme si položili dlaně kolem pasu nebo kam, byli jsme si mnohem blíž.

A pak… Pak bylo všechno zpátky, ale hezčí. Oba mě položili a hladili, to bylo skvělý, krásně jsem se uvolnila. Zavřela jsem oči, v levé ruce jsem měla Jitčino ňadro, krásně plné a velké, v druhé Ivanův ocas. Bradavky mi trčely skrz triko, chtěla jsem z Jitky stáhnout její negližé, ale nechtěla. Hráli jsme si, Jitka byla na zádech, hladila jsem jí prsa a dívala se, co dělá Ivan. Líbal manželce stehna, postupoval výš, vyhrnul košilku a laskal nahé bříško, pak zas dolů, jen letmo políbil přes kalhotky klín, hladil prsty vnitřní strany stehen. Jitka se uklidňovala, až doteď byla hrozně nervózní, konečně jen ležela a vzrušeně dýchala, rozevřela kolena. Ivan jí projížděl prstem pod kalhotkami, odsunul nejtenčí proužek stranou z hladkého vlhkého klína, jakoby mi ho chtěl ukázat. Lehce ji lízal, bylo to hrozně krásný, nahmátla jsem jeho ocas a pomalu přejížděla prsty, jak to měl kdysi rád a jak jsem mu to vždycky dělala. V klíně jsem ucítila něčí prsty, ani nevím, koho byly. Jitka zvedla boky a Ivan z ní stáhl kalhotky. Vypadala krásně, jen v té košilce s nahou frndou.

Mrkly jsme na sebe a věnovaly jsme se zase Ivanovi, ležel tam s ocasem nahoře jako paša v harému. Hráli jsme si s ním, líbali všude, kde to šlo, on hladil nás.
Jitka mě pobídla, posadila jsem se na něj, klekla si za mě, a ještě hladila a roztahovala. Když jsem si ho do sebe nechala vniknout, bylo to jako sen, navíc se ke mně tiskla, cítila jsem její prsa na zádech, ona hladila moje, úplně krásně, to by chlap nedokázal.

Za chvilku jsme se vystřídaly, Jitka ležela na zádech a držela si stehna. Nedalo mi to a políbila jsem ji, to bylo úplně krásně ujetý, když jí přitom Ivan šukal. Sjela jsem jí dlaní do klína, hladila kundičku, mezi prsty mi klouzal tvrdý klacek.
Střídaly jsme se docela dlouho, teda připadalo mi to tak, ale mohlo to být klidně jen pár minut. Ivan už potřeboval skončit, i když dělal, co se dalo. Jitka klečela nade mnou, držela jsem jí prsa, dívaly jsme se na sebe a Ivan do ní bušil až do konce.

Odpočívali jsme, hlavně Ivan, ten byl úplně hotovej, utahaly jsme ho. Já jsem ale byla čerstvá a chtělo se mi… No, chtělo se mi pokračovat. A Jitka na tom byla podle všeho úplně stejně. Přitulily jsme se k sobě pod dekou.
„Měla jsi mě vyhodit,“ říkám.
„No jo, ale to by nebylo tohle. A navíc…“ pohladila mi tvář, hrozně něžně.
„Navíc ti toho moc dlužím.“
Něco mi malinko vrtalo hlavou.
„Hele, řekni mi, ty fotky, ty sis je nikdy neprohlížela?“
Jitka se zavrtěla a pohladila mi zadek.
„No, musela jsem to trochu prodat, abyste si toho vůbec všimli. Ale styděla jsem se opravdu.“
„Ty seš tak stydlivá?“
„No jasně, teda většinou,“ klekla si a konečně si svlékla košilku. Sepnula ruce za krkem a vesele mi předvedla prsa. A zase zajela ke mně po deku a přikryla se až pod bradu.

Ležely jsme a držely se, cítila jsem, jak jí tluče srdce a uvažovala, co znamená většinou. Zase jsem ji chytila za zadek, ale teď pěkně, aby byly prsty mezi půlkami.
„A taky jsi říkala, že nejsi na holky,“ otočila jsem se na záda a trochu roztáhla kolena.
„Hmmm, no jasně,“ sjela mi dlaní kousek pod bříško.
„Musíš se moc přemáhat?“
„Ani ne,“ ǩlepla mi lehounce špičkou prstu na poštěváček, „nějak mě nakazily ty dvě.“
„No jo, asi tě zkazily, taková jsi byla slušná holka, když jsme se tenkrát setkaly.“
„No právě,“ projela mi prstem škvírkou a jakoby nic urovnávala lupínky kolem.
„Bylo to zvláštní, když jsi mi půjčila tu hračku, dělala jsem si to, a přitom jsem vás viděla, jak jste spolu. Bylo to úplně ujetý. A vlastně nevím, co jsem viděla.“
„A co jsi viděla?“ to už jsem spíš vzdechla, protože mi ďábelsky rafinovaně kroužila dvěma prsty kolem poštěváku.

Začala mi tiše vyprávět, jak jsem byla na naší malé pláži se dvěma cizinkami, jak jsem se nejdřív mazlila s černovlasou a pak se k nám přidala zrzka. A jak mě držela, když mě ta druhá udělala.
Hladily jsme se už navzájem, tohle nás hrozně vzrušilo, byla krásně vlhká a roztoužená, ještě rozmilovaná od Ivana.
„Teď si připadám jako tehdy u jezírka,“ začala jsem potichu, ale hned mi položila dlaň na pusu.
„Prosím, nemluv o tom.“
„Proč? Tam bylo tak krásně.“
Jenom zavrtěla hlavou a přitiskla si prst na rty. Objala mě a zašeptala do ucha.
„Hele, mám tady v šuplíku tamto, víš, tu samou hračku.“
„Koupila sis jí?“
„No jo, docela dlouho mi bylo po nocích smutno.“
„A fungovalo to jako tehdy?“
Zamyslela se a mrkla na mě. „Jo, zase jsme byli spolu, nebo jen my dvě, nebo ve třech. Aspoň v představách. Mám ji najít?“
„Máme přeci tohle,“ ukázala jsem jí dva prsty a vyplázla jazyk, „to je mnohem lepší.“
„A nepotřebuje to baterky,“ svezla se dolů a políbila mi břicho.
Prohrábla jsem jí dlouhé vlasy a zvedla pomalu kolena. Zadívala se na mě přimhouřenýma očima. Dlouho jsme se na sebe jen dívaly, v tu úplně pravou chvíli sklonila hlavu a prolízla mi kundičku.

Cuchala jsem jí vlasy a užívala se. Na oplátku jsme si to za chvíli prohodily, položila jsem ji na záda a začala mazlit, nejdřív úplně jemně, pak trochu tvrději, tak, jak to mám sama ráda, když jsem rozjetá. Lehly jsme si vedle sebe, dělaly jsme si to zároveň, byla jsem dřív, jasně, vždycky to mám docela rychle, když je nálada. A pak jsem dodělala Jitku, Ivan se na nás díval a pomalu si honil ocas.

Tahle noc bude dlouhá.

Jitka

Irena mě poprosila, abych to celé nějak zakončila. To je ale špatné slovo, nehodláme zatím nic zakončovat. Víme, že si hrajeme na hodně tenkém ledě a klidně pod něj může jeden z nás spadnout a stáhne s sebou i ostatní. Ale raději si říkám, že ho ti dva zase vytáhnou nahoru. Tak to zatím funguje a je to úplně skvělý, jak vždycky říká Irena, když jsme v posteli a je nám dobře.

Nevídáme se zase tak často, i když Anička má tetu Irenu ráda a rozumí si až moc dobře. Jenže zase nechci, aby nás načapala všechny tři v posteli, to by se asi učitelky ve školce trochu divily. Stačí, když jim kdysi vyprávěla, jak k nám přišla ráno do postele a my jsme byli nahatí a hráli si.

Ivanovi rodiče asi něco tuší, ale je nám to jedno, oni jsou v pohodě, když všechno jinak funguje. Dovezeme jim holku a máme víkend pro sebe.

Když je nám spolu hodně dobře nebo dokonce úplně skvěle, mám pocit, že jsme zase zpátky v Řecku na ostrově Nikolos, ležíme všichni v Afroditině zeleném jezírku, obklopuje nás teplá voda, pod kterou se mazlíme, hladíme a děláme všechny ty příjemné nemravnosti. A někdy je nás tam o dvě víc, Ariadné i Sunny jsou s námi, dívají se, někdy si to dělají spolu nebo se k nám přidají. Nad námi je modrá obloha a slunce se pomalu sklání k západu, ale ještě krásně hřeje.

Jen občas je mi smutno, když si přitom vzpomenu na Jakuba, jak se mu to tehdy líbilo, když jsme se milovali ve čtyřech. A představuju si, jak sedí doma na gauči, mamka do něj hučí a mozek se mu pomalu mění v řezanku.

Dost často jsem si říkala, jestli jsem někde neztratila cestu, kterou mi záhadná Ariadné ukázala. Už jsem odhodila skoro všechna svoje stará pravidla a předsudky, jenže nevím, kam jdu a jaký mám vlastně cíl. Ale už dlouho o jednom uvažuju, Anička pořád vykládá, že by chtěla bratříčka nebo sestřičku. Něco mi říká, že je teď správný čas, přestala jsem brát prášky, zbytek rozhodne osud. Už zase ve snu vídám zelené oči, vzpomínám, kdy jsem je viděla naposledy a co se pak všechno stalo. Takže jsem snad na té správné cestě, ale vůbec nevím, kam mě dovede. Vlastně kam nás dovede.

Tak, a to je asi všechno, musím jít do ložnice. Ivan s Irenou tam před chvilkou zmizeli a podle toho, co slyším, si nestudují knihu ‚Konverze k islámu snadno a rychle‘. Chceme zase zkusit něco nového, ale asi se budu stydět. To mě vzrušuje ještě víc, hledat vlastní limity a balancovat na hraně. Ireně se to moc líbí, ona je ta odvážná a já zase nesmělá. Ale někdy zase vymyslíme něco jiného, prohodíme si role nebo si jen užíváme. Vlastně nikdy nevím, co bude, možná prostě jen spolu usneme a všechno si vynahradíme ráno. I to už tady bylo, ale dnes určitě ne. Oblékám si nové prádlo, koupila jsem si ho jen pro tyhle chvíle. krajkový krátký crop top, všechno hezky zvedá a zvýrazňuje, podvazkový pás, punčochy, malé kalhotky.

Dívám se do zrcadla a uvažuju, jestli vůbec něco zbylo z té staré Jitky, která tehdy poprvé vstoupila na ostrov Nikolos. Vzpomenu si, co mi říkala tajemná černovláska z dávných časů, ‚musíš zapomenout na svoje stará pravidla a zahodit je.‘ Řídím se tím, protože… Protože někdy je fajn, když se představy změní ve skutečnost. Už ale ani nevím, co byly představy a co se opravdu stalo, nedokážu to odlišit. Ale proč bych to vlastně měla zkoumat?
Strašně se těším. Na všechno.
Ještě se chvíli na sebe dívám, urovnám si podprsenku, vypláznu na zrcadlo jazyk a sundám si kalhotky. Takhle je to ještě hezčí. Chvíli přemýšlím, otevřu zásuvku a najdu dózičku s lubrikačním gelem a úplně vzadu tmavou saténovou škrabošku. Významně si ji namotám na prst.
Nadechnu se a otevřu dveře.

Konec bez konce.